Isew komentáře u knih
Poslouchala jsem jako audioknihu a vlastně po celou dobu poslechu jsem si říkala, že si autor chtěl toho, kdo tuto knihu bude načítat, pěkně vytrolit. Jméno Martin ze Stvolna se v textu opakovalo tolikrát (často velmi rychle za sebou), že to snad opravdu musel být záměr. Také jsem si říkala, že je to takový mladší Ota ze Zásřizlí (taky hezký jazykolam). Jen milého Martina ze Stvolna uviděla jakákoliv osoba ženského pohlaví (i kdyby to měla být třeba abytyše), hned se neudržela a milému Martinovi ze Stvolna radostně podlehla. No úplně celý Ota. Ano, takto často se v textu opakovalo jméno Martin ze Stvolna. Nebylo to špatné. Nahlédli jsme na pařížskou univerzitu, projeli jsme se po Francii, zjistili, jak se prodávali falešné ostatky svatých, potkali morovou ránu a seznámili se s rytířským životem. V dalším díle se Martin ze Stvolna vrací do Čech, tak uvidíme, jak se mu bude dařit.
Kniha R.U.R. Karla Čapka je v mém osobním žebříčku velmi vysoko. Jeho text je nadčasový. Trochu jsem se obávala, že v komiksu jeho poselství tolik nevyzní. Byla to naprosto zbytečná obava. Naopak. Co se týká komiksů, jsem poměrně vybíravá. Často mě odradí výtvarná stránka. Tady se to nestalo. Nejsem takový hnidopich, abych do detailu řešila ztvárnění ženské postavy. Výtvarná stránka ženských postav mě nijak neiritovala. Pro mě bylo důležité poselství, které Čapek ve své knize přináší, a to bylo podáno bravurně.
Devadesátky v totalitní Číně. Já jsem tak ráda, že žiju ve svobodné netotalitní zemi. Zažili jsme si to tady čtyřicet let a doufám, že máme na dlouhý čas vybráno. Ti, kdo tady hlásají nesmysly, jak se máme špatně apod., možná by stálo za to se podívat za hranice nebo si přečíst tuto knihu. Žena v totalitní Číně jako pouhý prostředek k uspokojení pudů muže. Potraty a sterilizace na denním pořádku. Škoda toho podivného závěru. Růže začaly nekontrolovaně růst prsa a už nikdy nebyly jako dřív. A vysvětlení? Žlázy? No, nevím. To mě trochu zklamalo, ale jinak velmi čtivá a poučná kniha.
Nebylo to špatné, ale kniha, ke které bych se někdy chtěla vrátit, to není. Konec, ve kterém vlastně není jasné, jak to všechno dopadlo, také mému hodnocení nepřidal. V mém okolí jsem v minulých letech pozorovala zvýšený zájem o Japonsko. Upřímně nevím, čím to bylo způsobené, ale tento zájem v poslední době opadá. Kniha ale špatná určitě není a za přečtení stojí.
Trochu jsem se obávala, že tento díl bude pokračovat v duchu dílu minulého. Naštěstí se to nestalo. Wolfram ač si vědom nebezpečí, tak ho trestuhodně zanedbá. A tato chyba vede k tomu, že se nám ze středověkého Mirka Dušína stává víc a víc Tas z Boru. Čest, odvaha, geniální italský kůň, oblíbené zábavné napichovací kratochvíle a tak vůbec.
Podvedení podvedou podfukáře. Líbila se mi myšlenka, že každý ze zúčastněných vymyslí podfuk ze svého oboru. Ale, podfuky mi přišly nedomyšlené, dostatečně nepřipravené. Domysleli jen jednu pravděpodobnou variantu, která když nenastala, neměli připravený záložní plán, ale přesto se jim to zázračně podařilo vyřešit, aniž by si protřelý podváděný něčeho všiml. Přišlo mi to dost nereálné. Ale jako oddychovka, při které je lepší moc nepřemýšlet, proč ne.
Této sérii by slušely maximálně tři díly. Série Platnéř byla v tomto smyslu ideální. Pořád se něco dělo. Tady se vlastně neděje nic. Jede se z bodu A do bodu B. Kdybychom znali vzdálenost a rychlost, alespoň bychom si mohli vypočítat čas, za jak dlouho tam dojedou a nebyla by to taková nuda. No, museli bychom započítat ještě občasné šarvátky cestou. A pak, když už naši hrdinové dojedou, následuje nějaké to obléhání a útok. Pár mrtvých, více vždy na protivníkově straně. Poté se obvykle cesty rozdělí a zase se někam jede. Málokdy si hrdinové udělají zajížďku a podívají se domů. Někdy na koni, někdy na voze. No, a to je asi tak vcelku popis tohoto dílu. Zbytečný a zdlouhavý. Kvantita převážila nad kvalitou a je mi to hodně líto, protože pan Niedl umí opravdu zajímavě psát (když je o čem, tady bohužel není).
Mě se to moc líbilo. Velmi potěšila jména, použitá z mé nejoblíbenější Čapkovy divadelní hry. Byl to velký spoiler, takže bylo poměrně rychle jasné, co je daná houba zač. Čapkův konec je dokonalý, tady tak nějak vyšuměl. Škoda, protože bylo našlápnuto docela dobře. Nadúroda a nadspotřeba houby by mohla vést k zajímavým koncům. Což je drobná výtka, jinak zdařilé knihy. Škoda jen, když už byla použita tato jména, že se autor neodkázal k původním postavám, třeba jen drobně a náznakem. Představovat si hrdiny této knihy jako potomky aktérů Věci Makropulos, byl takový malý bonus.
Dámská šatna. Svět sám pro sebe. Nervozita, tréma, lásky a problémy. V přípravě na představení a divadelních pauzách se odehrává ne příliš veselý život několika hereček různého věku. Nadšení a touha po slávě zejména mladších hereček, smíření, životní trable s láskou i strach z budoucnosti, herecký život vtěsnaný do malé divadelní šatny.
Otec Brown není můj nejoblíbenější literární detektiv, ale přesto ho mám moc ráda. V jeho případech neteče krev po litrech, případy nejsou příliš komplikované a nejsou příliš akční, ale jsou milé. Většinou otec Brown přijde na řešení prostou úvahou, pouze znalostí psychologie člověka. Své místo mezi proslulými detektivy si zaslouží.
Zpočátku měl příběh opravdu grády. Pak se začal rozpadat. Výborný nápad, který si zasloužil lepší zpracování. Jak skvěle kniha začala, tak neslavně skončila. Škoda.
Obsahově velmi silná kniha. Ačkoli má název Americká tragédie, tak podobných tragédií se po světě událo mnoho. S knihou jsem se seznámila před mnoha lety a zůstala po ní nechuť se do ní ještě někdy pustit. Ne proto, že by byla špatná, to rozhodně ne, ale pro ten těžký příběh, který končí tak jak končí. Přesto jsem si k tomuto románu opět našla cestu a znovu mám úplně stejný pocit, jako kdysi. Zůstává ve mě jakási pachuť té doby.
Pěkná obálka a avizované propojení s mou oblíbenou knihou mě nalákalo k četbě. První půlku se téměř nic nedělo. Nějakého děje jsem se dočkala až ve druhé polovině. Ale to bylo tak rychlé, že jsem párkrát mrkla a byl konec. Styl psaní autora mi příliš nevyhovoval. No, shrnu to. Ani průšvih, ani zázrak. Za tři hvězdičky s odřenýma ušima.
SPOILER Tak nevím, uniknout z hořící hranice plně popálený, tak popálený, že i provazy (sic!) na jeho těle shořely, utéct z hranice a ještě ujít mnohakilometrovou cestu, aniž by ho inkvizitoři chytili ...
řekněme si to upřímně, tohle zvládnout na pokraji smrti v podstatě uškvařený ... no, trošku mi to přijde přitažené za vlasy, ale kdo jsem já, abych meditovala nad nesrovnalostmi, že...
Tak to jsem opravdu nečekala. Vždy, když jsem tuto knihu vzala do ruky a začala číst, do pár minut jsem začala klimbat. Ještě se mi to s žádnou jinou knihou nestalo, takže premiéra. Přemýšlela jsem proč. Těch slovních gagů tam bylo tolik, že to z mého pohledu bylo kontraproduktivní. Nebyla tam ani chvíle na něco normálního a na oddych. Naštěstí jsem se úspěšně po dvou týdnech proklimbala ke konci. Hurá. Sice bych ten konec nechala stejný jako ho zamýšlel autor, ale chápu, proč ho změnil. Mám stejné výhrady jako k předchozímu dílu. Marie se za rok v Čechách proměnila z příjemné a vtipné američanky v chamtivou, sebestřednou a nesnesitelnou češku. No, pokračování už nebude. Nedovedu si představit, že by se do další knihy podařilo dostat ještě víc a houšť dalších a dalších každodenních, každohodinových a každominutových krkolomných a vtipných příhod osazenstva Kostky.
Velmi čtivá a svým způsobem napínavá kniha. V Jihočeském divadle hrají představení podle této knihy. Pokud se vám Café Groll líbilo, doporučuji k návštěvě. Skvěle dokresluje atmosféru doby. Je to mé druhé setkání s autorem. Určitě se poohlédnu i po jiných jeho knihách.
Zpočátku to vypadalo nadějně. Někdy kolem poloviny to autorka měla ukončit a hodnocení bych dala vyšší. Postupné odhalování charakterů, zejména hlavní postavy, bylo zajímavé. Posléze už unavující a ke konci jsem se dostala jen silou vůle. Kniha, kde nebyla žádná postava ani trochu sympatická.
Už od studentských let si říkám, že bych si knihu měla přečíst. Ale spoilery v hodinách literatury mě od četby odradily. Až o mnoho a mnoho let později jsem se díky audio podání konečně odhodlala. Mohu si odškrtnout další rest a zkonstatovat, že to nebyl marně strávený čas.
Mám ráda dílo Karla Čapka. Považuji ho za nejlepšího českého dramatika. Přesto jsem se Hordubalovi dlouhá léta vyhýbala. Možná za to mohl fakt, že byl vždy zmiňován v trilogii Hordubal - Povětroň - Obyčejný život. Tato trilogie mě svým názvem nezaujala. A byla to obrovská škoda. Hordubal je psychologické drama, kdy Čapek na malém prostoru rozehrává osudy po osmi letech navrátivšího se gazdy a jeho rodiny společně s čeledínem. I druhá část, vyšetřování a soud je vhledem do lidských osudů a myšlení.
3/4 naprosto strhující kniha. Pak se některé motivy začaly opakovat a kniha ztratila tempo. Takto ucelený pohled člověka, který popisuje skutečnou a nezkreslenou realitu současné Činy, je opravdu přínosný. Příběhů, které byly nosné, bylo v knize mnoho. Nejvíc se mě dotkl ten o čínských sportovních školách - školách bolesti a ten, kdy při zemětřesení popadaly školy (a zemřelo mnoho dětí), protože peníze na kvalitní materiál si rozkradli komunističtí funkcionáři. Můj postoj k Číně tato kniha jen upevnila.
Posloucháno na ČRo. Viník byl velmi rychle odhalen. Motiv také a viník následného činu také. Rychlost vyřešení byla obdivuhodná, ale ... Konec opravdu překvapil. Nečekala jsem to.