Jizi komentáře u knih

S Gamonedou jsme se tak nějak minuli. Vyzdvihovaná drsnost a (záměrná) nepohlednost a nepříjemnost jeho poezie na mě byla asi moc. Ne že bych ve (skvěle zpracovaném - ostatně jak už je v téhle řadě zvykem) výboru nenašla básně, které mě oslovily, jen jich bylo tentokrát velmi málo.

"Ty kalichy

Kdo ještě mluví k rozžhavenému slunci, když zbabělost dala jméno všem věcem?

Hvízdá příslovce minulosti. Měď hvízdá v mladistvých kostech, ale je to zimní den. Někdo připravuje široká prostěradla

a znovu klene dutinu. Je v tobě jenom substance,
modrá substance zmizelých.

Ty výkřiky. A vlajky nad námi.

Ach vlajky. A neustálé balkony: železa ve světle,
železa vyšší než melancholie, naše potrava.

Padá

maska Boha: žádná tvář.

Kdo ještě mluví k žlutému slunci?"
(s. 151)

2 12.04.2019

V jistém bodě v čase je vše dobré. Třeba teď. Nevím, jak u vás, ale u mě suma sumárum ano. Ne, že by to bylo dokonalé, ale je to prostě dobré.
Stejně tak je tomu u ústředních hrdinů Faberova ve/nesmírného románu o putování do velké dálky (která může být jen ve vedlejším pokoji), o odloučení a stesku, jež nevnímají v dříve tak sehraném páru oba stejně (a které může probíhat u jednoho stolu), o tom, zda a jak je možné se změnit a zatočit s minulostí (anebo taky ne) a o tom, že i když pevně zavřeme oči, schováme se do kouta, budeme si na uši pevně tisknout dlaně a zpívat do ochraptění lalalala, okolní svět nás nakonec stejně dostihne a my se s tím, co se v něm děje, budeme muset nějak popasovat, protože to, co se nás ještě před rokem, měsícem nebo týdnem týkalo jen omezeně, jen z dálky, přes papír novin, monitor počítače nebo sklo televize, můžeme zítra najít hezky usazené na našem prahu.
Je to příběh o posedlosti a o tom, co všechno jsme našemu přesvědčení ochotní obětovat. Víra, misionářství, zápal pro věc - nová závislost, kterou hlavní hrdina nahradil tu starou a nechal ji, aby stvořila jeho novou osobnost, tu kontrastuje proti organické víře, kterou jeho žena měla celý život a jež byla jen jednou její částí (a o kterou tím pádem může přijít a stále zůstat někým, ne jen prázdnou nádobou, kterou je zapotřebí znovu naplnit).
Je tak snadné vzdálit se jeden druhému, když nás spojuje něco, co vyžaduje slepě věřit. Je to stejné se sny, plány, cíli, ale i koníčky nebo prostě jen jakoukoliv touhou, která nás pohání a jíž od určité fáze společně nesdílíme. Protínající se světy se začnou vzdalovat, najednou se dotýkají jen okraji a pokud se nezatáhne včas za brzdu, vytratíme se ze vzájemných gravitačních polí a už není cesty zpět.
Motiv cizího světa, otázky, kdo je tu vlastně mimozemšťan, stejně jako idea společenství vyprázdněného od emocí, od zavedený struktur, od všeho, co nás činí skutečnými individualitami (protože navzdory současné posedlosti vzhledem a tělem, to fyzická schránka je jen částečně), které jako jediné může dlouhodobě fungovat, je tísnivý a příliš veliký, než abych o něm dokázala napsat jen pár vět - a je otázkou, jestli bych to takhle brzy po dočtení vůbec dokázala.
A přesně tohle je pro mě to hlavní, co si z celého románu odnáším - řada otázek, na které budu muset nějakou dobu (možná naprosto neúspěšně) hledat odpovědi. Kdo (ne)? Kam až (ne)? Jak moc (ne)? Proč (ne)?
I kdyby na vás kniha neudělala ta hluboký dojem, pořád je to v prvé rovině zajímavý sci-fi příběh s varovným poselstvím. I to by mělo stačit.

21 10.04.2019

Už dlouho se mi žádná kniha nečetla tak skvěle a nechtěla se mi odkládat a zároveň ve mně nevyvolala tolik protichůdných pocitů.
Možná je to tím, že jsem na řadu nosných témat narazila v poslední době v jiných knihách (namátkou Zvláštní smutek citronového koláče, Vesmír jako na dlani) a seriálech (The Umbrella Academy), a tak mi děj připadal místy spíš jako mozaika složená z příliš velkých kousků s příliš velkými spárami, než abych neměla neustále onen pocit "tohle znám, tohle jsem už četla/viděla". Mohlo za to určitě i to, že některých stereotypních obrazů a generalizujících názorů mám už plný zuby (šedivý, strhaný matky s krátkými vlasy, jejichž ustřihnutím se zbavují životní síly a studení (opouštějící) otcové). Anebo mě už prostě nebaví pětatřicetiletý hrdinky, který se plácají v životě, přestože jim vždycky všechno stoprocentně vyšlo a spadlo do klína, ale i tak jsou stejně naprosto marný, i když Ada je výjimečná alespoň tím, že má skvělé postřehy.
Ty pro mě představují to, co je na knize famózní - jenže zase, je jich možná trochu moc, jsou na sebe vršené a vrstvené a pro jeden zapomenete druhý a vlastně si nakonec nic nevychutnáte (anebo mám prostě jen moc zakrnělý mozek matky po mateřské, který tyhle nástřely není schopen dostatečně ocenit). Kritika stavu naší humanitní vědy je jedovatá, ostrá, jízlivá a bohužel z velké části pravdivá, ale zase - možná je toho trochu moc.
Kánon současný český prózy je zalidněný bizarními postavami, postavami vychýlenými, v knize vlastně není nikdo obyčejný a normální, jako kdyby norma neexistovala nebo byla něco, čeho se má člověk po právu děsit.
Opakující se motivy a obrazy (feťáci, bezďáci, feťáci s boláky, bezďáci s boláky) mají určitě nějaký hlubší smysl, jenž mi zjevně unikl. Možná spolu s celým poselstvím, které měla kniha předat.
Ale stejně... stejně se TAK dobře četla.

8 26.03.2019

Afghánistán z těsné blízkosti a docela jinak, přesně to je grafický román o první cestě francouzského fotografa Didiera Lefèvra do země nezaslíbené. Didier má za úkol udělat fotoreportáž z působení jedné z misí Lékařů bez hranic na sklonku afghánsko-ruské války v roce 1989. Putuje z Pákistánu pěšky s karavanou, škrábou se přes průsmyky v 5500 metrech nad mořem, přespávají u mudžáhidů i narkobaronů a nakonec rozbíjejí na tři měsíce "nemocnici" (rozuměj zastřešenou terasu u kamenného domku ne o moc většího než autobusová zastávka a ani o nic moc lépe vybaveného) v jedné z vesnic uprostřed božské krajiny v Bohem zapomenutém konci světa. A Didier fotí. Fotí krajinu, lidi, nemocné, zraněné. Fotí po katastrofách a fotí při nich a fotí i svou cestu zpět, kdy odmítne jít se zdravotníky, rád by byl doma dřív... Ukáže se, že ne nadarmo se říká, spěchej pomalu. Cesta zpět do Pákistánu je dramatičtější než řada románů.
Didier v roce 2007 zemřel na srdeční selhání. Na stránkách knihy zůstane živý tak dlouho, jak ji budeme číst. Čest jeho památce.

5 22.03.2019

Nenápadná novela, která v mnohém připomíná malström - je poutavá a okouzlující a zároveň tak nebezpečná - v jejích melancholických vodách se můžete utopit, ani nemrknete.
"Začínající rodina je občas i tohle: zhuštěná mlhovina egocentrismu, které hrozí imploze." (s. 42)
V Giordanově podání působí ich-forma nesmírně autenticky - do té míry, až ve mně vyvolávala nelibé pocity voayera, který vidí příliš hluboko do nitra jiné osoby a nachází v ní příliš mnoho sebe (a taky tebe).
Bolest ze ztráty a bolest ze ztrácení - nejen lidí jako takových, ale i intimity, lásky, domova. Prožíváme ji do jisté míry všichni nebo se tohoto prožitku alespoň (prozatím?) děsíme. V určité životní fázi je totiž přítomen v životě snad každého, ať už si to uvědomujeme nebo ne.
"Rychle odbydeme loučení a jdeme pěšky domů, jen my tři: dva rodiče a jeden malý smutný strašák, který nepustí naše ruce, dokud nedojdeme ke dveřím, jako by říkal, že to pochopil, pochopil, že lidi se vzdalují, lidi odcházejí a hotovo, navždycky, ale my ne, nám to nedovolí, alespoň dokud nás takhle udrží pohromadě." (s. 100)
Jestli je kritériem kvality knihy autentičnost, ryzost a síla emocí, jež v nás dokáže vyvolat, pak je Čerň a stříbro skutečně dobrá kniha.

13 16.03.2019

S Hájíčkovými knihami mám prostě problém - a je jasné, že to je můj osobní problém. Nejsem schopná říct, proč vlastně mi je z jeho knih tak ne-dobře. Dílo samotné má nepopiratelné kvality, tak kde to drhne? U mě na postavách, které jsou tak zoufale neambiciózní a planktoidní, až mě štvou. Hlavní hrdina je unylý týpek, jeho přítelkyně a pak manželka spící panna a všechny ostatní postavy (snad s výjimkou profesora geologie) jsou obdobně sympatické. Ráda bych věřila, že většina lidí není taková, tady jsou takoví ale všichni.
Děj odplývá podobně pozvolně, nic se vlastně neděje a ani ona posedlost a neschopnost se jí vzdát ve mně nevyvolala víc než: "Pha!" a pokrčení ramen.
Je to trochu jako filmy Bohdana Slámy, nemůžete říct, že se vám líbí, protože něco takového se líbit ani nemá, ale zároveň nemůže říct, že to je blbý, protože blbý to zkrátka taky není.

9 14.03.2019

Co vás napadne, když se řekne Afghánistán. Válka? Usáma bin Ládin? Teroristi? Tálibánci? Ale kde se tam vzali, jak mohli lidé dopustit, aby se v jejich zemi rozbujel jeden z nejrigidnějších režimů moderního světa (možná i ten nejrigidnější vůbec)? Je to země fanatiků? To proto? Jenže ono to, jak jinak, není zdaleka tak jednoduché.
Polský novinář Wojciech Jagielski navštívil zemi v letech 1992 až 2001 jedenáctkrát. Setkal se hlavními představiteli jednotlivých politických frakcí, mluvil s partyzány, s komunisty, s tálibánci. Sledoval, jak se změně mění a přetváří. A ve své knize přináší nejucelenější a nejčtivější afghánské kdo byl kdo, s kým, proč a nejspíš i za kolik. Je to nesmírně zdatný pozorovatel se smyslem pro mrazivou pointu.
"'Co chceš koupit?' zeptal se ho jeden z kolegů. 'Pušku,' odvětil Paštun. 'Vždyť na pušku nemáš dost peněz.' 'Nevadí, prodám manželku.' 'Není ti jí líto?' Až si koupím pušku, snadno ji získám zpátky.' V Afghánském světě se lidé dělí na dvě kategorie. Na silné a slabé. Těm silným, kteří díky instinktu, vědomostem nebo zkušenostem nejlépe a nejhlouběji poznali tajemství krutosti, hrdosti, hrdinství, nedůvěry a zrady, patří vše a na všechno mají právo. Slabí nemají právo na nic a na nic si nemohou stěžovat. Mohou si za svoji situaci sami." (s. 212)
Je to zároveň kniha nesmírně hutná a paradoxně ji není ani trochu snadné učíst.
Přesto by se o to měl každý, kdo má o tenhle nešťastný kus světa, jehož dějiny jsou v zásadě sledem revolucí a kontrarevolucí, válek a bojů a kde celé generace nepoznaly nic než válku, alespoň pokusit.
Jediná výtka jde směrem k přepisům jmen. Překladatelka odvedla skvělou, opravdu skvělou práci, text nádherně plyne, opravdu veliký palec hodně vysoko, jen škoda, že se s transkripcemi místo na odborníka obrátila s důvěrou na internet. A ten selhal.

7 14.03.2019

Sam Holloway je šestadvacetiletý geek a nerd, který žije sám, chodí do nezáživné práce, miluje komiksy, pivo pije říznuté limonádou, má stejně podivné kamarády a jednou týdně žehlí látkové kapesníky.
Je to člověk, který si prošel peklem ztráty a nevyšel z jeho plamenů posílený tak, jak nám s oblibou romány nalhávají, vyšel z ní křehký, docela jako když vypálíte hlínu. Aby mohl znovu vstát, vystavěl kolem sebe hradbu uklidňujících stereotypů, o něž se mohl opřít a kterých se zuby nehty drží.
Tedy s výjimkou večerů, kdy se z něj stává superhrdina Přízrak, ochránce utlačovaných, strážce pořádku, sice astmatik a milovník čokotyček a cherry coly, ale i tak rozhodně bez bázně a hany, jenž se neváhá postavit spratkům házejícím šutry na projíždějící vlaky, nahánět zaběhnuté psy nebo navigovat ztracené polské řidiče náklaďáků. Pasáže s Přízrakem musí každý milovník komiksů zbožňovat, protože ty jsou prostě ryzí dokonalost.
A pak Sam potká Sáru. A Sára je zvláštní a krásná a Sam se jí líbí a ona se líbí Samovi. Jenže kam do nalinkovaného klidu všedních dní a nevšedních superhrdinských vzrušujících výprav nacpete lásku? A co kdyby vás opustila i ona? Co by se s vámi stalo pak? A budete ochotní to riskovat?

(Osobní dovětek nakonec: Same, Same, jsi má nejmilejší románová postava, jsem nesmírně vděčná, že jsme se mohli potkat.)

9 07.03.2019

Snad až příliš nenápadný příběh o jednom přátelství v jedněch horách, který je tak decentní a reálný, že se snad musel skutečně stát - a určitě se na mnoha místech i stal. Osamělost ve vztazích, stejně jako hluboké souznění nalézané v tichu, láska, víra i zklamání, naděje a její nedostatek. A k tomu drsné hory, které dokážou brát a zároveň tolik dávat.
Popisy jsou natolik živé, že není možné nevidět a nevnímat místa, kde se hlavní postavy pohybují - ale barvitost se omezuje pouze na Grenon, na louky, cesty, ledovce, potoky, sníh a práci tam vysoko, tak vysoko, že my tady ani neumíme tak moc zaklonit hlavu, protože tam naše nejvyšší hora ani nenakoukne. Všechno ostatní, všechna místa i města jsou jen letmo zmíněná, aby bylo zřejmé, že svět za hranicí údolí pořád existoval a existuje.
Posloucháno jako audiokniha, takže ještě zmínka k interpretaci: Pavel Batěk čte text příjemně, civilně, tady není, co rozebírat; čili pojďme rovnou k těm otřesným hudebním předělům, které jsou nejspíš už nějakou marketingovou značkou nakladatelství OneHotBook - co to má být za strašný cirkus? Jak může někdo vybrat podobnou estrádní odpornost pro tak melancholický text? A proč je to, sakra práce, zase tak dlouhé? Dotyčného či dotyčnou jsem měla pokaždé chuť přivázat k židli a donutit ho/ji tu příšernost poslouchat aspoň pár hodin... Proč??

4 06.03.2019

Nádherná lyrika básníků dynastie Tchang (a především toho nejznámějšího, Li Poa, kterého díky stejnojmenným bonbonům znají i ti největší ignoranti), která zhusta ve své kontemplativní rovině připomíná básně Omara Chajjáma:

"Bez názvu

Člověk je tady hostem, přejde práh
a zakrátko se znovu vrátí v prach,
jejž nespočetné věky navrstvily:
celá ta cesta trvá jenom chvíli.
Nikdo nám živé vody nepodal,
strom života červ dávno rozhlodal.
Kosti jsou němé. O jaru ví stěží
jehličí stále zelené a svěží.
Smutně se dívám dopředu i zpět:
co cenného má pomíjivý svět?

Li Po" (s. 38)

Skvělý je i doslov, který Hrubínovo dílo, stejně jako jím překládané básníky a jejich tvorbu, zasazuje do kontextu doby a vysvětluje, proč má výsledná sbírka takovou podobu, jakou má. Jen by mě velmi zajímalo, proč "přítel sinolog", jenž Hrubínovi básně z čínštiny překládal, není nikde zmíněný jménem. Že by někdo bývalému režimu nepohodlný?

4 04.03.2019

Celé čtení jsem se trápila myšlenkou, zda mám před sebou metaforu společnosti nebo jen příběh jedné konkrétní Suzanne, Kima a Ester. Jestli to, jak Suzanne oslovují v MHD naprosto cizí lidé, kteří jí toho během pár minut společné cesty řeknou víc, než kolik si toho hlavní postavy vzájemně sdělí během několikaměsíčního spolužití, odráží stav společnosti, kdy jsme cizím, anonymním lidem schopní navykládat všechno možné (někdejší institut anonymní zpovědi, dnešní sociální sítě), ale opečovávat skutečné vztahy už mnohdy sílu nemáme. Nebo jestli celá Ester se svým těhotenstvím je jen metaforou vlastní neschopnosti se ohradit, vymezit, být živelnější, být "těhotná" životem a zároveň zrcadlem nedostatku asertivity, kdy nás okolí dokáže úplně vyždímat/vysát, protože nejsme schopní/ochotní bojovat za sebe. A v důsledku obav ze změny raději necháme minout i moment, kdy bychom se mohli vymanit z všeobecně neuspokojivého stereotypu, než abychom ho využili. Výrazně symbolicky působí i samotný závěr - zrození a smrt, dvě nezastavitelné hybné síly lidské existence, před nimiž hlavní hrdinku/nás nakonec neuchrání ani sebevětší pasivita.

4 03.03.2019

Už druhý den se výborně - a přiznávám, že i krajně škodolibě, ošklivá já, stydět bych se měla! - bavím představou těch, kdo si knihu pořídili v dobré (leč krajně naivní) víře, že to bude něco hezkého, když to má takový milý přebal a v názvu navíc příslib magična.
Magicky roztomilý přebal v sobě totiž ukrývá koncentrát finského podivna jako vyšitý. Myslím, že každý, kdo z definice tohoto žánru není moc moudrý, by si měl tuhle knížku zkusit přečíst.
A ano, jistě, Jääskeläinen (zdá se, že se mi to povedlo z přebalu přepsat dobře, tleskám si!) není přístupný pro všechny - už to ho vyděluje z hlavního proudu konzumní literatury. Od čtenáře požaduje, aby byl ochotný přistoupit na nikdy nevyřčená pravidla hry, která se mohou navíc v průběhu vyprávění různě ohýbat a kroutit a taky mohou zmizet pod zemí v tajných chodbách překypujících V-částicemi.
Co že to tu plácám?
Inu. To se tak stane, že se snažíte navzdory tomu, že jste v dětství a dospívání zažili něco ne tak úplně normálního (čti naprosto nenormálního), žít naprosto obyčejný, průměrný život, jenže minulost vás beztak dohoní, protože když jste jednou milovali láskou jako z velkých pláten kin dívku v hruškových šatech, můžete se sice spokojit s šedivou všedností, semínka cinematičnosti ve vás už stejně zakořenila. Stačí je zalít a začnou si nevyhnutelně razit navzdory všemu a všem cestu ke slunci.
Při čtení je nicméně krajně důležité neztrácet ze zřetele, že to, co každý den kolem sebe vidíme, nemusí být zdaleka všechno, co kolem nás každý den také je.
Jen škoda, že ústřední zápletka nikoho, kdo četl (mimochodem naprosto geniální!) Dům spánku Jonathana Coea, nepřekvapí, i tak je to ovšem celé nesmírně poutavé.
Palec nahoru za skvělý překlad pana Piskoře a za ten nejfilmovější okamžik.

14 20.02.2019

Pokud máte pocit, že když člověk používá slova jako synchronicita, deverbativum, nasciturus, syntéza, subjekt nebo morfologie, nevyhnutelně machruje, případně jste přesvědčení, že sprostá slova do poezie rozhodně nepatří (a navíc se to má rýmovat, jak to, že se to jako nerýmuje? Ve škole říkali, že když to má být poezie, MUSÍ se to rýmovat!), pak asi Hanuse radši vůbec neberte do ruky, akorát by vás sral. Pardon, štval.
Pokud ne, připravte se na hodně šílenou, po čertech naspeedovanou jízdu. Něco takový jsem už hodně dlouho nečetla. --- Něco takovýho jsem možná ještě nečetla. --- // --- Představa: tahle sbírka v rukách fanynek Rupi Kaur. -- AU/r.

"syn Klevetník končí svou řeč
člověk toto já ve stavu pokusu
člověk tato bezprstá překlenovací náruč
člověk tato chybná interpunkce dějin

nejméně se mi podobá vždy v čase jehňat
dosmrtně zavalený křížovým zpětvzetím
až po kolena v církvi autoreference
neudolatelný jako oheň v díře

Matko vyřízni tento maligní národ
mečem úst svých
neboť člověk je jeskyně nesmíření

pryč z této zahrady mramorových hoven
páchnoucích rekurzí a žabomyšinou
odevzdej jazyk člověče" (s. 52)

4 13.02.2019

Když se nějaká kniha drží v žebříčku best-sellerů The New York Times devětatřicet týdnů a celosvětově se jí prodá téměř tři a půl milionu (!) výtisků, něco to naznačuje.
Chaim Potok opět poodkrývá zavěs halící svět pro mě naprosto neznámý. Svět newyorské židovské komunity ve 40. letech minulého století. Svět, který by bylo snadné strčit do jednoho pytle. Jenže když dojde na víru, nic jako jeden pytel neexistuje, ani judaismus totiž není monolit.
Ale všichni jsou vyvolení. Chasidé s pejzy, progresivně studující židovští učenci a jejich děti, jejich synové, jejich pokračovatelé, kteří se snaží najít svou vlastní cestu, své vlastní místo a zároveň dostát všemu, co od nich jejich rodiny a komunity očekávají. A nakonec v tom uspějí, i když to bude cesta plná bolesti a nakonec i zcela nevyhnutelného zklamání. To vše v době, kdy v dálce za oceánem končí válka, koncentrační tábory vydávají své otřesné svědectví a ještě o kus dál se rodí nový stát Izrael.
Vyvolení jsou pro mě příběhem o tom, jak se věci v jednom okamžiku důležité (třeba takový baseball), mohou během času stát naprosto nepodstatnými, o tom, že věci, jež nám jsou přirozené, nejsou samozřejmé a jakou tragédií by pro nás bylo, kdybychom o ně přišli (třeba takový zrak). Je to příběh o nesmírné píli, síle, vůli, lásce, oddanosti a přátelství. A taky o pochopení a o tom, jak těžké, ba nemožné je nesoudit
a porozumět.

14 09.02.2019

Strašidelné příběhy v duchu E. A. Poea, K. J. Erbena a H. P. Lovecrafta. Ti tři mi neustále vyvstávali na mysl, když jsem se proplétala strašidelnými domy a lesy spolu s hlavními hrdinkami nádherně kreslených (a skvěle přeložených) vyprávění.
Je to tajemné, mrazivé a má to úžasnou atmosféru. A je to pocta klasikům žánru. Skvělá práce.

7 07.02.2019

V podtitulu - "haiku z diáře 2017-2018" - je obsaženo vše, co o knize potřebujete vědět.
Anebo vlastně ne, Hájičkova haiku nedodržují počet slabik 5-7-5, ale vůbec to nevadí. Nebo aspoň mně ne. Jsou to střípky okamžiků, momenty před mrknutím, chvíle před vydechnutím. A jsou krásné.

"rozmíchávám v šálku
standardní mletou směs
snění a probuzení" (s 23)

"paprsky slunce
prozářily kuchyňský kout
snídani obětuji bohu Ra" (s 35)

"na sněhu obtisknutý anděl
od něho vedou
dětské stopy" (s 47)

8 06.02.2019

Osm příběhů osmi lidí, kteří žijí na okraji společnosti z drtivé většiny proto, že jsou asociálové, nepřizpůsobiví, neschopní začlenit se do normální (jejich očima nudné, stádní, nesnesitelné atd.) společnosti. Jsou to lidé, kteří mají většinou za sebou abúzus alkoholu a drog, kteří založili rodiny, aby své ženy a děti opustili, kteří otevřeně přiznávají, že jsou líní a nechce se jim pracovat (aby vzápětí tvrdili, že jsou dříči a dokážou vzít za práci), to vše v sáhodlouhých rozhovorech, jež se příliš často vrací k tomu samému, točí se v kruzích a vlastně nic nesdělují.
Výjimkou jsou obě ženy, které )ač všeobecně považované za méně racionální polovinu lidstva) vystupují z knihy jako ty, jež si cestu života osamělého a života na samotě zvolily dobrovolně, ne proto, že jim - jako mužské polovině - straší ve věži, polovinu života prohulili nebo prochlastali a jsou přesvědčení, že byli Hitlerem. Ženám jejich vyprávění a osudy věřím, mužům, s výjimkou Rudy, většinu toho, co tvrdí, ne. Zkrátka na tom, že někdo bydlí v maringotce v lese, hulí jako fabrika a je abstinující alkoholik nevidím nic tak nosného, abych o tom musela číst desítky stránek. Já ale nikdy nebyla anarchista, takže kouzlo v kočovném bytí a jeho nadřazování tomu "normálnímu", prostě nevidím.
Ani křídový papír mi nepřijde jako vhodný - kniha je těžká, po pár půjčeních z knihovny špinavá a omatlaná (všechno je na ní vidět) a fotky na to, kdo je dělal, jsou v lepším případě průměrné.
Nicméně velmi obdivuji pana Pelána za seriózně vedené rozhovory s těmi, koho snad ani vážně brát nelze. Podle mě by jim ale mnohem víc slušel rozsah do max dvaceti tisíc znaků a časopisová, nikoli knižní podoba.

16 03.02.2019

O Helle Helle všichni, kdo ji čtou rádi, tvrdí, že její knihy se nenacházejí v potištěném prostoru, ale v tom prázdném, jenž jej obklopuje.
A mají pravdu, tihle lidé.
Nebo alespoň já to tak vidím. A Helle Helle mě začíná skutečně bavit.
Já v "Jestli chceš" v prostoru kolem písmen nacházím dva lidi vytržené z běžnosti, ztracené na v zásadě běžném a fádním místě při běžné a fádní činnosti. Mobil nefunguje (nikdo tě neslyší, i když mluvíš), navzdory veškerým snahám se motají v kruhu a podezřele brzy se setmí (to snad není potřeba jakkoliv interpretovat). Drobné bolesti a diskomfort je popisován (záměrně) zveličeně - z puchýře se hroutíme, když dvě hodiny nejíme a nepijeme, umíráme žízní a hlady a když najdeme vodu v lese, málem nás to zabije.
O nás samých toho neříkáme moc a moc o sobě raději ani nepřemýšlíme (on v ich formě zůstává naprosto neznámou osobou), spíše se s gustem noříme do životů druhých (ona v er-formě předestře celý svůj dospělý život), chceme znát detaily, ponižující podrobnosti, vnitřní strasti a bolesti - a je to pro nás podstatnější, než to, jak se dotyčná jmenuje nebo kdo vlastně je. Doba voyerská.

6 28.01.2019

Nesmírně smutné a jímavé příběhy, které jsou asi tak pohádky, jako ty Tisíce a jedné noci (ale tady alespoň sám autor o příbězích jako o pohádkách do určité doby mluvil).
Při nejzazším moři je útlá sbírka krátkých, do velké míry dosud nevydaných vyprávění o smrti, víře, bolesti a lásce v nádherném provedení s nesmírně zajímavým doslovem, který mimo jiné vysvětluje i to, proč máme k dispozici jen tři důvěryhodné překlady Andersena, proč to skutečně jsou spíše příběhy než pohádky a jak moc bylo jeho dílo v minulost (a z jakých důvodů) upravováno.
Elg zasluhuje potlesk!

3 24.01.2019

"V hymnách světa se jde, kráčí, pochoduje, dobývá a nese prapor. V české hymně... se pravděpodobně leží. Co jiného se také dá dělat v ráji?" (s. 196)
Novinář Mariusz Szczygiel je Polák a čechofil a má skvělý pozorovací talent, úsporný styl a smysl pro pointu. Soubor fejetonů a esejí "Udělej si ráj" o nás jako národu vypovídá mnohé, je připomínkou okamžiků a životů minulých, i toho, jak rychle zachází sláva životů ještě žitých (na výběru celebrit v knize zachycených je (bohužel) příliš vidět, jak rychle sláva okorává a zachází. Uplynulo jen osm let a... Pawlovská, Saudek nebo Černý už nikoho nevzrušují, nikomu nic moc neříkají, nejsou nijak zvlášť vidět... což mě přivádí člověka k nepříjemnému uvědomění si, že vlastně nevím, KDO by je v současné době nahradil.).
Na první dobrou zajímavý a na druhou naprosto logický je důraz kladený na absenci víry a Boha v naší společnosti (a naopak víru v hovadiny) a pro mě osobně překvapivý pocit věřících, že jsou ateistickou majoritou diskriminováni (musím se svých věřících přátel zeptat, jak to mají oni).
Konec je smutný, ale stejně jako v celé knize, i tady dokáže autor Tiegeho závětí vše zrelativizovat.
Skvělá kniha.
"Mně jde o to, abych nemusela trčet v práci. Člověk už v životě mával všelijakým stvůrám, tak proč ne papeži." (s. 122)
Skvělý národ.
"Kdysi existovala teorie, že Čechy nic nefascinuje víc než houby (protože je můžou mít zadarmo - tvrdil spisovatel Jan Burian), ale ta definitivně padla, když se v lednu roku 1998 v japonském Naganu stali olympijskými mistry v ledním hokeji." (s. 79)
Skvělí my.

9 21.01.2019