Hanina61 komentáře u knih

Milé povídání od mé oblíbené spisovatelky. Vzpomínky na léta strávená v čarovné krkonošské krajině, na tradice a zvyklosti doprovázející v tomto případě především velikonoční svátky. Píše zde i o své mamince Amálii Kutinové, autorce Gabry a Málinky. To vše je proloženo několika pohádkami, v nichž vystupují všelijaké čarodějné bytosti, ať už lidem nakloněné či méně. A tak si na své opravdu přijdou dospělí i děti. :-)

3 14.11.2017

Ano, tak nějak by to mohlo být, takto by mohlo "skončit" lidstvo, způsobem mnohem vznešenějším a velkolepějším, než kdyby mělo samo sebe vyhladit ve stupidních válkách a totálně si přitom zničit domovskou planetu. Konec dětství patří mezi moje nejoblíbenější knihy, četla jsem ji několikrát a teď znovu v rámci čtenářské výzvy. A pokaždé při jejím čtení pociťuju na konci zvláštní smutek a bázeň. Ano, tak nějak by to mohlo být.... PS. Rozhodně nedoporučuju třídílné televizní zpracování Clarkovy přelohy, udělali z toho trapný paskvil.

10 12.11.2017

Irenu Douskovou jsem předtím také znala pouze jako autorku Hrdého Budžese, proto mě tyhle povídky dost překvapily, a sice v pozitivním smyslu. V každé z nich jsem našla specifickou moudrost, věci k zamyšlení, a ač jsou témata povídek často hodně smutná a obtížná, knížka se mi velmi, velmi líbila.

3 08.11.2017

Tak to mně se úplně nejvíc líbila povídka Věc vkusu... Sama se hodně bojím pavouků, a pořád jsem se tudíž snažila vžít do psychiky lidí zavítavších na onu podivnou mírumilovnou planetu. Celkově se mi knížka až na jednu či dvě povídky moc líbila, i když ty staršího data, typicky bradburyovksé, přece jen asi víc než ty "novodobé".

4 29.10.2017

Pan Miroslav Horníček je mistrem slova, schopným napsat dech beroucí poetické a nanejvýš humorné pojednání i o těch nejmenších a nejnenápadnějších věcech a příhodách každodenního života, a proto ho za to mám moc ráda. A taky moc dobře vím, co můj tatínek vždycky myslel tím, když jsme seděli v autě a čekali na maminku a on nám dětem říkal: "Maminka doma hraje na dobře utajené housle." Přečteno znovu v rámci čtenářské výzvy, ve skutečnosti však již poněkolikáté, a určitě ne naposledy. A na ty housle samozřejmě někdy hraju i já a můj muž to chápe.

10 12.10.2017

Tolik krásy, bolesti, lásky a touhy, tolik lidských osudů i takový kus historie na tak malém počtu stránek. Knížka mi učarovala, proto jsem se k ní vrátila v rámci čtenářské výzvy už podruhé a určitě to není naposledy. Miluju spisovatelčin styl a ráda bych si od ní přečetla další knihy, bohužel v češtině zatím nevyšly a italsky neumím. A tak jako vždycky, když člověk čte knihu opakovaně, nachází v ní nové a nové věci a myšlenkou, která mi teď utkvěla v hlavě nejvíc ze všech, je tato: "A když se takhle obětujete, zmizíte někomu ze života jen pro jeho dobro, pak toho člověka musíte doopravdy milovat"... PS. Podobně jako čtenářka pode mnou jsem babičku "viděla" jako Sophii Loren... :-)

9 08.10.2017

Jako malou holku mě pokousal pes, naštěstí byl očkovaný, ale dodnes z toho mám malé trauma, i když jinak psy miluju. A jednou jsem ležela v nemocnici se starou paní, kterou pokousal kocour, a ta musela absolvovat léčbu proti vzteklině, bylo to dost traumatické. Tudíž je pro mě téma "pes+vzteklina" tak trochu noční můra. O co větší můra to musela být pro hlavní postavy Kingova příběhu, který jsem jako dosud všechny autorovy knihy přečetla jedním dechem, byť se nejednalo o žádná strašidla, nadpřirozeno ani mimozemšťany. Kingův popisný styl a mistrovské vykreslení psychologie postav (tentokrát i té psí) je jedním z hlavních důvodů proč mám jeho knížky tak ráda, Cuja nevyjímaje. Ale jak strašně moc jsem si přála, aby to dopadlo jinak. (Přečteno po letech znovu v rámci čtenářské výzvy.)

9 24.09.2017

Jednoho večera u stařičké tetičky v Krkonoších jsem otevřela noční stolek a našla jsem v něm knížky jejích dětí, které jsou dnes stejně jako já dávno dospělé a mají svoje vlastní děti a vnoučata. Byl mezi nimi i Čarokruh. Začetla jsem se do něj a tu nádhernou knížku jsem neodložila, dokud jsem neměla přečtené všechny Čarkovy říkanky a básničky a prohlédnuté všechny půvabné obrázky Adolfa Zábranského. Tolik poezie/poetična, lásky a krásy v jedné knize... kterou dnes dokážu ocenit snad ještě víc než dítě...

7 31.08.2017

Jedna z oblíbených knih mého dětství, kterou se mi teď, po mnoha letech podařilo sehnat v antikvaritu. Můj tatínek se chtěl stát hajným, u kádrových důvodů se mu to nepodařilo, ale lásku k lasu v sobě nosil stále, a já ji po něm podědila. Hajným byl mimochodem můj prastrýček. Joklík je moc milá knížka o jednom loveckém psisku, kde nechybí každodenní příhoy i dramatičtější dobrodružství, a přestože byla napsána už před tolika lety, má milovníkům přírody, myslivosti a psů stále co nabídnout. :-)

3 01.08.2017

Žiju kousek od Bernartic, kde se Vlasta Kálaová narodila, po návratu z Blízkého východu tam žila a posléze i v milovaném domově zemřela. A až doteď jsem neměla tušení, jak odvážná žena, lékařka, vědkyně, patriotka, bojovnice za mír, tam žila. Její osud je vskutku pozoruhodný a bohužel také smutný, ale ona se i přes tragédii dokázala vzchopit a dál pomáhat, kde se dalo. Má můj obdiv. A já mám tip na cyklovýlet... jet se podívat do Bernartic na dům s králíky, kde by mělo být jí věnované malé muzeum. Knihu vřele doporučuji...

15 01.08.2017

Tahle útlá knížka mi dlouho ležela na poličce v knihovně - před pár lety jsem ji dostala od kamarádky, která si zjevně myslela, že ji potřebuju. Přijala jsem ji, přinesla si ji domů a zapomněla na ni. Znovu se mi připomněla v rámci "čtenářské výzvy" jako "darovaná kniha". A můžu jen konstatovat, že lituju, že jsem si ji nepřečetla dřív, už tehdy... spousta věcí mohla být jinak. A je pravda, že už během jejího čtení se začaly dít zvláštní věci... Začala jsem si přát... a ač dříve skeptik, musím uznat, že "na tom něco bude"... V každém případě mě to nadchlo a už mám doma z knihovny další autorovy knihy... ;-)

6 05.07.2017

Naprosto kouzelná kniha... učarovala mi... určitě se k ní budu vracet. Ráda bych na ulicích potkávala lidi provázené svými tygry... :-)

10 15.06.2017

Taková oddychovka mezi náročnější četbou... aneb "návod", jak má osamělá žena kolem čtyřiceti ulovit muže, a ne lecjakého... nicméně na moji oblíbenou autorčinu knihu "Šampaňské a heřmánkový čaj" to nemá... Ale i tak docela fajn čtení pro ženy.

3 12.06.2017

"Současný slovník snad ani nemá výrazy pro vylíčení hladu, bídy, strádání, zimy při putování po cestách českých zemí, za krutých vánic, v plískanicích, v nesnesitelném vedru-.Peněz bylo vždycky málo. Dluhy byly nedobytné, herec nikde nenašel pomoc a podporu."
Vylíčení nelehkého života a hereckého poslání Marie Svobodové (1871-1960), která se společně s mnoha dalšími zasloužila o rozvoj českého divadla. Líčení krásné i smutné, protože její životní úděl by vydal na několik lidských osudů. Od mládí však byl prodchnutý láskou k divadlu, které hrála takřka do konce svého dlouhého života, kdy se jí zaslouženě dostalo toho nejvyššího uznání. Knížka velmi zajímavá nejenom z pohledu divadelnického, ale také historického a lidského. Vřele doporučuji k přečtení.

4 26.04.2017

Zrovna předevčírem jsem znovu šla (jako turistka dojetá do Prahy z malinkaté jihočeské vísky, kde dávají lišky dobrou noc) po Velkopřevorském náměstí. Před francouzským velvyslanectvím stojí nablýskaná auta, u Lennonovy zdi se fotografují davy turistů a na samém kraji stojí nikým nepovšimnutý oprýskaný dům, kde moje oblíbená spisovatelka, paní Jindřiška Smetanová, napsala tenhle malý zázrak. Tak mne to naladilo, že jsem se do knížky začetla znovu, tentokrát v rámci čtenářské výzvy jako do milované knížky maminčiny. A znovu se rozplývám a usmívám nad krásou malých i velkých prožitků odehrávajících se tam a tehdy, v časové bublině všelijakých lidiček, kominíků, kuchařinek, hraběnek či pána, co stavěl s Ferdinandem de Lesseps Suezský průplav...

9 17.04.2017

Co ti mám zpívat zrovna dnes,
když je tak smutné naše nebe?
Maličká, je tu Herodes!
Zpívejme, dokud máme sebe!

Tu knížku jsem vůbec neměla číst... Ano, přečetla jsem ji sice v "jednom zápřahu", po cestě vlakem, a pak doma ještě do noci, dokud jsem ji nedočetla... ale spalo se mi těžko... a teď j i mám pořád v hlavě... Jistě, o Lidicích jsem četla docela dost literatury, ale žádná z těch knih mne nezasáhla tak jako tahle, psaná z pohledu lidických dětí. A ještě víc myslím na ty, co nepřežily... před vnitřním zrakem se míhají tvářičky, tělíčka, strach, pláč odloučení od rodičů, neznámo, nelidské zacházení... a pro mnohé... smrt. Se slzami v očích jsem kdysi viděla lidický památník, kde v bronzovém sousoší stojí všechny tehdejší lidické děti... a se stejnými slzami v očích jsem četla a nakonec i dočetla tuto knížku. Stojí za přečtení, to ano, jako memento by si ji měli přečíst snad všichni, ale citlivým povahám, a především maminkám s malými dětmi ji rozhodně nedoporučuji. Za mě pět hvězdiček.

13 15.04.2017

Přesně tak, milé čtení k zamyšlení a ty obrázky jsou opravdu moc hezké... :-)

3 18.12.2016

Tak mám dalšího oblíbeného spisovatele... ač dávno nepatřím do kategorie děti nebo mládež, pro které je knížka především určená, i jako dospělák jsem se u ní krásně bála, ta strašidelná atmosféra je opravdu parádní a pro temné zimní večery jsou příběhy jako stvořené. Moje druhá knížka od Chrise Pristleyho a už mám zamluvenou další. :-)

5 18.12.2016

Ač jsem dávno dospělák, za chmurného zimního večera jsem si zalezla do postele s touhle knížkou... a neodložila jsem ji, dokud jsem ji celou nepřečetla. Vánoce mám ráda, strašidelné příběhy též, a tahle bezva knížka s parádními ilustracemi mě opravdu nezklamala. :-)

5 06.12.2016

Rovněž nechápu víceméně nepříznivé hodnocení, mně ta knížka připadala skvělá. Sérii s HH mám přečtenou celou, a Krev na sněhu pro mě byla příjemným překvapením. Je to prostě jiné, krátké, stručné, "bez omáčky", ale o nic méně kvalitní. Začínám číst Krev na sněhu II. :-)
PS. To s tou uříznutou hlavou mně připadalo jako vystřižené z Tarantina. Celkově si myslím, že to je skvělý námět na film.

9 01.10.2016