jardadr komentáře u knih

V příbězích Igina Ugona Tarchettiho se prý, jak píše Jiří Pelán v doslovu, prolíná minuciózní naturalistická deskripce se symbolickou parabolou. Je to možné, nicméně, ať už to znamená cokoli, pravda je taková, že po literatuře tohoto typu doslova bažím. A nejlépe je umějí vypravovat, můžete s tím nesouhlasit, můžete proti tomu protestovat, právě autoři devatenáctého, možná ještě první poloviny dvacátého století. To, že autoři, jako je Hoffmann, Poe, nebo právě Tarchetti jsou mi tak nějak bližší, je samozřejmě součást mé diagnózy, avšak nejsem v tom sám, kdo propadl jejich kouzlu. A proto je možné, že si i dnes může vzít čtenář do ruky tento svazeček povídek a vrátit se do období pozdního romantismu, času rozjitřených vášní rebelských mladíků, umírajících, tak jako nás Mácha ještě než dovrší věku třicíti let. Lidí tak "ušlechtilých" a pevných ve svých mravních zásadách, že jsou, tak jako v povídce Příběh jedné nohy, schopni zničit životy sobě i lidem jež milují. Byla to prostě jiná doba.
Velice příjemné, avšak příliš krátké čtení.

29.11.2024

Kdyby zvířata mohla mluvit říkala by, to co si myslí pan Gitt a pan Vanheiden? Asi ano. Samozřejmě na úrovni našeho vědeckého poznání.

Nezvyklý, snový, podmanivý text pro jeden dlouhý zimní večer. Poezie v próze.

21.11.2023

Děkuji štěstěně, že jsem si vybral začít nejprve krátkými povídkami a ty delší, Figurky a novelu Týden v Tichém domě nechat až na konec. A doporučil bych to každému, kdo se odhodlá tuto kultovní školní povinnočetbovku číst. Neruda byl mistrem krátkých žánrů, tak jak si za ta dlouhá léta působení v novinách, kde je rozsah textu omezený, zvykl. V tom je opravdu dobrý, rozvést jednu, dvě postavičky, napsat o nich prostý, ale čtivý příběh, zasadit je do kontextu určitého místa, zde Malé Strany, vystihnout atmosféru. Jakmile se ale pustí do něčeho rozsáhlejšího, vyraší mu z jeho setby suchopár. Postavy jsou náhle mnohem plošší, psychologicky nevěrohodnější, vlastně se stávají jen schématickými figurkami. Dle jeho víry, že budoucnost literatury je v čistém realismu každodenního života, skočí do popisu jednoho týdenního úseku, neohraničeného však ani počátku, ani na konci a kde se neděje nic jiného, než co se děje v jakémkoliv jiném domě. V takovém úmorném realismu by stačilo napsat jeden rozsáhlý román a tím by literatura končila, protože by obsahoval všechno a jakýkoliv další by byl jen jeho opakováním. Ještě, že Neruda nebyl dobrým prorokem a literatura se vydala jinými cestami.
Bez těchto dvou textů by si Povídky malostranské, dle mého, zasloužily plný počet. Zvlášť oceňuji Nerudův poměrně moderní smysl pro humor.

5 21.11.2023

Na rozdíl od C. S. Lewise a jeho jinotajů ukrytých v Narnii, napsal MacDonald nepokrytě křesťanskou pohádku. Což je potřeba ocenit s povděkem. Navíc jeho verze boje se zlou čarodějnicí je mnohem laskavější k dobrým i ke zlým. Těžko něco říkat a neprozrazovat, ale snad se může napsat, že i to, co by se dalo nazvat Očistcem, je v MacDonaldově vizi docela poklidný kraj, kde opět záleží na každém jednom a na čistotě jeho duše která určí další osud jeho bytosti. Několik povedeně strašidelných scén v knize sice je, ale jinak je to příjemné čtení před spaním a to i pro větší děti.

3 15.03.2023

Knížka, o které jsme věděl a která na mě čekala a já na ni několik let, než jsem se do ní odvážil pustit. Věru, bez trpělivosti by nebylo možno toto dílo M. J. Harrisona přelouskat až do konce. Odpočinková četba to tedy není ani náhodou. Ale to asi ani nikdo nečekal. Nicméně nelituji času, který jsem Viriconiu věnoval. První dvě novely za to stály určitě, zvlášť Bouře křídel, která je bezpochyby vrcholem této sbírky. V nich jsem cítil ozvěny odkazu M. Peaka a podivno, jaké jsem snad ještě nikdy nespatřil. Styl i pointy nečekané, vybroušené. Jimi by mohla myslím kniha klidně končit a nic by se nestalo. Těžko říct, pro koho Harrison poslední novelu Ve Viriconiu a následné povídky vlastně psal? Pro své fanoušky, pro literární kritiky, nebo jen tak sám pro sebe. Nelze tomu upřít podvinou, pohlcující atmosféru, to ne. Ale právě ona bude asi tím jediným důvodem, proč to dočtete. Nejen příběhová vrstva, ale celá reálno, celá smysluplnost se začíná rozpíjet do neurčita, jakoby existovala nějaká přímá souvislost s textem a úpadkem města Viricoina. Nebo to byl Harrisonův záměr popisovat historii pádu Viriconské říše také pomocí postupného rozplývání básnického jazyka? Od jasně srozumitelného textu Pastelového města, až k prakticky nepochopitelné Tanečnici z tance? V cestě mladého muže do Viriconia jsem narazil na věty: "Smysl toho, o čem mluvili byl pečlivě ukryt v nesouvislém náznakovém rytmu jejich slov. Jejich životy byly tak spletitě potlačené, že každé slovo bylo jako volné vlákno okamžitě vetkané nazpět do starého uzlu." Teď už je to myslím jasné všem.

3 15.03.2023

Neobvyklá kniha, hlavními hrdiny jsou; dvoje pobřeží, pevnost, město. Jistě, jsou tam i lidé, jak jinak, ale prostředí a příroda hraji prim. Ani mi nepřipadne zvláštní, že tak podivuhodné dílo získalo v hodnocení plus minus padesát procent. Je to asi opravdu půl na půl mezi čtenáři, že se bude líbit. Ale rozhodně si dovedu představit, že bude i jisté, nevelké procento, těch, co budou nadchnuti. Nějak jsem se do něj taky vešel. Tak zvláštní, tíživá atmosféra (inspirací, jasně vnímanou, je román Tatarská poušť) a košatý jazyk byl nepodobný stylu Mervyna Peaka. Děj je spíše tušený, skrytý v oblinách textu, člověk si musí sám dosazovat, což je fajn. Pak tu je i filozofická rovina románu, ostatně prakticky všichni lidé žijící v Orsenně jsou svým způsobem filozofové. Vtírá se otázka; je možné dodržováním rituálů, uhýbáním před realitou a důsledným mlčením o ní, zachránit status quo? V Orsenně znamená stav setrvání, nepohybu, klidu bez vývoje, něco se děje už stovky let, protože nikdo nezná jinou cestu k dobru. Každý vybočující neklid znamená postupný návrat k šílenství. Je to metafora na lidstvo? Jsme vážně ztracení? Je prý mnoho vykladačů této knihy. Já se spokojím s jejími literárními kvalitami a s radostí, jakou bylo ji číst.

2 14.02.2023

Tak tentokrát jsem se pěkně napálil. Patrik Linhart tuto knihu zmínil ve své čítance frenetismu, Hubeňourech, takže jsem se nechal navnadit. Navíc, ten mnohoslibný název! Jenže omyl. To už i fernet je frenetičtější. Též satiry je v knížce poskrovnu, a zajímalo by mě v jaké paralelní dimenzi by mohla nějakého pánbíčkáře pohoršovat. Pokud se kluci, Gid s Claudelem "rozešli", tak tohle jistě nebyl hlavní důvod. Není to ani žádná bláznovská fraška, jak je slibováno, asi jen blázen by tam dokázal najít něco humorného. Co to tedy je zač tato kniha? Klasická, ukecaná salonní snobárna, odvíjející se z drtivé většiny v nekonečných popisech různých místností a škrobených rozhovorech příslušníků vyšších tříd. Celé dlouhé odstavce jsou věnované holení, celé kapitoly popisům různých příbuzných a známých, kteří pak ovšem z románu zmizí a nehrají tam žádnou roli, anebo třeba boji s blechami a komáry. Postavy se chovají naprosto nepochopitelně, nelogicky. Pro jednoho švagra, který přijde o majetek si Julien, vymůže slyšení u samotného Papeže, aby mu pomohl. U druhého, který byl zavražděn, navrhne vrahovi: jděte se vyzpovídat. Shrnuto parafrází výroku jedné z postav knihy: " Pane, pokud jste tím nesledoval něco jiného, pak je neodpustitelné, že jste sepsal takové plky!"

10.02.2023

Kroutím hlavou a podivuji se nad tím, že někteří lidé považují tuto knihu za literaturu faktu. Pojmenování Stručné dějiny dvacátého věku, jak je psáno v podnadpise, je součástí hry. Europeana absolutně není historiografií. Ouředník píše metodou, kterou už před ním používal například Kurt Vonnegut, a to vystihováním a vybíráním toho absurdního, jež se stalo a děje a na tom stavět text, protože to, bohužel, nejlépe vystihuje podstatu našeho lidského světa. Působí to samozřejmě komicky, tragikomicky, depresivně, strašlivě, ale kdo by s tím mohl nesouhlasit? Dějiny, nejen dvacátého století, jsou absolutně nesmyslné, pokud nejsme ochotni připustit, že i iracionální příčiny, mají smysl. Pokud jsme ochotni se podívat pravdě do očí, tak spatříme nekonečný sled válek, utrpení, nacionalistického davového šílenství, a co je snad nejhorší, stále se opakujících lásek k politickým vůdcům. A to prostě člověk nedá, pokud věří, že něco má mít ještě vůbec smysl. Že existuje něco jako lidství. Vidím Patrika Ouředníka, píšícího tuto esej, jako nasraného člověka, přespříliš nasraného na to, aby ještě věřil ve význam rozčilování se. A tak se snaží smát. S černou satirou.

7 02.02.2023

Poněkud více fantaskní povídky, než ve sbírce Černé muzeum. Plno skrytých symbolů. Odehrávají se v nich rituály a obřady jak z Lovecrafta, hororové scény z klasické romantické školy i vianovské imaginace. Příjemné, kvalitní čtení.

31.01.2023

Kniha, kterou jsem zakoupil, spíše přikoupil, k jiné knize, čistě proto, aby se vyplatilo poštovné, bez žádné předchozí vědomosti o Mandiarguesovi. Vnadidlem mi byla zmínka o fantasknosti a surreálnu. Nuže, když po několika letech přišel čas této knihy, byl to čas velkého překvapení a zaujetí. Mandiarguesovi literární kvality jsou nepopiratelné a i když to jsou hlavně barvité popisy, co je základem jeho textů, bavilo mě to velice a snad každá povídka přinášela lehké chvění něčeho vzrušujícího, majíce nádech Poeova tajemna, Borelovy krutosti a erotična a bajek Leopolda Lugonese. Prostě jsem se těšil na další. Tak by tomu asi mělo u správné povídkařiny být.

1 31.01.2023

Snové putování světem mizejících míst. Ghelderode je aristokrat ducha, znechucený měnícím se světem, a vlastně světem vůbec. Ztracená duše tíhnoucí k opovrhovaným věcem a bytostem, šaškům, mrzákům, lidem na okraji. Škoda, že kniha je jen výborem z díla. Moc rád bych si někdy přečetl celou sbírku povídek Kouzla a čáry. Mohlo by to být velice příjemné literární obžerství. Děkuji tomu, kdo Ghelderodovy povídky připodobnil k dílu Thomase Ligottiho. Bez toho bych na tohoto Francouze asi nikdy nenarazil. A navíc měl pravdu.

1 14.01.2023

Rusko je cesta odnikud nikam. Nemá smysl věřit ve změnu v tamním kraji. A souhlasím, ruský stát je experiment. Experiment, který má zjistit, jak přinést co největšímu počtu lidí, pokud možno, co největší utrpení.

Podnětná, inspirativní kniha. Pro ty, kdo mají rádi Conradovo dílo přináší hlubší vhled do jeho vnitřního světa. Krom toho, zhodnocení ruského světa, které provedl více, než před sto lety, je naprosto přesné a bohužel stále platné. On věděl, co to je Srdce temnoty.

02.07.2022

Výstižné zhodnocení jednoho gaunera a násilníka, který se už jako dítě s partou sobě podobných vyžíval v trápení slabších a bezmocných. To mu zůstalo. Při pohledu na dnešní dění je těžké si neklást otázku jaký je vlastě rozdíl mezi Islámských státem a současným Ruskem. Páchají stejně strašlivé zločiny, stejně tak jsou posedlí nenávistí k ostatnímu světu. Snad jen v tom, že si ti jejich takzvaní státníci zachovávají své mimikry a nosí západní oblečení (ač by tím měli opovrhovat), takže svoji civilizovanost předstírají nošením kravat a obleků, ačkoliv by jim správně slušely ony staroruské župano-kabáty, sestřih podle hrnce a vousy po pupek. Jiný zločinec, car Petr, kdysi přikázal Rusům oholit se, ale hladké tváře na potlačení odvěkého barbarství nestačí.

4 16.03.2022

Po přečtení sbírky povídek od Jamese Tiptreeho jsem měl chuť na něco podobného, něco stejně nesnadno uchopitelného a to se mi myslím touto volbou podařilo. Kniha byla dlouho odkládaná na jindy, asi čekala na svůj čas. Tak to má být.
Pokud cítíte stejnou potřebu zhutnění vjemů, mohly by vás Aldissovi povídky zaujmout. Otázkou ovšem je, dá-li se o těchto kusech (krom novelky Slintající strom) jako o povídkách vůbec mluvit. Spíše bych je považoval za výjevy. Málokterá má určitou dějovou linii, spíše jde o popisy určitých událostí, výjevů tu v blízké, tu ve vzdálené budoucnosti, či v jakémsi neurčitém bezčasí. Některé jako Soutok, Dívka a robot s květinami a jiné jsou vůbec těžce definovatelné. Ovšem nalézají se zde i opravdové mistrovské kusy, dílka, která se vryjí do paměti i mysli. Mám na mysli snad nejsmutnější povídku v říši sci-fi Superhračky vydrží přes celé léto, dnes už klasické Muž svého času a Ubohý bojovníčku. Ale i jiné překvapí svými vizemi.

3 19.05.2021

(SPOILER) Z velkých jmen spisovatelů sci-fi literatury mi Pohl připadal vždy nejchladnější. Tvorbu tohoto autora považuji za výkladní skříň takzvané Hard sci-fi. Postavami jeho knih jsou totiž výhradně vědci, astronauti, technici, nebo nikdo. Krom mimozemských entit, samozřejmě. Ale to je v pořádku. O této knize se dá těžko mluvit, bez toho, aby něco nemohlo být prozrazeno. Je to vynikající kniha, fascinující svým způsobem. Rozdělená na kapitoly týkající se světa lidí a světa bytosti zvané Wan-To, dává čtenáři sledovat tu onu, tu druhou stranu, přičemž v první polovině knihy mi přišla zajímavější lidská stránka, pak tak druhá. Nicméně čekal jsem něco trochu jiného, těšil jsem se na vylíčení střetu lidského intelektu s jakousi božskou mocností, jak naznačovala anotace knihy, avšak toho se čtenář bohužel nedočká. Kniha je vlastně jen prologem k tomuto "utkání", ke kterému zákonitě musí dojít, až Want-To procitne se svého spánku.
Zbytečné mi také přišlo, že autor tolik prostoru věnoval sexuálnímu životu hlavního hrdiny (což mi mnohdy nepřipadalo podstatné a po pravdě posléze to už docela unavovalo, když se poněkolikáté v hlavě hrdiny náhle přepnulo tlačítko z Řešení tajemství vesmíru na Sex), kniha mohla mít o sto stran méně, což by jí jen prospělo.
Každopádně i tak je to velice dobré, představivost jitřící čtení.

6 22.04.2021

Co se týče mne, mohu jen souhlasit s tím, co napsal Robert Silverberg v proslovu; ano je to hostina. Jen pro zvané sice, ale tak to chodí. A bylo toho málo, rád bych si přidal. K povídkám neexistujícího Jamese Tiptreeho se vztahuje výrok jiného Juniora Kurta Vonneguta, že četba knih je způsob meditace Západního člověka a že ho ve chvíli čtení odnáší jinam, pryč, do jiného, vnitřního světa. Myslím, a vždycky jsem to věděl, že četba beletrie a fantastiky obzvlášť, prostě je svého druhu únikem ze všednosti tohoto života. Nemá cenu si to zapírat. Možná proto jsou tyto žánry tolik zatracovány přísnými pragmatiky. Nuže, tento svazeček povídek vás dovede vzít na výlety do Jinam. Netradiční způsoby vyprávění (díky nimž vidím a možná chybně, jistou podobnost s tvorbou Cordwainera Smithe), jež autor (ka) využívá mě dokonale bavily a navnazovaly těšit se na každou další povídku. Tohle prostě vybočuje z průměru. Mohlo toho být víc, ale díky alespoň za to málo.

2 22.04.2021

Dobrodružný příběh s námořníky, piráty, mořskými monstry, krásnou unesenou ženou a Bas-Lagským Černým Korzárem. Nemilosrdný krvák, to ano. Ale psaný v té nejlepší tradici "brakové" literatury, která má bavit, uvádět v úžas a dávat čtenáři ten krásný, dnes již ne tak častý pocit těšení se na další čtení. Stovku stran dáte, ani nevíte jak. Prostě knížka, která vás vtáhne na chvíli do jiného světa. Tak to má být.
Nicméně oproti Nádraží Perdidu je tu již o něco méně propracovaný příběh i vysvětlení jednání určitých postav. Některé zápletky si autor nechává jakoby proklouznout mezi prsty, což je škoda. A nejvíce ze všeho, bohužel, pointu celé knihy. Slibuje se odhalení velkého tajemství, ale jak už to tak u takovýchto knih chodí, nakonec se nekoná. Což mne mrzelo. Ale i tak to je silně nadprůměrná kniha.

4 13.03.2021

Je to jako když procházíte galerií a prohlížíte si obrazy. Některé netečně, jiné se zájmem, ale pak se bezděčně zastavíte u jednoho a víte, že je tomistrné dílo. A najednou pocítíte tu sílu a radost, kterou vám jeho pozorování dává. Stejně jsem to cítil při čtení této knihy. Někdo může podotýkat, že je to dvěstě let starý text a proto už nemá co říci. S tím nesouhlasím. Samozřejmě, děj není nijak košatý. Je to prostě životní příběh několika lidí, kteří se vymkli z běžné normality jen tím, že ve společnosti, kde se hříchy úzkostlivě tajily, se ty jejich dostaly na "světlo". A taky tím, jakou projevili sílu, aby se s tím vyrovnali. Text má, jak je to u Hawthornea běžné, více rovin. Od těch zjevných, přes ty skryté, ale hlavní je jistě ta, která hledá dobro ve světě i v lidech.

3 13.03.2021