IYv
komentáře u knih
Lampionový průvod
Jiří Slavíček
dobrá oddechová četba ve stylu Obecné školy. Líbilo se to všem u nás doma.
Doba z druhé ruky
Světlana Alexandrovna Alexijevič
Paní Alexijevič jsem měla tu čest poznat během její pražské návštěvy, knihu mi věnovala a vepsala do ní milá slova. Já si ji uložila do knihovny jako raritku. Paní Alexijevič nebylo dobře, byla celkem nemluvná a i když jsme se viděly několikrát, přišla mi jako taková milá paní "teta". V tu chvíli jsem právě získanou Nobelovu cenu pokládala za trošku marketingovou objednávku proti Rusku...
Ovšem kniha mě naprosto ohromila a velmi lituji, že jsem jí to nestihla říct osobně, že jsem se ke čtení dostala až po shlédnutí seriálu Černobyl. Pochopila jsem, že sovětského člověka nemůže nikdo pochopit, že si prožili něco, co nemá v celém světě obdoby. Těch 70. let systematického ničení všech přirozených pochodů ve společnosti se podepsalo na ukrutných osudech celých rodin. Až je z toho jednomu úzko.
Formátu vyprávění jsem přišla na chuť a smekám! Další knihu (Válka nemá ženskou tvář) jsem četla na jeden zátah do 02.30. Nešlo přestat.
Omlouvám se autorce za počáteční nedůvěru a hluboce smekám!!
Jak voní tymián
Marcel Pagnol
tuhle knihu jsem četla prvně před 35 lety jako sedmnáctiletá a už tenkrát mě nebývale potěšila. Díky ní jsem hladce odmaturovala (kupodivu) z ruštiny, protože profesorka byla zároveň franštinářka a velká obdivovatelka Francie. Takže doplňková otázka "co právě čtete" se nebývale zvrhla v nadšené jásání, že její studenti čtou Pagnola...
Jeho knihy pro mě zůstaly stálicí, něco, jako vytahaný svetr, který si oblíknete, když je vám smutno, venku prší a vy potřebujete pochovat. "Tymián" i "Živá voda" jsou na pomyslné špici žebříčku.
Stehlík
Donna Tartt
Slova, příliš mnoho slov, květnatých popisů, hlubokých úvah, někdy odnikud nikam, Boris, Pippa, Hobie...na bildungsromán trochu slabé, trochu přeceňované dílo.
Knihu jsem dostala a dlouho mi ležela v knihovně. Až v době karantény na ni přišla řada a velmi jsem se těšila, že budu mít dlouhou dobu co číst. Přiznám se ale, že mě to nadšení dlouho nevydrželo. Zpočátku jsem byla dost nadšená, i když jsem se musela několikrát vrátit k popisu katastrofy v muzeu a pořádně si přečíst, jak Theo přišel k obrazu a i tak mi to nebylo moc jasné. Weltyho monolog jsem ještě brala jako důsledek úrazu, ale podobně se to neslo v dalším pokračování knihy. Hodně často jsem se ptala " kde je obraz?".
Asi nejvíc mě bavila část u Barbourových, nakonec i ve Vegas. Ale konec - návrat Borise na scénu a Amsterdam byl pro mě zklamáním. Hodně, hodně slov o drogách, chlastu a nic mi to nevysvětlilo. Všude spousta náznaků, které se vinou celou knihou a spousta nakousnutých a naznačených odboček, volný prostor pro fantazii, ale zase až moc.
Nevím, nemůžu říct, jestli se mi to líbilo.
ještě mrknu na film, třeba se mi rozsvítí. Ale ten má podobně rozporuplné recenze.
Slušná jízda
Irvine Welsh
tak jo...tohle mě vůbec neurazilo, Terry zrovna tak dobrej, jako ostatní Heráci. Na Spuda nemá, ale bavil mě. Jo, hodně, to určo jo, určo!
Heráci
Irvine Welsh
Minulý týden jsem dočetla Kalhoty po mrtvém. Trainspotting a Porno už mám pár let za sebou. Opět mě to neskutečně bavilo, sjela jsem oba filmy a klusala pro Héráky a musím začít to kolečko znova.
Pecka. Héráci za pět hvězd.
Když zpívají cvrčci
Charles Martin
odkládám už druhou autorovu knihu (moje chyba, jsem nepoučitelná)
moc americké, moc ukňourané, malá Anne je tak "dospělá" a všichni kolem ní tak uvědomělí...nic pro mě
Příprava na příští život
Atticus Lish
odvrácená tvář světa, kniha, která není nijak lehká (viz komentáře dole - konzumní čtenáře nenadchne).
když si ovšem vyhledáte něco o Ujgurech v Číně nebo máte přímou zkušenost z americké základny v Iráku, řeknete si, že u nás, v zaprděné české kotlince máme jako prasata v žitě.
mě se ta kniha dost líbila.
Ztracený příběh
Charles Martin
mě to přišlo hrozně divné - dialogy, ten kněz, ty těžko uvěřitelné scény...nějak nemohu číst dál.
Za války, 1916: Země mých snů
Cynthia Harrod-Eagles
Pokračování příběhů z britského prostředí za první světové války. Potěší nenáročného romantického čtenáře stylem Panství Downton. Trochu moc jmen.
Vzbouřenci a ztroskotanci
Václav Králíček
nepříliš povedená kniha o zajímavém tématu.
Byla jsem poněkud rozezlena odfláknutou redakcí - jméno tahitského krále jednou Tinah, podruhé Tynah. Narození Williama Bligha jednou 6. září, jindy 9. září.
Autor se prezentuje jako novinář a autor literatury faktu, ale já už od něj nic číst nebudu. Věty typu " 3. září ještě nevyjeli, vyjeli až ve čtvrtek... způsobily, že celá kniha je poněkud nesrozumitelná. Další příklad - "hrozilo, že se suchary rozmočí v pytlích. Ukryli proto chleba do truhly".
Kniha je částečně přepis deníku a částečně zmatlané popisy lodí a výstroje. Čtenář se nedozví nic o tom, proč vzpoura na Bounty vypukla, nic o náladě na lodi, na Tahiti ani později na Pitcairnu.
Část o Pandoře už jsem nedočetla pro velké zklamání.
Miluji Tichomoří a dost se o něj zajímám, taktéž o anglické válečné námořnictvo, ale tohle moje obzory nijak nerozšířilo. Zmařená šance.
Osudy a běsy
Lauren Groff
Tohle je můj šálek kávy. Zase jednou jsem četla hluboko do noci...
Jsem už starší ročník (stejný jako Lotto a jeho žena), pracuji v divadelním prostředí a snad právě proto bylo pro mě setkání s touhle knihou velmi příjemné.
Rozumím komentářům dole. Není to snadné čtení, není lichotivé, není líbivé, vyžaduje myšlení, soustředění, vlastní úsudek a popravdě - taky zkušenosti. Kdo jsme, abychom soudili druhé?
Za mě největší překvapení knihy - vztah Mathilde a tchyně.
Nevěsta, která měla smůlu
Janna MacGregor
velmi naivní a zamotaná kniha. Pohádka pro dospělé
Hlava 22
Joseph Heller
kniha, která není jednoduchá, prvoplánově humorná, plná absurdit...člověku, který má vhled do armádní mašinérie musí připadat částečně jako dokument.
Souhlasím, že v každém životním čase se čte a vyznívá jinak. Když jste na střední, je úžasně vtipná, plná odporu k autoritám a potřeby ze všeho si dělat srandu. Postupem času, jak vás potkávají životní útrapy, nespravedlivost nadřízených, těžkosti a absurdity všedního dne, začne vás ten smích přecházet.
Skrytá zuřivost srdce
John Boyne
ač mám velmi ráda Irsko, bigotnost katolíků je jeho temná stránka. Knih jsem o tom četla hodně a i tahle vyprávěla podobný příběh. Církev snad takřka záměrně udržovala lidi skoro zaostalé a ovládala jejich životy tak, že se za zdmi domů odehrávala dramata - potlačení přirozených věcí, které jinde na světě měly svůj vývoj (rozvody, antikoncepce) tady vyústilo ve spoustu tragédií. A málokdo tuší, že to trvalo až do devadesátých let.
Cyril nakonec svou lásku potkal, i když na krátký čas. Byla to zase jedna kniha, u které jsem nemohla přestat číst.
