Jana283 komentáře u knih
100 let života české rodiny. Odchod z vlasti do carského Ruska – na Volyň za slibem lepšího života. Místo toho je čeká neobdělaná půda, neskutečná bída, tvrdý život, nemoci, válka, kruté chování fašistů, Rusů a banderovců za války i po ní, pogromy, politické represe, účast volyňských Čechů v bojích o Duklu a osvobozování Čech Ale ani návrat zpět do Čech nesplnil sen o šťastném a spokojeném životě. Dějiny s k těmto lidem opravdu zachovaly velmi nelidsky. Dějiny nebo lidé? Velmi smutné, opravdové, syrové a skvěle napsané.
„Šemík se vzepřel a nepomohl ani bič. „Nesahejte na něho,“ křičel Mikuláš, šel ke zvířeti a pohladil ho po plecích. „Musíš jít, jinak tě budou bít, jsem nejhorší zrádce, odpusť mi to.“ Vedl ho do útrob zeleně natřené bedny a připadal si, jako by odvážel někoho blízkého do krematoria. Láska ke zvířeti je zrovna tak složitá jako k ženě. Na rozdíl od ní ale zvíře nikdy nezklame. Stejným způsobem se rozloučil i s mladou Maškou. Stáli tam oba pokorně, otáčeli hlavy, ale přes přítmí svého hospodáře neviděli. Netušili, že je za dva roky zbídačené a vychrtlé pošlou ve stejné bedně na jatka.“
Moc zajímavá kniha. Zpočátku jsem se bála, že zase půjde o pouhé „vytěžování historie“, ale autorka své vyprávění pojal originálně. Její hrdinové nejsou černobílé ploché figurky, ale živí lidé- chybující a hledající. Zvláště v postavě hlavní hrdinky Elišky se musí najít alespoň trochu každá žena. Která, z nás by nikdy nepochybovala o tom, zda správně vychovává své děti, zda jí manžel ještě stále miluje, a je pro něj dost atraktivní, jestli vykonává svou práci dobře, dokáže být dobrou kamarádkou. A to vše v období šedivých sedmdesátých let v nepřívětivém kraji západního pohraničí. Spisovatelka se narodila v roce 1989, přesto dokáže roky normalizace vylíčit velmi sugestivně, Sama jsem v pohraničí vyrostla, takže četba mi přinášela mnoho reminiscencí. Doporučuji všem, kteří právě přemýšlí o tom, zda mají svůj život pevně ve svých rukou.
„A společná výchova dětí, mláďátek, která do toho zasáhnou, je opravdovou zkouškou. Dětmi nelze vztah napravit, je-li rozbitý. Ale dětmi jej lze stmelit, pokud stojí na pevných základech. Oba manželé se tak stávají něčím víc než jen párem, dvěma lidmi, kteří se setkali, stávají se bytostmi, jež dávají život, zapříčiňují další koloběh světa. Je to tak těžké, být manželka, manžel, rodič i dítě v tom všem, co život připravuje. Ale je to i skutečný sen, a pokud to člověk zvládne, obstál.“
Zpověď je mnohem otevřenější než Deník a možná i trochu smutněji laděná. Farářka Martina začíná lehce vyprávěním o své účasti ve Stardance. Od ní přechází k závažnějším tématům – naději, bolesti, lásce a mezilidským vztahům. O své cestě k víře a poslání farářky. O církvi, a i tom co je třeba změnit. Velmi intimní, otevřené a upřímné. Kdo hledá bulvár, ať si raději koupí Blesk.
„Vztah můžeme označit jako dobrý, pokud se na něm něco naučíme. Něco o sobě, hlavně o sobě, protože v tom vztahu se druzí pravděpodobně nezmění tak, jak bychom si to přáli.“
„Nikdo nezestárne vedle úplně stejného člověka, do kterého se před lety zamiloval.“
„Krize ve vztahu je vždycky šancí na nový začátek anebo na pokračování v nové kvalitě.“
„Je potřeba se vzdělávat, rozšiřovat si obzory, abychom si uvědomili, že strach nám někdy může zachránit život, ale také plodí paranoiu, která neumožňuje žít život v radosti z toho, že život je pestrý.“
Přešlapy mne naučily, že chyby k životu patří a že jsem někdy příliš a zbytečně ustrašená.“
Pavlína a její sestra Jana – dvě dospívající dívky v ne zcela funkční a ne zcela milující rodině. Lze opustit svazující rodinné kořeny a stát se opravdu svobodným? Šťastný či alespoň spokojený život není ovlivněn jen vnějšími okolnostmi, ale především naší touhou po naplněném životě a snaze jít za svými sny. Petra Dvořáková mne opět nezklamala a znovu nadchla.
Moje druhá kniha od MK a opět mne nenadchla a lehce nudila. Postavy mi připadaly ploché, předvídatelné... Tahle autorka prostě není můj šálek kávy.
Tak zatím z knih SL nejslabší Je jasné, kdo byl vrah i jaký měl důvod. Moc se v tom šlape, pořád dokola se omílají už známá fakta,příliš se kombinuje. Hlavni hrdinové hodně divní. Chvílemi mě to dost nudilo.
Detektivky moc nečtu. Ale Shari Lapena mne baví svým psychologickým vykreslením postav, jejich pohnutek a tajemství, která si nesou.
Hlavní hrdinové nemusí být Mirkové Dušíni, ale potřebuji se do nich vcítit a ztotožnit se alespoň trochu s jejich životy a útrapami. Zpočátku se moc nedařilo. Ale postupně mne ten příběh vtáhl a působil na mne velmi smutně a bolavě. Přes veškerou snahu je rozchod -rozvod vždycky velký průšvih a vždy to nejvíc zasáhne děti A vlastně mně bylo líto (přes počáteční nesympatie) všech aktérů příběhu. Čtení, které donutí zamyslet se nad našimi životy, vztahy... Kde končí svoboda a začíná sobectví? Kde jsou hranice povinností k našim dětem ? Kam až zajít v partnerské toleranci a obětování sama sebe ? Co znamená porušit sliby, které jsme si daly?
Tentokrát jsem znovu naletěla na relativně dobré hodnocení v DK a anotaci. Opravdu ne každý, kdo zakopne o dobrý příběh by se měl chopit pera. Já to z nějaké úcty k "sepisovatelce" i její rodině dočtu, ale je to trápení. To, co se v knize odehrálo nebyl akt komunistické zvůle, ale neschopnost lidí domluvit se, jít si za svým, nechat se smýkat okolnostmi a nepostavit se čelem k problémům.
Další zklamání z řady knih, které parazitují na módní vlně knih o druhé světové válce a německo- českých vztazích. Chápu, že každý nemůže psát jako Kateřina Tučková, ale možná by nebylo špatné něco málo si k tématu nastudovat. Vyprávění jedné pamětnice je fakt málo. Jsem dost zklamaná. Chápu, že se nejednalo o dokument, ale přece jen jsem se těšila , že se o životě mladých totálně nasazených lidí dozvím něco víc. Ale byl to jen tuctový milostný příběh krkolomně našroubovaný do historických kulis.
Kýč jako bič. Napsáno tak, aby jedno oko nezůstalo suché. Neuvěřitelně se to táhlo. Ještě bych pochopila, pokud by to byla YA literatura a hrdinům bylo 16 let, ale dospělí lidé ? Červená knihovna se vším, co k ní patří včetně šťastného a velmi přeslazeného konce.
Velmi intimní zpověď o lásce, touze, nemoci, odcházení, samotě, stýskání...
Jedna z nejsmutnějších a nejbolestnějších milostných knih, které jsem kdy četla.
Všechno zlé je pro něco dobré. Toy box někoho obvinila, pak se jí to jako bumerang vrátilo a někdo obvinil ji... A mne to začalo zajímat a sehnala si tuhle knihu. Co člověk to názor. Já si myslím, že umělci mají právo se inspirovat. Bez omezení. Protože jinak můžeme jít spálit 90% knih, obrazů... Inspirace Biblí, inspirace životy druhých, inspirace přírodou, inspirace knihami, které někoho inspirovaly...
V každém případě pro mne je Moje kniha Vinetou nádherný vizuální zážitek, hluboký příběh, poznání komunity, o které vím málo.Moc jsem si to užila a knihu zatím neodkládám do knihovny, ale listuji si v ní stále znovu a doporučuji všem.
Není špatné si to přečíst. Nějakou představu si člověk udělá. Ne všemu úplně věřím. Od novináře bych čekala víc...
Výborně napsaný dokument, který ukazuje historii v celé její pravdivé syrovosti. Nic není černé nebo bílé. Nikdo není dobrý nebo jen zlý. Kniha ve mně vyvolávala asociace diskusí na různých sociálních sítích o válce, imigrantech... Jak bychom se ve vypjatých situacích chovali dnes my? Nemám iluze.
První půlka kniha lepší než druhá. Pak to nějak začalo drhnout a táhnout se. Autorka si zase neodpustila encyklopedické výklady (stejně jako v předchozí knize). Působí to šroubovaně a do příběhu to nezapadá. A směšné je to obzvláště v situaci, kdy jedna z milenek jde sdělit tragickou informaci druhé a ta začne mlít informace o čaji jako by ožila Wikipedie. V této části je rovněž chyba, Ninele vysvětluje cestu k sobě domů a Ester odtuší, že ví, že ví, že její manžel kdysi vezl Ninel domů. Ale přitom sama v bytě už byla, když předstírala zájem o studium angličtiny (ale to je jen drobnost, která pozornému čtenáři neunikne).
Zápletky jsou někdy dost přitažené za vlasy . O dvou úmrtích blízkých osob (respektive vraždách) se konverzuje v duch to máme dnes krásné počasí . Žádné emoce, lítost... Finále předvídatelné a hodně v duchu červené knihovny. Ale kdo by si nepřál, aby mu dal osud druhou, třetí šanci
Celkem mě ale knihy Magdy Váňové víc baví než štvou, takže nějaké další příště nezavrhuji
Kniha po tatínkovi, Na rozdíl od Robinsona C. jsem tuto milovala a mnohokrát četla.
Zakoupila jsem po shlédnutí rozhovoru s kriminalistou K.Tichým v TV. Ten rozhovor byl zajímavější než kniha. Čekala jsem více informací o způsobu vyšetřování, ale bylo to více méně shrnutí známých faktů známých kauz. Ani styl, kterým byla kniha napsána mi moc nesedl. Ale zájemci o kriminalistiku si v knize určitě to "svoje" najdou.
Doma jsem se do knihy nemohla začíst. Přece jen pro "holku" trochu moc technické. Ale když jsem se ocitla v místech, kde se boje odehrávaly a stanula přímo na Pointe du Hoc, tak jsem ji "slupla" jako malinu. Rangeres byli fakt borci a zaslouží velkou úctu, stejně jako všichni ostatní, kteří prošli válkou v Normandii.
(SPOILER) Velmi dobře napsaný příběh jedné rodiny v koloritu historických událostí 20.století. Takové knihy mám ráda a bylo fajn podívat se na toto období pro změnu očima spisovatele a mužských hrdinů. Velmi se mi líbila linka o Baťově Zlíně a baťovcích. Konec trochu moc sladká limonáda, ale proč ne, i takhle to život někdy může připravit a Anežka, Tomáš i Pavel si happyend zasloužili.