jarmik komentáře u knih
Zpočátku mě iritoval familiérní tón výkladu a (ne moc vydařené) vtipkování. Někde kolem třetiny textu se můj pocit obrátil k lepšímu a knihu bych doporučil. Mně jakožto laikovi pomohla uvědomit si dva nebo tři postřehy o tom, jak se dělá román. Třeba že typicky v beletrii dostávám jako čtenář naprosté minimum popisu protagonistů a prostředí; přesto si já sám dokreslím všechno do plastického detailu.
Zajímavá knížka; jen ty fascinující informace by si snad zasloužily trošku záživnější podání.
Knihu bych doporučil. Přinejmenším jako úvod do přemýšlení o fotbalu od autora ze země, která má všechny předpoklady umět psát o fotbalu.
Knihu určitě doporučuji. Přemýšlel jsem docela, zda by se tyto základní rady do života neměly učit ve školách.
Mé oblíbené téma. Výpravný katalog k pěkné výstavě. Dobře doplňuje klasickou devadesátkovou publikaci Pomínky a zapomínky.
I když nechybí příslušný folklór jako předmluva od primátora města s jeho fotografií, tak bych brožuru takto celkem v kontextu regionálního spisování doporučil.
Doporučovati tento katalog by již nebylo příliš praktickým. Tak bych se dovolil závěrem alespoň podělit o zkušenost, že když je pěkná výstava, tak katalog z ní může potěšení zachovat ještě na dlouho poté.
I když bezmeznému nadšení nad tím autem nepropadám, tak je to zkrátka silný dizajnový zážitek. Položme ruku na srdce, kde by byla bez T 603 atmosféra českých černobílých detektivek, že.
Věřím, že kdo si pořídí - pokud ji lze ještě sehnat - tuto krásnou obrázkovou knížku na prohlížení doma, tak nebude litovat a bude se k ní vracet.
Jako dítěti se mi tento typ nikdy nelíbil, připadal mi dost cizí oproti tomu modelu se sexy superchlapáckým označením ŠM 11, na který jsem byl zvyklý, a který proto představuje pro mě tu skutečnou lidskou tvář autobusu.
Knihu doporučuji.
Bobos nepovažuji zdaleka za tak zásadní jako Social Animal od téhož autora. Avšak i zde má co říci a četba nebyla žádným utrpením: i při mém druhém setkání s prací p. Brookse jsem obdivoval jeho talent.
Krátká, celkem vydařená knížka o únavě životem jednoho pána z pařížských vyšších středních vrstev.
Moc pěkná kniha, jistě doporučuji. Uvědomil jsem si, že barokních skvostů je u nás hodně. Též jsem si uvědomil, jak souvisí naše barokní stavby se stavbami v okolních zemích (p. Santini měl italské vzory a učil se tam, p. Diezenhofer byl jeden z několika bratrů, kteří dělali to samé co on, jenom v Německu).
Když bych řekl svůj dojem z četby, není mi samozřejmě příjemné číst kritiku satelitů. Kdo by si rád četl o tom, že co sám léta pracně podnikal, bylo hloupé, nedomyšlené a neužitečné. Beru si však ke cti alespoň to, že naši satelitní kapitolu jsme si vyhodnotili jako omyl sami a - byť bolestně - jsme se s ní rozloučili.
Knížka se skládá ze strhujícího úvodu a ze třech studií. Pro mé potřeby by do značné míry stačil ten úvod; zbytek je sice úžasně široký a podrobný, ale chápu ho jen částečně.
Opravdu mě zaujala až při druhém čtení, k němuž jsem se dostal po několika letech od koupě.
Ta knížka má řadu chyb, je otázka, nakolik je vlastně literární. Je to prostě vyprávění vlastního příběhu. Navíc tedy to vypráví chlap, co celý život se živil prodejem a reklamou, takže do toho občas vplouvají návody, jak prodávat a vůbec takové příručkovitější pasáže. Vůbec hodně dbá, aby všechno bylo srozumitelné a jasné. Tu a tam něco klidně zopakuje, aby se to nezapomnělo. Že sladkobol ukápne, to asi nepřekvapí. Ze všeho nejvíc se podrobně popisuje, co obnáší práce ve Starbucks, skoro až někam poblíž pracovního manuálu. Je to nezakrytá óda na Starbucks, jaká je to skvělá firma a jak ji má rád.
Jako celek jde ale o výborné čtení. Od chvíle, kdy jsem knihu vzal do ruky, tak jsem ji nepustil, dokud nebylo dočteno. Nikde mě neurazila a myslím, že mě potěšila. Hlavní pocit okouzlení z toho, jak vypravěč začal znovu úplně jinak, naprosto chápu a připadá mi upřímný. Podle mého je jeho příběh srozumitelný komukoliv a myslím, že snad většinu lidí by měla četba i povzbudit. Prostě: je mi líto, ale kniha se mi moc líbila.
Knihu nedoporučuju, neb mě nebavila. Ale uznávám, že může pomoci pochopit prostředí detektivek A.Ch. Čekal jsem více o jejím vztahu ke svým postavám, protože jsem jinde četl, že Poirota upřímně nesnášela. Na tuto informaci jsem v této knize nenarazil. Odnesl jsem si ten dojem, že p. Christie byla celý život velice plachá, psaní považovala čistě za způsob, jak si vydělat peníze, a přednější pro ni byla v každém případě rodina.
Mám dojem, že z celého Mrázu přežily ve veřejném prostoru asi hlavně spíš konkrétní perličky ze života papalášů: jednak vyjádření Čestmíra Císaře, který se po vpádu Rusů údajně svěřil Mlynářovi s obavou, co dál, že přece nepůjde pod deset tisíc korun platu. A pak asi Mlynářovo svědectví o zápisech týkajících se majetku funkcionárů odsouzených v procesech v padesátých letech, který byl levně rozprodáván po popravách. Pozdější prezident Novotný (osobně jeho manželka) si koupil z majetku popraveného Clementise čajový porcelán a ložní prádlo - ten porcelán si vyhlédli už při dřívějších návštěvách.
Pak mi utkvělo snad ještě něco z charakteristiky vůdců ostatních sovětských satelitů na jednání v Bratislavě: Ulbricht a Gomulka byli zlí diktátoři, Živkov byl velice tupý, Kádár byl chytrý a hodný.
Knížka je prezentována jako zúčtování s nemorálním burzovním světem z pohledu insidera. Přímo v textu se hrdina prezentuje jako někdo, kdo bezprecedentně odhaluje temné praktiky a uzavřel si cestu zpět.
Osobně bych tedy skutečný obsah neviděl tak dramaticky. Ano, píše tam, že insider trading nebyl v City výjimkou, že někteří hráči manipulují kurzem pomocí fám a že názory analytiků jsou přikrášlené, aby jejich banky dostaly jiné kšefty od těch společností. Mně to moc šokující nepřipadalo; myslím, že větší prostor ke znechucení má člověk z věcí, které vidí prakticky v každých Reportérech ČT nebo podobných TV pořadech nebo v novinách. A doporučení analytiků připadají analytikům asi důležitá, ale osobně jsem měl vždycky dojem, že výkřiky o vysokých cílových cenách berou spekulanti shovívavě jako folklórní humor. Je ale fakt, že on tam píše, že v dobách, kdy měl největší reputaci, jeho hodnocení dovedlo hnout kurzem dané akcie až o 4 %. Kdo nevěří, ať tam běží.
Z tohoto pohledu mi tam přišla asi nejvíc přínosná rekapitulace staršího případu Enron, kterou jsem v této podobě ještě nikde nečetl. Nevěděl jsem, jak systematický a tvrdý byl Enron ohledně tlaku, který vyvíjel management na analytiky a banky, aby co nejdéle se udrželo zdání finančního zdraví té společnosti.
Mariáš v Reykjavíku je výběrem z dopisů, které posílal p. Blažek svému kamarádovi p. Táborskému v letech 1968-1973. Tématem je emigrace po osmašedesátém, která je zastihla ve věku krátce po čtyřicítce. Oba (i další členové jejich pražské karetní partičky) po osmašedesátém odešli do exilu: p. Táborský do Kanady, p. Blažek do Německa.
Dopisy jsou psané vyhraněně žoviálním, až exaltovaným stylem, je vidět, že pisatel byl humorista. (Alternativním vysvětlením by mohlo být, že dopisy psal p. Blažek pod vlivem).
Přemýšlel jsem, jaký hlavní dojem z knihy vlastně mám. Hlavní dojem z knihy mám myslím ten, že dnešního čtenáře (=mě) spojuje s autentickým všedním dnem pisatele před 40 lety.
Patří k tomu atmosféra pánské skupiny, která se mnoho let schází a opakuje pořád dokola stejné vtipy a hlášky. U p. Blažka je markantní jednak jeho přezdívka Klégr, která vznikla tím, že jednou vyšel fiktivní rozhovor s ním, kde si kladl sám sobě otázky jako vymyšlený novinář Klégr. Též se v každém dopisu vrací motiv Hondurasu, což navazuje na mladistvou historku, že p. Blažek napsal údajně honduraskému konzulovi do Vídně dotaz ohledně podmínek pro získání státního občanství Hondurasu.