HTO komentáře u knih

Začerstva, totiž několik hodin po pořádném přečtení: sice jsme teprve v polovině roku, ale mohu jistiti, že tohle bude letos jedna z nejlepších básnických knížek. Petr řeže pořád svým starým způsobem, a přeci pokaždé jako by poprvé, a každé to řezání je nesmírně objevné a katarzní – jako projít se málem neprůchodným šíleným lesem. Báseň o žluti okurkových květů ve mně stále pulsuje, jako bych si do žíly vstříkl koncentrovaného Miróa. Petr píše svým jedinečným způsobem – trhliny do skutečnosti. A v celé knížce není jediné nadbytečné slovo. Úžasná sbírka!

Báseň na str. 16-17 může P. T. čtenář znát z antologie „Nejlepší české básně 2011“: stojím už podruhé v němém úžasu nad tím, jak Petr její téma zpracoval.

8 01.07.2012

Nu, hmyz nemá řada lidí ráda, a tento díl je dokonce o pavoucích, štírech, stonožkách, šnecích (za použití tohoto slova by mě ovšem každý zoolog vytahal za uši)... Jsem si vědom toho, že ne každý sdílí můj názor, že nad obrovské pavouky (v té době se nikomu ani nesnilo, jak běžnými terarijními zvířaty se u nás stanou) není krásnějších zvířat, tak se vás k četbě pokusím zlákat několika výpisky, které ukazují, jak nádherně je tahle encyklopedie napsána.

Nejběžnější z našich želvušek je medvíďátko obecné, které dosahuje délky jednoho milimetru. – „Přeneseme-li totiž zdánlivě mrtvého štíra na studený, mokrý písek, domnělý kandidát sebevraždy rychle oživne a k našemu velkému překvapení nám uteče." – „Skákavka pruhovaná je drobný pavouček žertovného tvaru." – „Tak se mladí pavoučci dostanou ve svých lodičkách do nových lokalit." – „Fauna písečných mezer i mimo místa vzniku podzemní brakické vody je označována jako mezopsammon." – „Mořskými proudy bývá světélkovec atlantský zanesen taky do málo slaného Baltského moře, ale tam není schopen rozmnožování. Je to takzvaná oblast sterilního rozptýlení. – a tak dále a tak dále.

8 24.06.2012

Pokud se vám líbila v Knihách džunglí povídka Kde se vzal strach, neváhejte a sáhněte po téhle knížce. Je sice určena nejmenším dětem, které jejím předčitáním nadchnete, ale nadchne i dospělé. Veselé příběhy se slovními hříčkami a verši, Kipling v nejlepší formě – asi nikdo neumí příběhy jako tyto, o tom, „kde se co vzalo“, když svět byl zbrusu nový, jako on. Tenhle až mytologický prvek podtrhují velká písmena v názvech tvorů. Překrásné pohádky, které se výborně čtou i anglicky.

Člověk, který si na to potrpí (já například) se navíc může velmi bavit srovnáváním různých českých překladů. O kvalitách toho prvního od Pavly Moudré z roku 1915 svědčí i to, že nedávno vyšel znovu. Je jen škoda, že, alespoň pokud vím, nevyšla knížka v češtině nikdy s autorovými ilustracemi, ale vzhledem k tomu, že je k dostání jako penguinka, sehnat je není žádný problém. Jeden velmi povedený český překlad naleznete i tady: http://www.iliteratura.cz/Clanek/13843/kipling-rudyard

Možná nejslavnější povídka je Sloní mládě, přepůvabná pohádka o tom, že zvídavost se vyplácí, v níž je použito zoologicky už neplatné, ale rozkošné jméno tlustokožec. Milovníky medvídka Pú by mohlo zajímat, že „Pooh“ se v ní vyskytuje jako citoslovce. A takto je překládáno do češtiny: Pu (Moudrá), Bah (Hobzík), Ph (Vančura), Pche (Čudrnáková).

Představte si hlas Ivana Wernische. Máte? Takže: „Ivane, konečně jsem sehnal Goethovu Italskou cestu!“ – „Ta je krásná, viď?“ – – Další slova jsou myslím nadbytečná.

8 15.05.2012

Krátké, kruté, kapku konfúzní. Výborné. Konec předvídatelný. Atmosféra až au au autentická. Vstup do Bondova světa.

Jen, milý 007, když si zapalujete ten den svou sedmdesátou cigaretu, uvědomte si, že ty cigarety taky mají „licence to kill"!

8 10.05.2012

Kromě básní od neznámých autorů obsahuje tato skvostná antologie básně 40 autorů a autorek. Knihu doplňují ukázky renesančního umění. – O tom, jak se tato kniha povedla, svědčí i fakt dnes už těžko představitelný, totiž že se jí prodalo přes 100 000 výtisků!

8 10.04.2012

Život je zázrak a je třeba být za život vděčný. I o tom vypráví tato kniha, jedinečná tak, jako byl jedinečný Chesterton.

Pro mne malý osobní bonus, protože to můžou říci jen tři lidi na světě: překladatelka této knihy bydlí ve vedlejších dveřích.

Jedna z nejkrásnějších pohádkových knížek, které jsem kdy četl. Vynikající pohled do japonské duše – protože kromě tradičních pohádek, ať už dobrodružných, veselých nebo smutných tady najdete i nesmírně zvláštní, typicky japonské příběhy, jako jsou Konvice se slavíkem nebo Rybí kámen, v němž starý moudrý poutník, hledač krásy, pozná, že v kameni žijí ryby... ten příběh mám, jak stárnu, čím dál radši. Mizející krása... zosobňuje snad východní pojetí toho, čemu Gimli říkal „Volil jsi večer, avšak má láska patří jitru“.

8 17.03.2012

Jan Zábrana – „Brautiganovy verše: vůbec nejzajímavější pokus, jaký znám, najít poezii i tam, kde jako by nikdy nebyla. Rovnocenná demonstrace insitního umění v literatuře. 'Ujeto za roh', ale právě že za *roh*, který jiný kumštýř ani netuší, ani nemá ponětí o jeho existenci.“

Opravdu povedený výbor z Brautiganových veršů. Před listopadem vyšla Brautiganova báseň The Galilee Hitch-Hiker právě v Zábranově překladu ve skvělé antologii amerických básníků Horoskop orloje. Pokud chcete, můžete si porovnat překlady. Zajímavě se v nich odráží to, jak před revolucí byl hamburger skoro neznámé slovo. Měli bychom vymyslet nějaké krásné české slovo pro hamburger s květinou místo masa mezi žemlemi...

8 11.03.2012

Gustaw Herling-Grudziński, Deník psaný v noci, 1989–1992

„Půvaby vyprávění

Kundera správně poznamenává v Nesmrtelnosti, že román vyprávěný nebo zestručněný ztrácí všechnu chuť, splaskává jako propíchnutý balon. A vědomě dělá vše, aby nebylo možno Nesmrtelnost ani vyprávět, ani zestručnit. Natolik se soustředil na tuto operaci, že – jak se zdá – zapomněl na přirozené potřeby a půvaby vyprávění. A tak nelze Kunderův poslední román ani vyprávět, ani zestručnit, ale jen proto, že se podobá mazaně zkonstruované mašince, která víří ve vzduchoprázdnu a nevyrábí skoro nic, co by stálo za vyprávění nebo zestručnění.

Jelikož má autor skvělého Žertu zálibu v erotismu na pomezí neslušnosti, stává se Nesmrtelnost neslušně dlouhou a neslušně nudnou seancí literární masturbace, zvané polskými jazykovými puristy „samotření“. Masturbace, jak známo, potřebuje palivo plodné imaginace. Ale v Kunderově nekonečném tření brzy přestává autorova (i čtenářova) imaginace působit, až na dosti záhadnou (a tudíž dosti zajímavou) ženskou postavu jménem Agnes. Zbytek je závratně zručnou mazanicí o ničem, kterou neznesmrtelní ani vpletené odstavce o vztahu Goethe – Bettina von Arnim, ani supersamec literatury dvacátého století čili (jak tvrdí Kundera) impotent Hemingway.“

Kdybych uměl napsat komentář z desetiny tak báječný, jako je tahle kniha, uživil bych se recenzemi – ba nejen uživil, žil bych si z nich jako král, nebo králík. Až bude teplo a obloha bez mráčku, vezměte si tuhle knihu, která ve vás vyvolá světlemodré pocity, a umocněte si jí nádheru z té oblohy. Jedna z mála knih, kde, až přijdete k pádu, budete i při něm mít v sobě stále renesanční slunce vzestupu. Jedna z nejlepších historických knih, které jsem kdy četl!

„Cituji“ volně po paměti: Niccolò Niccoli, přítel Cosima Otce vlasti – to je ten, který podle pomlouvačů „dal namalovat ty své koule i fráterům na reterát“ – by se jistě stal autorem mnoha výtečných knih, kdyby byl býval schopen napsat odstavec, s nímž by byl spokojen – takto alespoň shromáždil překrásnou sbírku knih jiných autorů a stal se vynálezcem kursivy, a přátelil se mimo jiné i s Poggiem Bracciolinim, jenž je pro změnu autorem latinky: tento skvělý učenec při opisování epitafů raději patřil na krásné přihlížející panny než na „dlouhorohé buvoly“. Niccolò Niccoli psal nejrychleji ve Florencii. Z jeho kroužku nutno jmenovat ještě Leonarda Bruniho, před jehož velkolepou postavou jednou „padl na kolena i vyslanec španělského krále“, brilantního filologa mnicha Ambrogia Traversariho, který se kvůli Cosimovi přemohl a z Diogena Laertského nevynechal při překladu ani lechtivá místa, a Carla Marsupiniho, který znal citát z každého klasika.

Dívka, kterou zastavila protipřepychová komise, aby ji upozornila, že hermelín se nesmí nosit, opáčila, že to na jejím oděvu není kožešina z lasice, ale „z cucáčka“. Ach, ta měla napsat zoologickou knihu!

8 25.02.2012

Jak já miluju tuhle knihu! Autorova apoteóza divošství – vzpomínáte na poslední větu jedné povídky s Conanem? : „Divošství a divochům však bude patřit konečné vítězství." Skvěle vykreslené prostředí planety, popsané pár tahy, a i proto nechávající prostor pro snění o ledových pustinách a zemi za nepřekročitelným pohořím, o dávno zaniklých civilizacích a obludách – a tak odstupňované popisy děsivých tvorů se hned tak nevidí!... až člověka mrzí, že z tohoto světa nevznikla celá série románů nebo povídek. Navíc se tady nachází pro mne nejpůsobivější Howardova postava, Khossuth Drtič lebek: několika jednoduchými větami tady nešťastný génius vytvořil postavu přímo homérskou, anebo – což se k REH hodí snad víc, jako ze staroseverské ságy.

Pokud by se někdo divil, jaktože je tady kniha, jejíž náklad byl zničen: náklad knihy Kameny smutky sny byl skutečně počátkem normalizace zničen. Ale jednou ve vinárně mému vzácnému příteli K. vyprávěl Václav Daněk, který se spolu s Janem Zábranou na svazku překladatelsky podílel, že pár kusů knih z nákladu se podařilo několika nadšencům zachránit. Takže pokud ji někde uvidíte, jedná se o opravdový unikát.

Naprosto základní dílo pro každého, koho zajímá renesance. U prvního vydání je jako překladatel uveden Pavel Preiss, ale ve skutečnosti knihu přeložil Jan Vladislav.

Z kapitoly o Giottovi:

Když mu bylo deset, nakreslil při hlídání ovcí jednu z nich ostrým kamenem na jiný kámen tak, že okolojdoucí malíř Cimabue, autor nesmrtelného obrazu sv. Františka z Assisi, si od jeho otce vyžádal svolení přijmout Giotta za svého učedníka. Giotto se mu bohatě odměnil: jako Dante, otevřel novou epochu.

*

Vyslanec papeže Benedikta IX. který požádal Giotta o ukázku jeho práce, dostal toto: „Giotto vzal list papíru a štětec s červenou barvou, opřel si ruku o bok, aby mu sloužila jako kružítko, a udělal jedním tahem kruh." Dvořan nevěděl co si má myslet, ale po Giottově ujištění, že nic jiného nedostane, odnesl papír do Říma. Papež, když se dozvěděl, že Giotto kruh namaloval jedním tahem bez jakékoli pomůcky, okamžitě jej povolal k sobě. Od té doby se v Toskáně vychloubačům říká „Jsi kulatější než Giottovo kolo." (Slovo tondo znamená nejen kulatý, ale i hrubý. Krásné úsloví.)

8 25.01.2012

Když vidím nedávno vydanou – a jistě taky krásnou – knížku „Atlas odlehlých ostrovů“, nedá mi to a musím napsat k této knize, jedné z mých vůbec nejoblíbenějších, že je geniální. Doporučují ji ostatně i Ivan Wernisch či Jaroslav „Kapitán Kid“ Velinský. Čí srdce zůstane chladné, když jde o bájné ostrovy? U této knihy si užije každý, od zoologa po jazykovědce. Je stejně kouzelná jako Carta Marina od Olaa Magna, která se hemží mořskými i suchozemskými nestvůrami – „Humr může uškrtit člověka; sám však padá za oběť mořskému nosorožci.“ Třikrát sláva Ivanu Hrbkovi za kongeniální překlad!

Výpisek: „OSTROV KRESLIČOVY ŽENY Dnes již nevíme, na které mapě se ostrov Kresličovy ženy přesně objevil, ale je to zábavná historka a nemůže být lépe vyprávěna než slovy Heylynovy Kosmografie z roku 1659. „Ostrov Kresličovy ženy jest jedním z ostrovů oné končiny (neznámého a pochybného území), o němž se zmiňoval sir Walter Raleigh ve své Světa historii. O něm pak byl zpraven Donem Pedrem ze Sarmienta, urozeným pánem ze Španěl, kteréhožto vyslal jeho král k založení osad v úžinách Magellana ... a kterýžto byv zajat sirem Walterem při jeho cestě domů otázán jím byl na některé ostrovy, které mapy ukazovaly v těchto úžinách a mohly mu být k mnohému užitku při jeho podnikání. K čemuž kratochvilně odpověď dal, že by se hodilo jmenovat jej ostrovem Kresličovy ženy řka, že zatímco kreslič svou mapu rýsoval, žena jeho vedle sedící jej požádala, aby tam dal nějakou zemi pro ni, aby tak ve své představě i ona mohla mít svůj vlastní ostrov. A smyslem toho bylo, že neníť takového ostrova, jak mapa předstírala. A bojím se, že kresličova žena vlastní mnoho ostrovů a k tomu ještě nějaké země na souši na našich obecných mapách, jež však by nebylo možno ve skutečnosti nalézti ani při nejpřísnějším pátrání." Mohli bychom dodat, že ani dnes to neni tak docela nepravdivé, i když jistě ne v té míře jako v časech Heylynových.“

Třikrát sláva Ostrovu kresličovy ženy!

8 11.01.2012

Katherine Mansfieldová po přečtení Odyssea prohlásila: „Tohle je budoucnost. Jsem ráda, že mám tuberkulózu.“ Ale číst o Joyceových knihách je napínavější než thriller.

8 13.11.2011

Naprosto úžasná kniha – neplést s filmem; zato vám pomůže vychutnat si jiný film, Kurosawův. Samotný příběh pátrání po otci by stačil na vynikající hodnocení, ale navíc je práva svému podtitulu, „Kniha o radosti z poznání“ – kde jinde se dozvíte mimo jiné, jak zní slova britské hymny v grónské eskymáčtině? Přečtete na jeden zátah – jen si připravte papírky na záložky na fakta, která si později budete chtít vypsat.

Abych vám ušetřil tu britskou hymnu, tady je (a je to přesně na její melodii, vyzkoušeno i během MS v atletice. Pozn.: ĸ = písmeno „kra“, ekvivalent q v moderní ortografii. Pokud se vám nezobrazí / nenapíše, nahraďte ho řeckým κ nebo к používaným cyrilicí.):

Gûdib saimarliuk
Attanerijavut,
Nâlengnartoĸ!
Piloridlarlune,
Nertornadlarlune,
Attaniutile
Uvaptingnut.

*

A ještě pár výpisků:


Autor mluvnice rozebíral ten úžasný gramatický fenomén perfekta a imperfekta v hebrejštině s jistým toporným kouzlem, takže (například) v krátké poznámce pod čarou vysvětlil, že „v jiných semitských jazycích se tato zvláštnost nevyskytuje, s výjimkou foiničtiny, která je nejúžeji spřízněná s hebrejštinou, a samořejmě moábského dialektu z nápisu Mêša“ – už jenom ta tři slova „s výjimkou foiničtiny“, byla lepší než celé hodiny toho druhu pomoci, jaký se dá získat na lince důvěry.

*

Jak žít bez neznámého před sebou?

*

Co kdyby existoval člověk, který si myslí, že svět by byl lepší místo, kdyby každý, koho by potěšilo vidět slabičnou abecedu tamilštiny, měl přístup ke slabičné abecedě tamilštiny?

8 01.11.2011

Dvanáct berserkrů krále Hrólfa Tyčky: Hrómundr harði, Hrólfr skjóthendi, Svipdagr, Beigaðr, Hvítserkr inn hvati, Haklangr, Harðrefill, Haki inn frækni, Vöttr inn mikilaflaði, Starólfr, Hjalti inn hugprúði a Böðvarr bjarki.

Ó, jak se směje slunce májové!

8 17.03.2011

Pro majitele dřívějších vydání: nejnovější (2010) je rozšířeno o nově objevenou, dosud nepřeloženou kapitolu.

Zazi se chce stát učitelkou, „aby mohla nasírat malý smrady“.

Kvůli tomuto básníkovi se Ivan Wernisch naučil vlámsky. Vynikající kniha. A velmi málo známá, neboť vyšla právě v době sametové revoluce a pro tehdejší (pochopitelný) nezájem lidí o knihy skončil nakonec kus nákladu ve stoupě. Ale sehnat se dá, a kdo máte rádi poesii, berte ji jako tip.

8 06.02.2011