horejs komentáře u knih
Knížku jsem dostal v 15 letech od babičky k Vánocům a mám ji už skoro 50 let. Skvělá a napínavá kniha o cestě do amazonských pralesů, kde se na neznámém místě ukrývají nacističtí pohlavárové a němečtí vědci vyvíjející novou zbraň k ovládnutí lidstva. Nezapomenutelné je líčení strastiplné cesty osamělého člověka pralesem. Konec knihy překvapivý, i když odhadnutelný. Bariéra ticha totiž obklopuje ono místo, odkud se nikdo živý nedostane. Patří k mým nejoblíbenějším a lze ji číst opakovaně. Autor Pavel Hejcman ji napsal pod jménem Gustav Franc a jeho místopisné znalosti byly úžasné.
Naprosto úžasná kniha se strhujícím dějem a závěrem, který mi vehnal slzy do očí. Teprve po letech jsem zjistil, že Gérard Fraineau alias Gerard Fráňa alias Gustav Franc jsou jména, pod nimiž za normalizace publikoval jinak velmi úspěšný autor mnoha detektivních i jiných románů Pavel Hejcman.
Přidávám se zde k těm, kdož knížku chválí. I já patřím k jejím šťastným majitelům od svého (dnes už bohužel značně vzdáleného) dětství. Z klenotů, v ní obsažených, vyjímám zejména: "Utahoval si ze mě, utahanec z Utahu. Povídám mu, aby táh' v Utah, odkud přitáh', on netáh', tak jsem ho přetáh' a on se natáh'". Tož tak! Howgh!
Toto zpracování ve dvou dílech je jiné, než předchozí třídílné. Odlišuje se nejen osobou překladatele (Emanuel a Taťána Tilschovi, zatímco třídílnou verzi přeložil Vítězslav Kocourek), ale i vynecháním celé epizody kolem Old Deathe, Old Firehanda a náčelníka Parranoha, která tvoří podstatnou část prostředního dílu u třídílné verze. Navíc však obsahuje dovysvětlení, kde vzal Old Shatterhand druhou pušku henryovku - je tomu věnována kapitola na konec 1. dílu, nazvaná Zpátky v St. Louis, kdy se Old Shatterhand opet setká s puškařem Henrym, který mu svůj vynález daruje. Ve třídílné verzi toto nenajdete. Já však mám to třídílné zpracování mnohem oblíbenější.
Četl jsem knihu a viděl i seriál. Oboje se od sebe v něčem odlišuje, např. jména hrdinů jsou trochu jiná a v seriálu Marian - Paragon bydlí s matkou. Ten seriál si jednak pamatuji z dětství, jednak jsem ho získal v r. 2008 z Polska na dvd, takže samozřejmě v originále. Jmenuje se "Do przerwy 0:1". Pak ještě existuje jako celovečerní film s názvem "Paragon, gola!". Knížka je ale čtivá, stejně jako další knihy od téhož autora. Doporučit můžu např. "Bacha, černý paraple!" nebo "Klobouk za půl miliónu".
I já jsem přečetl obě verze, tedy napřed tu zkrácenou v ABC speciál 1971 (převyprável V. Kočák), která se mi moc líbila a pak jsem u tety objevil tu původní od Mackwortha s krásnými ilustracemi od V. Živného a byl jsem nadšený. Jen mi trochu vadila a vadí stará čeština, např. infinitivy na -ti. Nechápu, proč to tak někdo přeložil, když např. Foglar psal ve stejné době už jazykem moderním. No, ale o to tu neběží. Námět i děj jsou výborné. Příběh o stroji, který se pohybuje vrtáním pod zemí, je velmi poutavý a souhlasím s názory, že snese srovnání s H.G. Wellsem, případně s Vernem či naším J.M. Troskou. Román je možno číst opakovaně, což u mě jako u člověka staršího vydání je i pochopitelné, ale kromě občasných ataků Alzheimera jde i o to připomínat si tu krásnou dobu klukovského dětství.
S touto knížkou mám spojenou cestu do Prahy s maminkou, když mi bylo deset let. Knížku mi maminka koupila v jednom dnes již neexistujícím antikvariátu společně s knížkou Kluci, hurá za ním. Srub radosti jsem četl několikrát a pokaždé se mi moc lbil. Vzpomínám si jen, že mě nebavilo číst si o nemocném Petříkovi, kterému vypravuje dědeček, ale na konci knížky jsem to pochopil. Dnes je mi 63, maminka už nežije, ale knížku mám pořád a věřím, že ji jednou předám svým vnoučatům.
Tzv. "la livre fatale" mého života. Četl jsem poprvé v 28 letech a pak s přestávkami znovu a znovu a pořád se k ní vracím. Těžko říci, čím mě tak uchvacuje, ale asi to bude tím, že ten základní příběh chlapského přátelství i nenaplněné lásky George k Chris může prožít kdokoli i mimo Ameriku. Anton Myrer měl úžasný smysl pro detail i dar vystihnout dobovou atmosféru. Je to kniha o životě jako takovém, se všemi radostmi i bolestmi, naivitou mládí a draze vykoupenou zkušeností v pozdějším věku. Ovšem, velmi podstatnou roli v mém hodnocení hraje naprosto skvělý a citlivý překlad Jarmily Emmerové. Takže, chcete-li slyšet padat hvězdný prach, neváhejte.
Vtipně a poučně napsáno. Podobně jako knížka Rok v Bullerbynu, která pojednává o Švédsku, i zde se čtenář dozví to, co běžný turista nemůže poznat.
Knížku vlastním od dětství díky mamince. Jen mi chybí ta skládačka na konci. Byl jsem vždy fascinován kouzelnou hrou se slovy a nádhernými Fukovými ilustracemi. Některé průpovídky jsem si osvojil a hojně je používal v běžném životě, např. "Tak já jdu, abych nešel. A ty nechoď, až půjdeš".
Zúčastnil jsem se slavnostního křtu knihy, kde se rovněž nabízely výtisky za lidové ceny. Zběžně jsem si jeden exemplář prolistoval a přečetl pár odstavců v domnění, že mě čímsi zaujme, jako tomu bývá u jiných knih. Ale - bohužel. Připadalo mi, že jsou to jen neuspořádané myšlenky. Celkový dojem byl chaotický. Proto jsem si knihu ani za lidovou cenu nekoupil a soudě podle obou dřívějších komentářů od radky1911 a between jsem dobře udělal.
Kniha je velmi dobře a vtipně napsaná a pobavila mě. Žil jsem 4 roky v Norsku a vše, co autor píše o Švédech a Švédsku, přesně sedí i na Norsko a na Nory, od nezbytného osobního čísla, přes jistou "všímavost" ze strany sousedů, až po socialistické fungování společnosti a určitou dávku přezíravosti vůči zbytku světa. Autor jako novinář je výborným pozorovatelem. Knihu mohu rozhodně doporučit.