Jana K
komentáře u knih
Záliby císařovny Sisi
Dagmar Beňaková
Čtvrtá kniha autorky v krátké době zabývající se nějakým způsobem osobou císařovny Alžběty. Můžeme jen obdivovat a žasnout, jaké cenné informace a drobnosti, v jiných pramenech dosud nepublikované, se jí stále daří objevovat.
Dopisy od Sisi – Dosud nezveřejněná korespondence císařovny
Alžběta Bavorská
„Moje písmo je jako já, nedá se spoutat.“ Tímto citátem císařovny Alžběty je uvedena tato úplně nová kniha, ve které se můžeme přesvědčit, že citát je to opravdu pravdivý. Poprvé máme možnost nahlédnout skutečně až do samého nitra císařovny a udělat si o ní úsudek zase z jiné strany, než nám nabízejí dosud vydané publikace o císařovně (a že jich není právě málo).
Tenká knížka na jeden večer obsahuje doslova poklad pro každého příznivce této neobyčejné ženy - 24 doposud nepublikovaných, vlastnoručně psaných dopisů císařovny. Jedná se o dopisy zejména jejím příbuzným z Bavorska z let 1847 – 1872, ze kterých se můžeme přesvědčit, že i když se stala rakouskou císařovnou a žila na vídeňském královském dvoře, i nadále se živě zajímala o dění v Bavorsku i v milovaném zámečku Possenhofen u Starnberského jezera a korespondovala se svou bavorskou rodinou.
Kniha obsahuje jeden dopis matce Ludovice (ten je psaný devítiletou Alžbětou ještě latinkou a navíc ve francoužštině), nejvíc, celkem jedenácti dopisů je adresátkou Augusta Ferdinanda (manželka pozdějšího prince regenta Luitpolda Bavorského a zároveň matka prince Leopolda, s nímž později domluvila sňatek se svou dcerou Giselou, čehož už se Augusta bohužel nedožila), následuje jeden dopis bratranci a zároveň bavorskému králi Maxmilianovi II., dále dva dopisy sestřenici Adelgundě Bavorské (dceři krále Ludvíka I. Bavorského), šest dopisů je pro pohádkového krále a jejího obdivovatele a přítele Ludvíka II. Bavorského a jako úplně poslední jsou zařazeny tři dopisy z února 1872 adresované Leopoldovi Bavorskému, jehož císažovna zvala do Uher na lov sluk, ale ve skutečnosti s ním domlouvala zásnuby a následný sňatek se svou patnáctiletou dcerou Giselou.
Několik originálů dopisů je v knize i přetištěno, tak se můžeme sami přesvědčit, jakou opravdu mravenčí práci si paní Beňaková dala, aby nám tyto dopisy blíže představila. Císařovnino písmo je opravdu všechno jiné, jen ne čitelné, kurent v kombinaci s latinkou a některá písmena psala dokonce svým vlastním, specifickým způsobem. Mnohdy také vynechávala mezery i interpunkci a velmi úsměvné je to, že když jí došel papír, klidně pokračovala v dalším psaní přes řádky psané horizontálně dalším textem vertikálně.
Paní Beňaková zaslouží opravdu velkou pochvalu za rozluštění a pečlivé přeložení těchto špatně čitelných dopisů tak, aby byla co nejvíce zachována jejich původní poselství.
Škoda, že dopisů není víc, ale příznivci císařovny Alžběty dobře vědí, že dopisy psala nerada, v pozdějším věku už se s nimi neobtěžovala vůbec a jejich psaním pověřovala své dvorní dámy. I tyto dopisy uveřejněné v knize jsou v porovnání např. s dopisy její tchyně, arcivévodkyně Sophie, mnohdy ledabylé, krátké a jaksi by se chtělo říct napsány jen "aby se neřeklo." Přesto poskytují cenná svědectví o životě císařského páru, o jejich radostech i velkých tragédiích, např. zde najdeme i dopisy napsané zlomenou císařovnou po smrti své prvorozené dcerky Sophie.
Jednotlivé dopisy jsou vždy autorkou patřičně okomentovány a doplněny o jednotlivé souvislosti, jako např. v jakém rozpoložení je císařovna zřejmě napsala, co se právě na císařském dvoře dělo a kdo přesně jsou lidé, keří jsou v císařovniných dopisech zmiňováni.
Kdo toho zatím nemá tolik o císařovně načteno, bude se možná hůře orientovat v četných císařovniných příbuzných v Bavorsku i na vídeňském dvoře, tomu se ale autorka snaží předejít a jednotlivé příbuzenské vazby se snaží dopodrobna vysvětlit právě v průvodním textu mezi dopisy a na konci knihy navíc najdeme rodokmen, který nám orientaci v těchto mnohdy komplikovaných a spletitých rodinných vztazích značně usnadní.
Za sluncem po stopách císařovny Sisi
Dagmar Beňaková
„Jsem racek a nemám žádnou zem, žádný břeh nezvu domovem. Jsem chvíli tu a chvíli tam, od vlny k vlně přelétám...“
Tyto verše, kterých je sama autorkou, vystihují více než cokoli jiného osobu císařovny Alžběty. Zejména v posledních letech svého života křižovala moře na jachtě Miramare a procestovala spoustu krásných míst světa, ale klid a pokoj nenalezla nikde.
Kniha je pokračováním knihy Toulky po stopách císařovny Sisi, které byly vesměs zaměřeny na místa monarchie a na císařovnino rodné Bavorsko. Tato kniha představuje exotičtější destinace, jež císařovna během svých cest navštívila, některé z nich i opakovaně. O císařovnu se zajímám už spoustu let, dvanáct let jsem o ní psala blog, kde jsem také měla rubriku „Místa spjatá s císařovnou,“ tudíž spousta míst a pobytů císařovny popsaných v této knize pro mě rozhodně není neznámou. Cesty z let 1894 - 1898 jsou zase dopodrobna zmapované v knize Poslední léta císařovny - Vzpomínky dvorní dámy, které napsala císařovnina poslední průvodkyně, hraběnka Irma Sztáray.
I přes to, že toho mám o císařovně načteno mnoho, prakticky vše, co u nás dosud vyšlo, jsem našla v knize spoustu drobností a perliček, které Alžbětini životopisci úmyslně/neúmyslně přehlédli a nepublikovali. V tomto má paní Beňaková ode mne obrovskou pochvalu, co včechno se jí k jednotlivým cestovatelským cílům císařovny Alžběty podařilo shromáždit. Kniha také obsahuje mnoho krásných dobových i aktuálních vyobrazení těchto míst. Zajímavé a pro knihu jistě přínosné by bylo připojit i nějakou pěkně zpracovanou mapku, kde by byly vyobrazeny jednotlivá místa o nichž je v knize řeč, nebo i jednotlivé císařovniny plavby. Ne každý si hned dovede vybavit, kde se tyto exotické země nachází.
A na závěr si opět neodpustím jeden úvodní verš z další z mnoha básní císařovny, které císařovna za svůj život napsala a jež se také velmi hodí k této témetice:
„Postavím si loď, loď krásnou!
Všichni nad ní budou žasnout,
až ji spatří v moři plout.
„Volnost“ na stožár jí stoupá,
„Volnost“ na přídi se houpá,
svobodně se noří v proud.“
Titanic: Velká kniha
kolektiv autorů
Titanic nepřestává fascinovat i přesto, že již 112 let spočívá čtyři kilometry pod hladinou severního Atlantiku. Mnoho a mnoho knih bylo napsáno, řada filmů i dokumentů natočeno a přes to všechno se stále vedou spekulace, co bylo hlavní příčinou jeho tragického konce a zda se dalo či nedalo této asi nejznámější námořní katastrofě zabránit.
Já sama se o Titanic zajímám už několik let, stejně jako mnozí další, od doby uvedení Cameronova kasovního trháku z roku 1997.
Tato kniha je spíš větším časopisem tzv. Bookazin o 162 barevných stranách. Jejím největším přínosem jsou krásné, velké, mnohdy i celostránkové fotografie a mnohé další autentické dokumenty ilustrující krátký život tohoto zaoceánského parníku. Kniha nás provede Titanicem od luxusních kajut apartmánů první třídy, jejichž cestující se mohli stravovat ve své době v nejrozsáhlejší jídelně na lodi všech dob s kapacitou 550 lidí, až po kapitánský můstek, strojovnu a kotelny. Nechybí různá svědectví přeživších, představení slavných prominentů, kteří se nacházeli na největší lodi při její první a zároveň poslední plavbě a z nichž valná většina nepřežila, nebo třeba informace o následném vyšetřování tragédie a objevení vraku roku 1985.
O Titanicu mám přečteno již několik podrobnějších knih, které obsahují mnohem více informací než tato, i tak ale hodnotím tuto sešitovou publikaci velmi kladně. Zprvu jsem se domnívala, že se bude jednat spíše o knihu vhodnou pro ty, kdo toho o Titanicu tolik nevědí, ale i já jsem se dočetla o spoustě zajímavostí a drobností, které pro mě byly nové nebo nejsou tolik známé. Ale jak jsem psala výše, největší devízou jsou fotografie a vyobrazení z nichž mnohá jsem viděla poprvé. Kniha by skoro zasloužila plný počet hodnocení, jednu hvězdu jsem bohužel nucena sebrat za příliš mnoho překlepů (jeden z nešvarů je neustálé zaměňování jména Titanic/Titanik) a taky mnohdy za nepřesné informace.
Titanic: Deník dívky z roku 1912
Ellen Emerson White
Jednoduchá knížka přečtená za pár hodin. Kniha je psaná formou deníku třináctileté dívky z londýnského sirotčince, která se dílem náhody ocitne coby společnice bohaté Američanky na palubě největší a nejluxusnější lodi na světě.
Příběh je vypravován jednoduchou formou, vhodný spíše pro mladší čtenáře.
Na konci knihy najdeme i krátké shrnutí historických souvislostí, jednoduchou časovou osu tragédie a úplně na konci i fotografickou přílohu.
“Nejvíc ze všeho doufám, že si dokážu odpustit. Zůstala jsem naživu, zatímco tolik jiných zahynulo.”
Šofér, který změnil dějiny
Jiří Skoupý
O osobu následníka trůnu Františka Ferdinanda se zajímám už léta, vlastním o něm mnoho knih a spoustu z nich mám už přečtených. K této jsem se dostala teprve teď a musím říci, že se rozhodně jedná o knihu velmi zajímavou a plnou nových, nikde dosud nepublikovaných informací. Věnuje se zejména osobě hraběte Františka Harracha, v jehož automobilu Gräf & Stift Double Phaeton byl v Sarajevu následnický pár zastřelen. Další, neméně zajímavou osobou je Harrachův osobní řidič Leopold Lojka, který byl v osudnou chvíli za volantem vozu a o němž se často s jistou dávkou nadsázky tvrdí, že jeho špatné odbočení při slavnostním průjezdu Sarajevem změnilo zcela běh dějin.
Jen jednu drobnou chybu v knize najdeme na straně 61: 28. červen 1914 je zde autorem označen jako den 14. výročí svatby Františka Ferdinanda a Žofie Chotkové. Není tomu tak, 28. června 1900 proběhla v Hofburgu tzv. renunciace, při které se František Ferdinand musel vzdát veškerých nároků na trůn a tituly pro svou nastávající ženu a potomky. Žofie se tak nikdy nemohla stát císařovnou a potomci z tohoto manželství pozbyli dědická práva a nemohli nosit jméno Habsburk. Svatba se konala až po tomto aktu, 1. července 1900 na zámku v Zákupech.
A na závěr si dovolím citát, jehož autorem je britský ministr zahraničních věcí sir Edward Grey, muž, jenž v noci na 4. srpna 1914 vypověděl Německu válku:
„Svět se pravděpodobně nikdy nedozví všechno o pozadí vraždy arciknížete Franze Ferdinanda. Podle všeho neexistuje a ani nikdy neexistoval někdo, kdo by věděl vše, co by se o tom dalo vědět.“
Je to stále ještě pravda.
Českomoravský belgický kůň - Chov na Moravě a v hřebčinci Tlumačov
Dalibor Gregor
Malinká knížečka do kapsy nás blíže seznámí s tímto plemenem.
Plemeníci Hřebčína Napajedla
Dalibor Gregor
Útlá knížečka vydaná ke 130. výročí hřebčína Napajedla. 140. ani další výročí už bohužel hřebčín neoslaví, jelikož loňského roku prakticky ze dne na den zanikl. Pořídila jsem si tedy tuto knihu jako památku a vzpomínku na legendární plemeníky, kteří v tamním chovu působili a které jsem tak ráda jezdila do hřebčína obdivovat. Kniha má očekávání splnila jen částečně. Malý podlouhlý formát je poněkud nepraktický, tím pádem se špatně čte a některé fotky plemeníků již byly publikovány v předchozí autorově knize Anglický plnokrevník. Grafická stránka knihy mě taky moc nenadchla, informace o plemenících moc přehledností neoplývají, všechny údaje ať už o původu, dostihové kariéře a potomstvu jsou v jednom chaotickém textu.
Dozvíme se nejen o těch aktuálních hřebcích, jež stáli v hřebčíně v onom výročním roce 2016 (Egerton, Stormy Jail, Blue Coral, Pouvoir Absolu, The Bogberry), ale i o legendárních tamějších plemenících let dávno minulých jako byli např. Wiesenklee, Waidwerk, Masis, Behistoun, Lincoln, Amyndas, Sharp End, Dara Monarch, Mill Pond, Arcane, House Rules, Beccari, Rainbows For Life, Security Risk a Look Honey.
Na konci knihy je ještě přehled všech napajedelských plemeníků, kteří v hřebčíně působili v letech 1977 - 2016.
Anglický plnokrevník
Dalibor Gregor
Jsem milovníkem koní a zejména dostihů a tím pádem je anglický plnokrevník jedním z mých nejoblíbenějších plemen. Tuto už několik let starou publikaci jsem si pořídila teprve loni jako památku - památku na něco, co tu dlouhá léta bylo a přežilo všechny vlády a režimy... dokud nepřišel únor 2023. Ano je tomu takřka přesně rok, co byli ze slavného hřebčína Napajedla odvezeni poslední koně, co v něm ještě přebývali a tento slavný chov doslova ze dne na den a bez varování zanikl.
Kniha vyšla už roku 2010, kdy bylo v hřebčíně ještě vše v pořádku - v úvodu knihy pan hejtman Mišák nezapomene poděkovat chovatelům hřebčína Napajedla za to, že právě díky nim se hřebčín těší obrovskému renomé a tradici. Dalšímu poděkování majitelům (manželům Sieklíkovým) se dostane od autorů publikace v závěru knihy - jak směšně to zní dnes, po bezmála čtrnácti letech, kdy se situace naprosto obrátila a hřebčín Napajedla prakticky přestal existovat. Je mi z toho opravdu velmi smutno.
K samotné knize - ta má být jakousi oslavou tohoto plemene a najdeme v ní spoustu nádherných fotografií renomovaného, zejména koňského fotografa Dalibora Gregora. Nicméně celá kniha na mě působí dojmem menšího chaosu - různě velké fotky, mezi kerými pobíhají útržky textu pana Hlačíka. Ocenila bych, kdyby u fotografií byly popisky, alespoň o jakého koně se jedná a kdy byla fotografie pořízena. Úplně na konci knihy sice najdeme alespoň čísla stran se jmény konkrétních hřebců, ale takové stálé přelistovávání a hledání, o kterého hřebce jde je poněkud únavné a hlavně nepraktické. Popisy měly být přímo u fotografií. Text pana Hlačíka je pěkný, leč také se mi zdá poněkud chaotický, od každého trochu a vlastně nic pořádně do hloubky rozebráno. Ale to asi není cílem této knihy, ta je hlavně o fotografiích pana Gregora a text je jen na doplnění. Nevyhne se ale přehmatu, při líčení historických poměrů je zmíněna sebevražda následníka trůnu, korunního prince Rudolfa a její neblahý vliv na rodinu zakladatele hřebčína Aristida Baltazziho. Rudolfova milenka Mary Vetsera, která zemřela na zámku Mayerling spolu s ním, byla dcerou sestry Aristide Baltazziho, jejíž jméno bylo Helene a nikoli Marie, jak je v knize chybně uvedeno.
Takže celkově shrnuto se jedná o pěknou publikaci, s krásnými fotografiemi pro potěšení oka, ale já jsem čekala něco o malinko lepšího, alespoň po grafické stránce. Do mé knihovničky ale pěkná vzpomínka na doby, kdy bylo ještě vše v pořádku a já každý rok jezdila do hřebčína na chovatelské dny kochat se těmi nádhernými koňmi, kteří se na našich dostihových drahách rozhodně neztratili. Příkladem největším budiž hnědák Sacamiro (Camill - Sara po Dara Monarch), loňský vítěz legendární Velké pardubické.
S kouzelnickou hůlkou: Magické dospívání filmového čaroděje
Tom Felton
Tak tohle je naprostá bomba. A to doslova. S Harrym jsem vyrůstala, jsme dokonce s Tomem stejný ročník, takže patřím k těm, kdo s napětím čekal na každý další díl, ať už ten knižní nebo filmový. Draca Malfoye s jeho věčnými nohsledy Crabbem a Goylem jsem v knihách a ještě více ve filmech už od samého začátku nemohla vystát. Malfoy a jeho představitel Tom Felton byl pro mě slizoun první třídy. Teď během dvou dní jsem přečetla jeho knihu a nemohla se od ní odtrhnout. Jednoduché, úderné, bezprostřední, prošpikované pikantními historkami z natáčení všech filmů o Harrym Potterovi,... Tom se nám tu odhaluje jako sympatický, pokorný mladý kluk, jehož dětství a potažmo dospívání bylo všechno jiné, jen ne fádní a "normální." Se slávou, kterou tak díky roli Draca Malfoye obrovsky rychle nabyl, jde bohužel ruku v ruce i následný pád na dno. Po dotočení harrypotterovské ságy odjel v touze začít nový, dospělácký život, do místa hercům zaslíbeného - do samotného Hollywoodu, kde poznal nejen filmové ateliéry.
Opravdu silný příběh podaný čtivým a pro čtenáře srozumitelným způsobem, se kterým se mnozí můžeme ztotožnit.
Myslím, že pro každého fanouška Harryho Pottera je povinnost tuhle knihu přečíst, i když není jako já příznivcem postavy Draca Malfoye. Mě si Draco-Tom po přečtení této knihy naprosto získal.
Harry Potter: Kouzelnický almanach
J. K. Rowling (p)
Jsem velký fanoušek celé ságy Harryho Pottera a raději mám knihy nežli filmové zpracování. Na Almanach jsem se velmi těšila a nadělila si ho k Vánocům do svojí knihovny, která už obsahuje spoustu a spoustu doplňkových knih s harrypoterovským tématem. Možná právě proto mě tato kniha trochu zklamala, čekala jsem rozhodně více. Kdyby něco takového vyšlo před patnácti lety asi bych to ocenila mnohem víc než teď, když už má člověk v knihovně všechny ty nádherné doplňkové knížky zabývající se zejména filmy. Tím ale nechci říct že Almanach je špatný, to není ani náhodou. Už jen ty nádherné ilustrace, na nichž se podílelo sedm opravdu velmi talentovaných ilustrátororů, kteří jsou nám představeni hned v úvodu knihy. Celá kniha je opravdu velkým uměleckým dílem s nádhernými kresbami snad všeho, co patří do kouzelnického světa. Prostřednictvím ilustrací se dostaneme nejen do Bradavic, ale i na všechna známá místa jako jsou Zapovězený les, Prasinky, Příčná ulice, Doupě, Grimmauldovo náměstí 12, Ministerstvo kouzel, Nemocnice svatého Munga pro kouzelnické choroby a úrazy, Azkaban a mnohá další. Nechybí kapitola věnující se kouzlům a zaklínadlům, kouzelným tvorům či sportům. Hned první kapitola je věnována kouzelníkům a čarodějkám, kteří se v této sáze objevili, ale už u této první kapitoly zůstal potenciál zcela nevyužit. Žádné nové informace, jen plno citací z knih vytržených z kontextu a mnohdy nedávající smysl. Hlavní postavy dostanou prostor na dvojstranu, ty vedlejší na jednu stranu ale spousta zajímavých postav zůstala zcela opomenuta třeba Remus Lupin, Horácio Křiklan, Dolores Umbridgeová i mnozí další. Na knihu, nazývající se Almanach je to prostě málo. Celkově je v knize minimum textu a připadá mi, že prostě co se textů týče jen vaří z vody.
Tři hvězdy dávám jen za opravdu nádherné ilustrace, jinak Almanach jako takový je myslím dosti přeceňovanou a také finančně velmi nadhodnocenou publikací.
Bůh má smysl pro humor - Rozhovory s Markem Šmídem
Jan Graubner
Opravdu zajímavé otázky kladl Marek Šmíd panu arcibiskupovi a ten neméně zajímavě odpovídal. Nejzajímavější je dle mne první část knihy zabývající se dětstvím a mládím, kde pan arcibiskup líčí strasti tehdejší doby a to, jak vůbec nebylo jednoduché dostat se na studia a stát se knězem.
Die Prinzessin Sissi / Princezna Sissi
Miloslava Merenusová
Taková malá knížečka s němčinou pro začátečníky.
Přežít
Piers Paul Read
Tak tohle je jeden z nejsilnějších a nejneuvěřitelnějších příběhů, které jsem kdy četla.
Skandální život habsburského arcivévody Ludvíka Viktora
Katrin Unterreiner
Kniha o nejmladším bratrovi císaře Františka Josefa zatím na našem knižním trhu chyběla.
Císař František Josef I.: Mýty a pravda
Katrin Unterreiner
Pěkná, celobarevná publikace plná fotografií, které mnohdy zabírají i celou dvoustranu. Textu je tím pádem v celé knize poskrovnu a žádné nové objevné informace rozhodně nečekejme.
Kniha je rozdělena do několika kapitolek zabývajícími se císařovým dětstvím, císařem v roli manžela a otce, jeho všedním dnem i jeho soukromím. Jsou to ale opravdu krátké kapitoly, navíc doplněny spoustou fotografií, takže ani není prostor na to, aby nějaké téma bylo více rozvinuto. Pouze známá fakta, například kapitola o všednodenním císařově životě a soukromí čerpá vesměs ze známých a už několikrát publikovaných vzpomínek osobního komorníka Eugena Ketterla (telefon na toaletě, játrové knedlíčky u císařových nohou na koberci, opilý lázeňský atp.).
Kniha se také nevyvaruje nejrůznějších chyb, které by se myslím u tak renomované autorky vyskytovat neměly. V kapitole o rodinném životě je chybné datum narození druhé dcery císařského páru - arcivévodkyně Gisela se narodila 12.7.1856, nikoliv 5.7.1856, jak je uvedeno. Hraběnka Sztárayová se jmenuje křestním jménem Irma a nikoliv Elisabeth.
Jak jsem už psala výše, kniha obsahuje spoustu fotografií a dobových vyobrazení, škoda jen, že u mnohých není uveden rok vzniku, nebo je uveden chybně, např. známá fotografie císaře v uniformě od Ludwiga Angerera rozhodně nevznikla v roce 1855 ale minimálně o deset let později.
Podtrženo, sečteno - jedná se o knihu pěknou, ve které ale grafické zpracování převažuje nad informativní stránkou, což je myslím škoda. Pro nás, co už máme o císaři něco načteno, je to prostě málo.
Poslední cesta císařovny Sisi
Uwe Klausner
Určitě velmi zajímavý knižní počin a důkaz o tom, jak lze nenásilně skloubit známá historická fakta se zajímavým fiktivním příběhem. Ocenit musíme také originalitu, taková kniha o císařovně Alžbětě tu zatím ještě nebyla, i když v tomto případě se nejedná o typický román pojednávající o životě císařovny, nýbrž spíše o zajímavý kriminální příběh, jehož hlavní událostí je 10. září 1898, den, kdy se císařovna stala obětí atentátu italského anarchisty Luigiho Lucheniho ve švýcarské Ženevě.
Kniha se čte velmi příjemně, ve vyprávění se v jednotlivých kapitolách střídají jak historické postavy - hraběnka Irma Sztáray, Luigi Lucheni, malý prostor dostane i císařovnina nejmilejší dcera Marie Valerie, tak samozřejmě postavy fiktivní - z těch zejména hlavní hrdinové a bývalí spolužáci Auguste Beaulieu a Cesare Monteverdi.
Více mě pochopitelně zaujalo a bavilo vyprávění historických postav, v tomto případě mi ale ve výčtu bibliografií, který je uveden na konci knihy, chybí vzpomínky hraběnky Irmy Sztáray s názvem Poslední léta císařovny Alžběty. Tato kniha je doslova studnicí informací o životě císařovny v letech 1894 - 1898 a také samozřejmě o neblahých událostech v Ženevě tak, jak je vylíčila přímá svědkyně, která je víc než kdokoli jiný oprávněna vyprávět o posledních okamžicích života císařovny tak, jak se skutečně odehrály.
Kniha mne bavila, je napsána srozumitelným, čtivým jazykem, nechybí také milostná zápletka jednoho z hlavních hrdinů. Jen vyvrcholení a rozklíčování zápletky na konci knihy nebylo úplně podle mého gusta, proto místo původně plánovaných čtyřech hvězdiček dávám jen tři.
Jednu výtku bych ještě měla k obálce knihy, na které vidíme známý jezdecký portrét císařovny z 60. let, kdy byla na vrcholu své krásy a patřila k nejlepším jezdkyním své doby. Z toho můžeme nabýt dojmu, že se jedná o další romantické zpracování císařovnina života. Existuje spousta vyobrazení císařovny z 90. let, posmutnělé dámy v černých šatech, které by se na obálku hodily mnohem lépe. K dispozici je také spousta dobových vyobrazení samotného atentátu, které doprovázely články o smrti císařovny ve všech světových periodikách.