Jass komentáře u knih

Přijde mi naprosto neuvěřitelné, kam autorka od prvního dílu všechno posunula... Naprosto nemám slov. Hned na začátku knihy jsem si myslela, že jsem na všechno přišla a byla jsem na sebe naštvaná, jak jsem byla tupá... jen aby na to asi za 20 stránek přišla i sama Ofélie a po dalších padesáti stránkách se ukázalo, že jsme obě dvě naprosto mimo. Upřímně, tenhle svět je tak geniálně vystavěný, že si pořád ještě nejsem tak úplně jistá, že jsem to všechno pochopila. Vlastně jsem si docela jistá, že jsem to zdaleka všechno nepochopila... Ale nemám pocit, že by to příběhu nějak překáželo, spíš naopak... (Řada lidí ale tenhle názor naprosto nesdílí a třetí a čtvrtý díl považují za naprosto nesmyslné...)
Je pravda, že mě trochu mrzí, že autorka některé věci neudělala trochu jinak - hlavně co se týče postav z prvních dvou dílů, které tak nějak vyšumí a jsou nahrazeny postavami novými, které jsem si upřímně tolik neoblíbila. Musím si celou sérii znovu přečíst, abych si na to dotvořila názor.
Místy mi přišlo, že co se emocí týče, mohla autorka trochu přitlačit na pilu. Upřímně si nejsem jistá "co dělala špatně", protože teoreticky to fungovat mělo, ale pokaždé, když "se něco hrozně pokazilo" jsem tomu tak nějak nevěřila a díky tomu mě to nijak zvlášť... no, bylo to zkrátka zvláštní. (Tohle komentování bez spoilerů je vážně porod, mám pocit, že můžu dokončit jen jednu myšlenku z deseti...)
Zdá se mi, že můj komentář celkově vyznívá spíš negativně, ale tak to vůbec není. Knížku jsem si hrozně užila, jen mám ohledně pár aspektů trochu zmatené pocity a o zbytku nemůžu mluvit, protože bych spoilerovala... Ofélie je jednoznačně jedna z mých nejoblíbenějších protagonistek a Thorn... Thorna je těžké jakkoli popsat. Je to jeden z nejnetradičnějších protagonistů jakého jsem kdy v knize viděla a... no, už přestanu mlet, pokud jste sérii dočetli až sem tak ostatně tohle všechno víte.
Celkově, skvělé postavy (nebo alespoň většina), nádherně podivný a neskutečně zamotaný svět, který si musí zamilovat každý, komu se líbila Alenka v říši divů. Přála bych si aby pár drobností bylo jinak a někde byl položen větší důraz, ale celkově je tohle jedna z nejlepších sérií jaké jsem kdy četla...

5 15.05.2021

Druhý důsledek četby Hilského Modernistů. Imagistická poezie se mi skutečně líbí, je to tak příjemné mít pro jednou pravdu...

STŘEDNÍ VĚK
Jako černý led
ozdobený nesrozumitelnými vzory
ignorantským bruslařem
je nezajímavý povrch mého srdce.

Mou oblíbenkyní je pravděpodobně Amy Lowellová (viz výše), ale celkově se jedná o velmi vyrovnanou sbírku.

ŽIVÉ HROBKY
Za mrazivé noci, kdy zbraně mlčely,
opřel jsem se o zákop
a napsal si haiku
o měsíci, o květech a sněhu.
Ale neslyšně cupitající obrovské krysy,
nafouklé z toho, jak se krmí lidským masem,
naplnily mne úzkostným děsem.

Asi nejčastějším tématem básní je příroda/svět (F.S. Flint níže), ale najde se tu i řada těžších kousků (jako báseň Richarda Aldingtona výše).

LABUŤ
Pod bělostným stínem
a zlatou,
modrou a slézovou,
kterou hlodáš se šeříkem
vrhají na vodu,
se míhají ryby.

Před zeleň chladných listů,
zčeřené stříbro
a matnou měď
krku a zobáku
do hluboké temné vody
pod klenbou
zvolna vpluje labuť.

Vplouvá pod temnou klenbu
a do černé hlubiny mého smutku
vnáší bílou růži nadšení.

Asi k tomu zkrátka nemám moc co říct, básně jsou nejrůznějších tvarů, velikostí i témat. Josef Jařab v doslovu píše, že mezi imagisty bylo jen málo velkých básníků... Říkám na to: "No a co?" Malá poezie se mi v lecčem zdá lepší, než ta velká (já vím, paradox...). Mrzí mě, že o moc víc toho z tohoto proudu v češtině nevyšlo... (níže Hilda Doolittleová)

TŮŇ
Jsi naživu?
Dotýkám se tě.
Chvěješ se jak mořská ryba.
Pokryji tě svou sítí.
Jaký jsi - zajatý?

P.S. Ano, skutečně se zdá, že Podzim, je roční období, které v této sbírce převládá, ale jsou tu i básně jarní a letní :D (Na žádnou zimní si nevzpomínám...)

5 12.05.2021

Ráda čtu pohádky od slavných autorů, jejichž specializace leží úplně jinde (dobře, nejen...). Asi nikdo nemůže zpochybnit, že Joyce by se jako autor pro děti neuživil, nebo minimálně neproslavil... Nicméně tohle dílko nám na něj nabízí nový náhled, nové okno, a to já mám moc ráda...

"Čert panu starostovi pověděl, co se dočetl v novinách, a nabídl, že pro měštěníny z Beaugency postaví most, aby mohli přes řeku chodit tak často, jak se jim zlíbí."

Tahle knížka si navíc zaslouží plusové body za krásnou grafickou úpravu, ilustrace, dvojjazyčný formát a celkovou péči, kterou jí nakladatelství Argo věnovalo. Příběh je to velmi zvláštní a nejsem si jistá, jestli sám o sobě může obstát, nicméně... já jsem si ho moc užila a knížku je požitek jen držet v rukou...

5 05.05.2021

1/2 (Tak je to tu, poprvé se mi do těch znaků nepodařilo narvat… i když DK neumí počítat, protože nesežrala ani verzi zkrácenou pod 6000 znaků…)
"To rozumění není nikdy hotové, je dynamické - má vztah k tomu, kdo jsme právě my, kdo v této chvíli - a na tomto místě - čteme a snažíme se rozumět."

Pravděpodobně jsem četla tuto knihu trochu jinak než místní hodnotitelé, četla jsem ji totiž nejen jako knihu o Putnovi, ale i jako knihu o sobě. (Nedává vám to smysl? Chvilku vydržte...) Ne že bych ke knize s tímto záměrem původně přistupovala, ale Putna je člověk, kterého určitým způsobem znám. Pravidelně se účastním jeho přednášek a jen s tichým úžasem sedím a připadám si, že nic nevím. Přesto jsem nikdy neměla dojem, že by zásadním způsobem utvářel mé myšlení, z tohoto omylu mě tato kniha šmahem vyvedla. Ne, že bych se kdy domnívala, že moje myšlenky o literatuře jsou kdovíjak originální, ale... ani jsem nečekala, že je jich tolik "Putnových".

"Nejde ti přitom o mechanické vypočítávání toho, kdo má ve své tvorbě či myšlení co od koho, ale o rozumění tomu, jak osobnost ovlivňuje jinou osobnost, jak se rodí tvůrčí spřízněnost mezi lidmi."

To je součást, jedné z prvních otázek, které Martin Bedřich pokládá a ano, to je přesná formulace toho, co poslední dobou ve své četbě sleduju a co mě tak fascinuje. (Viz např. moje komentáře k manželům Shelleyovým a Mauroisovi.) A o pár stránek dál toto téma pokračuje:

"- dílo mě zajímá primárně proto, že skrze ně toužím pohlédnout do tváře jeho autorovi. Chci se potkat s autorem jako člověkem v jeho hloubce, v jeho jedinečnosti umělecké, náboženské a duchovní. Chci s ním skrze jeho dílo vést rozhovor."

Ano, jak je to krásně formulované. A o kus dále zase:

"A rozdíl mezi pořádnou literární historií a apologií je v tom, že apologie zametá pod koberec, co se jí nelíbí..."

Můj komentář asi působí poněkud roztříštěně, ale potřebovala jsem tyhle myšlenky vypsat, než se dostanu k pointě. Jednou z mých hlavních čtenářských otázek v posledních dvou letech je status vztahu autora a díla (především díky J.K.Rowling a Forrestu Carterovi). A Putna tu (vlastně zcela mimochodem) srozumitelně formuluje to, čeho jsem ze svých zárodků zatím nebyla schopná a jemně mi naznačuje cestu. Separace autora a díla je nesmysl, protože dílo odněkud vyrůstá, kniha není dílem jednoho člověka, velkou literaturu je třeba doplňovat literaturou malou (o tom má také vynikající pasáž, kterou jsem sem v rámci únosné délky komentáře nezahrnula), kultura je věc živá a má svou genealogii, kultura odněkud vyrůstá. Číst dílo separovaně od toho všeho je podobné, jako číst cenzurovanou verzi... To, že je někdo příšerný člověk, z něj nedělá špatného autora. Nicméně, je potřeba o tom mluvit, nezastírat to, přijmout to jako součást celku.

"'Jazykové dějiny světa' mluví o tom, že každý jazyk, který se šíří světem mimo své mateřské území, s sebou nese určité hodnoty, etické, kulturní a politické. A angličtina je dnes nejen jazykem byznysu a vědy, ale taky demokracie, lidských práv a občanských aktivit. Když čteš o těchto věcech třeba ruské texty – klíčové termíny jsou stejně většinou anglicky..."

5 05.05.2021

Na začátek bych asi měla říct, že pan profesor Hilský, patří mezi lidi, ke kterým velmi vzhlížím a proto u tohoto komentáře o nějaké objektivitě nemůže být řeč. Přesto mi věřte, když říkám, že tahle kniha je skvělá. (A také právem náleží do mých nejvýhodnějších životních koupí - za pět korun vyřazená z knihovny...)

"Teorii vědomí vycházející z představy oddělitelných, po sobě následujících myšlenek pokládal za stejně absurdní jako představu, že řeka se skládá z kbelíků vody."

Komentátor pode mnou má jistě pravdu, když píše, že určitá základní literární znalost je u tohoto díla nutná. Nicméně myslím, že běžné středoškolské vzdělání je k tomu naprosto dostačující a četba samotných děl předem, není nutná. (Sama jsem před začátkem čtení četla jen povídku "Skvrna na zdi" a v průběhu pak dalších pár menších děl od Woolf.) Sama mám tedy jen zkušenost se čtením této knihy "před", nicméně myslím, že velmi nápomocná může být i "po" a osobně jsem si jistá, že do ní pravidelně budu nahlížet.

"Rozdíl mezi konzervativním veršem a vers libre [=volný verš ] neexistuje, protože je pouze dobrý verš, špatný verš a chaos."

Knihu jistě nelze vnímat, jako vyčerpávající příručku, ani začátečnický úvod. Nicméně ji lze vnímat jako krásný text a jakýsi rozcestník. Znala jsem všechny autory, které kniha zmiňovala? V žádném případě. Cítila jsem potřebu si je všechny vyhledat? Ne. Nicméně několikrát se tak stalo. Nevzpomínám si, že bych do teď kdy slyšela o imagismu a teď už mám na seznamu několik imagistických sbírek. Stejně tak má kniha úžasně zpracovanou bibliografii, Hilský trefil přesně tu správnou rovnováhu "základních informací" a "zábavných informací", která činí knihu srozumitelnou, ale zároveň velmi zajímavou. (Například odkaz na knihu srovnávající Petra Pana se Scouting for Boys; o viktoriálské sexualitě a pornografii; a pár zajímavých biografií.) Zkrátka je to text, z kterého se dá snadno posunout někam dál (ať už řekou odbornou, nebo beletristickou).

"Všechno záleží na pauze - na přirozené pauze, na přirozeném prodlévání hlasu v souladu s emocí - poezii dělá skrytá emocionální struktura, ne vnější forma."

Jisté rozdíly mezi kapitolami tu jistě jsou, ale nepřišly mi nutně kvalitativní, spíš formální. Kapitola o Virginii Woolfové je jistě napsána odlišně od těch ostatních a trochu mě mrzelo, že se tu Hilský více nezaměřil na konkrétní díla, nicméně je to volba smysluplná a já ji zcela respektuji. Bylo to také při popisu stylu a samotné Virginie, kdy mi došlo, jak vynikající je samotný Hilský spisovatel, jak mistrovsky zvládne v pár větách zachytit charakter těchto mimořádných individuí. Jak všestranně i s jejich chybami je zvládne zachytit a pak je čtenáři opatrně ukázat, jako světlušku, kterou právě zachytil do dlaní, a dát mu tak možnost se rozhodnout, jestli si od daného autora chce něco přečíst (z tohoto hlediska považuji právě kapitolu Woolfové a Lawrence za mistrovské).

"Povídka Zahrady v Kew je, stejně jako všechny nejlepší romány Virginie Woolfové, básnickou prózou tkanou ze světla, prózou tak lehounkou, že bychom ji mohli odfouknout, tak nepostižitelnou, že se málem rozplývá před očima. Jestliže se tak nestane, pak především proto, že v ní leze onen malý velký aranžér - hlemýžď."

Z celé knihy navíc sálá neskutečná láska k literatuře, díky které jsem se v ní cítila jako doma. Četba téhle knihy pro mě vlastně byla trochu jako rozhovor s přítelem, který se mi snaží doporučit knihy, aniž by mě tahal za nos. Na četbu Lawrence jsem stihla během jeho kapitoly změnit názor minimálně pětkrát, ale teď alespoň vím, kterou knihou od něj bych potenciálně začala a co mám čekat.

"I nic je něco, začne-li se o tom psát, Nebo mluvit. Nebo třeba jenom přemýšlet."

Nové vydání prý už neobsahuje "Postmoderní postscriptum" (píše se to v recenzi připnuté i zde na DK, rozhodně doporučuji, pokud chcete víc informací) osobně se domnívám, že je to škoda, protože celou knihu ukončuje krásným způsobem. Řadou otázek s velmi málo odpověďmi. A myslím, že otázky jsou to velice dobré. Minimálně mně pomohly nahlédnout současnou literární situaci zas trochu z jiného úhlu. (Asi nejsou nijak přelomové, ale některé z nich jsem si sama nepoložila...)

"V domácnosti Salmana Rushdieho bylo zvykem líbat posvátné knihy. Salman Rushdie však již od dětství líbal všechny knihy bez rozdílu: slovníky, atlasy, laciné románky, seriály comics, výjimečně i telefonní seznamy."

Jednu výtku/poznámku bych přeci jen měla, týká se věty: "Shakespeare zacházel s relativností lidského času dávno předtím, než tato relativita našla vyjádření ve filosofii, ...". Shakespearovi ráda přiznám, že jeho vyjádření relativity je nejkrásnější s jakým jsem se setkala, ale k prvenství má bohužel daleko. Neodvažuji se tvrdit, kdo byl první (koneckonců, ani Hilský netvrdil, že byl první, jen že předběhl filosofy, sociology i přírodovědce), ale o určité relativitě mluví už Platón ve svém dialogu Politikos. Rozlišuje tam mezi měřičstvím podmíněným (srovnávání velikostí mezi sebou navzájem; užívá relativní měřítko) a nepodmíněným (které používá pravou míru a srovnává se konceptem zdlouhavosti). Ale tenhle jeden přešlap panu profesorovi s klidem odpustím. (Navíc chápu, že se snažil říct něco trochu jiného... )

"Může báseň být, aniž by znamenala? Může být bytí bez významu?"

Celkově s klidným svědomím doporučuji, jsem nadšená.

5 22.04.2021

Mám pro asijskou poezii slabost, a tak jsem samozřejmě sáhla i po téhle sbírce, která pravděpodobně pochází z knihovny jedné z mých prababiček.

"Na každém písmenu suší
slzy má ruka malá.

Jako bych štětcem a tuší
krajinu malovala.

Až budeš číst ty tahy,
čti i ten pláč, můj drahý..."
- Neznámá autorka

Starokorejská poezie jistě srovnání s tou japonskou i čínskou ustojí. Pravda, "Pár much a já" (výbor japonských haiku) nebo "Jizvy rosy" (soubor básní čínské autorky Li Čching-čao) se mi líbily krapet víc, ale i tohle bylo moc pěkné a ke korejské poezii se jistě zase někdy vrátím.

"V noci byl vítr, budil ze sna děti
a srážel z broskví křehké lupeny.

Chlapec vzal metlu, stála u stěny,
a zamést chce ty květy jako smetí.

Nezametej je, dokud nejsou zvadlé,
vždyť jsou to květy - i když na zem spadlé!"
-Čong Min-Gjo

Myslím, že jedním z důvodů, proč jsem si to neužila "tolik" je, že překlad místy trochu skřípá a nutí člověka do nepřirozené formulace. Nicméně to je jen můj osobní dojem. Básně jsou řazeny volně tématicky a celkově z mé strany převažuje spokojenost. Některé zkušenosti jsou skutečně nadčasové...

"Čekám. Jak ozvěna
zní štěkot psa v mé sny.

Otevírám proutěná
vrátka. Jen překrásný

měsíc je nad horami.
Proč štěkáš, pse? Jsme sami."
- Čchon Gym

P.S. Básně obhajující barvení vlasů (u mužů) mě pobavily :-)

5 22.04.2021

Mám s dlouhými básněmi problém... není to nijak osobní, ale zkrátka mám problém udržet tak dlouho pozornost (osvědčenou strategií je předčítat nahlas, ale... to se mi vždycky nechce...). Takže Shelleyho báseň už ke mně přistupovala s jistým handicapem. Myšlenka, která po první stránce převažovala byla; tohle napsal stejný autor jako "Love's Philosophy"? A tahle myšlenka u mě podstatnou část četby přetrvávala, i když jsem se ji snažila odstrkovat, jako nepodstatnou.

"I růže jak nymfy, když v lázeň jdou
A obnaží hruď svou plamennou
A odhalují, závoj po závoji,
Laskání vzduchu nahou duši svoji;"

V podstatě až po přečtení přišla myšlenka zajímavější. Především zásluhou popisku v knihovně: "...byla napsána roku 1820 krátce po smrti autorova dítěte." Smrti... 1820.... (!!!) To je obraz toho, jak se mi rozsvítilo. Proč? No, protože Frankenstein vyšel v roce 1818. Asi nelze úplně tvrdit, že obě díla inspirovaly úplně stejné události, protože Shelleyovi mezi roky 1815 a 1819 ztratili tři děti (a osobně se domnívám, že zatímco Frankensteina inspirovala smrt jejich první dcery Clary, Citlivku... spíše ovlivnila smrt druhé Clary a "Willmouse".). Přesto... tyto dva texty reagují na to stejné trauma a... společně vytvářejí nečekaný obraz a kontrast. Není snadné to vyjádřit slovy. Kde je Frankenstein plný syrové bolesti, tam je Citlivka nesmělá, plná opatrně vyumělkovaných emocí. Tím nechci říct, že Shelleyho bolest není upřímná, chci jen říct, že ani ve své vlastní básni si netroufne svému smutku dát volnost a být zcela upřímný. (Což není překvapivé, muži jsou naší kulturou učeni a nuceni neprojevovat smutek.)
Osobně se domnívám, že Shelley má lepší básně než je tato a nepřečetla jsem jich ještě dost, abych mohla vyslovit nějaký vypovídající závěr, ale... zdá se mi smutné, že jeho manželka je v hodinách literatury stále jen jakousi poznámkou pod čarou, když ho v mnohém překonává...

P.S. Tohle není básnická sbírka, jen báseň rozdělená do čtyř částí. Pokud tedy to starší vydání není obsáhlejší... (To jen kvůli komentářům pode mnou...)
P.P.S. Taky mi to přišlo hodně dantovské...

5 12.04.2021

Tak tohle bylo neuvěřitelné překvapení, po prvních dvou dílech, které mě nijak zvlášť nenadchly jsem rozhodně nečekala, že autoři přijdou s vlastní celkem originální kulturou inteligentních bytostí. Ze začátku jsem byla trochu skeptická, ale prostředí si mě rychle získalo. Navíc má tentokrát zápletka hlavu a patu, nevyskytují se tu žádné výrazné nesrovnalosti a... celkově nemám co vytknout. S čistým svědomím doporučuji začínajícím čtenářům se zájmem o fantasy.
P.S. Pokud jste hmyzí fobikové, tak ke knížce přistupujte s jistou opatrností, nicméně já musím říct, že i jako člověk, který má problém se dotknout i nakreslené kudlanky a strašilky jsem si knížku výjimečně užila a překvapivě jsem z ní neměla žádné hororové pocity...

5 02.04.2021

Komentář bude pravděpodobně obsahovat vágní spoilery, "tvrdé spoilery" budou případně patřičně označené.
Po celou dobu jsem z téhle série měla smíšené pocity a to se s jejím zakončením (bohužel?) nezměnilo. Přiznám se, že mě "mimozemská záhada" zaujala a tak jsem byla více než obvykle investovaná do toho, jak to vlastně je. Tenhle aspekt příběhu ale bohužel - dle mého skromného názoru - nebyl moc uspokojivý. Nevím... přišlo mi, že to vlastně nedávalo moc smysl, ale... ve výsledku je to mi vlastně docela jedno.

"Pomyšlení na slaninu - na potencionální slaninu - mi dalo naději. Všechno není ztraceno, když ještě existuje slanina."

Zdá se, že tohle není příliš populární názor, ale vztah Evana a Cassie pro mě byl skutečným tahounem naskrz celou sérií. Na druhou stranu tam ale bylo hodně ztraceného potenciálu a mám dojem, že poloviční zásluhu na tom, proč jsem se do nich tak zamilovala, mám já sama. (Díky téhle sérii jsem si definitivně uvědomila, že lidsko-mimozemské vztahy jsou očividně moje úchylka... Jen se nad tím zamyslete: Hostitel, Kateni, Obřady ponížení (z Divokých karet)...) Hrozně jsem jim chtěla fandit, ale autor mi při tom házel klacky pod nohy. (Nebo jsem jediná, komu ta vlajková metafora přišla úchylná? A celá ta scéna ke které se to pojilo... ten začátek byl tak krásný, jsem ráda, že autor s tímhle motivem - především prvního dílu - pracoval, jenže pak to převrátil do... Evanlandu a... za mě divný.)

"Parish má takovou zvláštní pověrčivou víru v energetické tyčinky, což je narozdíl od mé víry v magickou sílu plyšových medvídků naprostá blbost."

Nicméně... způsob, kterým se všechny tématické linky nakonec propojí a provážou je nádherný. Zápletka možná stojí za prd, ale příběh nádherný je. Začátek se propojí s koncem, lidstvo, medvídci, bolest, láska, krása... A nemusí to být pro každého, chápu, že někdo to nazve "filosofickými nesmysly" , protože bych skutečně řekla, že ten konec se více snaží předat poselství a zamyšlení, než být logický. A pro "filosofické duše" je to zas trochu příliš simplicitní. Nicméně, mě to nezastavilo v tom, abych si ten konec zamilovala, protože v mnoha aspektech byl pro tuhle sérii dokonalý (i když ano, trochu příliš připomínal konec jedné série - viz komentář pode mnou). Mám určité výtky, ale byly by to celkem velké spoilery, tak si je asi odpustím. Ve výsledku slušná série, není to srdcovka, ale určité motivy si mě vážně získaly.

"Ahoj, Země.
Tak takhle tě vidí Bůh, jasnou modrou proti bezvýraznější černotě. Žádný div, že stvořil slunce a hvězdy, aby tě mohl vidět.
Nádherný je další slovo, kterým kolem sebe běžně házíme, mrháme jím na všechno od aut až po lak na nehty, dokud se to slovo nezhroutilo pod tíhou všednosti. Svět je přitom nádherný. Doufám, že na to nikdy nezapomenou. Svět je nádherný."

5 15.03.2021

Anotace tohoto dílu mě nijak zvlášť nenadchla, a tak jsem četbu - ne úplně dokládala, ale ani mi nijak nevadilo dát přednost jiným knihám. Ale autorce musím nechat, že se s každou knihou zlepšuje, některé aspekty příběhu byli pořád dost povrchní, ale jak s Eloise tak s Phillipem si autorka dost vyhrála a přiznám se, že dětský element se mi v knize dost zamlouval. Vlastně i celková dějová linka se mi dost zamlouvala, jen poslední část... nepokládám za úplně uspokojivou. Protože... i když byl naznačený určitý začátek a možnost smíření, tak jsme je na tom neviděli skutečně pracovat a to je podle mě ta těžší a zajímavější část, nevím... myslím, že konec by snesl určité vyladění.
Taky mě mrzel jednostranný portrét Mariny. Její deprese byla... hrozně monotónně a snad až necitlivě popsaná... Přišlo mi, že to autorka nezvládla úplně dobře, ale zase mě to úplně nepřekvapuje...

5 06.03.2021

Přiznám se, že jsem nečekala, že si druhý díl přečtu hned, ale stalo se a nemůžu říct, že bych toho litovala. Stejně jako Výjimečná a i Ohnivá má pomalejší začátek (Chápu, proč "Fire" přeložili jako "Ohnivá", ale vzhledem k obsahu knihy to nedává moc smysl... nicméně ten název budu používat, aby v tom nebyl zmatek...), ale tady se přiznám, že mi přišel skoro až moc pomalý. Autorka má mnoho talentů, ale předávat přirozeně základní informace mezi ně nepatří, a proto Fire na začátku knihy neustále vzpomíná... a předává nám tak to, co potřebujeme vědět... Což není nejšťastnější a navíc je v tom trochu zmatek (celkem dlouho mi trvalo pochopit, kdo je teda čí otec a který, že je mrtvý...). Nicméně, když se přeneseme přes tuhle nešťastnou část... Fire je perfektní hrdinka, milovala jsem Katsu, ale Fire je mi o něco bližší. Způsob, kterým je popsán její vztah s otcem je perfektní a naprosto nic bych na něm neměnila. Její touha po dětech, které si zakázala mít... Fire je vnitřně neuvěřitelně silná hrdinka, její morálka a utrpení, které prožívá... Vývoj jejího charakteru a vztahu k sobě samé (to se vůbec zdá, že je pro autorku velké téma, protože něco podobného jsme mohli pozorovat i u Katsy...). Tenhle aspekt příběhu byl za mě zkrátka perfektní.

- His voice was tired. "My life is an apology for the life of my father."
A long silence. Fire sat unbreathing. A life that was an apology for the life of his father: it was a notion she could understand, beyond words and thought. She understood it the way she understood music. -

Bohužel mám výhrady... děj zdaleka není autorčinou silnou stránkou, je poznat, že se snaží, ale zkrátka to tak úplně nefunguje. To mi na jednu stranu zas až tak nevadí, kdyby se omezila na válečnou zápletku a k tomu přidala příběh Fire, bylo by to super. Nicméně ona se to snažila alespoň částečně napojit na "Výjimečnou", a tak vytvořila strašně komplikované propojení. Leck je v tomhle příběhu naprosto zbytečný a popravdě bych byla úplně nejspokojenější, kdyby zkrátka šlo o úplně jiný svět, protože tohle řešení-neřešení zkrátka nedává moc smysl (Proč se v Dells nerodí výjimeční? Jak je možné, že jsou od sebe tyto dvě části tak dokonale izolované? - chápu, že jsou mezi nimi hory, ale co moře... nevím, neviděla jsem mapu... A obráceně, proč jsou monstra jen v Dells? - tak to dává trochu větší smysl, vzhledem k tomu, že je to záležitost dědičnosti...). Dle mého skromného názoru by na tom příběh byl líp, kdyby stál sám o sobě, ale chápu, že dát to do sérii je marketingově výhodnější... Ale tak co já vím, třeba se ve třetím díle ukáže, že to sleduje nějaký cíl...

"All right," Clara said. "We have our swordsman, so let's get moving. Brigan, could you attempt, at least, to make yourself presentable? I know this is a war, but the rest of us are trying to pretend it's a party."

Celkově: Skvělá fantasy oddechovka, která mohla být napsána o něco lépe, nicméně komplexní hlavní hrdinka a skvělé vedlejší postavy to vynahrazují. (Pokud jste dějově zaměření čtenáři, možná to pro vás není pravá volba.) Romantická linka je neuvěřitelně sladká a... funkční, skutečně se k sobě hodí, jen buďte připravení na ten nejpomaješí "slowburn"... Osobně jsem si četbu užila, ale naprosto rozumím tomu, proč se jiným nelíbila. (Čteno v angličtině)
P.S. Jak jsem mohla zapomenout? Bisexuální ženská hlavní hrdinka v roce 2008?! A bez jakýchkoli škodlivých stereotypů nabalených kolem toho... Jak málo mi stačí ke štěstí... (Pravda, ani to nebylo nějak aktivně probírané téma, ale možná je to o to lepší...)

5 14.02.2021

Z téhle knihy úplně sálá láska, kterou autor má k vytyčeným tématům. Jeho tón je lehký až přátelský a knížka je celkově velmi čtivá (k tomu jistě napomáhá také poměrně velký font s občasnými obrázky). Je zřejmé, že kniha je určená široké veřejnosti a podle mě tento svůj účel perfektně plní - nastiňuje celkový tvar, ale neostýchá se zdržet u konkrétních zajímavostí a drobností. Autor většinu témat perfektně zvládá a jen mě utvrzuje v závěru, že i za komunismu šlo napsat kvalitní vědeckou publikaci (po Flossových Proměnách vědění jsem v to poněkud ztratila víru). Výhrady mám pouze k jeho pojednání o paiderastrii, je vidět, že jeho katolické a dobové cítění se tomuto konceptu vzpíralo a jeho náhled je tím do určité míry ovlivněn, nicméně tohle jeho cítění je pochopitelně ovlivněno dobou ve které žil a neříká nic urážlivého (možná trochu necitlivého, ale paiderastrie není to samé co homosexualita a celkově je to dost problematické, takže myslím, že autorovi můžeme nějaké to kličkování odpustit).
Kniha je naprosto vhodná pro "začátečníky" projevující zájem o toto téma, ale řekla bych, že neurazí ani pokročilejší (mám docela slušné znalosti antiky, ale přesto jsem se tu dozvěděla dost nových informací, které byly podané velice příjemnou formou).

5 29.01.2021

Penelope od začátku patřila k mým favoritkám, takže jsem samozřejmě zpočátku měla určité obavy, ale také jsem se jejího dílu nemohla dočkat. Celkově jsem spokojená, v jednom (dějovém) přechodu sice byla určitá kostrbatost, ale to u tohoto žánru s lehkým srdcem odpouštím. Hlavní protagonisté jsou sympatičtí (a taky jim dost pomáhá, že zrovna tyhle dva se seriálu povedlo dost dobře vystihnout - u těch co první viděli seriál se tudíž nekoná počáteční zklamání jako u některých jiných). Opravdu ale obdivuji, jak autorka přemýšlí dopředu a navnazuje nás na další příběhy - o Eloise mě přesvědčila už o pár dílů dříve, ale v tomhle mi už dokázala prodat i Francesku a vzbudit můj zájem o Hyacinth... Její postavy jsou skutečně poutavé (pořád mě to trochu překvapuje...) a já se nemůžu ubránit srovnání s Ravenelovými Lisy Kleypas - což je moje další guilty pleasure série, jiná spojitost neexistuje... - která se o něco podobného také snaží a v prvních dílech se jí to i daří, ale ve výsledku poněkud selhává (pardon, zklamání z Ďáblovy dcery je živější, než jsem si myslela...). Tahle série je skutečně velice slušná, doufám, že jí to vydrží.

5 26.01.2021

Tohle byl pro mě asi jeden z těch slabších dílů. Ne, že by byl špatný, ale témata, která sledoval byla pro mě o trochu méně zajímavá než v dílech předchozích a navíc tu zůstával můj starý problém, že autorka nejde dostatečně do hloubky - na to, jak byl Demin vztah dlouhodobý se z něj prostě oklepala trochu moc rychle, netvrdím, že měla osaměle posedávat a smutnit, ale obzvlášť vzhledem k okolnostem za kterých se rozešli si zkrátka myslím, že to mělo být náročnější. Jako obvykle se autorka snažila, ale mě přišlo, že se do toho mohla trochu víc položit...
To samé platí i o dalších "vedlejších" linkách, nicméně tam mi to asi vadilo míň. Romantická linka je jinak stejně skvělá jako u předchozích dílů, jen mě osobně zas až tolik nezaujala. Objektivně na ní ale není naprosto nic špatného.
P.S. Vejcobar je samozřejmě naprosto top a skoro zvažuju, že bych kvůli němu i přidala další hvězdičku. Doufám, že v dalším díle uvidíme Prasobara...

5 03.01.2021

Při četbě téhle knihy jsem udělala jednu základní chybu… Nezjistila jsem si o autorovi nic předem... Panebože, to mi nikdo nemohl říct, od jakého velikána a neuvěřitelného člověka, že to čtu knihu? A že je padesát let stará?! (Nechápu, kde se tu vzal ten rok 1957, moje vydání zřetelně píše 1968... edit: tak chyba, oni mají chybu na předsádce a vážně je to 57...) Promiňte, že se tomu tak divím, ale začala jsem číst Proměny vědění, které jsou o dobrých dvacet let mladší a přesto jsou bolestně zastaralejší.
No, je pravda, že celkově jsem od téhle knihy očekávala trochu víc (vzhledem k tématu jsem ale měla dost vysoká očekávání), nicméně formát zpracování mi vlastně dost vyhovoval, text obsahuje velké množství přímých citací (skoro bych řekla, že citace jsou tak třetina textu), které následně komentuje. Z textu je docela poznat, že to původně byly přednášky, ale nemyslím, že je to na škodu. (Jen to ve mně vzbudilo nostalgii, na živé přednášce jsem nebyla ani nepamatuju...)
Moje jediná vážnější výtka je trochu disproporcionální vyváženost textu. U některých témat se autor zdržuje velmi dlouho - viz dopisování Leibnize a "Newtona", ač jsem v jejich konverzaci viděla stejný humor jako HTO pode mnou, opakování už třikrát probraných témat mě zkrátka už nebavilo, zvlášť, když bylo od začátku jasné "jak to skončí", pozor spoilery... že se samozřejmě na ničem neshodnou. Poslední kapitola sice trochu objasnila, proč na to byl položený takový důraz, nicméně dle mého skromného názoru je 30 stran jejich hašteření asi tak o 20 stran víc než potřebuju... Na druhé straně tu byla místa, která autor jen rychle přelétnul, buď proto, že předpokládal, že je to všeobecně známý fakt (to mi vzhledem ke stáří knihy teď dává dost dobrý smysl...) nebo protože předpokládal, že ta jedna věta, co tomu věnoval je dostačující. Takhle například stráví celou kapitolou Newtonovou reakcí na Bentleyho (? myslím, nebo Berkerleyho? kruci...) jenomže jeho pojetí popíše takovým způsobem, že si člověk naprosto nemůže být jistý, kde jsou ty nejdůležitější rozdíly (nebo jsem já blbá... to je taky dost možný... proti Koyrému určitě, ale právě proto by na nás obyčejné nevědomé lidské bytosti mohl brát trochu ohled...).
Celkově je ta kniha skvělá a rozhodně stojí za přečtení, nicméně se na ní opravdu ukazuje to, kolik času Koyré strávil studiem Newtona (jestli přede mnou někdo po další tři dny řekne slovo Newton, tak ho asi praštím) a taky širší záběr vzdělání, který má. Moje fyzika byla pro některé koncepty už zkrátka nedostatečná. Zkrátka, tahle kniha klade na čtenáře určité nároky, určitě je vhodná nějaká předchozí zkušenost s filosofickými texty (jak už jsem řekla, autor hodně pracuje s původními texty), ale zároveň i určitá technická představivost. Myslím, že tohle je kniha, ke které se ještě někdy vrátím, protože přece jen jsem si tentokrát nemohla dovolit zastavit se u každého konceptu, který jsem nepochopila a nějak hlouběji se jím zabývat... Což mě dost mrzí, protože tahle knížka zpracovává jedno z mých oblíbených témat.

5 30.12.2020

Zaprvé: Tahle knížka vyhrává moji soukromou soutěž o nejhorší vazbu, takhle kvalitně rozsypanou knihu, která přitom není zas až tak stará... (dobře, je starší než já... ale ne o moc...) jsem dlouho neviděla...
Zadruhé: Naprosto jsem se nechala zmást velikostí téhle knížečky a svojí předchozí zkušeností s Kratochvílem (Filosofie mezi mýtem a vědou, nečetla jsem celé). Výborně, říkala jsem si, tu budu mít za dva dny přečtenou.... no, to určitě. Je pravda, že v čistém času mi až tolik času nezabrala, ale rozhodně to nebyla snadná četba (ty historické knihy mě vážně zmlsaly). Přestože je cíl knihy celkem jasný (už z názvu...) je někdy dost obtížné sledovat, kam zrovna "něčím" autoři směřují. Bouzkova část o umění mě naprosto rozložila, protože je to něco, v čem se v podstatě vůbec nevyznám a tahle knížka předpokládá, že něco víte. Měla jsem víru, že v Kratochvílově části se to zlepší, ale víceméně jsem si připadala jako idiot od začátku do konce (až na pár výjimek). Celkově je to velmi dobře udělaná kniha, ale myslím, že by jí prospělo určité zdůraznění klíčových bodů, protože byla poměrně těžko sledovatelná... Přesto bych řekla, že za přečtení určitě stojí protože konfrontuje školskou aristotelskou filosofii, která je pouhou interpretací presokratiků a přesto se učí jako by byla vytesaná do kamene. Tahle knížka, zdá se mi, připomíná, že... nic nevíme...

5 08.12.2020

Tenhle díl je skutečně jiný, než ty předchozí (myslela jsem, že jsem při téhle četbě přišla na něco jiného, ale zjistila jsem, že stejný názor jsem měla i poprvé). Jen těžko jde popsat čím to je... nicméně mě na rozdíl od jiných ta jinakost sedla. Většinou mě detektivní zápletky moc neberou, nicméně tady jsem byla napnutá jak kšandy, protože jsem si zaboha nemohla vzpomenout, jak že se to všechno vyřeší. Často se mi zdálo, že jsem v ději našla nějakou díru, ale po chvíli zamyšlení se vždycky ukázalo, že to vlastně dává smysl.

"He has the worst timing," I said. "Always."
"It's his superpower." Curran crimaced.

Vždycky jsem považovala překlad Kate za slušný, nic extra, ale v pohodě. Tenhle názor jsem úplně nezměnila, ale tentokrát jsem četla v angličtině a hrozně mě překvapila elegance se kterou je ta kniha napsaná. Celá kniha má v originále úplně jiný švih a... no, nevím, jak teď budu schopná přečíst devítku, kterou mám jen v češtině...

"Thanks. Is Ascanio there?"
"Ready and willing," Ascanio said into the phone.

Další důvod proč mám tenhle díl ráda je, že se znovu objevuje řada mých oblíbených postav - konečně (naposledy jsme ji viděli v pátém díle) se znovu objeví Dali a to dokonce dvakrát a navrch nám přistane Jim-Dali moment... jak málo stačí k mojí radosti... Navíc dostáváme spoustu Julie, Dereka, kapku Ascania, Desandry, Christophera, Barabáše, Andrei, Rafaela, Grendela, Roberta a Thomase... Jako by autoři konečně pochopili, že jsem tu kvůli vedlejším postavám a pokud mí je aspoň jednou za knihu neukážou, budu mrzutá... K tomuhle mám jen jednu výtku a to, že Roman se tu ani nemihne... což upřímně... je dost zklamání (jsem ochotná jim to odpustit, pokud napíšou knihu s Romanem jako hlavní postavou...). Na koho jsem se ale tentokrát zaměřila je Nick, když jsem tuhle sérii četla poprvé, tak jsem jeho postavu vůbec nebyla schopná pochopit (obzvlášť kvůli prodlevám mezi jednotlivými díly), ale musím říct, že tentokrát jsem vážně zvědavá, kam celá jeho linka vede.

"Where is your... significant other?"
"He's around." He was never too far. "Why, are you worried he'll find out about this romantic rendevous?"
The vampire froze for a second. "What?"
"You're meeting me in secret on a lonely street in the middle of the night..."

A celkově, z hlediska postav je tenhle díl skvělý. Dojde tu k tolika zlomům... Za mě byly silné hlavně ty, co se týkaly Julie, ale pak tu máme samozřejmě i Mahona... Pořád si myslím, že určité věci mohli mít silnější následky, ale celkově to na mé spokojenosti nic nemění.

5 03.12.2020

"Na čtenáře tak nemluví oddělení aktéři 17. listopadu 1989, ale sám tento den."
Řekla bych, že tato věta z anotace celou knihu až překvapivě dobře shrnuje (anotace bývají často naprosto vedle...). Knihu jako by vážně vyprávěl "ten den" a přesně jak píše GYROTOUEBILLON vyvolává pocit, jako byste byli přímo na místě. Celá kniha je psaná stylem, který evokuje dav a energii demonstrace, a i když si asi neumíme představit tu atmosféru ve své úplnosti, řekla bych, že o moc blíž už to ani nešlo.

Šestadvacetiletý dělník Tomáš Feřtek chodil na demonstrace pravidelně od ledna 1989. "Popravdě řečeno spíš z povinnosti. Velká shromáždění mě nepřitahují, ale bral jsem to tak, že je to minimum, co se dá udělat. Sice mě to skandování a sprchování policejními vozy moc nebavilo, ale chodil jsem tam," vzpomíná.

Kniha obsahuje vzpomínky a přímé rozhovory s řadou lidí z naprosto různých skupin - z disidentu a aktivního odboje, studentských sdružení, lidí, kteří se z tomu připletli víceméně náhodou, velitele zasahujícího pluku... Celé je to ale uspořádané do rychle odsípajícího a působivého celku.

"...Poslouchali jsme ale BBC, kde líčili, že se průvod vydal z Albertova na Vyšehrad, že to probíhá hezky a že je tam spousta lidí, takže manžel nakonec překonal obavy a řekl, ať jdu," vzpomíná Kateřina Vávrová. Po tom, co jí policista na Národní třídě mlátil hlavou o zeď, skončila ten večer v nemocnici.

Pro koho je tahle kniha určená? Řekla bych že především pro ty, co to nezažili. Pro lidi jako jsem já - kteří v tu dobu ještě dávno nebyli na světě, ale všichni kolem nich dělají, jako že je to přeci jasné, co se tenkrát stalo. (Nechci říct, že knihu nemůžou číst i pamětníci... nicméně jim pravděpodobně tolik nedá...) Pokud to tak skutečně je, pak ale mám jednu menší výtku. Kniha totiž také trpí tím určitým nešvarem, že o tomhle přece všichni ví. A jistě, pro mluvčí knihy je to samozřejmost a vysvětlování v samotném textu by bylo nesmyslné, ale občas by podle mě bylo vhodné doplnit určité výpovědi poznámkou pod čarou, o jaké události je řeč (pro zážitek z knihy to není nutné, ale mě tyhle vedlejší zmínky deprimují...).

"...Po prvním ústupu policajtů jsme čekali velmi dlouho, sedli jsme si na zem a zezadu se posílaly vlajky a svíčky, které vytvořily takovou zvláštní zahradu mezi námi a policií. A pak se kordon dal do pohybu.
Bylo mi devatenáct, naivně jsem si myslel, že policajti musí nejdřív ty vlajky sbalit, že vlajka je státní symbol a že se na něj nesmí šlapat, ale oni přes ně pochodovali bez nejmenších ohledů. ..."

O moderní historii se vlastně obvykle příliš nezajímám - je to příliš blízko, příliš skutečné, příliš velká deprese... Nicméně člověk trochu toho přehledu mít musí a tato kniha je velmi dobře zpracovaná, velmi čtivá, velmi silná. Skutečně moc doporučuji vaší pozornosti.

..."Kam nás vezete? zeptala jsem se a oni, že nás budou vyhošťovat ...
Vysadili nás v Náchodě. Vydali nám naše pasy s razítkem, že jsme v Československu na jeden rok nežádoucí osoby. Svítalo. Všechny naše věci zůstaly v Praze. Měla jsem na sobě ty taneční botičky a s nimi jsem se musela brodit do Polska sněhem. Do auta nás nikdo nechtěl vzít, anebo nám nabídli nanejvýš jedno místo. A my se s kolegou Nowickým dohodli, že se nebudeme rozdělovat. Doklady jsme sice měli, ale žádné peníze, takže jsme ty čtyři kilometry šlapali po sněhu. Zůstal mi z toho omrzlej malíček, to je moje památka na revoluční listopad. Dokonce mi ho chtěli amputovat, ale nakonec mi řekli, že je živej, akorát bezcitnej. Dodnes mi to připomíná."

Pokud bych měla ještě něco vytknout, tak fakt, že popisky pod obrázky a dokumenty jsou psané černě na tmavě šedé a tudíž téměř nečitelné - obzvlášť když člověk čte knihu večer, kniha je jinak graficky moc pěkná, ale je to nepraktické. A také ji nedoporučuji číst ve vaně... obal se snadno rozlepuje.

5 19.11.2020

Nechci tvrdit, že tenhle příběh není o lásce, protože je. Ale... rozhodně jsem nedostala tu vtipnou a romantickou knihu, o které všichni mluví. Nechápejte mě špatně, vtipné to je, romance byla taky fajn, ale ta kniha je ve skutečnosti o něčem jiném... Je to kniha naděje v lepší svět, který možná není perfektní a pořád má své chyby, ale všechno v něm nakonec dobře dopadne. Svět kde lidi používají tu kouli co mají na krku. Je to kniha o politice a populismu a prezidentských volbách. Jak autorka sama v poděkování píše, je to únik ze současné situace americké politiky. A tohle všechno bylo skvělé, bohužel, jsem o tom neustále musela přemýšlet a proto jsem nevěnovala romanci tolik pozornosti kolik by zasloužila... no, nedá se nic dělat, tak příště...
Plusové body za realistické uvědomění vlastní bisexuality a citáty z historických dopisů. Jedna část knihy mě dojala tak, že jsem měla slzy na krajíčku, ale... to bych už zabrousila do spoilerů...
Edit: Ještě jsem zapomněla dodat, že z knihy je hodně poznat, že ji psala Američanka, zatímco Americkým reáliím je věnována velká péče a řekla bych, že jsou i dost přesné, v těch Britských je od počátku trochu zmatek a myslím, že některé tituly trochu pomíchala (pokud je babička královna, pak by Catherine měla být Princess of Wales a ne její synové? Dokonce mám pocit, že tam tak titulují Henryho (Prince, samozřejmě...)? Nevím... přiznám se, že se v tom nevyznám a je možné že se celkově pletu, nicméně Britská strana příběhu byla určitě zjednodušená - i když to by teoreticky mohlo být dané Alexovým úhlem pohledu...)
(Čteno v angličtině)

5 26.10.2020

Dostala jsem hroznou chuť vrátit se tam, kde to začalo a musím říct, že číst první díl zpětně je neskutečná sranda, protože je tu vidět, jak autoři ještě neměli všechno promyšlené. Jsou tu zvýrazňované aspekty světa, které v dalších dílech zapadly tak trochu do pozadí a jako důležité se ukázalo něco jiného. Taky jsou tu z hlediska pozdějších dílů trochu chyby, například je tu napsáno, že s nimi někam (říkat kam by byl spoiler) šel nejstarší syn tety Bé, no ale touhle dobou už by podle všeho měl ze synů Bé být naživu jen Rafael, který je tuším nejmladší, ale na druhou stranu ani není děcko jako jaké je tu popisován a brokovnice? Rafael a brokovnice? (Edit: Ve třetím díle je potvrzeno, že šlo o Rafaela...) Takových věcí je tu víc, Daniel by například neměl ještě mít děti... ale ... tohle všechno je pro mě spíš taková sentimentální roztomilost. Je hezké vidět, jak to všechno postupně rostlo.
Taky zpětně musím říct, že oproti dalším dílům je v tomhle dílu hodně v popředí sexuální násilí, což mě hodně překvapilo. Další díly jsou v tomto ohledu o dost jemnější. Celkově je hezké potkat původní Kate, která prošla dlouhým vývojem, a přesto je to pořád ta stejná osoba... Sledovat první interakce Kate s Curranem, znovu poprvé potkat Dereka (který je pravděpodobně stále mojí nejoblíbenější postavou). Jsem naprosto sentimentální...

5 08.10.2020