Isew komentáře u knih
To bylo ale hezké. Takové milé pohlazení. I ti padouši byli takoví no "ňuňánkovští" . Sice od začátku bylo zřejmé, k čemu příběh směřuje, ale vůbec mi to nevadilo. Děj krásně plynul, sem tam nějaká hrozba moru (no dobře) a nějaké to ohrožení se také našlo, ale stejně to byl milý romantický příběh.
Junkies' lives matter: Na životech feťáků záleží. Záleží? Přímo v knize se říká, že feťáci se nezajímají o život ostatních. Proč by se ostatní měli starat o život feťáků? Nedávno na internetu proběhlo video z české zastávky, kde feťák sprostě nadává těhotné ženě a následně ji chce dát pěstí do obličeje. Měla štěstí, že šel kolem někdo, kdo se zajímal a feťáka srovnal. Feťák fňukal jak malé dítě a když ho muž pustil, začal zase vyhrožovat. A takhle to feťáci zkrátka mají. Chceš brát drogy? Prosím, beze všeho. Ale následky si nes sám. Chceš se zbavit závislosti? Máš jednu šanci. Pokud ji nevyužiješ a znovu do toho spadneš, máš smůlu. V současnosti? Předávkuješ se? Lékaři ti zdarma zachrání život. Přijdeš o oči a sluch v důsledku toho, že ti vybuchne varna pervitinu? Jsi několikrát operovaný, aby se ti sluch nebo zrak znovu mohl vrátit. Spáchal jsi trestný čin pod vlivem drog? Zavřeme tě, zařadíme do programu pro feťáky, máš zadarmo léčebnu a ještě šanci na předčasné propuštění. A pokud tě nezavřeme, tak můžeš stále, opakovaně, chodit do léčebny a znovu ti zdarma poskytneme veškerou péči. Jeden feťák v knize prohlásil: "Moje sociální pracovnice mě sem tam vezme do kina." Určitě to nedělá zadarmo. Proč každý člověk nemá sociální pracovnici, která ho čas od času vezme do kina? Proč ji má feťák? Kdo všechno tohle platí? Proč když nejsou peníze na operace pro lidi, kteří si svou nemoc nezpůsobili sami a musí se na ně pořádat sbírky, proč jsou peníze pro tyto parazity společnosti, kteří se rozhodli se dobrovolně pomalu ničit? Feťák si ničeho z toho neváží. Zajímá se jen o sebe. V knize je také řečeno, že je v českých věznicích odhadem 80 - 85 % lidí s drogovou závislostí. To všechno platíme z našich daní. Pomoc těmto lidem na všech úrovních je v miliardách. Chceš brát drogy? Ber si, ale následky si poneseš sám. Budeš si platit zdravotní péči, odvykačky a budeš platit i za pobyt ve vězení. Jak by byla dostupná zdravotní i sociální péče, kdyby nebylo feťáků? Já osobně se feťáků bojím. Jsou nevyzpytatelní. Tyto aktivistické knihy, které tvrdí, že na jejich životech záleží ... ano, feťáka přijměte s otevřenou náručí a srdcem plným pomoci, aby nedivte se, že by vám také ve své schíze mohl do břicha vrazit nůž. A vadí mi knihy jako tahle, která tvrdí, že na životech feťáků záleží. Možná aktivistům jako je paní Rychlíková, ale běžným lidem opravdu ne. Však to taky v knize bylo zmíněné. Rom napadl policistu, policista zasáhl. Muž zemřel. Veřejné mínění obviňovalo policistu. Když se zjistilo, že muž byl feťák a zemřel na následky předávkování, tak veřejné mínění uznalo, že je to v pořádku. Ano, takto to je. Na životech feťáků nezáleží.
S podobnými typy knih mám problém už od My děti ze stanice Zoo. I v této knize je zmíněné, že kniha My děti ze stanice Zoo není často brána jako varování před tím, co drogy dokáží, ale jako romantická četba, která dokáže zlákat k vyzkoušení drog. Stejně tak, jako rádoby preventivní protidrogové přednášky, které vlastně užívání drogy normalizují.
František Niedl opravdu umí. Zajímavý děj, rychle plynoucí, nikde nedrhnoucí a plný humoru. Chápu, že jedna z postav musela zemřít, aby se děj mohl vyvíjet, ale proč zrovna ta nejzajímavější a nevtipnější. To mě opravdu mrzelo. Potěšilo i propojení s Čeňkem a Benešem ze série Rytíři z Vřesova. Líbí se mi, kam se děj vyvíjí a už se těším na druhý díl.
Vejce a já byla oblíbená kniha mé maminky. Několikrát jsem se snažila ji přijít na chuť, ale nikdy jsem nepokročila dál než k pár kapitolám. A byla to škoda. Nyní se mi podařilo díky audioknize tuto knihu "dočíst" a nebylo to špatné. Život na středozápadě USA nebyl jednoduchý a vlastnit slepičí farmu asi také nebyl pro Betty MacDonald vysněný sen. Ale poprala se s tím a zvládla to. A napsala o tom knížku, která ji proslavila po celém světě.
(SPOILER) Kdysi na střední škole jsem si Pygmalion přečetla poprvé a uchvátil mě. Samozřejmě mě neminul film My Fair Lady a ani několik divadelních zpracování. Věděla jsem, do čeho jdu a přesto jsem byla vždy překvapená, jak každý režisér uchopil látku trochu jinak. Shaw nezamýšlel Pygmalion jako love story. Naopak. Vůbec se mu nelíbilo, pokud to tak někdo inscenoval. A já s tím naprosto souhlasím. Emancipace Lízy je mnohem nosnější téma než to, že by si Líza s Higginsem v závěru padli do náruče. Z mého pohledu by tento konec celou hru degradoval. Není to hra jen o jazyku, ale o tom, jak je vnímáno postavení muže a ženy. A není to ani o tom, že Higgins je stroj bez emocí. Evidentně k Líze chová city a Líza k němu, ale ani jeden z nich nechce ustoupit ze svých představ o životě. Je to mistrovské dílo.
Nahlédnutí do neradostného života jednoho z našich nejlepších hudebních skladatelů. Konec 19. století byl plný inspirujících osobností, které tento národ obohatili. Bedřich Smetana byl jedním z nich. Neměl to lehké a vlastně od začátku své kariéry mu byly do cesty kladeny překážky. Možná i proto je jeho hudba tak úchvatná. Nejsem velkými milovníkem oper, proto je tolik neocením, ale jeho symfonické básně jsou úžasné. A i kdyby nenapsal nic jiného než Vltavu, zasloužil by si stát na národním piedestalu.
Nečekala jsem, že Goethe, ta ikona německé literatury, které jsem se tak dlouhou vyhýbala, mě tak překvapí. Čekala jsem nějakou hutnou, frázemi prodchnutou těžkou klasiku, která mě unudí. Ale ne, Utrpení mladého Werthera bylo všechno, jen ne nudné. Werther je člověk, kterého bych ve svém životě nechtěla. Nafoukaný a sebestředný mladý muž z vyšších vrstev, který očekává, že se všechno bude řídit podle něj. Srážka s realitou je pro něj tvrdá a ukáže se to, co probleskuje celou dobu, že je to pouze slaboch.
Znáte to, když nečekáte nic a dostanete hodně? Tak to je tato kniha. Dobu komunismu si pamatuji jako školačka. Autorovi se podařilo tu komunistickou zrůdnost popsat tak dobře, že se mi vrací nechutná pachuť té doby. Zpuchřelé, smradlavé masky, měření obličeje, pláštěnky, igelitové pytlíky na rukou a nohou a padání směrem od atomového výbuchu. Pracovní soboty a povinné průvody ať už na Prvního máje nebo VŘSR. Pionýrský kroj a červený šátek. I to stání čestné stráže u tanku v zimě, v létě a povinná "vděčnost" sovětským vojákům za "osvobození". Naštěstí ho babička přežila a doma nám vyprávěla, co tady - slovy babičky - ta zvířata z východu neboli komunistické zrůdy, prováděly obyčejným lidem. Všem, kteří volají po starých dobrých časech, i těm, kteří je nezažili a přesto po nich vzdychají, bych přála prožít strach, že se nedostanete na střední školu, i když máte samé jedničky, pokud rodiče nepodepíší vstup do KSČ. Fuj. Kniha výborná. Na malém prostoru, v průběhu pár dní, autor vykreslil atmosféru doby naprosto brilantně.
(SPOILER) Musím vyseknout hlubokou poklonu Henriku Ibsenovi a znovu zkonstatovat, že je to jeden z nejlepších dramatiků všech dob. Jeho Domeček pro panenky je syrový, přesný, naturalistický a na tehdejší dobu velmi odvážný. Když jsem se s Norou setkala během středoškolských studií poprvé, dala jsem 4 hvězdičky. S tehdejšími zkušenostmi jsem ji ani nemohla ocenit tolik, jako později. Teď jednu hvězdičku přidávám. Napsat a uvést takto odvážné dílo v té době, no klobouk dolů. Nedivím se, že se v tehdejší, muži ovládané společnosti, setkalo s velkou kritikou. Postavení žen před válkou bylo mizerné. Ženy nemohly studovat, svobodně žít a často mít ani vlastní názor. Od toho na světě byli muži, kteří jim říkali, co mají a nemají dělat, co je pro ně dobré a co není. První světová válka tento stav změnila a ženy si od té doby své místo na světě postupně hledají. Henrik Ibsen dokázal popsat zlatou klec, která Noře vlastně vyhovuje. Občasné ústrky a manipulace jejího manžela bere jako projevy jeho lásky a nezamýšlí se nad tím, že pro něj je pouze panenkou na hraní a ozdobou domácnosti. Po konfliktu, kdy pochopí, jaký její muž je a že vlastně i ona se ke svým dětem chová tak, jak on k ní, dojde k prozření a překvapivému závěru. Jak se mohla naivní a hloupoučká Nora z prvního jednání přeměnit ve svobodnou a emancipovanou ženu ze závěru díla? A v tom právě tkví síla Ibsena. Postupnými malými náznaky a krůčky ukazuje, jak Noře dochází, v čem a s kým vlastně žije. Torvaldův výbuch vzteku a příkazy a zákazy, které na Noru vychrlí, když si myslí, že je ohroženo jeho postavení, konečně Noře otevřou oči a pochopí, že žila v iluzi s mužem, kterého vůbec nezná. Silné.
Dej si pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit. Matthew Perry si přál být slavný. A splnilo se mu to. Jak nemoudré přání to bylo, si v závěru života uvědomoval. Při poslechu jeho životopisu mi bylo chvílemi hodně smutno. Zdá se, že ho tam nahoře někdo neměl rád. Do vínku mu dal strach z bolesti (která ho přivedla až k sebedestrukci) a to, že sám sebe nedokázal mít rád. Bál se odmítnutí, tak odmítal první. Bál se, že není dost dobrý. Bál se, celý život se něčeho bál a ten strach nedokázalo zacelit nic. Ani peníze, sláva, alkohol, cigarety, prášky, nic. Stále se bál a ničil se. Celý jeho život byl jako jízda do propasti. Závěr knihy byl optimistický. Otázkou je, jak dlouho by vydržel abstinovat. Relapsů měl mnoho. Z mého pohledu byla pro něj smrt vysvobozením. Už ho nic nebolí. RIP Matty.
Dočíst tuto knihu byla obrovská námaha. Těch zbytečných slov, které nebyly vůbec potřebné. Kapitoly, ve kterých vše důležité bylo řečeno ve dvou větách, ale zabraly několik stránek. Námět knihy je zajímavý, proto jsem si knihu vybrala do čtenářské výzvy. Ale množství lidí, kteří navštěvovali obchod pana Gauta a byli požádáni o malý žertík, byl kontraproduktivní. Spletivo vztahů a "nevinných" žertíků byla příliš velké. Čeho je moc, toho je příliš. Po událostech s Nettie bylo jasné, kam celý příběh směřuje. Zpočátku to bylo zajímavé a přehledné. Mohli jste si k postavám vybudovat nějaký vztah, ale s dalšími a dalšími lidmi, kteří byli zatažení do Gautových sítí, se tento klad rozplynul. Ke konci už jsem přeskakovala některé odstavce a čekala, co se z "toho" vyvrbí. A co to jako bylo? Konec byl naprosto přitažený za vlasy. Ne, tohle se ale vůbec nepovedlo. Zkrátit o dvě třetiny, změnit hloupý konec a mohla by z toho být pěkná povídka.
Pěkná tetralogie. Všechny díly si udržely velmi dobrou úroveň a nenudily. Tím, že jsem je dala všechny velmi rychle za sebou, tak mi došlo, proč Vondruška píše pouze historické romány. Velmi podstatnou část u něj představují podrobné popisy milostných scén. Dřív, před vynálezem televize a internetu, to se to smilnilo. Dovedete si představit, že by někoho bavilo číst: Zálibně se podíval jejím směrem. Natáhl se k ní tak blízko, až cítila jeho vodu po holení. Srdce ji tlouklo tak, že to muselo být slyšet až u sousedů. Už za chvíli to bude. Už ho má, už ho drží. Dálkový ovladač. Jemně ho polaskal. Oba se na sebe s láskou podívali. Ne však na dlouho. Konečně se rozsvítila obrazovka. Objevil se velký nápis Ulice. Oba v tu chvíli byli velmi šťastní.
A protože Vondruškovy knihy jsou plné podrobných popisů milostných scén, je jasné, že se bude stále držet v historii.
Hrdinové prvních dvou dílů postupně opouštějí křesťanský svět a do popředí se dostávají jejich potomci. Sklářství se už věnuje pouze poslední z rodu. Velmi oceňuji, že se nenásilnou formou čtenář (posluchač) seznamuje s již zaniklými řemesly. Opravdu mě překvapilo Bělidlo. Tak jako všichni znám Staré Bělidlo z Babičky, ale nikdy mě nenapadlo, že to není jen místní název, ale opravdové bělidlo, kde se bělily látky.
Téma terapie je nosné a náhled pod pokličku tohoto povolání byl zajímavý. S pár terapeuty se znám a i když je jedná o velmi subjektivní pocit, zdá se mi, že terapeuta dělá často ten, který by terapii sám nejvíce potřeboval. Nejinak tomu bylo i v této knize. Vůbec nic jsem od ní nečekala a byla jsem překvapená, že děj plynul rychle, nikde nezadrhával.
Tak tohle mě úplně minulo. Podivné byly momenty, kdy kluk v padesátých letech v Anglii používal typicky české hlášky z dnešní doby. Také na pohřbu hrají Dvořákovu Novosvětskou. Nechci podceňovat dosah Dvořáka, ale že by byl tak známý v Anglii padesátých let? Doba beatníků už je pryč a asi na ní navázat nelze. I když se autorka snažila, výsledek je rozpačitý.
Tracyho tygra jsem četla na střední škole a nijak zvlášť mě ta kniha neoslovila. Poté, mnohem později, jsem ji dostala od svého milého. Přečetla jsem si ji ještě jednou a pocit jsem z ní měla jako kdysi. Teď jsem se dostala k její audioverzi z roku 1981. Skvělé zpracování, ale výsledek se znovu nedostavil. Což mě mrzí od mého oblíbence Williama Saroyana, který napsal naprosto skvělou Lidskou komedii. Tenkrát ani teď jsem hodnotu knihy nepochopila. Zanechává to ve mně dojem trochu jako v pohádce Císařovy nové šaty. Moc tomu sice nerozumím, ale určitě je to hlubokomyslné, tak budu říkat, jak je to skvělé, abych nevypadal jako hlupák. S klidným svědomím mohu říci (3 pokusy snad stačí), že pokud kniha nějakou hloubku má, tak já ji neobjevila.
Po téměř třiceti letech jsem se k této novele vrátila. Pamatovala jsem si náladu té povídky a tajemný až hororový nádech. Pár detailů, ale příběh jako takový jsem si s chutí oživila. Stejně tak, jako ve studentských letech, i teď dávám plný počet. Skvělá díla nezestárnou s věkem čtenáře.
Přečetla jsem si komentáře ještě předtím, než jsem knihu dočetla. A tak jsem čekala nějaký prapodivný konec. Jenže konec nebyl ani rychlý ani prapodivný ani otevřený. Vše bylo dostatečně vysvětleno a ukončeno. Bezpochyby zajímavá a napínavá kniha, která se zabývá netradičním tématem v literatuře pro mládež. Rozhodně kniha, na kterou jen tak nezapomenu a kterou doporučím svým dětem.
Od Oldřicha z Chlumu jsem si dala nějaký čas oddych. A pauza prospěla. Možná je to i tím, že jsem sáhla po zdařilejší knize ze série, ale opravdu mě to bavilo. Ani proutník Ota, kterému padají všechny ženy k nohám a žadoní, aby si jich všiml a strávil s nimi noc, mě neiiritoval tolik, jako obvykle. Vondrušku beru jako výplň k mezi jinými knihami. Počítám, že brzy zapomenu, o čem tato kniha byla. Stejně tak, jako u většiny jeho ostatních knih. Do čtenářské výzvy by se mi hodila Podivná svatba na Lichnici. Mrkla jsem na ní a zjistila jsem, že už jí mám mezi přečtenými knihami. Ale vůbec si nepamatuji zápletku. Vondruškovy knihy jsou jednohubka na pobavení, ale nějaká zapamatováníhodná literatura to není.
Moc hezký a napínavý příběh. Enid Blytonová zkrátka umí. Jen ti dospělí... V sérii záhad jsou rodiče vylíčeni jako ti, kteří sice mají děti, ale nemají je moc rádi a jen jak to jde, šoupnou je někam pryč. Jen aby s nimi nemuseli být. V této knížce je také otec, který nemá rád děti. Budu si muset o Enid Blytonové něco načíst, abych objevila, proč jsou v jejích knížkách dospělí vždy vylíčeni buď jako zloději, podvodníci, nebo jako ti, kteří děti nemají rádi. Ale to neubírá nic na napínavém a dobrodružném příběhu.