jardadr komentáře u knih

Hodnotivše tento nový Stančíkův počin dva dny po jeho dočtení, nenapadá mne chvíli nic, co bych o této knize chtěl napsat. Až po chvíli civění do monitoru se mi vkrade myšlenka že i opravdu krátká kniha může být někdy příliš dlouhá. Jsem milovník Stančíkova díla, zvláště jeho staršími kusy jsem se nechával doslova opíjet. Jak silnou magií se do čtenáře zakusovaly ihned po zdolání prvních pár odstavců. Ale teď nic. Přemýšlím, co je jiného na této knize oproti Mlýnu na mumie, vždyť zpracovávají stejný žánr. Snad, že tamto byl spíše fabulačně-historický román, kde fantazie může plout mnohem širšími koryty, tehdy ještě starého romantického světa, zatímco tohle mělo zobrazovat jakousi dnešní (malinko alternativní, ale všední) přítomnost a tak poetičnost vzala za své. Snad jsem byl zklamán i po literární stránce. Přiznám se, že po stopadesáti stránkách jsem měl všech těch Metylounů, Mnatů Ouklejů, Lavabů a jiných obyvatel Prahy s podivnými jmény a ještě podivnějším chováním plné zuby. Vršení absurdností nabralo neuvěřitelný spád, stejně jako hromadění cynismu, který podle mého ještě zdaleka neznamená černý humor, kterým měl zřejmě být.
Takže z mého pohledu to zachraňuje Goethův tajný deník, závěr s tajemstvím Komorní hůrky, několik inteligentních narážek a vtipů a hrátky s nadpraporčicí Marhanovou.
Budu se ale těšit na další Stančíkův román kde, věřím, si vše vynahradím.

2 15.01.2019

Jedna z těch z tajemných knih, o kterých se příliš nemluví, spíše jen v náznacích a nepřímo ji zmíní nějaký sečtělý fajnšmekr s nevyřčeným dovětkem: přečtěte si ji, ale teď se o ní nebudeme bavit. Je to s ní totiž složité. Kdo by považoval za jistojistě dobrý nápad věnovat ji někomu k narozeninám aniž by se neobával toho, že to dotyčný od vás pochopí jako recesi? Samozřejmě, není to úplně vážné dílo, ale přece nejlépe ji dle mého sluší představa jak je čtena v houpacím křesle, nebo starém ušáku někde v podkrovní mansardě samotářským milovníkem podivínské literatury, nebo intelektuálem s matematickým mozkem, jenž črtá schemata, siločary propojující dějové linie, postavy v knize a hledajíc tak další ukrytý význam; to pravé tajemství, které Italo Calvino vložil do rovnic, jenž nejsou psány číselnými znaky, nýbrž výhradně jen slovy. Je to propadání se do tekutých písků představ, ztrácení se v džunglích příběhů. Existuje jen ten váš příběh ve vašem vesmíru a v jiném vesmíru, příběhy druhých, miliony, miliardy. Nečekejte, že každý bude dopovězen a vysvětlen. Je-li položena otázka proč někteří lidé musí číst, není jednou z možných odpovědí dokonce i ta, že se snaží proniknout ze svého příběhu, vesmíru i do těch druhých?

7 07.01.2019

Kapuscinského cesta do Srdce temnoty sovětského světa podniknutá v podvečer pádu komunismu v Evropě. Dalo by se očekávat, že jako Polák bude mít názor na Rusko (tehdy Sovětský svaz) už daný před začátkem cesty, a to vysloveně negativní, avšak autor je v soudech na lid této země mnohem smířlivější, nežli jeho slavný krajan a předchůdce Josef Korzeniowski - Joseph Conrad. Popisuje historické i tehdejší současné politické děje, avšak setkává se hlavně s lidmi, těmi obyčejnými.
Vybavují se mi hlavně dva obrazy z této knihy. Nejprve prapodivná historie chrámu Krista Spasitele, největší pravoslavné katedrály na světě, zbořené z vůle jednoho deviantního šílence. Měla ho nahradit jiná megalomanský chrám, stánek pozemských bohů, avšak zůstala jen díra po vyrvaných základech. A když se naplnila po čase vodou, Moskvané se tam začali chodili koupat.
A pak výjev z jednoho sibiřského, hornického města. Mlha a hluboký, neskutečný mráz. Autor si povídá s holčičkou. Ta když odchází jakoby prostupuje onou mrazem zhmotněnou mlhou a zůstává po ní tunel obrysu lidského těla. Jako kdyby tento jev symbolizoval osud těch miliónů obyčejných lidí zmizevších v sovětském ráji.
Nejsilnější však bylo uvědomění si, že to, o čem psali bratři Strugačtí, jejich šílené vize politických zřízení, nepochopitelných, odlidštěných, krutých společenských systémů, že to nebyly jen plody jejich fantazie. Ostatně oni sami vždy říkali, že nikdy nepsali sci-fi.

4 02.01.2019

V rámci žánru weird patří tvorba Clarka Ashtona Smithe bezesporu k tomu nejzajímavějšímu a řadí se do ranku klasiky. Ovšem bez znalostí souvislostí týkajících se lovecraftovského okruhu spisovatelů by, obávám se, jeho kniha ztratila něco na svém kouzlu. Působila by nanejvýš jako sbírka fantastických, obskurních i zvrácených pohádek a bajek. Je to totiž "nekromant" Lovecraft, který sám, po čase zapomenutí oživen, vdechuje též znovu život tvůrcům jako Smith, Howard, Derleth, Chambers aj.
Smith byl autor makabrózní fantazie, avšak žádná z jeho povídek mi nepřišla tak neuvěřitelná, jako skutečnost, kterou by si zřejmě nedokázal představit ani on (snílek žijící převážně sám v dřevěném domku po rodičích, na samotě při okraji divočiny, živící se často jako námezdní dělník); že šedesát let po jeho smrti a více než osmdesát let od napsání většiny jeho povídek, budou jeho vybrané spisy vycházet v jakési vzdálené, neznámé České republice. To mohl stejně tak doufat, že je vydají v Hyperborey.

6 02.01.2019

Zřejmě nejpesimističtější a nejcyničtější Vonnegutova kniha, napsaná zcela podle autorovy rady začínajícím autorům: nemějte se svým postavami slitování a nechte je prožívat i hrozné věci. A ačkoliv jsou hrdinové jeho knih pěkná sbírka podivínů a ztroskotanců, tak tenhle Eugen Hartke je z nich snad nejhorší; mnohonásobný vrah, lhář, nevěrník, člověk, který se snaží své svědomí usmířit staráním se o svou psychicky nemocnou ženu a tchyni. Jenže, a v tom je zřejmě síla Vonnegutovy lidskosti, vás nakonec stejně bodne osten soucitu. Snad je to neskrýváním slabosti lidského stvoření, naopak přiznáním si toho faktu jak u autora, tak u čtenáře.
Kniha je nezvykle poněkud roztahanější se specifickým stylem vyprávění a asi do poloviny jsem osciloval na hraně zařadit ji spolu s Časotřesením mezi dva nejslabší autorovy romány, ale poté jsem začal měnit názor a doslova apokalyptický konec mě "rozsekal". Ačkoliv, díky tomu, že kniha nevypráví v jednolitém časovém proudu, víte od začátku, co se stane, nevíte to nikdy úplně přesně a některé věci jsou jen na vaši představivosti. A tak to má být. Nicméně, když si Eugen, takřka na úplném konci knihy, s hrůzou všimne "nočního útoku" a zvolá: "Muriel!", cítil jsem takové mrazení, jaké u knihy, nebo filmu už dlouho ne.

3 21.11.2018

Dürrenmatt byl ryzí intelektuál a jeho vnitřní svět byl, zdá se, více než složitý. Je-li povídka Tunel alespoň zčásti autobiografická, jako se mi zdá, že je, pak Friedrich znal co to znamená bezvýchodnost a deprese. Čili, humor, radost z bytí, ani třeba jen náznak laskavosti v této knize nehledejte. Co zde nalézt můžete jsou někdy až rafinovaně složité příběhy, brilantní sloh, znepokojivý chladný svět, jako za studené zimní noci ve švýcarských Alpách. Dürrenmatt měl prostě očividně za to, že lidstvo je pěkně pokrytecká sebranka - a ostatně taky že je. Jako stavební kámen jeho filozofie nechť poslouží povídka Mozek. Cítím to podobně; jsou zdi, do kterých racionalita bezvýchodně naráží a hroutí se.
V knize je průřez jeho povídkovou tvorbou. Osobně se kloním spíše k jeho starší tvorbě - Minotaurus, Město, Pilát, Smrt Pýthie. Z mladší tvorby pak Malér - posluchači rozhlasových her možná znají její vynikající zpracování pod názvem Nehoda. A lahůdkou pro fajnšmekry je ovšem kratičká poezie v próze zvaná Kat, snad na motivy nějaké středověké pověsti; nikdy si neměňte role s nikým, kdo vám to nabízí. Jak moc mi to připomnělo ztraceného Odilla Stradického ze Strdic!

1 01.11.2018

Opravdu příjemné překvapení. O tom, že je Bob Shaw považován za klasika sci-fi, jsem sice doposud nevěděl (mám jen tušení, že povídku, která zde tvoří jednu kapitolu - Světlo jiných dnů, jsem v nějaké antologii kdysi četl), ale kdo ví. Jsem tedy rád, že je stále co objevovat. Někdy si zkusím přečíst další jeho knihu.

23.10.2018

Evangelium podle Saroyana. Nebo spíše Saroyanovy epištoly lidem. Co jiného k tomu dodat? Proboha, co jiného? 76 kapitol. Každou kapitolu - epištolu byste si mohli dát v neděli místo kostelního kázání. A přitom nejde o žádné mentorování. Tak nějak tuto knihu chápu teď, pár dní po přečtení. Už ne ani jako román, spíš jako prožitek, vcítění, vžití se a prožití.
Tak moc miloval Saroyan tento svět a tak moc opovrhoval mocipány-politiky pokrytci, bohatými-vlivnými tupci. A jak moc mu v této době rozumím. I když nevím jestli slova jako oporžení a nenávist se dají vůbec k Saroyanovu chápání světa přiřadit. Mám takový pocit, že tento člověk by snad dokázal pochopit a najít obhajobu i pro Adolfa Hitlera. Alespoň z lidskosti vtělené do jeho knih to tak vyznívá.
"Dýchej a nikdy nepřestávej dýchat. Vejdi do růžových zahrad léta a dýchej vůni bouřlivé růže. Usedni k vinným stolům města a vypij pohár rudého, utápějícího hroznu. Ze své pravice učiň pohár pro ňadra své ženy. Zapleť prsty levice do prstů její levice a rty tvých úst nechť setrvají u jejích od večera toho dne do svítání dne příštího."

2 13.04.2018

Vím, že jsem povídkář. Když o něčem přemýšlím, rozebírám, vymýšlím příběh, vždy se mi nejprve vybaví jako povídka. Vím, že život beru jako sérii povídek a vím to proto, že se u každého příběhu snažím hledat pointu. A to je základní kámen a hřeb každé povídky. Nevím jak je to možné - snad proto, že Amerika je země příběhů, velkých i všedních - ale nejlepší povídkáři se rodí v Americe. Ernest Hemingway, Ray Bradbury, O´Henry, Henry James, nedostižný Sherwood Anderson, fantaskní Nathaniel Hawthorne, Kurt Vonnegut, P. K. Dick, zapomenutý a stále objevovaný Ambrose Bierce, břitký Mark Twain, "otec" hororu E. A. Poe a mnoho dalších. V neposlední řadě ovšem William Saryoan. Tento nespoutaný humanista, pozorovatel "všedních" osudů, člověk chápající, nebo alespoň hledající pochopení pro lidské slabosti - a proto naplněný láskou.
Tento výběr jeho povídek řadím k tomu nejlepšímu co v osmdesátých letech u nás vůbec z americké literatury vyšlo. Pohříchu jen jako paperback, ale alespoň s vkusnými ilustracemi. Léto na krásném bílém koni je kniha, po které sáhněte, až vás bude tento svět, lidé, společnost a její zákony, celá civilizace štvát, anebo už spíš dokonce srát. A pokud vám ani ona nepomůže najít alespoň zbytek naděje... pak už to bude hodně špatné.

5 05.04.2018

Asi půjdu proti proudu. Co se dá dělat. V prvé řadě si kladu otázku, proč sám intelektuál, jakým Johnson bezpochyby je, píše knihu, která má za úkol odkázat tzv. intelektuály do určitých mezí. Je to trochu jako kdyby třeba inženýr genetiky psal kritiku na inženýry genetiky a sám se mezi ně nepočítal. Alespoň tak jsem to z reakcí čtenářů zde i jinde pochopil - má se ukázat, jak ti vlastně s těmi intelektuály po pravdě je. Dobře pomiňme fakt, že Johnson není v akademickém světě příliš brán jako naprosto seriozní historik a neuvažujme o něm jako o zneuznané duši. Akoliv paralely by tu byly; třeba náš pan prezident, v devadesátých letech varující před opovrhováním intelektuálních elit a mluvící o celé třetině obanů jako o eufemisticky řečeno chabých duchem, aby po dvaceti letech naopak napadal intelektuály a tvrdil, že voliči nejsou hloupí. Jistý podobný příběh o "zneuznaném geniu" tam také je.
Další věc je, ke komu tato kniha vlastně směřuje? No jasně, k nám obyčejným lide, abychom viděli, že jsou jako my. Spíš, že jsou často horší, než my? Je přímo zde odkaz na jednu "recenzi" na tuto knihu. Autor je sice otřesen "zjištěními", nicméně vše kvituje s povděkem - tak konečně někdo odvážný, kdo nám odhalil pravdu, nandal jim to. A v dalším článku se už vesele věnuje délce mužského přirození pro nejlepší uspokojení ženy. Ok, je tohle cílová skupina?
Co tahle kniha doprdele vlastně chce říct? Měl snad někdo iluzi, že Hemigway jakožto celebrita nepije a nespí s ženskýma? Že Tolstoj byl celý život, už od narození bělovlasý, moudrý stařec? No a co s Marxem a Brechtem? Nikdy nebylo tajemstvím, že byli pokrytci. A Russoeau? Jeho Zápisky chodce se nedají číst jak jsou naplněny sebelítostí. Ale co to znamená? A proč někdo dává na stejnou váhu Hemingwaye a Shelleyho s Marxem a Sartrem? Pokud někdo chce kritizovat myslitele, kteří mají chuť měnit lidské společnosti, proč ne. Vstupují do veřejného prostoru, je fajn, když na ně bude vidět, a dobře jim tak. Ale prví dva jsou umělci, básníci. Je možné, že bych si nedokázal přečíst báseň od Shelleyho, nebo se podívat na obraz od van Gogha, protože o nich vím, jací byli? Protože ač zde zřejmě jde o jakési varování před intelektuály; "podívejte se, jací jsou, Hemingway je stejný jako Franta z Lhoty", pravda je, že není stejný. Franta totiž nikdy nenapsal takovou krásu jako Stařec a moře. Neberte to špatně, nezastávám se Hemingwaye, ani nikoho z nich. Ale třeba i Franta někdy udělal něco opravdu dobrého, bylo to vždy něco jiného než vykonal Hemingway. A v tom byl Ernst, nebo Shelley nenahraditelný. Otázka zní, co vypovídá jejich život o jejich díle? Proč je potřeba u četby Sbohem armádo vědět o tom, že byl autor záletník?
Navíc Johnson není úplně fair. Sám je velikým kazatelem, který ví, co je nejlepší. Však si přečtěte jeho knihu Nepřátelé společnosti. Tam vám je všechny bez výčitek vyjmenuje a řekne jak škodí. Protože on přece ví, kde je pravda. A ruku na srdce, i jeho výběr intelektuálů, které použil proti intelektuálům je dosti selektivní. Mohl tam být třeba Sokrates, Darwin, Churchill, Ježíš, Mozart (pokud tedy bereme, že intelktuálem byl i Hemingway). A proč nepopsal intelektuály z řad křesťanské tradice? O Františkovi z Assisi, nebo speciálně o sv. Augustinu, do doby jejich obrácení by se daly napsat pěkně šťavnaté řádky. A co teprve fanatik Kalvín? Luther, co jedl jakoNěmec a pil jako Čech? Jistě, Johnson je konzervativní věřící. A chtěl-li by uvést příklad na obhajobu intektuálů, tak Pavel z Tarsu, nebo sám Ježíš by se snadno hodil. Ale o objektivitu zde nejde.
Prostě tato kniha se snaží obhájit neobhajitelné. Že snad nějaká skupina lidí, vymezujících se určitými vrozenými vlastnostmi je horší a z principu své "vyjímečnosti" propadá častěji špatnostem a zlu. A svádí na toto zcestí i nás. Jako by snad neintelektuální svůdci neexistovali - Hitler, Stalin, Gotwald, Zápotocký atd.
A z těch z druhé strany bych rád pro poznání doporučil třeba geniálního historika Zdenka Kalistu, Jana Patočku, fascinující ženu Terézu Novákovou, Karla Klostermanna, samozřejmě bratry Čapkovy. Všechno podělaný intelektuálové. :-)
George Orwell napsal: "Ve dvacátém století jsou pro nás vážnými překážkami úzké zájmy průměrného člověka, poměrně nízká vzdělanost, opovržlivost vůči intelektuálům a téměř všeobecná necitlivost k estetickým problémům."
A Václav Černý: "Intelektuálové vytvářejí společenství kultury... tedy svobodné hledání pravdy o člověku a lidském světě a úsilí o spravedlivý soud o lidech a jejich světě."

Kniha, kterou bych řadil spíše mezi Clarkova díla pro mládež. Nicméně, přesně takhle bych si výbornou knihu pro mládež představoval. A takovou knihu naprosto beze studu a s potěšením může číst i dospělý. A neřešme, kdo je dospělý a kdo ještě dítě, vždyť to může platit oběma směry.
Na Clarkovy mě vždy ze všeho nejvíce fascinují jeho popisy. Ať už vesmírných jevů, nebo jako zde přírodních scenerií. Jeho schopnost přetavit svoje vize do psaného textu je vyjímečná. Číst Clarkovy knihy znamená, v tom okamžiku ve vesmíru být. A navíc, stejně jako Asimov, nebo Dick zaujme vždy myšlenkami, jejichž zdělení bylo vlastně to, oč mu šlo v prvé řadě. Jaká je tedy myšlenka této knihy? Že žádná společnost, nechce-li zdegenerovat, zmenšit se a postupně zaniknout, se nesmí odstřihnout od světa a schovat se za zdmi, jen proto, že strach ze světa a problémů, který přináší se jí zdá příliš velký. Naopak, postavit se jim čelem vstříc je jediná cesta vpřed.

4 05.02.2018

Velice dobrá kniha. Napsána byla sice již v roce 2003 a tak jako většina knih týkajících se politiky samozřejmě ztrácí určité tempo v proudu času a zcela nereflektuje současnost. Například při rozebírání, proč se blízký Východ nalézá se stavu úpadku, ještě Zakaria nemá ani potuchy, že tam bude hůř. Totéž platí o statích o populismu v USA a Evropě. Ale to vůbec nevadí, protože kniha je vlastně jedním velkým varováním, ne rozborem stavu věcí. A jako varování je její poselství platné a nadčasové.
Všímá si a snaží se vysvětlovat, proč se určité části světa nacházejí ve stavu demokracie a jiné jen demokracii imitují, resp. zneužívají některé její principy, zatímco jiné jsou naprosto autoritářské. K hlubšímu průzkumu je myšlenka, "nezaslouženého" bohatství (ačkoliv pro zkušeného demagoga v minulosti, a ani dnes, nebylo nikdy těžké přesvědčit "národy", že jim jejich území bylo svěřeno nějakou mocí, třeba Bohem, tedy že vše zde jim patří po právu). Zajímavé je, že i Isaac Asimov, jeden ze skvělých mozků 20tého století, umístil svoji Nadaci, společnost, která měla vytvořit velkou novou civilizaci, na svět chudý na nerostné suroviny a odkázal ji tak vyvynout se a poradit si zcela svým vlastním úsilím.
Bohatství nenabyté svojí vlastní píly a moudrostí hodnotí Zakaria takřka jako prokletí a brzdu toho státu, který je vlastní.
Nejzajímavější části jsou ovšem věnované populismu, onehdy teprve křičícímu v plenkách, dnes už se roztahujícímu po světě. Zakaria se snaží vysvětlovat, co vlastně znamená pojem být liberárním demokratem a že to v minulosti nebylo vůbec to samé, za co to vydávají ti, kteří tento pojem dnes používají jak nadávku. Vlastně v knize popisuje proces, kdy přemíra demokracie zabíjí demokracii. A určitě není korektní, když tvrdí, že rozhodování o politice státu nepatří do rukou všem. Jednoznačně obhajuje delegovanou demokracii. A vidí-li člověk dnešní stav věcí, rád mu dá za pravdu. Je to jen podezření, nebo jistota, že chce-li nějaká zájmová skupina uskutečnit něco, co by každý kompetentní a rozumný člověk nikdy neodsouhlasil, nechá o tom rozhodnout voliče v referendu?
Mimo jiné, všimli jste si při posledních dvou volbách, že pro některé politiky už nejsme občany, snad ani lidmi, nýbrž jen "voliči"? Voliči, v prvním pádě, kdo, co? Voli.

1 01.02.2018

Jak je to možné, že tak útlá kniha se stala určitým symbolem doby? Tekuté časy. Pojem, kterému se rádi vysmívají lidé, kteří nikdy nic od Baumana nečetli, jsou líní se zamyslet, anebo žijí ve svých konzervativních dogmatech, které se neslučují s tímto pohledem na svět. O Baumanovi a jeho teorii se toho napsalo tolik (hlavně poté, co zemřel) a všechno bylo prakticky složitější, než jeho dílo samo o sobě. Je to účel? Já nevím. Je to prostě nešvar dnešní doby. Snad podvědomě recenzenti naznačují potencionálním čtenářům že tohle není pro ně, nemají-li dvě vysoké školy. Není to pravda, Bauman píše srozumitelně a přehledně. Píše skromně a snaží se trefovat hřebík na hlavičku. Čtěte ho prosím.

4 15.11.2017

Jakou náhodou jsem na tuto knihu přišel? Nevím. Jak se stalo, že jsem se do ní začetl? Proč vlastně? Vždyť tohle není můj literární "šálek kávy". Jenže stalo se... Ten styl, ta krásná poetická řeč. Příběh, děj? Ne. Slova a slova. Řeka kdesi v hloubi Peru, v které teče voda horká přes osmdesát stupňů, indiánské babičky s hloubkou moudrosti jakou měly kdysivá i některé naše prababičky - přijď kdykoliv budeš chtít, bolest tu můžeš nechat, jsi tu vždy vítana. Kolikrát takováto slova dnes rozezní chladný vzduch pragmatické současnosti?
Žádný člověk ti nemůže pomoci, protože žádný člověk nemůže pomoci sám sobě. Neodsuzujte pokrytce, jsou stejně směšní jako my všichni. Občas se mi draly ven slzy bolesti a krásy.
P.S. Kurt Vonnegut Jr. říká: smyslem života je milovat každého, kdo se právě naskytne po ruce.
To to sakra nemůže být aspoň trošku lehčí? Prosím.

10 15.11.2017

Nevím, jak jste to měli vy, ale třeba si také vybavujete ty stavy, kdy jako dítě trpíte horečkou a zmítáte se v jejím náručí a všechno se s vámi třese a obrysy jsou neurčité, tvary místnosti se mění a je těžké určit, co je viděním skutečného světa a co halucinací. Jindy měkká postel je jak tvrdý beton, modrá obloha za okny je tak lákavá, jak nikdy, ale je tak těžké se zvednout. Kontury světa jsou rozmazané a neurčité. Přesně tak na mě kniha působila. Po několika stránkách jsem přistoupil na hru a vzdal se jakékoliv snahy hledat v textu reálnou podstatu. Ona totiž žádná není. Jak by mohl být pro chlapce sledujícího se svou rozjitřenou fantazií svět počátku dvacátého století, nereálný zážitek setkání se s faunem v zarostlé zahradě, nebo bytu zpustošeného šváby, když na něj čekal prožitek daleko horší, neuvěřitelnější - holocaust? Vyměnil bych všechny esesáky za jednoho Bruna Schulze!

2 15.11.2017

Je možné, že se počátek mých depresí shoduje s četbou této dvojknihy. To však nemá být varování! Že tato kniha přivolala něco, co přijít muselo, nic neznamená. Je to skvělá literatura.

1 18.09.2017

Myslím, že jsou knihy, které poctivě přečtou jen recenzenti, kteří o nich mají psát. Při vší úctě k panu Nabokovovi, ale za to, že se tato kniha (i po tolika letech) vydává vděčí jen jménu slavného autora. Jinak nemůže nic nabídnout. Na počátku možná navnazující nabídku záhrobní postavy brzy však zmizící ve změťi nic neříkajících a pro děj nijak nepodstatných postav, jmen, osob, vyprávění. Je to ještě novela z Nabokova ruského období (ačkoliv už byl v emigraci), takže kdo má rád patetičnost typickou pro ruskou lietraturu přijde si na své. Mě tohle nesedí. Hlavně mi nesedí knihy, ve kterých i lidé, kteří je recenzují musí pracně a složitě hledat důvod pro jejich napsání, aby jim dali smysl.

18.02.2017

Krásu nehledejte tam, kam vás všichni odkazují, Zkuste ji hledat sami na místech, kde byste ji třeba ani nečekali. Nebo třeba tam, kde jste nikdy žádnou dosud neviděli. Třeba v knize, která u nás kdysi vyšla jen jednou, a to v tak děsném minorpaperbackovém vydání. Takovou knihu necháte přehlédnutou klidně celý život, nebo si ji jednou všimnete a vezmete do ruky. Ale spíše ji zase (na věčně) odložíte, protože jméno autora Vám nic neřekne. Anebo to risknete a zkusíte se začíst. A objevíte poklad.

Chtěl jsem toho napsat mnohem víc, protože tato kniha by si to zasloužila. Ale vím, že víc říci už nemohu, aniž bych zabředl do mělčin, kam nechci.

5 18.02.2017

Plnohodnotná verze předcházející Karavany. Obsahuje několik příběhů navíc. Pro mě osobně malý knižní klenot. Dvěstě let staré dílo, které klidně můžete servírovat ihned.

4 12.02.2017

Kultovní kniha mého dětství. Přečtěná od mých sedmi do přibližně dvanácti let snad pětkrát. Tohle byly úplně jiné pohádky, než jaké se nám četli před spaním. Jak jsem miloval jejich atmosféru, jak jsem trnul nad jejich "krutostí", která nebyla nic v porovnání s tou v běžném životě. Hrdinové příběhů, samí outsideři, žádní skvělí princové získali mnohdy nikoli půl královstí a princeznu k tomu, ale spíš jen ponaučení a moudrost. Hauffův Orient Harůna-ar-Rašída byl prostě místem o kterém se dalo snít. Některé z těchto pohádek jsou dodnes známé, ačkoliv samo jméno autora dnes málokomu co řekne. Máchovský osud číhal na mnohé z talentů počínajícího devatenáctého století.

3 12.02.2017