Jirinamac komentáře u knih
Příběh je ke čtení lákavý, ale je to psáno tak zdlouhavě, že je problém se začíst a spoustu omáčky kolem mě fakt nebavilo. O G.Wijsmuller je možné se dočíst informace na Wikipedia.
Knížku jsem nečetla, ale jen poslouchala v rozhlase čtení na pokračování. Jsem ateista a spíš mě zajímaly příběhy jeptišek, co je přivedlo k takovému životu. Nevím, jestli je rozhlasové audio tak zkráceno, ale vyprávění příběhů je dost stručné a moc mě to nebavilo.
Kdo má vášeň pro Florencii a pro jídlo, tak je to asi balzám pro jeho duši, já moc ten poklid, všechno růžové a zalité sluncem nemusím, ale 14 dní bych brala.
Pan Lada to uměl, pár čar a vždycky každé dítě pozná, co to je za zvířátko. Jeho obrázky milují děti už několik generací.
Knížka se moc pěkně čte. Pilota letadla přepadnou zdravotní problémy a letadlo ztroskotá na ostrově daleko od civilizace a dva mladí pasažéři si budou muset sami poradit, aby na opuštěném ostrově přežili.
Mám ráda knížky ze staré dobové Prahy, představuji si klidnou atmosferu té doby a Povídky malostranské mně perfektně sedí. Pamatuji si dobu, kdy se sousedi znali, v hospodách sedávali štamgasti a centrum Prahy byl náš domov, kde jsme potkávali známé. Knížku jsem četla už před dlouhou dobou a dneska jen takovou rychlovku, ale myslím, že se k ní zase někdy znovu dostanu.
Čtení mě nebavilo. Líbily se mi vztahy sester, ale to je tak všechno, forma vyprávění mi přišla dost zmatená a moc jsem tomu nerozuměla. I ten konec takový nijaký.
Zajímavá knížka, kdy příběh na začátku vypadá úplně jinak, než na konci. Bavil mě pohled na den 9. listopad ze strany Bena, který v sobě musel potlačit velké životní tajemství, které se silně dotýká právě Fallon a zároveň, co od toho dne očekává Fallon. Pěkné čtení.
Možná by to bylo jiné, kdybych to viděla v divadle, ale čtení mě nebavilo.
Jen si sem pro zapamatování napíšu malý kousek z dialogu.
HUGO: Muselo by se uspořádat ještě jedno školení, zahajovačsky školení likvidační úředníci by školili likvidačně školené zahajovače a likvidačně školení zahajovači by školili zahajovačsky školené likvidační úředníky.
ŘEDITEL: A zahájil by to pak zahajovačsky školeným likvidačním úředníkem školený likvidačně školený zahajovač, anebo likvidačně školeným zahajovačem školený zahajovačsky školený likvidační úředník?
HUGO: Pochopitelně ten druhý!
-------
Uf, byla dřina to jen číst. Můj obdiv patří hercům, když zvládnou naučit se takové role na divadle.
Na cestu do Santiaga už se necítím, ale ráda tyto knížky čtu. Kluci jsou to šikovní a i přes nějaké komplikace se dokázali dobře orientovat a poradit si. Bavilo mě i jejich problémové shánění vody a když si pro jistotu koupili na cestu 24 litrů vody + jejich těžké batohy, tak jsem je obdivovala, litovala a musela se i smát. Trošku to chtělo světlejší fotky. Deníku nechybí humor a klukům přeji, aby jim trvalo kamarádství i nadále.
U nás doma bylo vždycky nějaké zvíře, často i více zvířat, většinou to byli nalezenci, ale měli jsme je od štěňat a koťat, tak mě úplně děsí, že byly doby, kdy se zvířata topila, ale tak to bohužel bylo, že žádná kastrace tenkrát nebyla, pamatuji si to. Dášeňku jsem měla ráda, ale Pudlenku jsem asi nikdy nečetla a líbí se mi.
To snad napsal Murakami z hodně velikého hladu. Za to by měl čtenářům zaplatit on, že to někdo přečetl a někdo vydal. Škoda papíru. Ale dám 2** za odvahu to čtenářům nabídnout. Alespoň, že to jde použít do čtenářské výzvy. :-)
Podle názvu knížky jsem očekávala víc, ale je to jednodušší a průměrný příběh, žádné velké napětí.
Arthur, kouzelný a pohádkový dědeček, který dokáže pomoci, když je potřeba. Ale při čtení člověku dojde, že ta pomoc je vzájemná a dojde ke sblížení tří osamělých lidí. Neskutečný, ale dojemný příběh.
Otázky a odpovědi o životě a tvorbě paní Třeštíkové. Moc mě bavilo číst, jak prožívala v dané době dětství, mladí, ale i nahlédnutí do zákulisí politické činnosti, ale hlavně její zajímavá tvorba filmů a spolupráce s osobami z jejích dokumentů. Některé otázky jsou i dost ostré, ale odpověď je vždy dobře a chytře zodpovězena.
Pátrání matky po svém dítěti, kdy ona jediná nevěří, že její dítě umřelo při porodu, když měla s manželem autonehodu. Knížka mě moc bavila.
Posledních pár stránek jsem dočítala v MHD a přes slzy jsem pomalu neviděla, ani jsem se za ně nestyděla. Příběh je to fiktivní, ale námět je čerpán z vyprávění skutečného příběhu více osob, které něco podobného zažili. Je to můj 2. příběh od autora a opět ctenářský zážitek.
Mám ráda životopisné knížky, kde se dozvídám i něco z historie doby, kdy se děj odehrává. Tady mi přišlo, že to bylo až moc podrobné a přesná data, kdy se kdo s kým setkal, to mi přišlo dost zdlouhavý. Co mi v knížce vzpomínek chybělo, tak byly nějaké fotky, když pan Třeštík sám píše, že v šuplícich po mamince byly fotografie, mohl nějaké vložit i do této knížky.
Knížku jsem četla dost dlouho, protože jsem jí měla v papírové podobě a ta zrovna není moc vhodná do kabelky na cestování.
Další rodový příběh, který místy překvapí, ale spíš je to takové poklidnější čtení, kde se střídá minulost a současnost. Posy jako mladé děvče, které se nedozví pravdu v mládí, ale v pozdějším věku bude pravdou zasažena.
Bála jsem se, že to bude nějaká přeslazená slaďárna, ale je to příjemné čtení s představou krásného přírodního prostředí, kde jsou i rodinné problémy začínající už v dětství dvou bratrů. Žádná světová literatura, ale odpočinkové čtení, které mě bavilo.