InaPražáková komentáře u knih

Skvělá antologie zahrnující období 500 let, od konce 10. do konce 15. století. Černý si, jak je pro něj typické, vybíral ukázky především podle toho, jak mu byly blízké, jak moc jeho samého bavily, takže vznikl soubor nečekaně subjektivních, místy až autobiografických zápisů s množstvím detailů a zajímavostí, suchá historie nedostala místo. Kniha je přínosná ve více ohledech, ukazuje jak vývoj historický, kulturní a myšlenkový od vrcholného středověku až po začátek renesance, tak vývoj literární od veršovaných románů v původním slova smyslu přes anály po memoáry vystavěné téměř moderně. A není nepodstatné, že jsou to texty prostě zajímavé a působivé.
Historické nepřesnosti vzniklé překladem nebo výkladem, o kterých píše _Berry_, nedokážu posoudit, ale Černý nebyl historik, zato byl (byť právem) velmi sebevědomý vykladač, takže pro historiky bude asi lepší si ověřovat i jinde, ale pro laika bude celkový informační přínos rozhodně pozitivní.
Zájemcům o středověk velmi doporučuji, ale mám za to, že přímo historická vášeň není pro ocenění knihy nezbytná, stačí zájem o myšlení a ideje. Například několik zpráv o kacířských procesech z různých století, z nichž poslední už se jen málo snaží uhladit jejich zjevně vylhanou a účelovou podstatu, musí zaujmout každého, koho zajímá společenská a jednotlivě lidská přirozenost (jakkoliv se i tady potvrzuje, že svět se nemění, jen kulisy).

3 24.08.2020

Anotace zavádí ve všech směrech. Kat není detektivka a těžiště příběhu je jinde. Srovnání s Kunderou bych se taky vyhla, ten nikdy nepsal přímo humorně, jakkoliv je to podobně ostrá satira na stejnou dobu.
Kat je místy vysoce jazykově i situačně vtipný, místy mrazivý, ke konci absurdní. Humor se týká v podstatě strašných věcí, ale pasáže typu: "Jistě přemýšlíte, jak to asi dopadlo s mými křivými předními zuby, které se v oněch dětských letech snažila MUDr. Mirčevová pomocí drátěného strojku přinutit k tomu, aby rostly správně, a do jisté míry se jí to podařilo. O deset let později mi je ve strážnici Vojenské letecké školy ve městě Gorna Mitropolia vytloukli dřevěnou pažbou automatu Kalašnikov poté, co jsem nechtě zastřelil všemi frekventanty oblíbeného kapitána Gočeva kulkou rovnou do srdce," mě několikrát nepokrytě rozesmály. Kisjov píše lehce a hravě, což překlad výborně tlumočí.
Období 60.-80. let, kdy se v lidových republikách mohlo stát takřka cokoliv, je vystižené výborně, ne historicky, ale náladou. Trochu moc na mě byla druhá polovina textu, která směřuje až někam k Forrestu Gumpovi, ten byl taky u všeho, ale notu si drží pořád stejnou.
Nečekala jsem nic, dostala jsem lahůdku na jedno odpoledne plnou chytrého humoru, který mohl vzniknout jedině za železnou oponou.

4 17.08.2020

Čím to je, že zrovna Seveřani píšou tolik krváků a tolik "feel good" knih... Loutkář je z druhého ranku, ale proti třeba Ovemu nehraje tolik na city a je trošičku čtenářsky náročnější (nebýt etymologických vsuvek, celkové hodnocení by bylo o 10 % výš, o tom nepochybuju), pro mě tudíž výrazně lepší zážitek a ráda bych dala o hvězdičku víc, opravdu ano.
Jakop není takový dobroděj jako Ove, ale taky je v hloubi duše citlivý a přátelský - jenže jaksi jen přes sklo. Umí si vysnít přátelské vztahy na jedno odpoledne i na celý život, ale nemá odvahu je uskutečnit, navíc se vždycky najde dost lidí, se kterými je to kamarádění snazší než s ostýchavým podivínem. Je v tom ohledu asi leckomu blízký a je snadné si ho vzít za vlastního. Navíc má štěstí, podle toho, na jaké lidi pořád naráží, by se jeden z fleku odstěhoval do Norska, kde jsou samí zdvořilí, milí, citliví lidé. On totiž pořád naráží na ty samé. Množství náhod zcela nepravděpodobných vlastně tvoří osu jeho zápisků, které samy, pojaté jako dopis Agnes (další dokonalé, chápavé, maximálně empatické osobě), nejsou věrohodné už v základu. Přepisovat Agnes vzájemné rozhovory by dokonce ani nebylo třeba, ovšem bylo by to méně vstřícné ke čtenáři, a tak se ke konci objeví vsuvka, že "to třeba bude číst i někdo jiný".
Pořád je to ale moc milý příběh o samotáři, který to, co v něm bylo živoucího a upřímného, od sebe oddělil, jako když z humusu vyrůstá růžový keř. Tahle jen ke konci načrtnutá úvaha, která Jakopa zdánlivě degraduje na základě vlastního rozhodnutí (nebo vlastní bázlivosti) se mi líbila skoro nejvíc.

Mimochodem, je moje vydání jediné, které ignoruje existenci roku 2012 a prostě ho nepočítá?

4 17.08.2020

Všeobecný úvod do historie a ideologie rytířství, především francouzského, velmi dobré doplnění obecně historických prací o středověku. Dost podrobně ukazuje vývoj hospodářských a politických vztahů 10.-14. století a jejich vliv na (sebe)definici rytířstva. Pro bližší pohled na obsáhlejší témata (křížové výpravy, rytířské eposy) je třeba sáhnout jinam, což ale není chyba - v daném rozsahu se jim nedá víc věnovat.

4 14.08.2020

Turbulentní doba, hrdina, který projde několika centry křesťanství a potká několik historických postav, náboženský spor, milostné peripetie. Zní to dobře a všechno to v knize je. Jenže asi tak působivou formou, jako je napínavý můj výčet.
Hypo je spíš záminka než osoba - nemá povahu, o které by se dalo mluvit, a myslí mu to sice místy hluboce, ale celou dobu naprosto moderně. Nepůsobí jako člověk své doby, přesto autor díky němu může ukázat Jeruzalém, Alexandrii, klášter. Tehdy ale nastává hlavní problém, který s knihou mám. Veškeré osoby a události kloužou po povrchu, Zajdán popisuje, ale nevykládá, chybí u něj emoce. Jakkoliv se nebrání (dokonce si ho snad užívá) explicitnímu násilí a sexu, nikdy mě citově nezasáhnul, nezaujal, za týden mi nezůstane v hlavě žádná vzpomínka. Umučení Hypatie v pár odstavcích, doslovné, ale s minimálním emotivním dopadem na pozorovatele Hypa a přeneseně i na čtenáře: šel s davem, ale neskandoval, viděl, ale nic neudělal, omdlel. Prožitek, metafory, to, co si představuju pod pojmem beletrie, to chybí. Stejně povrchně a skoro zaměnitelně uplynou i teologické spory.
Nejliterárnější jsou nakonec milostné pasáže a filosofické úvahy. Hypovy erotické zážitky jsou zdaleka nejbarvitější části knihy a je jim věnováno neúměrně mnoho prostoru, ale obsahem nepřevyšují tuctovou červenou knihovnu: každá žena, kterou potká, je krasavice, že jí není rovno, od počátku touží jen po něm a v praxi to projevuje alespoň pětkrát denně. Místy je to až voyerské (podrobná zpověď sexuálně úchylného mladíka, u níž mi není jasný už smysl její přítomnosti v knize). Český překlad to bohužel nijak nevylepšuje.
Etický apel je jediný větší klad knihy a s postupem času je podávaný pořád líp, ke konci je to skoro o hvězdičku nahoru. Sdělení se nedá nic vytknout: buďte tolerantní a projevujte si lásku, kdykoliv to jde. Nemůžu nesouhlasit, ale přečíst si to můžu v každé seberozvojové příručce, od románu očekávám, že mě k vytváření názorů povede nepřímo.

2 10.08.2020

Zdaleka nejde jen o titulní atentát, kniha shrnuje členy a širší působení brněnské odbojové skupiny Předvoj, s důrazem na posledních několik měsíců války a těsně poválečnou dohru. Místy, především zpočátku, jde spíš o výčtový studijní materiál, ale leccos vypovídá i o metodách konspirace a získávání konfidentů. Postupně Skoupý směřuje k vlastnímu výzkumu, který je jednak čtenářsky nejzajímavější, jednak ponouká k dalšímu zkoumání (ale to ostatně celá kniha, která se dá použít jako odrazový můstek pro zájemce o téma moravského odboje a gestapa).

3 07.08.2020

Tři a půl hvězdičky. Obsahově zajímavá a obohacující práce, která vysvětluje vznik a pilíře čínské nacionálně-socialistické ideologie, její proměny a značné rozdíly mezi literou zákona a praxí (které ale pro Číňany nejsou nijak problematické, naopak logické a nutné, protože shoda formy, pojmenování, zaručuje legitimitu odkazem na historii, kdežto obsah se má proměňovat v návaznosti na aktuální situaci - takže hlásaná kulturní autonomie Ujgurů se nevylučuje s reálným tlakem na jejich sinizaci). Shrnutí je to vyčerpávající, místy doslova, ale ocenila bych víc příkladů z praxe, byť autor uvádí, že pro rozbor vývoje a percepce ideologických východisek praktické aplikace nepotřebuje - pro mě to bylo čtenářsky suché až moc.
Skladba textu je ale místy nepříjemná, řekla bych nedodělaná nebo odbytá. Jednak věty jsou kostrbaté, s výpadky z vazby a nadbytkem ukazovacích zájmen, autor navíc zbytečně odbíhá a vrací se oklikou zpět i v rámci odstavce. Jednak, přestože má kniha obsáhlý výkladový slovníček, některé pojmy, se kterými autor pracuje, v něm chybí a nejsou vysvětleny ani v textu (hnutí hanského odívání), jiné, dokonce klíčové pojmy (Sunjatsenovy tři principy), používané od začátku, jsou podrobně vysvětleny až někde před polovinou textu textu.
Škoda, že kniha vyšla před faktickou likvidací autonomie Honkongu, ale i tak je to obohacující pohled na Čínu, po kterém některá tamní rozhodnutí začnou pozorovateli dávat větší smysl. Jen mě čtení stálo víc úsilí, než bylo nutné.

4 03.08.2020

Vysoce promyšlená, chytře provázaná kniha, která mnohokrát zrcadlí situace a názory v různě pokřivených podobách, krásná ve slovech (dalo by se hojně citovat), ale pro mě silně pesimistická v myšlenkách.
Jakkoliv Forster kritizuje své krajany, Indové nevycházejí ze srovnání o moc lépe. Ukázka neřešitelných kulturních rozdílů nestojí na tom, že jeden národ utlačuje jiný, problém je, že dvě kultury mají natolik odlišné klady i zápory, vnímání ctností a nectností, že ani oboustranná snaha a intelekt je nedokážou sblížit.
Přestože má příběh jednotlivé protagonisty, nejsilněji se projevují skupiny, Forster dokonce říká „stáda“. Jeden Ind neodhadne rizika, jedna Angličanka způsobí skandál, ale od té chvíle už ani na jednom z nich nezáleží, stádo koloniálních úředníků bez důkazů, z principu táhne jedním směrem a stádo Indů stejně slepě táhne druhým. Na pocitech dvou lidí, ze kterých se náhodně stala záminka vyřídit si vzájemné předpojatosti a odpor k druhému táboru, už nezáleží, slečna může omdlévat nebo se uzdravovat, hlavně když vzorně ztělesňuje symbol. Scény šeptandy, skandování a teatrálního předvádění moci u soudu působí hodně tísnivě - davu se nedá nic vysvětlit ani si ho naklonit, přes nečekaný zvrat ani jedna skupina nezmění názor. Jakmile jde o princip, o světonázor, takové drobnosti jako jedna výpověď se prostě interpretují dle potřeby.
Forster nenabízí hrdiny, nikdo nezůstane nezasažen. Původně všeobecně srdečný Azíz se uchyluje ke stejné generalizaci, snad dokonce moudré, protože bezpečnější. Fielding, sice méně zaujatý proti Indům a ochotnější přemýšlet, ale bojující také bez důkazů, je nakonec obroušen a usazen pevně ve svém stádu. Zbývá jen názorně odůvodněné přání, aby byla Indie samostatná.
Předvedené projevy lidské omezenosti a sobectví se čtou nepříjemně, ale příspěvek k teorii kulturního dialogu je to nesmírně zajímavý právě pro svou racionální skepsi.

8 01.08.2020

V prvním díle se autor nechal unášet vlastní obrazotvorností tak, že prvním 80 stranám skoro chyběl děj, ale když už na něj došlo, stál na smysluplných a lidsky pochopitelných postavách. Ve druhém díle se neděje nic podstatného dokonce 200 stran, aby najednou děj zrychlil a byl hnán k nezbytné konfrontaci. Ne hnal se, ale byl hnán, protože Peake místy zbytečně tlačil na pilu, škoda. Charakteristické křupání Křístových kloubů vhodně zmizí, když je to potřeba, obyvatelé hradu umírají jak mouchy, aniž to někoho zvlášť zajímá, věk postav se jaksi zvláštně zvyšuje a snižuje, aby Fuchsie zůstala co nejmladší a Titus rychle dospíval. Pořád je to ale dobře napsané drama plné sugestivních obrazů, byť se nevyrovná půvabné vyšinutosti prvního dílu.
Nové postavy se nevyrovnají originálnosti původních, hlavně ale nemají v celkovém vyznění vlastně jiný smysl než pobavit. První polovina knihy se s nimi dá strávit bez obtíží, ale trochu mě zklamalo, že pak prostě zmizely ze scény. Největším kladem tak pro mě bylo Peakovo malířské vidění, které uměl dokonale převést do slov.

3 28.07.2020

(SPOILER) Dlouho jsem se nemohla začíst, sbírka prapodivných figur popsaných jako obrazy v galerii, děj minimální, atmosféra temná a dusná až k parodii... Pak jsem si řekla, že než knihu odložím, zaspoileruju si. Shrnutí díla na Wiki vypadalo líp než celý dosavadní text, tak jsem vydržela - a ještěže tak. Chce to přijmout Peakova pravidla hry, obrovskou nadsázku, specifický směšnotragický, pseudoromantický rozmach, který se, čím dál víc se mi zdá, posmívá sám sobě.
(následuje spoiler, ale jednak neškodný, jednak vypovídá o románu zdaleka nejlépe)
Osazenstvo Gormenghastu není normální, ale na to, jak je nenormální, je vlastně lidské a vzbuzuje buď silné sympatie, nebo silné antipatie (osobně mám nejradši Šmidrkala, Kříst je v těsném závěsu). Děj se rozvíjí pomaloučku, ale trpěliví budou odměněni vrcholně akční bojovou scénou na několik stran, v níž zásadní roli sehraje pavoučí samička hledající svého samečka a jejíž zakončení je ve stylu těžkého psychologického románu - což je zároveň ve zkratce ukázka výstavby celé knihy. Je to divné, směšné, závažné a děsivé zároveň.
Chápu to množství fanoušků Gormenghastu, je to svět sám pro sebe, ze kterého se dá donekonečna citovat nebo na něj odkazovat. Já se s ním sice rozloučím ráda, ale předtím přečtu nejméně ještě jeden díl, způsobovat úžas je vlastnost v literatuře příliš vzácná, abych se jí vzdávala předčasně. Navíc Dominika Křesťanová pořídila krásný, hravý překlad.

„Nad tímto bodem se Šmidrkal hluboce zamyslel. Pak zavrtěl hlavou. „V tom, co říkáte, je nepochybně zrnko pravdy,“ pravil. „A vlastně, abych pravdu řekl, možná i celá řada zrnek. Zrnko k zrnku a nakrmíš srnku.““

8 18.07.2020

Že je Lemaitre především autor detektivek jsem zjistila, až když jsem měla knihu doma, ale je to znát, v dobrém i v horším. Na shledanou tam nahoře stojí na originální zápletce a celkově příběhu, který je zajímavý, napínavý, nitky propletené možná až moc (a moc dlouho) a rychle utíká. Navíc ukazuje méně známou a oblíbenou část dějin přístupným, ale ne příliš bulvárním způsobem. Dobře jsem se bavila a dlouho jsem přemýšlela o čtyřech hvězdách a označení kvalitní mainstream.
Jenže mě celou dobu rozčilovala spousta detailů i ne až takových detailů, a ne, ke kvalitě přece jenom schází moc. Postavy jsou s výjimkou Alberta ploché a chovají se nevypočitatelně, resp. během vteřiny můžou změnit životní postoj, pokud se to autorovi hodí. Tak si rozumná a pragmatická Madeleine vezme největšího ksindla v okolí, kterého nemá ráda, protože... asi protože je pohledný a ona od něj chce mít pohledné dítě. Zmíněný ksindl nemá jedinou kladnou vlastnost, zato od základu odpornou povahu a na triku nejšpinavější podrazy, jaké se dají vymyslet, aby poskytl měřítko jiným podvodníkům, kteří mají působit sympaticky, morfinismus sem, loupeže tam. Lidový jazyk ("vypadala děsně dobře") a přemíra vulgarit i v promluvách vypravěče, množství sexu, které by ocenila i lady Fuckingham, to asi prolnulo z těch detektivek, ale i v nich mi to přijde laciné.
Pořád je to ale vysoce zábavné, možná se dá říct i strhující čtení s dobrým příběhem a krásnými vizuálními obrazy, vůbec je to velmi vizuální kniha. Komu nevadí špinavé spodní proudy, může si užít příjemnou zábavu s historickou nadstavbou.

2 12.07.2020

Asi nejpřístupnější možný výklad o typografii, o jejím vývoji a technických možnostech i o fontech samotných. Směs zábavných historek (ale v decentním podání) a srozumitelného technického výkladu - ne že by to spolu úplně ladilo, ale čtenář může mezi odbornějšími částmi intelektuálně odpočívat. Navíc ani jedna krajnost nikdy netrvá dlouho, takže i když se nemusí každému stejně zamlouvat všechny pasáže, nestihne se nudit. Dobrý úvod do typografie pro laiky, a velmi chytlavý, opravdu teď při pohledu na náhodnou pouliční reklamu přemýšlím, co tím fontem chtěl autor sdělit.

5 09.07.2020

Dokumentace sjezdu je to zajímavá a podle tvrzení autorky nejspíš jedinečná, ale stručná a místy se opakuje. O některých zahraničních hostech se nepodařilo nic zjistit, jsou jen uvedeni jménem, u ostatních je stručný medailonek (což je někdy všechno) a přetisk jejich reflexí nebo proslovů, pokud nějaké byly. Většina po návratu publikovaných článků je stručná a zmiňuje takřka totéž velmi podobnými slovy (ostatně čas strávený v Moskvě mimo sjezd jim z velké části pečlivě organizovala strana). Zajímavějších je pár osobností s delšími publikovanými texty, především Pavel Janák, který pečlivě zaznamenal a kriticky se vyjádřil k událostem celého pobytu, jeho vzpomínky mají zdaleka největší informační hodnotu a samy o sobě vydají na jednu hvězdu v hodnocení. Vcelku texty vypovídají o atmosféře sjezdu a tendencích, kterými byl určován jeho výsledek, v základu i o atmosféře tehdejší Moskvy - právě díky podobným dojmům.
Kniha má nápaditou úpravu, která se k publikaci o umění hodí, jen škoda absence obrazového doprovodu, když jde zrovna o architekturu.

3 05.07.2020

Rozsáhlý soubor reportáží, článků a referátů o SSSR ve 20. a 30. letech, které publikovali čs. „veřejní intelektuálové“, až na výjimky napsaných na základě pobytu v SSSR. Doplněno o tři historické a kontextuální eseje. Výborně zvolené je výběrové řazení příspěvků do chronologických bloků, přičemž každý blok se dotýká stejné příležitosti, ke které se autoři do Svazu sjeli, nebo podobných věcí, které viděli (např. několik zpráv o témž divadelním představení, blok o stavebním rozvoji apod.) V rámci bloku se střídají hlasy spíše prosovětské s protisovětskými, tedy kladné a záporné hodnocení týchž skutečností. Místy je ještě hlavní text doplněn o krátký pandán z dobového tisku. K tomu má kniha paralelní číslování, při kterém čtenář může číst jakoby chronologický průběh jedné návštěvy, od zprávy o polsko-sovětském hraničním přechodu přes ubytování a exkurze v Moskvě až po přejezd do Leningradu. Nevím, nakolik je to řazení přínosné, natož využívané, ale je to zajímavý nápad a jeden z důkazů autorské pečlivosti.
Autoři jsou vesměs známé osobnosti čs. levicového hnutí z okruhu Devětsilu nebo známí intelektuálové jako Peroutka nebo J. Čapek, ale dostane se i na politické kulturní pracovníky. Tematicky zprávy pokrývají většinu hlavních událostí v SSSR té doby. Kniha se soustředí na hlavní centra, tedy Moskvu a Leningrad, Ukrajina se objeví jen občas a jiné části vůbec (z důvodu už tak velkého rozsahu. Pokud vyjde naznačovaný druhý díl o periferních oblastech, určitě si ho přečtu). Důkladný poznámkový aparát, rusko-český slovníček, mapy Moskvy a Leningradu, celkově přepečlivá úprava a vynikající ediční práce daly vzniknout velmi kvalitnímu dílu.

Texty dokazují, že autoři velmi často vnímali realitu optikou svého světonázoru, místo aby názory odvozovali z viděného. Reportují tedy s citovým hodnocením, což názorovým protikladům v blocích dodává zajímavosti (k neprůchodnosti rozkopaná Moskva je jednou krásná obrovským rozsahem prací a nezdolností obyvatel, podruhé odpudivá všeobecně tolerovanou špínou a bídnými životními podmínkami). Kniha podává zprávu jak o SSSR a jeho vývoji až k silnému přitahování šroubů od poloviny 30. let, tak o prvorepublikovém intelektuálním ovzduší - o tom mj. zajímavě vypovídá přetisk výměny názorů ohledně cenzurované čs. výstavy.
Přes velký počet stran je to díky převaze reportážního stylu zábavné a lehké čtení (a nečekaně lehká je i bichle samotná, zabírá místo, ale netíží), a navýsost zajímavé. Navíc shromažďuje na jednom místě texty, z nichž některé v moderní kritické edici nikdy nevyšly.

4 02.07.2020

Těžko se hodnotí kniha popisující rasismus a různé druhy bezpráví nebo křivd, zvlášť když se během čtení ukazuje, že jsou to pořád aktuální problémy. Domov mě navnadil přečíst si od Toni Morrison něco dalšího, ale sáhnu spíš po starších knihách a každopádně větším rozsahu.
Domov je krátká próza, ale objeví se v ní spousta postav a nespočet různých společenských problémů: nedostatečná podpora korejských veteránů, vztahové potíže, vystěhovávání černochů ve 30. letech, jejich problémy s bydlením a zaměstnáním v 50. letech, projevy rasismu v běžném životě, eugenika vzdělaných vrstev, životní nespokojenost a zahořklost jedné generace, která se vybíjí na další, a jiné a jiné... O všem by se dal napsat román a Morrison se pokaždé jakoby rozbíhá k vyprávění, aby o chvíli později krátce a jednoznačně dořekla, strohými větami, jak ten velký příběh dopadl. Zaujaly mě promluvy Franka jako postavy k autorce, zaujaly mě jednotlivé útržky příběhů, ale pořád jsem jaksi nespokojená, nestihla jsem se včíst, vžít, konce přišly moc rychle. Navíc vzhledem ke krátkosti jednotlivých střípků je těch nespravedlností trochu moc a působily na mě otupujícím dojmem - ostatně, ani ty největší hrůzy nijak zvlášť neprožívají ani oběti. Třeba to je záměr, ale radši bych si je prožila na větším prostoru.

2 21.06.2020

Mám moc ráda Bratry Lví srdce a nemyslela jsem si, že by Lindgrenová mohla mít konkurenci. Mohla. Volání netvora je modernější, realističtější, dospělejší, ale stejně dobré. Vynikající. (A byť se mně osobně u komentářů typu "To je moc smutné, to není pro děti" zvedá tlak, upozorňuju, že Volání je méně kontroverzní, to dětem dát můžete). Ness nejenom ukazuje, že se smrtí se dá a má žít, ale navíc rehabilituje negativní emoce, což je v knize pro děti dvojnásob záslužné - u dospělých se obvykle nepředkládá jako hlavní ctnost, jestli jsou "hodní", tedy poslušní a bezproblémoví.
Conor je místo smutku rozzuřený, dovnitř i navenek. Občas vybuchne, což mu jednak uleví, jednak se v další chvíli stydí a rád by to vzal zpátky. Ness ústy Netvora vysvětluje, že s paradoxy žije každý a že vůbec nejednoznačnost je základ lidství. Jeho pohádky bez pohádkových konců můžou být názorné, ale sdělují věci, které je třeba opakovat, a nejsou hloupé ani přehnaně zjednodušující. Vůbec je to vyvážený příběh, velmi citový, ale ne patetický ani sentimentální, některé scény mají velkou sílu (syn, který se pro samý vztek na osud nedokáže rozloučit s matkou, a matka, která mu nejen rozumí, ale ještě se snaží, aby se pro to později nezlobil sám na sebe). K tomu krásné a na míru tvořené ilustrace. Nádherná kniha.

8 18.06.2020

Mohlo to být několik krátkých, "klikacích" internetových článků pro nejširší publikum, ale není mi jasné, s jakým záměrem to kdo vydal knižně. Je to přiznaný výcuc z asi 20 vzpomínkových knih a několika webů (uvedeno v pramenech, ale v textu neodkazováno, těžko říct, co je odkud) formou parafrázovaných úryvků tu z toho, tu z onoho, proložených krátkými citacemi s odlišným fontem. Autor se nesnaží vzdělávat, jen zaujmout historkami, ale i v tom případě je kniha plná problémů.
1) Texty nejsou podrobné, natož hluboké, ale často jsou to prostě výkřiky do tmy bez kontextu. Tak po vzpomínkách Rakušanů na anšlus Rakouska následuje oznámení, že někteří "mezi Rakušany a jejich nacistickými bratry nevidí rozdíl" a zvýrazněná citace Poláka, který byl jako chlapec "odvlečen do otroctví" na rakouskou farmu a "neměl žádné rameno, na kterém by se vyplakal". Proč byl odvlečen, kým, žádné souvislosti se neuvádí, podstatná je emotivní nálož.
2) Řazení textů nemá koncepci, informace se opakují, chybí zastřešující texty, obsah kapitol někdy nesouvisí s jejich názvem. Např. kapitola Mýtus o panské rase má dvě části, první o swingové kontrakultuře, druhou o berlínské olympiádě, které nejsou nijak provázané, prostě jen leží vedle sebe.
3) Jazyková úroveň a redakce je mizerná, občas chybí slovo, občas je naopak slovo chybné ("Když pak noviny konečně přiznaly, že německé jednotky dosahují na východní frontě setrvalého pokroku, museli si to všichni kromě nejvytrvalejších zastánců víry v neporazitelnost nadřazené rasy interpretovat jako přiznání, že ruské tažení neprobíhá podle plánu"). Na "cosi" ve všech pádech mi vznikla solidní alergie, ale použít ho třikrát v jedné větě je, pravda, svým způsobem působivé.
Závěrečná kapitola se snaží dodat ty anotované vzpomínky pamětníků ve větší míře, takže obsahuje dva autorem uskutečněné minirozhovory. Pamětnice z prvního z nich pravidelně prokládá odpovědi poznámkami typu "Další líčení je v mých pamětech", "Pokud si přečtete mé paměti, uvidíte, že...". Nevím, jestli to byl reklamní rozhovor, nebo vypravěčka kárala tazatele za nepřipravenost, ale mírou faktických údajů ani ona příliš nepřesahuje obvyklou úroveň knihy.
Fakta v knize nejsou v zásadě chybná, ale jsou prezentována senzační formou a čtenáři alespoň trochu obeznámenému s druhou světovou válkou nepřinesou nic moc nového.

4 15.06.2020

Zajímavý úhel pohledu na období od počátku století po Třetí říši, které Eksteins vymezuje tendencí k modernismu – volnější morálce, individualismu, obdivu k technice a příklonu k subjektivnímu posuzování světa namísto objektivního – v protikladu k dřívějšímu důrazu na povinnost a racionalitu. Velká válka coby nesmyslný traumatizující zážitek, který vojáky odcizil společnosti v zázemí a v zázemí zpochybnil společenské uspořádání, rozšířila tu tendenci po Evropě. Z toho vyplynula neukotvená společnost milující akci, vzrušení, happening... Publikum pro vojáka-umělce s absolutistickými ambicemi bylo připravené.
Eksteins se rozsáhle věnuje poválečné reflexi války, například v té souvislosti velmi zajímavě rozebírá Na západní frontě klid a Remarquea jako typickou osobnost své doby. Umění a život podle něj v té době splývají (ostatně je to doba zájmu o válečné deníky), takže se vedle sebe objeví literatura, divadlo i Charles Lindbergh jako umělec svého druhu.

Občas je Eksteins ve snaze o odlišení progresivního Německa a konzervativní Británie hodně kategorický („Teritoriální válečné cíle, jimiž se zabývá tolik knih o německém válečném programu, nebyly nikdy ničím víc než mlhavým vyjádřením nadšení nebo hysterických reakcí na únavu z války. Otázka válečných cílů byla vždy jen politickým prostředkem odrážejícím vývoj na frontě. Fronta určovala válečné cíle, nikoli naopak.“ s.165), ale s většinou jeho vývodů se dá souhlasit. Pohled na kulturní historii válečného a poválečného období je to nesmírně zajímavý a obohacující, byť místy trochu zdlouhavý.

2 13.06.2020

Hororům a thrillerům se většinou vyhýbám, čekala jsem, že Trhlinu stěží dočtu. O to příjemněji jsem překvapená - ač čistě žánrová záležitost, Trhlina je velmi dobrá a vyhýbá se klišé. Nesnaží se o přesah a je to dobře - bylo by škoda tříštit poctivě vystavěný, zručně napsaný a do detailu promyšlený mysteriózní horor.
Největší klad jsou postavy: jsou životné, jejich motivace dávají smysl a až do konce se chovají pravděpodobně, ať se jim děje cokoliv podivného. Děj pár náhod a postrčení na začátku a na konci vyžaduje, ale střední část se odvíjí hladce a smysluplně. K tomu šikovně budované napětí, které působí slovy jedné z postav "jako když položíš na sebe dva stejné obrázky a posuneš je o milimetr", věci jsou trochu znepokojivé, ale dlouho se dají vysvětlit logicky. Výborně využitý potenciál internetu, použití novinových a jiných článků je třešnička na dortu.
Kontraproduktivní mi přišlo jen Karikovo časté zaklínání, že jen zaznamenává a nic nekomentuje, zrovna to mi vždycky připomnělo, že čtu fikci. A sama si můžu za to, že jsem neřešila, jaké vydání beru do ruky, takže jsem se šklebila nad překladem. Jednak v něm zbyly slovakismy (čekat někoho), jednak kombinuje spisovné a nespisovné v jedné větě, také emotivní výrazy a spisovnou formu ("Byl jsem fakt nasraný" je věta, která je reálně k slyšení jedině na Moravském Slovácku).

8 09.06.2020

Z první, společenskosatirické části dýchá Anglie - anglický humor, uměřenost. Je chytrá, trefná a výborně jsem se bavila. Druhá část je mnohem techničtější a jako čtenář pramálo si rozumějící s fyzikou můžu potvrdit, že je srozumitelná, logická a zábavná k tomu. Pořád si neumím představit čtvrtý rozměr (jenže já mám problém představit si i řez kuželem) teoreticky je to ale vysvětlené tak dobře, že si ho jako obrázek ani představovat nepotřebuju.
Celé je to humorné a půvabně napsané, k tomu má vydání od B4U hezké obrázky (dokonce dvojité, autorův originál a moderní počítačovou verzi), až mě mrzí, že je to čtení na jedno odpoledne, vydržela bych v Plochozemi i vícerozměrových světech mnohem déle.

3 07.06.2020