invocation11 komentáře u knih

Já se prostě nepoučím... Po Praze noir jsem si říkala, že si podobný typ knihy už nikdy nepřečtu a hle! Narazím na tuhle v knihovně a pomyslím si, proč ne? Zkusím to. Hodně mě zklamala moje oblíbená Soukupová, jako by to ani nepsala ona, na její obvyklou drásavou sondu do niterných lidských pocitů a silných závěrů tedy hodně slabý podprůměr. Naopak překvapil Vieweg, kterého moc nemusím, jeho povídka skutečně alespoň měla (žensky škodolibou) pointu. Šla i Geislerová, ač její text nedodržuje vůbec žádné literární konstrukty, je prostě zkrátka takový typicky „aňovský“. Epsteinův Konec světa pocitový skutečně pouze na konci, jinak mě putování do Santiaga nebavilo. Asi nejlepší povídka (titulní název celé sbírky) od Hejdové, kde oceňuji nejen práci s jazykem a teen-slangem, ale i to, že se na téma „rozvod“ podívala z tak trochu jiného úhlu pohledu. Zbylé povídky pro mě tematicky obyčejné, nevýrazné, až tuctové, bohužel. Asi tento typ knížek vážně není pro mě...

1 26.11.2018

Po zklamání z Prokletí jsem si od svého oblíbeného Palahniuka dala chvíli pauzu. Měla jsem pocit, že svou tvorbu završil Strašidly a nyní tak trochu neví, co dál. Pygmej je jednoznačně o rozkladu a dekonstrukci (jazyka, národa, rodiny, člověka samotného), střídaly se silnější i slabší chvilky. Vyjadřovací schopnosti operativce č.67 jsou zpočátku zábavné, ale postupem času nudí... Rozhovory mezi Pygmejem a Kočičí sestrou silně připomínaly hovory mezi Tendrem Bransonem a Fertility z Programu pro přeživší. Konec bych si představovala jiný, takový více „palahniukovský“, ale možná je Chuck s věkem zkrátka sentimentálnější. Za mě průměr.

2 26.11.2018

Měla jsem zvláštní náladu, chtěla se o spoustě věcí ujistit, a tak jsem se po více jak deseti letech rozhodla znovu si přečíst Veroniku, která společně se Záhirem a Alchymistou patřila dle mého názoru k autorovým NEJ.

No... ačkoli jsem knihu slupla během dne jak dezert, nestačila jsem přitom vrtět hlavou a protáčet oči. Námět sám o sobě je naprosto skvělý (!), ale také naprosto nevyužitý (asi jako když se člověku nechce ždímat hadr a tak ho jen párkrát oklepe nad kýblem). Nebavily mě problémy ani životní peripetie ostatních obyvatelů léčebny, když o Veroničině minulosti jsem se nedozvěděla téměř nic (Kdy/s čím přišel ten pocit ničeho? Co ho způsobilo? Jak se odehrála ta změna?). Asi nejvíc mě dorazilo, když se Coelho (hned 1. stránkou!) sám vetřel do příběhu jenom proto, aby čtenáři ozřejmil, jak se o Veroničině příběhu dozvěděl a že se s ním seznámila kdesi na přednášce... Jako vážně? Bylo to nutné? Nemohl stejně jako jiní autoři něco podobného říci v prologu nebo doslovu? Protože nevím, jak ostatním, ale na mě to působilo opravdu egoisticky, až povýšeně... Dvě zbytečné stránky o ničem, aby na konci stálo: „Nechme tedy Paula Coelha a jeho přítelkyni Veroniku (přítelkyně, u které přemýšlel nad změnou jména, aby se čtenáři náhodou s hlavní hrdinkou nepletla) z této knihy definitivně odejít a pokračujme v příběhu“... A z Veroniky, co se rozhodla (neúspěšně) zemřít, je v psychárně rázem modla, díky níž všichni procitnou a žijí... Ještě chybí potlesk, ne?

Ach jo, možná je občas dobré přečíst si knihu ještě jednou, aby člověku spadly růžové brýle... Jsem ráda, že jsem si ji nikdy nepořídila a snižuji tímto své původní hodnocení.

11 26.11.2018

Přiznám se, že mě kniha zpočátku nebavila. Když se na scéně prvně objevil Štefan a jeho anarchistický moudra, říkala jsem si – tvl, ne... další Bílí negři! Už mě nebaví číst o teenagerech, co je nikdo nemá rád a tak plivou po světě, jen aby se mu pomstili... Ale možná byl můj prvotní dojem ovlivněný původním vypravěčem Pavlou, která mi popravdě nebyla vůbec sympatická a představovala přesně ten typ člověka/teenagera, co jen přebírá cizí názory (Hurá, ať žije anarchismus! Ta myšlenka je naprosto skvělá!) bez nějakého vnitřního obsahu, cítění nebo souvislostí.

Nicméně jak příběh plynul, vystupovaly na povrch daleko závažnější a hlubší témata, která i mně osobně byla blízká a nutila vzpomínat na svou vlastní „depresivní pubertu“ a hledání sebe sama. Oceňuji, že se autorka dovedla vžít do niterné povahy svých hrdinů, zejména tedy Štefana a Nikoly. Velmi citlivě, nenásilně, až poeticky dovedla vykreslit jak depresi, tak náboženskou oddanost, homosexualitu či anarchistický postoj, zároveň je však čtenáři nijak nenutila. Ústředním motivem je beze sporu hledání víry (v cokoli) a (historicky dlouholetý) názorový střet mezi náboženstvím a ateismem, zakomponovaný však do dnešní doby a nadto ještě mezi současné dospívající (téměř náboženský motiv v současnosti na druhou).

Jaká škoda, že stále máme a produkujeme kvalitní českou literaturu s hloubkou a TÉMATEM, když jako obecenstvo jen hltáme povrchně okázalé hartlovky a třeštíkoviny... Ráda bych se ještě někdy ke knize vrátila.

2 26.11.2018

Knihu jsem dostala darem s tím, že mi třeba pomůže změnit názor na mnoho věcí. No... formálně samozřejmě velmi jednoduché – při čtení jsem pomyslela na hodně zjednodušeného Coelha, bez všech těch filozoficko-náboženských řečí okolo.

Hlavní hrdina mi s prominutím přišel jako ovce, která jen přebírá cizí názory a stanoviska, sotva mu je někdo ozřejmí (ať už jde o kolegu z práce, indiána, bojujícího proti kácení pralesů nebo vychytralou tetičku). Z minuty na minutu je rázem „osvícený“ a změní svůj dosavadní životní styl i náhled na svět... Navíc věci, které ho občas totálně vyvedly z konceptu, mi někdy přišly směšné. Trochu mi to připomínalo Američany a otázku: „Kde se berou hranolky?“ „No přeci v supermarketu!“ A pak vysvětlení, odkud že se skutečně berou a jak se k nám dostanou na talíř, po čemž následuje „neskutečné božské prozření“... Nápad s dobrými skutky fajn, ano, ale z vlastní zkušenosti vím, že dlouhodobě to opravdu nefunguje – kdysi jsem zkoušela něco podobného.

Kniha má být původně o osobním rozvoji a pozitivním náhledu na svět, ale beru-li v potaz obsah, je paradoxně odrazem toho, jak jednoduše lze s lidmi manipulovat, ať už pozitivně nebo negativně, ale MANIPULOVAT (Michael×Jonathan×přítelkyně, tetička×Jonathan, Jonathan×Gary, trenér×tenista, bloger×Jonathan, Jonathan+přítelkyně×Michael, v neposlední řadě i autor×čtenář atd.)

Co mě zaujalo, byly některé filozoficko-historicko-biologické informace, které tetička Margie vyprávěla. Ty byly vskutku zajímavé a klidně bych se o nich ráda dozvěděla více. A další plus – obálka, ta je vcelku povedená. Jinak prostě taková pohádka pro dospělé, kdy se všechno zlé zas v dobré obrátí. Nevím, možná jsou další knihy autora lepší, ale tato mě bohužel příliš nezaujala...

4 26.11.2018

Přijde mi, že záhada Djatlovovy (mám ráda originál) nešťastné výpravy je v poslední době oblíbeným tématem (Lavay, tak trochu D'Andrea se možná inspiroval, dokonce i Karika ho v několika svých románech zmínil). Chápu, že tato kniha ve své době vzbudila poprask, ale popravdě myslím, že to bylo právě a JEN díky zveřejnění příběhu a původních spisů. Protože oprostíme-li se od HLAVNÍHO tématu, tak story o spisovatelce s tvůrčí krizí sám o sobě dost pokulhává a za normálních okolností by ho nikdo nečetl, prostě a jednoduše NUDA. I všechny ty děsně mysteriózní sny o skupině lyžařů za dveřmi a rádoby osudová setkání s kámoškou Světou... Ouvaja, jak naivní! Buď to měla být literatura faktu nebo beletrie, co má alespoň nějaký smysl. Takto je to jen melodramatický příběh o tom, jak se manželé dávají zase dokopy a ona už zase může psát a jó, aby to nebylo tak klišoidní, tak se opřem třeba o tu ruskou záhadu ze 60. let, to přece lidi zaujme!

Pro mě tedy zbytečná ztráta času, ač záhadu Djatlovova průsmyku naprosto žeru, ale stokrát raději doporučuji Lavaye a jeho Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice? Za mě tohle prostě ne a nebýt těch (snad) originálních dokumentů, dávám odpad.

4 03.11.2018

Moc pěkná knížečka! Souhlasím s tím, že určitě nebude pro každé dítě a ne každé se v ní také najde. Naopak děti, kterým fantazie chybí, jsou od ní zrazovány nebo trpí samotou a nedostatkem kamarádů, ji ocení. Autorčino podporování (svět fantazie, život na obrázku, vymyšlení kamarádi), mnohé z toho má i silně výchovný charakter, což chválím. A obrázky samozřejmě překrásné, úžasně doplňují už tak kouzelný příběh.

Mít tak svého vlastního asistenčního jednorožce! ;)

2 03.11.2018

Po dlouhé době jsem chtěla nějakou tu oddechovku a výjimečně nesáhla po žádné detektivce. Námět i anotace mi přišly zajímavé, svým způsobem si člověk sám kolikrát „přeje“, aby někdy ztratil paměť a mohl začít nanovo bez více či méně bolestných vzpomínek. Asi jsem čekala trochu více dramatickou linku, ale přece jen je příběh určen hlavně ženám, takže romanťárna s občasnými komickými prvky.

Četlo se poměrně rychle, i když příběh sám se děsně vlekl (prvních 100 stránek vlastně jen Alice v tělocvičeně + převezení do nemocnice). Pro mě daleko zajímavější a ve vývoji postav hlubší, je vedlejší dějová linka sestry Elizabeth. Konec mě tak akorát zprudil, přesně takhle jsem doufala, že to nedopadne (ale co taky čekám od ženské oddechovky, že jo?), navíc těch posledních 30 stran bylo tak děsně zrychlených, jako by se sama autorka modlila, ať už má sakra ten příběh za sebou... Jazykově ok, sem tam nějaké to zamyšlení, ale že bych z toho měla jít do kolen a probrečet večer?

2 03.11.2018

A mě to sedlo! Dle komentářů jsem čekala nudu nebo rádoby uměleckou slátaninu, ale Luján překvapil. Ano, nejde o horor v pravém slova smyslu (tato nálepka knize bohužel škodí), ale spíše psychologické drama/thriller.

Na rozdíl od většiny mě forma bavila – trochu připomínala Murakamiho Afterdark (možná to tak je a možná to tak není...), čtenář znal hlavní linii a měl prostor sám si představovat, dotvářet, upravovat i přidávat... Mě osobně dlouho žádná kniha takto nezaujala – atmosférově mi připomínala mix Písně kamene a Betonové zahrady, cosi podprahového, podivně zneklidňujícího, temného, až pudového, co se dere na povrch s každou stránkou a uvnitř každé z hlavních postav... Atmosféra houstne, stupňuje se, posilněna navíc Mabelinými vzpomínkami, vizemi a instinkty (že by dokonce pokus o magický realismus?) Dokonce i název je bravurně zvolený, neumím si představit lepší. Opět víceznačnost, pudovost a odkaz k našim nejtemnějším skrytým „já“. Já si to zkrátka užila a měla knihu v hlavě ještě dlouho poté, co jsem dočetla.

1 03.11.2018

První polovinu knihy jsem byla nadšená! Ani ne tak z příběhu, jako z toho, jak moc se autorce podařilo vypodobnit problematiku současného umění. Nevím, zda si sama uvědomuje, s jakou lehkostí čtenáře seznámila s filozofií estetiky, její funkcí, normou i hodnotou, jejichž pochopení není snadné, natož při aplikaci na post/moderní umění a happening. Za nápady s uměleckou dekonstrukcí života tleskám, skvělé! Za první polovinu knihy bych klidně dala 4 hvězdičky.

Druhá polovina knihy však vše předchozí totálně zabíjí, rádoby psychologické experimenty a regrese do dětství, okořeněné jakýms takýms „tajemnem“ a esoterikou, vstup dalších a dalších postav se svými vlastními psychózami, spíše chaos... Ano, pro hlavní hrdinku je to jakýsi přirozený vývoj a sebepoznání, ale jako celek... Ach jo, taková škoda! 2, 5

03.11.2018

Jj, o Tribeči jsem kdysi před lety četla v jednom ze záhadologických časáků a už tehdy měl nálepku "slovenského bermudského trojúhelníku" - zřejmě taky hlavní zdroj Howadoor;) Ale zpět ke knize...

(Za mě) daleko lepší než Strach, ačkoli se mnohé motivy opakují - hory, zima, zmizení, ústřední čtveřice (nebo pětice?), 3 muži a žena, vypravěč v 1. osobě... Oceňuji, že si dal autor práci se všemi prameny a vysvětlivkami a vůbec, že se vydal právě touto cestou. Mnohdy opravdu není nutné prolít hektolitry krve, aby se vytvořila strašidelná atmosféra. A jak sám hlavní hrdina dodává: „Nejděsivější jsou někdy obyčejné věci." Příběh byl díky tomu daleko zajímavější, než třeba klasik vyvražďovačka v Lese sebevrahů. Dost mě pobavil i Hýkal od Zrní, zakomponovaný do děje;) PS: Alespoň mám tip na podzimní výlet na Slovač. 3,5*

5 29.07.2018

Bohužel mi to nějak nesedlo. Dovedla bych si to představit spíše ve filmové podobě, to by byla pecka - samá akce, ale takto to na mě bylo až moc chaotické (přeskakování do různých dimenzí, časů, prostorů...) Některé hlášky super - jako film Ježíš versus Vetřelec bych fakt chtěla vidět :D, ale jinak mě to nějak nechytlo. Na druhou stranu, byl to přeci jen můj první Kulhánek...

1 29.07.2018

Zulejka - jak poetické jméno! Její příběh drsný, smutný - ano, ale pro mě byla daleko zajímavější vedlejší linie s Ignatovem (a dokonce i daleko silnější). Spíše než "Zulejka" si dovedu představit knihu "Ignatov otevírá oči" (prozření ohledně lidí, režimu, hodnot, života, citů...). Pro mě, ať už byl jakýkoli, byl hlavním hrdinou právě on. Nejlepší jsou závěrečné 2-3 strany a poslední odstavec, perfektní.

Jinak jsem spíše zklamaná, Zulejka si mě prostě nezískala. A to bohužel ani po formální stránce - měla jsem pocit, že jen ČTU, nic neprožívám, nijak to ke mně nedoléhá... Možná se Jachina snažila přiblížit stylu velkých ruských románů, ale popisovat dnes křupající sníh pod koňskými kopyty hned 3 dlouhými větami? Pro mě osobně z ženských, gulago-sibiřských příběhů stále bezkonkurenčně vedou Krvavé jahody, ty si zkrátka na nic nehrajou. Po nich pak V šedých tónech a Rankovovy Matky. 2,5*

5 29.07.2018

Na začátku mi to trochu připomínalo film Záhadné zmizení z 90. let a knihu La Loba, ale pak to nabralo jiný směr. Z úvodního popisu jsem čekala detektivku/thriller a těšila se na dramatický zápas unesené ženy, ale nakonec to nebylo ani jedno. Mohlo by to fungovat jako drsné románové drama, ale na to mi zase jednotlivé charaktery přišly málo propracované (u Jenny si pamatuju jen to, že měla opravdu ráda chlapy...). Celé to bylo takové něco MEZI, ač původní motiv tak byl silný! Místy mě to ani nebavilo a četla jsem poměrně dlouho... Podle mě vůbec nekoresponduje s tím, co propaguje obálka.

5 29.07.2018

Na české poměry opravdu dobré - je vidět, že i s banální zápletkou lze vytvořit dobrý a fungující psychologický thriller. Pro mě nejsilnější vedlejší japonská linka s Akiko. Každopádně všechny 3 příběhy spojuje nejen pocit osamělosti, ale i náhlé uvědomění si vlastní smrtelnosti, pomíjivosti (scéna, v níž Anh Thi Hoang objeví díry v látce, kterou léta opatruje pro svou vnučku na svatební šaty). Pomíjivost, samota, skon, jimž se nelze nijak vyhnout... Ve své podstatě je kniha hodně depresivní, ale apeluje i na to, užívat si maličkostí všedního dne, soustředit se na aktuální TEĎ. Hodnotila bych výše, ale četla jsem Doupě po Nícení od Myškové, která mě dostala, proto za 3.

4 26.06.2018

Tímhle jsem si alespoň spravila chuť po Murakamiho nepříliš povedené povídkové sbírce Po otřesech. Hon na ovci má přesně ten existenciální, mysticko-jinotajný i absurdní nádech, atmosféru Norského dřeva či Na jih od hranic... Ovce jako symbol - vědění, poznání, osvícení i prokletí... zkrátka Murakami ve skvělé formě na začátku své kariéry. 3,5*

3 26.06.2018

Vskutku rozporuplná kniha, ale spíše co se hodnocení týká... Na základě recenzí a celosvětového úspěchu jsem byla opravdu zvědavá na ty hutné, chlapské EMOCE. A ze začátku se mi jich i dostalo - myšlenky na mrtvého otce, deprese, důležitost rodiny..., abych si o chvíli později uvědomila, že čtu o křivé erekci, chlastání a tak podobně... zkrátka takové ty teen-výkřiky o nepochopení světem, kterými si svého času prošel každý z nás, jen neměl takové nutkání o nich hned napsat knihu...

První polovina pro mě tedy spíše podprůměr, vyvažuje to však ta druhá. Vztah k otci, otcův "rozklad", uvědomění si vlastní smrtelnosti, nestálosti... Zde to opravdu BYLO cítit emocemi, těžkými emocemi. Jak jsem již psala, hodnocení za mě rozporuplné, takže nakonec dávám za 3. Četla jsem, že si Knausgård touto knihou rozhádal zbytek své rodiny, tak snad mu to za to stálo...

26.06.2018

Problém témat 2. SV je ten, že jsou tak velká a obsáhlá, různě se prolínají nebo se naopak od sebe tak vzdalují, že se dá lehko sklouznout někam úplně jinam... a to platí i u této knihy. Při jejím vydání jsem byla "nadšená" (pokud to tak vzhledem k obsahu lze říci), že se autor pustil do něčeho "nového", ač nesmírně bolestného a choulostivého. Jenže vlastní téma (prostituce a Himmlerovy nevěstince) končí někde na 60. stránce a dále povrchně zabíhá k úplně jiným tématům (osvětimské lékařské pokusy, dozorkyně z koncentračních táborů, Mengele), které jsou však daleko lépe zpracovaná v samostatných knihách (Ženy z bloku 10; Hitlerovy fúrie; Děti, které přežily Mengeleho). Možná je to tím, že je téma opravdu citlivé a najít dostatek materiálu, natož dobové výpovědi je složité (přináší bolestné vzpomínky). Za mě tedy obecné a informačně chudší, nicméně zkusím i některou z jiných autorových knih.

26.06.2018

Jo, jo, jo! Konečně kniha o jedné z mých oblíbených záhad! :D Tedy, ne že by o ní doteď nikdo nepsal, ale je ČESKY. Oceňuji množství fotografií (i těch post mortem - trochu morbidní, vím), úryvky z deníků jednotlivých členů skupiny, dobová hlášení (snad pravdivá), souhrn všech spekulací a teorií o tom, co se v osudný večer roku 1959 mohlo stát... Pravda, některé poznámky/vysvětlivky byly nadbytečné (typy vozidel apod.), ale i tak podle mě autor odvedl velký kus práce. Jsem ráda, že se rozhodl zmínit i nedávný případ mrtvého muže z r. 2016.

Ano, kniha sice nic nového (respektive žádný finální závěr) nepřináší, spíše sumarizuje, předkládá... a nechává na čtenáři, aby se sám rozhodl pro tu SVOU variantu zániku Djatlovovy výpravy. Na druhou stranu, pokud bychom znali odpověď, už by nás případ tolik nefascinoval, ztratil by na své tajuplnosti...

8 26.06.2018

Zpočátku mi to připomínalo béčkový TV thriller To není můj život s Meredith Monroe, ale čím déle jsem četla, tím více jsem se nemohla odtrhnout, protože myšlenka je to vskutku děsivá. Vidno, že občas stačí obyčejný motiv/námět a může se z toho vyklubat parádní thriller. Souhlas níže s ondaboss - takový konec by byl perfektní tečkou na závěr a pak by to byla skutečná PECKA! Škoda... 3,5

26.06.2018