Jizi komentáře u knih

Čtivě popsaná historie vzniku státu Izrael. Pro proizraelskou stranu skvělé čtení, které jí potvrdí to, co si dávno myslí. Pro propalestinskou stranu extrémně iritující, tendenční a stále se opakující sada polopravd a faktů, kdy se říká A, ale už ne B nebo naopak B, ale bez A. Pro stranu neutrální (je taková?) ideální materiál k tomu, aby se zařadila do první skupiny.
Od samého začátku je jasné, na kterém břehu v tomhle nešťastném konfliktu, kde nemá pravdu vůbec nikdo a mají ji všichni, leží autorovy sympatie. Ono to ani jinak není možné. Ve chvíli, kdy jste vírou i historií vlastního rodu neoddělitelně svázáni s jednou stranou, je jasné, za koho kopete.
Pokud by to byl osobní pohled autora na palestinsko-izraelský konflikt, bylo by to naprosto v pořádku. Pokud k tomu ovšem přistoupíte jako k populárně naučné práci prezentující fakta, je to špatně. Kniha je nezdrojovaná, čili vše, co je prezentováno, by měl laskavý čtenář brát jako holý fakt. Jenže takhle to nefuguje, pokud chci pracovat s fakty, měl by se o to do nejzazší možné míry pokoušet. A ne si vyzobávat, co se mi hodí. Nemluvě o tom, že je příliš snadné dát větší prostor jedné straně, ukázat ji v lepším světle, vysvětlit, proč je její verze ta správná. V tomhle případě je to Izrael, Židé a židé.
A je to škoda. To, že pro Palestince to není žádná Havaj, se dočteme až na straně 283 z 300. A z kontextu vyplyne, že si za to vlastně můžou sami.
Zbastlené přepisy arabských jmen a arabštiny nejspíš nakrknou jen hrstku čtenářů.
Zázrak se nekoná. Žádný netendenční grál mezi českými knihami o nejdelším konfliktu v moderních dějinách v rukou netřímáme. Je ovšem otázkou, zde se ho na šachovnici, kde nemáme ani černá, ani bílá políčka, jen různě šedá, můžeme vůbec dočkat.

5 04.03.2021

"Us" je jednohlasá, britská (starší) verze "Věcí, na které nastal čas".

Je příběh páru, ve kterém se jeden snažil příliš a druhý udělal rozumné, praktické rozhodnutí. Je to příběh, ve kterém se mísí nesmírná bolest s bolestí o něco menší, vyvěrající z jiného zdroje - z nepochopení, z marné snahy, z energie směřované snad vždycky špatným směrem.
Přes to přese všechno to není smutné čtení, naopak. Je to příjemné, místy až groteskní, ať už budete s hlavním hrdinou soucítit a budete v něm nacházet jisté paralely s vlastním životem nebo vám bude naopak naprosto cizí.

Douglas, přírodovědec, trochu suchar, ale ne bez smyslu pro humor, potká Connie. Malířku a bohémku a krásku, která mu vyrazí dech. Connie se rozhodne, že Douglas je po všech těch karambolech přesně to, co právě teď, na prahu třicítky, v životě potřebuje. Je pro ní racionálním rozhodnutím, asi jako když si řeknete, že byste toho mekáče už opravdu měli nahradit brokolicí. A tak Connie žvýká brokolici, protože je pro ni dobrá, a Douglas se snaží, aby to, co je, Connie stačilo, jenže jeho okraje prostě nesahají do jejích kruhů a s tím zkrátka někdy nejde nic dělat. Pak přibude do rovnice neznámá, aby zase zmizela a další, aby zůstala. Syn Albie je ale jen kružnicí uvnitř té Connieiny a veškeré Douglasovy snahy jsou od prvopočátku odsouzené k nezdaru.

A teď má Albie odejít na vysokou a Connie čtvrtstoletí soužití bez průsečíků a společné plochy asi stačilo. Asi chce od Douglase odejít. Jenže Douglas se bez boje rozhodně nehodlá své rodiny jen tak vzdát. 

3 16.02.2021

Jedna z knih, které ve mně vzbuzují představu plavání pod ledem. Máte jen pár přesně určených míst, kde se můžete nadechnout, voda je temné, ledová, život vysávající, matoucí... A vy vytrvale kopete a děláte tempa a na určených místech se zhluboka nadechnete a pokračujete dál, až na samotný konec - u někoho sil, u jiného knihy.
Mně se u podobných knih osvědčilo nebojovat a vybrat si směr po proud; když se necháte unášet, jde to totiž všechno mnohem snáz.
Addie Bundrenová a její neobvyklé přání spočinout na hřbitově v rodném, čtyřicet mil vzdáleném městečku, se stala inspirací pro arabského romanopisce Chálida Chalífu a jeho knihu Smrt je dřina. Faulknerův polyfonní, halucinogenní proud volného myšlení je jako rozvodněná řeka, kterou musí rodina s Addieiným tělem v rakvi překonat. Máte jen pár možností, kdy se je čeho chytit a i to málo se láme a drolí. Kontrast světa tam venku, tam dole a života rodiny na odříznuté farmě, vztahy mezi jejími členy, sílící šílenství celé situace. 
Po příliš dlouhé době čtenářský zážitek.
Musím si začít zase trochu víc vybírat.

My mother is a fish.

5 13.02.2021

Tohle nedělám ráda, fakt ne, generalizace čtenářskýho vkusu je debilita a když má rád někdo vdolky, nemusej mu jet holky, to ví každej malej Zmikund.
Ale tohle, ciwe tohle, tohle přece musí bavit každýho.
Lidi, nebuďte Kundery, děják je super!

4 13.02.2021

Josi Klein Halevi byl americký žid a posledních čtyřicet let je z něj Žid izraelský. Je to člověk, který od dětství snil návratu na Sion a který dlouho poté, co se do země předků vrátil, ani nepomyslel na ty, kterým onu zemi před osmdesáti lety vzali.
A pak mu to došlo - na druhé straně zdi, která oddělila Gazu, ale žijí také lidé a jejich verze historie, jejich verze pravdy, se možná liší od té jeho. Možná to není jen tupé, krvelačné stádo. Možná, pokud chceme, aby nejdelší konflikt v moderních dějinách konečně skončil, budeme muset začít poslouchat - a vnímat - hlas toho Druhého.
A tak začal Josi poslouchat - a vnímat.
Výsledkem jsou jeho dopisy imaginárnímu palestinskému příteli, ve kterých vysvětluje dějiny izraelského lidu a předkládá svou verzi historických událostí.
V druhé půlce knihy mu jeho skutečně palestinští sousedé (a sousedé z větší dálky) odpovídají. A jejich verze se, samozřejmě, podstatně liší.
Čemu a komu budete věřit vy, je na vás. Ale slyšet jen jednu stranu, slyšet jen něco, znamená vědět míň než nic. Znamená žít s pokřiveným obrazem složeným jen z části úlomků, který se skutečnosti podobá asi jako dvouhlavé tele žirafě.

2 07.02.2021

Ideální dárek pro čtenáře od řekněme sedmi let výše (jak vysoko záleží na míře vážnosti daného jedince).
Dogman změnil překladatele (a trošku ubral na hravých jazykových řešeních) a celkový tón vyprávění. Což není vůbec na škodu, protože jak známo, opakovaný vtip není vtipem, a Peťulka, jakožto klon hlavního záporáka, dodává vyprávění nový směr.
Je to náš nejulepenější, na listorámách nejpomačkanějších a nejčastěji překreslovaný komiks. Lepší doporučení nedostanete.

3 24.01.2021

V poslední době mám pocit, že dětské knížky ilustrují dospělí pro dospělé - tam kde dospělý dokáže ocenit originalitu tvůrce, děti vidí děsivé ohavy. Nebo aspoň ty moje.
O příbězích se tu mluvit nedá, jsou to bizarní črty, kterých nejspíš každý gramotný člověk se špetkou fantazie vyblije po pěti pivech dvanáct do tuctu a které místy hraničí až s hororem (továrna na výměnu dětí) a obvykle nemají žádnou pointu.
Anebo jsme prostě málo finští a nemáme dostatečný smysl pro ujetost.
To se nevylučuje.

2 17.01.2021

Nimona je zábavná, vtipná a neotřelá.
Dle devítileté majitelky je navíc "cool" a je "super, že mluví úplně normálně" (pochvala za překlad i ode mě). "A taky je hustá a mění se v draka a je to napínavý a nakonec do dopadne tak jako dobře, i když ne úplně dobře."
Tolik k prvnímu plánu, v němž jde o příběh wannabe zlosynky, která se chce učit u toho nejlepšího padoucha v království. Jenže se ukáže, že sovy nejsou tím, čím se zdají být, a i když je tu na první pohled dobro bílé (ok, tak zlaté) a zlo černé, rozhodně nakonec není černobílé.
V druhé rovině lze Nimonu obraz osudu člověka, kterému tak dlouho říkali, že je zrůda, až usoudil, že bude jednodušší zrůdou být, protože lišit se se nevyplácí. Je to příběh i o tom, že je těžké odpouštět, ale stojí to za to.
Vypichovaná LGBT tématika zjevně zaujme jen dospělé - a je to dobře, protože citované majitelce knihy na ní nepřišlo vůbec nic divnýho. 

7 11.01.2021

Všichni, kdo mají Rainu T. rádi, budou víc než spokojení, protože se vám opět dostane kombinace milé a krásně kolorované kresby s vtipným a nadčasovým scénářem, který bude mít největší odezvu u dívek, jež se mohou v hlavní hrdince naplno vidět (tj. kolem desátého roku). Svět v tomhle věku ztrácí pevné kontury, přeskupuje se, mění se vztahy, měníte se vy, mění se zdánlivě (a skutečně) všechno. Není to lehká doba a je fajn vědět, že v tom nejste sami.
A kdo Rainu ještě nemiluje, ten si přečte Nervy, nikdy není pozdě zamilovat si dalšího autora!

3 04.01.2021

Krásná kresba, která mě nesmírně baví a okouzluje, nedokázala tentokrát vyvážit na můj vkus příliš slabý scénář, jenž děj v zásadě nikam neposouvá.
Škoda, že není k dispozici omnibus, to by mohl být dojem úplně jiný.

2 03.01.2021

Stále kouzelně roztomilé - sbližování Naho s Kakeruem je nesmírně křehké, působí jak z jiného světa. Netuším, na kolik odráží skutečnou realitu dvoření v Japonsku, ale na člověka z toho dýchá nostalgie. Kresba je krásná, překlad plyne a nezbývá, než si povzdechnout, že by bylo úžasné, kdyby i ve skutečnosti byli lidé ochotni obětovat tolik pro druhé.

V naprostém kontrastu je pro mě bonusový Astronaut, který je po oranžovém poupěti jak pěst na oko a místo, aby byl přidanou hodnotou, celkový dojem sráží - melancholie je rozcupovaná na kousky a navozená atmosféra nenávratně v háji. Nikdy bych nevěřila, jak dokáže černobílý obrázek nepříjemně vřeštět a scénář mi zůstává záhadou. O čem, že to je?! Jakože cože?

7 02.01.2021

Nechodím do čajoven ani k Džoudymu, filosofii z povinného základu u "Hadíka" jsem měla blahé paměti za tři (nicméně k tomu, abych měla pocit, že čtu něco chytrého, mi ani tak nestačí, když autor ví, jak se píše Leibniz) a nevěřím, že když si něco moc přejete, celý vesmír se spojí, aby vám to splnil.
Zjevně jsme se s knihou ocitly každá na opačné strašně trhliny v čase, protože jinak si to naprosté minutí neumím vysvětlit (nebo umím, ale to by se asi neposlouchalo úplně dobře).
Nesedlo mi vlastně nic - ani plytký, nevypsaný styl, ani hlavní dvojice (ona je protivná, on je protivný), ani jejich drhnoucí dialogy (od cringe seznámení až po úplný závěr - takhle spolu skutečně nějací lidé mluví? Opravdu je možné holce, kterou vidíte dvě vteřiny nabízet počítač (aniž byste byl Alzák) a opravdu můžete klukovi, kterého jste viděli jednou, psát takhle osobní věci?), ani filozofické hopskurzy a už vůbec ne sportovní vložky a dávno vyexpirované popkulturní odkazy. Z "krucantů" a hanění Prousta se mi ježily chlupy, stejně jako z pasáží, které příliš okatě (a marně) snažily být děsně hluboké. Happy v end v duchu "však on to vesmírek všechno zařídí a pokud nezařídí, je to proto, že sis to málo přál", je fakt džouk on jů.

3 29.12.2020

Po prvním díle jsem měla velká očekávání, Faja je ale naplnit nedokázal. Pořád je to hezký a místy i napínavý příběh, ale velké otázky mají příliš prosté odpovědi, to, co se zdálo být předehrou k velkým tajemstvím, je (místy až bolestně) polopatické a co přijde se dalo až příliš snadno předvídat - a jen těžko uvěřit, že desítky let pátrající největší muži země neodhalí něco, co zvládne negramotná, nezkušená malá holka. O jejich neschopnosti tváří v tvář katastrofě a jejím mesianistickým zásahům ani nemluvě. Věci, které jsem v prvním díle dokázala pochopit, jsou tady ještě o závit utaženější (dospělí jsou až příliš shovívaví, Ilan příliš frackovitá, teď už má vlastní pojmenování každá blbost a čeho je moc, toho je příliš) a slovo sklenař zaznělo tolikrát, že je div, že mě nestrašilo ve snech.
Věřím, že Nastarea klesající tendenci vybere a závěr trilogie bude epický.

8 26.12.2020

Knížky Petra Soukupové jsou jak strup. Víte, že byste si ho neměli strhávat, že byste do něj neměli šťourat, ale je to taková slastná bolest a bolestná slast, že to stejně děláte, i když víte, že vám pak poteče krev, že se vám pak udělá jizva, že se to celé bude hojit dýl, že je to blbost. Stejně vám to nedá. A nakonec zůstanete jen s posledním vláskem kůže, se štiplavým zabolením... A příště to uděláte znovu, protože si prostě nemůžete pomoct.
Ani Věci, na které nastal čas nejsou jiné - i u nich se všechno svírá. Ať chcete nebo nechcete, pokud jste žili nebo žijete ve stejném uspořádání, najdete v příběhu Alice, Richarda a jejich dětí střípky, které budou odrážet váš vlastní život. A možná i střepy. A možná hodně velké střepy. Čím větší, tím větší paseku napáchají.
Věci, které nastal čas jsou, stejně jako Petřiny předchozí knihy, jen prostým zachycením normálnosti v její holé, až surové běžnosti, ubíjející stereotypnosti, pomíjivosti, nevratnosti. Je to obrázek vztahu, ve kterém nebyl moc důvod spolu být, ale nebyl ani důvod spolu nebýt a tak spolu ti dva prostě zůstali a nechali se unášet líným proudem. A život šel tak, jak život chodí, děti, práce, oba pocit, že dělají maximum a že ten druhý by se mohl trochu víc snažit, trochu víc chápat, trochu míň prudit, trochu víc nechat dýchat - vždyť přeci nechci tolik?! A nakonec už daleko od sebe, příliš daleko a i když by se možná dalo doplavat zpátky k sobě, je otázka, jestli to má cenu? Petra Soukupová pro mě zůstává mou nejoblíbenější českou autorkou. Bez zaváhání. (Jen ten název jsem nepochopila.)

25 16.12.2020

Planeta Země, čtyřiadvacáté století. Nic není, jak bývalo. Starý pořádek zanikl. Staré hranice zanikly. Rozvržení světa tak, jak ho známe my, neexistuje. Naši potomci objevili nový zdroj energie, s nímž se ale umí vypořádat jen někteří a tam, kde tajemný sklenit dává, samozřejmě i bere - zákon rovnováhy je totiž věčný. Stejně jako slabosti lidské povahy: hrabivost, bojovnost a strach. Hlavně strach. Jeden by čekal, že ten, kdo ovládá jediný zdroj energie bude tím, kdo má moc. Ne však v naší budoucnosti. V té čeká část lidstva podrobení a část dost zoufalá nadvláda, číhají v ní nové hrozby a stará zla z minulosti. Naštěstí v ní mají vedle nenávisti své místo i soucit, přátelství a odvaha. 
Originální, zábavné, napínavé, působivé a imaginativní vyprávění s filmovými kvalitami, které mě víc než jen trochu (v dobrém slova smyslu) překvapilo. Jistě, některé prvky jsou klišé a u jiných je od samého začátku jasné, že sovy nejsou, čím se zdají být (a právě kvůli tomu je zařazení mezi YA na místě, byť je možná škoda, že autorka neposunula vyprávění o kousek dál a nevznikla nám skvělá česká dospělá fantasy). Na rozdíl od jiných, mi to ale v tomhle případě až tolik nevadí - a jsem zvědavá, jak bude Stehlíková s figurkami, které na skutečně fascinující hrací ploše rozestavěla, dál hýbat. 

17 10.12.2020

První setkání s Harrym Holem (v audioverzi načtené D. Matáskem) dopadlo o poznání lépe, než jsem čekala.
Po pár zkušenostech se severskými detektivkami jsem se Nesbemu cíleně vyhýbala - samoúčelné násilí mi vadí a rozhodně ho nevyhledávám. A od nekorunovaného krále severské krimi jsem přesně tohle čekala. I proto mě Spasitel příjemně překvapil.
Hole je detektiv ze staré školy, drsňák, vochlasta, ale se srdcem na pravém místě, sice cynik, ale oddaný své práci. Nesbe netrpí zbytečným sentimentem a závěrečné rozuzlení bylo pro mě dostatečně uspokojivé. Pohled do fungování Armády spásy, o níž jsem dosud věděla jen to, že pomáhají potřebným, byl vítaný bonus. 

5 07.12.2020

Sbírka mi výrazně připomněla Okolo Jakuba Michala Vrby. I tady se vyprávění točí v delším časovém úseku kolem určitého místa, i tady je snaha o jisté propojení příběhů. Tam, kde se Vrba omezil (až na jednu výjimku) na místopis, loví Štifter vztahy většinou v lidech, někdy je vazba silnější, jindy opravdu jen hodně volná a celá snaha stejně jako způsob vyprávění sklouzává k manýrismu, na který buď přistoupíte a pak budete nadmíru spokojení a užijete si čtení se vším všudy aneb ne (vaše - moje - smůla, když já to sebeopájení se jazykem prostě v takového míře nemusím).
Největší (opravdu veliký) dojem na mě udělaly Mešuge a Rodinná sešlost - tato dvojice v mých očích výrazně převyšuje zbytek sbírky a dva dny po dočtení jsou vlastně jediné, které si vybavuju (plus tedy ještě podivný hanopis svatebních oslav, který mi utkvěl ale z naprosto jiných důvodů). A už jen kvůli těmto dvěma příběhům má cenu si sbírku přečíst - třeba najdete kouzlo jinde, třeba ho najdete všude, třeba vás naprosto uchvátí úžasné ilustrace Veroniky Bílkové. 

4 02.12.2020

Výbor z díla jednoho z vůdčích představitelů Lidové fronty pro osvobození Palestiny, který za svou politickou aktivitu zaplatil (spolu se svou neteří) životem.
Dvě novely a několik krátkých povídek jsou dle očekávání aktivisticky laděné - ať už jde o poukázání na špatnou sociální situaci, která nutí Palestince k pokusu o migraci do bohatého Kuvajtu i za cenu vlastního života nebo o bolest spojenou s nuceným vystěhováním po založení Izraele. Kanafání se nesnaží o pohled z druhé strany (Židé, kteří se v povídkách objevují, nicméně nejsou zlí - naopak, člověk má spíš tendenci soucítit s nimi, než s původními obyvateli, kterým kotníky jako tvrdnoucí beton ovinula minulost a oni nemají nejmenší šanci se pohnout), jeho povídky jsou v zásadě jen črty, momenty, letmé pohledy do těžkých, utrápených životů utrápených lidí a bojovníků za svobodu a samostatnost.
Nejvýrazněji na mě - samozřejmě kromě eponymních Mužů na slunci - zapůsobila povídka Šest orlů a dítě, která se paradoxně snad jako jediná nezabývá ani sociální ani politickou kritikou, ale vyprávěním, imaginací a tím, jak vznikají legendy.

2 01.12.2020

Recept na knihu pro ženy na prahu středního věku je jednoduchý:
1 potřeštěná žena, matka bezproblémových, normálních dětí, ten typ, co byste s ní rozhodně chtěly (ženy, muži ne) jít na kafe nebo ještě líp na víno, protože je tak trochu jako vy, ale vy nejste takový looser jako ona, čili by vám její přítomnost zvedla sebevědomí
1 nevděčný manžel (může a nemusí být kurevník, který může a nemusí odejít dobrovolně s/za mladším modelem - ten ho následně může odkopnout, on může příjít - samo už zbytečně - žebrat k hlavní hrdince)
1 šílená kamarádka s bizarním jménem a profesí, věrný sidekick hlavní hrdinky, dostatečně výstřední, až bizarní, aby byla zábavná, ale ne následováníhodná
1 šílená matka - obvykle extrémně domácká (pak nechybí domácký otec, případně zemřelý otec) a maloměšťácká anebo výstřední a děsně do světa 
1- n podivných mužů, kteří hlavní hrdinku svedou a opustí, případně se o to pokusí nebo se o to pokusí ona a pak to bude všechno děsně haha, protože tak to přeci dneska chodí - chlapi jsou všichni nevěrní dementi / alkoholici / feťáci / pokrytci, ti, co nevěrní nejsou, jsou buď staří nebo totálně marní a ženy na prahu čtyřicítky nechtějí nic jiného, než lásku a muže, jenž by se postaral o to, aby byly zase úplné, protože přesně na to má člověk čas a sílu a energii
1 - n výsměchů aktuálním jevům a trendům (#metoo, youtubeři, instagram, mileniálové, feministi, bydlenky, všemožné kurzy všeho možného, tinder, v HC verzi grindr, diety, čakry, víkendy s guru Járou a jeho mutacemi atd. atd.)
1 Velké Prozření 1 Dojemný Závěr

Vaříme pomalu na nízkém plamenu, občas zamícháme. Pokud ve vás recept vyvolává nadšení, výsledek vám bude nejspíš chutnat. U mě bohužel zaváněl pilou, na kterou se příliš tlačilo a na patře mi zůstala pachuť zoufalství a smutku. 

3 30.11.2020

Roberte Paule Holdstocku, to se dělá? Jako vážně - to se dělá?

Les mytág jsem četla poprvé před nějakými patnácti lety a zjistila jsem, že si z něj pamatuju jen onen nesmírně tísnivý, až fyzicky nepříjemný pocit. Takže ve chvíli, kdy správně vyhodnotím, že bych si měla vzít nějaké lehčí, příjemné čtivo, můj vnitřní ďábel našeptávač sáhne po Holdstockovi. Jinak to mám ale samozřejmě v hlavě v pořádku. Ukázalo se, že ten onen tíživý pocit si pamatuju správně, z hlavy se mi ale už vytratilo, jak mnohovrstevný příběh v neskutečně epickém světě Holdstock vytvořil.
Jeho tajuplný les, na jehož okraji žije rodina vědce a odkud se posléze obě dospělé děti vydávají v otcových stopách, je přehlídkou kolektivní paměti lidstva, mýtů, kultur a ve své brilantní sugestivnosti a schopnosti vytvořit dokonalou atmosféru genia loci starodávného lesa nemá sobě rovného (kdo se někdy v podobném lese ocitl, mi musí dát za pravdu).
Jasně, můžete příběh hladit po srsti a číst ho jako řadovou fantasy.
O kolik se ale připravíte!
Hledejte, pátrejte, nechte se uchvátit. Netuším, jestli má fantazie stačila na všechno, vím, že jsem určitě celou řadu rovin nezachytila, ale i ty, co se mi vytáhnout podařilo, představují sakra hojný úlovek (už jen jména hrdinů a jejich korelace s dějem).
Les mytág si své místo na piedestalu kultovních knih stoprocentně zaslouží, přiznávám, že se trochu bojím, co mě čeká v Lavondyss, ale cesta zpátky už není.

(Klobouk dolů před Petrem Kotrlem, máme doma první vydání z roku 1994 a překlad je opravdu velice, velice zdařilý!) 

22 21.11.2020