hellena1523 komentáře u knih
Dobrá postapo s mrazivou atmosférou, ale na zadek jsem si nějak nesedla...takový průměr, na který asi časem zapomenu.
Jako grafický román je to velmi povedené! Tady nemůžu (a nechci) vytknout vůbec nic. Zvolené barvy mi přišly vhodné a (nevím sice proč), umocňovaly dojem doby, o které je řeč.
Co se týká obsahu, tak tady bych už nějaké výhrady měla. Je to pěkně zpracované a vím, že do grafického románu ani zdaleka nelze natlačit všechno důležité, ale na můj vkus se autor až příliš často držel jen na povrchu. V podstatě poodhalil jen nepatrnou část Zátopka a ještě k tomu velmi povrchně.
Přesto si myslím, že jako představení TAK významné osobnosti našich dějin mladé generaci, nebo těm, kteří už jen matně tuší, že "Zátopek byl ňákej náš sportovec", je to bezvadné! :-)
Tento typ knih je neskutečně těžké hodnotit (nebo aspoň pro mě).
Přiznám se, že informace, které jsem četbou načerpávala, byly natolik závažné, že jsem nebyla schopná se od nich odpoutat a zamyslet se nad tím, jak je kniha napsaná, zda je čtivá a tak dále. Koneckonců...mám dojem, že to je asi celkem jedno, protože v tomto případě opravdu duch vítězí nad hmotou, tedy i kdyby to bylo napsané - třeba - s překlepy, pravděpodobně bych to nevytýkala, poněvadž sdělení mě kompletně pohltilo.
Nicméně, úplně slepá nejsem, takže mohu říct jen to, že forma vyprávění: otázka + odpověď ve mně zanechala velmi silný dojem.
Ti, kteří kdy překročili brány tábora (a ne, fakt tím nemyslím návštěvníky), si zaslouží naši hlubokou úctu a pokoru. Ti, kteří přežili a byli schopni říci světu, co zde zažívali, si zaslouží úctu, pokoru, vděk a obdiv za to, že v sobě našli tolik odvahy, aby se k těm hrůzám dobrovolně ve vzpomínkách vrátili.
Neskutečné překvapení! Od českých autorů (a asi autorek obzvlášť) většinou moc nečekám (přece jen už pár zklamání přišlo), ale tentokrát musím před Dvořákovou smeknout.
Tři povídky, z nichž každá je psána úplně jiným způsobem o zcela jiném tématu, která ale nakonec od sebe zas až tak vzdálená nejsou, zpracovala autorka způsobem, který nevěřící Tomáše mile překvapí a ostatní určitě potěší.
Styl, jímž autorka píše, jazyk, který užívá, je velmi příjemný, líbivý. Postavy jsou propracované tak dobře, že si je buď oblíbíte a fandíte jim, nebo je naopak nesnášíte a čekáte, zda jim ty pověstné boží mlýny dají co proto.
První příběh byl poněkud naivní, ale pokud byl čtenář někdy slepě zamilován, pochopí. Druhá povídka mě sice zas až tolik nechytla, ale to spíš ta tématika...nic moc mi totiž neříká...a třetí příběh byl mrazivý!
Jo a jo a více takových českých autorek, kurňa!
Robert Vano určitě nesedí každému, ale já se řadím k zástupu těch, které jeho bezprostřednost a chlapecká teatrálnost uchvátila. A publikace je psaná takovým způsobem, že mám pocit, jako bych seděla s Robertem v kavárně u lahodné kávy a poslouchala jeho životní příběh a rady, co dělat, čemu se vyhnout, jak být připravená na svět módní fotografie.
Velmi čtivá, milá kniha s řadou krásných, expresivních fotografií.
Moje první setkání s autorem a od té doby od něj čtu vše, co vydá. Láska na první počtení. Líbí se mi ten lehký odstup, s nímž popisuje brutální výjevy. Píše poutavě, přitom čistě.
Romantika a láska trochu jinak. Uznávám, že některé postavy můžou být pro mnohého čtenáře nepochopitelné a otravné, ale to je (podle mne) onen symbolismus. Co není řečeno o postavě přímo, odráží popis tamních blat, která jsou svůdně krásná, přitom životu nebezpečná. Jako láska sama. Jako ti, které milujeme. Vzpomínám si, že když jsem knihu šla prvně číst, očekávala jsem červenou knihovnu jak vyšitou, a dostalo se mi neskutečně ponurého příběhu, který jsem si zamilovala.
Dočetla jsem sice do konce, ale je to jedna z těch zbytečných knih, kterou si, pokud od literatury očekáváte nějakou hodnotu, podruhé nepřečtete.
Tento příběh ve mně zanechal neskutečně silný dojem. Spousta z nás má zkušenost (i kdyby zprostředkovanou) s touto nemocí, ale moje vnímání bylo spíše z pohledu člověka, který se o někoho takového stará. Pohled nemocného člověka a jeho vnímání mi stále unikalo. Kniha je velmi čtivá a příběh je vystavěn bez zbytečností. No...no obrečela jsem to, né že ne...
Etnografická, antropologická bible veškeré literární fantastiky. Možná se někomu bude následující myšlenka zdát velikášská, přesto si ji dovolím sdílet: nikdo v žánru fantasy nevymyslí nic, co by se v určité formě již neobjevilo právě ve Zlaté ratolesti (což není míněno jako kritika autorů literární fantastiky, nýbrž jako chvála této obsáhlé publikace).
Tentokrát to byl opravdu docela silný kalibr. Přesto mě Carter neodpudil. Píše skvěle a naprosto mi sedl. Baví mě ta propracovanost do nejmenšího detailu, kterou už rozmazleně začínám považovat za Carterův standard.
Dojemný příběh, ale literárně docela utrpení. Postavy jsou ploché a ještě k tomu nepropracované - jejich chování, jednání, přemýšlení, vyjadřování absolutně neodpovídá věku. To, že má někdo neléčitelnou nemoc z něj neudělá intelektuála, který v necelých dvaceti myslí a jedná jako pětatřicetiletý člověk, který už je otřískaný životními zkušenostmi. Četla jsem lepší knihy s podobnou tématikou.
Pravda, České nebe mě bavilo o chlub víc, ale i tak jsem se úžasně bavila a smála se nahlas.
No, nejhorší poezie to není, pro kategorii 12-15 ideální. Dospělec už jaksi čeká víc. Což byla má chyba. Ale to grafické zpracování je topka. Ty fotografie mě oslovily podstatně víc a za mě měly větší atmosféru, než texty.
Pravda, čekala jsem trochu víc, ale i tak pěkně zpracované vzpomínky na pobyt v psychiatrické léčebně.
Pochopení budou mít zejména ti, kteří si takový pobyt zažili na vlastní kůži...
Tak to byla hodně nevyrovnana kniha. Příběh byl vhodný pro děti a mládež, ale ty sexuální scény mi pro pubertacky přišly trochu moc.
Tessa je naivní, až otravná a Hardin sobecky fracek.
Nějak mi chybělo lepší vykreslení postav, jejich charakterů a motivací.
Příběh je povrchní a plný klišé. Hádka, omluva a usmíření / sex jak už zde bylo výstižně napsáno...
Lepší hodnocení dávám jen proto, ze mi ústřední dvojice (hodně) vzdáleně připomíná mě a mou první velkou lásku...
Jsem trochu na rozpacích, jaké hodnocení knize dát.
Četla se sama, postavy byly dobře zvládnuté, příběh měl originalitu, ALE bavila mě spíš první polovina knihy, v jednu chvíli mi vyprávění přišlo zmatené, trochu jsem se ztrácela v tom, kolik je hlavním postavám, protože mi to občas přišlo jako vyprávění o 12lete dívce,tak jsem si musela v duchu připomínat, že už ji je 17.
Tak já nevím... Ta pozitiva asi převládají, nicméně bych knihu znovu nečetla. Takže lepší průměr...asi.
Příběh - nepříběh plný absurdních situací, dialogů i obrazů, dojemných i humorných momentů, jak už to Backman umí.
Oddechové čtení, které mě přes svou lehkost přivedlo k mnoha zamyšlením, ale přece nedosahuje hodnot Oveho nebo Brit-Marie.
Pro milovníky absurdního humoru ideální.
V první řadě oceňuji styl psaní, protože i navzdory obsahu se text čte prakticky sám.
Ale obsah mi nic moc neříká, postavy mi přišly dost ploché a po pár stránkách nudné. O Kotletovi jsem toho slyšela dost a dost, tak jsem ho chtěla zkusit, ale zjevně nejsem cílový čtenář. Myslím si, že máme v žánru výrazně lepší autory.