jan8470 komentáře u knih

"Člověk nezastaví východ slunce nebo příliv. Nezabrání holkám, aby se proměnily v to, čím se stávají." (Gwendolyn Kiste - Rezavé panny)
Příběh Phoebe a rezavých panen je pro mě prvním setkáním s autorkou a zároveň niternou výpovědí nejem o úpadku městské komunity Clevelandu a ztrátě nevinnosti, ale především zrezivělých vztazích v rodině, společenství a společnosti. Rezavé panny se však také dotýkají témat jako přijetí či popření viny a odpuštění. Za mě je Gwendolyn Kiste vypravěčkou, která umí citlivě tnout do bolavých témat a nezabřednout při tom ke zbytečnému moralizování. Málo kdy se mi stane, že bych u knihy plakal, při čtení Rezavých panen jsem měl ovšem několikrát slzy na krajíčku, tak moc ve mě rezonoval.

6 04.01.2024

Takové malé české Stranger Things
Druhou knihou, kterou jsem si koupil na skvělém HororConu je kniha Karin Novotné – Okříkdlení tvorové v bouřkových mračnech. Kniha vyšla v edici Zrnka temnoty, v níž Martin Štefko ve svém nakladatelství Golden Dog, vydává novely a delší povídky s hororovou tématikou. Ani Okřídlení tvorové nejsou rozsahem delší než sto stran, přesto mají co nabídnout.
Beka je obyčejná holčina na prahu puberty. Má pár mindráků, velkou fantazii, a je to takový ten introvert, který má maximálně tak jednu dvě kamarádky a víc času tráví zalezlý někde s knížkou, než v chumlu obdivovatelů. Není ani divu. Beka má rozštěp horního rtu a s velkým nosem a jizvami v obličeji neaspiruje na titul třídní krásky. Dokonce občas musí pro svůj vzhled strpět nějaké ty posměšky od hloupých spolužáků a někteří z nich jsou opravdu dost neodbytní. Naštěstí má tahle citlivá holčina milující rodiče, starší ségru a především kamaráda Petra, kteří jí pokud jim to dovolí rádi pomůžou. Ale co když musíte čelit nestvůrným monstrům z hlubin temnot? A co když, jsou to jen výplody vaší fantazie? A naopak co když nejsou? A jakou roli v celém příběhu hraje holčička s Downovým syndromem?
Autorka je celoživotní fanynkou Stephena Kinga a na knize to je zatraceně znát. Navíc je vidět, že při psaní Rebeky těžila ze situací, které v dětství sama zažila. Tím nemyslím tajemné krvelačné potvory, které se skrývají v bouřkových mračnech, ale především strasti dospívající introvertky která nezapadá do škatulky nejoblíbenější holka ve třídě. Ale ačkoli se autorka těchto témat v příběhu dotkla několikrát, šlo jen o letmé náznaky, než o rozbor teenagera šikanovaného spolužáky. TOHLE jsou totiž Zrnka temnoty a je v nich především potřeba dát prostor strachu, děsu a monstrům. Toho všeho si čtenáři sice užijí více než dost, ale autorka (i na tak malé ploše jakou jí délka novely dovoluje) s nimi pracuje suverénně, jako by byla dcerou samotného krále hororu. Nejistota a plíživý strach, které se postupem času změní v opravdový děs, jsou v jejím podání hezky vystupňované. Novotná utahuje šrouby pomalu, čímž zvyšuje napětí nejen v mysli své hrdinky, ale i v mysli čtenářově. Rebeka není žádná Buffy, která pod vedením svého mentora kosí upíry po tuctech, možná i proto může u čtenářů vzbuzovat sympatie. Autorka píše lehkou rukou a příběh se čte opravdu pěkně, takže mu čtenář odpustí i těch pár chyb, které redakce neodhalila.
Ve výsledku je novela Okřídlení tvorové v bouřkových mračnech knihou, kterou bych se nebál za rok či dva podstrčit své dceři. Možná by z ní mohla načerpat víc naděje, než by se mohlo zdát a to navzdory tomu, že se autorka se svou hrdinkou nijak nemazlí.
Máte li potomka 13+, který ujíždí na stejně jako Beka a její kamarádi na seriálech Locke & Key či Stranger Things, máte díky Karin Novotné o Vánoční dárek postaráno. A vůbec nebude vadit, pokud to bude mizerný čtenář, protože tuhle útlou knížečku zhltne jak malinu dřív než řeknete Eleven.

6 13.11.2023

Vtipné, chytré, čtivé. Jana Maffet Šouflová je Ellis Petersová domácí fantastiky. Ale je s ní mnohem víc srandy. Oproti Svitkům z Londýnského mostu je zde víc fantastických prvků a vůbec je to takové příjemně švihlé čtení. I v těch nejtemnějších případech je dost prostoru tu na vtipnou či ironickou hlášku, jindy na trefný a vtipný popis nějaké budovy či některého z aktérů příběhu. Trošku zamrzí nedokonalá redakce u první a páté povídky. Naopak potěší spousta map, ilustrací a pevná vazba a krásný přebal.

Dočteno. Sérií Lovci monster nepolíben jsem k původní české sbírce z univerza Lovců monster přistupoval trošičku s despektem. Jo, zaručila se za ní generálka Monika Slíva, editorsky jí kočírovali Martin Fajkus za časopis Pevnost a Jakub Mařík jakožto překladatel původní série. Přinejmenším tohle mě mělo varovat, že půjde o návykovou záležitost. Sakra, jak já ty lidi teď nenávidím (protože si budu muset dokoupit celou sérii). Je to výborný. V podstatě jediná fakt slabší (přesto dobrá) povídka je přímo od Larryho. Spíš je to ale tím, že prostě nezná ty naše domácí monstra a vlastně ani reálie. I když Prahu navštívil. Jenže dál už to má jen a jen vzestupnou tendenci. Hejkalové, bludičky, bezhlavý rytíř, vodník. Prostě z oblud si může každý čtenář vybrat co si bude přát. Každá povídka se odehrává jinde a byť je modus operandi u většiny povídek stejný (vyskytne se průšvih, tým Lovců vypátrá kdo to způsobil a pak obludu sejme) každý z autorů to pojal trochu jinak a skvěle. Za mě je naprosto nejlepšejší povídkový duet Míša Merglová a Martin Paytok Barák za všechny prachy und Jak zacházet se strašidly. Ale Hejkalové Jakuba Maříka jim směle hýkají za patama. Já bych tuhle taškařici přirovnal ke své srdeční záležitosti kterou je Kladivo na čaroděje O krok před peklem. Ale tady jsem nenarazil na jedinou vyloženě blbou povídku. Correia může být spokojen. Čeští autoři mu rozhodně ostudu neudělali a zahraniční fanoušci série nám mají co závidět.

6 29.04.2023

Já jsem se do Velvet zamiloval a rozhodně si ji přečtu znovu. Brubaker v ní dokázal, že dokáže skvěle vyprávět nejenn příběhy kriminálníků či samozvaných mstitelů. Nakladatelství BBArt tedy patří dík za další skvělý komiks do sbírky a nezbývá než se těšit na mistrův první scénáristický počin, příběh Soukromého detektiva Jacka Harrimana Místo činu.

6 26.11.2022

Tohle není recenze, ale v podstatě vyznání lásky autorce a jejím knihám.
„Když jsem se vzbudila, bylo to s pocitem, že si lidstvo zaslouží druhou šanci. Že mu ji musíme dát.“
Svého času bylo pro mě Město v oblacích totálním zjevením. V recenzi jsem o něm tehdy napsal : Sněgoňová si pohrává s dystopií, hororem i žánrem postapo a to v originálním světě, který je nejen funkční, ale také velice přitažlivý a originální. Zároveň v něm však nechává žít, trpět a bojovat hrdinu, který je čtenáři až děsivě blízký. A ačkoli je Město v oblacích v mnoha směrech velice temnou knihou, všechny zmíněné ingredience okořeněné navíc velkou porcí perfektně vygradované akce z něj dělají velký čtenářský zážitek. A to jsem nezmínil opravdu krásnou obálku Žanety Kortusové. Jeden z nejlepších postapo románů za poslední dekádu. A sním svůj Pip – Boy pokud to není pravda.
O Zemi v troskách jsem napsal jen pár vět, ale stojím si za nimi i teď.
Je to jakoby Město v oblacích bylo divadlo, ve kterém se probudíš a myslíš si, že je to celý svět a pak někdo způsobí požár a ty vyběhneš ven a zjistíš, že venku je celý širý svět. Dlužno dodat, že komplexní a perfektně fungující svět. Stojí za to se tam vrátit a zažít ho s jinými hrdiny a jinak.
Teď jsem dočetl Svět v bouři.
Tak především jde o více než důstojné završení celé trilogie. Představoval jsem si, že nějak pojede v té linii, kterou načala v závěru předchozí knihy a z počátku to tak i vypadalo. Bylo by to logické a nejspíš by to byl dobrý příběh. Ale (stejně jako v předchozí knize) nás po pár stránkách vzala úplně někam jinam (ano, zdravíme Island), aby nám představila další část svého světa. Že vše ve finále dokázala propojit, tak, že do sebe děje všech tří knih dokonale zapadly, je velké vypravěčské mistrovství. Nevím, co mě na téhle knize nadchlo víc, perfektně propracovaný svět, akční scény, mistrovský jazyk, práce s emocemi hrdinů? (Protože to nejsou jen papírové postavy sloužící autorčině hře se čtenářem.) Asi všechno dohromady. A navíc Čapkovský humanismus, který je Kristýně Sněgoňové vlastní a který dokázala vtisknout i do příběhů ze série Legie. Přitom autorka sama ví, že si svůj svět musíme zasloužit a nedává svým hrdinům nic zadarmo. Město v oblacích pro mě bylo svého času na poli postapo v podstatě zjevením. Dnes můžu říct že trilogie Města je nejlepší postapo které kdo z českých autorů doposud napsal.
Já jen tiše doufám a modlím se ke všem literárním božstvům za to, aby pro Kristýnu Sněgoňovou bylo psaní vždycky především radost z vyprávění příběhů a nikdy se nestalo pouhou povinností.
S úctou a pokorou. Věrný a nadšený čtenář.

6 22.11.2022

Jestli hledáte chytré čtení, které snese srovnání například s Krví pro rusalku Kristýny Sněgoňové, tak nemáte proč váhat.

6 21.08.2022

Jestli Lucie Lukačovičová něco umí, tak jsou to příběhy, v nich se snoubí žánr fantasy s legendami a náboženstvími různých národů. S detektivním pátráním, městskými legendami, duchy a náboženskými kulty si pohrála i ve své nejnovějším románu. A protože Azyl je nadnárodní organizace, najdeme v knize, jíž dal název Kabalu a vietnamské vlivy, křesťanství i zhmotnělé bytosti z Latinskoamerických legend. Stejně tak se zde setkáme s Pražskými strašidly, nebo odkazy na literaturu a hudbu Argentiny. Možná to na první pohled vypadá jako nestravitelný multi-kulti guláš, ale opak je pravdou. Autorka z těchto ingrediencí ukuchtila výtečnou omáčku Chimichurri, do které naložila své hrdiny, aby je záhy vystavila plamenům pekelných soubojů s démonickými bytostmi i křivdami minulosti. On totiž v sobě Zákon Azylu ukrývá nejenom řádnou porci nadpřirozena okořeněnou slušným množstvím akce, ale také trochu toho zamyšlení na téma odpuštění, hříchy minulosti či nefunkční rodinné vztahy. Autorka přitom nijak přemrštěně nemoralizuje, maximálně dává námět k zamyšlení.

6 02.10.2021

Nejlepší postapo román od domácí autorky za poslední dekádu. Vlastně možná vůbec.

6 17.06.2020

Super kniha. I pro holky.

6 11.03.2019

Jestli jste ctiteli historických románů o Vikinzích, tedy hltáte knihy Cornwella, Kristiana, Severina či Lowa. Budete pravděpodobně nadávat na každý fantasy atribut, na který v knize narazíte. A ve finále příběhu vytknete i to, že ho autor zasadil mezi Vikingy.
Ovšem pokud jste vyrostli na knihách Davida Gemmela a nebo jste hltali příběhy o Roganovi Juraje Červenáka. Pravděpodobně strávíte s Hladovou smečkou dva až tři příjemné večery.
A možná odpustíte autorovi i těch několik málo dějových odboček, které slouží spíš jako vata v jinak hutném a krvavém příběhu.

6 16.06.2018

Jak jsem zmiňoval již jinde a u jiných knih. Mám knihy Petra Šabacha rád. Ve většině z nich nám totiž ukazuje že za komunistů nebyl život růžový. A Občanský průkaz je toho dalším důkazem. Řemeslně se kniha vyrovná všem ostatním autorovým knihám. A mě příběh kluků z Dejvic chytil za srdce. Můžeme diskutovat o tom kolik lidí z Dejvické a Hanspalské party se uchlastalo a proč, můžeme polemizovat o tom, nakolik mohli být puberťáci té doby politicky angažovaní. (Já třeba ani moc nebyl. Dokonce jsem nebyl ani mánička). Ale to, že Šabach na příběhu obyčejných kluků ukazuje jaký byl minulý režim tyto případné diskuse nic nemění. a v tom je jeho síla. A sranda a nadhled tam jsou, možná ne v takové míře jako v jiných Šabachových knihách, ale jsou. Za mě rozhodně jedna z jeho nejlepších knih.

6 17.07.2016

Štěpáne, Štěpáne, co to neseš ve džbáně.
Přiznávám se že jsem váhal, zda si Kopřivův kriminální román pořídit.
Přeci jenom mám mistra Kopřivu zařazeného do škatulky Akční sci-fy.
Moc jsem si tedy nedokázal představit, jak mohl napsat detektivku aniž by sklouzl k frenetické akci jdoucí na úkor děje a kriminální zápletky.
Ale musím uznat, že jeho první střet s detektivním žánrem se vydařil a rozhodně ho považuji za zásah do černého.
Především mě příběh uhranul svou civilností a také tím jak autor vytěžil vše, co si nastudoval o chodu a zázemí našich policejních složek. Až by se zdálo, že je Kopřiva vysloužilý kriminalista, který se rozhodl zúročit svou celoživotní policejní praxi jako autor detektivek.
Zároveň musím uznat, že mě bavila i netuctová zápletka a „pomalu“ plynoucí děj.
Zároveň i hlavní hrdina byl natolik uvěřitelný, že jsem neměl nejmenší problém mu fandit a sním trpět.
Když k tomu přidáme páně Kopřivův cynický humor a pop kulturní odkazy (Namátkou scéna S Call of Duty), musím říci že: Ač protestant, tiše se modlím k Sv. Františku Saleskému, patronu novinářů a spisovatelů aby Štěpána Kopřivu to psaní detektivek nepřestalo bavit.
Přičteme li knize k dobru skvělý doslov Jiřího Pavlovského, který je zároveň i jedním z nejlepších textů o detektivním žánru který jsem měl tu čest číst.
Prostě a jasně. Já Rychlopalbu doporučuji a doufám že je jednou z prvních vlaštovek renesance české detektivky.

6 28.08.2015

František Kotleta, narozen pravděpodobně 1981, vtrhl na scénu české akční fantasy trilogií Bratrstvo krve až v roce 2010 a získal si srdce mnohých čtenářů tohoto žánru. Ponechme stranou otázku kdo je František Kotleta, známý též jako Řezník z Bruntálu, (mnozí si myslí, že je odvrácenou tváří mistra Jiřího Kulhánka a jsou i tací, kteří v jeho existenci vůbec nevěří), a přejděme k jeho první povídkové sbírce Příliš dlouhá swingers party.

Hlavním hrdinou pětice povídek je religionista Tomáš Kosek najatý tajnou vládní agenturou zabývající se případy souvisejícími s magií a nadpřirozenem, takže v knize není nouze o staré bohy a démonické bytosti. Přesto je Příliš dlouhá swingers party dospělejší, než by se mohlo na první pohled zdát.

Každá povídka jesenického Mauglího je tak rozdílná, jak jen ženy dokážou být… Úvodní Boží tango se o erotiku otřelo jen tak lehce (asi jako panic o třídní krásku na diskotéce). Spíš mi připomnělo pozdního Kulhánka než Kotletu a jeho řeznické orgie prošpikované drsným humorem. Přesto, nebo snad právě proto, byla povídka natolik znepokojivá, až mi běhal mráz po zádech. Kam se hrabe Neil Gaiman a jeho Anansi Boys.

Zato druhá povídka - Příliš dlouhá swingers party - už je ryzí Kotletovina. Přináší čtenáři autorovy osvědčené atributy - břitký humor, frenetickou akci i erotické dusno, které mě osobně přiváděly k výbuchům smíchu a zvrácené chuti citovat úryvky spolucestujícím v tramvaji. Nicméně, závěr byl pro mě dost drsný. Asi jako když chlap dostane při souloži infarkt a exne na partnerce.

Srdeční záležitost je ryzí detektivkou a já jen doufám, že si to František celé vymyslel. Dává v ní totiž čtenáři okusit tolik šílených věcí, že po jejím přečtení se už na zprávy ze sněmovny a parlamentu nebudu dívat jako dřív. Ale to asi nikdo z těch, kteří si Srdeční záležitost pustí k tělu.

Pražské kobky jsou oproti předcházejícím povídkám spíše takovou rychlovkou v kanclu o polední pauze, nicméně i ony mají své vtipné momenty, které k autorovu stylu jednoduše sednou. Navíc dotvářejí celkovou atmosféru knihy a doplňují charakter hlavního hrdiny.
Závěrečný Artefakt je vlastně takový Indiana Jones v podání Františka Kotlety. Ale na rozdíl od příběhů okloboukovaného hrdiny se Artefakt odehrává v Praze. To však neznamená, že se do hry nezapojí německé ambice a izraelské komando. Povídka je onou pověstnou třešničkou na dortu. Její otevřený konec dává tušit, že se s protagonisty této knihy nesetkáváme naposledy, což je jen dobře.

Kniha na mě působila mnohem dospělejším dojmem než trilogie Bratrstvo krve, a to nejen svým erotickým pojetím, ale i celkovým vyzněním. Je zřejmé, že autor má stále co nabídnout a že se ve svých příbězích neustále zdokonaluje.

Závěrem lze říci jediné - Příliš dlouhá swingers party je vlastně příliš krátká. Ne, že by člověk nedostal pořádnou porci dobré zábavy, ale po zavření knihy má chuť na další nářez. Pokud tedy chcete poprvé ochutnat Kotletu, začněte spíše tímto hutným předkrmem a teprve pak přejděte k hlavnímu chodu.

6 27.08.2015

Svět se mění pomalu a apokalypsa nepřijíždí v sedlech čtyř jezdců a za hlaholu andělských trub, ale plíží se pomalu jako zákeřný had. Nejdřív jen jako ojedinělé tváře ozdobené přiblblým úsměvem od ucha k uchu, po nějaké době následované živelnými defenestracemi, převýchovnými tábory, vyhynutím lidstva. Přitom v hrdinově retrospektivním vyprávění vše sledujeme pěkně krůček po krůčku. Společenská satira, postapo, ekologická agitka? Asi od všeho trochu. Ve vrcholných okamžicích však román připomíná Páralovu Válku s mnohozvířetem nebo Tmu Ondřeje Neffa. Planeta idiotů se řadí k tomu nejlepšímu a nejsilnějšímu, co Roman Bureš napsal, ale díky skvělému Říčařovu přednesu a totálnímu nasazení se vám příběh v audio verzi zaryje pod kůži možná ještě o pár centimetrů hlouběji než v psané formě.

5 30.11.2024

Michal Sirotek napsal kvalitní kyberpunkovou detektivku, v níž dokáže střídáním dějových linek skvěle budovat napětí. Ponurý přetechnizovaný svět plný nespravedlnosti, diskriminace a strachu z technologií se mu podařilo oživit postavami, které čtenáře zaujmou. Sandra navzdory svým kariérním úspěchům čelí traumatům plynoucím ze ztráty člena rodiny a sama sebe viní z mnohých selhání, Čchen má také jako správný noirový policajt svých démonů plný pytel a Margue pro změnu trpí vykořeněním. Screw je pak kapitola sama pro sebe, stačí si vzpomenout, čím si prošel třeba poručík Taylor ve filmu Forrest Gump. Zkrátka a dobře, další ze silných stránek románu Zresetuj mě jsou jeho hrdinové.

Přestože bych mohl Sirotkovi vyčítat příliš natahovaný konec, zbytečně komplikované pasáže vysvětlující záporákovu minulost a pohnutky, je vidět, že autorsky vyzrál. Jeho kniha se směle může zařadit k tomu nejlepšímu, co z českého kyberpunku za několik posledních let vyšlo.

5 30.11.2024

Příběh, v němž sledujeme cestu vzestupu mločí civilizace, a to od prvního setkání s námořním kapitánem van Tochem, který se s nimi spřátelí a naučí je lovit perly, přes jejich práci pro Pacifickou exportní společnost řízenou podnikatelem Bondym. Druhá část knihy vypráví (především formou novinových článků a výstřižků) o vědeckém výzkumu mloků a jejich rozšíření do světa jakožto levné pracovní síly. S tím jde ovšem ruku v ruce i vzdělávání mloků a vzestup jejich civilizace. To vede (v třetí části knihy) k prvnímu napadení lidí mloky a celosvětové vzpouře mloků.

A nyní se ozval chraptivý, unavený, ale přece jen velitelský hlas do nočního ticha. „Hallo, vy lidé! Tady Louisiana. Tady Kiangsu. Tady Senegambia. Litujeme lidských životů. Nechceme vám působit zbytečné ztráty. Chceme jenom, abyste vyklidili mořské břehy na místech, která vám předem označíme. Vy jste nás chtěli. Vy jste nás rozšířili po celém světě. Nyní nás máte. Chceme s vámi vyjít po dobrém. Budete nám dodávat ocel na naše vrtačky a krumpáče. Budete nám dodávat třaskaviny. Budete nám dodávat torpéda. Budete pro nás pracovat. Bez vás bychom nemohli odklidit staré pevniny. Hallo, vy lidé, Chief Salamander vám jménem všech Mloků světa nabízí spolupráci. Budete s námi pracovat na odbourání vašeho světa. Děkujeme vám. (str. 172)

V samotném závěru knihy se však znovu ozývá humanista Karel Čapek, který v poslední kapitole nejen nedává lidstvu zahynout, ale v rozhovoru autora s jeho vnitřním hlasem ukazuje, jak těžké je psaní a vyprávění příběhů.

5 30.11.2024

Tereza Kadečková ve vyprávění využívá perfektní znalost severské mytologie. Jenže znalost mýtů je jedna věc, a vyprávět je nově a zajímavě je věc druhá. Naštěstí se autorka nespokojila jen s převyprávěním známých příběhů o Lokim a Thórovi, ale vydala se trnitou a strastiplnou cestou tvůrce příběhu. Samozřejmě se v něm setkáte se skoro všemi bohy a bohyněmi severského panteonu a užijete si odkazy na nejznámější legendy. Zároveň si vás však příběh získá lidskostí prodchnutými hrdiny (protože severští bohové nejsou žádní svatoušci), ale i vyprávěním o rodícím se přátelství a boji jedince s osudem.

Román Ve větvích Yggdrasilu se čte skvěle a čtenář nemá problém Agátě a Reginleif fandit. Protože tenhle příběh je především o hledání svého místa ve světě a boji s osudem, v němž se mistrně mísí dobrodružný příběh s lesbickou romancí a výše zmíněnými severskými mýty. Jako bonus pak autorka přihodila vtipnou povídku Píseň o Thrimovi, ale to už je jen taková pěkná třešnička na vymazleném dortu.

5 30.11.2024

Hned v úvodu autoři servírují brutální scénu incestního znásilnění. To snad aby se čtenář nenechal mylně unést myšlenkou, že bude Ďáblův hřbet čtením pro slečinky. Vojtíšek a Kučera naopak během času ještě přitvrdí a je jedno, jestli jde o útok medvědice, znásilnění, či závěrečný masakr, k němuž muselo nevyhnutelně dojít. Přitom ani zdaleka nejde o samoúčelný proud násilí. Každá taková scéna buď posouvá děj někam dál, nebo přispívá k budování tísnivé atmosféry.

S tou pracují autoři lépe než s postavami. Ty jsou bohužel až příliš šablonovité. Statečný velitel, který se snaží vše řešit, pokud možno s chladnou hlavou, osvícený a racionální felčar, fanatický kněz, k nim přidejte stádo tupého selského lidu, a máte hotovo. To je ovšem asi jediná slabina knihy.

Mezi silné stránky knihy patří naopak dobře vykreslené reálie období vrcholného středověku, hutná a skvěle vygradovaná atmosféra a pěkně vykreslený boj člověka s přírodou. To vše dělá z Ďáblova hřbetu víc než tuctový slasher. Ostatně, po dočtení knihy si mnohý čtenář s hrůzou uvědomí, že největšími bestiemi nejsou divoká zvířata či démoni z lesů, ale lidé.

5 30.11.2024

Bezděčného detektiva Otu Finka u nás začalo znovu vydávat nakladatelství Mystery Press. Obálky si vzal na starost Jaromír 99 a jsou parádní. Ale kdyby vbyla knížka blbá, ani parádní obálka ji nezachrání. Cesta pro vraha (stejně jako všechny detektivky Jaroslava Velinského) rozhodně blbá není. Ota Fink se v ní vydává hledat kolegyni která zmizela cestou na podnikový lyžařský zájezd a bude to pátrání docela divoké. Velinský (stejně jako například v knize Volání odnikud) těží ze své trampské minulosti a tak se dostaneme spolu s Otou mezi ty pravé osadníky. Kromě detektivní zápletky, Velinského knihy zaujmou především jemným humorem a vhledem do období let padesátých a šedesátých. Byť Ota s trampy kamarádí, bere je trochu s rezervou a k osadnímu životu má hodně daleko, takže jeho glosy na tohle téma rozhodně pobaví. Navíc je to trochu střelec a dobrodruh, což je u hrdiny vždycky plus. a protože se v knize dost cestuje vlakem, i ilustrační foto je z kupé vlaku Českých Drah:-) Za mě další skvělá retro detektivka. Kterou můžu jen doporučit.

5 25.11.2024