hv3zdopravce komentáře u knih
Jako kluk jsem film Nicolase Roega na motivy tohoto nesmrtelného příběhu viděl nesčetněkrát, právě pro jeho lehce horrorovou atmosféru a scény, které se mi už navždycky vryly do paměti („Pojď dolů, chlapečku.“). Kdo ten příběh zná, zřejmě ví, o čem mluvím. Ale i ta kniha je skvělá: vtipná, napínává a akční. A taky plná neotřesitelných pravd („Děti by se koupat nikdy neměly,“ prohlásila babička. „Je to nebezpečná zvyk.“). No, tohle prostě chcete, aby četly vaše děti (a taky že už četly)! Anebo to chcete číst ve chvílích, kdy si netroufáte na nic složitého, ale zároveň potřebujete ukojit čtenářský absťák. Někdy je fajn zachumlat se do deky vlastního dětství a jednoduše se v ní jenom na chvíli jen tak hřát. Pětihvězdičkové mistrovské vypravěčství.
Srdcovka je komiksová revoluce. Alespoň v českých podmínkách určitě. Štěpánka Jislová před vás rozevře osobní meditaci, která si nebere servítky a neuhýbá. Je to popis neklidné duše, která už nechce být sama, zároveň ale neví, jak na to. Rozbíjí komiksové bariéry, aby konečně přesvědčila (zejména české) bezvěrce, že komiks není pouze pro děti – a že když do něj vložíte kus ze sebe, přestane být bezduchou zábavou a stává se plnohodnotným uměním. Chvílemi mi to připomínalo Pod dekou Craiga Thompsona, ale to pak Štěpánka Jislová přehodila výhybku a proměnila komiksová okna v ryze lyrické uvažování, jejichž obsah si budu muset ještě někdy znovu přečíst, abych úplně docenil jejich význam. Podobný komiks jsem ještě nečetl – a že jsem jich přečetl opravdu dost. V tomhle případě nejsem úplně cílovka, takže k pomyslnému vrcholu mi tam něco schází, ale i tak se jedná dílo, které překračuje několik hranic. Ať už ve hloubce osobní otevřenosti, tak ve způsobu vyprávění. A taky je to jeden z mála komiksů, který bych rozhodně doporučil své ženě.
Knihy o spisovatelích bych dokázal spočítat na prstech jedné ruky. Takže pokud nějaká taková vyjde, hned po ní skočím – což jsem udělal i v tomto případě, přestože jedinou knížku Terryho Pratchetta jsem přečetl v dětství (kdy jsem marně čekal na to, až se z Mrakoplaše vyklube pravý hrdina – dneska už chápu, že jsem čekal nesmyslně). Jeho příběhy a styl psaní zkrátka nikdy nebyly mým šálkem čaje (ale jeho úspěch nijak nezpochybňuji a respektuji). Nicméně jeho životní příběh jsem si s gustem přečetl. Do určité chvíle se jedná o klasické lineární vyprávění o snílkovi, který především díky svému talentu a píli našel onu pověstnou cestu k úspěchu. Co ale činí knihu výjimečnou, je závěr Terryho života a jeho boj se zákeřnou nemocí, která ho postupně připravuje o smysl jeho existence. V tom okamžiku nabírá kniha na intenzitě a stává se záznamem odcházení výjimečné osobnosti, která dokázala rozesmát milióny čtenářů na celém světě. Tímto dílem se mu je podařilo rozplakat. A i když k té první části čtenářské obce nepatřím, k té druhé už zcela nepochybně. RIP, Terry Pratchette. Žil jsi život, který je snem mnoha, ale realitou pouze pro pár vyvolených. Díky za to.
182 stránek. To opravdu není moc, ale někdy to stačí. Jako v případě Vran, příběhu, jenž umožňuje vhled do jedné křehké duše, do níž stačí fouknout stejně jako do hromádky černého peří, aby se rozpadla. Zároveň nastavuje zrcadlo rodičům a nutí přemýšlet nad každým slovem, ve zlobě vyřčenou větou, která může zranit více než si to dotyčný uvědomuje. Někdy není třeba explicitních scén jdoucích až za hranu snesitelnosti, abyste vyjádřili nezvratnost prožitého utrpení. Někdy není třeba hodně stran, abyste položili čtenáři otázky, které se zavrtají pod kůži. Vrány jich mají málo. A zároveň jich mají akorát. A jen tak mimochodem. Jsou skvělé.
Prvních sto stránek jsem převracel oči, protože mi to připadalo jako knižní verze oscar-baitu. Jenomže postupně jsem začal měnit názor, až jsem úplně kapituloval a druhou půlku románu jsem přečetl na jeden nádech. A nebyl to nádech úplně jednoduchý. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy něco četl s tak ambivalentními pocity. Přemýšlel jsem, čím to je. Nebylo to popsanou hrůzou (a že jí tam bylo), ale hlavně tím, že se vyznění knihy míjí s mou životní filozofií: protože zatímco román tvrdí, že prožité trauma nelze vyvážit žádnou (ani pohádkovou) mírou pozdějšího štěstí, já pořád věřím, že rány lze zacelit. Ale tak je to správně, velký román vás má nutit do přemýšlení, zaseknout do vás zuby a trochu vám podráždit duši. A Malý život takový je. Nechal jsem se nalákat na příběh čtyř mladých přátel v prostředí New Yorku, abych pak dostal něco úplně jiného. A hned několikrát. Až nepříjemně niterný a zároveň epický vhled do jedné rozdrásané duše. Emotivní queer romanci, ve které naděje střídala prohru. Ódu na lásku, která ale nedokáže všechno. Tím vším je tenhle román, který mě zaskočil, posunul a doslova donutil prožít jeden Malý život. Nevím, jestli to ještě někdy budu číst znovu, ale určitě na to nikdy nezapomenu.
K definování stylu Daniela Krásného postačí jedno jediné slovo: Cool. Ovšem pro ty, kteří čtou Danielovy recenze na IG, to není žádným překvapením, jeho krátké texty jsou často přímým direktem bez zbytečných tancovaček. A nejinak je to v případě Danielova románu: spousta nezvyklých přirovnání, efektních vět a popisů propojujících anglická slova s českými. Vliv reklamky je zkrátka znát. Jak je to ale s příběhem? O mysteriózní román jde až v druhé řadě – tady cítím redaktorský vliv Miloše Urbana, kterému jsou také vlastní příběhy, v nichž jde o tajemno jaksi mimochodem. Ale to vůbec není na škodu. Druhý dech je totiž příběhem o druhých šancích a zlomených srdcích – a to nevyjde z módy snad nikdy. Zvlášť v tak nablýskaném hávu. Krásného román je navíc pocukrován nekonečným zástupem pomrknutí na hororové znalce, což vždycky potěší. Shrnuto pod čarou: Druhý dech mě bavil. A to moc. Forma sice vítězí nad obsahem, ale je to špatně? Nemyslím si. U písničky mě taky ze všeho nejdřív chytne melodie. A když ji nechám vplout do uší, i ta slova si nakonec najdou cestu. Stejně jako v případě Druhého dechu, který má tah na branku a rozhodně navnadí na další kolo. Takže, Dane, prosím, piš!
Tak dlouho mě Lenka od své prvotiny mírně odrazovala, až jsem se rozhodl si ji přečíst. Mylně jsem se domníval, že jde o romantický příběh - v tomto případě to tak ale opravdu není. Jedná se o pohlcující ponor do jedné porouchané duše. Už Kandidáta jsem nazýval frenetickým románem, a Žárlivka mi potvrdila, že se rozhodně nejednalo o náhodu - ale zcela čitelný autorský styl založený na neustálém těkání a víření hladiny. Tak trochu Třeštíková na steroidech. Román pádí dopředu, myšlenkové pochody střídají (opět!) skvělé dialogy a celé to má příchuť hodně depresivní grotesky, jejíž vyústění ve vás smích rozhodně nevyvolá.
Tohle potřebovalo čas. Bardugo totiž hodí čtenáře rovnou doprostřed semestru, zahrne ho všemožným názvoslovím a spolky, z nichž každý má svou specifickou magii. Postupně ale rozkrývá karty a vy se v ději začínáte víc a víc orientovat. Čímž se neodvratně dostáváte pod kůži i jednotlivým postavám. Přibližně za půlkou jste zaháčkovaní tak, že už knížku jenom stěží odložíte. A poslední věta je přímo ukázkovým příkladem cliffhangeru, který vaše srdce rozpumpuje až k hranici arytmie. Takhle se to dělá.
Útlá knížečka, kterou jsem před čtvrtstoletím získal v jedné literární soutěži. Sáhl jsem po ní až teď. Některé knihy ale asi mají být přečteny v ten správný čas. Remarquova odysea od zákopů první světové války až po lazaret není velká formátem, ale obsahem přímo obří. Bez patosu, ale i tak vám dokáže vehnat slzy do očí. Neskutečně silná, drsně poetická a pokládající ty správné otázky, které nezestárly ani po sto letech. Zkrátka majstrštyk, který tu s námi bude už navždy.
Začínáme pozvolna, ale v okamžiku, kdy se Dominika stává mluvčí prezidentské kampaně, vnitřní neklid románu tak zintenzivní, že se na vás přilepí a do konce už ho nesetřesete. Řízně vypointovaný dialog střídá ještě vypilovanější dialog, katastrofa střídá katastrofu, a do toho se hlavní hrdinka snaží zůstat při smyslech a pochytat střepy svého stávajícího života. Doslova frenetický román, po jehož dočtení si oddychnete. Že už to máte za sebou. A zároveň jste moc rádi, že jste to absolvovali. A pokud se tento dvojaký pocit podaří autorovi navodit, nezbývá, než mu pogratulovat, že vás takhle složil na lopatky. Vážně, je to pecka.
Fascinující kniha o jednom z největších podvodů novodobé americké historie. Vzal jsem to pěkně postupně: nejdřív jsem si pustil Hulu sérii The Dropout, pak dokument od Alexe Gibneyho "The Inventor" a nakonec právě tuto knihu. A nutno říct, že to nejlepší jsem si nechal nakonec. Carreyrou vás zaháčkuje už od první stránky a nepustí, dokud knihu (nedobrovolně) nezavřete. Troufám si říct, že takhle má vypadat špičková žurnalistika - spousta informací, dat, ale v naprosto strhujícím podání.
Už první odstavce vás zaháčkují a nepustí. Lukášovi Bočkovi se podařilo napsat příběh o rozkrývání rodinného tajemství jako detektivku (lze z toho cítit láska k různým žánrům), která je navíc vyprávěna rytmickým jazykem, jenž ani na chvíli nenudí (někdy jsem hlasy postav slyšel ve vlastní hlavě). Ke konci jsem možná získal falešný pocit, že přijde ještě jeden finální zvrat, ale nakonec to přikládám tvůrčímu záměru nechat čtenáře ještě chvíli v nejistotě. Skvělá prvotina, čtivá a moderní.