Jizi komentáře u knih

Lineární, naivní vykrádačka Tolkiena, jejíž název mi zůstává i po 415 (nebo kolika) stranách záhadou, neb eponymní Mág Učedník se v knize objevuje jen chvíli a za celou dobu udělá (omylem) jedno kouzlo.
Ale budiž.
Celé je to ve své rozmáchlé prostotě vlastně roztomilé.
Postavy mizí a zase objevují, časové posuny se odbývají jednou větou a Midkemie zní spíš jako něco, co nechcete chytnout, než velkolepá říše.
Říkám si, že by bývalo bylo zábavné udělat si před čtením seznam všeho, co mám s Tolkienovými knihami spojené a pak se bavit odškrtáváním - anebo to pojmout jako chlastací hru, ale to by mi má játra asi nepoděkovala.
Roztomile prostý text máme navíc v roztomile prostém překladu, kdy obzvlášť dialogy jsou místy takový cringe, že je to fakt až na pohlazení a lízátko.
Bizarní ovšem je, že ten druhý díl si stejně přečtu. Proto za dvě.

1 02.08.2020

Florent-Claude má stejně jako naše zářná západní civilizace krizi středního věku jako prase.
Je mu šestačtyřicet a má za sebou v zásadě naprosto pohodlný a zároveň úděsně nudný život. Jedináček vychovaný milujícími rodiči, kteří zavčasu zmizeli ze scény, aby se s nimi jako dospělý nemusel nijak otravovat. Jako bonus mu zanechali dostatečně velkou rentu, aby mohl, ale zároveň nemusel pracovat. Florent má všechno, co bychom tak mohli chtít a co nemá o to buď vůbec nestojí nebo se o to připravil vlastní blbostí - a přesně tím taky řadu čtenářů popouzí. Co si ten chlap vlastně myslí? Ať jde do háje! Na jeho místě bych...
Ten chlap si ale nemyslí nic, ten chlap je ubitý a uvláčený životem, nic ho už nemůže vzrušit, nic ho už nemůže vytrhnout z letargie. Snad záblesky z minulosti - ale i tak je možnému připisována mnohem větší vážnost než tomu, co skutečně je (dívka od benzinky se tak snadno stane na pár let objektem zbožňování, zatímco zoofilní porno nebo gang bang, který natočí aktuální milenka, jsou prostě jen trochu nechutné záležitosti, nad nimiž tak akorát pokrčíte rameny, holku vykopnete a už si na ni ani nevzpomenete, čert vem společné roky) - opravdové vztahy se už nemají šanci zarýt, protože jsme omletí do té míry, že si všechno dřív, než se nás to zvládne byť dotknout, vyláme zuby. A i kdyby se něco zakousnout na chvíli dokázalo, uvnitř není nic. Nada. Ničevo. Prázdno a pusto. Florenta nedokáže vytrhnout z jeho leklosti vlastně vůbec nic. Snad jen jídlo. Na chvíli.
Florent je přesycený - pohodlím, věcmi, lidmi, sexem, požitky...
A stejně tak je přesycená naše civilizace, je to stejný emoční kripl jako Florent.
Jen se nad tím zamyslete.
Fanynka Houellebecqa ze mě po Serotoninu asi nebude a nějak nemám chuť pouštět se do dalších jeho knih. Ale bylo to mnohem lepší, než jsem čekala. 

(Poznámka k audioverzi: Otakar Brousek ml. má sice příjemný hlas a čte hezky, nicméně je podstatně starší než hlavní hrdina a svádí spíše k představě uvadajícího dědka než chlapa, který by měl být na vrcholu sil plus by mu někdo měl říct, že z homosexuálů už si srandu neděláme, to už naštěstí není cool.).

5 15.07.2020

Už zase. Už zase jsem si nevědomky z knihovny odnesla druhý díl ságy. Už zase to není nikde na přebalu napsané - ano ták! Co od čtenáře chcete?
Svému počátečnímu zmatení se tedy podivuji už méně a jdu si zarezervovat zbývající díly, tahle směsice Malého prince a Falloutu byla totiž i bez kontextu velice sympatická, jsem zvědavá na dojmy z celku (a kresba je boží!).

3 12.07.2020

Vyjadřovat se k tak niternému a osobnímu textu, který vyznívá částečně jako otevřená náruč připravená obejmout každého, kdo se ocitl ve stejné situaci jako autoři, a částečně jako terapeutické psaní, mi přijde dost chucpe.
A tak zůstanu u toho, že je skvělé, že se ozývají hlasy, které otevřeně mluví o tom, že autismus není jen "my spot", "tapiokový pudink" a "horká voda opařila dítě", že to může být taky solidní peklo, které neizoluje ve vlastní hlavě jen člověka poruchou stiženého, ale i všechny jeho nejbližší. Musí to být nesmírně těžké. Nesmírně.

6 12.07.2020

Po všech stránkách výborná, zábavná, fascinující, vtipná, kritická (...a další superlativy si doplňte sami, už mě nic nenapadá) kniha, jejíž vizuální stránka dokonale podtrhuje a doplňuje obsah. Dvojjazyčné přepínání a kolísání mezi češtinou a angličtinou dokonale vyjadřuje onen pocit rozdvojené identity, kterou člověk chca nechca začne po nějaké době v cizí zemi, jejímž jazykem hovoří, prožívat.
Víc Miřenky, prosím!!
Víc a větší kapky!

6 24.06.2020

Vezměte "Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých" Olgy Tokarczukové a autorčinu prvotinu "Kroky vraha", strčte to do demižonu, přilijte Beskydy, nechte chvíli kvasit a voila! Máme tu Sněžný měsíc.
Pomalý, nijak zvlášť dramatický děj by mi nevadily, to, že jsem vraha tušila od poloviny, taky ne. Té "inspirace" na mě ale bylo prostě trochu moc. Pokud ale oceňujete nekrvavé detektivky z českého prostředí, máte rádi pevně svázané všechny konce a dořečené veškeré dějové linky a vykrádání sebe sama vám nevadí (případně si autorčiny knihy tak docela nepamatujete), určitě nebude zklamaní.
V audioverzi mě nesmírně iritovaly rozjuchané hudební předěly, které hrubě kontrastovaly s melancholickým (místy až trochu unylým) přednesem Kristýny Kociánové. Zajímalo by mě, jestli hudební dramaturg (mají audioknihy někoho takového?) vůbec věděl, k čemu hudbu vybírá. Nebo jestli je jako v řadě nakladatelství s PR oddělením, které píše zcestné anotace na přebaly?

4 18.06.2020

Vítejte v té nejhorší noční můře, jmenuji se Max a budu váš průvodce! Už dlouho se mi nestalo, abych při četbě prožívala takhle intenzivní pocit hnusu a odporu, což je asi záměr. A to jsem si myslela, že mně se zdávají hrozné sny...

1 18.06.2020

Můj třetí Cognetti a opět nezklamal, i tentokrát se čtenáři dostane poetického a zároveň zbytečně neužvaněného popisu hor, střípků života, obrazů setkání - se zvířaty, lidmi, trávou, vodou, skalami... Zážitky a okamžiky plynou volně a nenásilně meditativní atmosféra mě opět okouzlila.
Co jsem ovšem nepochopila byl místy až pasivně agresivní doslov. V odeonkách obvykle očekávám krátkou studii, která mi prozradí něco o autorovi, zasadí právě přečtenou knihu do kontextu jeho tvorby, případně třeba i do širšího rámce národní nebo žánrové literatury, tentokrát jsem ale dostala blábol o čůrání u maringotky a českých potních chýších proložený citacemi z knihy, kterou jsem právě dočetla. Jako proč?

8 15.06.2020

Naprosto úžasná, kouzelná, zábavná a výborně přeložená kniha plná
skvělého humoru.
Pokud vám kniha nepřijde vtipná, není to špatným překladem, ani špatnou redakcí, je to prostě tím, že jste to nepochopili nebo to prostě není váš šálek čaje. To se holt stává. Když už se chci tvářit chytře a kritizovat překlad, je na místě napsat, CO přesně je na knize špatně. (Osobně jsem kromě absence prolongačních znamének v jednom stripu s antickými filosofy (což jde navíc na vrub jazykové korektuře - neplést s redakcí překladu, to dělá zase někdo jiný) a jedné - možná - vypadlé kraťoučké repliky (chyba grafika), nenašla v knize vůbec nic špatně, naopak je řada stripů přeložena naprosto skvěle a invenčně - místní kritici překladu by možná měli uvádět příklady, abychom se my ostatní mohli poučit. Nebo že by to bylo osobní, hm?)

5 08.06.2020

A protože brečet nechtěla a umřít nemohla, vstala a šla dělat to, co bylo potřeba.

Ambiciózně rozkročená rodinná freska, ve které není nouze o smutné i veselé okamžiky, o svérázné charaktery a o až neuvěřitelnou náhodu (i když - proč vlastně ne?). A zatímco se lidé potkávají, žení a vdávají, žijí, rodí se a umírají, fárají, dřou do úmoru, dějiny se nezadržitelně valí vpřed a my z pozice těch z budoucnosti víme, co oni ještě nevědí...  
Tohle mě bavilo - bavilo mě, jak skutečné mi všechny postavy připadaly, kolik jsem se toho nenásilně dozvěděla a i Vilma Cibulková jakožto narátor audioverze mě poměrně rychle přestala iritovat (to je ale můj obvyklý problém s tím, když čte knihy herec, který se do čtení na můj vkus místy příliš pokládá). Tak těžký byl život ještě nedávno, tak strašně strašně těžký - a tak dobře se dneska máme. Ještě, že člověk nikdy neví, co ho čeká. 

34 28.05.2020

Poslední kniha Talebova kniha jeho fanoušky nezklame. Ti ostatní budou dost koukat.
Celou knihou se jako ústřední téma vine jedno ze základních pravidel slušného chování, které (doufám) nám všem vštěpovali rodiče od útlého věku, a sice: chovej se k druhým tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě a nedělej nikdy nikomu nic, co bys nechtěl, aby dělal on tobě, zkráceně „jak vy k my, tak my k vy“. Nasadit vlastní kůži se pohybuje kdesi na pomezí mezi motivační knihou (jak přemýšlet a chovat se, abyste nebyli za pitomce, ale naopak za pašáky) a filozofickými úvahami protkanými aforismy. Bohužel ke škodě textu příliš často sklouzává k agresivní filipice v podstatě proti všem, kterým autor nefandí a kteří si jej dokonce – samozřejmě naprosto neoprávněně – dovolili kritizovat .
Hlavním problémem Nasadit vlastní kůži je Talebovo prezentování vlastních, ničím nepodložených názorů jako obecně platných pravd. Další slabinou knihy je její repetetivnost. Opakování sice je matkou moudrosti, ale nevím, zda je nutné, číst neustále dokola o Talebem oblíbených věcech a lidech (sem patří namátkou Putin, Asad, Írán a šíité, pizza, pracující třída, Donald Trump, mrtvý tah a antika) a o podstatně větším počtu těch neoblíbených (novináři, intelektuálové, Hillary Clintonová, sunnité, Saúdská Arábie, Thomas Piketty, všichni, kdo nepracují rukama – a ne, psaní na klávesnici není práce rukama –, elitní americké univerzity, vytrvalci, GMO potraviny a už jsem zmiňovala Clintonovou a Saúdskou Arábii?). Ty navíc prokládá několika opakujícími se vtipy, kterým vysloveně chybí nahraný smích publika.
Velkým plusem knihy je zdařilý překlad Jana Kalandry, který vystřídal předchozího Talebova překladatele Jana Hořínka. Díky krátkým kapitolám a jejich dalšímu dělení do krátkých tematických oddílů je kniha čtenářsky velice přístupná.
Nassim Taleb nemá problém říkat, co si myslí. A to je problém. Způsob, jakým prezentuje své názory a postoje, totiž od odvahy plynule sklouzává k hulvátství. A ve snaze vyjádřit se ke všemu vlastně nakonec neříká skoro nic, co by stálo za pozornost.
Je ovšem stejně dobře možné, že jakožto korunovaný „intelektuál, ale debil“ jen nejsem schopná pobrat autorovu velikost.

2 27.05.2020

"Michaile Michailoviči, ještě slovo o formalistech a jsi dneska bez večeře!" prohlásila někdy ve 20. letech minulého století paní Bachtinová. "Jestli tě tak strašně žerou, tak si to někam napiš, ale mně už s tím dej pokoj." A tak vznikla Formální metoda v literární vědě, která je vlastně jen sáhodlouhým vysvětlením toho, v čem a jak moc se formalisté mýlili. To vše doplněné skvělým doslovem profesora Svatoně.

1 27.05.2020

Od první stránky víme, co se stalo. Co nevíme, je, proč se to stalo. A jak se vůbec mohlo něco takového stát?
Autorku k sepsání inspirovala vražda Lulu a Lea Krimových, které v roce 2012 ubodala jejich chůva. Samotný akt brutální dvojnásobné vraždy se nad celou knihou vznáší, bobtná v jejím středu a čtenář celou dobu hledá náznaky, hledá důvody a vysvětlení, chce vědět, JAK tomu mohli a měli předejít - protože přece museli, přece to nemohlo být jen tak? (V tom kniha připomene Rekonstrukci Hanišové, ale tím podobnost také končí.)
Něžná píseň stejně jako autorčina předešlá kniha ale není vlastně vůbec knihou o chůvě, která ubodá obě svěřené děti. Pro mě to byla především kniha o transformaci, kterou nevyhnutelně projdete, když se vám narodí děti. O tom, jak je společnost nastavená a k čemu vás přinutí. O stále existujícím a některými stále přiživovaném (mávám panu Hermanovi) dvojím metru vůči matkám a otcům. O úsilí a nenaplněných očekáváních, o seberealizaci a uznání, které je vyhrazené jen za role, které jsou ale s tou mateřskou v tvrdém rozporu. O tom, že ambice, které jsou před dětmi tak ceněné, z vás najednou dělají zrůdu a zároveň bytí "pouze" matkou člověka v zásadě podřadného, tak trochu (víc) neschopného. Stejně jako o tom, že když chcete děti pouze nastěhovat do bytu svého předmateřského života a ne se z něj úplně odstěhovat a začít život někde jinde, vždycky budete v očích některých dělat něco blbě - buď budete mít kolíbku moc blízko pracovního stolu nebo moc daleko a nedej bože, když si bude chtít ponechat ohrádku se svými koníčky (ale přeci se musíte realizovat - každý si je přeci schopný najít chvíli pro sebe, to mi netvrďte, že ne!)... A taky je to vyprávění o tom, že nikdy nikoho neznáte opravdu dobře. Ani vaše vlastní děti, ani dokonalé chůvy, se nebudou vždycky chovat tak, jak si přejete a jak by se vzhledem k tomu, že vy jste přeci laskaví a hodní a tolerantní měli (logicky) na oplátku chovat. Můžete jejich chyby a úlety omlouvat vlastními (imaginárními) pochybeními, ale třeba je pravda prostě mnohem blíž a je mnohem šerednější (co se doopravdy stalo se Stéfanie?)Nakousnutá je i otázka rasismu, salónního komunismu, rozpadu širších rodinných vazeb a nevyhnutelného tlaku na nukleární rodinu, který vytváří.
A je zvláštní, jak něco, co je pro jednoho strhující čtení, které se nedá odložit, může být pro jiného NUDA. (Otázkou je, jak silně dokáže otřást kniha někým, kdo nemá děti a co v ní nachází - protože si neumím představit, že bych ji dokázala číst se stejně staženým krkem před deseti lety, kdy bych ještě tolik věcí tak odporně a děsivě nepoznávala.) 

9 24.05.2020

Po prvních pár stránkách jsem si říkala: no jo, vykrádačka Burhánu'l-asal Salwá an-Nu'ajmí, po dalších pár jsem musela (a ochotně to taky udělala) sama sobě přiznat, že jsem se v Leile Slimani velice mýlila. Její komiks Sex a lži mě svojí plochostí a způsobem, jakým nakládal s fakty a informacemi, strašně iritoval. Nebýt dílu podcastu "Do Slov", který se Slimani věnoval, nikdy bych si její knihy nepřečetla. (Takže děkuju!)V lidožroutově zahradě může na první pohled vypadat jako příběh nymfomanky, které to nakonec přestalo procházet. V lidožroutově zahradě je podle mě všechno, jen ne příběh o nymfomance. Hlavní hrdinka Adele má manžela a malého syna a pracuje v novinách a na první pohled má všechno, protože co vlastně ještě můžete chtít? Jenže práce Adele nebaví, manžela nemiluje a syna by milovat měla, ale taky jí to tak úplně nejde. A to prázdno a pusto, které vnímá, to, že není tím, kým cítí, že by měla být, se snaží saturovat s náhodnými muži, s muži, kteří jí umožní, aby byla aspoň na chvíli jedinou hvězdou v záři reflektorů, kteří na pár minut ztratí zájem o všechno ostatní na světě a nechtějí nic - jen ji. Nad kterými má moc, které má v hrsti. Na chvíli přestává být loutkou a stává se loutkářem.Adelin hlad po nějakém prožitku, po okamžiku, kdy by něco cítila, brutálně graduje podobně jako Trierovo Prolomit vlny nebo Akinovo Gegen Die Wand. Následuje nevyhnutelný volný pád a náraz.  Protože se můžete snažit sebevíc, ale některé šrámy prostě zacelit nejdou. A na některé věci je i láska krátká. (Tuhle knihu by byla radost analyzovat.)

4 23.05.2020

Co když váš život skončil ještě dřív, než mohl pořádně začít? A přece jste neumřeli...Co když jste chtěli tak moc zapomenout, že jste si na troskách své existence vybudovali jinou, která ale tak docela nefunguje? 
A k čemu je vám znalost jedenácti cizích jazyků, když na to, abyste se domluvili s tím, kdo je pro vás najednou nejdůležitější, potřebujete hlavně srdce?
Tenhle road trip po zimním Islandu má naprosto úchvatnou atmosféru - smutku a melancholie, tíhy minulosti, kterou s sebou vláčíme, chladu prázdných vztahů, které udržujeme, protože máme pocit, že bychom měli, že se to tak má a zároveň i čehosi vroucího, laskavého, krásného - nových věcí, začátků a směrů, kterými nás vítr zavane a kam jsme nikdy nečekali, že bychom se mohli dostat (a vůbec jsme tam dostat nechtěli a jak je nám tam teď dobře).Recepty na konci knihy jsou úžasnou připomínkou lásky Seveřanů k jídlu a pití - už v dobách, kdy jsem hltala muminky, jsem milovala jejich věčné pojídání obložených chlebů a termosky plné horké kávy. Zdá se, že ani Islanďané nejsou výjimkou z pravidla. Přesto mi celý příběh vlastně zkazily, protože jejich věcnost mi ty křehké podzimně zimní motýly podivně zadupala a nedovolila mi o nich rozjímat tak, jak bych potřebovala a jak by si zasloužili.Velký palec nahoru za překlad. Jen nechápu, co má být na té knize vtipného - stává se mi často, že nerozumím tomu, proč v marketingu vydavatelství označí některé tituly jako "humoristické" nebo "humorné", snad aby se to líp prodával? Obvykle to ale soudě dle reakcí vede jen ke zklamaným čtenářům - ti, co se chtějí zachlámat, se nezachlámou a ti, kterým by se kniha mohla líbit, si ji nepřečtou, protože chlámat se jim v tu chvíli vůbec nechce. Anebo prostě nemám smysl pro humor, to se taky nevylučuje.

3 22.05.2020

Netušila jsem, že je ještě v módě zobrazovat single ženy po třicítce jako osoby, jejichž hlavním životním cílem je najít si dokonalého muže - a všechno ostatní je v zásadě podružné, případně je to má nasměřovat k tomu, aby onoho pana Božského potkaly.
Kresba, kolorování, lettering a vůbec knížka jako celek je moc hezká a milá a příjemná a tak vůbec - ale vážně, to jako vážně?

1 15.05.2020

Na přebalu stojí: Nejlepší česká detektivka.
Nerada bych zjišťovala, jak vypadá ta nejhorší.
Od samého začátku jsem si říkala, jestli si dělá autorka legraci (ne, v 70. letech jste skutečně z Československa nemohli jen tak odjet za kamarádkou), ale tak potenciál tu byl, zápletka taky zajímavá, bavilo mě známé prostředí a přednes Kristýny Kociánové, jež se postarala o audioverzi, mi byl moc příjemný.
Tím jsme se ale dostaly na konec s plusy.
Zbytek je... no, řekněme, naivní. V lese na Babě je nalezena mrtvola, nejdřív to vypadá, že se vrah spletl, pak přibude další tělo a to už víme (nebo tušíme), kdo s kým jak a za kolik a hurá do velkého finále. Anebo ne tak docela? Postavy jsou definované svým vzhledem do té míry, že působí jako parodie: zlí lidé jsou oškliví a hodní hezcí, ti na pomezí tak trochu hezcí a trochu oškliví. Všichni záporáci se kromě toho, že jsou slizcí poznají podle toho, že jsou děsně na prachy - a peníze jsou hlavním hybatelem chování postav. Pro milovníky uzavřených příběhů bude tohle čirá radost, protože tady nezůstane vyřčeno absolutně nic. Jediné, co vám hlava možná nepobere, bude to, proč emancipovaná, svérázná žena trpěla svého ex, proč nefungoval vztah s jejími dětmi, když spolu najednou vychází dobře, proč jsou všechny ženy podivně uťáplé pipky a všichni muži manipulanti a proč mluví všichni stejně (bez ohledu na věk a společenské postavení). Rozuzlení bylo tak prosté, až mě to, milý Watsone, otrávilo. Nejsem fanda nápisů z roztahaných střev a vysvětlení přitažených za vlasy tak, až příběh skalpujete, fakt ne, ale tohle byl opačný extrém. 
Přesto je potřeba říct, že čtvrtá a pátá kniha ze série s detektivem Bergmanem, které jsem už slyšela, mi přišly fajn - takže na rozdíl od jiných českých hvězd se v mých očích autorka příjemně posouvá tím správným směrem.

6 12.05.2020

Krásná jednohubka z jedné cesty, kterou ale spolknete dřív, než si pořádně uvědomíte, jak chutná a další už bohužel není. Je nám líto.
Je to vyprávění o himálajském treku, o přátelství, o boji s vlastním těle a jeho slabostmi, o lidech (a zvířatech), které na takové cestě potkáte, trochu o tradicích, trochu o životě tam nahoře, tam daleko...
Óm mani padme húm

(Je mě trochu cynicky po přečtení doslovu napadlo, jestli útlá knížka nevznikla jen proto, že se autor rozhodl krapet vytěžit slávu, které se mu konečně dostalo, protože budovat z ničeho zero waste penzion uprostřed Alp je určitě dost drahá sranda...)

6 11.05.2020

Nesmírně zajímavá kniha o neskutečném osudu, který měl naštěstí dobrý konec. Zdena Koubková, prvorepubliková rekordwoman, sbírala světové rekordy a medaile na někdejších nejprestižnějších závodech jako na běžícím páse. Holka z vesnice u Brna se podívala do světa a závodila s těmi nejlepšími, jenže něco v téhle větě je špatně: Zdenka Koubková byla totiž zároveň od narození i Zdeněk Koubek. V druhé polovině třicátých let už nedokázal pokračovat v životě jako žena, svěřil se do péče lékařů, kteří u sportovkyně shledali znaky hermafroditismu s převahou mužských rysů. Trvalo to sice dlouhé měsíce, ale ze Zdeňky se nakonec fyzicky i úředně stal Zdeněk. Kniha se však tomuto nejdramatičtějším období života v podstatě vyhýbá a odbude jej citacemi z lékařských zpráv. Pozornost upírá na dobu, kdy byl Zdeněk ještě Zdenkou, stručně se věnuje jeho dětství a obšírněji době jejího příchodu do Prahy a účasti na závodech. Tón vyprávění i zvolená ichforma usilují o navození historického dojmu a částečně se jim daří a částečně ne. Jen těžko uvěřit tomu, že by Zdena/Zdeněk až do dvaceti let nepochyboval o tom, že je mezi nohama stejný jako ostatní dívky - koneckonců měl pět starších sester. Těžko uvěřit, že by se u nich doma neřešilo, CO se jim to vlastně narodilo - a kdyby to nebylo zřejmé u miminka, u rostoucího dítěte už to přeci zřejmé být muselo.
Pochybnosti a vnitřní rozervanost, kterou zákonitě Zdenozdeněk musel prožívat, autor naprosto opomíjí - stejně jako stud a strach z odhalení. A přitom si sotva umíme představit, jak urputné boje se musely v jeho/jejím nitru odehrávat. Máme třicátá léta, nejen, že je trestná homosexualita, ženy nesmí bez povolení nosit ani kalhoty! 
Fascinující je i román Lídy Merlínové, ve kterém Zdenozdeněk ztvárnil hlavní úlohu, stejně jako autorka sama. Prostor, který autor věnoval citacím, je zcela logický (už méně pak ony pokusy o jakousi obsahovou analýzu) - škoda, že se o něm, o vztahu Lídy a Zdenozdeňka a o jeho obsahu nedozvíme víc i v samotném vyprávění.
Zcela chybí alespoň poznámka o tom, zda autor čerpal převážně ze své fantazie a dobového tisku a máme tudíž v ruce čirou fikci opentlenou fakty nebo měl k ruce osobní korespondenci, diář, deník nebo něco takového.
To, o čem kniha píše, je neuvěřitelné (už jen to, kolik žen ve vrcholové atletice té doby byly z pohledu biologie ve skutečnosti muži), způsob podání se však tak usilovně snaží nebulvarizovat, že v důsledku vyznívá poněkud bezpohlavně.
Navzdory všem výtkám je to ale kniha, kterou rozhodně stojí za to přečíst!

5 08.05.2020

Četla jsem už kdejakou kravinu, přečetla jsem i knihy, které se všeobecně považují za literaturu kvalitní ba dokonce i náročnou, ale takový sprostý guláš, jako je tohle, jsem ještě nečetla.
Ne že bych tam neviděla ten výsměch době a lidem a bortícím se hodnotám a nově vznikajícímu (ne)řádu. Ne že bych nechápala, že se autor celým tímhle retellingem, jak je dneska moderní říkat, Dařbujána a Pandrholy výborně baví a v době, která se tak stydí si nahlas prdnout, že radši praskne, se otevřeně vysmívá kde komu včetně cikánů a jehovistů a feministek a zbohatlíků a politiků... A ne že by se v knize neobjevily nápady, které mi přišly samy o sobě zajímavé. Jen mě to prostě jako celek zoufale nebavilo.
Nejvtipnější na tom celém na konec je to, že jsem tuhle knihu před lety pod vlivem doporučení iLiteratury koupila vlastní mamince pod stromeček. Kristovanoho.

1 03.05.2020