Jizi komentáře u knih

Rap pro mě byli a asi už navždy zůstanou ti týpci, co čuměli čuměli čuměli na bednu, až z toho měli prdel dřevěnou a už se nezvedli a žili na Jižním městě, periferii... Klukům, kteří si hráli na černochy, jsme se v dobách dospívání z povýšenecké pozice temných gothiků (ano, to jako vážně) smáli (kam on maj big black batha, let's smoke some crack in da neighbe'hood, let's beat some cooops...) a Malej NY pro mě fungoval právě proto, že z textu bylo jasně patrné, že má autor od doby svého dospívání odstup. 
Slang a pohled do komunity, která mi byla až do teď naprosto skrytá, mě bavil, stejně jako mě bavila všechna ta známá místa, protože Malej NY byl, je a bude navždycky moje město, to vám holt z krve nikdo nevydestiluje. Je super, že o tom našem městečku, kde se zastavil čas, píše konečně i někdo jinej (peace, pane Hrabal, no offence).
Kulisy, jazyk, terapie jako šikovný nástroj, jak postavu rozmluvit, to všechno mě bavilo, stejně jako samotná zápletka. To, jakým způsobem ji autor rozvinul už o něco méně - ano, do jisté míry je pravda, že tu kámen šuká cihlu a že je to tu jedna velká, solidně provázaná vesnice (což jsme si měli možnost ověřit na vlastní kůži, že?), nicméně na mě těch náhod a svázaných konců bylo příliš mnoho (a ty uzly byly příliš velké). Stejně jako bylo příliš mnoho cliffhangerů na koncích kapitol a vedlejších, s dějem nijak nesouvisejících příběhů, které možná stálo za to spíš uschovat a použít v jiném vyprávění. 
Nicméně nejsem čtenář žánru, těch pár knih, co  se mi v poslední době z kategorie thriller dostalo do ruky a které se, soudě dle ohlasů, opravdu povedly, mě o tomhle tušení jen utvrdily. Čili možná jsem to celé četla blbě. Každopádně pro odrostlé fanoušky rapu to bude, hádám, návrat do mládí, co půjde na komoru, pro mě to byl zajímavý výlet do neprobádaných vod.
Enjoy, bitches!

3 01.03.2020

Civilní, lidský a reálný protipól hysterickým, absurdně populárním novelám, napsaný lehkou rukou, s humorem a nadhledem a vším, co "etablovaným" autorkám tolik chybí.

Jaká škoda, že o téhle knížce skoro nikdo neví a že si ji asi málokdo přečte. Je to subtilní příběh o tom, že můžeme milovat i ty, kteří chybují - a že je lze milovat i s těmi jejich chybami, že dobrotou lze ubít nenávist a že žít se prostě musí.

4 24.02.2020

Napínavý úvod do epického vyprávění o dobru a zlu, o lásce a nenávisti, o přátelství a zradě, zkrátka o všem, co k pořádným příběhům patří. A protože je to tak trochu pohádka (spíše pro dospělé nebo dospělejší, na děti je to přeci jen trochu drsné), nechybí kouzelné bytosti a originální nápady, za kterými v momentě, kdy příběh přestanete vnímat jako pohádku, naleznete metaforu mnohého.
(Nedivím se, že církev řvala. Měla důvod.)

9 24.02.2020

"Už zas trhat ve snách bledé lilie
už zas jíti do kavárny Slávie
už zas srkat každodenní černou kávu
už zas míti stesk a nachýlenou hlavu
už zas nespát už zas nemít záruky
už zas pálit vše co přijde do ruky
už zas slyšet tóny tlumeného pláče
už zas mít svůj stín hazardního hráče

Naše životy jsou jako noc a den
na shledanou hvězdy ptáci ústa žen
na shledanou smrti pod kvetoucím hlohem
na shledanou sbohem na shledanou sbohem
na shledanou dobrou noc a dobrý den
dobrou noc
sladký sen"

5 18.02.2020

Úmorně repetitvní, kostrbatě přeložená sbírka popisů maratonů v hlavních evropských městech (a jednom severoamerickém), které běhá chlapík s průměrnou výkonností a nekonečnou zásobou výmluv, proč to tentokrát zase neklaplo - tu prší, tu je zima, tu pro změnu horko, támhle fandí málo diváci, onde se mu vůbec, ale vůbec nelíbí trať (tak možná stojí za to se podívat, kudy vede trasa, než se na závod přihlásím, pokud vím, že mě něco takového dokáže totálně demotivovat).
Je pravda, že nejsem cílová skupina - (velko)městské maratony mi vůbec nic neříkají a u jeho popisu trailových závodů jsem nevěděla, jestli se smát nebo brečet. Tak jsem mu tu léčbu šokem (a bahnem) aspoň přála (ano, není to ode mě ani trochu hezké, ne, nevadí mi to).
Stručně: Další zbytečný titul v řadě zbytečných titulů Mladé fronty.

3 15.02.2020

Některé knihy jsou jako vana plná horké vody. Nořit se do nich musíte opatrně a pomalu, chvíli to trvá, ale pak je to nesmírně příjemné. Jiné jsou jako vlažná sprcha v horkém dni - osvěžující, nicméně pocit z nich moc dlouho nevydrží, protože jste stejně za chvíli zase zpocení. Jsou samozřejmě i knihy, které připomínají kohoutky chrlící hnědou sračku, v níž byste neopláchli snad ani vašeho psa, který se právě vyválel v dobře uleželé chcíplotině. A pak jsou tu knihy, které jsou jako skotský střik - namíří na vás a mezi oči vám napálí pořádně prudký proud ledové vody; je to nepříjemné jako ďas, ale utéct nemůžete, proud míří níž a vy kuckáte a dusíte se, jen abyste o chvilku později schytali zásah na solar tak prudký, až vás to odhodí na vykachlíkovanou zeď za vámi. Sklouznete na zem, zůstanete ležet, nicméně proud vás na pokoji nechá teprve tehdy, kdy bude on chtít.
Tak přesně takové jsou Baletky.

Je to nesmírně intenzívní proud cynických obrazů, výjevů, fragmentů, vzpomínek, pocitů a poznámek holky, která se ocitla zkraje divokých devadesátých let v deseti letech sama na pražském intru. Protože chtěla dělat to, co nejvíc milovala. Nebo si to aspoň myslela. A protože ji vybrali. Kdo by nechtěl být elita? 
Ale pozor, není to žádný ubulený, ufňukaný příběh zhrzené ženy, která se nedokáže vypořádat s vlastními traumaty. Není to ani nakoukání klíčovou dírkou do světa špiček a Čajkovského. Jsou to rozražené dveře se zvednutým prostředníčkem. Bolelo to? Jasně. Chtěla jsem to? Jasně. Bylo toho na jednu malou holku příliš? O tom nepochybuj. 
Nečekejte dojemný příběh o éterických vílách, které dřou jako koně, ale nakonec uspějí. Tohle vás dojímat nebude. Tohle vás s rozběhem nakopne do žaludku (anebo prdele) a vy tomu ještě poděkujete.

Miřenko, jsi hustá, díky ti za ten kopanec, už dlouho se mi nestalo, abych knihu zhltla bez kousání na jeden zátah. Na dva, tři, jasně, ale na jeden?

27 14.02.2020

War never changes...

Občas (často) mi zůstává rozum stát nad tím, podle jakého klíče se z některých nově vydaných knih stane hit a jiné zapadnou a v podstatě po nich (zhusta neprávem) neštěkne ani pes.

Americká válka je dokonalým příkladem druhé kategorie. Je to kniha, která má obrovský potenciál v současném světě zarezonovat, přimět lidi se zastavit a zamyslet se nad geopolitickou situací, nad tím, že skutečně žádná planeta B neexistuje a že karty, se kterými teď hrajeme nejen, že mohou v příštím kole přijít do ruky jinak, ony můžou přestat platit úplně. Autor zároveň pracuje s naprosto základními principy, jež jsou známé každému z nás: s rodinou, se sílou krve, s vlastenectvím a jeho tu mělkými, tu hluboce zapuštěnými kořeny, s touhou po pomstě i s tím, že nejnebezpečnější nejsou ti, kdo mají co ztratit, ale ti, co už ztratili úplně všechno. A přesto o knize není vůbec slyšet. Chyba!

Americká válka je postapokalyptický román z ne až tak vzdálené budoucnosti o Sarat a její rodině, o životě v místech, kde se technicky žít ani nedá a o tom, že válka a mocenské hry byly, jsou a vždycky budou svinstvo - to se prostě nikdy nezmění.

Osobně jsem v knize našla výrazný předobraz v palestinsko-izraelském konfliktu, snad že k němu mám "nejblíž" a zajímalo by mě, jaký - a jestli nějaký - v ní viděli jiní.

(Pochvalu Pavlu Bakičovi za překlad, přestože je to místy hutné a hnusné čtení, pořád ho máme v krásné češtině.)

5 10.02.2020

Vrána sedí na křesle a kouká do blba. Právě doposlouchala audioverzi knihy, která hýbe internetem a která jí měla změnit život a přemýšlí, co ji sakra přimělo k tomu, aby za tohle dala skoro tři stovky. Kdyby je radši prožrala.

Obrovská vlna nadšení a emocí, které Vrány vyvolaly, mě přiměly porušit slib, jenž jsem si dala (už žádnou Dvořákovou, stačilo) a knihu jsem si pořídila. Ach jo. Příště prosím nějakého mého Kendyho, aby mi, až budu zase holce skládat básničky, dal přes hubu. Díky.
Jsem totiž buď emočně zakrnělá nebo jsem slyšela něco absolutně jiného, než všichni ostatní četli. Ne, nechci zlehčovat problematiku týraných dětí, ale takový Harry Potter nebo Matylda zkusili víc a nikdo nad nimi nebrečí... 
Od začátku mě iritovalo, jak jasně se autorka rozhodla postavy vykreslit, jak je jasné, kdo je dobrý a kdo zlý, kdo je bílý a kdo černý, kde je ta propracovaná psychologie z komentářů? Matka je omezený primitiv, což je hned jasné, protože stejně jako v Popelce nadržuje jedné z dcer - jedné dceři říká hezky a druhé hnusně, jedné nestříhá vlasy, druhé ano a jednu obléká barevně a druhou ne tak moc. Jo a obě je nutí uklízet, protože to je jasný znak primitivnosti - když máte doma rádi uklizeno a dokonce, bohajeho, žehlíte, musíte být divná. Žádná jiná charakteristika netřeba. Pak tu máme dceru, které má být dvanáct, ale většinu času se projevuje jako o dost mladší dítě, až jsem si říkala, jestli není třeba opožděná? Její (zlá) sestra je v podstatě jen figurka. o té nevíme nic, a otec víceméně taky, toho charakterizuje jen to, že si doma dává pivo a čte knihy o válce (docela jako asshole z ikonické písně Denise Learyho) a asi je trochu divnej. Proč jsou v rodině tak strašně podělaný vztahy, se nedozvíme, protože to asi není podstatný. 
Děj se má nejspíš odehrávat v současnosti, nicméně všechno, až na zmínky o filmové verzi Pána prstenů a mobilu, který hrdinka vezme za celou knihu do ruky dvakrát (!!! máte kolem sebe 12leté dítě? Víte, jak často drží 12leté dítě v ruce mobil? A co teprve osamělé 12leté dítě? A viděli jste už V síti? Tak to byste měli), aby poslala smsku (mámě a ségře), by spíš odpovídalo přelomu 80. až 90. let, možná raným devadesátkám, kdy jsme jako děti byly auf z vložek, návodů v tampónech a lesklých krabiček s kondomy. Tohle už ale není žádné novum. A btw holčičí časopisy už v podstatě nevychází, dneska si každý najde všechno na internetu... jo, to by ale středostavovská rodina s domem musela mít doma počítač... ehm.
Největší kámen úrazu jsou pro mě ale neustále se opakující témata, která se táhnou celou autorčinou tvorbou. V Já jsem hlad jsem měla od určitého momentu pocit, že ještě jednou se bude řešit menstruace a rodidla, budu řvát nahlas. A tady to máme zas. Menstruace, výtoky, sexuálně chtivý muže, sexem manipulující ženy, atd. atd. Mě to prostě nebaví.
Petra Dvořáková je pro mě prostě další Radka Třeštíková - obě umí psát čtivě, nicméně to mně nestačí. Ne, abych o něčem řekla, že je to dobré.
Jo a ty metaforický vrány, ty měly celému příběhu dodat nějakou lyricko-mystickou hloubku?
 
Poznámka k audioverzi: Přestože se obě narátorky snaží a poslouchají se hezky, nemohla jsem se ubránit úvahám o tom, jak by celá kniha vyzněla, kdyby byla matka čtená jinak - ne hystericky a exaltovaně, ale unaveně, strhaně, ztrápeně. Jako člověk, který se upřímně snaží, ale stejně má doma dítě, kterému prostě vůbec, ale vůbec nerozumí a ono mu v tom pochopení nijak nepomůže.

27 07.02.2020

Taková milá, fajnová, nenáročná dedektívka k vodě nebo k plotně! Rozhodně si ji všichni přečtěte!! A kdybyste jí náhodou nerozuměli nebo ji nepochopili, nezapomeňte, že debil je VŽDYCKY autor. *Mucky muck*

11 28.01.2020

Skvěle sestavený výbor doplněný obsáhlou (ale nikoli nudnou) předmluvou, která i člověku, jenž se s autorem setkává poprvé (mně), výborně zasazuje jeho tvorbu a život do kontextu doby. Výběr básní zdařile reprezentuje obsáhlou tvorbu básníka zmítaného vnitřními démony, uchvacovaného přírodou, neschopného milovat, se slabostí pro prostý venkovský život a jeho lidi.

"Můj domov, ten je mezi dnem a snem,
kdy usínají děti rozjívené
a starci večer hledí do plamene
v přísvitu průzračném a překrásném.

Můj domov, ten je mezi dnem a snem,
kde klekání se ztrácí v šeru strání,
a dívky, teskné z toho doznívání,
u studní mdlí v tom klidu úžasném.

I do té lípy zamilován jsem;
v ní mlčí všechna uplynulá léta
a každé znovu z jejích větví vzlétá
v té chvíli bdění mezi dnem a snem."
(s. 62)

6 12.01.2020

Nenáročné, určitě zajímavé, nicméně z dnešního pohledu už nijak zvlášť objevné dílko, které analyzuje knihy, o nichž jste zhusta nejspíš ani neslyšeli, natož abyste je četli. Todorova mám zařazené jako toho "nejpřístupnějšího" a tady mi potvrdil, že jsem se nesekla. Úvod je dobře přeložené nakoukání pod pokličku fantastické literatury 19. století (a podstatně starší), které je přesně tím, co avizuje v názvu: úvodem. Koneckonců se na dosti omezeném prostoru (144 stran bez doslovu) ani víc rozmachovat nemůže.

3 10.01.2020

Mnohovrstevnatý román, který se víc než cokoliv jiného snaží o smíření Východu a Západu, o předložení důkazů o tom, že jsme oním todorovským Tím Druhým ovlivněni mnohem víc, než si uvědomuje (a než by hordy zděšených Evropanů chtěli být).Víc, než zbytečně zdůrazňovaný vztah mezi ústřední postavou a jeho femme fatale, jenž je v celém vyprávění jen podružnou cestičkou z drobků z bodu A do bodu B, jsou tu důležité odbočky a vyprávění o prvních orientalistech a orientalistkách, dobrodruzích a dobrodružkách a jejich výpravách do mýty a romantikou opředeného Orientu. V duchu tradičních forem klasické arabské literatury (rámcování, maqámy) se odvíjí román o tom, jak silně někdejší intelektuální elity a potažmo i naše dnešní já formovala kultura, které se v současnosti tak děsíme.
Horečnatost mysli nespavostí trpícího ústředního hrdiny se promítá do stylu textu, jenž se zběsile žene vpřed stejně jako skáčou myšlenky v hlavě někoho, kdo se zoufale snaží usnout a ví, že spánek nepřijde. Stránky bez odstavců, věty bez teček, proud vzpomínek sílí a valí se a čtenáře strhává s sebou.
Chajjám, Házif, Sádegh, Mozart, Beethoven, Listz, Musil, Lawrence, Damašek, Teherán, Istanbul... to vše se mísí a prolíná a díky velice zdařilému překladu neumožňuje čtenáři nejen knihu odložit, ale mnohdy se ani nadechnout.
Zároveň mě po celou dobu trápil pocit, že Kompas nesmírně (a snad zbytečně) hazarduje - balancuje totiž na velice tenké hraně mezi skvělým čtením, které vám skutečně může něco dát a samoúčelnou exhibicí kvalitní rešeršní práce. Mně na tu druhou stranu nakonec nepřepadl.
Milovníci Blízkého východu (a)nebo vážné hudby mohou čekat velice intenzívní zážitek. Ostatní se obrní a po dočtení si budou moct s čistým svědomím říct, že tenhle čas rozhodně nebyl promarněný.

6 03.01.2020

"Tati
dnes ráno mě západní civilizace sledovala až před barák.
Můžu si ji nechat?"
"Jistěže ne, chlapče.
A koukej od ní dát ruce pryč.
Vždyť ani nevíš, s kým se kde flákala."

Za tohle se autor stydět určitě nemusí. Škoda, že nepsal dál, některé obrazy a obraty jsou půvabné a zábavné a zajímavé.

3 31.12.2019

Výborně napsané paměti o věcech tak hrozných, že si je (doufám) nikdo z nás nedovede pořádně ani představit. Tara vyrostla v mormonské rodině vedené otcem trpícím bipolární poruchou (a možná i schizofrenií), jenž připravoval celou rodinu na konec světa, který měl v jeho představách přijít každým dnem. V rodině s paranoidními rodiči, kteří odmítali medicínu i vzdělávání, věřili ve velké vládní spiknutí a v to, že Bůh se postará - a co se stane, stane se a taková je Jeho vůle. Věřili, že žena patří do kuchyně a má poslouchat a zavírali oči před tím, když jedno z dětí surově týralo své sourozence. Stejně tak žili v přesvědčení, že antibiotika jsou jed, paralen způsobuje neplodnost a všechna zranění (a že ji členové rodiny postupně utrpěli solidní řadu) lze vyléčit homeopatiky, energií a bylinkami.
Tara se ale v šestnácti letech rozhodla, že přeci možná chce žít trochu jiný život a během pár měsíců se zvládla připravit na přijímací zkoušky na mormonskou univerzitu. Z ní se jako nadaná studentka dostala na stipendium do Cambridge, kam pak přesídlila jako plnohodnotný student. Během deseti let se z v podstatě pologramotné loutky změnila v silnou ženu s doktorátem z Harvardu a vlastním hlasem tak silným, že už jí nedovolil ustoupit - a zaplatila za to ztrátou rodiny, pro které je nebezpečná a posedlá ďáblem.Celý příběh je nesmírně dramatický, podmanivý a znovu se budu opakovat - skvěle napsaný. Tara má bezesporu veliký vyprávěcí talent.
Jenže o tom, co píše, nesmíte zas až tolik přemýšlet, protože když budete, objeví se v obraze její rodiny tak, jak jej prezentuje, trhliny a ty se budou s každou další prasklou lebkou a převozem vrtulníkem do nemocnice zvětšovat.
Zhruba od třetina ve mně začalo neodbytně hlodat, KDE na to všechno berou peníze - na nové stroje, na léčbu v nemocnicích, když už není zbytí nebo je tam někdo nechá odvézt (protože žádné zdravotní pojištění samozřejmě nemají), na nová auta poté, co ta stará zdemolují a ano, i na studia. Přestože BYU není v porovnání s jinými univerzitami v USA drahá, i tak stojí školné na rok cca 130 000 korun, a to není málo. Tara dostala stipendium na polovinu školného - ale JEN školného. O tom, kolik stojí cesty přes oceán a jaké budou asi náklady na život v Cambridgi ani nemluvím. Že by rodiče nebyli až tak chudí? Nebo jak to bylo?
Další velký otazník se vznáší nad všemi těmi strašnými úrazy, které jednotliví členové rodiny postupně přežijí. Moje zkušenosti mluví spíš o tom, že člověk je podezřele křehká bytost a zabít ho je snazší, než by si jeden pomyslel. Westoverovci jsou ovšem z jiného těsta - padají na hlavu tak, že je jim vidět mozek, mají masivní popáleniny, obrovské rány, poškozené mozky a ze všeho se vylízají pomocí homeopatik a zaříkávání. Tak že by to možná vážně fungovalo? Anebo to nebylo až tak dramatické? Lidská paměť je potvora zrádná... (Pozor! Nechci říct, že by Taru bratr netýral nebo že by její rodiče nebyli pro sebe a své nejbližší nebezpeční fanatici, jen že mi to prostě nesedí.)
A poslední veliký otazník je ona mizerná domácí výuka, kdy Tara v šestnácti nerozpozná při listování učebnicí jediný matematický symbol, aby se o půl roku později dostala na vysokou školu a tam zvládala absolvovat předměty pro pokročilé. Jedna věc je se něco našprtat, druhá navazovat na naprosté prázdno. Nebo že by to nebylo až tak prázdné? (To s holocaustem je nicméně poměrně věrohodné - na studijním pobytu v Arizoně před nějakými dvaceti lety můj spolužák v testu z historie suverénně napsal, že se holocaust odehrál v 60.-70. letech.)
Memoáry Tary Westover se čtou jako kovbojka, jsou napínavé a strhující, jen mám prostě problém spoustě věcí stoprocentně věřit. Ale čert to sper - i kdyby si některé situace (ať už úmyslně nebo ne) přibarvila, pořád je to kniha, ze které vám polezou oči z důlků a těch zas tolik není.

12 16.12.2019

Přidanou hodnotou Eragona je věk, v němž jej Paolini stvořil - to knihu povyšuje nad ostatní deriváty Dračáku a LOTRa.
Je to až roztomile prosté, nevinné a naivní a zároveň svět, který vystavěl, minimálně v prvním dílu funguje docela dobře a v zásadě logicky. Pro začínající, obzvláště mladší čtenáře fantasy je to příjemně lineární, vývoj děje je logický, postavy mají jasně dané místo a roli. A je tu modrý drak, takže co chtít víc?
Kritizovat by se samozřejmě dalo ledacos, ale přijde mi to tak nějak zbytečné - trochu jako mačkat povedený obrázek ze školní družiny.
Jestli zvažujete, zda číst odrostlejším dětem před spaním, klidně se do toho pusťte. U nás to fungovalo. 

8 11.12.2019

Čtyři traktáty, jeden z největších arabských učenců v dějinách (podle jeho Kánonu medicíny se vyučovalo na všech evropských lékařských fakultách ještě v 17. století), čtyři studie, jedna česká filosofka. Stručný, věčný a přesto vyčerpávající úvod, slovníček, literatura, prostě to, co byste od knihy vydané v Academii v edici Orient čekali. A přesto je to něco víc. Láska jako cesta k Bohu je pro mě výjimečná svou přístupností, tím, že si doprovodné studie nekladou za cíl ohromit kolegy, ale usilují o interpretaci textů Ibn Síny nám, kdo o nich (zatím) nic moc nevíme a podobného výkladu symbolů bychom (možná) nebyli schopní. Jak trojice iniciačních, alegorických příběhů, tak čtvrtý text argumentativní, jsou navíc nádhernou ukázkou dokonalosti arabštiny, kdy jazyk desátého století můžete číst dnes, překládat jej dnes a výsledkem je srozumitelný český text.

4 03.12.2019

***
Vířivý tanec praporců
Tonoucích v barvách
Opíjí se jiskrnými vodami

A pro tohle darované nebe
Naše prapodivné sny
Neukojené
Plují v meandrech

Jako dlaně přibité budoucím bytím
K zemi
(s. 51)

Číst básně někoho, koho matně znáte, je hodně podobné voyeurismus (ne, že bych měla zkušenosti) - nakukujete mu do nitra, hodnotíte, zvažujete... Jste vpuštěni tam, kam byste se jinak nikdy nedostali a je to zvláštní, až nepříjemný pocit. Navíc jsme se Guillaumem (až na výjimky) někde minuli. Francouzsky bohužel neumím natolik, abych si vychutnala originální texty, které jsou ve sbírce zrcadlově uvedené proti českým překladům a ty mě nechaly v podstatě chladnou. Překládat poezii je TAK těžké...

***
Čas
Je jen roztříštěný obraz
Věčnosti
(s. 103)

1 30.11.2019

Většina malířů pracuje s průměrně velkými plátny, někomu stačí ale i malinkatý prostor, aby vytvořil dokonalé dílo, nad jehož propracovaností navzdory danému prostoru zůstává rozum stát. Pravým opakem miniaturistů jsou autoři velkoformátových děl. A to Liou Cchi'-Sina je skutečně epické. Napříč galaxiemi i věčností srší takovým množstvím nápadů, že jsem si až říkala, jestli by méně nebylo více, jestli ten či onen motiv neměl nechat stranou a jestli by si nezasloužil rozpracovat do "normálně" formátové podoby jinde a jinak. Udržet pohromadě vyprávění čítají takřka dva tisíce stran je totiž obrovský kumšt. A stejně jako se nám rozpadá v Liouově díle vesmír, drolí se mu místy i vyprávění - těch náhod už je prostě příliš, geniální nápady přicházejí jako blesk z čistého nebe a pasáže, kdy čtete a čtete a vlastně se nic neděje, aby pak autor luskl prsty a vy zůstali zírat, se nepříjemně protahují. Chápu smysl každé z nich a zároveň bez mučení přiznávám, že mě rozsah krapet ubíjel. Celá trilogie je nicméně fascinující čtení, autor rozhodně netrpí nejen přehnanou, ale nejspíš vůbec žádnou sentimentalitou, což příběhu jen napomáhá a Liouova imaginace je temným lesem, kam bych si sice bála vyrazit, ale který bych skutečně chtěla navštívit.
Potlesk za překlad, neopakovat se čím dál rozšířenější slovakismus "mít věk" (nemáme dvacet let, je nám dvacet let), tleskala bych ve stoje.
Audioverze je také velmi povedená. Zbyšek Horák čte opravdu moc příjemně, jen mu měl někdo říct, že "halo" není "hello" - Beyoncé přeci nevidí "tvoje nazdar". Takové utrpení jako [Hary] Potter v podání pana Lábuse to sice nebylo, ale neříkejte mi, že je takový problém mu to v režii připsat foneticky. Když někdo zvládne v pohodě opakovat "Heršingemosiken", určitě by zvládl i "hejlou".

9 26.11.2019

Cesta Společenstva je u konce. Všechny volné konce jsou svázány, všechny uzly dotaženy a pro zvídavé (a vytrvalé) tu je ještě šestice dodatků, po nichž nezůstává nevyřčeno snad už vůbec nic (a dozvíte se mnohem víc, než by vás nejspíš napadlo, že chcete vědět).
Literární Návrat krále se od toho filmového liší snad nejvíce. O to větší zážitek přináší. Hrdinové jsou udatní, ti, o nichž všichni zkraje pochybovali, prokáží odvahy nad krále, přátelé se nezrazují, zlo padne, dobro zvítězí - ale ne úplně, ne navždy, zdvižený prst varuje, že nic netrvá věčně a tím méně klid a mír.
Tolkienova trilogie je úhelným kamenem fantasy, je to jen jeden příběh z komplexního světa, který Tolkien vybudoval a jemuž vdechl život tak dokonale, že jej i po šedesáti letech a o kus světa dál vidíme, vnímáme a nepřestáváme nad ním žasnout.
"Skřeti a skalní obři však mluvili, jak uměli, bez lásky ke slovům a věcem, a jejich jazyk byl ve skutečnosti upadlejší a nečistější, než jsem ukázal. Nepředpokládám, že někdo bude toužit po přesnějším překladu, třebaže vzory je snadné nalézt. Mezi těmi, kdo myslí jako skřeti, se dodnes slyší velmi podobná řeč do omrzení omílající nenávist a pohrdání, příliš dlouho vzdálená od dobra na to, aby si uchovala šťávu aspoň ve slovu - leda pro uši těch, kterým jen nečisté zní silně." (s. 362)

22 17.11.2019

Tam, kde jsem k Nepříteli, příteli... mohla mít (a měla) jisté vnitřní výhrady, protože a přesto, že mi jednotlivé příběhy přišly velice dobré, nedokázaly ve mně (většinou) vzbudit žádné silnější emoce, tam mi Útěk dal všechno, co bych si od povídky jen mohla přát.
Eponymní ústřední příběh celý soubor skvěle otevírá a pro začátek servíruje pozvolný rozjezd, po němž přichází jeden lidský osud za druhým jako šlehání bičem. Munro na to, aby se člověk zajíkl, nepotřebuje žádné velké drama, nevypomáhá si přelomovými, dramatickými událostmi ani efektními kulisami. Její příběhy se klenou přes dvacáté století, mění se doba, mění se chování postav a mění se přístup společnosti, a protože jsou i v tomto případě ústředními postavami všech příběhů ženy, je ona transformace postojů okolí o to markantnější. Triptych povídek Náhoda, Už brzy a Mlčení úplně křičí po hlubší analýze vztahu matka-dcera, nevědomého opakování modelů a ceně, kterou musíme zaplatit, když chceme tenhle kruh prolomit (a kterou zaplatí všichni zúčastnění) a jež připomene Americkou idylu P. Rotha. Vášní začíná soubor gradovat, ve Vinách jsem měla hned několik "no to snad..." a "a sakra" momentů, Hříčky jsou nádhernou poctou Shakerspearovým dramatům a Schopnosti, které v sobě spojují vše, co jsem zatím shledala jako pro vyprávěné Munro typické, příhodně výbor završují.
Snad ani u jediného příběhu se mi nepodařilo odhadnout, jak se celá situace  vyvine, pokaždé jsem čekala, že se stane něco víc, něco "literárnějšího", "románovitější" - však na stránkách se to může! - a to mě (kromě skvělé atmosféry) bavilo na čtení asi nejvíc.

Jen ten přebal. Ten je teda eklhaft. Evokuje něco, co v knihovně opravdu mít nechcete, protože by od toho vaše knihy mohly něco nehezkého chytit. (Pod ním se skrývá překvapivě fialová kniha - všimli jste si někdy, jak málo fialových knih vychází?)

7 17.11.2019