JáJejí komentáře u knih

Z vědy si IMH bere jasnou metodu, z filosofie opomíjené/hraniční téma a ze sebe svoji tradiční hravost, sebeironii a smysl pro detail.
Kniha sice útlá, ale vyžadující vysokou míru soustředění. Ovšem stojí za to. Minimálně pro definici pojmu "týkavost".

28.03.2020

Přestože je kniha po stránce řemeslné (a teď myslím knihařské, typografické i metodologické) bezvadná, je to "pořád" jenom akademická práce.
Tedy pečlivý souhrn biografických fakt, zapsaných, snad jenom s výjimkou kapitoly věnující se Výletům fyzickým i metafyzickým, strohým historiografickým stylem.
Jistě, koho zajímají tzv, tvrdá data o životě IMH před rokem 1989, najde zde spoustu ozdrojovaných informací. Ale o osobnosti, přemýšlení a především humoru protagonisty se toho z knihy dozvíte asi tolik, kolik o letu motýla z na horní polici založené entomologické zasklené krabice s preparovaným exemplářem připíchnutým špendlíkem.
Abych ale knize přiznala i nějaké pozitivum, střední část s fotografickou přílohou obsahuje skutečné poklady z rodinných archivů.

25.03.2020

Romány Petra Hoega jsou pořád stejné. Na stejnou kostru postav, míst a zápletek ten člověk ale dokáže nabalit "maso", nebo vlastně "tkáň", to je stravitelnější i pro vege~, natolik podmanivou, že ji i dávno netrénovaný gramota/tka dokáže shltnout v pár dnech. Autor používá velmi stručné věty, celé dílo frázuje do krátkých a vskutku odsýpajících kapitol.

Vůbec se nedejte odradit anotací, ta líčí past na klasické detektivkáře a ti jsou pak podle reakcí v diskusích zákonitě zklamáni.

Naopak, kdo četl třeba první, legendární, "zdrojovou" knihu Cit slečny Smilly pro sníh, může být nadšen.

Kniha je opět plná pozorování lidského pinožení s ironickým a přitom hluboce obdivným způsobem. Ten člověk toho o lidské duši, povahách, egu a temnotách musí vědět opravdu hodně. Neméně pak o historii a současnosti, a to ještě spoustu lokálních narážek na dánské reálie nedokážu rozšifrovat.

Navíc, kniha se točí okolo přípravy jednotlivých států na selekci svých občanů na ty, které je třeba SOBECKY zachránit, a ty, kteří si musí poradit sami.

A samotná Susan je eroticky neodolatelná pro široké spektrum postav i čtenářů/čtenářek, nejen proto, že je obdařena darem nesilikonovým! Zmínky o její fyziognomii, make-upech, outfitech a doplňcích jsou tak řídké, že vám mohou občerstvit instáčovými filtry zakrnělé buňky pro vlastní fantasii.

Jestli mám ještě větší guilty pleasure, než české překlady Haruki Murakamiho, pak jsou to překlady Petera Hoega. Naštěstí nejsou tak časté, takže se mi zatím neomrzely.

*****

"Thit a Harald šli spát. Oba se uložili v Haraldově pokoji.
Takhle to občas dělají odmala. Otevřu dveře a dívám se na ně. Pohled, jak oba spí ve stejné místnosti, mě odjakživa naplňuje radostí i smutkem zároveň. Radostí z jejich vzájemné solidarity. A smutkem z toho, že se vždy spojovali jen proti tlaku zvenčí.
V měsíčním světle, které na ně dopadá, mají pleť téměř průhlednou. Aniž bych s tím mohla něco dělat, vybavuje se mi Grossetestova kosmologie světla v jeho díle On Light, Newton popisující světlo jako látku ve své Optice, Euler, Young, Maxwell a dále přes Plancka a Einsteina pak Andrea Finková a její kvantově-optické pokusy ve spolupráci s Gangierem. Pět set let bádání, které lze shrnout tak, že pořád nikdo neví, co světlo vlastně je.
Já to najednou vím. Nacházím odpověď přímo v měsíčním světle na tvářích dvojčat.
Světlo je ve skutečnosti pohlazení."

Část první, kapitola 35, s. 186

3 19.03.2020

Rčení, že doma není nikdo prorokem, se potvrdilo. Do letoška jsem literární tvorbu svého málem-krajana neznala a knihu si vybrala v knihovním regálu novinek jen tak naslepo a to přesto, že anotace na záložce je - na Malvern - poněkud velkohubá.

Ale rozhodně nelituju. Ač akční žánry v podstatě leží mimo hranice mých čtenářských preferencí a kniha po jazykové a stylistické stránce je velmi přímočará, nečetla jsem nikdy více psycho příběh. Postavy se přelívají jedna v druhou stejně turbulentně a zákonitě jako se míchá svět tzv. normality a psychó,zy. Vážně si nemůžete být jisti, kdo a co vás zahltí v příští větě.

Úmyslně jsem si během čtení nehledala nic o knize, ani autorovi, takže teprve tady v ultrastručném životopisu (nepsal si jej nakonec pan spisovatel sám?) jsem se dozvěděla, že má osobní zkušenost s psychiatrickými pacienty, a je to na poměrně stručném textu znát. Protože něco tak intenzivního a -opět paradox - uvěřitelného napsat jen na základě nějakých rešerší a kazuistik, bylo by zázrakem.

Vysoká literatura to tedy rozhodně není, ale ani jen další jednosezónní bizarní kuriozita. Zasloužila by si druhé čtení, ale momentálně má na knihu podánu rezervaci nějaký jiný čtenář a já mu v tomto zážitku nemíním bránit.
Jsem sama zvědavá, zda si ji ještě někdy půjčím.

Hvězdička navíc za asi nejparadoxnějšího bojovníka za pravé, tradiční hodnoty - přírodu, lásku, odvahu a autentičnost.

10.03.2020

Dočetla jsem chronologicky, leč pozpátku, ty z prozaických knih GG, které vyšly v českých překladech a moje absolutní nadšení pro ně trvá.
Konkrétně zde po poněkud rozpačitém začátku, kdy jsem chvilku váhala, zda mě ty záchodové linky opravdu zajímají, přichází skutečný skvost v podobě příběhu zahradníka a jeho prorockých úvah o apokalypse jako odtržení slov od předmětů/skutečností, které kdysi měly označovat, tedy re-prezentovat.
Vskutku postmoderní román, nebo rozsahem spíše novela.
Drásavá, filigránská a jako by do sebe v nekonečné spirále zavinutá.
Vážně srovnatelná s formálně podobným románem nobelistky Olgy Tokarczuk - https://www.databazeknih.cz/knihy/beguni-16023, přestože se zdánlivě věnuje úplně jiné tematice.
Bulharsky se asi už do konce života ani učit nezačnu, tak budu věřit, že vyjde něco dalšího česky.
Prozatím zkusím i páně Gospodinovu poezii.

2 27.02.2020

Po nadšení, které jsem si prožila nad románem Fyzika smutku, jsem si jenom s krátkým odstupem přečetla i tuto povídkovou knížku. Protože Gaustin, Gaustin, který se mihne oběma, mě eminentně zajímá.
Povídky jsou kratičké, v rozsahu půl až pět-šest stránek, navíc maličkého formátu, ale jsou velmi výrazné a svébytné. Za každou je možno tušit nějaký konkrétně prožitý iniciační impuls, ale u popisu prvního plánu spisovatel nezůstává. Vždycky vlastní malý příběh zarámuje něčím obecnějším, magičtějším, ironičtějším, filosofičtějším.
Kdybych uměla psát, chtěla bych to dělat právě takto.

2 19.02.2020

Je-li to opravdu román, jak tvrdí zařazení této knihy jak tady na DK, tak autor recenze a jeden z komentujících, pak je jeho protagonistou nepsaní, čili činnost, nikoli postava.

Je to takový rozcestník po literatuře, která z velké části ani není dostupná v českých překladech. Kdyby bral někdo vážně, odhodlaně, poctivě a pracně místní Čtenářskou výzvu, pak by si mohl dát jako úkol na celý zbytek života dohledat jednotlivá zmíněná díla a přečíst je.
#TheHardestReadingChallengeEver
:-)
Je to takové mile subversivní, relativně lehké pohrávání si s příběhy spisovatelů, kteří psali a nepsali z té nejvnitřnější potřeby. Důkaz toho, že žádný žebříček prodejnosti/čtenosti/oblíbenosti nemůže obsáhnout skutečné poklady lidského ducha.
Vůbec není třeba se bát toho, že neznáte-li Melvillovu iniciační povídku, něco vám uteče.
Doporučuju všem, kteří se někdy pokoušeli napsat něco více, než nákupní seznam.
Velmi nadějeplné a odhodlání obnovující "drobné" čtení.

17.02.2020

Měla jsem možnost číst tu knihu ještě v rukopise. Po prvních pár stranách jsem nevěřícně zdvihala obočí, zda to autor myslí vážně, zda mu bude někdo takový píáristický pamflet na evropskounijní dobrovolnictví chtít číst.
Jenomže by to nesměl být Ondřej Macl, aby mě brzy nevyvedl z omylu.
Je to novelka velmi ambivalentní, spojuje právě to prvotní euronadšení s osobní vztahoskepsí. A proto právě velmi povedená.
Moc se těším, až porovnám původní "surový" text s tištěným.

1 17.12.2019

První český knižní výbor z poezie Ilany Shmueli opět svědčí o tom, jakou péči, místy až piplání, věnuje svým svazkům Pavel Jungman v nakladatelství Archa. Kniha je drobná, ale sličná tak, jako autorka na fotografii na zadní klopě obálky.
Kdo zná životní příběh básnířky, ví, že se dvakrát zásadně protnul s životem Paula Celana, a snadno tedy pochopí, proč je kniha vypravena jako zrcadlový odraz knihy https://www.databazeknih.cz/knihy/cerne-vlocky-256647.

Neumím německy a neznám ani originály, takže nemohu posoudit kvalitu překladů Radka Malého po stránce věrnosti významů jednotlivých veršů, resp. rytmu, ale čtou se opravdu skvěle.
Pro nejmladší generaci čtenářek poezie může být překvapením, že počtem veršů minimalistní básně se psaly dávno před vznikem Instagramu a jsou přitom skutečnou poezií.

Ilustrace Anežky Kovalové s obsahem i formou básní kongeniálně souzní, opět tu měl editor velmi šťastnou ruku, nebo spíše znalost, při výběru.

Závěrečné citace z posledních dopisů, které si vzájemně Ilana Shmueli a Paul Celan vyměnili, doporučuju číst pouze v emočně velmi stabilním a nezávidějícím rozpoložení.

4 05.12.2019

Jsem už ve věku, kdy bych mohla rady dávat, byla-li bych tak naivní, abych si myslela, že o ně někdo stojí. Nejsem ani katolička, abych se potřebovala proti názorům Marka Váchy vymezovat. Přesto jsem si ten spisek s chutí v nedělním ránu přečetla. Spisek, protože literární hodnotu, nemá na rozdíl od jiných jeho knih, žádnou.
Souhlasím takřka se vším, co se tam píše, s výjimkou té nejzákladnější premisy. Vácha totiž hned v jedné z úvodních kapitol tvrdí, že tu nejsme proto, abychom byli šťastní. Mně je mnohem bližší ten buddhistický přístup, který tvrdí, že každý hledá štěstí a to právě proto, že život nám mnohdy připadá jako utrpení.
Tedy, život je dar, který nikdo z nás nežádal a štěstí si každý v klidu hledejme, ovšem to naše vlastní, neimplantované nám ani reklamou, ani závistí, dokonce ani dobrými radami rodičů, pokrevních či duchovních.
Ovšem jak to udělat, když manipulace strachem, a to zdaleka ne jedním, je tak oblíbená metoda výchovy a domnělého "posunování"?

4 25.11.2019

Oč je ta novelka kratší, o to znepokojivější. Na povrchu trošku klame svou hravostí, zejména jazykovou, ale obsahuje hned několik témat, nad kterými se dá přemýšlet do nekonečna. Typografickou úpravou lehce odkazuje k prvnímu porevolučnímu vydání Krvavého románu Josefa Váchala. Vážně moc povedená literární bonsaj. Pokud chcete někomu dumavému zamotat hlavu, věnujte mu/jí ji.

2 17.11.2019

Komiksy běžně nečtu (ano, toto sloveso se používá i u grafických románů, potvrdil mi to na skvostném festivalu Tabook sám člověk z nakladatelství Argo, který tento "extraordinary" počin do edičního plánu vybral a prosadil), jenom výjimečně díla, která hranice žánru vědomě atakují a doporučí mi je lidé, kteří dobře znají minimálně mé čtenářské preference.
Možná to bude tím, že jsem vrstevnice ústřední dvojice, nebo tím, že pro to nemíním rezignovat na aktivní život, ale já byla naprosto spokojená. Jak s příběhem, tak grafickým provedením.
Knihu svým přátelům "nutím", kudy chodím.

3 23.10.2019

Šetřila jem si tento poklad po dobu více, než jednoho roku. Občas jednu-dvě stránky je přesně ten způsob čtení, který dovolí s hlavním hrdinou Šimonem žít, jako s osobou nejbližší. Naštěstí je kniha moje, takže si nemusím dělat žádné výpisky. Dokonce jsem se rozhodla i k radikálnímu - na mé poměry a zvyklosti - kroku - nijak neoznačovat obzvláště významné pasáže, abych při příštím čtení nebyla ovlivňována svým prvním zážitkem.
Kdo styl psaní Roberta Walsera už zná, nemůže být zklamán.
Kdo naopak upřednostňuje text plný akce, dialogů a tzv. hlášek, dostal by v případě, že by knihu byť jenom jednou a náhodně otevřel, naprosto NĚCO jiného.

1 23.10.2019

Možná to bude tím, že většina protagonistů vzpomínek Jitky Vodňanské pro mě nejsou jakési papírem (a PR :-)) šustícími celebritami z dobových bulvárních plátků, ale plnokrevnými živými bytostmi, o které se zajímám roky. I tím, že mi je buddhistický přístup k životu velmi blízký, ale já jsem s právě dočtenou knihou velmi spokojena.

Jitka Vodńanská se nikde neprohlašuje za spisovatelku. Styl a forma, které pro memoáry ze svého vskutku barevného života zvolila, mi plně vyhovovaly.
Její úsečný, místy až strohý styl vlastních vět, více naznačující, než hodnotící či interpretující, se mi naopak zdá velmi funkční.
Ani s morálkou nemám žádný problém. Jednak vztah s Václavem Havlem byl žit veřejně a otevřeně. To, že konkrétní lidé žijí jinak než já, mi přijde naprosto v pořádku, pokud o tom všichni dotčení vědí a mají možnost to komentovat a případně i nesouhlasit. Čili opět, svoboda, otevřenost a možnost přijetí/odmítnutí.
To, že se v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století psaly takhle analytické a osobní dopisy, můžu adresátům jen závidět. Dnes je veřejným míněním podsouván názor, že cokoliv delší než 3 věty týkající se vlastního prožívání, je manipulací.
I onen nejtřeskutější dopis, týkající se potratu, je třeba posuzovat (když už) v kontextu doby. Tak jako se ve francouzských filmech z té doby kouří vždy a všude, tak potrat se bral jako antikoncepční metoda. Ostatně lítost paní Vodňanské, že se nakonec musela takto rozhodnout, je vyjádřena výslovně. Lítost Václava Havla můžeme jenom tušit, třeba z nálady jeho posledních textů, rozhovorů a filmových monologů z doby, kdy už byl smrti blízko.
A to, že autorka shrnuje, už poněkud stručněji, svůj další profesní i osobní život, a dotahuje tak knihu do současnosti, taky o něčem svědčí.
Bohatá fotodokumentace a úprava knihy po stránce grafické taky svědčí o vysokém standardu, kterou svým knihám nakladatelství Torst věnuje.
Jinak řečeno, tři vnukové Jitky Vodňanské, jimž je kniha dedikována, mohou být na svou babičku pyšní už teď. A až sami dorostou do věku, kdy začnou navazovat milostné a erotické vztahy, budou se ke knize jistě často vracet a hledat v ní radu, náhled a pochopení pro VáHání sVá.

Naprostý klenot. Nikdy jsem nečetla žádnou knihu od bulharského autora a tuhle si mezi novinkami v knihovně vybrala pro sounáležitou krásu titulu a grafického pojetí obálky. A obsah mě uchvátil hned po prvních několika stranách. Snad to bude tím, že autor je v podstatě můj vrstevník a podobnost dějin konce dvacátého a začátku jedenadvacátého století u nás a v Bulharsku je také značná.
Mohla by se líbit těm, kteří mají rádi magický realismus, hořkou ironii a nebojí se reality všedního dne, ani tzv. popisů ničeho, čili vnitřních stavů, pocitů a uvažování, které jednosměrné čtenáře akčnějších žánrů tolik iritují...
Naprosto dokonalá je pointa socíkovského skanzenu v závěru románu.
Bulharsky neumím ani pozdravit, takže obtížně mohu hodnotit překlad, ale jazyk mi připadal velmi svižný a téměř nikde nedrhnoucí. Našla jsem pár překlepů, což u renomovaného nakladatelství Lidových novin vždycky zamrzí.

Jenom, prosím vás, nečtěte doslov. A to ani před vlastním textem (to byste se do něho asi vážně nepustili), ani poté (to byste si zkazili vlastní uhranutí a nadšení). A vážně nejde o to, že by pan doslovovač prozradil, kdo je vrah...

7 03.08.2019