ivetka859 komentáře u knih

Je to taková pohádková sbírka pro dospělé. Nechybí nadpřirozené jevy jako promlouvání duší mrtvých nebo kouzelné předměty. Ale hlavně je každá kapitola protkaná morálním ponaučením, správností jednání, spravedlností, šlechetností a dalšími cnostmi. Dítěti bych to ale asi číst nedala, v Číně je až moc běžná poprava, mučení, krvelačnost.
Líbil se mi i doslov: že příběhy vznikaly živým vypravěčstvím a rozdělení kapitol vycházelo z přerušení vyprávění v napínavém okamžiku, aby vypravěč vybral peníze. Příběhy jsou situované do 11.století, ale vznikly až v 50.-70.letech, aby kritizovaly zkorumpovanost úředníků a státní moci.

2 27.03.2024

Styl Oty Pavla je takový plynulý, bez tlaků, o hezkém i nehezkém, nepřekombinovává... A tím, že je to o přírodě, mi jednotlivé povídky jedna za druhou pomáhaly se uvolnit - byly to takové 5-10minutové čtecí terapie.
Překvapilo mě, že příběhy Jak jsem potkal ryby vznikly jako přepis mluveného slova - O. Pavel se léčil s maniodepresivní poruchou a texty zachytila zdravotní sestra, zatímco on byl ve svěrací kazajce.
Tradičně jsem hledala režimní korekturu v doslovu ze 70.let, ale prakticky se věnuje jenom sportovní novinařině, a tak nestihl nic zkazit.

2 16.03.2024

Rytíř Des Grieux byl tak zoufale tupý, iracionálně konající a zoufalý jedinec, až mě to drásalo. Ještě bych dokázala pochopit, že v té době byly jiné cnosti, řád, jiný pohled na zločiny, provinění nebo lásku. Manon byla oproti svému milenci vlastně pochopitelná, prostě lehká, krásná a vypočítavá zlatokopka.
Četla jsem staré vydání z r. 1921, jazyk mi pomohl navracet se do vznešenější doby. První tři strany se četly trochu krkolomně, pak už to šlo zlehka.
Potřebovala bych pro srovnání najít knížku z podobné doby, který by mi některé poměry z příběhu Manon uvedla do dobového kontextu, možná bych to pak lépe zkousla.

2 16.03.2024

(SPOILER) Žádnou anotaci jsem dopředu nečetla. A první čtvrtinu knížky jsem silně tápala. Nejenom ve vykonstruovaných reáliích fiktivního slovanského státu, ale i v tom, který z těch všech zločinů bude tím hlavním předmětem vyšetřování a hlavně, která z postav je podezřelý a která potenciální civilní detektiv. Hercule Poirot se totiž ne a ne dostavit na scénu. Přiznám se, že mi tam trochu chyběl, většinou vnáší do děje jakýsi systém a řád.
Inspektor Battle ale taky nebyl špatný, měl jasný charakter, nebyl to žvanil.
I přes přehršel politikaření a zápletek jsem si užila styl A. Christie. Umí vzbudit zájem, bádavost, natáhnout vyvrcholení, a pak čtenáře uvést v omyl, ale neodradit. Tahle autorka je prostě i přes slabší kousky můj oblíbenec.

2 16.03.2024

(SPOILER) Tahle drobná knížka nemá ani 100 stran. Když jsem byla skoro na 40. straně a děti se teprve štosovaly před branami Wonkovy továrny, trochu mě předem mrzelo, že tu nejbarvitější část příběhu bude muset vzít vpravěč hopem.
Nakonec to vyšlo akorát. Přirovnávala jsem totiž tradičně knížku k filmu a tam je pan Wonka představován včetně svěho dětství. Oproti tomu je knížka strohá, jednoduchá, vyřazuje zlobivé děti jak na běžícím pásu, nehloubá, nefilosofuje.
Jednodenní jednohubka, lákalo by mě přečíst si jí v originále. Má i hezoučké ilustrace od českého autora, býval by z toho byl pěkný večerníček.

2 16.03.2024

Na těch 118 stránkách je všechno. Jednoduchý příběh, minimum omáčky, ale je tam o davu, marketingovém šílenství, lásce, blázinci, novinářích, iluzi, vzpomínkách, hravosti...
Celé jsem to zhltla za 2 hodiny.

2 21.01.2024

Někdy pochybuju o tom, že se autorovi všechny ty příběhy a kuriozity opravdu staly a představuju si, jaký musí mít život a smysl pro detail, aby to všechno bohatství posbíral.
Ach jo je něco jako stav mysli, umění se z věcí neposrat a jít dál. Zároveň ale najít balanc a umět se radovat z maličkostí a cíleně vyhledávat dobrodružství. To je možná důvod, proč si myslím, že si jí nepřečtu znovu. Sedla mi, protože jsem v nějaké životní fázi, kdy jsem ty kapitoly potřebovala číst, ale když se posunu vpřed, možná mi to už bude připadat plytké...?

2 21.01.2024

Dějová linka je vlastně předvídatelná, ale jde o její postupné střípky - úvahy, alternativy, náboženské příběhy, chování jedince uvnitř nebo proti davu a kam až umí obě strany zajít. Knížka mi přišla velmi čtivá a dobře stravitelná.

2 21.01.2024

Spousta prvků byla okouzlující, učaroval mi jazyk, zachycení poměrů na předměstí, ta prostota lidu. Ale někde v půlce jsem si říkala, jestli toho patosu není až moc, že už by se to raději mohlo pohnout z místa.
Nicméně celkový dojem byl dobrý, nejspíš se rovnou vrhnu na další Poláčkovu knihu

2 23.09.2022

Knížka krásná na pohled i na omak. Občas mi nadšeně svítila očka (to převládalo), občas chyběl vypravěčský přednes a bylo to strohé, nepotřebné.
Rozhodně mi to ale rozšířilo obzory, doporučuji si vzít k ruce mapku Faerských ostrovů :)

2 28.12.2021

Četlo se to pěkně, mile, plynule. Ačkoli jsem Karla Šípa viděla naposledy snad v dětství v televizi, živě jsem si ho v projevu představovala.
Trochu mě zlobila hovorová čeština, ale vypravěčský styl si to asi žádá. Příběhy ze života jsou osobité, originální, zajímavé, úvahy jsou všední, ale s nápadem.
Je to takové lidské a myslím, že jako dárek pro babi je to skvělé.

2 10.12.2021

Tohle pro mě mělo být a bylo seznámením s Ukrajinou a válečnou situací v Donbasu. Surreálný příběh románu je položený na uvěřitelných základech života na Ukrajině a krátké povídky vložené mezi čtyři díly románu prokreslují náladu, stav společnosti ve válečné zóně. Vlivy západu, Ruska, separatisté, ukropové, vojenský arzenál, boj neznámých dvou stran, osudy jedinců vržených do anonymity války. Téma smrti, patosu, naděje a beznaděje, všednosti, bezvýchoodnosti, čekání, síla nevědomosti a zapomínání, vnímání a existence času. Spousta vodky a cigaret, jídlo jako ukazatel statusu.
V některých opileckých hovorech románu jsem se ztrácela, člověku ta myšlenka docvakla až později, když byla použitá jako praktický mechanismus příběhu (viz Vrána, Maršak a Girkavyj). Naopak preludováním Yelizavety Eleonory jsem se nechala unášet jako na vlnách řeky; mám ráda pohádky a snovost.
Trochu jsem se toulala ve jménech - jedna osoba je nazvaná svým křestním jménem, pak příjmením, a pak ještě zkráceninou, člověk si musí poskládat sám, že jde pořád o jednoho a téhož člověka.
Nebyl to lehký a přístupný styl psaní, ale jsem za tu výzvu a vytržení z komfortu ráda. Tolik nových a zapomenutých slov a pojmů! Velké bravo patří překladatelkám, stejně jako autorům obsáhlých vysvětlivek. Díky nim si člověk vytvořil základní znalost Ukrajiny i s historickým a kulturním kontextem, protože narážek na umělecká díla, místa a význačné osobnosti je v příběhu přehršel.

2 06.02.2021

Knížku jsem přečetla jedním dechem, za den, a jsem z ní paf. Skvěle zpracovaný příběh, informace, emoce. Při čtení ve vás vyvolá empatii i sympatie k tomu, jak hrdinka popisuje svůj osobní rozvoj, svojí cestu. Je to jeden z těch kousků, co chcete mít v knihovně, protože už od začátku víte, že se k němu budete vracet.

2 10.12.2020

Očekávala jsem něco jako Lolitu, ale z roku 1906 - mýlka. Ano, je tu prvek sexuality a vášně, ale spíš ze strany pudů a lidské zvířeckosti.
Jinak se jedná o rozsáhlé a zevrubné pojednání z období dospívání chlapce na internátu, jeho metodách a sociologii, a souběžně o jeho morálce v širokém pojetí.
Ke mně promlouvala především psychologie a vnitřní hybnost myšlenek. Je to zároveň o objevování poměrů ve společnosti z obecného hlediska a o poznávání chodu věcí ve světě - co už je za hranou chápaného nebo tolerovaného, přehlížení bezpráví, alibismus.
Chce to silné citlivé naladění na takový typ textu. Znovu bych si knížku nevybrala, ale určitě mi rozšířila obzory.

1 29.03.2024

(SPOILER) Touhle knížkou se mi přiblížil M. Selner jako člověk, byť je to jeho první alespoň částečně fiktivní dílo. V mnoha větách se mně to dotýkalo a vystihovalo to moje úvahy nebo vzpomínky.
Dějová linka je primitivní a předvídatelná, ale ty kudrlinky cynismu na ní navěšené tomu dodávají duši. Dva světy - partnerský s ženou a pracovní s klienty vedle sebe tančí v paralelách nebo se naopak sráží a kontrastují. Pořád jsou to ale vztahy.
Posledních 40 stran najednou zhrublo. Nevím, jestli jsem neměla dobrý čtecí den, anebo chtěl mít autor už hotovo, anebo je to autentické nastínění nálady té hlavní postavy... Někdy to budu muset zrevidovat.

1 29.03.2024

Poslední, čtvrtý díl autorčiny životopisné série. Byl ze všech asi nejslabší. Měla jsem pocit, jak kdyby byla autorka nucená ho napsat, dotáhnout vypravování o svém mateřství, a tak plnila stránky a odstavce, hlavně aby to bylo. Chyběl tomu sled, chronologie, a tak mi to vůbec neutíkalo.
Na druhou stranu styl B. MacD. je úderný, rázný a sympatický. Zároveň to je náhled do běžné domácnosti 40. a 50.let, ačkoli dnešním jazykem.

1 27.03.2024

Přišlo mi, že jsem četla dvě knížky za sebou. Prvních padesát stran znělo naléhavě, hotový ekologický manifest. Zbylé 3/4 knihy byly naopak vlídné, opravdu lesní škola od pana hajného, nauka o zvířatech a jejich životě v lese.
Možná to bylo množstvím informací na jednu kapitolu, možná množstvím informací, které jsem zrovna ne-/znala.

1 27.03.2024

(SPOILER) S knížkou mám po dočtení vnitřní problém a trvalo mi pár dní rozklíčovat, co to bylo. Od začátku:
Před čtením jsem měla obavy z těžení senzačnosti tématu covidu a Ukrajiny. To se mi nepotvrdilo, kdo taky váháte, můžete být klidní. Covid autorka použila pro nastavení omezených možností v naší "přepychové" době. Takže se můžeme lépe vcítit do kritických životních situací, lépe vyhmátneme svoje pocity ohledně té ukrajinské dějové linky. A Ukrajina jako země sužovaná Stalinem není nijak srovnávaná s dnešním válečným děním.
Ta knížka je vlastně perfektní. Je v ní přehršel vážných a silných témat od těch historických událostí holodomoru, pro úskalí novinařiny. Autorka zvládla do jednoho pytle zabalit "dnešní mládež", globalizaci, totalitní režim, ústavní péči, psychologii v médiích a další, aniž by to působilo jako pěst na oko a aniž by plýtvala slovy. A je to neskutečně čtivé!
A ano, hýbalo to se mnou silně. Ale uvědomila jsem si, že se mnou nehýbe kniha, její slova, její forma, ale události samotné. Prostě když vám někdo řekne, že mu hladem umřela maminka v náručí, tak vás to dostane, ať už to sdělí sebeprostěji nebo kostrbatě. A to stejné jsem cítila z knihy celkově. Styl autorky bych už nikde jinde nerozeznala. Ona nás s věcmi seznámí, ale autorčinu duši v knížce nenajdete. Proto jí nechci ani připisovat ten kredit za to, že mě knížka dojala.

1 21.03.2024

(SPOILER) Příběh je zajímavý tak prvních 100 stran. K tomu autorka vměstnává nutné zajímavosti, které si nastudovala, třeba že celer máme od Egypťanů. Pak se to ale zvrtne, děj začne absurdně kličkovat a protahovat se, jeno aby bylo o čem psát, čím vyplnit rozsah knížky.
Kýč, za který by se styděla i Esmeralda, hysterické scény a proslovy,
"tak řekni, že mě miluješ", růžová lovestory a srdcervoucí happyend.
Kdyby text nebyl psán čtivě a neutíkalo to, asi bych těch 450 stran nedala. Podle seznamu tvorby sype autorka kalibry stejného rázu co 3 roky. Je s podivem, že i ve věku 75let.

Na knížce se mi líbilo, jak V. H. dokázal opsat a vystihnout podstatu, udeřit hřebíček na hlavičku. Jak zdánlivě minoritní záležitosti překypí ve velkou myšlenku. Kdybych byla v jiné životní fázi, ráda bych jí věnovala ten čas a pozornost, člověk na tohle potřebuje mít mentální kapacitu.

1 24.01.2024