Janek komentáře u knih
Pro mě velmi milé překvapení, přesto ubírám jednu hvězdičku - hlavní hrdinka byla i na můj vkus až příliš idealistická.
Možná si Miloš Urban prostě jen ukousl příliš velké sousto, když se snažil napodobit trochu Browna a trochu Eca. První třetina mě hodině bavila, byla čtivá a napínavá, byl tu slibný příběh. V druhé půlce knihy už se mi ale zdálo, že z příběhu nezůstalo skoro nic, jen ta mysteriózní nálada, spousta symbolů, podivných setkání...a uhnaný hrdina, ženoucí se... za jakým vlastně poznáním? Asi jsem to úplně nepobrala.
Drsné svědectví, které vás nenechá v klidu: Co je realita? Co je fikce? Kolik lidí z mého okolí by si to mělo přečíst jako varování?
Pěkný, střídmě zpracovaný námět. Příběh o vnitřních (nejen dětských) démonech a běsech.
Nespadám už do věkové kategorie, které je tahle knížka primárně určena, i pro mě to ale bylo docela osvěžující čtení.
Mám s (všemi) Váchovými texty vlastně jen jednu potíž - zdají se mi nepatřičně patetické. V tomto případě ovšem jde mnohem spíše o osobní vyznání (člověka toužícího po ideální mládeži) než o vědecký text, a tak se ten patos dal - dle mého názoru - ještě docela snést.
Sugestivní, otřásající, za nehty lezoucí. Výpověď i varování o nás a pro nás, do doby, v níž sice překonáváme všechny vzdálenosti, avšak nenacházíme žádnou blízkost.
Nezpochybnitelná síla tohoto svědectví je dle mého názoru především v tom, že Walter Ciszek dokáže psát o tak náročné zkušenosti (a "složité teologii") velmi střídmě, jednoduše a srozumitelně. Jako by se nedělo nic mimořádného.
Bůh je tu pro nás pro všechny, stejně tak i možnost hledat ho a nacházet všude, v dobách dobrých i zlých.
Asi proto, že jsem se hodně těšila, jsem také hodně zklamaná.
Nejnovější román Radky Třeštíkové se mi nakonec zdá nejzajímavější po formální stránce. Samotný příběh na mě působí málo uvěřitelně, spíš jako z umělé hmoty než jako ze života, postavy mi připadají jako bez krve a bez ducha.
Nápaditě proplétané vztahové peripetie mi v mnohém připomínaly rovněž populární knihy Patrika Hartla, v tomto srovnání ovšem - bohužel - Radka Třeštíková stylisticky značně pokulhává.
"To prší moře" i "Bábovky" se mi zdají lepší než "Osm".
Asi jsem měla příliš velká očekávání, lokalizace příběhu mi nesedla, úvod se mi zdál příliš zdlouhavý a místy dokonce nudný. Závěr je skvělý, ale můj celkový dojem z knihy nezachraňuje.
K nevíře výborné. Formálně úchvatné. Citlivé, dojemné, ale nikoli patetické.
Jeden z nejlepších postmoderních románů, co jsem dosud přečetla.
Doporučuji.
Jsou knížky, o kterých nemohu říct, že by byly vyloženě čtivé, že by mě bavily číst. Jsou literární texty, o nichž nemůžu říct, že jsem je úplně pochopila. A přece - jsou to mnohdy romány, jimiž - dle mého názoru - stojí za to se prokousat. Lidská skvrna je jedním z takových děl, čtenářská kláda, kterou je třeba dočíst až na poslední stránku. Snad teprve potom to všechno může držet pohromadě.
Bohumil Hrabal vstal z mrtvých. Po velkém zklamání z Hovězích kostek dávám Haklovi další šanci, protože Konec světa, to bylo opravdu pochutnání!
Souhlasím s komentářem Cinika. Tahle knížka je pro mě ve všech směrech velkým zklamáním. Literárně chabá, obsahově dle mého názoru plochá, autor mě nenutil k zamyšlení, autor mě nudil. Asi jsem příliš skeptická, a možná i proto mě knížka neoslovila, domnívám se, že duchovní život (v jakékoli náboženské tradici), respektive ono (znovu)objevení Krista je mnohem složitější, než jak ho popisuje Bizot.
Boučková píše dobře, je to čtivé a zajímavé, když si čtenář může připomenout docala nedávné události na české kulturní i politické scéně. Text má spíš charakter deníkových záznamů, postřehů, které by bylo možné publikovat jako sloupky kdesi na internetu nebo v časopise. Té knize ale podle mého názoru ještě něco málo chybí a bohužel hodně přebývá (ta věčná ukřivděnost!).
Už před delší dobou jsem viděla film, který mě - jako jedna z výjimek potvrzujících pravidlo - zaujal více než kniha. Knižní předloha patří určitě k nadprůměrným literárním dílům; silnému, originálnímu příběhu ale podle mého názoru škodí přílišná snaha zanechat zde morální ponaučení, explicitní poselství o zkaženém (nenapravitelném?) lidském pokolení. Nevadí mi ani tak to, že soud o pozemšťanech vyznívá vskutku negativně (letmou zmínku o tom pozitivním, co člověk může světu dát, najdeme snad jen na jediném místě); vadí mi, že těch soudů o nás lidech je zkrátka v textu až moc, že vyznívají poněkud zkratokvitě, černobíle.
Můj celkový dojem z téhle knížky je docela rozporuplný - i kvůli chybějícím uvozovkám v přímých řečech šlo o velmi náročnou četbu, ale ten závěr je skutečně velkolepý, dech beroucí. Z formálního hlediska jde o skvělý počin, samotný příběh se ovšem rozvíjí tak pomalu a nenápadně, až se dostává na druhou, třetí kolej... A o čem že to tedy je, dá-li se to vůbec vyprávět? McCarthy opět velmi silně - podobně jako v Cestě - zachycuje křehký vztah člověka ke krajině, k přírodě (ke koním). V tomto případě na rozdíl od Cesty není nejděsivější neúprosná (apokalyptická) síla přírody, ale síla odhalených i postupně odhalovaných destruujících i destruovaných mezilidských vztahů.
Zábavná a zároveň velmi podnětná knížka, která umožňuje nahlédnout na život v minulém režimu z docela nové (nikoli nevýznamné) perspektivy.
Dnes už asi nemá smysl probírat se všemi statistickými daty, ale jako ukázka dobové studie je to velmi inspirativní, podnětné čtení.
Jak to bývá u klasických kultovních knih, jsem zase - zřejmě kvůli příliš velkým očekáváním - trochu zklamaná. Není to můj úplně oblíbený žánr a ani film jsem neviděla, takže nemůžu srovnávat. V Kmotrovi je nepochybně spousta skvělých, svižně psaných míst, ale také na můj vkus mnoho zbytečných odboček s příliš mnoha postavami. Kniha se mi zdá zbytečně dlouhá, natahovaná.
Nemůžu si pomoct, ale zdá se mi, že stylisticky není tahle kniha skutečně žádný zázrak. Ale rozumím tomu, že ve své době vyvolala rozruch i oprávněnou pozornost.