Jizi komentáře u knih

Těhotnej Buddha je útlý, civilní vyprávění masivní zkušenosti, kterou nechceš udělat.

Je to upřímný a otevřený příběh o tom, že co se může posrat, to se taky posere - a je fuk, jak moc silný a dobrý člověk jste a kolik jste si vložili do karmickýho fondu čokoládových mincí (za každý dobrý skutek jednu). Občas se "to" prostě stane.
A vy s "tím" pak musíte žít - protože alternativa (tedy nežít) je pro vás, jakožto bojovníky a rváče, příliš jednoduchá a rychlá. A ty my nebereme, díky pěkně. Ani se slevou. 
Klára si prošla zkouškou trav a tak jako Ged prchala před svým stínem, aby se mu nakonec postavila, a přestože boj to byl podobně lítý, i ona z něj nakonec vyšla vítězně.

Klára čekala nečekané dítě - v holobytu, s klukem, který si dodělával prezenčně maturitu, alternativní a od pohledu "problémová" (protože každý člověk s dredy je kedra, to dá rozum) a do morku kostí svá. A pak se stalo to, co máme všechny, co vláčíme ta břicha, zasuté vzadu v hlavě a co nás občas straší a co víme, že se může stát, ale proboha, nemysli na to! Hlavně na to nemysli nebo si to přivoláš!! A ona najednou byla ne-máma. Rup zug haluz. 
Co s tím? Co s bolestí, která vás cupuje na kousky - naráz a po částech zároveň, vytrvale, urputně, bez oddychu? Co se světem, který se sakra měl přestat točit, vždyť mně se rozpadl život!, ale nepřestal, protože je v tom, jak moc jsme mu u prdele, nemilosrdně milosrdný? Klára našla svojí cestu, a přestože se to nemusí všem zamlouvat, byla ta její cesta tou správnou pro ni a vedla tam, kam měla.
Kam vedla? K dalšímu miminku, k další naději - nemysli na to, hlavně na to nemysli, ale jak na to nemyslet, když to musíte furt všem opakovat? - a dalšímu kolotoči zdravotnické mašinérie, tentokrát většímu a zbytnělejšímu se závěrem dramatickým, děsivým, nadějeplným...
Popisy přístupu lékařů, sester a fungování v Podolí mi připomněly velice živě to, co jsem před deseti lety vědomě pohřbila někam hluboko a čemu vévodí absolutní zmatek a totální bezmoc. A to jsem, prosím, přišla, přirozeně porodila zdravé dítě, a po třech dnech zase odešla, a stejně...

Klářin příběh příchodem dračí holčičky na svět nekončí. Mrzí mě, že nepokračovala ve vyprávění dál, protože ten ostnatý drát, kterým je minimálně místy omotaný její život-mazel, vnitřnímu Buddhovi zasadil další ránu. A já bych si ráda přečetla, jak i tuhle bitvu vybojovala nebo jak nepřestává bojovat a když dochází síly, odhrne si zkrvavenou zpocenou ofinu z očí, přihne si vína a znovu zvedne meč. Silných, inspirativních žen totiž není nikdy dost.

Příběh o lidech, kteří to mysleli dobře a o těch, kteří nejspíš nemysleli vůbec nebo málo nebo já nevím.
Partička nesympatických jedinců, kteří dělají z komára velblouda obtěžkaná tématikou rasismu v podobě, v jaké ho v našem kulturním prostředí můžeme asi jen horko těžko chápat (nebo aspoň já ho fakt nechápu). Ze všech se nakonec vyklubou hysterky definovaný buď jedním momentem nebo tak nějak ničím a na to, abych sledovala, jak se lidi chovají jako naprostí pitomci, mi stačí si pustit jednání ze Sněmovny a jsem během pěti minut saturovaná na měsíce dopředu.
Jako bonus mě strašně vytáčela česká Briar, protože takhle žádný dítě nemluví. Jako fakt ne.
Ale obálku to má pěknou. To zase jako jo.

6 07.12.2021

Silná výpověď o věcech, které, hádám, v mnohých ženách v určité životní fázi zarezonují tak silně, že se až budou muset občas opřít.
A nemusíte mít za sebou ani disidentský roky, perzekuci zločineckým režimem, tuny a tuny lásky, kterou jste dali a která prostě nakonec stejně nestačila, zamykaný peněženky, mříže na oknech, stání před soudem, zmar, zmar, zmar... abyste některé věci prožívali stejně. Protože  i když se děti "vyvedou", vynoříte se nad tu mateřskou hladinou najednou o tolik opotřebovanější a méně potřebný, o tolik starší a zároveň pořád lidi, jedinci, individuality, individua, a to že vám je najednou o deset, patnáct, dvacet let víc, vůbec neznamená, že už nemáte nárok, že už nechcete, že už netoužíte, že už si nepřejete. Že jste všechny ambice a sny utřely spolu s posranými zadky.
Vztahy plný dětí ty děti pak jednoho dne přerostou, prorazí a zmizí z nich (v nejlepším případě se budou dál zdržovat ve vašem gravitačním poli - a rádi, ale dovnitř, zpátky, tam už je nenacpete) a najednou co. Co se vším tím prostorem? Tak máme se dost rádi a máme se ještě dost rádi?
T.B. dostala naloženo k tomu všemu "normálnímu" ještě nekonečný nákladní vlak všeho, co si neumím ani představit a jen z pokusu o to dosedá na hrudník slon.
Klobouk dolů. Vydržela. Přečkala. Zvládla.
Psala.
A jak.

12 07.12.2021

Hořkosladká vzpomínka na dobu, kdy začínaly vysílat soukromé televizní stanice a my pospíchali na šestou domů, aby nám neutekla Manuela, ze školy na rozhalené košile Nicka Slaughtera a na muže, kterého měli zabít, ale místo toho zabili ženu, kterou miloval, a těšili se na večerní knír Toma Selecka a nedělní čágo bélo, šílenci! Škola byla celý svět a spolužáci alfa a omega bytí a všechno bylo strašně snadné a zároveň strašně těžké a dospělost byla neskutečně daleko.
Dětská rovina by se bývala obešla bez určitých klišé, ale funguje pořád o poznání líp, než rovina ze současnosti, která by, vypreparovat z ní všechna klišé, neexistovala vůbec.
Hezký, ale narovnej se je vyprávění z tehdy a teď o třech lidech, kteří spolu v dětství sdíleli nějaký čas onen "celý svět", aby se pak během chvíle jeden druhému na dlouho ztratili, než se jejich trajektorie na okamžik zase protnuly, a které se v současné rovině bojí být podobně přirozené, jako bylo v té minulé. A je to škoda, protože nemusíte hned žít v dysfunkčním vztahu s kreténem nebo mít dramatický poměr, aby o vás stálo za to vyprávět. Naopak. Toho za vlasy přitaženého dramatu máme v literatuře už tak zbytečné haldy.

8 10.11.2021

Občas se člověku stane, že se mu kniha dostane do ruky dřív než by měla. To jí pak nerozumíte a přijde vám (obvykle) nudná/nepochopitelná/divná/nečitelná/... (doplňte libovolné adjektivum, nehodící se škrtněte). Pokud si knížky alespoň trochu vybíráte, obvykle se s nimi víceméně prolnete (a samozřejmě se vám můžou/nemusí líbit). A potom je tu poslední možnost: že se vám do rukou dostanou knihy příliš pozdě. Kdybyste je bývali četli o pár (desítek) let dřív, vyrazily by vám dech a byli byste z nich nadšení.
Číst Achilleovu píseň jako náctiletá, byla by všechno, co jsem si v té době mohla od knížky přát: Antika, velkolepý milostný příběh, osudové věštby, dramatické zvraty, grandiózní finále. Jak říkám, dvacet hvězdiček z deseti.
Teď to byla sympaticky převyprávěná legenda, která rozhodně neměla čím urazit, ale ani nadchnout. Příjemným společníkem knížka ale i tak je - už jen proto, že si nenásilně prosvištíte některá jména, která vám, pokud nejste fandové do Starého Řecka, už asi (dávno) vypadla.

10 18.10.2021

Zajímavá cesta do hlubin čínské duše. Fakt, že je autor kulturně, vzdělanostně a zkušenostně rozkročený mezi americkou a čínskou společností, je na celé knize asi tím nejzajímavějším. Jeho pohled na Čínu byl pro mě osobně dost děsivý a zároveň fascinující - popis vnímání, uvažování, hodnot, přístupu k životu, vzdělávání, soukromí, pracovní morálce - a následné srovnání se Silicon Valley. Jo, v zásadě nic, co byste nevěděli, ale takhle pohromadě mě to vždycky přiměje divit se s otevřenou hubou jak stará Keliška.
O samotné AI toho kniha zas tolik nepoví, zaměřuje se spíš na celospolečenské dopady zavádění AI do běžného života, na predikce, co to bude znamenat a jak bychom se s tím mohli/měli podle autora vypořádat.
Závěr už je vysloveně Leeho osobní zpovědí, která sklouzává k duškovské lásce a drogám pro všechny.
Suma sumárum je tam pár zajímavých momentů, ale když vynecháte, o nic nepřijdete.
A prostě miluju tuhle měkkou vazbu a sazbu!

7 08.10.2021

Prvních sto stran jsem se velice dobře bavila.
Do strany tři sta jsem si říkala, že by se na to dala napsat dobrá zrcadlová recenze: fungovala by jako blahé paměti speciály Čtyřlístku, který v tlustým sešitě obsahovaly jen dva příběhy vzhůru nohama a proti sobě, který se setkaly uprostřed. Jeden text by byl nadšený a kladně by hodnotil nadsázku a sebeironii a vtípky a nápady a vhled do český literární a literárněkritický scény. Chválil by povedený vtípky a pozorovací talent a navzdory celý řadě otravných stereotypů taky celkovou čtivost textu. Proti němu by stál text, který by ony otravný stereotypy a naprostá absence vyprávěcího oblouku otrávily natolik, že by je knize vytýkal - stejně jako urputnou snahu o nadhled a nadsázku, který ale nakonec vyznívají stejně jako ty kyselý hrozny, kdy je sice hlavní hrdina tlustý a lakomý a líný jako veš, ale zároveň v podstatě geniální, brilantní inteleguán ze všech nejinteleguánštější, kterýho všechny od základních škol po domovy důchodců chtějí - teď hned, tady a na všechny způsoby - a on se jim teda všem blahosklonně postará o pár minut/hodin rozkoše. No tak určitě.
Jenže po straně tři sta začala ta otrávená, negativní strana bobtnat, spolu s tím z knihy mizely všechny vedlejší postavy (tak jako mimoděk - škrt maminku, škrt další rodiče, škrt partnera) a začalo být nad slunce jasnější, že příběhu se nedočkáme. Že to bude jen kapitola za kapitolou obalující pointu nebo nějaký ten fórek. Noc je mladá a autorovi se ještě nechce končit - snad byste nám tu neusnuli?
Ústřední trojice se bez většího vysvětlování podivně proplétá, stejně jako podivně plyne čas. V první třetině knihy tak nějak konvenčně, dle očekávání, pak se najednou roztáhne spolu s tím, jak by autor rád ještě chvilku psal, snad že jeho hrdina ještě nepomluvil všechny autory a nakladatele a neobtáhl celou Prahu a přilehlé okresy, takže je potřeba čtenáře dál zahlcovat zadkama a bokama a prsiskama a taky jazykovými fórky, který po patnáctým opakování už fakt nejsou vtipný (možná v tom gargantuovským rozsahu sám autor zapomněl, kolikrát ten stejný fór už použil). A hlavní hrdina se dál pinoží, furt stejně, furt je stejně zpocenej a otravnej, ale vlastně totálně boží, protože nakonec ho stejně všude chválej a všude ho chtěj a všechny ho chtěj a zadky a prsa a tak furt dokola.
Všichni chlapi jsou v zásadě jen totální - prachatý, nebo chudý - ubožáci, který buď mají vliv a přijdou o něj, nebo ho chtějí mít a nikdy ho mít nebudou. Většina je navíc totálně vypatlaná. Ženský jsou vypatlaný všechny, nejhorší poddruh je uvadající feministka - což je ekvivalent naprostý blbani, jejíž jediný problém je ten, že jí nikdo dlouho nesáhl, slovy klasika, ve sprše na švába, a proto teď nenávidí všechny chlapy. A samostatný kruh pekla představují maminy s harantama. Tak jo no.
Jistě, pohoršovat se nad tím, že v knize nazvané Pohlavní styky šuká kámen cihlu, může jenom jedna z podobných frustrovaných maminoidních vyzobaných slunečnic od knížek. A o čem, že to celé je? Jo, milánci, to vám nepovím, pánšto to nevím. Ale já mám slepičí mozek, takže žádná surpréza.

A možná je to celý účel, možná to celé má být papírová telenovela z prostředí českýho mediálně-literárně-showbyznysovýho světa a možná hraje podle všech telenovelských pravidel a s hubou rozjetou od ucha k uchu a s vystrčenou prdelí se jim pošklebuje. Možný to určitě je. Když mě tenhle typ pořadů bavil naposledy v době Manuely (bez E!) a víckrát ne.

7 28.09.2021

Subtilní vyprávění, které toho mezi řádky prozradí o životě v Afghánistánu po ruské invazi víc než příběhy mnohonásobně objemnější. Bolest, strach, nejistota, síla tradic, slabost člověka, křehkost života. Prach a smrt na místě, jež poté, co přišlo na svět, navštívila snad jen jediná sudička a nepředpověděla mu nic jiného než neštěstí.
Jeden otec putující za synem s nejčernějšími zprávami, jedno dítě, jehož svět, tak jak jej znalo, už neexistuje, putující za otcem, jeden syn a otec, který nesplnil, co měl.
Vyprávění stejně smutné, jako pohled na zaprášeného motýla, který uvízl mezi okny.

4 28.09.2021

Klasická fantasy, jeden z oněch "původních" příběhů, ve kterých najdete spousty a spousty dalších, jež z něj čerpaly tu zjevněji, tu méně zjevně inspiraci (a některé ho neumně vykradly). Příběh chlapce - čaroděje odehrávající se v obřím fiktivním světě, v němž mají největší moc slova a jména v druhé polovině poněkud ztrácí dech - pokud tedy nemáte slabost pro moře a mořeplavbu - nicméně závěr je skutečně skvělý. Čili sem s dalším dílem!

7 18.09.2021

Knihu jsem dostala před, jak tak koukám na rok vydání, už před docela dost lety k Vánocům a pamatovala jsem si z ní jen dvě věci: že jsem ji přečetla během zbytku Štědrého večera a že to bylo dost wtf?
Pěkným pár knihám, které mi při prvním čtení před lety přišly mizerné nebo nepochopitelné, jsem po druhém, třetím čtení postavila omluvný oltáříček, a když jsem teď po sto letech potřebovala čtení do kapsy do mhd, Rahímí splňoval všechny nezbytné předpoklady.
I po druhém čtení musím konstatovat, že je to pořád stejné wtf. Tak dlouho jsem čekala, co se z toho vyvine, v duchu jsem autorovi fandila a spřádala teorie, jak z toho asi vybruslí, co to teda s tím hlavním hrdinou je, kdo je, co je, kde se u "ženy" a "syna, který není jeho synem" vzal, kdo je "duch muže s bílými vlasy, kterého žena, jež je matkou chlapce, které není jeho syn, kojí" - a měla jsem pár nápadů, přičemž se neskromně domnívám, že VŠECHNY byly lepší, než polopatické autorovo řešení.
Takže nakonec jsou sovy tím, čím se zdají být a navzdory dramatickým kulisám a všem těm slinám, moči, krvi, zvratkům, slzám a já nevím čeho všeho a sem tam skvělé větě, ze které zatrnou zuby, je to dost nuda.
Ach jo.
Škoda.

3 12.09.2021

Graficky poutavě provedené zpracování letem světem životem jedné z nejvýraznějších českých sportovkyň minulého století. Osud Čáslavské tvrdě poznamenal minulý režim, nicméně v knize je vykreslena v podstatě jako chudáka ženská, co měla smůlu na chlapy. Postrádá živost, energii, jiskru.
Fragmentárnost jednotlivých výjevů a snaha dostat do útlého svazku všechno, nakonec zanechává roztříštěný dojem, kdy na mě nejsilnji působí fakt, že máme memoriál člověka, který tloukl manželku a děti. To je něco, co nedokážu dostat z hlavy. Bez ohledu na to, jaké zaběhl výsledky, bez ohledu na to, jak sporná mohla být jeho smrt, skutečně v dnešní době připomínáme jméno domácího násilníka? Opravdu?! Tak to mi ho teda vyndej.

10 12.09.2021

Když balancujete na ostří nože dostatečně dlouho, ztratíte schopnost kráčet po pevné zemi.

Patrick Chauvel patří k dřevní generaci válečných fotografů. Lidí, kteří museli být přímo u toho, aby mohli zaznamenat, co se děje, co s sebou tahali kinofilmy a složitě je pak posílali do mateřských redakcí, ke generaci odkojené vietnamskou, barmskou a africkou krví. Ke generaci těch, kteří dopili v baru pivo, vyhrnuli si rukávy a vyrazili do boje. Žoldák války, který byl ochotný platit, jen aby mohl dál tančit na ostří nože.

Cena, kterou zaplatil, nebyla malá - o osobním životě se z jeho nesmírně poutavých a dramatických pamětí dozvíme jen málo (žel bohu navíc značně útržkovitě, kdy ve vzduchu zůstanou otázky, na něž měla zaznít alespoň stručná odpověď), ale už jen počet manželek, které jeho životem propluly, dává jasně znát, že tahle práce není pro ty, kdo milují stabilitu. A z hořkosti ze světa, do něhož už nepatří, ze kterého vyrostl nebo který možná přerostl jeho, ze světa, ve kterém se fotky dělají jinak, tak jak on to neumí, se až srdce svírá. Co když dáte něčemu všechno - tělo i duši - a ono to pak přestane existovat? Co bude s vámi?

Chauvelovy paměti jsou veliká adrenalinová jízda. Je to zpráva o světě, který už neexistuje - a je to obraz války, kterou jako by si lidstvo hýčkalo, místo aby se jí snažilo zbavit.

(Jen dvě výtky - nic jako ostřelovač neexistuje. Ostřelovač by mohl možná tak neúspěšný odstřelovač, ale přesto je to vždycky s D. Protože se snaží někoho odstřelit, ne ostřelit. A Libanon opravdu neleží na Středním východě. Blízký východ. Prosím. Blízký východ.) 

7 08.09.2021

Jedna z těch, jejichž obsah jsem se na střední škole naučila nazpaměť, v případě potřeby odříkala, a nikdy se k ní nedostala, protože knih je mnoho, času málo a přeci vím, o čem to je. Jistě, zásadní dílo, kánon, jasně, ale tak třeba jednou.
A když to jednou nastalo, zjistila jsem, že stejně jako v případě tolika jiných zásadních děl, jejichž obsah je předmětem převyprávěnek v hodinách literatur, ta kniha je vlastně o něčem trochu nebo možná docela jiném.
Je to svědectví o sílícím antisemitismu a přetrvávajícím rasismu, o tom, jakým způsobem se ve dvacátých letech nahlíželo na ženy (Mlč a buď krásná, jo?) i o tom, jak tehdy vypadal život, vztahy a mateřství v bohatých kruzích. Některé věci se - naštěstí - změnily, jiné, jak už to tak chodí, ne. Povrchnost smetánky, která se poflakuje od ničeho k ničemu, je, zdá se, věčná. Stejně jako marnost snahy oslnit někoho, kdo už je slepý, patetické zoufalství neopětované lásky a ochota obětovat všechno pro ty, kdo to vezmou jen jako další samozřejmost. Dobře nám tak.

16 03.09.2021

JÁ MÁM RADĚJI NA SHLEDANOU.

Když si pořídíte děti, má to (samozřejmě mimo jiné) i tu výhodu, že jim v jisté životní fázi můžete číst knížky, které jste sami kdysi četli a neměli jste pro všechny ostatní tituly čas po nich znovu sáhnout, i když byste rádi, případně jste se k nim nikdy nedostali (protože času je málo a knih příliš mnoho).
Přesně tak jsem na to se Zeměplochou a s chutí si ji postupně s dětmi doplňuju.

A Mort je pro mě po Malých bozích zatím druhým nejlepším Pratchettem, který mi prošel rukama. Mladík Mort, kterého nechtěl do učení ani hrobník, skončí u velice zvláštního pána, který by si rád po stovkách a tisících let ve službě zajel na dovolenou. V černém domě mimo čas a prostor ubývá v miliardách přesýpacích hodin neúnavně písek života a v kyblíku u dveří stojí kosa. A než se Mort naděje, čeká ho první samostatný úkol, který samozřejmě - jak jinak? - zpacká a pak už to jde ráz na ráz.
Osobitý humor se špetkami o to vážnějších myšlenek funguje skvěle. Vtipné postavy, skvělé dialogy, dokonalé popisy (obzvlášť pak Ankh-Morporku a jeho obyvatel) - co víc ještě chtít?
Snad jen aby byla spravedlnost, ne jen on. 

21 31.08.2021

Devět příběhů, devět osudů, devět vypravěčů. Někteří mají k realitě blíž, jiní o něco dál, někteří jsou skuteční až příliš, jiné spatříte jen tehdy, když jste nadáni zvláštním zrakem, někteří vás budou bavit víc, jiní možná o něco míň, některým budete fandit, jiným nejspíš ne zas tak moc - a všichni se o sebe alespoň otřou, někteří se i pevně přitisknou, jedni se dějinami jen tak prosmýknout, jiní změní jejich chod.

Našla jsem v té knize spoustu jiných knih a říkala si, kolik z autorů (Szalay? Kaufman a Kristoff?) Hybatele asi četlo, kolik se o nápady v nich obsažené jen otřelo a kolik z nich se od nich odrazilo úmyslně?

Pro znalce dalších Mitchellových knih asi stačí říct, že Hybatelé jsou Atlasem mraků verzí 1.0.

Pro ostatní pak, že je to tu volněji, tu pevněji provázaná hra s časem a prostorem, která otestuje vaši pozornost, a která mě ke konci ale poněkud zklamala, protože jsem přesvědčená, že časově to v závěru přestává sedět a do té doby hladké a neposkvrněné zrcadlo výsledného dojmu tak popraskalo a v rozích poněkud zčernalo.

4 30.08.2021

Hlavní hrdina, izraelský Arab, žije v emigraci ve Spojených státech s manželkou a třemi dětmi. Živí se jako ghostwriter memoárů na zakázku a když byste ho zastihli ráno u snídaně s rodinou, nenapadlo by vás, že je tu něco špatně. Jenže ono je. Je tu něco moc, moc špatně.
Na opačném konci světa umírá v izraelské nemocnici hrdinův otec, kterého čtrnáct let neviděl a za kterým se letí rozloučit. Setkání s rodinou, s domovinou, se vzpomínkami a neodpustitelnými chybami minulosti tíží jako mokrá péřová deka. Postupně se dozvíme, co se stalo, ale odpovědi, které dostaneme, jsou ve své malicherné nepochopitelnosti jako rána do žaludku.
Kašua je jedním z mých nejoblíbenějších autorů a ti to mají vždycky těžké a lehké zároveň. Těžké proto, že od nich hodně čekáte a lehké proto, že jste ochotní jim leccos odpustit.
Sledování změn je oproti autorovým předchozím knihám niternější. Je to příběh o bolesti dobrovolného exilu, o bolesti ze ztráty něčeho, co jste nikdy neměli a vědomí, že už to asi ani nikdy mít nebudete.
Je to příběh o stýskání po vlasti a domovu, jenž vám sice vrazil kudlu do zad a postaral se o to, že se dráha vašeho života vychýlila tak, jak jste si ani v nejhorším snu nepředstavovali, ale je to pořád jediná vlast a domov, který jste kdy měli.
Je to také věrný obraz úpadku tištěných médií a života podřadné skupiny lidí, jimž toto postavení přiřkli ti, kteří přišli a vzali jim jejich zem.
A je to také příběh o síle slova a vyprávění, paměti a její ne/spolehlivosti, o tom, jak blízko má někdy skutečnost k fikci a fikce ke skutečnosti.

Doslov Magdalény Křížové je brilantní, odborná revize nejednotná a silně, silně iritující.

A Kašua znovu skvělý.

5 29.07.2021

Venku zuří druhá intifáda. Útoky nabírají na síle, Iron Dome ještě nestojí, nestojí ani zeď, teď je ona doba, kdy se v Tel Avivu nebo Jeruzalémě bojíte sednou do společného taxíka nebo restaurace, protože nevíte, jestli z ní ještě odejdete. A stejně tak na Západním břehu a v Gaze netušíte, jestli vás ráno pustí přes check-point do práce, jestli vás neodříznou vojáci na hodiny a dny od vody nebo váš dům bude ještě za hodinu stát.
Je tak snadné (a ve výsledku laciné) uchopit příběh pojmout jako protiizraelskou/protipalestinskou agitku, protože svou pravdu mají obě strany. Gavron je pro mě výjimečný tím, že jeho příběhy jsou stejně šedivé jako přebal jeho posledního do češtiny přeloženého románu: mají spoustu odstínů šedi. Tak jako život.
Jeho postavy jsou skuteční lidé, někteří chytřejší, jiní hloupější, někteří zásadovější, jiní strhávaní proudem života bez morálního kodexu, kterého by se mohli zachytit, ale všichni do jednoho mají skutečnou, papírem nešustící osobnost.
Můžeme samozřejmě namítat, že těch náhod je v příběhu snad až příliš mnoho a že snaha dostat do jednoho vyprávění všechno: milostný příběh i detektivní zápletku, sociální kritiku i existenciální otázky - to všechno ještě rozpočítáno mezi dva vypravěče, vyprávění na síle spíš ubírá, než přidává.
I tak je to ale velice dobrá kniha. Snad nebude od autora v češtině poslední.

6 20.07.2021

Tohle je veliký průšvih.
Nevím, jestli se vtip ztratil v překladu nebo v knížce nikdy nebyl. Netuším ani, zda nelogicky vložené jednostránkové příběhy doprostřed těch vícestránkových jdou na vrub vydavatele nebo to je nějaký záměr, jak otestovat, zda dává čtenář pozor, vím ale, že už zase dlouho nekoupím dětem komiks, aniž bych ho předtím otevřela.
Chápu, že všichni překladatelé musí nějak začínat. Zásadní omyl však je, že se člověk může učit na dětském komiksu. Nebo že je komiks snadný na překlad. Není. A tady se bohužel nedostatek zkušeností a znalostí projevil tak markantně, že místy je knížka prostě nečitelná.
"Mám tě raději víc než šetření papírem." (s. 91)
"To, co napíšeš svému objektu touhy i pomsty, by mělo být jemné, ale významné." (s. 93)
"Asi jsem trošku ujela díky mé sebejistotě." (s. 181)
Co bolí obzvlášť, jsou "přebásněné" říkanky a text divadelní hry po vzoru "Vpředu Alois, vzadu Kárl, dohromady šiml" (kdybyste nevěděli, je to rým, protože na konci je L!).
"V pondělí máš, koníku můj, den plný krášlení / V úterý se musí provést pravidelné měření / Ve středu si pochutnáváš na hruškách / Ve čtvrtek mi zaplétáš copy ve stužkách / V pátek běžíš jak o závod, doběhneš ho cíle / A v sobotu odpočíváš, žádná křeč či píle." (s. 97)

Děti nejsou blbci a zaslouží si knihy, na kterých byla odvedená stejně pečlivá práce, jako na těch pro dospělé - možná ještě pečlivější, protože jestli se budou učit rodný jazyk z podobných překladů plných anglismů, neobratností a nepochopených významů, je náš osud jakožto národa pologramotů zpečetěn.

3 12.07.2021

Jako dítě vyrůstající na sídlišti jsem trávívala spoustu času prohlížením oken v protějších panelácích a uvažováním o tom, kdo tam žije, co dělá, jak to u něj vypadá... Dodnes se mi občas stane, že se zadívám do oknem protějších domů, teď mě ale ta přemíra možností schovaných za sídlištními okny už trochu zmáhá a tak to raději cíleně nedělám.
Turbulence jsou takové koukání do oken - do těch letadel, která křižují planetu a převáží lidi a jejich sítě, ty, které máme všichni a v nichž vězí naše rodiny, přátelé, lásky, protivníci, zaměstnavatelé, zaměstnanci... Mikropovídky vám dovolí sdílet s protagonisty někdy pár hodin, jindy den, dva, ale ne víc, aby se pak v závěru v řevu motorů odlepily od země, přimáčkly vás do sedadla a vy měli po zbytek letu o čem přemýšlet.

2 10.07.2021

Něžné a ve své zcela upřímné autentičnosti nesmírně silné vyprávění o životě za totality v roli mladšího bratra sestry postižené Downovým syndromem. Obraz jedné rodiny, ve které zbožná maminka přijala svou roli s pokorou hraničící se sebeobětováním (anebo se sílou, kterou může propůjčit snad jen upřímná víra), tatínek, jenž se nikdy nesmířil s tím, že jedno jeho dítě není "normální" a chlapec - kluk - muž, jenž miloval a nenáviděl a zoufal si, zkrátka byl a pevně doufám, že stále je, "jen" člověkem.
Vypravěčem, autorem sebraných blogových zápisků, je anonymní Alby - ten, který vzpomíná na rodiče a sestru, na dětství, na dospívání, a který se snaží odpustit - sobě i druhým.

Co mi hlava nebere, jsou jednak ilustrace - které jsou moc hezké, o tom žádná, ale dávají zhruba stejný smysl jako, já nevím, v Joycově Odysseovi. Proč? Kniha pak působí dojmem vyprávění pro děti, což, věřte mi, vážně, ale vážně není. A ještě větší proč je podprůměrná slohová práce o dvou pánech, která knihu uzavírá, a celkový silný dojem značně ředí.

3 08.07.2021