horkosladka komentáře u knih

Praktická kniha o čínské medicíně z hlediska výživy, ve které se autor zaměřuje na problém většiny západních lidí - unavenou slezinu a možnosti jak opět posílit svůj "střed". Rady jak dát své tělo a stravovací návyky opět do pořádku, působí velmi střízlivě, lze je reálně praktikovat. Pravidelnost, dostatek spánku, tři jídla denně, nejlépe teplá (např. polévka), jedno jablko denně atd... Dostat z těla vlhkost a horkost, které škodí slezině i dalším orgánům - ledvinám, játrům. Žít podle přirozených instinktů a poslouchat, co tělu dělá dobře nebo škodí. Samozřejmě především stres a vše s ním související...

Praktická knížka, která pomůže ženám pochopit, jak ovlivňují hormony psychosomatiku člověka. Kniha obsahuje odborné informace, ale také rady jak se stravovat, co pomáhá při zvýšené produkci nebo naopak nedostatku určitého hormonu a také v ní najdete pár receptů.

"...úspěch si přeje každý z nás. Musíme se však sami sebe zeptat: Co pro mě úspěch znamená? Více peněz? Fajn. Zdravá rodina? Šťastné manželství? Práce pro druhé? Sláva? Duchovní cesta? Možnost se vyjádřit? Dělat umění? Nechat po sobě svět lepší, než jaký byl, když jsme na něj přišli? "Co pro mě znamená úspěch?" Dál si tuhle otázku pokládejte. Co je vašim bohatstvím? V čem spočívá váš význam? Odpovědi se časem mohou měnit, což je v pořádku, ale dejte si pozor na jedno: ať už je vaše odpověď jakákoli, nedělejte nic, co by mohlo ohrozit vaši duši. Vaší prioritou musí být, kdo jste, kým chcete být, a neztrácejte čas ničím, co půjde proti vaší povaze."

6 26.04.2022

"Neustálý boj s touhou žít a touhou nežít, i kámen je vyhlazen do jemného dotyku pod pádem zešílevších vod toho nejstrmějšího z vodopádů.
Ztrácím se v hudbě. Ztrácím se v pocitech, ve vlnách, jsem vynášen a ponižován, svět se odvíjí jak horečka, v hlavě mi cválají koně, kopyta víří ten zastřený prach v mém mozku, jak je možné vydržet ten úprk a nezešílet, nezešílet ze svobody, z propasti, z vesmíru, z nekonečna, které mi skýtá má duše, můj mozek, můj nekonečný výlet do galaxií tisíci fantazií?
Ano. Jsem tady. Jsem muž, člověk a svoboden. Mám nespočetné možnosti, jak se zbláznit. Neudělám to. Jsou to nebezpečné výlety a já chci konat dobro, i když bych mnohokrát vraždil..."

"....Při pohledu na pokoj, na diskrétně šedivé stěny a nevkusný nábytek, jím zacloumal odpor, najednou měl plné zuby tohohle laciného a cizího světa, jeho uřvané, nezakořeněné a smyslné kultury, téhle množiny chytrých, špinavých, sebestředných opů, sprostých a lhostejných k tomu, že se jim jejich chatrná civilizace rozpadá pod rukama.
Padlo na něj to, co už několikrát dříve, těžká letargie, únava světem, tímhle zběsilým destruktivním světem a jeho planým brebentěním. Měl dojem, že to může rovnou vzdát , že byla hloupost se do toho před více než dvaceti lety vůbec pouštět. Unaveně se rozhlédl kolem sebe. Co tady dělá, na cizí planetě, třetí od Slunce, sto milionů mil od domova? Vstal, vypnul televizor, zabořil se do křesla, pil dál, už v hlavě cítil alkohol, a bylo mu to jedno."

9 30.01.2022

Velmi čtivě napsaný příběh Toyen - Marie Čermínové, která předběhla svou dobu. Tato avantgardní nekonvenční malířka surrealismu byla stejně záhadná jako její obrazy. Její jméno je u nás v Česku spojováno s umělcem Jindřichem Štyrským, se kterým ji pojilo velké přátelství, vzájemná inspirace a tvorba. Stála také u zrodu Devětsilu a skupiny surrealistů v ČSR. Toyen se přátelila s Vítězslavem Nezvalem, Jaroslavem Seifertem, Karlem Teigem a mnoha dalšími osobnostmi tehdejší literární scény. Většinu života ale prožila ve Francii v okruhu svých intelektuálních a uměleckých přátel, např. André Bretona, Paula Eluarda a dalších... Zajímavá žena, jejíž intimní život zůstává záhadou stejně jako její vnitřní svět, díky kterému vznikly její fantastické obrazy. Knihu vřele doporučuji všem milovníkům umění Toyen, ale také těm, kteří mají rádi historii a literaturu. Za mě naprosto skvěle napsaná kniha, která jen prohloubila můj zájem dozvědět se více o této jedinečné umělkyni.

11 18.01.2022

Tato kniha není literatura, ale otevřená zpověď. Proto literárně nehodnotím. Míšu nevnímám jako spisovatelku, ale jako citlivou ženu, která se v životě dostala do pasti, ale podařilo se jí z ní dostat ven. Citliví lidé mají sklony k únikům z tvrdé reality. Věřím, že Michaela v sobě našla sílu, která ji bude provázet i nadále. Co se týče jejího vztahu s manželem, popisovaném v knize, tam byly momenty, kdy jsem si říkala, proč s ním je, když na ni dokázal vztáhnout ruku apod., ale nemohu víc soudit, protože jsem nebyla v jejich kůži. Knihu a otevřenost autorky, která nemá problém před veřejností promluvit o narůstajícím společenském alkoholismu, vnímám jako odvážný počin. Myslím, že Míša není ani tak spisovatelka jako žena bojovnice, která dokázala zvítězit sama nad sebou. Zápisník alkoholičky je jedním z prostředků, jak se se závislostí vypořádala a věřím, že mnoha lidem v podobné situaci může tato kniha pomoci podívat se na svůj problém a začít ho řešit.

Je to dobře napsané, čtivé, jsou tam i zajímavé myšlenky, taky trochu filosofie. Příběh mě bavil, ale nelíbilo se mi, že několik protagonistů učiní sebevraždu, aniž by čtenář pořádně pochopil proč... Ale to je nejspíš japonská mentalita. Velmi častým slovem je v knize onanování, což mi sice nevadilo, protože nejsem puritán, ale některé popisy sexu mi už přišly otravné. Zajímavá postava Naoko působila od začátku až do konce záhadně, čekala jsem nějaké rozuzlení, ale nepřišlo. Psychologie postav byla jen lehce načatá, zbytek si čtenář musel domýšlet, zato hlavní vypravěč a postava Toru se svěřuje s intimními detaily možná až moc... Konec mě svým podáním zklamal, i když jsem ho takový očekávala, ale příběh mohl být završen jinak. Oceňuji ale téma a skvělý styl psaní. Opravdu se to četlo samo. Dávám 3-4 hvězdičky.

Manifest začíná extrémně: "Život v této společnosti je přinejlepším příšerně nudný a žádná z jeho stránek se nijak podstatně nevztahuje k ženám, takže je na občansky probuzených, odpovědných a odvážných ženách, aby vzaly věc do rukou, svrhly vládu, zrušily finanční systém, zavedly úplnou automatizaci a zlikvidovaly mužské pohlaví." Autorka je považována za radikální feministku. I když jsou výroky v téhle malé knížečce značně kontroverzní, jsou zde i zajímavé myšlenky a podněty k zamyšlení.
Překladatelka manifestu dává na konci textu vysvětlení: "Feminismus je dnes názor - asi jako vegetariánství - je reakcí na přemrštěný kolektivismus a mocenský model, který v životě civila nemá co dělat. SCUM Manifesto musíme vnímat ne jako ideologii, ale jako bolestný výkřik Valerie Solanas, děvčátka znásilněného vlastním otcem, jako hypercitlivou reakci na odosobněný, centrálně řízený svět. Takže po vypořádání se (doufejme) s rasismem je feminismus dalším krokem na cestě k důstojnému soužití všech lidských bytostí - k humanismu - a jako takový bude (doufejme) za pár let zbytečný."

2 29.03.2021

(SPOILER) Kniha je skvěle napsaná, ale humorné mi to až tak nepřišlo. Spíš mi bylo hlavního hrdiny dost líto, jak mu jeho povedená babička pořád sprostě nadávala. A odtrhla ho od matky. I slza mi ukápla. Ale za tím vším je hluboký sociální podtext. Co s člověkem dokáže udělat život, ztráta, nenaplněné sny...
Autor popisuje dětství malého Saši s nadhledem a chování duševně narušené babičky nám servíruje tak, aby to vyznělo vtipně a smířlivě. Pokud autor v takovém prostředí skutečně žil, pak ho obdivuji. Já sama nepocházím z funkční rodiny, a přiznám se, že v některých momentech mi chování Sašovi babičky připomnělo náladovost mé matky, ale kdybych žila s babičkou, která by si přede mnou v záchvatu zuřivosti začala nehty drásat obličej, asi bych propadla šílenství taky.
Přesto je kniha velmi originální a jsou v ní roztomilé momenty, třeba příhody z dětského ozdravného sanatoria. Popis dospělých dostává pohledem dětskýma očima tragikomický nádech a v tom je kouzlo celé knihy. V souvislosti s tématem knihy jsem si vybavila citát L.N.Tolstoje: ,Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém. “
A tady ukázka z knihy: ,Poprosím mámu, aby mě pochovala doma pod podlahu, vymyslel jsem jednou. Tam nebudou červi, nebude tam tma. Máma bude chodit kolem, já se na ni budu spárou dívat a nebude to tak děsivé, jako když mě pohřbí na hřbitově. Když jsem dostal takový nápad..jedinou překážkou bylo to, že by mě babička mohla mámě nedat. A dívat se skrz spáru na babičku se mi nechtělo. Proto jsem se babičky narovinu zeptal:,Až umřu, můžete mě pochovat u mámy pod podlahu?,Babička mi odpověděla, že jsem úplný kretén a že mě můžou pochovat jedině na zadním dvorku psychiatrické léčebny.,..

11 17.03.2021

Pro mě naprostá dokonalost. Autorka je mi ve svém vnímání tak blízká, že při některých pasážích knihy jsem měla pocit, jako bych to napsala já sama, ale já nic tak brilantního zatím nenapsala. Tato zvláštní kniha, která pojednává o existenciální a tvůrčí krizi, ve mně paradoxně probouzí chuť psát, ačkoliv sama tvůrčí krizi prožívám. Může se zdát, že jde o dost depresivní téma, ale myslím, že je spíše popisem období ztracenosti, se kterým se v životě setkává mnoho lidí. A člověk, který něco takového prožívá, může v knize najít své vlastní pocity a díky tomu pocítit, že s tím není sám...

,...je načase odložit, ne-li přímo opustit břemeno těch mých nerealistických ambicí. Začít užívat veškeré zbytky intelektu prostě k tomu, abych se uzdravila, to má být můj nejvyšší cíl. Je načase vyrovnat se s tím, že jsem průměrná, a přestat z toho dělat pohřební záležitost.,

Frankie je v knize 26 let, o samotě, v domě po babičce, se snaží vyrovnat sama se sebou. Jako výtvarnice sebe samotnou zkouší z různých uměleckých děl na témata, která nějak souvisí s tím, nad čím zrovna přemýšlí. Fotografie mrtvých zvířátek, které text provázejí, svérázný, až asociální postoj ke světu, který Frankie dává čtenáři jako podnět k zamyšlení, rozhodně není sousto pro každého. Přesto je kniha velmi opravdová a v tom spočívá její kouzlo.

....,Doktorka na to nic neříká. Já jsem se svou odpovědí podivně spokojená. Ano, říkám si v duchu, to je ono. Nejsem nemocná, jenom ztracená. A ztracenost je stav, který se dá docela snadno napravit. Zatímco choroba, zejména duševní, je naopak obtížná, nepostižitelná, nenapravitelná. Ta myšlenka mě uklidňuje, dodává mi odvahu. A tak mluvím dál.
,Se mnou vlastně nic moc není, říkám, jenom prostě nejsem jako ostatní, nechci to, co chtějí oni. A to je špatné, chci říct, že podle nich je to špatné, a já mám pocit, že oni se cítí povinni mě nějak znormalizovat, že jim nepřipadá v pořádku, když někdo nechce to co oni, rozumíte?,

6 01.03.2021

Po dlouhé době kniha, do které jsem se od začátku ponořila. Příběh o ,nenormálních, lidech, kteří žijí pod tíhou následků traumatu z dětství. Alice a Mattia, dvě osamělá prvočísla, které spojuje právě ona osamělost. On odmítá svět, ona se cítí světem odmítána. Oba jsou poškozeni tím, co se stalo v jejich dětství. Asociální podivín a matematický génius a fotografka anorektička. Jejich zvláštní a jaksi nedokončený vztah. Tíha jejich minulosti. Snaha být ,normální,. Navzdory depresivnímu téma, celkově příběh nevyznívá skepticky. Spíše ukazuje na odlišnost a problémy v komunikaci ve vztazích. Rozhodně nutí přemýšlet. Konec měl poněkud rychlý spád, trošku zkazil na dojmu, ale určitě knihu doporučuji všem, kteří přemýšlí o životě a cítí se ,divní,.

8 11.01.2021

Tohle je pro mě nejlepší kniha roku 2020. Příběh svobodomyslne Eugenie, která vidí duchy, a proto jí otec považuje za bláznivou a nechá ji umístit mezi duševně choré a příběh přísně racionálně uvažující ošetřovatelky Genevieve, která díky setkání s Eugeniní pozná, co je to víra, mě zcela pohltil. Živě jsem si představovala to vězení mezi stěnami ústavu Salpetriere a omezenost, nesmyslné konvence a postoj k ženám, které se v té době odlišovaly a nezapadaly do společenských měřítek, co je a co není normální. Kniha má být zfilmována, tak jsem zvědavá...

10 28.10.2020

Jako milovnice a sběratelka parfémů jsem sáhla po této knize s touhou dozvědět se něco víc o alchymii vonných esencí. Parfémy jsou v příběhu spíše na pozadí, ale vůbec to nevadí. I tak dostanete chuť koupit si něco speciálního, co by podtrhlo vaši osobnost. Koneckonců, o tom parfém přece je. Vyjádřit kým jste vůní, ve které se cítíte dobře. Trochu jsem se bála, že to bude červená knihovna, ale byla jsem mile překvapena. Čtivý příběh s perfektními dialogy, zajímavými myšlenkami, myslím skvělý námět na zfilmování. Prolínají se tu příběhy dvou žen v různých časových liniích, nechybí trocha napětí a tajemna. Móda, parfémy, Paříž, New York... 30. a 50. léta. Vzpomněla jsem si na výrok Coco Chanel: "Žena bez parfému nemá budoucnost."

Krásná kniha, která vás vrátí do Japonska o mnoho let zpátky. Obyvatelé městečka Cučiury ve vyprávění vzpomínají na svou práci, na staré časy, na chudobu, ve které žili a na hodnoty a zvyky, které vyznávali. Obchodník s tofu, gejša, jakuza, výrobce rohoží tatami, prodavači rýže, smíšeného zboží... Několik příběhů ze života prostých lidí. Z knihy jsem si odnesla pocit, že tehdy lidé pracovali mnohem více než my dnes, žili těžce a v chudobě, přesto znali hodnotu věcí, slušnost a poctivost. Vážili si věcí i hodnot.

10 05.10.2020

Životní příběhy žen, které to neměly a nemají lehké. K tomu pohled psychiatra, psychologa. Nebylo to špatné, příběhy jsou ze života, některé vás chytnou za srdce, ale na druhou stranu, takových osudů jsou mraky a nikde se o nich nepíše, ať už se týkají žen nebo mužů. Třeba ženy závislé na nakupování, alkoholičky, matky samoživitelky, ženy týrané, trpící anorexií, žijící s psychopatem, ženy s nízkým sebevědomím... Příběh každé takové ženy by vydal na samostatnou knihu. Tohle byla taková rychlopsychoporadna. Vzhledem k tomu, že příběhy žen zde nejsou vyprávěny v souvislostech, tak si spoustu věcí musí čtenář i psycholog domýšlet. Jedna věc je předkládaný problém, druhá věc je příčina...

6 30.09.2020

Umíráš steskem během odpoledne
Za zmalátnělou zdí
Přístav Prahy
Planeta benzínu a garáží
Sluncem zmožený zpocený hlavonožec
Lidské moře se vzdouvá na náměstí
Cítíš jak praská pokožka chodníků
Na okamžik tě ústy pohltí rovnoramenný bůh
Sežvýká a vyplivne zpět
Do světa prázdných ulic

...kočky viděly záhyby zakázané čtvrti
Tvůj pocit: čas pracoval proti tobě
Nedojdeš dál než do koupelny

Líbí se mi, že je kniha napsána z velké části formou rozhovorů. Žádné poučování a návody na život, ale jen osobní zkušenosti a rady několika známých osobností, které si prošly profesním a psychologickým vyhořením. To vše okořeněné komentáři člověka schopného velkého nadhledu, Radkina Honzáka. Jak je v knize trefně poznamenáno, vyhoření se pravděpodobně vyhne člověku bez ambicí, spíše línější povahy, z čehož vyplývá, že nejvíce ohroženou skupinou jsou lidé, kteří zvládají hodně aktivit, mnohdy workoholici, často lidé v pomáhajících profesích nebo v zaměstnáních, kde jsou neustále vystaveni stresu a nutnosti reagovat a komunikovat s lidmi. Syndromem vyhoření jsou ohroženi také lidé, kteří na sebe kladou vysoká měřítka, touží po dokonalosti a špatně snáší selhání. Přetěžují se, jedou doslova nadoraz, neumí odpočívat, snaží se všem vyhovět i na úkor sebe, jsou sami se sebou navzdory úspěchům mnohdy nespokojení. Vyhořet může opravdu každý, kdo přestává respektovat své energetické hranice. Naše energie je jako studna, ze které čerpáme energii pro život. Ale není bezedná. Když vodu ze studny vyčerpáme, trvá pak dlouhou dobu, než se studna zase naplní. Vyhoření se projevuje zejména psychosomatickými potížemi - celkovou únavou, ztrátou zájmů, stažením se ze sociálních kontaktů, podrážděností, bolestmi hlavy, břicha... Symptomů je celá řada, u každého je individuální průběh, ale když zavčasu rozpoznáme plížící se problém, můžeme předejít psychickému a fyzickému kolapsu, jaký si prožil např. Aleš Cibulka.

7 24.09.2020

Když jsem knihu otevřela, tak jsem byla zpočátku zklamaná, protože kniha neobsahuje fotografie. Nakonec jsem ale byla mile překvapená, kolik zajímavostí jsem se o Marilyn dozvěděla. Marilyn byla velká čtenářka, v její knihovně bylo 430 knih, vystřídala 43 bydlišť, měla endometriózu (tu mám bohužel taky), spávala nahá jen s parfémem Chanel No. 5, měla také ráda hotdogy a šampaňské. Její matka byla schizofrenička, svého otce nikdy nepoznala. Trpěla pochybnostmi o sobě a depresemi, byla závislá na barbiturátech, brala sedativa, kterými zaháněla úzkost a nespavost. Jak řekl její bývalý manžel, dramatik Arthur Miller: "Snad kdyby byla větším cynikem nebo se ještě více vzdálila realitě, možná by ještě žila. Byla však básnířkou, která na rohu ulice recituje davu, který se z ní snaží servat šaty..."

5 10.09.2020

Tak tohle je opravdu krásná kniha, takové pohlazení na duši. Milý a moudrý příběh o přátelství kocoura Nana a mladého Satoru Mijawakiho, kteří spolu cestují stříbrnou dodávkou za Satorovými přáteli z dob dětství a mládí. Satoru hledá někoho, komu by mohl předat kocoura Nanu, aby se o něj postaral. Líbí se mi vyprávění z pohledu kocoura a také nádech melancholie, kdy se pomalu odkrývá ztráta z minulosti a tušení nevyhnutelného...

"Ani na město, kde jsme žili,
na pole se sazeničkami rýže,
moře a bouřící vlny,
na horu Fudži na obzoru,
hřející televizi ve tvaru krabice,
kočičí tetičku Momo,
vznětlivého zrzavého Toramurua,
loď, která spolkne desítky aut,
na psy, kteří v místnosti pro převoz zvířat
při pohledu na Satorua vrtěli ocasy,
bílou činčilu, co mi popřála good luck,
rozlehlou krajinu Hokkaidó,
na fialové a žluté květiny podél cesty,
traviny vlnící se jako mořská hladina,
na koně pasoucí se na louce....
....na nic z toho nikdy, nikdy nezapomenu...."

13 31.08.2020