jardadr komentáře u knih

Tentokrát nejde o vyprávění známé legendy o čarodějnickém učni ačkoliv i zde je tím Krabaten míněn bájný lužickosrbský hrdina. Avšak zdá se mi, že jako většina postav v této knize je postavou spíše symbolickou a představuje nějaký určitý princip. Krabat, neboli jeho vtělení do mužských postav rodu Serbinů prochází věky od stvoření světa po nedávnou minulost a neustále se potýká se zlem představovaným rodem Reissenberků (zřejmě podle nějakého skutečně kdysi existujícího rodu). Jejich konflikty se odehrávají v mystické i fyzické rovině a Serbinové jsou po dlouhá staletí jejími obětmi. Nakonec už zbývá jen poslední Reissenberk a zdá se, že by mohlo dojít k usmíření. Ale není to možné, staletí příkoří se nedají zapomenout. V této chvíli se mi zdálo nejvíce, že Brězan podléhá myšlence možné nápravy světa skrze nějaký lidský systém, zřejmě socialismus, nevím. Po vymření Reissenberků však Serbinové nezapomenou na toto jméno, které v knize symbolizuje lidskou lakotu, hamižnost a panskou zvůli.
Další rovinou knihy je příběh posledního Serbina Jana. Ten je genetickým vědcem a zároveň se svým protipólem, vědcem sloužicím "Reissenberkovi" objeví možnost jak změnit člověka v "moudřejší" bytost. Tato rovina knihy se nese v duchu polemiky má-li člověk právo takové věci provádět a může-li to přinést cokoliv dobrého. Nakonec Serbin dojde k názoru, že změnit se nemůže člověk a jediná naděje je pokusit se změnit svět.
Kniha je přes svou zálibu v symbolistních příbězích, hádankovitých rozhovorech a jistou ne úplnou ukončenost (jak jsem zjistil, tak se jedná o první knihu trilogie) dobře čitelná a musím říci, že přesto, že jsem občas nechápal, proč ta, nebo ona pasáž byla vůbec do knihy zahrnuta, mě dost bavila. Snad pro svoji mystičnost, snad proto, že mě Horní Lužici, tuto tajemnou zemi, dlouho přináležející pod Korunu českou, už dlouho láká poznat.

2 04.11.2013

Skalbeho pohádky mi učarovali ještě jako dítěti, a to díky nádherně imaginativním ilustracím. Věřte, že tak povedeně ilustracemi ztvárněných knih se povede za desetiletí možná tak deset.
K četbě těchto pohádek, občas spíše balad. jsem se dostal až později. Je pravda, že ne všechny mne nadchly, ale tady vůbec nejde o to být unešen dějem, ale snovou atmosférou, v které se většina z nich odehrává. Je to spíše sen uvedený do literární podoby. Krásné jsou popisy Lotyšské krajiny, venkova i lidí a zvyků, jež mají.
Pokud bych hledal paralelu ke Skalbeho dílu, asi by mě napadly pohádky Oscara Wilda. Dalo by se říci, že komu se líbí jedno, bude se mu líbit i druhé.

5 01.10.2013

Ranné povídky P. K. Dicka, ale i z nich už na nás cení zuby všechny černé můry, které autor měl a rád se o ně podílel se svými čtenáři. Jen tak namátkou z té hromádky nápadů, které mohou tížit mysl paranoika ; falešné identity, prapodivné nepřátelské invaze z vesmíru i jiných dimenzí, konflitky lidí s roboty i strašidlo studené války, delirické zážitky, paralelní světy, skoky v čase a prostoru, rozdvojené osobnosti až třeba v snad nejdepresivnější povídce neúnavný, neodvolatelný robotický prodejce.
Většina povídek jsou krátké nápadité příběhy, nepostrádající vtip, ani napětí. Dvě jsou delšího formátu a připomínají trochu space opery. Avšak ve všech povídkách je nakonec skryto něco hlubšího, něco co bylo zřejmě Dickovou prapůvodní myšlenkou, kvůli které je nakonec napsal. Styl sci-fi je jenom forma, do které ja zabalil. Při čtení Dicka nemůžete necítit určité znepokojení, někdy záblesk jakéhosi deja vu, projekce nápadu, myšlenky, která vás donutí ztuhnout a věnovat jí několik minut svého života, někdy se vám vrací po hodiny a nejednou na Dickovi nápady nezapomente po leta.
Dick byl skeptický jak vůči lidstvu, tak vůči člověku. V jeho knihách většinou nejsou lidé ti dobří a spravedliví. Pokud jim přiznává něco dobrého tak schopnost lásky, soucitu a touhy po svobodě. Tohle jsou, řekl bych tři axiomy jeho knih. A věřte, že vám taky ukáže jak všemožně se tyto vlastnosti dají v lidstvu i v člověku zabít. A ještě jedna věc prostupovala povídkami v této sbírce; a to byl rasismus, který Dick nenáviděl a opovrhoval jím. Tohle všechno z Dicka dělá nejen pouhého spisovatele sci-fi, ale posunuje ho mnohem výš.

7 22.08.2013

Tohle byla nejoblíbenější knížka mého dětství. Žádná jiná mě tolik nezasáhla a ve světě mé fantazie tento stupeň překonal až v mých 14 letech J.R.R. Toliken se svým Společenstvem prstenu. Tři příběhy o fantastických dobrodružstvích Davida Damiána neskutečným způsobem rozněcovaly moji fantazii, až se nadosmrti vryly do mého vědomí. Tuto knihu řadím k pro mě přelomovým knihám. Je skoro neuvěřitelné, že vznikla u nás, Věřím, že být to na západě neupadla by v zapomění, naopak zvlášť podle prvního příběhu by vznikl jistě i úspěšný film.
Jsem zasažen fantazií a D.D.D pro mě tento svět otevřela. Tímto to začalo, pak přišla fantasy a sci-fi. Ale ještě stále, když se dostanu do Vltavína - pardon, Týna nad Vltavou - hledám ve starých uličkách dům se slunečními hodinami a obchůdek židovského čaroděje Eliáše Glocka.

6 08.08.2013

Skvělé prázdninové čtení. A to nemyslím nijak ve zlém. Naopak. Břitké, inteligentní, vtipné povídky sršící černým humorem, někdy až na hranici cynismu vás rozhodně chladnými nenechají a přitom se tak krásně čtou a tak baví. Kolik autorů to umí, nebrat se tak vážně a přitom se vnutit do myšlenkových závitů čtenáře. Na některé povídky této knihy nezapomenu. Z těch humoristických Léčba neklidem, Klid a mír venkova, Myš (teď už vím, kde vzal Rowan Atkinson námět pro svoji slavnou převlékací scénu z Mr. Beana) a Vůl, který měl stání. A z těch mrazivých, při kterých jsem si říkal, jestli byl Saki opravdu takový cynik pak Mlčení Lady Anny, Kocomour - která trefně postihuje lidskou přetvářku a pokrytectví. A zvlášť legendární povídka Sredni Vaštar, o krutém bohu ponižovaných a utlačovaných. Je to zásluha Jana Zábrany, že Sakiho pro nás znovuobjevil.

9 05.08.2013

Zatím jsem četl jen esej o Bílé nemoci od Karla Čapka, nechci tedy hodnotit celou knihu. Avšak i tak jsem v rozpacích. Doktora Geléna Uhde hodnotí jako teroristu, který málem zachrání svět. Teroristou proto prý, že odmítá léčit vybrané lidi - ty, kteří mají něco společného s mocnými, tedy s politiky. To se ho zřejmě v době tzv. druhého čtení dotýká osobně. Protože on sám byl dlouhodobým politikem. Vidí v tom pro něj "klasickou" českou malost, která se projevuje nedůvěrou, tařka neláskou v politiky. To je tedy smutné slyšet od muže tohoto formátu. Snad by mohl vidět a vědět, že ta odtažitost se nikdy nebudovala zezdola nahoru, ale naopak. Vidím ale, že v hlavách polistopadových politiků, zvlášť těch, co tam působili dlouhá léta, se vytvořil pocit ublíženosti, nedocenněnosti. Zřejmě jim všem křivdíme.
Ale zpátky k článku. Podle Uhdeho je jedinou správnou variantou k porážce totalitního státu regulerní válka. Galén se dopouští terorismu, když odmítá léčit pár desítek lidí, politků, jejich úředníků a rodin. Námitka je to správná, že manželka úředníka nenese vinu. Potud je to teororismus. Avšak sám onen úředník je raději ochoten ženu obětovat, než aby se vzdal svého místa, jak zní Galénova, řekl bych hodně mírná podmínka. Tím se terorismus vytrácí. Copak flek je oproti milované osobě nějaká hodnota? Kdyby byl každý terorismus tak mírný, jednoduchý! Kdyby Galén nemoc sám šířil za účelem svého "humanistického" cíle, bylo by to jiné, ale on to nečiní, umí jenom léčit. Vyrovnání se s Hyppokatovou přísahou je už na jeho svědomí, jak si to zdůvodní.
Ačkoliv uznávám Uhdeho názor, že terorismem, nátlakem, vydíráním, nebo lží nemůžeme přemoci zlo, přece se mi však nezdá
přímá válka, bombardování měst plných nevinných lidí, umírání na frontách o nic lepším. Spíš naopak. Uhde vyčítá Galénovi destíky nevinných, kolik ale stojí jeden kobercový nálet? Nu což, nakonec se stejně nepodaří ničemu zabránit a já zase aspoň znám jiný zajímavý názor na jednu knihu.

Už delší dobu si myslím, že chceme-li se mi, jakožto Češi, o sobě něco dozvědět je snad lepší přečíst si o sobě hodnocení od někoho, kdo odsud nepochází, ale tuto zemi poznal. :-) Dokazuje to i Ripellinova kniha. Máme v sobě zakořeněno mnoho předsudků, nejen vůči cizím věcem a lidem, ale hlavně proti sebe samým. Proto je vždycky potřeba brát v potaz pohled třetí, nezaujaté strany. Nic nemá jen jednu stranu a Ripellino nám to ukazuje. Zřejmě každý, koho tato kniha zasáhne se už nikdy nebude na Prahu dívat aniž by se před ním vynořovala tajuplná, mnohdy už zaniklá zákoutí, aniž by nemusel myslet na Kafku a Haška, Ripellinovi oblíbence. Jednoho jakožto reprezentanta Prahy tajemné a druhého, coby symbolu necudného taškářství, hospodského života metropole.
Do knihy se samozřejmě nemohlo vejít vše. Ripellino se mohl například více věnovat Karolinské Praze a zvláště tajuplné Praze Václava IV. O pozdější Praze kacířských husitů, městě, kde se zrodila reformace v knize už žádná zmínka nepadne vůbec. A tak mi přijde škoda, že historie Prahy Ripellinovi začíná učarovávat ponejvíce až dobou Rudolfa II. Přesto však ještě zůstává mnoho prostoru pro rozehrání magického divadla a autor ho umí rozeznít opravdu mistrovsky. Zná stejně tak dobře německé pražské autory, jako české básníky dvacátého století, císařské alchymisty jako hospodské povaleče a pražské podíviny tak jako židovské mudrce, barokní umělce, tak jako gotické stavitele katedrál a mostů. A všechno to dokáže podat a vyprávět o tom tam barvitě, že čtenář má občas pocit, že Ripellino píše o nějakém cizím, neznámém městě, v kterém jste ještě nikdy nebyli a teď ho náhle toužíte poznat. Je otázkou však, zda-li ho ještě můžete nalézt v dnešní Praze globálního, moderního věku.

5 29.06.2013

Tahle kniha v češtině vyšla poprvé a mám za to, že naposledy. Jistě ne proto, že by si to nezasloužila, ale pro svoji těžkou čitelnost, nepochopitelnost, nezařaditelnost. Rozhodně to podle mne, není román. Nejvíce připomíná báseň v próze a nějak tak, je potřeba k její četbě přistupovat. Věty málokdy dávají jasný smysl, někdy je čtete dvakrát třikrát a stejně jsou neuchopitelné, děj není podstatný. Nakonec jsem si oblíbil tento způsob: každý den si přečíst tak deset, patnáct stránek, víc snad ani nelze. Vnímat jen zvuk slov, krásu básnického jazyka. Kolikrát jsem přemýšlel, jak vlastně Hadwiger dokázal napsat takový text. Střízlivý člověk by toho nemohl být schopen. Tak může psát básník v horečkách, upadávající do mdlob, tak může psát básník požívající opium. Jsou to výjevy vynořující se z hlubin podvědomí. Neklidné a kruté představy zločinů, sebevražd, chudoby, bídy, popravišť, ale i popisy pohádkových krajin. Pocity vyjádřené nejroztodivnějšími slovními spojeními:
"Musím ke rtům přiložit flétnu, neboť mne trápí západy slunce."
Anebo mne napadá; tak nějak by mohl vypadat jakýsi kryptogram pro šifrování zápisu hudby, protože tak to nejvíc znělo, víc jako hudba, než jako text.
"Myriam vše navlékla do snu. Myriam zavolala pole a rokle, její hlas šel po svazích lesních hor; a kde žilo kouzlo, tam ho za hosta zvala."
Zajímalo by mně, jak by Abraham Abt vypadal, kdyby ho opět přeložil někdo jiný. Musela by to být zcela jiná kniha. Tak svébytný text je v převedení do jiného jazyka samozřejmě nejméně z poloviny i dílem překladatele.

1 29.06.2013

Bylo zajímavé číst tuto novelu zároveň s Hesseho Narcisem a Goldmundem a srovnávat tyto dvě díla. V Hesseho knize je prakticky vzdán hold smyslovosti, tělesná láska se románem prolíná jako hlavní červená linie, zatímco Tolstoj se k otázce vášní a sexuálních tužeb staví dost skepticky. De facto viní je, a zřejmě právem, z mnoha špatností, jež hýbou lidstvem.
Teprve po dočtení sonáty čtenáři dojde rafinovanost autora. Pozdnyšev nejprve popisuje svůj pohled na ženy, jaký měl před svojí změnou ve vězení. Vypráví o svém životě, který nežil úplně střídmě a jak toužil po vřelém, horoucím citu v manželství. Ale řeší to jako většina mužů v jeho době, po krátkém dvoření se přichází hned sňatek. Takřka zákonitě dochází k rozčarování a neshodám. když Tolstoj popisuje důvody manželských hádek, musel jsem se občas sám nad sebou zastydět a mnohou situaci poznal - jak jen to dokázal vystihnout!
Dojde ke zločinu ze žárlivosti, tedy z toho nejnižšího pudu, kterého jsou lidé schopni, chorobná žárlivost lidstvo sesazuje z trůnu myslících bytostí. Pozdnyšev v poslední části knihy dospívá k názoru, že vše byla jeho vina, protože se nedokázal zbavit předsudků a neuměl se na ženy dívaj jinak, než jako sexuální objekt. Proto v každém muži vidí soupeře a čím bližší byl jeho ženě, tím se mu zdá nebezpečnější. Dochází k názoru, že pokud tento pohled přetrvá, nikdy nebudou ženy fakticky rovnoprávné - i kdyby provozovaly všechna povolání jako muži. A myslím, že se pan Lev Tolstoj nemýlil a ani po stu letech tomu není jinak.
Tato novela však obsahuje myšlenek mnohem víc...

6 18.06.2013

Tak nevím, ale jelikož mám Hesseho moc rád, musím na něj být přísný a napsat, co si o této knize myslím. Řekl bych, že pro Hesseho to byl snad ještě větší úskok stranou, než Stepní vlk, kterého dopsal před tímto románem. Ale tentokrát to už nebyla horolezecká výprava do sféry čistě filozofického románu, odehrávajícího se možná jen v hlavě hlavního hrdiny, nýbrž cesta do nížin díla na pomezí klasické středověké disputace na téma; hádala se duše s tělem, vagantského románu a místy až lehce erotického dílka, jakoby z dílny Gioacoma Casanovy. Četlo se to výborně, pravda, ale nějak mi tam mnoho věcí nesedělo. Například, jak lehce Goldmund proplouvá životem, prakticky nic nemusí, vydělávat peníze, jíst, nemusí se ani pořádně strojit, ale přesto mu jen stačí kývnout a ženy a dívky s ním jdou. Tím se dostávám k další věci, nepřipadlo Vám, že když se v knize mluvilo o lásce, myslel se tím vlastně jen sex? Říkat sexu tělesná láska je samozřejmě jen takový básnický přílepek - přetvářka, aby to znělo lépe. Ani Lydii vlastně nemiloval, jen později ve "stáří" na ni vzpomínal a jaksi tušil, že by ji milovat mohl. Bral si ženy a dívky jak se mu zachtělo. A kdyby nedošlo k neuvěřitelné náhodě, ztratil by se jeho život v prázdnu a nesmyslnu. Jen díky ní mohl vytvořit pár hodnotných děl, jen k těmto cílům směřoval jeho život.
Nu, tato myšlenka se mi na tom tedy líbila, cesta k vytvoření něčeho stálého vedoucí přes trní života, i když v Goldmundově případě spíš přes růže života. (Velice zajímavé, co se týče tohoto tématu, je prostudovat si život Guy de Maupassanta, muže, jenž tvořil z živočisné vášně, zasvětil se sexu a požitkům, a vytvořil opravdu neskutečně úžasná díla a jak ho to strávilo a rozmáčklo jak nahnilé jablko).
Uznávám, Hesse neměl v záměru vytvořit kladnou postavu, ale ani Narcis se mi nedostal pod kůži. Za prvé pochybuji o tom, že by středověký mnich asketického ražení nabádal někoho, zvlášť přítele, ke světskému životu a pak, vadila mi ta jeho nabubřelost, on byl doopravdy narcis. To je třeba vada mého subjektivního pohledu, ale nejtěžší ranou mi byla průhlednost děje knihy; dalo se čekat, že z kláštera Goldmund odejde, že bude zaučen nějakou lehčí ženou, že se mu to zalíbí, že dojde k nějakému hradu a potká rytířské dcerky, že se je pokusí svést, že z toho budou problémy, že někde potká mistram, jenž ho vyučí v řezbářství, že zřejmě bude mor a že se nakonec s Narcisem zase shledají a on uplatní své nadání a životní zkušenosti v práci na umění.
Souhrn by zněl asi takto, je to chytrá, milá kniha a jako vždy u Hesseho je potěšení ho číst. A také vím, že Hessemu nešlo o to napsat autentický historický román, že mu středověk posloužil jen jako kulisa pro vyjádření svých myšlenek, ale výšin klenotů jako jsou romány Stepní vlk, Pod Koly, sbírky povídek Tento svět, anebo novely Knulp (který byl tulákem mnohem propracovanějším) Narcis a Goldmund nedosahuje.

4 18.06.2013

Už dávno jsem pojal podezření, že Karel Klostermann vlastně píše ne až tak čistou realistickou literaturu, ale mytologii
Šumavy, a za realismus je to považováno proto, že on se k tomu nikdy nevyjádřil a kritici to tak pochopili. :-) To myslím s trochou nadsázky... ale že jeho příběhy vesměs jsou "novodobými" mýty toho úžasného kraje, tomu věřím docela. Jen si vemte tuto novelu. Jde o ponurý příběh na téma viny a trestu, ale netrestá spravedlnost lidská, nýbrž ta vyšší. Když v popisované osadě dojde ke zločinu, kterému nikdo nezabrání, ač takřka všichni vědí, že se děje a jen jeden, který to netuší přijde pozdě, snese se na ni velké hejno havranů, a už v ní zůstane krákat na střechách. Také zástupy lišek náhle bloudí po nocích mezi domy a hledají čím by se nasytili. Jako poslové temnot, zvěstovatelé zprávy, že o vině se ví a nikdo trestu neunikne. Lidé zkažení touhou po majetku propadají svým neřestem. Někdo volí raději smrt, jiný s sebou nese své šílenství. Kůrovcový ráj pomalu končí a na kraj padá bída. Osada beze stopy zaniká...

8 17.06.2013

Jen jsem četl a zíral jak prozřetelný a nestranně satirický dokázal být tento pán. V tomto dílku sepsul celé slavné dějiny nejen Francie, nýbrž i lidstva jako takového. Monumenty srazil se svých podstavců, mnohé ctnosti odhalil jako nepravosti, nenechal na nikom niť suchou, jak se říká a do svědomí sáhnul snad každému. Ale hlavně si z okázalé, tolik opěvované lidské společnosti udělal pěknou legraci, sebe z toho nevyjímaje. Ze sama sebe udělal starého spisovatele, zastánce nespravedlivě stíhaného, kterého dav, proti jeho vůli jednou vleče na ramenou na onu stranu, podruhé na opačnou.
Je v tom tolik sarkasmu až cynismu, neúcty k autoritám a mohlo by se z toho, při hodnocení současné politické situace beze všeho citovat i dnes. Věřím, že touhle knihou by (pokud by byla napsána dnes, nějakou stejně uznávanou osobností jakou byl ve své době France) premiéři a namyšlení prezidenti, zlostně podpalovali v kamnech. A je jasné, že ještě v nějakém 17. století by ho za ni od církve stihla hranice. Ve dvacátém byl "jen" exkomunikován. :-)
Snad bych knize vytkl jen poněkud protáhlejší a nudnější třetí čtvrtinu, kde se opravdu hodně politikařilo. Ovšem konec byl zase skvělý.

"No a co na tom, že jsme válku prohráli, polovina obyvatelstva je mrtva a země zničená!? Ale byla to slavná válka a byla naše!"

2 29.05.2013

Opravdu skvělá kniha, ač je to jen hrubý průřez Uridilovou tvorbou, jeho myšlenkami a pohledy na svět. Tento autor by si zasloužil víc. Už jen proto, že víc než polovinou svého života prožil v Čechách, narodil se zde a jen díky běhu dějinných událostí zde nemohl i zemřít. Hodně si všímá soužití Čechů s Němci, nehodnotí, nikomu nenadržuje. Když čtete jeho povídky, říkáte si, mohlo to fungovat - kdyby Češi byli aspoň zpoloviny jako Karel Klostermann a Němci jako Johannes Urzidil.

2 08.05.2013

Tak nebylo to od Calvina úplně to nejlepší, ale špatné to taky nebylo. Zajímavý pohled do světa dítěte obklopeného válkou, hrubostí a násilím. A sám ten desetiletý, nebo dvanáctiletý kluk je tím jak se k němu chovají lidé z okolí už tak prosáklý, že ač světem dospělých opovrhuje a považuje ho za nesrozumitelný, jednou pravděpodobně bude úplně stejný jako oni. Calvino tím naznačuje, že svět si zlým a špatným děláme sami. Dojemné byli okamžiky, kdy Pino toužil po tom hrát si jako jiné děti dětské hry, žít ve světe fantazie a ne kruté reality. Vždyť jeho nejoblíbenější hračkou, okolo které se všechno točí je ukradená pistole.
Doslova trapný byl naopak doslov. Kniha vyšla roku 1959 a to asi mluví za všechno. Autor doslovu pořád přemýšlí o Calvinově politickém převědčení, a jeho díla, ze kterých necítí žádný politický podtón považuje za zbytečná odbočení. Také Calvinovi vytýká, že se po roce 1956 odklonil od komunismu. Aby ne, do Československa ne, ale do Itálie se rozhodně dostaly zprávy o tom co se děje v Maďarsku a jen zaslepenec by nezačal mít pochybnosti...

3 05.05.2013

Mýlil jsem se, když jsem podezříval Waltariho, že Dohru napsal proto, aby se zavděčil představitelům "dobré" společnosti, kteří ho za první díl odsoudili. Teď už vím, že tímhle spiskem se jim rozhodně nezavděčil - jen málokterou niť na nich nechal suchou. Opřel se s chutí do relativizování lidské spravedlnosti a zákonů. A povedlo se mu napsat dokonalé dílko. Oproti Cizincovi už v něm není tolik poetiky, více se používá mluvené řeči a děj běží rychleji. Řekl bych, že je i čtenářsky přístupnější. Ovšem cenou za to je, že lze poznat, jak je to všechno napsáno s jedním úmyslem. Cizinec byl mnohoznačnější, mohl se odehrávat prakticky kdykoliv v čase, třeba až v dobách mytické Kalevaly. Dohra je naopak přesně situována do první poloviny 20. století a je to z toho poznat. Na druhou stranu není tak temná a vlastně končí dobře, vítězstvím odpuštění, pochopení a života.

4 02.05.2013

Tato útlá knížečka je zřejmě to jediné, co u nás od tohoto kdysi slavného německého autora 19. století kdy vyšlo, což je určitě škoda, zvlášť přihlédneme-li k tomu, jaké mnohdy knižní hrůzy se objevují na pultech. Svazek o třech povídkách z celého rozsáhlého díla není věru mnoho. První povídka je dobrodružný příběh víceméně šestákového ražení, zbylé dvě jsou kvalitativně mnohem výš. Avšak všechny tři spojuje jakýsi tísnivý smutek (který je zřejmě Raabemu vlastní) a příběh z Prahy a Třicetileté války i temná ponurost. Líbilo se mi vystížení atmosféry pražského židovského města okolo roku 1820. Bylo by úchvatné se tam v té době ocitnout, vidět ty křivolaké uličky, ošuntělé domy, se svými mnohdy prapodivnými obyvateli a zdáli slyšet vyzvánění křesťanských zvonů.

1 30.04.2013

Nikdy bych si nebyl pomyslel, že je možné složit román vlastně zhola jen ze samých myšlenek a úvah a napsat to tak, aby to přitom bylo úžasně čtivé. A to i přes skutečnost, že tohle arcidílko se krom úvodní kapitoly de facto odehrává jen v mysli hlavní postavy.
Věřím, že tohle je jedna z knih, ke kterým se člověk po čase vrací a i když je čte potřetí stále bude nacházet nové a nové podněty pro přemýšlení. Hesse měl dar věci vysvětlovat prostě, přímě, nepotřeboval k tomu používat frází, ani odborných výrazů, věty v jeho knihách plynou jako klidná řeka, ale také její silou podemílají břehy konvenčnosti a měšťáckosti...

8 28.04.2013

K čemu tuto knihu přirovnat? Snad k váze z tvrdého, křehkého skla. Jeden si ji pořídíte, kocháte se pohledem na ni, jste z ní překvapení, potěšení. Pak k ní přijdete druhý den a před vámi se objeví jen tříšť desítek kusů skla a je prakticky nemožné představit si ji ještě někdy smysluplně celou. Takový byl pocit při čtení Monsieura aneb Knížete temnot. Do její půli jsem byl nadšen, Durrell je opravdu dobrý vypravěč, nejsilnější asi v cestopisných fázích, ale i některé momenty jako noční pohřeb, temná mše v poušti byly skvěle napsané a člověku přeběhl mráz po zádech. A jelikož je to především teologický román, tak nemohu opominout rozbory gnostické víry, což mně asi zajímalo nejvíc. Zvlášť v dnešní konuzmní době nepříjemně pravdivě vyznívá myšlenka, že duše je náš největší statek a to, co nás může dovést k vítězství nad temnotou, které tělo až příliš snadno podléhá. Gnosticismus nachází ve světě bezútěšně ovládnutém Monsierem jen jedno východisko - osvobození duše skrze smrt těla.
Ale pak ta druhá půle knihy! Roztříštěná a rozbitá do mnoha směrů různých šílenství jednotlivých postav. Málokdo je ušetřen, zdá se, že všichni směřují k sebevraždě. Nakonec v knize vystupuje několik spisovatelů a je skoro nemožné zjistit, kdo je skutečný a kdo jen projekce mysli vytvořená podle nějakého vzoru.
Řekl bych, že největším Durrellovým problémem jako literáta, je jeho místy až do krajností vybičovaná intelektuálnost. Nikdy nejde k věci přímo a občas text "obzvláštní" několika stránkami naprosto nesouvislých, s knihou prakticky nesouvisejících vložek; různých těžce uchopitelných úvah, myšlenek, vtípků, přes které se prokousat je mnohdy utrpení.
Ale jak říká ke konci knihy jeden z jeho šílených spisovatelů (možná jediný "skutečný"): nechtěl jsem napsat obyčejnou knihu. Tím se mnohé vysvětluje, a takto je potřeba na Durrella pohlížet.
"

5 23.04.2013

Novela Pod Koly a sbírka povídek Tento svět se věnují převážně tématu ztráty dětství (potažmo nevinnosti) a mládí. To vše s neochvějnou Hesseho lidskostí a soucitem. Občas máte pocit, že v Hesseho světě vlastně ani opravdoví špatní lídé nejsou. Není to proto, že by je Hesse vidět nechtěl, nebo si je neuvědomoval. Je to spíše proto, že Hermann Hesse poznal a pochopil, že psát o dobru a o víře v lidské pochopení a soucítění je důležitější a pro tento svět potřebnější, než zkoumat jeho špatné stránky. A přitom jeho svět neztrácí nic z opravdovosti našeho světa. Když popisuje odchod syna z domova na studia, nebo do světa a loučení s rodiči na nádraží, je to jako by se vrátila léta zpátky a já viděl sebe tenkrát. A znovu se mi sevřelo srdce, jako tenkrát, když jsem opouštěl dosud známý svět a blízké lidi vstříc neznámému, novému, když na tom nádraží zůstává dětství, nezralé sny, mladistvé okouzlení. Vše to je jako ohňostroj, který na rozloučenou připravil Hessemu kdysi jeho bratr. Zazáří a pohasne a čas to zahladí.
Hesse je sladkobolný, ale ne sentimentální. Jeho pohled na život a svět je plný pokory. Kniha, ke které se člověk jistě vrátí, až bude potřebovat léčit duši...

4 17.04.2013

Pokud by Dostojevskij psal knihy jako tato, zřejmě by už dávno, zaslouženě, byl zapomenut. Se skvělým Zločinem a trestem, který jsem četl hned předtím, se tohle nedá vůbec srovnávat. Myslím, že kritici v tomto případě mají pravdu - ale aspoň z tohoto románu zůstalo něco světu; označení chudých a utlačovaných jako uražených a ponížených, což se používá doposud.
Chápu, že se to mohlo někomu líbit, ale já jsem asi po třetím hysterickém Natašině záchvatu, knihu znechuceně zavřel a věnoval příbuznému. Z hlouby duše mi byla Nataša i ta druhá protivná, ten jejich ustavičný brek. A většina ostatních postav také. Nechápal jsem jejich naprosté odevzdání, poraženectví. Navíc se mi postavy vůbec zdály šablonovité, předem odhadnutelné neživotné.
Prostě je mi líto, snad to Běsi spraví :-)

2 09.04.2013