Jizi komentáře u knih

Finlay je tak trochu v háji. Má dvě mrňavé děti, exmanžela, který od ní utekl s jejich realitní makléřkou, dluhy a šibeniční termín na odevzdání knížky, kterou ještě nezačala psát (ale agentce o tom neříkejte). A protože zoufalí lidé dělají, jak známo, zoufalé věci a zoufalé matky jsou speciální podskupinou zoufalých lidí, než se Finlay vzpamatuje spirála omylů se roztočí tak, že vyskočit z ní by se rovnalo jistý smrti. A když už jsme u tý smrti, neslyšel jste náhodou někdo něco o tom, jak se - jen čistě hypoteticky - co nejlíp zbavit těla?
Finlay na zabití je trochu střelená detektivka, ve které ve vedlejších rolích vystupuje kobercovka, travní koberce, šmírácká sousedka, pohledný detektiv, spinning anebo taky koupelnový závěs a mrazicí pulty v akci.
Ideální odpočinková záležitost.

Druhý díl úspěšně drží vysoko nastavenou laťku - znovu tu máme dobrodružný příběh, který bez problémů učtou nadějní, plus mínus desetiletí hraničáři. Znovu je to vyprávění, která myslí primárně na svoje čtenáře, takže je dostatečně lineární, aby nemátlo, není nijak strašně krvavé, byť o drsné scény není nouze a klade důraz na správné hodnoty. Na
nezodpovězené otázky z prvního dílu dostanou postavy odpovědi, je tu i moment překvapení a dojetí a konec je prostě skvělý, ten se skutečně povedl. A nechybí ani patřičný cliffhanger - ideální brána do světa fantasy.

(SPOILER) Rovnou přiznávám, že si z prvních pár dílů pamatuju jen hrubou kostru a možná - možná - kdybych četla všechny tři v těsnějším sledu, byl by výsledný dojem lepší, ale jak říká klasik, kdyby byly v prasečí řiti ryby, nepotřebovali bychom rybníky.
První desítky stran by se daly snadno využít jako party hra: kdo si nebude pamatovat význam jednoho z miliardy vymyšlených (a často naprosto zbytečných) slov, ten pije! S alternativou "you flinch, you lose", když se při pohledu na sto padesátou osmou "prasečí řiť" neovládnete. Nejpozději na straně osmnáct by byla celá skupina nakalená jako to prase a pak by zbytek možná začal dávat smysl a konečně bychom třeba ocenili hloubku všech těch toporných říkadel, jež jsou v textu hojně rozesety nejspíš v dobré víře "ještě jedna básnička, zazáří ti očička!" (Sežere tě kočička? Rozsvítí se lampička? Znovu plná bude jinak prázdná krabička?). Vzhledem k žánru asi není na místě autorce vyčítat nulovou psychologii postav, jež jsou ploché jako přistávací dráhy letišť prvního světa, nicméně ta míra byla přeci jen poněkud rušivá (pokud jste kupříkladu měsíce vězněni a mučeni na temném místě, kde jste svědky brutality nejtěžšího zrna včetně kanibalismu, asi pak nevyskotačíte na sluníčko ve stejném rozpoložení jako dřív a nevyřešíte to jen tím, že na to prostě nebude myslet - jako co ti jebe, na to prostě nemysli, ne?!). To, jak se nám děj rozplizává do stran, místo aby nám putoval kupředu, trošku smrdí nejistotou, kam vlastně s ním a jsem zvědavá, zda celá -logie dopadne jako GoT, kdy autor - a na to vsadím život své bábinky - absolutně netuší, jak to má celé dopadnout, ergo to nikdy nedopíše.
Ale zpátky k Naslouchači, takže kam nás dostává třetí díl? Si stručně shrňme základní rozvržení jeho kulis: proti jednomu světu stojí jiný svět, který si ten první zotročil, ale netuší (ani jeden), že pod nima je ještě třetí svět, a za hranicema jejich světů je další svět, kam se jakože nesmí, protože je to tam jedovaté a žijí tam nasterey a ty jsou taky rozdělené na dva světy a vlastně spolu asi nekámoší a jejich důležitost se pozná podle velikosti (čím větší tím lepší, hehe), první svět zná tajemství, který se uchovalo ve třetím světě, přičemž druhý svět si ten první zotročil proto, že chce nerost, který se těží v prvním světě, ale ve skutečnosti by rád ještě jeho jinou verzi, která je upgrade té první a tu zase mají v tom třetím světě... ééé? Nakonec všechny ty otázky, na něž čtenář (opět) nedostane odpověď a jejichž počet naopak ještě naroste (wtf?), zastínila jediná: o čem že to vlastně bylo? 

26 09.05.2022

"Válka není jednoduše jen násilí a zabíjení, válka je řízené násilí, účelné násilí. Účelem války je podpořit vládní rozhodnutí silou. Účelem nikdy není zabít nepřítele jen proto, abys ho zabil... ale abys ho donutil udělat, co chceš, aby udělal. Ne zabíjení..., ale řízené a účelné násilí. Ale rozhodovat o účelu nebo řízení není tvoje ani moje věc. Voják nemá co mluvit do toho, kdy, kde, jak ani proč, voják bojuje. Rozhodování je věcí státníků a generálů. Státníci rozhodnou proč a jak moc, po nich věc převezmou generálové, aby nám řekli kde, kdy a jak. My dodáme násilí, oni - 'starší a moudřejší hlavy', jak si říkají - dodají vedení. A tak to má být. To je nejlepší odpověď, jakou ti můžu dát. Jestli ti to nestačí, můžu ti zařídit pohovor u velitele praporu. Když tě ani on nedokáže přesvědčit, můžeš jít domů a do civilu! Protože v tom případě z tebe nikdy nebude voják."
(s. 69-70)

Tohle není zábavná sci-fi o vybíjení obřích brouků na cizích planetách v roce 4567. Není to ani glorifikace války nebo armády. Stejně tak to není akční strhující text. A jestli vám tohle někdo tvrdil, lhal.
Hvězdná pěchota je zamyšlením nad úlohou profesionální armády ve společnosti a nad rolí vojáka - v četě, při výcviku, při akci, při rozhodování se ohledně případné profesionální kariéry. Je to i otevřená kritika příliš benevolentního přístupu při výchově dětí, trestání mladistvých delikventů a prosazování přístupu malý dvorek, velký bič a všichni dětští psychologové do dolů. Stejně tak byl autor evidentně stoupencem nevšeobecného, nerovného volebního práva (s čímž se při pohledu na výsledky voleb v posledních letech nedá než souhlasit).
Boj s brouky - tajuplnou cizí rasou, o níž lidé vlastně nic neví, neznají ji, nerozumějí ji, jen na sebe vzájemně od jisté doby útočí a drasticky se vzájemně vyhlazují, jakmile k tomu mají možnost - by mohl přeneseně posloužit pro jakýkoliv konflikt s "cizím" nepřítelem - ať už to byli v autorově době Korejci, později Vietnamci nebo pak třeba Afghánci, Iráčané, Libyjci... stačí si vybrat.
Vojenská mentalita je stejnou měrou ve své zodpovědnosti vůči celku a zároveň v rozpuštění individuality v tom samém celku obdivuhodná i děsivá.
A ano, budete muset při čtení zapnout mozek - ale vyplatí se to.

11 20.04.2022

Roland Barthes miloval Japonsko - obsese touhle dálnovýchodní zemí je pro mě pochopitelná jen o něco více než obsese Indií, ale každý zbožňujeme něco. Třeba já překlady Petra Zavadila, které mě uchvacují stejnou měrou jako Barthese haiku, anebo Barthese samotného, protože u něj mi je většinou vcelku jedno o čem mluví, hlavně když ho můžu poslouchat.

Moje zatím nejméně uspokojivá "potokovina". Je tu všechno, co mám u Chaima ráda a přesto to působí fragmentárně, jako tři příběhy oslími můstky ("a čas plynul...") spojeny v jeden - úvodní část o dětství abnormálně nadaného dědice nejen jména ale i pronikavého intelektu Davida, jeho rodičů - židovských přistěhovalců z Polska -, newyorské komunity ortodoxních (?) židů a jeho světě mě dost ubíjela.  Neustále se opakující pasáže o šikaně pětiletého, věčně nemocného chlapečka mi působily až fyzickou tíseň. Prostřední část o otcově úpadku a vzestupu byla lepší a poslední část, Davidova studia, mi pak přišla asi nejzajímavější, byť zpracovávala v zásadě tytéž motivy jako Slib a Vyvolení. I tady jsem ale pořád čekala, až se NĚCO stane, něco zásadního, velkého, až odhalíme nějaké tajemství nebo tak něco - jenže tak jako v životě, ani v tomhle románu nedošlo na žádné rodinné kletby nebo hysterická dramata. Čtenář (já) si musí vystačit s tím, že vnitřní dilemata jsou mnohdy to nejstrašnější, co můžeme prožívat. A přiznávám, že mě prostředí nadmíru inteligentních, pilných a horlivých studentů prostě fascinuje - opět jsem zatoužila být ve studentských letech taky taky inteligentní, pilná a horlivá.
A pak je tu ona Potokova schopnost dívat se na věci z odstupu - celou knihou je jako nitka táhne linie nenávisti a strachu, prožívané na obou stranách pomyslné barikády. Anebo kdo jsi bez viny... a kameny leží dál až na věčnost.

Shrnuto podtrženo: To, co je na Potokovy poměry slabé nicméně drtivou většinu aktuální románové produkce pořád o pěkný parník převyšuje. 

3 30.03.2022

Krásný, napínavý příběh pro všechny, kdo mají ráda napětí a dobrodružství a který může posloužit jako ideální úvod do fantasy literatury pro začínající samostatné čtenáře a který v pohodě stráví i ti, co ho sami ještě neučtou. Zároveň je ale natolik inteligentní, že bude bavit i dospělé, čili ideální win-win kniha na čtení před spaním.
Vyprávění sleduje v zásadě lineární příběh Willa, sirotka, který naplní svůj potenciál, jeho sympatického, málomluvného učitele a přátel. Postav je tak akorát, aby je dětští čtenáři usledovali, jsou dostatečně reální, aby se s nimi mohli ztotožnit, zlo je potrestáno, dobro odměněno.
Pro věkovou skupinu kolem deseti let naprosto ideální.

Nádherné vyprávění nádherného člověka. Zápisky z raných cest sira Davida (konkrétně jeho druhé, třetí a čtvrté cesty, které podnikl v letech 1955, 1956 a 1958)  vyšly v sebraném revidovaném vydání doplněném (rozhodně ne odpadními - naopak) fotkami a jsou laskavou, humornou a nesmírně cennou zprávou o světě, který však už (díky činnosti nás lidí, tleskám nám, jsme prostě borci) neexistuje.
Sir David se jako sedmadvacetiletý mladík vydává do světa natáčet a odchytávat zvířata pro londýnskou zoo (v padesátých letech ještě celá řada exemplářů v zoologických zahradách nebyla) a s nesmírnou láskou a obdivem vůči všemu živému - přírodě, zvířatům i lidem - popisuje své zážitky. Každý příběh má obvykle velice vtipnou pointu a dynamika dua Attenborough / jeho dvorní kameraman a přítel Charles Lagus funguje perfektně. Místy jsou vyprávění nesmírně dobrodružná - ať už jde o okamžik, kdy si Attenborough při pádu v džungli zlomí žebra a vzápětí ho skolí malárie nebo dramatickou plavbu na ostrov Komodo na malinkém člunu uprostřed bouře, jindy jsou dojemná nebo kouzelná a vždycky jsou fascinující a strhující.
Kéž bychom měli víc lidí, jako je sir David.

11 26.03.2022

Pokud o Střední Asii víte jen to, že tam žijou chlapíci s knírkem, kteří nosí zářivě zelené zařízlé plavky a že tam někde stál Bajkonur, mohl by vás Sovětistán zaujmout. Pokud si nepotrpíte na dějiny a moc nestojíte o nějaký velký příval faktických informací, ještě lépe. A nejlépe, když oceníte nějaký ten lidský příběh a cestování prosté jakéhokoliv dramatu a divočiny.
Protřepejte, klidně zamíchejte a viola: máme tu knihu norské novinářky Eriky Fatlandové. Autorka si vytyčila značně ambiciózní cíl: procestovat a zmapovat dějiny a současnost všech pěti středoasijských "-stánů" a zpracovat je do zábavné knihy. Na první pohled jí z toho vyšla slušná bichle o bezmála pěti stech stránkách, jenže na jednotlivé země vychází plus mínus sto stran a to už není úplně velký prostor. Nota bene, když se na něm mísí vyčtené poznatky o minulosti s tím, co autorka sama na místě prožila a viděla s historkami, které cestou (ne)nasbírala (to ne je tam záměrně, neboť záhy začne čtenáři dost možná vrtat hlavou, jak jen se jí dařilo narážet na chodící encyklopedie přesně v okamžicích, kdy je nejvíc potřebovala?).
Tam, kde by autorčin styl skvěle fungoval v reportáži, na rozsah knihy prostě nestačí. První dvě země zhltnete jako nic, třetí vám začne růst v krku a další dvě se repetetivně opakuje to samé: přijede do země, o které (zdánlivě) nic neví - dozvíme se velice stručně o dějinách dvacátého století (s výjimkou Tádžikistánu, tam jako by se autorce nedostávalo informací o dnešní situaci a tak si tak trochu vypomohla zdlouhavým a poněkud zmateným exkursem do dějin Afghánistánu, který koneckonců s Tádžikistánem sousedí, je to taky -stán a taky solidní mrdník, tak si toho třebas nikdo ani nevšimne....), pár kusých informací od řidičů taxíků, kterými se vozí a pár zážitků z turistických atrakcí (kdybych chtěla být zlá, mohla bych napsat, že to působí podobně, jako kdybyste v Egyptě zaskočili do manufaktury na koberce a mejdlo a popsali z toho, jak země vypadá).
Jako první nakoukání do oblasti určitě fajn.Pokud o oblasti něco víte nebo se chcete dozvědět více, jiný titul by se mohl ukázat jako vhodnější. 

4 21.03.2022

Chodíte rádi na pouť? A jaký je váš nejoblíbenější blitkostroj? Twister? Centrifuga? Pořádná horská dráha?
Tak si představte, že jste právě spořádali cukrovou vatu, grilovanou klobásu, želé hady a langoš s kečupem a sejrem a zalili to jedním pětipivem a samozřejmě vám přišlo jako supr nápad vlízt na ten nejlepší blitkostroj, kterej matějská nabízí.
Hudba huláká, puberťáci se smějou, atrakce se dává do pohybu.
Otevíráte první stránku a Díaz vás chytá do svých spárů a už se vezete.
Oskar Wajd je pekelná jízda, která vám zamotá hlavu i žaludek a který se zároveň nebudete moct nabažit, protože má sakraprácedohájezelenýho absolutně všechno, co má hustej román mít.
Junotův styl je naprosto zběsilej a jde hlavou přímo proti zdi a pak znovu a znovu a vy, protože jste si koupili žeton a obsluha za váma zacvakla řetízek, se prostě vezete s ním.
A dostane se vám všeho (historie Dominikánský republiky, Trujillova diktatura, život Dominikánců v newyorským exilu, rodinný vztahy, skvělá práce s popkulturními odkazy, využití poznámek pod čarou způsobem, že mi z toho pomalu tekly sliny - všechno v překladu, nad kterým jsem se tetelila blahem) a na konci vám autor bez špetky sentimentu zakroutí krkem a hodí vás na hnůj - a vy mu ještě poděkujete, protože tuhle jízdu jste namoudušinapsíuši navzdory tomu, že jste si během ní párkrát nablili do pusy, pekelně užili.

A netvrďte mi, že jsem vám to teď totálně neprodala!

9 03.03.2022

Americká klasika, která v první knize a v polovině druhé vychází z Tolkiena tak moc a tak neobratně, že mě to od dočítání málem odradilo. Mladší potomek naštěstí pokračovat chtěl značně zarputile, že jsme to dočetly - za což jsme jí nakonec i se starší potomkou vděčné, neb konec druhé knihy (od trojice čarodějek) a celá třetí kniha byly výborné.
Zkraje jsem nemohla značně nesourodé skupince hlavních hrdinů přijít na chuť - však si to vezměte: frackovitý Frodo, který se chová velice často jako totální dylina, protivný Gimli, chlupatý nenažraný Glum, který má mluvit vtipně, ale jakmile přesáhnete jistou věkovou hranici, bude vás to akorát iritovat, k tomu princezna se zlatou tretkou dost nešťastně do češtiny přeloženou jako šidítko (vzkaz do překladatelského nebe panu Medkovi: šidítko je dudlík!), kdy jsem se nemohla zbavit představy mladé dívky s dudanem v ruce; nechybí Saruman v ženské verzi, Sauron v mužské verzi, který místo skřetů vaří v kotlíku zombíky... jinak jsou tu samo i čarodějové a bitvy a taky dost podezřele (ano, pedofilně, tak já to napíšu) působící bard, který se rád podřídí rozmarům partičky dětí a věčně hladového člověkopsa...
Jejich dobrodružství v The Castle of Llyr mi ale přišlo už natolik originální a zábavné (obzvláště přerostlá kočička se mi líbila), že se vrhneme i do druhého dílu. Schválně, jestli se autorovi podařilo se definitivně odpoutat z nesmírně silného gravitačního pole LOTR. Vzhledem k tomu, že mě se zbývajícími dvěma knihami a sebranými povídkami čeká spousta večerů, si držím palce.

Perlička na závěr: Prydain znamená welšsky Velká Británie a (g)wen(yn) bílá.

4 22.02.2022

Cal Hooper má dost - po celém životě u policie chce mít na důchod konečně klid. A kde jinde by ho mohl najít, když ne v zapadlé irské vesnici?Cal se stěhuje z rušného Chicaga do zapadákova na opačné straně oceánu, chce si svépomocí opravit starou chalupu, chodit s místňáky do jediné putyky široko daleko, rybařit a lovit králíky a hlavně se do ničeho nemotat, do ničeho nešťourat, nešlapat na žádná kuří oka.
Jenže pak se u Cala na zahradě objeví kluk a jeho starost se postupně stane i tou Calovou a než se naděje, bude z jeho klidného důchodu šlapák po kuřích očích.
Slídil mě nesmírně bavil - napínavý detektivní příběh se skvělou atmosférou překrásného irského venkova, svéráznými postavami a hlavním hrdinou, který mi sedl jako už dlouho nikdo ne. Jo, život je pes a realita je krutá - i na místech pohádkově krásných.

15 05.02.2022

Tohle není knížka o životě na českém venkově. Nesnaží se zobrazit, jak se u nás žije v Horní Dolní pod Smrkem, Kdo si chce přečíst knížku o životě na českém venkově, sáhne po jiném autorovi či autorce - po takovém, který si za cíl klade zasadit děj na český venkov.
Toliko řečeno, vyrazme do Podlesí.
Na místo odtržené od světa a zároveň kousek od Hradce a vlastně i od Prahy. Na místo, kam když jedete, nepotkáte velmi dlouho (podezřele dlouho) žádné jiné auto. Není to Shyamalanova vesnice, ze které byste nemohli jen tak odejít, ale tak trochu vlastně je. Není to načinčané místečko jako v Hot Shots, ale vlastně taky tak trochu je. Není to reálná vesnice jako ta ve Slídilovi od Frenchové, ale taky tak trochu je.
Je to místo, které budete poznávat. Nejen jeho kulisy a obyvatele dávné, nové i dočasné, budete poznávat to, co je pod povrchem, to co vás obklopí, to co není vidět, ale vy to vnímáte, ach bože, jak moc to vnímáte, smrdí to a ten smrad, to není kravín, to je něco mnohem horšího. Z toho se nezvedá jen žaludek, z toho se svírá krk i srdce.
Bohu nemilý Bohumil a bohu stejně tak nemilá Bohumila přijíždějí začít znovu. Jsou spolu a jsou si cizí, někdo přešlápl a někdo nepodržel, někdo mluvil, někdo mlčel, všichni to známe. Přijíždějí do chalupy v rokli, v temné, hluboké rokli na okraji vsi, kde se chlastá, kouří, bije, šmíruje, kde se zahušťují představy pěkně hustou jíškou z přepuštěného sexu vymíchaného bolestí. Kde se na utrpení nahlíží z odstupu kroku, dvou, tří. Kde se na všechny kolem nahlíží spatra, přestože se žije ve sklepě. S bohu nemilými přijíždí Kluk. Kluk jako defekt, jako závaží, jako něco, co se nepovedlo, jak mělo, co nedopadlo, jak mělo a prozradilo toho o nás tolik, že to, co teď víme, se nám hnusí víc než rození nebo inseminování krav. Je to smrdutá rána, která se nezhojí, kterou si zas a znovu rozryjeme, vytrháme stehy, sledujeme, jak hnije. Kluk neobtěžkaný jménem. Tak jako ona nebohá Karkulka, které se vlastně říkalo kapuce nebo klobouček, o níž nevíme, jestli to byla Maruška nebo Jarmilka. Karkulka. Kluk.
A v hlavní roli zvíře v nás. Vlk, kterého v duchu krmíme, vlk, kterého bychom tolikrát chtěli nakrmit ve skutečnosti. Společnost, která se krmí - schovaná za monitory, za obrazovkami, za displeji, kochá se bolestí, utrpením a násilím, rochní si v trápení jiných. Tohle není horor, kde se slastně bojíme. Tohle je obžaloba a my jsme vinni ve všech bodech.
A v hlavní roli jazyk. Vyprávění. Promluva. Symboly. Všechno má v knize Zuzany Říhové hlas, všechno. I to, o čem pro klid vlastní duše tvrdíme, že je to němé. A každé slovo tu má své místo. Četba toho jazyka bolí, fyzicky bolí - čtenář se s první stránkou vydává na cestu do lesa a musí si zvolit: jehly nebo špendlíky? Tak honem, babička čeká. A vlk taky.

15 28.01.2022

Jedna z variací na podobenství o věčném zlu dřímajícím v temných koutech kolektivního vědomí lidstva - oné esence, která tráví duši a kvůli které máme i v jednadvacátém století války, přestože se v podstatě jednomyslně shodneme, že jsou špatné, kdy lidé trpí a umírají mnohdy zcela zbytečně a často jen pro potěchu (ať už přímou nebo nepřímou) někoho dostatečně zvráceného. Zrůdy se rodily a rodit se budou. A jejich výskyt a to, čeho jsou schopné a čeho zhusta dokážou dosáhnout, je nakonec vlastně absurdnější než existence takových jedněch jáchymovských lázních provoněný makovým závinem.
Uranova je svěže zelená jako rádium, je to takové finské podivno v českých kulisách, které mě rozhodně bavilo, ale nakonec mu chybělo cosi stejně neuchopitelného, kvůli čemu po mně jen neškodně sklouzlo a zaplulo do odpadu docela jako ten sliz.
Má ovšem úžasnou obálku (dílo autorky), na tu se nemůžu vynadívat. Ta fakt nemá chybu.

6 22.01.2022

Velice pečlivě připravený bilingvní průřez náboženskými texty Koránem a hadíthy počínaje a tweety a ukázkami z internetových poraden konče, který rozhodně neocení jen zájemci z řad arabštinářů, ježto u nás dlouhodobě trpí chronicky nedostupnými arabsky psanými texty, ale kdokoliv, koho arabsko-islámský kulturní okruh zajímá.
Úvodní kapitoly navíc uživatelsky velice přátelsky a stručně vysvětlují transkripce arabštiny do češtiny spolu s nejčastějšími formulkami, což by se mohlo velmi hodit všem, kdo se s těmito oříšky setkávají - ať už z řad překladatelů, redaktorů, korektorů nebo třeba novinářů.
Kniha je jako bonus doplněná rozsáhlým obrazovým materiálem, který zpříjemňuje čtení, seznamy doporučené literatury a slovníčkem.

2 19.01.2022

Knihám těch, co to vzali zkratkou, se obvykle vědomě vyhýbám - bolest z nich často vzlíná přes stránky do rukou a následně se rozlévá čtenářovým řečištěm a čím zdatnější autor byl, tím koncentrovanější bolest a smutek a tíže je. Věděla jsem moc dobře, proč jsem se Balabánovi vyhýbala - protože, ach můj ty světe, jak ten psal.
Nevím, kdy jsem naposledy četla knihu a přistihla se, že ji držím jen jednou rukou, protože druhou si zakrývám pusu, případně mám už už nachystaný prst v rohu další stránky, jen co jsem otočila tu předchozí.
Jeho hrdinové jsou smutní, tak moc smutní a tak moc lidští. Řeší víru a lásku a rodinu a život, řeší pití a přežívání, cesty, závory, zátarasy, hluboké vody, které stahují a vlny, které bičují - ty skutečné i ty, co narážejí do stěn duše a vnitřku hlavy. Jeho slunce spaluje a mráz sžírá.
Ale jsme tady, my jsme ještě pořád tady.
A to je dobře.
A to je dobré.

7 10.01.2022

Tak tohle se ale těžce scénáristicky nepovedlo.
Odlišné výtvarnické styly (až na totálně chaotickýho Velickýho) bych vítala, to mě nijak neruší - ale co to jako mělo být? Vždyť to jsou nějaké nástřely, nápady - žádný vyprávěcí oblouk, žádná pointa, žádná jednotící linka, nic! Rámcový příběh nepříběh nerámuje vůbec nic, jen dekonstruuje ještě o stupeň dál.
Tak se na to podíváme konkrétně, protože sama nesnáším, když někdo kritizuje v obecných termitech:
Příběh první ilustrátora Světýlka, které obě moje skautky čtou a mají rády, je jediný, co jakš takš drží pohromadě. Za to ona jedna hvězda.
Příběh druhý zní podle anotace dobře, ale v samotné ději vůbec o to, že by Zdenka byla skautka nejde - jde tam o nějakého mladého kurevníka a jeho maminku, která asi pije nebo co, a o incident, o němž se na konci knihy dočteme, neměl s ústřední Zdenkou nic společného. Budiž.
Příběh třetí je největší wtf, četla jsem dvakrát a pořád nevím kdo s kým co a proč a ne a jak - chtěla bych popsat lépe, ale kombinace chaotického scénáře a chaotické kresby vyvolala jen oranžovo černé zmatení.
Čtvrtý příběh ve mně vyvolal jen nejistotu, zda to mám desetileté dceři dát ke čtení - žena ve vysokém stupni těhotenství se tu svléká před partajníkem, aby manželovi tělesně zajistila bezpečí. Zbytek je zase jen jeden velký wtf chaos. Nevím, co jsou ti lidi zač, kdo je dobrý a kdo špatný, proč kdo dělá to, co dělá.
Pátý příběh mě na konci donutil listovat a řešit, kdo že to teda umřel? Celkově je to jen nepříjemný obrázek vyprahlého manželství s synem parchantem, který chce z rodičů vyždímat chalupu. Super.
Šestý příběh o slečně, která jde demonstrovat se ještě dal jakš takš pochopit, nicméně pro její jednání pochopení moc nemám.
A poslední příběh o posedlém chlapci, kterého až láska a pár facek vyléčily, mi přišel taky jako dobrá haluz.
Rámcový příběh komentovat nemůžu, neb jsem ho nestihla vůbec.
Suma sumárum netuším, pro koho má být kniha určená, ani co měla a chtěla vlastně sdělit. Mně nesdělila nic, pomohla mí akorát od poměrně vysoké finanční částky. Tak teda pěkně děkuju.

3 31.12.2021

Znáš dálku? Já ji znám, na stropě, plném much,
v ohyzdné světnici mám jazyk přilepený.
Je parno v ulicích, jak olej hustý vzduch,
kdosi se zasmál. Pes. Pomalá chůze ženy.

Jde, kolébá se, jde a svírá koleny,
bílými koleny a stehny naše mozky.
Znáš dálku? Já ji znám. Proměny, proměny,
déšť trhá plakáty a stírá barvy. Trosky.

Z okna mám vyhlídku na pivovarský dvůr.
Tajemné jeskyně a ve dně sudy. Sudy.
Je ráno, drhnou zem. Lucerna mrtvých můr.
Znáš dálku? Já ji znám. A znám ji ve všem všudy.

(s. 24; Melancholické procházky)

Ivan Blatný. Básník, jehož básně mi zněly spíš jako písně a jeho refrény mě chytily a strhly. Zpočátku jsme se oťukávali opatrně, obcházeli jsme zlehka kolem sebe - jeho romantické počátky byly až roztomilé ve své melodické naivitě. Krásné a lehké, jako kremrole o jarním odpoledni, kdy konečně můžete sedět na lavičce a země je zároveň pořád ještě nacucaná vodou a všechno kolem tak moc voní... S melancholickými procházkami se léto přehouplo v podzim, už není všechno slastně krásné, všechno už neskrývá příslib dobra a krásy. Tento večer je chaos, Tento večer je bolest, Tento večer je utrpení, Tento večer je válka. Válka nelítostná, nemilosrdně cupující životy a světy, cupující básně a básníky. Po naivitě a romantice zbude rezavá voda na dně plesnivé záchodové mísy. Hledání přítomného času přináší naději, přináší zpátky verše, chaos se mírní, je tu smutek, je tu bolest, je tu svět, který se vyhrabal z trosek a popela.
Skvělý vydavatelský počin. Od začátku do konce.

Silnice, silnice, ty, která stuhou spínáš
města a vesničky, rozbité napadrť!
Mladičké Židovky šly tudy z Terezína
a v patách za nimi jak zápach táhla smrt.

Ta sběratelka smrt je chtěla do své sbírky
a někdo se mě ptal: Dojdou až na hřbitov?
Ony však šly a šly, ty nohy jako sirky,
ony však šly a šly, ty strašné oči sov.

...

(s. 17, Hledání přítomného času)

3 31.12.2021

Kdybych vytvářela slovníkové heslo "feel good" kniha, Johansson by se k němu perfektně hodil jako ilustrativní příklad.
Kouzelníkův únik je magickorealistický bildungsroman s dobrým koncem plným roztomilých postav a postaviček, vtipných příhod, hřejivého poselství, který funguje naprosto ve všech rovinách - navíc ho máme v opravdu velice zdařilém překladu (klubčuníci si našli místo v mém každodenním slovníku).
Pokud si chcete přečíst něco, co stejně měrou intelekt neurazí jako nezatíží, je vaše hledání u cíle: Antonův příběh vás nemůže určitě nezklame.

6 31.12.2021

Pro někoho, kdo o Charlesi Darwinovi ví jen to, že napsal o Původu druhů (mě), je Grolleauův/Royerův komiks značně fascinujícím čtením.
Mladý (velmi mladý) Darwin se podle všeho ocitl ve správný čas na správném místě. Na cesty původně vyrazil jako společník vzdělaného kapitána lodi Beagle, který s sebou chtěl mít na expedici do Jižní Ameriky, jež měla za cíl zmapovat pobřeží, někoho vzdělaného, s kým by mohl vést konverzace u stolu a kdo by mu pomohl se nezbláznit. Komiks popisuje Darwinovu fascinaci přírodou i zdravotní potíže a věčný boj s mořskou nemocí, jeho humanitní založení, kdy na svou dobu nesmírně odvážně a pokrokově brojil proti otroctví, jeho cesty, kontakt s domorodci i se zvířaty, i následný návrat do vlasti.
Ilustrace jsou malebné a komu přijde vyprávění příliš stručné, ten v závěru najde doporučení na další literaturu - jak z pere samotného Darwina, tak kapitána FitzRoye a dalších osobností, jež se na lodi jejího královského veličenstva plavili.

2 28.12.2021