Jizi komentáře u knih

Cesta Společenstva je u konce. Všechny volné konce jsou svázány, všechny uzly dotaženy a pro zvídavé (a vytrvalé) tu je ještě šestice dodatků, po nichž nezůstává nevyřčeno snad už vůbec nic (a dozvíte se mnohem víc, než by vás nejspíš napadlo, že chcete vědět).
Literární Návrat krále se od toho filmového liší snad nejvíce. O to větší zážitek přináší. Hrdinové jsou udatní, ti, o nichž všichni zkraje pochybovali, prokáží odvahy nad krále, přátelé se nezrazují, zlo padne, dobro zvítězí - ale ne úplně, ne navždy, zdvižený prst varuje, že nic netrvá věčně a tím méně klid a mír.
Tolkienova trilogie je úhelným kamenem fantasy, je to jen jeden příběh z komplexního světa, který Tolkien vybudoval a jemuž vdechl život tak dokonale, že jej i po šedesáti letech a o kus světa dál vidíme, vnímáme a nepřestáváme nad ním žasnout.
"Skřeti a skalní obři však mluvili, jak uměli, bez lásky ke slovům a věcem, a jejich jazyk byl ve skutečnosti upadlejší a nečistější, než jsem ukázal. Nepředpokládám, že někdo bude toužit po přesnějším překladu, třebaže vzory je snadné nalézt. Mezi těmi, kdo myslí jako skřeti, se dodnes slyší velmi podobná řeč do omrzení omílající nenávist a pohrdání, příliš dlouho vzdálená od dobra na to, aby si uchovala šťávu aspoň ve slovu - leda pro uši těch, kterým jen nečisté zní silně." (s. 362)

22 17.11.2019

Tam, kde jsem k Nepříteli, příteli... mohla mít (a měla) jisté vnitřní výhrady, protože a přesto, že mi jednotlivé příběhy přišly velice dobré, nedokázaly ve mně (většinou) vzbudit žádné silnější emoce, tam mi Útěk dal všechno, co bych si od povídky jen mohla přát.
Eponymní ústřední příběh celý soubor skvěle otevírá a pro začátek servíruje pozvolný rozjezd, po němž přichází jeden lidský osud za druhým jako šlehání bičem. Munro na to, aby se člověk zajíkl, nepotřebuje žádné velké drama, nevypomáhá si přelomovými, dramatickými událostmi ani efektními kulisami. Její příběhy se klenou přes dvacáté století, mění se doba, mění se chování postav a mění se přístup společnosti, a protože jsou i v tomto případě ústředními postavami všech příběhů ženy, je ona transformace postojů okolí o to markantnější. Triptych povídek Náhoda, Už brzy a Mlčení úplně křičí po hlubší analýze vztahu matka-dcera, nevědomého opakování modelů a ceně, kterou musíme zaplatit, když chceme tenhle kruh prolomit (a kterou zaplatí všichni zúčastnění) a jež připomene Americkou idylu P. Rotha. Vášní začíná soubor gradovat, ve Vinách jsem měla hned několik "no to snad..." a "a sakra" momentů, Hříčky jsou nádhernou poctou Shakerspearovým dramatům a Schopnosti, které v sobě spojují vše, co jsem zatím shledala jako pro vyprávěné Munro typické, příhodně výbor završují.
Snad ani u jediného příběhu se mi nepodařilo odhadnout, jak se celá situace  vyvine, pokaždé jsem čekala, že se stane něco víc, něco "literárnějšího", "románovitější" - však na stránkách se to může! - a to mě (kromě skvělé atmosféry) bavilo na čtení asi nejvíc.

Jen ten přebal. Ten je teda eklhaft. Evokuje něco, co v knihovně opravdu mít nechcete, protože by od toho vaše knihy mohly něco nehezkého chytit. (Pod ním se skrývá překvapivě fialová kniha - všimli jste si někdy, jak málo fialových knih vychází?)

7 17.11.2019

Pokud nemáte rádi povídky, bylo by asi na místě knihu POVÍDEK vynechat a čas využít na čtení něčeho, co vás nebude a priori iritovat tím, že je to KRÁTKÝ a o postavách se toho zas tolik nedozvíte a konec možná nebude tak docela dořečený. Fascinuje mě, kolik komentářů se točí na hlubokém zklamání, které způsobuje základní charakteristika povídky. 
Jestli ovšem povídky rádi máte, budu nejspíš s chválou těch Alice Munro nosit sovy do Athén. Jsou to malé příběhy o životech nás, malých lidí, kteří přijdou na svět a zase z něho jednoho dne odejdou a mezitím obvykle nevykonají nic zásadního - ani se jim nic až tak zásadního nestane. Prožijeme si dětství a dospívání, jdeme možná studovat a možná taky ne, vdáme se a oženíme, máme anebo taky nemáme děti, žijeme den za dnem, možná jsme svým partnerům věrní a možná taky ne, onemocníme nebo jsme těmi, kdo nakonec pečují a pak zemřeme. Tam, kde jiní sahají po adjektivu "laskavý", bych já v případě, že by po mně někdo chtěl jedno, které podle mě povídky Munro vystihují nejlépe, volila "tísnivý". Snad pro to věčné vzpírání se malosti a naději, že ten můj život bude o něco zásadnější (nebude, pokud budu mít jen trochu štěstí, jeho zbytek bude ještě dlouhý a klidný).
Hlavní hrdinky - a jsou to bez výjimky ženy bez ohledu na to, kdo je vypravěč - povídek jsou nádherně skutečné, živé bytosti. A jejich hlavní charakteristikou je schopnost milovat - a nejen partnery, ale i tety, sestry, přítelkyně, děti, milence a sebe samotné. Jsou to ženy, které se obětovaly a přijaly role manželek a matek, stejně jako ženy, které se odmítly své svobody vzdát a rozhodly se jít tvrdě a bezohledně proti proudu, jsou to ženy, které podlehly a ženy, které odolaly, jsou to manželky mužů laskavých, nevěrných, marných... jsou to ty, které se staraly i ty, o něž je pečováno. 
Děj příběhů je střídmý, nečekejte žádné zásadní zvraty, síla point je v jejich uvěřitelnosti, v tom, že mnohdy se stane právě to, že se nestane nic.
(Jen slovíčko k provedení knihy - původní přebal je pro mě tak odpudivý, že nebýt kniha svého času vychválená na ilit, nikdy bych ji - stejně jako Útěk, který má přebal snad ještě ohavnější - nekoupila. Ještě, že už mají v Pasece jiné grafiky - nic ve zlém, ale kdyby se našel někdo, kdo by mi vysvětlil ty třešně/višně na obálce a umělecký záměr, který se za nimi určitě skrývá, budu vděčná!)

6 08.11.2019

Jedna ze zásadních knih mého života - moje první setkání s touhle sbírkou proběhlo někdy v roce 97, kdy ji má sestra přinesla domů a po pivu a cigaretách mi představila i svět volnýho verše.
Po všech těch letech si pořád ještě řadu z básniček v ní obsažených pamatuju zpaměti (byly první, který jsem se naučila nazpaměť, aniž by to byl úkol z češtiny), a po všech těch letech mě Brautiganova hravost a poetika (v) obyčejnosti pořád ještě nesmírně baví.
(A kdo práskne mé sestře, že je její knížka u mě, je synem/dcerou smrti!)

Milostná báseň

  Je fajn,
vzbudit se ráno
  sám
a nemuset říkat, že
  někoho milujete,
když už ji vlastně
  nemilujete.
(s. 22)

5 02.11.2019

Tahle kniha mě tak vytáčela v tolika směrech, že už od začátku bude tak trochu marná snaha je všechny postihnout, protože to se snad ani nedá.
Začnu tím, že psát populárně naučnou práci s tím, že otevřeně prohlásím, že je to kompilát bez citací, protože ty beztak nikdo nečte, považuju za extrémně drzé, samolibé a naprosto stupidní. Při čtení jsou ze změn stylů jasně patrné přeložené pasáže, přeformulované pasáže a pasáže, které autor píše sám - to by byl takový problém přiznat autorství? Celý text tak ve finále působí jako agresivní demagogie: TAKHLE to je, TOHLE je pravda, TOHLE je fakt. Není. Fakt ne. 
Stejně jako není pan Herman psycholog - je učitel a jediná kapitola z knihy, která mi připadala zajímá, byla ta věnovaná výuce. Ono totiž ne nadarmo sedí člověk ty roky nad těmi příšernými skripty a učí se teorie. Za prvé se pak vyhne tomu, že bude objevovat dávno objevenou Ameriku, za druhé se mu notně rozšíří obzory a za třetí nebude prezentovat překonané modely jako objevné (nebo má aspoň větší šanci).
Pokud bychom žili v Americe, byl by pan Herman motivátor. To je totiž jeho publikace: motivační knížka pro (údajně) lepší život a porozumění sobě a okolí.
A motivoval by své posluchače k posilování patriarchátu a své názory by představoval jako milé, vstřícné, navoněné a krásné. 
Co mě štvalo nejvíc? V prvé řadě se dozvíte, že otec je v rodině od toho, aby všechno posral. I kdyby se postavil na hlavu, stejně bude vždycky reprezentovat ten špatný proud, bude chtít od dětí výkony, bude je podle nich hodnotit a celkově je prostě od začátku jasné, že chlap je vlastně k ničemu a celkově jen kazí - máme ho tedy kvůli tomu, že vydělává prachy a pro zachování rovnováhy (jaký byl asi autorův tatínek?). Pánové, nesnažte se, nemá to cenu. Všichni jste jako přes kopírák, diverzita neexistuje. Jděte se zahrabat nebo na fotbal, to je ve výsledku jedno. Středobodem vesmíru je MATKA a jediným skutečným posláním ženy v životě je stát se MATKOU. Pokud nechce, je to proto, že měl její na výkon orientovaný otec příliš velký vliv a ona je zkažená ambicemi, které nicméně ve skutečnosti nemá, protože její SKUTEČNOU životní touhou, je být MATKOU. A ne ledajakou matkou: matkou na plný úvazek, matkou vždy přítomnou, laskavou, chápavou, tolerující, milující, hladící, vařící, chladící, atd. Od chvíle, kdy konečně jakožto ženy splníme své poslání - tedy se staneme matkami - leží na nás osud naše roběte v plném rozsahu (no pressure, dámy). Jakmile si dovolíme projevit emoce (třeba pekelnou nasranost) totálně jsme to podělaly a už to NIKDY nenapravíme a naše robě bude mít za dvacet let o čem vykládat na kožen(kov)ém gauči svému terapeutovi. Ženy ve skutečnosti nechtějí budovat kariéry a nechtějí skloubit rodinu s prací, každá žena totiž ve skutečnosti touží po tom být stepfordská panička - jen některé si to ještě neuvědomily, politujme je a pomozme jim stát se lepšími! (Např. bordel po dětech uklízí s úsměvem (to je důležité! Na spratky dělající bordel se neřve - oni nedělají bordel, oni jsou kreativní!) matky a argumentují tím, že by se otcové zlobili, kdyby si ve vytopené koupelně umokřili ponožky (s. 122) a kdyby sáhli na hadr, asi by jim slezly jejich šovinistické nehty).
Úsměvná je i adorace doby minulé - autor má nejspíš rád Josefa Ladu a představuje si, jak dříve žila rodina pospolu a všichni měli na sebe čas a všechno bylo idylické a hodnoty byly hodnotné a kdo umřel, šel po zásluze do nebíčka nebo do peklíčka. Nějaká emancipace nebo třeba vznik něčeho, jako jsou práva dítěte, volební právo pro ženy, možnost studovat atd. určitě existovalo vždycky, nikdo nedřel do úmoru, nikdo nikoho beztrestně nezneužíval, protože tak se to určitě vždycky nedělalo, otcové houpali děti na kolenou a ty ráno nešly makat na pole. Kde že. Podobné výkřiky o tom, jak je dnešní doba hrozná a jak bylo dřív líp, jsou fakt k smíchu. Kdy dřív? To by mě teda zajímalo.
Jazykově kniha osciluje mezi bodrými "prcky" a "pipinkami" (ano, tak je označen pohlavní orgán dospělé ženy: "Prst prochází zlatým kroužkem (pipinkou) a tím nevěsta získává vytouženého (zlatého) pindíka" (s 176), - to jako vážně) a odbornými termíny. Sem tam to autor proloží nějakým svým shrnutím namátkově vybrané teorie (psychoanalýza) a svou interpretací (kolektivní podvědomí), vše hojně opepřené wordovskými kulatými smajlíky a mračítky. Už to mě mělo varovat - pokud není člověk schopný napsat text tak, aby bylo jeho vyznění jasné a musí si pomáhat emoticony, je něco špatně (nemluvím o neformálním projevu, tohle je kniha, která se dočkala několika (!) vydání). O gramaticky špatném stupňování a psaní procent mlčím, to jsou proti zbytku kosmetické vady.
Suma sumárum: pan Herman je asi takový spisovatel a psycholog jako já jsem venerolog nebo neurochirurg. Kdo si nechá udělat lobotomii jako první?

Tyhle básně, to je prostě štěstí z poutě, nikdy nevíte, co si zrovna vytáhnete, nikdy nevíte, co na vás čeká na další stránce - bude to Erben? Nebo Vážná Věc? Nebo Na-prostý Výs-měch? Bude to báseň o úmrtí pornohvězd? A co třeba latinský medailonek autora? Je toho o deset deka víc, můžu to tak nechat? Co to bude dál, mladá pani? Jeden pytlík za pětikorunu! Pojďte blíž! U nás každý vyhrává!
A každá báseň a každá tretka z pytlíku je svým způsobem naprosto bizarní a pokud tu hru budete hrát s autorem, můžete se nechat pohledem na pavouka poskakujícího do rytmu mačkaného gumového balkonku ukolébat a nechat si třeba něco zdát. Třeba něco o broucích, angreštu nebo němě vykřičené výčitce.
Ale jo, asi si nakonec aspoň jeden pytlík vezmu - trocha toho štěstí na pozdějc se dycky může hodit.

Kormorán
Rybožrout jeden! Už si nezobne!
Rybáři děkují! A ryby taky! Jen tak dál.
Nemají kormoráni nějaký mor,
že by se mohli vystřílet ve velkém?
Člověče, něco vymyslíme, žádnej strach!
Lovu zdar, jen ať padají dál.
Chudáčci, jeho rodina! Určitě
se bez něj moc trápí - tak jim
od toho trápení pomůžeme, ne?
Dobrý způsob řešení migrace černých žroutů.
Lovu zdar! Moc pěkně vybarvenej!
Prsa naložit v mlíce a pak do guláše.
To se jako fakt dá jíst? Jeden by řek,
že bude tuhej a smrdět rybinou.
Vykosti prsa, nech je vychladnout,
pak na den do mlíka a normální guláš.
Dík, potvora černá - člověk se pořád učí.
(s. 48)

3 17.10.2019

Jaké tři věci vás jako první napadnou, když se řekne osmanská říše? Harémy? Sultáni? Velbloudi? A co asi napadlo její obyvatele, když se řekla Evropa? Nebo naopak Arábie? Osmanská říše stála s Istanbulem, svým epicentrem, pevně (a pak už o něco méně pevně) rozkročena mezi Východem a Západem, nebyla ani ryba ani rak a zároveň bylo ryborakem a stejně tak se cítili i její obyvatelé. Na přelomu 19. a 20. století se vrstva intelektuálů, jež vzhlížela průmyslovému a kulturnímu pokroku západní Evropy vypravovala na objevné cesty a svým krajanům o nich referovala, případně psala anglicky pro západní společnost a naopak se snažila ukázat, jak vnímá Evropu cizinec.
Dva naši přední turkologové zpracovali osmnáct dobových cestopisů a knihu rozdělili do tří velkých kapitol - první je věnovaná popisům cest mužů na Západ, druhá dílům žen cestujícím tímtéž směrem a poslední oběma skupinám putujícím na Východ, do arabských zemí. Gendrové rozdělení je na místě, obě skupiny cestovaly z rozdílných důvodů a o své zkušenosti referovaly rozdílně - a je to čtení nadmíru zajímavé, poučné, místy vysloveně zábavné a zároveň přístupné. 
Knize není v zásadě co vytýkat - pokud vás toto téma zajímá, najdete v ní všechno, co byste od podobné práce mohli požadovat. 

4 16.10.2019

Druhý díl přinesl překvapivě drtivou většinu odpovědí na drtivou většinu otázek, které postuloval první díl. Ubral na technických popisech, přidal na politikaření, posunul hodiny o pár (set) let vpřed a celé to pocukroval vizí budoucnosti, v níž jsou lidé jiní a vlastně pořád stejní, ve které jsme se jako živočichové posunuli, ale vlastně se nehnuli moc z místa.
Na scéně se objevují nové postavy i staří známí, jejich vývoj a motivace jsou tentokrát (pro mě) podstatně pochopitelnější a srozumitelnější, byť k ději pár výhrad mám (a rozebírat je tu nebudu, protože bych musela zbytečně vyzrazovat děj a o to nikdo nestojí). Kromě zajímavé ústřední zápletky a toho, že autor bravurně zvládl její vysvětlení (což se mnohým nezdaří - vystaví oblouk a po pár stech stranách z něj pak žuchnete tvrdě na zem a nechápete, která bije a že tohle je jako všechno?), mě velmi, velmi baví posunuté epicentrum pohledu do Říše středu, je to jiné, je to zajímavé, je to, řekněme, osvěžující. Stejně jako absence autorovy sentimentality vůči postavám a překvapivé tahy.
Velký palec nahoru za skvělý překlad Aleše Drobka, na knize je vidět obrovská porce práce.
Otázkou je, o čem bude opět o něco rozsáhlejší třetí díl, když už vlastně víme, jak to dopadlo. Nebo nevíme?

7 15.10.2019

Chtěli byste jednou pracovat v Silicon Valley? Myslíte si, že pracovat ve start-upu je super? Že je megacool mít kolem sebe mladý lidi, v každým patře pípu a jednu stěnu plnou sladkostí? A co teprve fotbálek, sedací vaky, "pátky bez obav", mejdany a příslib zbohatnutí, jen co firma provede IPO? 
V tom případě si "Na odpis" musíte přečíst. Bez dalšího vysvětlování a váhání - bez ohledu na to, jak ohavný má přebal - prostě musíte.
Vy, co nafouklé bublině start-upů už nějaké pochybnosti máte, si ji přečtete taky. Dan Lyons, bývalý letitý redaktor Newsweeku, který krátce po padesátce přišel při druhé vlně propouštění o místo, zamíří do start-upu s tím, že je možná načase změnit profesi a proč se něco nenaučit v marketingu? Je mu sice lehce přes padesát, ale jako starý pes se rozhodně necítí, naopak má hromadu zkušeností, kamarádů a kontaktů.
Co ho ale čeká, je jako rána mokrým ručníkem přes čumák - a to je teprve začátek. Konec si nezadá s atmosférou Ani později, ani jinde Delphine De Vigan, jenže tady se to doopravdy stalo (zajímavé by, nicméně, bylo slyšet i názor protistrany, protože jak všichni dobře víme - mince má vždycky dvě strany a pak taky hranu).

6 27.09.2019

A cesta vede dál a dál...
Neméně epické pokračování Společenstva, nové národy, nové země, nové výzvy, stará nebezpečí, staří přátelé i nepřátelé. Tvorové věční i nově stvoření. A s každým dnem je konec, zdá se, blíž a s každým krokem je Prsten těžší a těžší.
Neustále je třeba mít na paměti, že Tolkien žánr definoval, stvořil, posbíral mýty a legendy, dal dohromady své vlastní odborné znalosti a stvořil vypravování, z něhož dodnes nepřestávají autoři tu jen mírně čerpat, onde nepokrytě krást. Rozmáchlost vyprávění je úchvatná, stejně jako krajina, v níž se hrdinové pohybují. Králové jsou hrdí a udatní, kouzelníci mocní, elfové tajemní, trpaslíci bodří, Glum zákeřný a hobiti - ti nikdy nepřestanou v rozhodujících chvílích udivovat svou odvahou, odhodláním a věrností.Co chtít od příběhu víc?

11 22.09.2019

Už dlouho se mi nestalo, aby mi kniha přišla tak zábavná a nudná zároveň, aby mě fascinovala a odpuzovala a abych ji četla tak dlouho, navzdory tomu, že byla výborně přeložená a po jazykové stránce nádherně plynula.
Dánský magický realismus je pro mě pole neprobádané - prvních zhruba sto stran jsem se úplně tetelila blahem, ale pak se v příběhu začalo těch fantasmagorických výjevů vršit na mé sledovací schopnosti příliš a mnoho a já začala ztrácet. Navíc mě všechny postavy vlastně dost odpuzovaly a jak není nikdo, ke komu bych se ráda vracela, nevracím se ráda. Snad, že nejsem Dán a o dánských dějinách dvacátého století vím sakum prásk kulový, snad, že mi spousta věcí tím pádem nevyhnutelně unikla, jsou pro mě "Představy" nakonec těžko uchopitelnou a zpracovatelnou knihou.
Má druhá šance Hoegovi dopadla stejným "ááá nus-u-nus" jako ta první (slečna Smilla - u ní byl ten předěl naprosto zjevný - první polovina super, Smilla aka Lara Croft moc špatný). Tak snad do třetice, jako v pohádkách, ale pak už ani ťuk, Petere, ani ťuk!

4 17.09.2019

Ztřeštěnost, ujetost, komedie, gagy, blázniviny a spousta, spousta srandy zalitá pořádnou polevou nadsázky.
Pokud budete ochotní s Moorem jeho hru na vánoční šílenství hrát, můžete se opravdu královsky pobavit. Nečekejte žádný převratný děj nebo hluboce propracovanou psychologii postav, protože se dočkáte (mimo jiné) mluvícího kaloně v brýlích Ray-Ban s růžovými obroučkami, jednoho trochu pomalejšího anděla nebo barmanky se slabostí pro velice speciální koláče a oslíky a samozřejmě zombíků, kteří kromě mozků milují ještě švédský prefabrikovaný nábytek.
Mozky! Mozky! IKEA! IKEA!

10 05.09.2019

Fakty, jmény, daty a dalšími informacemi tak nabitá kniha, že si z ní nakonec odnáším jen to, že Skotsko mělo na dějiny Velké Británie mnohem větší vliv, než mě kdy napadlo, kilty nejsou pro srandu, Vysočina a ostrovy jsou fascinující svět sám pro sebe a taky vědomí, že tam se prostě musím vrátit. Jednou rozhodně nestačilo. ​

3 30.08.2019

Zábavné a zajímavé vyprávění z londýnské sikhské komunity, prostředí, o kterém jsem nevěděla zhola nic a teď vím alespoň něco.
Jistě, je to pořád jen oddechové, lehké čtení, ale bavily mě postavy, bavil mě jejich svět a bavilo mě trávit s nimi čas. Těšilo mě, že jsou pro změnu hrdinkami knihy ženy, o nichž společnost v podstatě už vůbec neuvažuje, protože jim v jejích očích už dávno ujel vlak a že ukazují, že to tak vůbec není. To, že člověk stárne, neznamená, že přestává existovat a minimálně Arvinder si nejde nezamilovat.
Rozdíl mezi tím, co jsem od knihy čekala (nic) a co se mi dostalo (docela dost) je tak velký, že to vystačí na čtyři hvězdy.
A ta obálka! Ta je prostě boží.

14 29.08.2019

​Tahle kniha je veliká, šílená jízda. Pět krátkých příběhů z místa, o němž spousta z nás ví akorát tak to, že ​by si ho Trump rád koupil a že odtamtud byla slečna Smilla, co měla cit pro sníh. Ale dál? Dál je odtamtud pět hrdinů Niviaq Korneliussen, vyšlé hvězdy grónské literatury (Homo sapienne se k nám totiž dostává s jistým zpožděním), která svůj rodný ostrov šokovala řeřavě otevřeným pohledem do myšlení homosexuálně orientovaných a transgender osob žijících v zemi, kde dávají lední medvědi (co já vím?) dobrou noc a na bestseller stačí prodat tisíc kusů (což se Niviaq hravě povedlo).
Homo sapienne je aktuální, přímá a úderná. A zároveň je bolestná a palčivá - jelikož život lesby v Grónsku je autorčinou každodenní realitou, jsou obrazy v knize zachycené nejspíš dost autentické a o to mrazivější. Mezi večírky a afterparty se pohybuje Fia se svým bratrem, jejich kamarádka Arnaq a Sara a Ivinnguaq. Jejich osudy se vzájemně protnou a vzájemně se ovlivní víc, než by se odvážili byť jen doufat nebo než by si přáli.
Je mi naprosto jasné, proč vzbudila kniha takový rozruch. Na mě tam ale bylo těch deviací (bez jakékoliv emoční konotace, kterou si s sebou tohle substantivum vláčí) prostě moc: hetero není nikdo normální - všechno jsou to ubožáci, slaboši a pokrytci; láska je tu zaměňována se zamilovaností s takovou lehkostí, že by člověk čekal, že je protagonistům o pět, deset let méně a hlavně, všech pět postav přemýšlí a vyjadřuje se úplně stejně - a to mě asi štvalo nejvíc.
Nicméně za přečtení to minimálně už pro možnost nahlédnout do grónské zběsilosti v srdci určitě stojí.

4 28.08.2019

Patřím k těm, pro které Tolkiena objevilo až filmové zpracování. Do kin šly tehdy Dvě věže a já Jacksonovu zpracování úhelného kamene fantasy naprosto propadla. Knížka mi před těmi téměř dvěma dekádami připadala nesmírně rozvleklá, až nudná, Tom Bombadil se zařadil vedle Jar Jara Binkse v soutěži o nejotravnější fiktivní postavu a celkově jsem prostě dlouho preferovala filmy před knihami, ač bych to nahlas, samozřejmě, nikdy nepřiznala.

Teď čtu Pána prstenů dětem a nacházím v něm absolutní literární dokonalost příběhu tak epického, že se jím v té či oné míře inspiroval od té doby snad každý autor (nejen) fantasy. A stejně tak v něm nacházím i inspirační zdroje samotného Tolkiena. Místa, jazyky, legendy, báje, mýty...
A stejně jako staré eposy, jež byly určené především k tomu, aby je někdo vyprávěl nahlas, i Společenstvo prstenu, čtené nahlas, má obrovskou moc posluchače uchvátit, zajmout a nepustit.
A Tom Bombadil? Jak to dopadlo s Tomem? Tom je úžasná, úžasná postava, jeho postavení nad časem jako partnera a dohlížitele věčného bytí... ach!
Namárië! Nai hiruvalyë Valimar.
Nai elyë hiruva. Namárië!
(Ale je tedy zapotřebí vzít do ruky poslední edici redigovanou panem Kubánkem.)

15 22.08.2019

Velice intenzívní a velice nepříjemné čtení o lidech, kteří udělali všechno správně a nakonec to stejně nestačilo.
Mathildě bude čtyřicet, sama vychovává své tři úžasné syny a přestože jí život naložil, nakonec se znovu zvedla, zabojovala a byla by bývala dál bojovala, kdyby to bylo jen na ní. Jenže není. V práci stačí jeden jediný okamžik a všechno je jinak: z místa, které měla tak ráda, je místo naprostého teroru - aneb jak vypadá bossing a jak se asi cítí jeho oběť. A je to sakra nepříjemné.
Thibaultovi už čtyřicet bylo a přestože má v podstatě všechno, nemá nic. Stačil jeden okamžik s kamarády a všechno bylo jinak: budoucnost, která se před ním otevírala, zmizela a on ji musela nahradit její jinou verzí.
Mathilde a Thibault chtějí oba to samé - přeci se musí potkat, ne? Tohle je literatura, tady se dějí zázraky, ne? Nebo snad ne?
...
De Viganin jazyk, úsporný, úderný, pod kůži se zažírající - krátké záznamy, krátké pohledy, krátké výjevy, zevnitř i z venku, tak moc skutečné, že je to až nepříjemné.
...
Většinu knihy jsem řešila, jestli mi to přijde skvělé nebo otravné. Myslím, že i to byl cíl.
(Jen teda ten doslov, to mělo být jako co? K. Vávrová se u mě zařadila hned za nejpříšernější odeonkový doslov Darka Šmída z Betonové zahrady, ze kterého se ještě teď obracím naruby. Já přece vím, o čem ta kniha je, teď jsem ji dočetla! To se nenašel nikdo, kdo by byl schopný nějaké hlubší literární analýzy?)

11 22.08.2019

Orwell byl génius s geniálním pozorovacím talentem.
To byla jedna z myšlenek, která mě s emocemi na škále od kristovanoho přes nene po neskutečný, během čtení průběžně provázela.
Ve své absolutně dokonalé přiléhavosti stále (ano, protože lidstvo se ze svých chyb skutečně nedovede poučit - nebo možná nechce? U koryta je přece tak dobře a chybějící páteř docela slušně nahradí mocenský korzet) až bolestně aktuální příběh.
Orwell viděl, chápal, rozuměl a psal.
Jak bychom dneska nějakého Orwella užili.
Otázkou je, jestli bychom mu byli ochotní naslouchat.
Protože čtyři nohy dobrý, dvě špatný! Vlastně pardon, teď se to zpívá jinak... Tak znovu a lépe!
(A poznámka na konec: kniha vznikla na přelomu let 1943/44, a přestože je příběh nadčasový, je nezbytné vnímat i historický kontext, v němž byla psána.)

23 19.08.2019

Pokud si vezmu do ruky knihu z žánru hard sci-fi a pak se divím, že je - aha - napěchovaná popisy technologií a astronomických a fyzikálních jevů, pak jsem buď a) sci-fi a jejími subžánry nedotčen; b) ovce, která jde po reklamě a neobtěžuje si přečíst ani anotaci c) mix obojího. Jinak si ten údiv neumím vysvětlit.
Sám příběh byl pro mě minimálně v první polovině nesmírně zajímavý - začíná během čínské kulturní revoluce, jednoho z mých nejméně oblíbených období a míst lidských dějin a překvapivě rychle nabírá spád. Všechno je až do nějakých dvou třetin dostatečně temné a napínavé, aby mě to zvládlo skutečně nadchnout. Jenže pak přichází první z odhalení (očekávaných) a najednou mám problém uvěřit motivacím a jednání (nechci nic prozrazovat, ale zlatý Faber!) a zájem a napětí začínají opadat.
Nicméně je to pořád trilogie, čili mám poměrně vysokou šanci, že celkový dojem bude i tak skvělý. Vzhůru do Temného lesa!
(Interpretace audioverze se chopil velice zdárně Zbyšek Horák, čtrnáct hodin v jeho společnosti uteklo jako nic. Kvalitní překlad byl citelně znát, dobrá práce!)

(Škodolibá představa: instačtenářky se slabostí pro upíry a vlkodlaky vrhající nyvé pohledy podléhající reklamě a bezradně zírající na tu mnohasetstránkovou *N*U*D*U* - tleskám marketingu Hostu, podle reakcí na ig se vám to fakt povedlo prodat! (bez ironie))

12 16.08.2019

Krásně vyvedený komiks s nesmírně půvabnou kresbou, příjemným letteringem a atmosféru úžasně budujícím kolorováním. Komiks dobře přeložený ke kontroverznímu, leč nadmíru aktuálnímu (a fascinujícímu) tématu od kontroverzní autorky, tak co by se asi mohlo pokazit?
Třeba to, že "Sex a lži" kloužou po povrchu a vrší za sebe známá témata, jež vzbuzují silné emoce, ale které nejsou (bohužel) zdaleka výsadou Maroka, ani MENA regionu, jak bychom si ve své západní povýšenosti rádi mysleli ("Ach, je dobré si připomínat, jak skvěle se tu máme!" Bullshit! Podle Amnesty International je u nás ročně znásilněno 7000 (!) žen, ale jen 2 % pachatelů jsou potrestány; policie v roce 2017 vykázala 1348 případů domácího násilí - a to jsou jen ty, které jsou hlášeny oficiálně, jak daleko to doma musí zajít, abyste to šli hlásit?; v USA byly ještě po roce 2000 státy, kde nebylo znásilnění v manželství považováno za trestný čin, pokud nebylo užito nadměrného násilí; potratový zákon v Polsku; potratové komise a růžové složky vedení STB na homosexuály do roku 1989 u nás...).
Autorka skáče od tématu k tématu, naznačuje, že tohle je vina islámu a tohle patriarchátu, ale zůstává jen u výkřiků a náhodného házení nepodložených faktů (marně jsem se snažila dohledat například zdroj, jenž by potvrdil to, že Maroko bylo v roce 2015 údajně 5. největším konzumentem porna na světě - v žádném z žebříčků, které jsem našla, se nedostalo ani do top20!)
Ploché zdůrazňování zvyklostí, právních uspořádání a společenské situace vede k posilování stereotypních představ a poslední, co v současné době potřebujeme, je další hon na čarodějnice v rámci MENA.
Chápu, proč komiks vznikl a proč je to pro autorku (stejně jako vydavatele) tak atraktivní téma. Sex prodává, to je prostě fakt. Jenže problematika v komiksu zachycená není ani omylem výhradní doménou Maroka nebo MENA regionu - důraz na panenství, manželskou poslušnost a silný patriarchát je typický třeba i pro sikhy; Číňanky před svatbou by rozhodně neměly mít pohlavní styk a mohla bych nejspíš pokračovat dál, ale to bych se už opakovala. Stejně tak to není tak jednoduché, protože obvykle se kořeny restrikcí v oblasti sexu a sexuality hledají v kolonizačním období, jež šlo ruku v ruce s vývozem viktoriánské morálky.
Ne, nechci tu tvrdit, že to, co je v komiksu popisované, se neděje a že to není problém. Ano, děje a ano, je. Ale chtělo by to zamést si nejdřív před vlastním prahem, než budeme vynášet soudy o jiných. Pro člověka problematikou netknutého to bude nicméně zajímavé čtení, které ho, jak můžu jen doufat, přivede ke studiu literatury, která přináší podstatně kompletnější a komplexnější obraz podstatně komplexnější otázky.

3 16.08.2019