jardadr komentáře u knih

Amok - tato novela mě takřka přibyla k zemi. Není tolik děl ve světové literatuře, které by tak trefně vystihovaly podstatu zla na světě, v člověku. Stačí jen jedna špatná, závistivá, podlá myšlenka a všechno je ztraceno. Jednou člověk povolí, podlehne našeptávání svého zvráceného já a už navždy je pozdě to jakkoliv napravit....

Ano, Zweigovy novely jsou opravdovým klenotem velké literatury. Není se co divit, že Zweig nemohl přežít nacismus. Člověk s jeho duší na to prostě nemohl mít dost sil, a proto raději (i se svojí ženou) spáchal sebevraždu. Byl to také dozajista protest proti pádu člověka do té hluboké propasti nelidství, před kterým, ač se snažil sebevíc, nemohl lidstvo uchránit, ani ho dostatečně varovat. Respektive, nikdo by to nedokázal. A Zweig moc chtěl věřit v dobro v lidech...
Takových lidí jako on bychom potřebovali i dnes hodně. Bohužel rodí se opravdu jen vyjímečně. Porovnejte Zweigovu lidskost, hloubku jeho bytosti a porozumnění druhým, jeho dějinnou "bezvýznamost", třeba s důležitostí, významností a filosofií takového "velikána dějin" jako je Václav Klaus. Kdo z nich by z toho klání vyšel vítězně?

10 14.02.2013

Musím říci, že mě tento román poněkud zklamal. Četl jsem ho hned po skvělé Věži a je to úpně jiný šálek kávy. Dvojí jazyk je sice velice čtivý, občas dokonce i sarkasticky humorný. Golding nebere svět umírajícího antického Řecka prostě tak smrtelně vážně a přistupuje k němu s nadsázkou, což je sympatické, ale nějak se mu tam vytratil příběh a poenta. Nebo jí má být jen poukaz na to, že svět byl i tenkrát stejný. Že uctíval bohy a modly vymyšlené podvodnými kněžími, kteří tím sledovali jen své vlastní politické cíle? A že v téhle hře je i samotná slavná věštkyně Pythie jen figurkou na šachovnici, bez vlastní vůle? Zdá se mi to na knihu málo (zvlášť když vím, jak skvěle se tohoto tématu ujal např. Mika Waltari v Egypťanu Sinuhetovi - uctívání Minotaura).

Co k této legendě dodat? Snad jen to, že pokud by F. Herbert už nikdy nic jiného nepsal, byl by stejně nesmrtelným. A stačila by k tomu tato jediná kniha, protože žádné další pokračování Duny už se jak po literární, tak po dějové stránce kvalitám první nevyrovnalo. Vlastně ani nevím, jestli je má smysl číst - snad ještě Spasitele Duny a Děti Duny - a bohatě jednou. Ovšem k Duně se zase rád vrátím stejně jako tisíce dalších a vím, že budu zase uchvácený tím písečným světem, kde se prohánějí obří červi.

Pokud by někoho zajímala i jiná Herbertova tvorba můžu doporučit sci-fi Santarožská bariéra.

Myslím, že v tom se ukazuje Herbertova velikost, že se odvážil (jako jeden z mála autorů ság) učinit z v první knize naprosto kladného hrdiny hrdinu záporného. Sympatický Paul - Muad´Dib, který roní slzy nad protivníkem zabitým v souboji, se mění v nejhoršího tyrana a vraha v dějinách lidstva. Nakonec se proti němu obrací i bývalí vlastní spolubojovníci. Je to děsuplný obrat a trochu mi zkazil dojem z první Duny. Až si ji zase někdy budu chtít přečíst, budu asi cítit hořkost z představy dějů následujících . Jsem idealista - kladné hrdiny by nám neměli brát. :-)
Jenže na druhou stranu, v knize je tolik pravd. Je tam toho tolik,co nám chtěl Herbert sdělit, že aby to vyjádřil, nemohl volit jinak a ani nemohl vývoj ságy směřovat jinam.
Navíc je to hodně čtivá kniha, i když dosti složitá jak myšlenkově, tak dějově. Není těžké se ztratit v Herbertových intrikách na druhou.

Golding rozhodně není lehká literatura. Nic čtenáři nedaruje, vyžaduje po něm stoprocentní spolupráci a to nejdůležitější je napsáno mezi řádky. Ale to někomu nemusí a někomu může vyhovovat. Události a věci z knihy začnou promlouvat jasnou řečí až teprve když se k nim vrátíte podruhé. Jak jsem se blížil ke konci, znovu a znovu jsem vyhledával a pročítal některé předchozí pasáže a byl jsem okouzlen jak propracovaná a neprvoplánová kniha je.
Souhlasím, tato útlá knížka je silný zážitek.

3 11.02.2013

Sbírka toho nejpodstatnějšího od tohoto autora. Snad jen by se do ní ještě mohla vtěsnat povídka Bílí lidé a měli byste Machena v celé jeho slávě. Je to opravdu zvláštní kniha, jak ji zařadit a zaškatulkovat? Myslím, že Machen se vymyká běžným žánrovým kategorizacím - není to přímo horor, není to fantasy, není to duchařská povídka. Je to prostě "prokletá" kniha. Jedna z těch, co inspirovala autory typu H.P. Lovecrafta.
Vypravěč sugestivní formou nastiňuje úplně jiný svět, než je ten, který lidé běžně vnímají. Ten svět, který se skrývá ve stínech a při běžném pohledu vidět není - tajemství schovaná za šedými okenicemi domů úplně běžných ulic, za kamennými zdmi venkovských letních sídel, v anglických mlhách. Ďábel si vykračuje vedle nás a my ho přitom nevidíme. Jeho dary se zdají být skvělé, ale cena za ně je neúnosně vysoká - nejvyšší.
Přiznávám, že jsem při čtení této knihy cítil rozechvění a místy svíravý pocit v nitru. Machen uměl člověka popíchnout, aby se zamyslel. V tom je jeho velký klad a snad právě proto jeho povídky ještě neupadly v zapomnění a stále se tu a tam čtou.

3 10.02.2013

Tak k téhle knize jsem se dostal dalo by se říci náhodou a byla pro mě ohromným překvapením. Mám rád literaturu 19. století a tehdejší ať německou, anglickou, či francouzskou fantastickou povídku zvlášť. Možná za to mohla nálada blížících se Vánoc, nevím, každopádně kniha mě svojí starosvětskou atmosférou učarovala - bylo příjemně mrazivě vzrušující vcítit se do těch starých dob, projít se městy a krajinami, jež moderní doba už nenávratně změnila a do postav lidí, o nichž se tam píše a kteří odešli s tím starým světem. Příběhy oscilují mezi pohádkou, pověstí, mravoučným příběhem a zabrousí i do žánru krimi.
Vkusně vybraným povídkám vévodí slavný baladický příběh Germelshausen od F. Gerstackera. Ještě teď vidím mlhavou ves v ztraceném alpském údolí a slyším vyzvánění jejich nezemských zvonů. Dalším skvostem pro mě byl Pan Strašrybka a jeho strašák od Oskara A. H. Schmitze, kde se pohádkově začínající příběh postupně mění v démonickou proměnu osobností.
Výborný je i známý Dům pana Bullemanna od Theodora Storma, kde straší špatné svědomí, nebo Krásná Abigail od slavného německého držitele Nobelovy ceny za literaturu Paula Heyse.
Prostě moc nečekejte, že se budete bát, ale dobré literatury si užijete plně.

5 10.02.2013

Poslání, které chtěl Dick vtělit do této knihy je asi následovné: Nevěřte jim! Nevěřte těm nahoře (politikům, velkým bossům aj.). Budou vám vyprávět o ráji na Zemi a jak si ho můžete zasloužit svou píli a poslušností, ale tento ráj byl a vždycky bude jen pro vyvolené.
Čtení této knihy je (jako skoro vždy u Dicka) pochmurnou záležitostí a lze krásně pozorovat autorovo znechucení nejen politikou a politikařením, ale i lidmi, kteří se v ní pohybují, čímž se kniha stává dosti aktuální k dnešní době. Nicméně není to jen nějaký suchý politický thriller, ale svižně napsaný, napínavý sci-fi příběh, kde i tu a tam prosvitne záblesk lidství, v které Dick, řekl bych, nikdy věřit nepřestal.

"Nevyhnutelné - Tohle slovo, ti co baží po moci, používají nesmírně rádi ... Jediná nevyhnutelnost, která doopravdy řídí jejich rozhodnutí, je potřeba ukojit svoje touhy." "Vládnou .... skrze tajnou znalost skutečného stavu věcí na zemi."

Kniha obsahuje vlastně jen dokončení novely Případ Charlese Dextera Warda, pár bezvýznamných črt, ale hlavně tři klasické lovecraftovské povídky, bez kterých si už snad ani nejde žánr hororu představit. Všechny dozajista patří k vrcholům tohoto odvětví literatury a ani po tolika letech moc netrácejí ze své působivosti a hrůznosti (tím nemyslím literární :-)).
Hrůzu v Dunwichi bych v Lovecraftové díle zařadil hned po povídce Volání Cthulhu na druhé místo v co do vykreslení atmosféry a děsivosti. Ponurá krajina venkova Nové Anglie, tajemné kopce s menhiry, na kterých se dosud provádějí bezbožné obřady....

Ještě jsem nečetl román Vítek, ale zatím Hvozd hodnotím jako jeho nejlepší dílo. Veskrze básnicky pojatá balada o jednom zapomenutém příběhu z Třicetileté války. Šumava - pohraniční Hvozd je zde vykreslen tak nádherně imaginativně, že jen co jsem knížku dočetl, měl jsem chuť sebrat se a jet tam, vidět to všechno na vlastní oči a v duchu na těch místech ještě jednou děj románu prožít. Nevím jestli se Stifter nechal inspirovat nějakou místní pověstí, nebo jen svou fantazií, každopádně příběh je to nádherný, čistý jak voda z šumavských bystřin. A ačkoliv je tragický, stejně člověku po jeho přečtení zůstane v duši něco povznášejícího .

K Brochovi jsem se dostal oklikou pres doslov k povídkám od Johannese Urzidila. Tam bylo jeho dílo Očarování (v jiné verzi Pokušitel) ovlivněné mystikou, pohanskou i křesťanskou mytologií a přírodou, zmíněno. Vrhl jsem se na to a byl jsem unešen. Něco tak krásného, jak po literární, tak filozofické stránce jsem už dlouho nečetl. Děj se odehrává v Alpách, pod ohromnými horami, z nichž jedna hraje v románu dokonce důležitou roli. Pro Brocha není hora jen hromada kamení, je to takřka živá bytost, ovlivňující životy lidí žijících pod ní. A lidé ji také tak uctívají. Popisy přírody patří v knize k těm nejkrásnějším pasážím.
Broch se také zamýšlí nad kořeny lidského zla. Klade si otázku, jak je to možné, že s k moci může dostat někdo takový jako Adolf Hitler. Snaží se to vysvětlit, řekl bych, nejvíc sám kvůli sobě. Aby tomu porozuměl, proč se jeho představa světa zřítila do propasti šílenství. Broch hledá v Očarování lidskost, dobro, lásku a přátelství jako protiklad k malosti, omezenosti a hrubé síle.
Nebýt německých, resp. ale i rakouských spisovatelů, byla by vůbec pro Němce, nějaká polehčující okolnost? Oni jsou svědomím Německa.
Už dlouho tvrdím, že dobrého německého spisovatele první poloviny 20. stol. poznáte podle toho jestli utekl před Hitlerem někam pryč. Další známkou kvality je, jestli nacisté veřejně palili jeho knihy. Tohle všechno Broch (stejně jako Mannové, Remarque, Zweig a jiní) splňuje. :-)

Ne tak známá kniha od Conrada, ale rozhodně jedna z jeho pěti nejlepších. Na jednom malém tichomořském ostrůvku se protnou osudy několika lidí. Postupně houstnoucí atmosféra se nakonec promění v šílenství, hrozný sen pro všechny - bouři, z které nemůže nikdo vyjít nedotčen a málokdo živý.
Kniha na svou dobu neuvěřitelně pracuje s napětím, takže vůbec nemáte pocit, že byste četli dílo staré skoro sto let. Vše se stupňuje až je vám z toho při čtení úzko. Hltal jsem ji celá dopoledne, každý odstavec a dialog. Nic mi nesmělo utéct. A když jsem ji dočetl, dlouho jsem ještě hleděl na prázdný papír za poslední tečkou, jakobych tam mohl ještě něco nalézt. Ve skutečnosti se mi znovu hlavou honil celý děj a to jak to nakonec dopadlo. Že to jinak skončit nemohlo... i když jsem si celou dobu přál, aby ano.
Pokud Srdce temnoty je podobenstvím o cestě do pekla, pak Vítězství je podobenstvím o boji dobra se zlem.
Navíc Conrad má skvělý styl, takže stoprocentní čtenářský zážitek.

4 04.02.2013

Mysteriózní, fantastická cesta do Prahy na přelomu 16. a 17. století. Sen se prolíná s realitou. Čtenář má pocit že prochází nějakou galerií:
Dvůr Rudolfa II. s jeho pompézností, kavalíry, dámamy a alchymisty.
Rudolfova kunstkomora a lvi řvoucí v Jelením příkopě.
Tajemné židovské město se svým učenci, kabalisty. Krásná židovka Ester, žena Mayzlova.
Nádheru a lesk hlavního města říše Římské střídající blížící se náboženské šílenství Třicetileté války.
Dřívější slavní a mocní mužové království se v předvečer Staroměstské exekuce scházejí už jako obyčejní lidé v jedné pražské hospodě...
A nakonec zánik staré Prahy ve víru průmyslové revoluce 19. století ... a s ní mizí i Mayzlův pověstmi opředený poklad.

Útlá knížka přečtená jedním dechem. Krásný příběh. Mohl by z toho být pěkný film.
Perutz ve svých knihách uměl vystihnout atmosféru doby a místa. Je to napůl dobrodružný příběh o lupičích a zbězích a napůl lehce filozofující spis o morálce, neodvratném osudu, o lidských slabostech. Hlavní hrdina se snaží působit dobro a pomáhá si v tom různými prostředky, ale kde jsou hranice, které už nelze překročit?
Perutz spojuje prvky reálné a fantastické, dějem se prolínají pověsti a postavy možná lidské, možná nadpřirozené. Vstupují do něj, mění běh lidských životů. Takřka jakoby byl slyšet jejich výsměch člověčímu pokrytectví a přetvářce.
A ten konec... ten poslední odstavec!

Ano souhlasím s tebou Vero Silent, že vzít si jako první knížku od Conrada Srdce temnoty (ačkoliv u mě to tak bylo) může být cesty jak ho nikdy do svého srdce nedostat. :-) Ve svém nadšení jsem ji dal přečíst své přítelkyni a ona na to měla dost podobný názor jako je ten Váš. Takže pokud někdo má chuť rozlousknout literární tajemství Josepha Conrada raději a vřele mu od něho doporučím román Vítězství (což byl pro mě ale také absolutní zásah), který je čtivější a skvěle napínavý, anebo slavného Lorda Jima, ten je sice místy trochu rozvláčný, ale nakonec stejně člověk dočte knihu s otevřenými ústy a hlavou plnou myšlenek...
Jestli se nepletu ve všech těchto třech románech také vystupuje osoba Marlowa, jakožto vypravěče různých dějů.

3 04.02.2013

Tak tohle je absolutní literární orgie..... Klasika každým coulem. Ač u nás ne tak známá kniha, v anglofonním světě braná jako jedno ze základních děl. Je víc než fascinující. Je takřka sebezničující, vydat se s Marlowem do nitra Konga - do nitra temnoty. Poznáte, že temnota není nic mimo nás, je stále v nás. Čeká jen na příležitost, aby se probudila. A pak se i z toho nejuhlazenějšího anglického gentlemana stává ten nejhorší divoch....
Úžasný apel na lidskost... Přečtěte si a přemýšlejte o lidství....

15 19.12.2012

Byla to má třetí kniha, kterou jsem od Conrada četl. Seznámil jsem se s ním Srdcem Temnoty a to byla jedna z mála chvil v životě, kdy k vám může vstoupit literární dílo a vy cítíte, že jste v jeho moci. Takové bylo Srdce Temnoty (a nezapůsobilo tak zdaleka jen na mě).
Lord Jim je poněkud jiný příběh, knihy spojuje postava vypravěče - Marlowa. Jinak je to úžasně zpracované téma lidské slabosti. Hlavní hrdina je jeden z prvních prototypů tzv. antihrdinů - člověk, který propadá svým slabostem, a to je v tomto příběhu zbabělost. Zklamal jednou, omluvitelně ... podruhé neomluvitelně. A co pak se sebou samým? Když ideály a víra v sebe kladená vzala vniveč? Uteci někam, zahrabat se pod zem? - jak mu radí druzí? Nebo to nevzdat a ještě jednou se pokusit získat nazpět svou čest a víru v sebe sama?
Nádherně zpracované téma (i když občas knize nemohu vytknout zdlouhavost). Tragické téma hodné Shakespeara.....
Mám pocit, že po tomto světě chodí mnoho Lordů Jimů.... ale v poslanecké sněmovně je nepotkáte.....