jaryn komentáře u knih
Ale jó, zaslouží si to "plnou palbu", protože to prostě bylo strhující... i když na konci jsem se neubránil dojmu, že autor neví, jak ten zatraceně rozjetý vlak zabrzdit a že by mohl klidně pokračovat na dalších pěti tisíci stranách – ale to už by z toho asi byla jakási Ordinace v Kensingtonských zahradách, že?
Hašek nedělá nic jiného, než že bojuje s nejvyšším nasazením proti (nejen vojenské, ale vůbec) lidské blbosti. Švejk je nepřeberná studnice ironických - a řekněme: chytře ironických - výpadů proti různým typům blbců, blbů, pablbů, hovad či pakoňů včetně tzv. "slušných" lidí, protože takový "slušný" člověk, resp. ten, co má tu drzost se takto samozvat, je v prvé řadě takový, který chce, aby všichni byli jako on - neboť hlavním znakem této jeho "slušnosti" je ryzí netolerance... Švejk je někdy krásně rozverný, to když např. popisuje ústy tlustého jednoročáka, kterak tento dělal redaktora v časopise Svět zvířat a vymýšlel si tam nové zvířecí druhy, čímž uváděl renomovanou vědeckou obec na pokraj šílenství a majitele časopisu (takto svého chlebodárce) až za tuto hranici... Avšak občas z jeho jízlivosti spíše mrazí:
"A jeden mrtvej, kterej ležel nahoře na dekungu nohama dolů, kterýmu při forikungu šrapák utrhl půlku hlavy, jako by ji seříz, ten se v tom posledním vokamžiku tak podělal, že to z jeho kalhot teklo přes bagančata do dekungů i s krví. A ta půlka jeho lebky i s mozkem ležela zrovna pod tím. Vo tom člověk ani neví, jak se mu to stane."
Anebo:
"Neexistují hrdinové, ale jatečný dobytek a řezníci v jenerálních štábech. A nakonec se jim to všechno vzbouří, a to bude pěkná mela. Ať žije armáda! Dobrou noc!"
Hluboké sondy do charakterů? Prdlačky!!! O co jde? Ten miluje tu, jenže ta miluje jiného, a ten jiný se pochopitelně souží pro zase úplně jinou... Zpracovat to nějaký angličan, mohla to být dobrá konverzační komedie... Tady jsou všichni hysteričtí, a to doslova pro nic! Nikomu se vlastně nic - ale opravdu VŮBEC NIC - nestalo, nicméně každá postava je zralá pro Bohnice či Opavu (ruské cvokhauzy neznám); a na každé stránce to vypadá, že apokalypsa přijde nejpozději zítra! Navíc tak zbytečně užvaněný, jako Dostojevskij, není snad žádný jiný autor na světě. Takže: ne, ne a stokrát ne!
Je až s podivem, jak je toto "známé" dílo neznámé! Jak to přišlo, že drtivá většina Čechů zná jenom první dva verše, ergo si myslí, že jde o milostnou, potažmo povrchní básničku?!
Tohle je strhující příběh - pochopitelně v neodmyslitelném romantickém hávu své doby - příběh otcovraždy, příběh "lesů pána" a jeho poslední noci před popravou.
Vždy 1.5. jsem několik let po sobě, svého času, poslouchal ve vytržení rozhlasovou verzi na Vltavě.
Tento soubor mnoha a mnoha různorodých textů v prvé řadě nejde s čistým svědomím ohvězdičkovat... anebo možná jde, ovšem o čem to vypovídá?
Podobné jako u prvního dílu, neskutečné příběhy boží samoty (božích samotářů) a jejich poznání, které by bez vyloučení "civilizačního šumu" nebylo možné...
Téměř neuvěřitelné! Příběhy samotářů-bezdomovců, které jejich styl života, tedy jejich samota, nemůže nedohnat k přirozeně hlubokým vhledům... Kam se hrabou všichni Balzakové, Remarqueové atd.
Věčně přiožralý Haňťa (resp. B. Hrabal) dal Kantovi, Hegelovi nebo Lao c´emu teprve to pravé kouzlo.
(Za)jímavý lyricko astrologicko detektivní příběh, kde je hlavní hrdinka nekompromisní astroložka a rozhodná "aktivistka".
Kristus zemřel za naše hříchy, ale pak bylo třeba znovuoživení Boha. A tu se objevil C. G. Jung a odsnil a odtrpěl za nás znovu prastará mysteria, aby je oživil a aby nám ukázal cestu. Halelujá!
Geniální, prosté a dojemné jako evangelium. Děkuji, pane Fuksi.
Moc příjemná oddechovka. Je to ta kniha, od které se nemůžete odtrhnout, avšak na druhou stranu: nečekejte žádný hlubší ponor, ba ani popisy reálií nikterak důkladné. Je to prostě (a to bez jakékoli ironie) jedno velké dobrodružství.
Jde hlavně o to, že mladej Kurtík, tedy Vonnegut džunior, je básník, a pak jde taky o to, že dodržel slovo a nepopisuje žádné hrdiny, ale nešťastníky postižené válkou... On vlastně takový básník popisující nešťastníky postižené válkou byl např. i strejda Remarque, ale ten měl přece jen jinou poetiku, jaksi okázalejší - rozhodně tedy ve srovnání s Kurtem, který se originálně stylizuje do role básnivého prosťáčka a až téměř negramotného jurodivého proroka, jenž navíc srší invencí a originalitou vpravdě osobitou, a taky humorem, ano, laskavým černým humorem.
Až do 25. kapitoly (z 29) jsem si říkal, že to teda dočtu, i když kniha byla na mě příliš povrchní a její skutečně spletitý děj byl absolutně bezúčelný a hloupý. Ve zmiňované kapitole to však autor natolik přehnal, že jsem knihu odložil (neřkuli odhodil). Partička hlavních protagonistů tam měla pohovor se státním zástupcem, ze kterého si dělala šoufky tak uboze fraškoidním způsobem - přičemž on "statečně držel" - že jsem si řekl: "A dost!!!" Tenhle autor už mi nesmí přes práh!
Komisař Durman je vpravdě gurmán, a to jak v rámci pražských restaurantů, tak i bordeláků. Skvělá kniha, která jde nekompromisně kupředu a je napsaná svěžím a bohatým (básnickým) jazykem.
Je mi líto, ale Malý princ mi nepřijde ani tolik moudrý jako spíše skepticky přechytřelý. A taky si myslím, že kdyby jej většina jeho milovníků poznala v reálném životě, musela by ho mít jen za suchopárného chytrolína a nudného patrona. Ten kluk (Malý princ) je případ pro psychiatra! Všechno vidí černě, popř. černočerně, a i když mluví o lásce nebo přátelství, zní to jako nekrolog.
P.S. Nikdy jsem taky nepochopil konec knihy! Chtěl Malý princ zemřít, protože poznal, jak je svět špatný? To by bylo ovšem krajně negativní! Co všechny ty děti - resp. jejich milé mamky - uchvácené tímto dílem? Ví vůbec, co je tak uchvacuje, potažmo, co je na tom uchvacovat má? Tím si opravdu nejsem jist.
Proč je to tak silná kniha? Protože je o nás, o takzvaných lidech, o zbabělcích i kurvách v nás... Líbil se mi i pokojný závěr, kde nešlo o vykonání nějaké pomsty, kde nešlo už vlastně o nic.
Dlouho jsem nečetl knihu s tak jímavou psychologií postav. A když k tomu připočtu "pohádkovou" atmosféru našeho milého, starého mocnářství, úspěch je zaručen.
Podle prvních kapitol vyhlížela kniha jako hezká, leč povrchní báchorka, a soudě podle útlosti svazku, myslel jsem si, že celé to bude skutečně jen o šáhově rozmarné a letmé "anabázi". Avšak mile mě překvapil autor, který příběh rozvinul nejen do šíře, ale i do hloubky.
Opravdové sadomasochistické hody... Klímovy názory a postoje jsou natolik vyhrocené, že působí v lepším případě směšně. Otázka je, byl-li Klíma blázen hodný posměchu, anebo obyčejný čtenář mého ražení je naopak zavrženíhodný blb, jak by mě jistě autor otituloval, přidávaje zřejmě mnohem víc a barvitějších adjektiv i substantiv... Klíma, napěchován k prasknutí filozofickými myšlenkami Berkeleyho, Schopenhauera nebo Nitzscheho, vyráží tyto ze sebe svým typickým humpoláckým způsobem, jako by chtěl oslovit jenom lůzu a ty nejposlednější vyvrhele a kurvy. Toto mě na něm odrazuje. Byl jistě inteligentní a vnímavý, svým způsobem snad i geniální (on sám o tom zřejmě nepochyboval), ale zároveň to byl člověk, jehož psychika byla přinejmenším labilní... Ano, toto je spíše hodnocení autora samého než onoho konkrétního textu, avšak Klíma byl 1) tím, co psal, v tom byl myslím skutečně sobě věrný a 2) psal vlastně neustále to samé, takže jeho charakteristika je současně charakteristikou jakéhokoli jeho opusu.
Svým způsobem (tedy hlavně rozsahem) rozhodně úctyhodné, nicméně taky dosti rozvláčné - hlavně popisy Michelangelovy práce byly pro autora úplným fetišem, každému úderu jeho dláta do mramoru by nejraději věnoval celou kapitolu... Děj samotný nebyl nezajímavý a nedramatický, jen nebýt těch autorových extatických úletů. Život na dvoře Lorenza Magnifica, "zjevení" Savonarolovo, život v Bologni atd., to samo o sobě byl skvělý dramatický počin.