Jizi komentáře u knih

Jihokorejský, leč pro mnohé z nás v mnoha okamžicích až děsivě známý příběh o tom, co to znamená být holčičkou, dívkou a ženou ve světě, kde jsme si sice na oko rovní, ale ve skutečnosti nás vlastně celý život žere, že nemáme penis a měly bychom si to přiznat (protože bez něj nikdy nemůžeme být úplný, leda na pár minut - hahaha... dobrej fór? Ne? Ne?! Tak to asi nemáte smysl pro legraci. Ehm).

Kim Čijong přišla na svět v podobné době jako já a je fuk, jestli je to Korea nebo Československo, i tady byly - a nenechte se mýlit, stále jsou! - jasně dané role pro chlapečky (ale no tak! To JSOU prostě kluci! Nechte je být! Oni mají prostě jinou energii!) a pro holčičky (chovej se slušně! Nekřič! Nelítej! Jak se to chováš! Co si o tobě lidi pomyslí!). Jistě nebylo a není tu tak okaté, ale dvojí metr je tu stále. A tím myslím dodnes. 

Dokumentární styl vyprávění funguje skvěle, slabší pro mě byly ony vložené faktické poznámky - nemohla jsem si pomoct - text se pro mě měnil ve slohovou práci na dané téma. Inu, máme tu nerovnost platů, sexuální obtěžování, neschopnost postavit se k mateřské roli, ke vzdělání, k nerovným příležitostem atd. tak copak se asi Čijong stane, abychom to ilustrovali v reálném životě?
Postavy jakoby říkaly jen modelové věci a ocitaly se jen v modelových situacích. Neumím si moc představit, že by se v tak silně patriarchální společnosti, jakou autorka vykresluje, mohla například starší sestra vyjadřovat tak otevřeně a prošlo by jí to. Anebo sama Čijong.

Přes veškeré výtky je to dobré a velmi dobře přeložené čtení, které vám připomene, že nic jako rovnost pohlaví (doufejme, že jen zatím) nemáme. A že bychom se neměli (to měkké i je důležité, protože skutečně MY VŠICHNI) přestat snažit, aby se to změnilo. Ne proto, že je to nefér, ale proto, že je to od základů naprostá zhovadilost.  

12 19.11.2020

Dřív než Výhonek osmilisté růže jsem přečetla autorčiny pozdější Listopadové motýly. A ti mi přišli kouzelní.
A teď se mi stalo to samé jako v případě Naivní. Super od Loeho. Pozdější román je v podstatě derivátem předcházejícího, ale pocit, že čtete derivát máte nevyhnutelně spjatý s dílem původním, protože ho čtete později. Ještě jste se neztratili? Tak vězte, že v případě Audur je to naopak než u Erlanda a její ranější román je lepší než ten pozdější.
I Výhonek je v podstatě road movie a i tady jsou rozkresleny zvláštní rodinné a osobní vztahy, je tu hlavní hrdina, který prožívá svět tak trochu jinak, než (hádám) většina z nás, a hraje tu zásadní roli dítě (byť menší, ale přesto obdobně podivné a pro milovníky realistických postav extrémně iritující). I tady se autorce podařilo vybudovat až nadpozemskou atmosféru tak trochu jiného a přesto známého světa.
Škoda, že na rozdíl od druhých společných nocí, do stejné směsi příliš zvláštních motivů, než aby mohly fungovat univerzálně, úspěšně dvakrát nevstoupíš.

4 14.11.2020

Podrážky
mám čisté,
jak jsem šel v dešti
(s. 17)

Kerouacovy "západní haiku" jsou jako momentka: okamžik navždy zachycený na fotografickém papíru slov. A stejně jako fotky i ony vás dokážou přenést do zlomku času; do situace, kterou jste sami možná nikdy nezažili, a na místo, které jste možná nikdy nenavštívili a přesto, když jim to dovolíte, vás v oné vteřině dokážou podržet klidně celou věčnost.
Krásné jsou.

V lékárničce mi
zimní moucha
umřela na sešlost věkem
(s. 22)

Místo do dveří od ledničky
jsem kopl do prázdna
stejně se zavřely
(s. 31)

9 13.11.2020

Rozvrat je komparativní studií krizí a selektivních změn, které v moderní době probíhaly v jednotlivých zemích. Autor už v úvodu jasně stanoví, že tentokrát nám bude vyprávět. Zapomeňte na grafy, zapomeňte na obsáhlý poznámkový aparát, zapomeňte na citace. Hezky se usaďte a nechte se unést Diamondovým vyprávěcím géniem.
Navzdory vážným tématům se Diamondovi daří držet většinou lehký tón a místy vysloveně pobavit (například při obhajobě větrných elektráren proti kritikům z řad milovníků ptáků, kdy uvádí, že stejné množství ptáků jako větrné turbíny zlikviduje ročně pouhých 150 volně žijících koček. „Ve prospěch větrných elektráren a neprospěch koček… hovoří to, že kočky nám škody na ptačí populaci nevynahradí poskytováním energie…“ (s. 323)).
Žádný z obecnějších závěrů, k nimž Rozvrat dospívá, vás nejspíš nepřekvapí. Dost možná byste si výsledný obrázek prezentovaný Diamondem zvládli poskládat i sami. Jenže byste museli udělat ony kroky vzad a zamyslet se správným směrem, což většina z nás prostě v běžném životě nedělá. Naštěstí existují polyhistoři se záběrem Jareda Diamonda, kteří se toho ujmou za nás. 

3 10.11.2020

Nevím, zda je to mou neschopností vcítit se do básnického jazyka ve slovenštině (klidně může být) nebo jsme se s Ibráhímem prostě minuli, ale tohle mě zoufale nebavilo. Vlastně netuším, kdy naposledy mě nějaká sbírka takhle zklamala. Přeložené je to velice dobře, Ladislav Drozdík skutečně uměl, ale je to celé takové... meh... přitom sem tam probleskne možnost, že se to celé zvrátí a že vás to přeci jen přitlačí do kouta a donutí vás to všemi smysly vnímat, prožívat, vdechovat, vydechovat. Ty záblesky jsou ale příliš krátké. Příliš, příliš krátké...

"...A potom se zasa vrať
do barbarských ulíc,
kde amplióny zavýjajú
pohrebnú pieseň živých,
spievanú pre živých."
(s. 14)

3 02.11.2020

V žánru "běžecké literatury" výjimečně milý počin.
Oproti Lubošově prvotině má Ještě jeden maraton za pasem tisíce odběhaných kilometrů, které autorovi značně (a ku čtenářově prospěchu) obrousily hrany. A to je dobře. On se opravdu člověk s lety proběhá k podstatně smířlivějšímu postoji ke spoustě věcí.
Naštěstí se Luboš ještě úplně nevyzenoval a tak má pořád potřebu se k některým věcem vyjadřovat - a proto vznikl Ještě jeden maraton. Kdo zná Lubošův blog, nebude nijak zvlášť překvapený, pro ostatní vězte, že jsou to střípky z běžeckého světa, z přípravy na "ještě jeden dobrý maraton", z nahlédnutí za oponu ultramaratonu a třeba i zamyšlení nad tím, kam odvál čas popularitu "bosoběhu", nebo jestli existuje ideální předtréninková snídaně (tím výčet samozřejmě není kompletní).
Velkým plusem je příjemný vypravěčský styl, díky němuž kniha hezky plyne. Tady opravdu nic moc nechybí, ani nepřebývá.
Příjemné čtení do nepříjemné doby.

4 02.11.2020

Nesmírně ploché vyprávění plné postav, které jednají zcela iracionálně, objevují se a vzápětí zase mizí a mezitím pronášejí podivné výkřiky do tmy. Kvalita vyprávěcího oblouku skutečně odpovídá staroirským legendám, které jsou ale v případě, že je nečtete v historickém kontextu, ale jako literaturu, k uzoufání nudné.
Zápletka je prostá: Pubertální sourozenci přilétají z Kanady na léto na irský venkov. Na strýcově farmě pracuje i podivný mladík, kterého se sourozenci jedné noci rozhodnou stopovat (proč by někdo něco takového dělal, je otázka). A tak se dostanou do paralelního světa staroirské legendy o válečnici Maeve. Z vteřiny na vteřinu se tu pak zamilovávají, stávají se nejlepšími kamarády, bojují, léčí, sbírají odvahu, pronášejí toporné dialogy a vlastně se vůbec ničemu nediví, nestýská se jim, nebojí se, nic. Prostě to berou, jak to leží a běží. Následně se vrací zpátky do reality a znovu do starého Irska a na závěr se děsně poučení a zmoudřelí mohou vrátit domů Hm.
Potenciál by tu byl, jenže výsledek kulhá na všechny čtyři nohy a někdo to měl spíš utratit než přeložit.

2 02.11.2020

Zkraje se zdálo, že bude druhý díl zábavnější a zajímavější, než ten první. Postavy jsme už jakštakš znali, karty byly v zásadě rozdány a bylo na čase s nimi začít hrát. Jenže místo kanasty se autor rozhodl čtenáře nezatěžovat ničím náročnějším než zelenou loukou. Hlavní hrdina, který už je tentokrát aspoň skutečně jednou z ústředních postav, je dál k smrti nudný týpek, který se za celých devět set stran nikam neposunul. Jeho nejlepší kámoš prodělá jistou proměnu, která je potenciálně velice zajímavá, ale nakonec pro děj naprosto nepodstatná a kdyby se celá linka vyškrtla, vůbec nic by se nestalo. Variace na hrů o trůn(y) je naprosto bezzubá a v celé knize se objeví všehovšudy dvě napínavé a zajímavé scény.Ve zbytku času vedou toporné, naprosto nerealistické postavy toporné dialogy, záporáci jsou děsivě záporní (a budou po právu potrestáni - ale stále v rámci PG-7) a klaďasové se ještě zlepší, až budou úplně nejhodnější a nečestnější.  Celé je to ve své šablonovitosti zoufale úmorné a pro dospělé čtenáře až dětinské, ale ne roztomile, jen nudně. Jenže co jsem taky čekala od knihy, jejíž hlavní hrdina se jmenuje Mops?

3 18.10.2020

Zpočátku až nepříjemná záležitost, kdy jsem trochu rozmrzele čekala, co z té úchylárny, kterou pro mě dražba patnáctileté Japonky byla, vyleze.
A vylezl z toho zajímavý začátek potenciálně fascinujícího příběhu, během kterého zvládl autor akorát rozložit šachovnici a rozmístit pár figurek.
Několik velice zajímavých nápadů, krásná kresba (jak jinak), skvělý překlad (ó my se máme, že máme A.K.!).
Tak uvidíme, jak se další díl(y) popasuje s pro mě dost vošajstlich motivem magickými schopnostmi nadaného bratra Bohuše Matuše a jeho japonské kočičky.

6 17.10.2020

Vzácně autentický pohled do společnosti japonských náctiletých ve skvělém překladu. Víte, jak se vlastně takoví mladí Japonci baví? Jak se seznamují? Čeho si na sobě vzájemně cení a jak moc je jejich chování a myšlení svázané pravidly, která nám můžou připadat zcela nepochopitelná? (aneb ono "přál bych si, abys mi něco uvařila") Je to zároveň, hádám, neúmyslně realistický portrét výrazně patriarchální společnosti (co děláš? - většinou pomáhám máme s vařením), ve které se od žen očekává submisivita, pokora a skromnost.
A samozřejmě nutně potřebuju vědět, co bude s hrdiny dál!

5 17.10.2020

Zábavné, napínavé, chytré, propletené, intertextové.
Kde v autorském procesu začíná realita a kde končí? Kolik je autor ochotný dát čtenáři ze sebe, ze svého soukromí? Opravdu je to tak, že nejen že zvedne pokličku, ale ještě vám ten hrnec nakloní a podá vám lžíci, abyste ho mohli vyškrabat? Kolik lidí kolem sebe beze studu vytěží, jen aby se proslavil? Jakou cenu je ochotný zaplatit? Jak daleko zajít?
Anebo to bylo všechno jinak?
Kniha, která zanechává spoustu rozkošných otazníků si zcela úmyslně vypůjčuje nejen z omílané Kingovy Misery (a třeba i jeho povídky Jahodové jaro), si se čtenářem krásně hraje - a já se s chutí nechala povodit.

12 15.10.2020

Výjimečné nakoukání do české ultramaratonské komunity.
Jak nemám vydávání sebraných blogových zápisků ráda, tohle se povedlo - nejen kvůli místy značně nekorektnímu a drsnému humoru, ale i proto, že si autor v kritických polohách nebere servítky. Nečekejte žádné návody, jak uběhnout Spartathlon nebo stlačit čas na maratonu pod 2:50, byť oboje Vondrák dokázal, protože to Ultrapůlmaratonec nenabízí. Jsou to krátké zápisky ze závodů, tréninků a všeho, co se kolem běhání točí (třeba piva). Bude zajímavé sledovat, jestli má kniha potenciál oslovit i čtenáře mimo vlastní bublinu.

4 10.10.2020

Jedna z mála možností nahlédnout do tvorby jednoho z nejvýraznějších prozaiků pouště v téměř domácím jazyce.
Abdarrahmán Muníf byl považovaný za hlas, který představil nový žánr fikce zachycující reálnou sociální, ekonomickou a politickou podobu arabské společnosti.
Nejinak je tomu v útlounké Živé púšti, příběhu vesnice nacházející se v nejmenované pouštní zemi, která si žije svým každodenním životem a řeší každodenní problémy spojené s odchody mladých do měst a trpělivě čeká, až si na ni pohlavárové vzpomenou a postaví slibovanou přehradu, aby její obyvatele přestal sužovat nedostatek vody. Papalášům je však vesnice dobrá akorát k tomu, aby si sem přijeli zalovit.
Živou púšť (v orig. An-Niháját nebo-li Konce) bychom mohli bez nadsázky označit za ekologickou novelu, která jasně hovoří o tom, že pokud se lidé nepřestanou chovat k životnímu prostředí surově, nenasytně a bezohledně, staré pořádky zemřou a to co přijde pak, nebude lepší. Kdeže.
Je to i příběh o lásce ke zvířatům a o tom, jak nepochopitelně arogantně se k nim lidé dokážou chovat.V Munífově díle poušť ožívá a my máme díky němu jedinečnou možnost představit si i něco jiného, než jen wádí plná negramotů, ropy a plivajících velbloudů.

3 08.10.2020

Nesmírně nádherný příběh-nepříběh ze zvláštního bezčasu a nemísta zahalený do té nejjemnější krajky utkané z melancholie, kouzla, fascinace a divení (a s nejintenzivnějším doslovem překladatelky, s nímž jsem se zatím setkala).
Stavarič ústy (perem? klávesnicí?) Denemarkové spíše kreslí obrazy, než vypráví příběh. A víte vy, jak krásně je možné kreslit slovy? To chvílemi až nechápete, k čemu nám jsou vlastně barvy, když máme slova.
V osadě, která stojí odstřižená od světa uprostřed hor a u dříve věhlasných dolů, žije chlapec - náš hrdina. Žije nejprve se strýcem a tetičkou, protože maminka zemřela a ač je bolestně nepřítomná, její hlas k němu doléhá v dopisech, jež mu zanechala, velice silně. Po smrti tetičky zůstává jen chlapec a strýc, jeho průvodce životem, velký učitel, stavitel i ničitel.Jsou tu také koleje, které už nikam nevedou a lidé, kteří nikam neodcházejí, protože kam by šli? Copak na ně někdo někde čeká? Jsou tu vojáci, všudypřítomní a přitom existující v životě hrdiny jen na okraji. Je tu vzpomínka na příslib úžasné budoucnosti, která nikdy nepřišla. A jsou tu šachty. Tisíce chodeb, jež rozežraly zem a lačně spolykaly kdeco a kdekoho. Závoj mezi snem a skutečností je tu stejně propustný, jako kdyby žádný nebyl... Existuje vůbec něco jako skutečnost? A jako sen?
Už velmi dlouho jsem nečetla nic tak dobrého.

3 18.09.2020

Tři sestry, každá úplně jiná (skutečně?) se vydávají na cestu poznání - svých kořenů i, jak už to tak u podobných příběhů bývá, i sebe samých.
Road trip do vlasti, která vlastně není vaší vlastí, s příbuznými, které vlastně nesnášíte a v době, kdy se vám to (z toho či onoho důvodu) absolutně nehodí, skýtá potenciál pro komedii i tragédii, jenž není tak docela využitý. Často jsem si říkala, že o sto stránek a dvě stě cliffhangerů míň a mohlo to být opravdu dobré.
Takhle je to prostě fajn odpočinkový román, který navíc poskytuje jistý vhled do kultury u nás zdaleka ne tak známé.

4 23.08.2020

Distichon

Dva kopce ponořené v tichém rozhovoru.
Tisíc důvěrných let za každou replikou.
(s. 26)

"Překvap mě," říkám si v duchu pokaždé, když beru do ruky novou básnickou sbírku. "Pojď a překvap mě," vyzývám autora. A když se mu to povede, když se při čtení zatají dech, když se objeví bezděčný úsměv nebo dokonce ono vrcholné: "Ach!", které vás přinutí přečíst si řády znovu a možná ještě jednou (dvakrát!), má autor vyhráno. Překvapil.

Jestliže vlak...

Jestliže vlak vyjede ze stanice a stále zrychluje,
až dosáhne rychlosti 140 km/h,
a z druhé strany přijíždí osobák od Hněvic,
zpomaluje k nule,
jakou rychlostí se budou oba vzdalovat vypouklému stínu
zvířete v březovém hájku,
zasaženému křížovou palbou jejich koncových světel,
pokud unavený cestující s odřeným kufrem
sáhne na kliku od nádražní toalety
a dveře budou zamčené?
(s. 18)

3 23.08.2020

To je tak, když napíšete knihu, ve které použijete všechny skvělé nápady a pak litujete, že jste je nevytěžili jinak, více, lépe, šířeji.
Jedním z řešení je jednotlivé nápady (radikální, nepředvídaný únik ze stávajícího života, který je podle většinové společnosti naprosto v pořádku a tím pádem je vaše chování zcela nepochopitelné, lásku ke kolu, přátelství  s něčím malým živým - dítětem, losem, atp., volvo, cestování za poznáním, mentální výplach televizí, životní krizi a panickou úzkost ze života...) vzít, načechrat a udělat z nich trilogii. Pokud jste Erland Loe vznikne Doppler.

A já mám tu smůlu, že jsem nejdřív četla celého Dopplera až po něm Naivní. Super. To nevyhnutelně vychází z (nevyhnutelného) srovnávání jako beta verze Dopplera - ve své bizarnosti je stejně sice taky zábavný a ve své naivitě vlastně docela milý, ale onen efekt "co to...?!" se už jaksi nedostavil. 

5 17.08.2020

"Končím u přirovnání pysků ke slimákům," prohlásila kamarádka, "jestli ji nechceš zkusit, letí do popelnice!"
A tak jsem ji zkusila (ač jsem se po Bábovkách zařekla, že další už ne, díky pěkně, tohle není nic pro mě).
A musím říct, že jsem z toho vyšla překvapená.
A k mému překvapení ne nepříjemně.
V prvé řadě musím říct, že obdivuju onu míru arogantní drzosti a drzý arogance, kterou musela autorka předvést, když svým čtenářkám předložila tohle.
Protože ačkoliv i ve Foukneš do pěny se objevují oblíbený za vlasy přitažený/skalpovaný milostný mnohoúhelníky, bizarní situace, zbytečný dořečení a vysvětlení všeho - a nebojte, i tady ošuká kámen cihlu (prosím, prosím, čeští mainstreamoví autoři, už dost! Fakt už je toho příliš, jestli to kolem sebe takhle máte, jestli to vy sami takhle máte, oukej, ale netvařte se, že tohle je normální. Není. Teda doufám. Pevně!) - je to pro mě kniha o úplně něčem jiném.
Já v ní našla mapu zoufalých rodinných vztahů, determinaci zakuklenou v tak urputné snaze "nebýt jako ona", až se nakonec převáhnete přes hranu a skončíte opět v extrému spolu s děsivě přesnými obrazy ukřivděnosti, ublíženosti a z bezmoci pramenící ze zoufalství (a děsivé prázdnoty v období "poté").Zle jsem se těšila, že si nakonec budu moct napsat, že se kniha mohla stejně tak dobře jmenovat "(Jako když) prdneš do Kerska" a bylo by to příhodnější, ale nemůžu - a je to vlastně dobře. Knihy by se vyhazovat neměly (i když...).

11 14.08.2020

Tohle je ovšem průšvih.
Když máte blbou knihu, která si na nic nehraje, je to v podstatě v pořádku - i u literatury se dá, koneckonců, vypnout beztrestně mozek.
Když ale máte v ruce knihu, která chce přinášet zásadní sdělení a zpracovávat palčivá témata jako bonus ještě s přesahem, a je naprosto neumětelsky napsaná (a navíc blbě přeložená), je průšvih neřku-li průser na světě.
Na to, abyste se stali spisovatelem světové úrovně vám totiž nestačí vydávat knihy pod ženským pseudonymem - a to ani v případě, že jste Alžířan. Nestačí na to ani, když si vezmete témata, která - samozřejmě - sama o sobě tu hloubku a přesah mají. Na to už prostě musíte umět psát.
Když to neumíte, vyleze z toho jen jeden velký wtf otazník.
Proč někdo s alžírskou životní zkušeností píše o problematice identity palestinský Izraelců? Proč se radši nevěnuje tomu, jak těžké je být občanem druhé kategorie VE VLASTNÍ ZEMI? (Tedy v Alžírsku, aby bylo jasno.) Jak má čtenář věřit čemukoliv, co autor předkládá, když to celé od samého začátku není nic, než na sebe vršené floskule pronášené naprosto koženými postavami, které se chovají naprosto nepochopitelně? A proč to vyšlo v češtině?
Ano, témě sebevražedných atentátů samozřejmě zajímavé je, stejně jako věčná otázka, na kolik známe toho, s kým žijeme, ale tohle fakt, fakt nebrat.
Odporná obálka a překlad plný perel typu (namátkou): "'Ještě jsem se neoděl do smutku.'" (s. 142); "Vrátil jsem se domů mírně stříknutý, ale vnitřně očištěn." (s. 162); "Pohled na světélkující ciferník budíku mě poučil, že je čtvrt na čtyři ráno." (s. 25) definitivně pohřbívá to, co by autorovo snažení možná ještě mohlo přežít.
K otázce identity palestinských Izraelců: vždycky Kašua; k životu Izraelců: Gavron; k životu přistěhovalců: Gundar-Gošenová; k pohledu ze strany Palestinců: Abulhawa.
Jednou provždy: Už žádný vyphotoshopovaný oči vykukující z niqábu na obálkách knih z BV! Nikdy!! 

3 12.08.2020

Příběh jednoho obyčejného léta, které je všechno, jen ne obyčejné.
Je to léto, kdy se ve vás něco zlomí, léto, kdy vám najednou dětské tělo přestane být dost velké, kdy se do něj najednou nevejdou všechny ty nové, divné, příjemně-nepříjemné, neznámé a neprobádané pocity, dojmy. Je to léto, kdy shazujete kůži a převlékáte se do nové, aniž byste o to dvakrát stáli.
Grafický román sestřenic Tamakiových si vysloveně říká o srovnání s vizuálně velice podobným "Pod dekou" Craiga Thompsona. I ten se odehrává v atmosféře určité melancholie večera na konci léta a i on se (sice jiným způsobem) točí kolem probouzející se sexuality. A i on je vizuálně prostě krásný.
Jedno obyčejný léto se však neomezuje jen na jistou míru zoufalství, která první lásky snad nevyhnutelně doprovází. Pokračuje dál a nabízí obrazy přátelství, do něhož vráží klín čas a rozdílné tempo nezastavitelného vývoje - a i když zoufale nechceme, z některých kamarádství prostě vyrosteme. Je tu i téma rodiny, vzájemného odcizování a toho, jak těžké je některé stezky, které stihly zarůst, znovu prosekat (a jak se to občas nemusí přes veškerou snahu vůbec povést). Je tu i téma nového života - na jedné straně tak zoufale nechtěného a nevítaného a na druhé straně tak zoufale chtěného (navíc očima hlavní hrdinky, pro kterou je špatné a nepochopitelné oboje).  
Jen jsem byla tedy nucena přehodnotit původní záměr dát knížku osmileté dceři k svátku - na tohle čtení si, princezna, ještě chvilku počká. 

7 11.08.2020