Ivule9 komentáře u knih

Hana má nejen velmi silný příběh, ale také precizní a obdivuhodné zpracování. Mě osobně nejvíce zaujalo vzájemné propletení postav a popisy prožívání samotné Hany. Dalším velkým plusem je, že paní Mornštajnová vycházela z reálných událostí, které se ve Valašském Meziříčí opravdu staly. Knihu také svému městu věnovala.

Pokud je ještě někdo, kdo knihu nečetl, doporučuju všema deseti. Ta citlivost, se kterou autorka příběh napsala, je opravdu krásná.

"Někdy si duši představuju jako homoli, bílou homoli, z jaké se odsekává cukr. S každou strašnou věcí, která se v životě přihodí, se kousek homole odloupne. A tak se zmenšuje a zmenšuje, až z ní jednoho dne nezbude vůbec nic. Moje duše už byla tou dobou hodně otlučená, ale stále ještě držela pohromadě. Toho dne, kdy se narodil můj syn, kterému jsem chtěla dát jméno Leo, se z homole ulomil tak velký kus, že se rozlomila ve dví."

47 12.01.2023

Už dlouho se mi nestalo, abych se u knížky smála nahlas. Ale Backman vložil Ovemu do úst tak skvělé hlášky, že tady to jinak nejde :-)

No, ale on to vlastně není veselý příběh. Naopak. Autor rozehrává velmi smutné téma o tom, jak se devětapadesátiletý osamělý a nabručený muž pokouší spáchat sebevraždu. Vrací nás také do jeho dětství a mládí pro pochopení Oveho náročné povahy. Ove je zkrátka takový ten nepříjemný dědek, kterému všechno vadí (zejména sousedi, úředníci, nejrůznější IT profese a celkově nová doba). Ale Backman na něj pohlíží tak hezkou optikou, že se Ove stal velmi brzo mým oblíbencem.

Důležitou roli tu hrají i značky aut, podle auta totiž Ove hned ví, s kým má tu čest.

Příběh má krásný konec a právě tady si myslím, že nejeden čtenář zamáčkne slzu. (Stejně jako já a to nejsem knižní plačka :-)

25 10.11.2022

Šikmý kostel je obdivuhodné dílo. Historie obyvatel Karvinska let 1894-1921 na základě skutečných událostí sepsaná do napínavého románu. Šikmý kostel bych doporučila k přečtení úplně všem.

Příběhem se prolíná těžký a upracovaný život havířů a jejich žen, každodennost plná uhelného prachu. Pro hlavní hrdiny Barboru, Julku, Ludwika i Barku si život přichystal spoustu těžkých zkoušek a my sledujeme, jak se s nimi postupně perou.

Objevují se i světlé okamžiky - přátelství, partnerská i rodičovská láska, i když vzhledem k okolnostem ne vždy šťastná. Nejvíce mě dostal příběh Barbory - dříve veselé ženy s milujícím manželem, jejíž život nabral po smrti manžela úplně jiný, strmý spád.

Líbilo se mi jak autorka všechny postavy vzájemně provázala a jakou formou nás seznamuje nejen s historií samotnou, ale hlavně s historií každodennosti - jak lidi žili, jak pracovali, jak vychovávali děti, jak se snažili jít za svým štěstím.

25 25.09.2022

S každou další Steinbeckovou knihou víc a víc přemýšlím, jaký to musel být člověk. A že bych ho chtěla za kámoše.

Lidi, jejich povahy, charaktery, pohnutky, tužby a strachy, má dokonale prokouknuté.

Ne přebalu se píše, že je to nejlepší Steinbeckova kniha. Já bych řekla, že nejhlubší a nejpropracovanější.

Na východ od ráje obsahuje pro mě stěžejní témata: 1.Je osud něco, co je předurčeno nebo ho můžeme měnit? 2. Boj dobra a zla 3.Co je více - geny nebo prostředí? 4. Důležitost lásky. A je toho mnohem víc.

Lepíků jsem si dala rekordní množství, ale to je prostě Steinbeck - to aby si člověk zaznačil skoro všechno.

Text má i duchovní přesah, autor se odkazuje na příběh z bible a i tady ukazuje, že je famózní vypravěč, vše je promyšlené do nejmenšího detailu. Oblíbila jsem si postavu Samuela Hamiltona - vizionáře, snílka a lidumila se smyslem pro humor. Velmi zajímavou postavou byl čínský sluha Lee.

Nezbývá mi moc prostoru rozepsat děj, protože dám přednost ukázkám. Ve zkratce - jedná se o rodinné/sourozenecké drama, zasazené do Salinaského údolí. Zajímavé je, že vypravěčem je chvílemi Steinbeck sám a objevuje se tam i jako velmi vedlejší postava.

"Když dítě poprvé prohlédne dospělé - když mu poprvé svitne v té vážné hlavičce, že dospělí neoplývají božskou inteligencí, že jejich úsudky nejsou vždy moudré, jejich myšlení pravdivé a jejich výroky spravedlivé - dojde v jeho světě k panickému zmatku. Bohové padnou a všechen pocit bezpečí je tentam. A při pádu bohů je jisté jenom jedno: neklesnou jenom o kousek, ale zřítí se v troskách nebo zapadnou hluboko do zeleného bahna. Je to bolestná cesta dospívání."

"Člověk se náhle rozlije jako bystřina, plným proudem, a přece ho neubývá. A já si myslím, že význam člověka na světě se dá měřit intenzitou a počtem takových výbuchů záře. Zasahují každého z nás jednotlivě, ale svazují nás se světem. Jsou mateřským zdrojem veškeré tvůrčí síly a vymezují odlišnost každého člověka od všech ostatních lidí."

"Žádný příběh nemá sílu a nevydrží, pokud necítíme sami v sobě, že říká pravdu, pravdu o nás."

"Timšel - můžeš"

20 02.06.2024

Tohle byla jedna velká bláznivá krasojízda!

Moje pocity se během čtení dost měnily. Ze začátku mi to přišlo zajímavé, pak jsem dlouho nevěděla, kam autor míří, ale jakmile se v posledních částech knihy začalo všechno spojovat a mě začaly ty věci docházet (konečně :-) tak opravdu musím smeknout.

Hned po přečtení jsem si pouštěla i rozbor a je zajímavé, jak v tom může každý čtenář vidět trochu něco jiného. Bulgakov do románu naprosto famózně zakomponoval příběh Piláta Pontského a Ješuy Ha-Nocriho (Ježíše).

Je tady i poměrně netradičně znázorněný satan a to, že hranice mezi dobrem a zlem nemusí být vždy úplně jasná. Já v podstatě na tak malém prostoru ani nedokážu popsat, co vše je součástí příběhu, bylo by to nadlouho, a i tak je mi jasné, že některé věci se objeví až při opakovaném čtení.

Přiznávám, že některé pasáže mi přišly zdlouhavé a trochu mě nudily, ale celkové filozofické vyznění románu, jeho mnohovrstevnatost, způsob, jakým nám autor své myšlenky předal, je opravdu hodné obdivu. Něco, co je těžké zprostředkovat, to se musí zkrátka přečíst :-)

"Kdo říká, že na světě neexistuje pravá láska, věrná až za hrob? Ať tomu lháři vyříznou jeho proradný jazyk! Čtenáři, za mnou!"

"Nikdy o nic neproste! Nikdy, slyšíte, a zvlášť ne ty, kdo jsou mocnější než vy."

"Zbabělost je nesporně jednou z nejhorších lidských chyb. Tak to alespoň prohlašoval Ješua Ha-Nocri. Ne, filozofe, nesouhlasím: je to vůbec nejhorší lidská chyba!"

"Všecko dobře dopadne, na tom je založen svět."

19 11.02.2024

Tak tohle byla velká síla! Stařec a moře se mě hodně dotkl, celý ten boj včetně závěrečného smíření.

"Nedoufat je hloupost."

"Štěstí je něco, co přichází v mnoha podobách, a kdo je dokáže rozpoznat?"

Stařec věděl, že popluje daleko, nechal za sebou pach pevniny a vesloval do čisté ranní vůně oceánu."

19 08.03.2023

Žítkovské bohyně - přesně TA kniha, po jejímž přečtení chvíli nechci číst nic dalšího. Ten příběh ve mě totiž natolik zarezonoval, že ho hned nechci přebít něčím dalším a ještě pár dní si o něm budu tak různě přemýšlet a převalovat si ho v hlavě.

Kniha mě v podstatě vtáhla okamžitě a navíc jsem po několika letech dostala chuť na meltu, kterou ženy v příběhu pily.

Jelikož se jedná o jednu z nejčtenějších knih u nás, je asi zbytečné vypisovat děj, zaměřím se tedy jenom na dojmy.

Kateřina Tučková má můj velký obdiv za precizní práci s rešeršemi a také za to, jak krásně dokáže propojit bádání s beletrií.

I když mě trochu iritovala nadbytečná zájmena (ona, Dora; jí, Doře) tak to beru jako úplnou maličkost vzhledem k tomu, jak silně na mě kniha zapůsobila.

Už samotné prostředí Bílých Karpat a jejích obyvatel autorka skvěle vykreslila, do poslední chvíle jsem trnula, jak to celé dopadne.

Je to magické, smutné, tajemné a zásah přímo do srdce. S láskou a hrnkem melty v ruce posílám Žítkovským bohyním plný počet hvězdiček.

"Prášky? A kdo vidí do prášků? Do placatých bílých pilulí, které se vyrábějí kdesi ve fabrikách a které leda tak zaplaší bolest!? Nedala bych to do huby, ani kdyby mi to do ní cpal pan farář, odpusť mi, Pane, co teď říkám! A jak může doktor, když se v té bílé smrduté ordinaci posadíš a už tě sestra žene ven, vůbec zjistit, co tě doopravdy trápí? Vždyť tam má i Bůh strach pobýt, tak jak by tam mohl pomáhat?"

"Však to víš, že žádná bohyně nesmí nikdy mluvit o smrti, ani kdyby ji ten, co se ptá, už měl na jazyku. Protože cesta, kterou bohyně vidí, není uzavřená a kolo osudu se může pootočit jinam každičkou chvíli."

"Jestliže něčemu věříš a věří tomu i lidi kolem tebe, směřuješ k tomu, ať chceš nebo ne..... silná a neotřesitelná víra je strašlivě mocná, uvědom si to!"

18 18.12.2024

Čteno v rámci klasikomilské výzvy.
Knížka mě bavila, příběh byl vystavěný nejen vtipně, ale i poutavě, párkrát jsem se zasmála a chvilkama jsem se tak pousmívala. Moc by mě zajímal vliv právě knížek od Wodehouse o sluhovi Jeevesovi, nakolik je tam nějaká podobnost. Byl mi sympatický hlavní hrdina - vypravěč.

"Nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života."

"V mé kapličce lásky visí tabulka: Prosím, nemluvte."

"Slova básníků ztratila zvuk v ústech sňatkových podvodníků."

"Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat, a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz."

Ze začátku jsem si říkala, co na té knížce všichni mají, rozjezd byl takový zvláštní. Po nějaké době jsem to nadšení začala velmi dobře chápat. Po dočtení zařazuji Eleanor mezi své srdcovky, tj. nejoblíbenější knížky.

Svérázná a samotářská hlavní hrdinka Eleanor (30) se postupně prokousává obrovským traumatem z dětství. Cesta je to trnitá, ale všechno jde snáz, když na to člověk není sám. Líbilo se mi, že i takto vážné téma bylo chvílemi odlehčeno jemným a takovým "eleanorským" humorem.

Já jsem celou dobu Eleanor držela pěsti, ať to dobře dopadne. Ke konci navíc přišel zajímavý zvrat.

"Sledovat lidské námluvy je neuvěřitelná nuda. V říši zvířat se aspoň dočkáte krátké přehlídky pestrobarevného peří nebo dramatického násilí. Kam se na to pohazování vlasy a rádoby bouchání hrabou."

"Oblíbení jedinci se někdy musí smát věcem, které jim nepřipadají moc vtipné, dělat něco, co se jim úplně nechce, a navíc s lidmi, jejichž společnost je dvakrát netěší. To já nemusím."

"Když člověk musí, snese téměř cokoliv. A to je dobře i špatně."

16 10.03.2024

Sto roků samoty je geniální, originální, ale chvílemi i krutá a bizarní rodinná sága, kde sledujeme šest generací Buendíů v městečku Macondo, kde zažili nespavou nemoc, spojenou se ztrátou paměti, války mezi liberály a konzervativci, i několik let v kuse trvající déšť.
Já tenhle styl miluju, kdy jedna postava se zničehonic vznese do nebe a navždy zmizí i s prostěradly, které věšela, a další postava prosí Boha, aby vrátil alespoň ty prostěradla.
Stal se také inspirací pro další autory, píšící ve stylu magického realismu. Ze začátku jsem měla pocit velké podobnosti s Černým cukrem hlavně atmosférou a námětem pokladu.

Škoda, že jsem až ke konci objevila rodokmen Buendíových, ale i tak jsem si ho vypsala. Totiž všechny mužské postavy se jmenují Aureliano nebo José Arcadio, takže je lehké se v tom trochu ztratit. Pokud jste náhodou nečetli a máte rádi magický realismus stejně jako já, tak doporučuju všema deseti. Na poslední stránce jsem měla husí kůži...

16 07.02.2023

Literární prvotina francouzské režisérky a herečky Laetitie Colombani se stala ve Francii bestsellerem.

První hrdinka Smita, žijící ve vesnici ve státě Uttarpradéš v Indii v naprosto nuzných podmínkách, jako členka nejnižší kasty nedotknutelných. Její prací je sbírání exkrementů z latrín lidí ve vesnici z vyšší kasty, tento úděl zdědila po své matce a naprosto odmítá, aby takto pokračovala i její dcera. Její manžel zase chytá krysy. V našem kontextu nepochopitelné, v Indii v rámci pravidel nepsaného kastovního systému není z této situace cesty ven - možná v dalším životě. Smita přece jen riskuje svůj život a svému osudu se ze všech posledních sil snaží kvůli dceři vzepřít...

Druhá hrdinka Giulia žijící na Sicílii zase řeší rodinný problém, který spadl na její bedra a s pomocí muže, který jí jako zázrakem vstoupil do života, se snaží vzepřít krachu tradiční rodinné firmy...

Třetí hrdinka Sarah, rozvedená matka tří dětí, zároveň uznávaná advokátka, žijící v Kanadě. Sarah je jako robot, v kariéře naprosto precizní a úspěšná, ale na úkor toho, že už jí nezbývá žádný čas na vlastní děti a zažívá kvůli tomu obrovské pocity viny. Sarah ale vážně onemocní a její profesionální život se začne rozpadat jako domeček z karet...

V jednom momentu se životy všech žen spojí, i když se osobně nikdy nepotkají. Přiznám se, že jaké bude to spojení jsem tušila už od začátku a opravdu to tak bylo :-)

Knížka je skvěle napsaná, ať už žijete kdekoliv, můžete mít naloženo tak, že to sotva dovedete unést. I když přeci jen nejtěžší mi přišla situace Smity. Závěr plný naděje se mi moc líbil, to, že z každé, byť sebehorší situace, může být nějaké východisko. I když někdy musí člověk hodně riskovat, aby se věci pohnuly správným směrem.

"Mám ráda tu samotu, ten čas, kdy ruce kmitají a prsty tančí podivný balet. Píši příběh o copu a pletencích. Je to můj příběh. A přece mi nepatří."

16 08.12.2022

Krásná miniknížka s velkým poselstvím. Za pár minut přečtená, ale dojem zanechá nadlouho. Co dokáže velké odhodlání prostého člověka. Ukázky na dalších fotkách. Zdroje na internetu se rozcházejí, jestli se jedná o skutečný nebo smyšlený příběh.

15 02.06.2022

Z Vran je mi smutno. Což o to, autorka naprosto přesvědčivě a věrohodně vylíčila postavu dvanáctileté Báry (jejímž největším koníčkem bylo malování) i její pořádkem posedlé matky. Příběh střídal vždy pohled Báry a matky. S postupem času jsem zjistila, že matka Báru nikdy nepochopí a hlavně ani nechce pochopit a že si pořád bude mlít svou. Do toho nešťastný vztah Bářiných rodičů, kteří si veškerou frustraci vylívali právě na ní a k tomu neustálé srovnávání s její sestrou. Strašně smutný příběh, vlastně tak depresivní, že přes sílu příběhu nedokážu ocenit kvalitu jeho zpracování. Protože nejhorší na tom je, že se tyhle věci pořád dějou. A že Bára vlastně za celou dobu neudělala nic špatného. Vsuvky s vránami se mi líbily, dodávaly na poetičnosti.

14 05.08.2022

Trošku nečekaně a neplánovaně jsem si přečetla Malého prince. Postavičku Malého prince zná asi každý, pár obecně známých citátů z knihy možná taky. Já jsem ale úplně celý příběh vlastně doposud neznala...

Krátké a krásné vyprávění o tom, jak dospěláci zapomínají na čistou radost, protože řeší samé "důležité" věci, berou se příliš vážně a na všechno potřebují čísla.

Malý princ putuje po planetkách, kde se potkává s různými typy lidí a krátce s nimi promlouvá. Potom se objeví na Zemi, kde se v poušti potkává s vypravěčem knihy. Ten vypráví, co vše si od Malého prince pamatuje a co se od něj naučil.

Mě to přijde určitě jako pohádka pro dospělé, spíše než pro děti. Příběh, který si můžete pročítat a připomínat v různých etapách života a nezapomínat na to zvídavé dítě v nás. Právě linka dítě - dospělý ve mě zarezonovala nejvíc, protože sama vidím, jak je to s náma dospělákama občas těžké :-))) (i když ani já nedávám na čísla důraz, stejně jako Malý princ :-)

"Vidíme dobře jen srdcem."

"Jen děti vědí, co hledají."

"Je mnohem těžší soudit dám sebe než jiné. Jestli se ti to podaří, budeš opravdu moudrý."

Tohle je úplná pecka! Dávám 5 hvězdiček bez jediné výtky. Vykreslení života v 50. letech v chudší čtvrti v italské Neapoli. Přátelství, přetahování, pletichaření, nadbíhání, hrdost, soupeření. Od první stránky jsem byla vtažená do děje a barvitě si představovala všechny postavy.
Sledujeme vznik a dynamiku zajímavého přátelství dvou hrdinek Liny a Eleny v době jejich dětství a dospívání, jejich rodiny, sousedy a dramatický mikrokosmos jejich čtvrti, kde každý musí nějakým způsobem taktizovat, aby si zachránil krk.
Styl psaní tajemné Ferrante mi hodně sedl, popisy, jazyk a abych to zkrátila, prostě všechno :-)

13 03.01.2023

Mandolína kapitána Corelliho je jedna z knížek, kterou jsem si chtěla delší dobu přečíst.
Hned na začátek říkám, že je to naprosto skvělá kniha. Strhující, ironická, napínavá, smutná, občas dost naturalistická a krásná.

Autor mapuje období vpádu italských vojsk do Řecka za vlády Mussoliniho. Příběh se odehrává na ostrově Kefallonia. Italský kapitán Corelli, který je hlavně muzikant a v armádě je spíše omylem, se během okupace nastěhuje k řeckému lékaři Jannisovi a jeho jediné dceři Pelagii.

Kromě milostné linky se v příběhu vine jako červená nit zmar a nepředvídatelnost války, autor do detailu popisuje průběh okupace a například rozhodnutí jednotlivých velitelů a co to má pak za následky.

Příběh je skvěle vyvážen po beletristické i faktografické stránce. Zase jsem si položila další střípek mozaiky k řecké historii a k tomu, co předcházelo rozpoutání občanské války v Řecku (na což zase navazuje kniha Až uvidíš moře).

Postavy tady byly geniální: doktor Jannis (nestudovaný), Pelagia - dívka emancipovanější, než bylo v té době v Řecku přijatelné, bystrý a vtipný Corelli, statečný italský voják Carlo a jeho láska k mužům, silák Velisarios, Kokolis se Stamatisem - jeden roajalista, druhý komunista a přesto skvělí přátelé a mnoho dalších.

Konec mě poměrně dost překvapil a zajímalo by mě, co chtěl autor přesně říct tím úplně posledním odstavcem. :-)

"Má ještě dost času, aby se probudil, pojedl chleba okořeněný oreganem, spočítal stádo a vyhnal ho na pastvu. Jeho život běžel mimo čas, klidně mohl být jedním ze svých předků..."

"Ženy sekýrují, jenom když mají pocit, že si jich nevážíme."

"Neštěstí se skryje ve spánku."

12 17.07.2024

Čokoládová krev ztělesňuje všechny důvody, proč mě baví číst. Ze začátku to bylo jako zjevení, hltala jsem každou stránku. Moje první Denemarková. Autorka se nebojí vyjádřit svůj názor, jakkoliv může být nepříjemný, třeba ohledně českých "wlastenců", ve kterých obnažila pokrytce.

Na třech ikonických postavách 19.století - B. Němcové, J. Sand a J.D. Rockefellerovi ukazuje kořeny některých jevů/problémů současného světa. Témat, na které autorka poukazuje, je velké množství. Svoboda, lidská práva, postavení žen, tíha samoživitelek, chamtivost, ničení lidí a planety pro zisk.

Jedinou slabinou této jinak výjimečné knihy vidím v částem opakování již řečených informací - teď nemyslím hesel jako Big Business nebo Vlak jede, jede vlak (to tam naopak sedí), ale třeba to, že Rockefeller miloval čísla a peníze je tam řečeno pocitově tak stokrát. :-)) Stejně jako to, že se čeští "wlastenci" na Boženu Němcovou vykašlali. Ale zřejmě to byl záměr autorky.

Poselství knihy je silné a jasné. Dostalo se mi silně pod kůži. Kniha obsahuje útržky ze života spousty dalších osobností té doby: např. F.Chopina,G. Flauberta, G.Elliot, M. Twaina, I. Tarbellové a dalších, což ukazuje nejen na autorčin rozhled, ale také velkou práci s rešeršemi.

Denemarková je tady obhájkyní lidských práv, mluvčí žen za rovnoprávnost, soudkyní oligarchů. Není divu, že je to světová autorka. V tom textu je ještě něco víc než mozaika příběhů. Autorce nejde o to, zalíbit se všem, ale potřebuje přes text vyjádřit samu sebe a svůj pohled na svět a život a nebojí se jít přímo doprostřed vosího hnízda. Zkrátka se nebojí být svá. A není to přesně to, o co v naplněném životě hlavně jde - být sám sebou?

"Dělej to, čeho se nejvíc bojíš, a strach zmizí."

12 17.07.2024

I když jsem knihu znala z vyprávění, stejně mě překvapilo, jaký je to bizár! Každopádně autorka rozhovory zpracovala skvěle a dobře pokládala otázky. Kdo nečetl, určitě doporučuju.

"Jak člověka v KLDR každý kontroluje, měla jsem strach. Myslela jsem si, že strana dokáže kontrolovat myšlenky..."

"Když se chcete ostříhat, tak byste měli do oficiálního kadeřnictví, kde si z katalogu vyberete stranou povolený účes. Jsou přesně daná pravidla, jak a v jaké délce mají být vlasy zastřižené."

12 07.05.2023

Smrt přichází na prohlídku jsem si koupila před více než rokem a letos se mi hezky hodila do výzvy @databazeknih jako kniha napsaná dvěma autory.

Byla to příjemná návštěva do jiného žánru, detektivky téměř nečtu. Takže ani pachatele jsem neuhodla :-)

Komisař Peter Vinston mi sedl hned od začátku, stejně jako vyšetřovatelka Tove Espingová. Bavilo mě prostředí švédského venkova, jemný humor, i zamotání celého příběhu, který měl pro mě hodně překvapivé vyústění. Spoustu postav mělo motiv.

"Nad tím vším se vznášela vůně kávy, dezinfekce a pomalé byrokracie."

"Tak šťastný nebyl už dlouho. Byla to radost starého loveckého psa, který zavětřil stopu?"

"Případ byl jedno velké puzzle, Ravensburger s 5000 dílky, které mu někdo vysypal do klína, vzal si krabici s sebou a odešel."

11 15.11.2023

Intimní novela napsaná s velkou empatií a lehkou rukou. Autor na příběhu ukazuje, že druhý si naše slova a činy může vyložit úplně jinak, než jak je skutečně myslíme a také že do hlavy nevidíme ani nejbližšímu člověku. Kvůli nedorozumění a nesdělení pravdivých pocitů se příběh stočí trochu jinam, než bychom asi čekali. Líbilo se mi i závěrečné Edwardovo bilancování - některé věci se po tolika letech mohou jevit jinak.

11 14.01.2023