J.F. komentáře u knih

Zvláštní, že když člověk čte nahlas, vnucuje mu to takovou melodii řeči a takové důrazy, jako kdyby tomu rozuměl, a to dost do hloubky - jako by poznal, co je zásadní sdělení, co okrajová poznámka, co ironie...
A k nonsensové poesii nonsensová představa: jak by si asi připadal člověk, který by to neznal a který by si naslepo pustil Vltavu, kde by zrovna vážným hlasem tohle předčítali??

4 10.03.2021

Renč byl velký rytmik mezi českými básníky, z dětství si díky tomu dodnes některé verše pamatuju (byť možná ne stoprocentně přesně):

"...Nebudeš strachovat se nočních příšer
a šípů, které za dne létají,
nákazy, která v temnotách se plíží,
moru, jenž řádí za bílého dne...
... a budeš kráčet po hadech a štírech,
a lva i draka klidně zašlápneš..."

nebo

"... na Pána má duše čeká
víc než strážní na úsvit,
noční strážní na úsvit.
Izrael ať čeká Pána:
u Pána je slitování,
on nás štědře vykoupí.
On vykoupí Izraele
z jeho provinění všech."

4 04.12.2020

Etika ne jako řeč o příkazech a zákazech, ale o tom, jak "správně být", jak být skutečně člověkem. Seznam postupně probíraných ctností je pozoruhodný: Pravdivost, přijetí, trpělivost, spravedlnost, úcta a "posvátná bázeň", věrnost, neúmyslnost (!), askeze, odvaha, dobrota, porozumění, zdvořilost, vděčnost, nesobeckost, usebrání, mlčení, spravedlnost před Hospodinem. To vše napsáno průzračným Guardiniho jazykem, výborně přeloženo, graficky upraveno...

4 08.03.2020

Konverze se skutečně líčí krátce, všechno předtím je jen příprava, někdy tak vzdálená, že souvislost není jasně vidět. Pro mě je kouzlo té knihy v tom, jak z ní nenápadně dýchá láska k obyčejným věcem, jakou máme obvykle spojenou spíš s Chestertonem nebo Čapkem.

PS: Nový (Drápalův) překlad je myslím lepší.

4 06.03.2020

Pro mě snad vůbec nejinspirativnější, nejmoudřejší Lewisova kniha.

Při novém čtení dodávám:
jestliže nám tu Lewis ukazuje, co všechno a jakými všemi způsoby vlastně milujeme, a jak a proč se všechny ty lásky můžou dařit a nedařit;
a jestliže zároveň platí, že vůbec VŠECHNO, co děláme, děláme z lásky k někomu nebo něčemu (i kdyby to byla láska k vlastnímu pohodlí) –
pak tu vlastně máme stručně a jasně málem celou filosofii člověka: výklad o tom, kdo jsme, co námi hýbe, co se s námi děje, co si se sebou a se svým kouskem světa máme počít...

4 03.03.2020

V téhle knížce je nahromaděno příliš mnoho poctivého promýšlení lidské cesty světem, a po desítky let poskytovala inspiraci a vzpruhu příliš dlouhé řadě skvělých lidí, než aby ji šlo "hodnotit", ještě k tomu počtem (!) hvězdiček nebo procent.
Na straně druhé: tahle výzva k životu z osobní svobody a zodpovědnosti je formulovaná tak radikálně, že se nedá uskutečnit (což samo by nevadilo, čtěme ji jako burcující hyperbolu), a co horšího, že zkresluje pohled na lidskou skutečnost: jako by pravý život musel růst JEN zevnitř a jako by VŠECHNO vnější byly jen berličky, které tomu brání - a navíc jako by k tomu "vnějšku" patřila už třeba vlastní rodina... Dnes nám četbu komplikují i neustálé odkazy na myšlenky a spory, na nichž se možná ve 40. letech tříbili duchové, ale které se z odstupu většinou ukazují přece jen jako pěna dní.
Je ten svět složitej...

Kniha podobná Platónově Ústavě: čirá hrůza, když se to čte jako návod na politiku, ale neocenitelné pro toho, kdo sám za sebe hledá, co si počít s tím podivným faktem, že je na světě. Na pár stránkách víc moudrosti než v sebraných spisech leckterého katedrového filosofa.

Spíš než detektivní příběh - byť ne špatný! - mě očaroval ten orloj turínských postaviček a lehká, takřka neznatelná, ale všudypřítomná ironie. Skvělý překlad.

4 03.03.2019

Čteno kdysi v době dospívání, ty ohromné kosmické prostory a časy měly formativní vliv. Papír, písmo a barva svědčily o době toho možná největšího šlendriánu v českém knihtisku, ale to jsem tehdy tak nevnímal.

Nevtíravé svědectví o nesnadném vítězství světla nad (různými) tmami. "Staň Se Světlým Svědkem Svého Stínu", stojí na jednom z obrazů VN z doby, kdy hodně pracovala s písmeny.
Jednou, když VN už bylo přes devadesát, jsem se s ní setkal v kroužku svých přibližně vrstevníků (pětapadesát a méně), a byla viditelně ta nejživější z přítomných. V téhle knize je i ta živost nějak zachycená; nemyslím, že by to bylo jenom tím, že zapsané vyprávění slyším jakoby jejím hlasem.

3 14.04.2024

Dodatek k mému minulému komentáři: často se říká, jak jednostranně tu Bridel líčí člověka jako pouze nedokonalého, slabého, nedostatečného, chatrného... Podle mne to není pravda. O tom, jaký je nebo není "člověk", Bridel vůbec nic neříká; jen vnímá SÁM SEBE jako nicotného, a to pouze při tomto výstupu k Bohu a při myšlenkách na Něj. I to je součást toho meditativního postupu.

Světlá - toť české sestry Brontëovy

3 03.04.2024

Tak trochu reklamní vyprávění o Seligmanem založeném studijním oboru "Aplikovaná pozitivní psychologie"; mně víc pomohl jeho Naučený optimismus. Ale dobrá je rada psát si každý večer tři pozitivní události, co nejživěji reagovat na pozitivní sdělení a pokud možno mluvit víc o dobrých věcech než o špatných.

3 29.04.2022

Skvělá kniha; středoevropský čtenář bude možná zaskočen (a obohacen) množstvím údajů ze severských pramenů; Gurevičova Evropa, jak kdosi řekl, leží nejen na ose Paříž-Řím-Jeruzalém, ale sahá také od Islandu po Kyjev.

3 21.01.2022

Sokol je stále výborný. Jen by to chtělo ediční poznámku vysvětlující vztah ke staršímu rozhovoru (Nebát se a nekrást, 2003) - teď všude čtete jen "copyright 2021", "vydání první", a přitom některé pasáže se doslova opakují, včetně toho, že Sokol mluví v přítomném čase o S. Karáskovi (+2020), ba i o Jirousovi (+2011)...

Ještě doplněk: Sokol má samozřejmě, jako každý, svá preferovaná témata a slepé skvrny: na člověku jako by pokládal za důležité skoro jen to, jak je určen ostatními a co dělá pro ostatní a s ostatními; už psychologie, natož třeba mystika je pro něj tak trochu podivínství, ne-li kapric těch, kdo nevědí, co by... Ale množství vědomostí, schopnost vidět souvislosti (a naopak nesouvislosti a rozdíly) a důslednost jejich promýšlení jsou u něj pořád enormní, číst se ho rozhodně vyplatí.

3 13.02.2021

V zásadě souhlasím s Deliciem.

Zhruba první polovina je v něčem až strhující: líčí mladého Freuda jako poctivého badatele v teprve začínající neurologii a jako obětavého lékaře; Freuda, který objevuje nevědomí, jeho obsahy a mechanismy; Freuda, který o svých objevech obtížně přesvědčuje i nejbližší kolegy a který už zároveň pomocí rodící se psychoanalýzy pomáhá řadě pacientů... Kdyby se Stone u každé nové postavy nezdržoval podrobným popisem tvaru obličeje, barvy a střihu vlasů a vousů apod., četlo by se to skoro jako detektivka.

Někde v polovině kniha ztratí dech – začne líčit další a další sny a jejich další a další rozbory, aniž se dovíme co nového; a nakonec se bohužel stane málem kronikou psychoanalytického hnutí, kterou navíc vypráví bez odstupu: jako by Stone neviděl vůbec nic divného na pokusu založit společnost, která se má zásadně věnovat kritické vědě a zároveň být jakousi církví s vlastní ortodoxií; jako by upřímně smutnil nad každým Freudovým žákem nebo kolegou, který objevil taky jiné problémy a jiné metody...

A kvůli tomu všemu už nezbude místo skoro na nic z Freudových objevů a nápadů asi tak od r. 1910: koncepci Ono-Já-Nadjá zmíní Stone na dvou stránkách; o moc lépe nedopadne Freudův odklon od lékařství a biologie ke studiu kultury a náboženství, který přece vedl k tak výrazným (a tak problematickým) dílům jako Totem a tabu, Nespokojenost v kultuře, Muž Mojžíš...

Stone taky začíná vyprávět od Freudových asi šestadvaceti let, takže se nedovíme nic o tom, jak Freud vlastně vytěsnil náboženství (v mládí je horlivě praktikoval, pak se od něj náhle odvrátil – a nikdy o tom neřekl a nenapsal ani slovo); ovšem tady je asi na vině spíš nedostatek pramenů.

Přes tyhle výhrady bych nicméně na Vášně mysli asi odkázal každého, kdo se chce seznámit s Freudem a vůbec se vznikem toho, co pro nás dnes znamená psychologie a psychiatrie.

Navíc četba o Freudových pacientech a jeho terapeutických postupech může sama působit terapeuticky.

3 26.12.2020

Tohle - a "Zázraky" - je asi nejakademičtější Lewisova kniha. Nechce nic víc (a v úvodu to říká) než podat akademickou odpověď na obecný problém bolesti. Proto může být zklamán ten, kdo předtím četl "Svědectví o zármutku" - tedy naopak osobní svědectví o prožívání jednoho konkrétního zármutku.

O tom, že utrpení je asi nevyhnutelné, máme-li poznat své nejhlubší určení, kterým míříme mimo tento svět, dnes podobně píše Larry Crabb (Rozbité sny, Přibližte se k Bohu).

Etika ne jako řeč o příkazech a zákazech, ale o tom, jak "správně být", jak být skutečně člověkem - neboť pro Tomáše Akvinského, jehož tu Pieper interpretuje, je ctnost "ultimum potentiae", vrchol toho, co člověk může být. V tom mají Pieperova pojednání blízko ke Guardiniho knize o ctnostech (Pieper se ostatně pokládal tak trochu za Guardiniho žáka); Pieper se ovšem soustředí jen na čtyři ctnosti, od časů Ambrože Milánského nazývané kardinální čili hlavní: rozumnost (či praktickou moudrost: prudentia, fronésis), spravedlnost, statečnost a uměřenost (či kázeň nebo uspořádanost, sebekontrolu: temperantia, sófrosyné). Všechno jsou to vlastně komentáře k Tomášovým výkladům, ale psané jasně v Pieperově současnosti a pro ni: Tomáš v dialogu s Heideggerem, Sartrem, André Gidem...

3 09.03.2020

Pro jituleville: k Vaší poslední větě - nepředstavujte si to jako dnes, kdy s občankou, přinejhorším s pasem, můžeme kdy chceme kam chceme, bez vysvětlování čehokoli komukoli. Kalista byl rád, že se tak trochu pod záminkou překladatelské konference vůbec dostal na chvíli ven - navíc po dlouhých letech kriminálu (přečtěte si znovu, co to s ním dělalo, když jel autobusem kolem ruzyňské věznice).

Doplněk ke komentáři LordaSnapea: kniha je určena terapeutům, je o tom, jak oni mají zacházet s pacienty v krizi. Rady, jak si poradit s vlastními krizemi, moc nečekejte.