Janek komentáře u knih
Dva texty se mi při čtení Portnoyova komplexu připomínaly více než často: Irvingův Svět podle Garpa a McEwanova Betonová zahrada. Nicméně k tolik potřebnému, osvobozujícímu nadhledu a hořkému pousmání mě přiměl pouze Alexův příběh.
Thomas Mann (v překladu Jitky Fučíkové) nádherným, květnatým, a přesto úsporným jazykem aktualizuje oidipovský mýtus. Je to příběh tísnivý i dojemný, naštěstí je tu ale také nevyzpytatelný vypravěč, který s nadhledem komentuje dramatické dění, aniž by cokoli ubíral na jeho síle. Už to není hrůzu nahánějící a ochromující fatalismus, důležitá a nejdůležitější je víra v hříšného člověka, který bude činit pokání. Fantastické čtení.
Tenhle bestseller mě skutečně hodně zklamal. Text připomíná pohádku o tom, jak pejsek s kočičkou vařili dort a pak mu udělali pořádnou reklamu. Jako nepovedená slohová práce příliš sebevědomého autora/životem zkoušené autorky. Never more, každá knížka v tomto žánru, kterou jsem dosud četla, byla o sto procent lepší než Dívka ve vlaku. Je to sice čtivé, ale to je v tomto případě spíš ke škodě - člověk se horko těžko prokousává k pointě, která zklame.
Určitě to není knížka, ze které bych se posadila na zadek, ale šlo o velmi dobré čtení. Jen mi vadilo, že charaktery postav byly černobílé a v průběhu času se v podstatě vůbec nijak neměnily.
Ale ano, možná by to bylo ode mě i na pět hvězdiček, kdyby tu knížku nenapsal sám Murakami. Ve srovnání s Kafkou na pobřeží, s Norským dřevem i s fantastickým 1Q84 se mi Na jih od hranic... zdá literárně slabší, rádoby moudré, ale... nemůžu si pomoci, na mnoha místech až křečovitě filozofující, zdloooouhavé. Cykličnost, opakující se motivy, to všechno asi patří k navození té tísnivé atmosféry. Ale jsem přesvědčena, že Murakami to umí mnohem lépe.
Bylo to na mě až moc složité, spletité. Měla jsem číst mnohem pomaleji, soustředěněji. K této knížce se ještě určitě vrátím, za mě byl lepší Atlas mraků i Třináct měsíců.
Silná kniha ze života a o životě. Povídky o naivní důvěře, o fanatické víře, o moci lidí i peněz. Nejpůsobivější a literárně nejlepší se mi zdál poslední příběh.
Svérázný text, který mi umožnil balancovat na hraně mezi realitou a fikcí, mezi bděním a sněním.
Taky je mi z toho často na zvracení, kéž by to bylo to jediné, co mám společného s hlavním hrdinou.
Ve druhé třetině knížky jsem se dost ztrácela - asi kdybych věděla o válce něco víc, lépe bych se v těch všech hodnostech a organizacích zorientovala.
Není to nejlepší válečná kniha, kterou jsem dosud četla, ale je to kniha nejsyrovější.
"Čím více jsem zkrátka nahlížel do maelströmu intrik, vířícího v nejvyšších státních sférách, tím menší jsem měl zájem se na něm podílet. Než jsem dosáhl své současné funkce, domníval jsem se - nepochybně naivně -, že velká rozhodnutí se činí na základně ideologické správnosti a racionality. Nyní mi bylo jasné, že i když tomu tak částečně stále ještě je, podílí se na rozhodování mnoho dalších faktorů, spory ohledně kariréního postupu, osobní ambice, zvláštní zájmy. Führer samozřejmě nemohl řešit všechny otázky sám, a vyjma jeho rozhodnutí jako by všechny mechanismy, kterými se dalo dosáhnout shody, byly pokřivené, ba zkažené."
V rámci čtenářské výzvy náhodou vybraná knížka s povídkami. A velmi milé první setkání s Helle Helle, na jejíchž textech mě nejvíce zaujala právě jejich nedořečenost.
Stylisticky docela náročné čtení. Navzdory šílenému názvu je poselství knihy pro mě velmi silné - nezbývá mi než doufat, že Robinsonovo (resp. Tillichovo a Bonhoefferovo) poselství už značně zapustilo kořeny v církevních strukturách. Ach, jak moc toužím po církvi, která nelpí jen na metafyzických teoriích (často tak vzdálených reálnému životu) a na moralizování, které (jak se mi bohužel zdá) mnohdy přehlíží radostnou zvěst o Božím milosrdenství. Za velmi podnětnou považuji pasáž o modlitbě.
Nebylo to špatné, ale na můj vkus je tu až příliš mnoho sexuálních scén, které se mi tentokrát (na rozdíl od Elementárních částic) zdají být samoúčelné.
Tolik popsaného papíru, tolik očekávání...a nakonec tak velké zklamání. Originální perspektiva, to jistě, ale... brzy se to omrzí. Nakonec mě - bohužel - zaujal na celé knize nejvíc její obal.
Příběh co do obsahu může být jistě velmi inspirativní a v mnohém povzbudivý jak pro žáky, tak pro jejich učitele. Bohužel se mi ale zdá, že literární kvalita textu je skutečně chabá (a to ne kvůli překladu), kazí tak celkový dojem. Jako by byl špatně vybraný žánr, snad by textu víc slušel formát deníkových zápisků. Pokud se autorka snažila převést reportáž vlastních pedagogických zkušeností do beletristického příběhu (vyprávění), dle mého názoru nebyla úspěšná a onomu poselství spíš uškodila. Škoda.
Některé rádoby paralely mě skutečně provokovaly. SPOILER Když sledujeme příběh hlavní hrdinky (otřesné rodinné zázemí, z kterého pochází, atd.), jistě budeme schopni pochopit i její problematické chování. Avšak rychlý, v jediné větě prezentovaný závěr, že její otec je alkoholik, takže mu zřejmě v dětství někdo ubližoval, může být sice pravdivý, ale také nemusí. Myslím, že na základě jedné zkušenosti - byť je jí věnována celá kniha - nelze tak rychle a jednoduše zobecňovat.
Skvělý a velmi aktuální text, který by jistě zasloužil trochu proškrtat. Tu tíseň z přelidnění cítím - já introvertka - ještě teď.
Bylo to nápadité, bylo to vtipné, ale vlastně si vůbec nejsem jistá, pro jakou věkovou skupinu je kniha určena.
Kniha, na kterou nebude snadné zapomenout.
Kniha drsná a bolavá a bohužel - navzdory mnoha scénám přitaženým za vlasy - až příliš aktuální.
Temná kniha o (ne)víře, lásce a naději, o hrůze ze smrti a nicoty.
Houellebecq. Jediný autor, od kterého nakonec asi přečtu všechno, i když je to zvrhlík a tak moc mě rozčiluje. Snad právě proto ho budu číst.
"V dospívání si Michel myslel, že důstojnost člověku dává utrpení. Nyní musel připustit, že se mýlil. To, co člověku dává důstojnost, je televize."
"Poznání, to ano... Zůstala touha po poznání. Je to zvláštní věc, touha po poznání... Má ji velmi málo lidí, víte, dokonce i mezi vědci; většina se spokojí s budováním kariéry, rychle se přeorientují na administrativu; přitom je to v dějinách lidstva něco strašně důležitého. Představte si příběh, v němž by malá skupinka lidí - maximálně několik stovek na celé Zemi - setrvávala v nesmírně obtížné, abstraktní a nezasvěceným naprosto nesrozumitelné činnosti. Tito lidé zůstanou zbytku populace navždy neznámí; nepoznají ani moc, ani bohatství, ani slávu; nikdo ani nedokáže pochopit potěšení, jaké jim jejich nepatrná činnost přináší. Přesto jsou nejvýznamnější světovou mocností, a to z velmi prostého, nenápadného důvodu: vlastní klíč k racionální jistotě. Vše, co prohlásí za pravdivé, je jako takové dříve či později uznáno celou společností. Žádná ekonomická, politická, sociální ani náboženská mocnost není schopná čelit samozřejmosti racionální jistoty. Dalo by se říci, že Západ se nadevše zajímal o filozofii a politiku, že sváděl zcela pošetilé bitvy okolo filozofických nebo politických otázek; dalo by se také říct, že Západ vášnivě miloval literaturu a umění; ve skutečnosti však v jeho dějinách nic nemělo takovou váhu jako potřeba racionální jistoty."
Moyesová umí. Píše svižně, s nadhledem o věcech vážných, s nimiž mnoho lidí nemá přímou zkušenost. Díkybohu, že autorka takto nabourává mnohé předsudky, díkybohu, že její text má tolik vrstev. Přesto se mi zdá, že na konci už zbytečně tlačí na pilu, text by (dle mého názoru) zejména v poslední čtvrtině zasloužil trochu proškrtat.