Jizi komentáře u knih

​​
Vyprávění o životě po životě. O tom, kam až doputují vlnky, když u kraje zčeříme vodu a kolik lodí a lodiček nevědomky rozhoupáme. O tom, že najít kmen stromu, když cestujete od konce kořene, nemusí být vůbec snadné a taky o tom, že ho dost možná ani nenajdete (ale jak to, vždyť tam přeci někde být MUSÍ?). Taky o tom, jak trýznivé jsou otázky bez odpovědí a o tom, že jedna společná pravda neexistuje. Ano, můžeme začít na prstech vypočítávat snad až zbytečná klišé třeba to o jediné nejlepší kamarádce, která je proti outsiderce úplná hvězda, byť sama pochybuje (jak přes kopírák s Hruškoudóttir i Probudím se na Šibuji, ať nemusím lovit moc daleko v paměti a samozřejmě spoustou dalších knih), o chladném domově vedle chladné, zlomené příbuzné, jež se hrdinky ujme po tragédii (Hana) nebo třeba stereotypní postavy na škole. Můžeme nechápat, proč některé kroky Eliška (ne)udělala, ale to bychom ztratili ze zřetele to hlavní: to, jak zoufale potřebujeme odpovědi, jak zoufale potřebujeme vědět a jak zoufale potřebujeme pochopit, když se stane něco tak šíleného, jako je vražda dítěte vlastní matkou. Proč to udělala? A proč zemřel jen její bratr? Proč lidi jednají, jak jednají, proč (ne)udělali tohle a (ne)udělali tamto? A když odpovědi nedostaneme, nenajdeme, když nám je nikdo není schopný dát, může nás snadno stáhnout psychotický vír jejich hledání, který nás pohltí, aby nás mohl s klidným svědomím sem tam vyplivnout, protože moc dobře ví, že z pole jeho přitažlivost se nemůžeme nikdy vymanit.

10 25.07.2019

Román ze země, kde hlavním smyslem lidského bytí zůstává zajištění trvání života, z místa, kde tuhle primární funkci naší existenci ještě nestihl tak docela překrýt nános lidskoprávních výdobytků nové doby a kde oblast, kterou my považujeme za navýsost intimní, zůstává jako odhalený, živý drát, z něhož odletují jiskry. "Zůstaň se mnou" je román o nesmiřitelné síle tradic, o tom, že některé boje jsou od začátku marné, o dobrých záměrech, jež budou po zásluze potrestány a o děsivé moci matriarchátu. Je to příběh o tom, že i nejsilnější železo můžete pomalým ohýbáním zlomit a taky o tom, že na některé věci ani sebevětší, sebeupřímnější a sebeosudovější láska nestačí, obzvlášť, když ji něco sžírá v samotném středu.
Skutečně skvělý příběh. "Zůstaň se mnou" se snadno stává po "Cestě na sever" Tajjiba as-Sáliha druhým nejlepším africkým románem, který jsem kdy četla.
(Jen poznámka na okraj, to že nikdo z řetězce překladatel-redaktorka-korektorka netuší, že tchyně se píše podle vzoru svině s krátkým i, bych asi ještě skousla, že někomu sem tam ulítne idiom a my tak nezačínáme na čistém stole, ale spíš (třeba) s čistým štítem, budiž, že v sedmém pádu neděkujeme Pavlovi Novákovi, ale Pavlu Novákovi, no, stane se, ale přát (!) upřímnou soustrast může jen naprostá hyena nebo hlupák. Ráda bych dál věřila, že alespoň na vzniku knih se ani jedna sorta nepodílí.)

6 24.07.2019

Útlá novela o lásce a ztrátě v různých formách plná lyrických obrazů, originálních metafor a obratů, která tlačí příliš na pilu, než aby mě dokázala skutečně očarovat.
Znáte to, jak se říká, že když je z někoho příliš znát a cítit, že něco moc moc chce, okolí má tendence toho zneužívat? Přesně tenhle pocit ve mně Hruškadóttir vyvolala. Příliš chtěla, příliš toužila, příliš se snažila - připadala mi jako několik zdařilých seminárních prací - pár větších, pár menší - z hodin tvůrčího psaní pospojovaných jednou prostou linií do jediného celku. Ta snaha být jako paní učitelka Fischerová je prostě moc okatá. Snad proto, že paní Danielu považuju za jednu z nejlepších českých spisovatelek a Šrámková se jí v mých očích snažila až moc usilovně přiblížit nebo proto, že těch knih od nedávno dvacetiletých českých talentů jsem v poslední době četla až příliš mnoho - zkrátka to na mě prostě nezafungovalo. I když jsem cítila, že by mělo, protože tenhle malý kotlík obsahuje všechny mé oblíbené ingredience a protože se to skutečně skvěle četlo.
Co se mi ovšem doopravdy moc líbilo (jestli se to tak dá vůbec napsat), byla nevyjasněná tenze mezi Šimonem a Veronikou, to lavírování, ten vnitřní boj, ta absolutní absence řešení, kdy jsou všechny možnosti špatně. Tam se pro mě zračil autorčin obrovský tvůrčí potenciál. Nicméně od vydání uběhlo už jedenáct let, můžeme pro dobro české literatury jen doufat, že nakonec nezůstane nevyužitý.

4 22.07.2019

​​
Rich Roll dokázal něco, co před ním (a jeho jednorukým kamarádem) nikdo jiný nezvládl: pět ironmanů v pěti dnech na pěti různých havajských ostrovech.
Navíc se dobrovolně (a podle všeho s láskou) stal tátou dvěma odrůstajícím klukům, které do jejich vztahu přivedla jeho žena.
Tyhle dvě věci bohatě stačí na to, abych před ním smekla až k zemi a prohlásila ho za Frajera s hodně velkým F.
Bohužel jeho memoáry jsou postavené tak, že mě zhusta spíš popouzely než cokoliv jiného a o motivaci tu nemůže být ani řeč. Už jen to, jak skromný chlapec Rich je - hned v podtitulu se označí za "jednoho z nejzdatnějších lidí na světě", ale tak falešnou pokoru stranu, že, je zapotřebí se pochválit, když to nikdo jiný neudělá.
Zásadní boje, které svedl - léčba z alkoholismu (kdy pil během vysoké tak moc, že zvládl vystudovat práva na Stanfordu a udržet si práci v prestižní právní kanceláři, ehm - a Úsměvy smutných mužů znáte?) a shazování nadbytečných kil, které mu ohrožovaly zdraví (na metr osmdesát měl necelých sto kilo a během chvilky dal v terénu bez zadýchání půlmaraton, podle fotek teda do tlouštíka měl sakra daleko) - ale vůbec nezní zásadně, spíš jako přifukovaná dramata na efekt. Nejvíc mě ovšem iritovala neutuchající propagace produktů, které prodává, na kterých má podíl nebo které prodává jeho žena. Inu, reklama je reklama.
Přes veškerý výtky, který ke knize mám, je to pořád v současné produkci "od sportovce sportovcům" (ne, Rich není spisovatel, byť si to podle doslovu myslí - je pořád "jen" sportující právník, který podává famózní výkony a to přece není vůbec málo!) to lepší.
Fakt.
Věřte mi.
A teď si jděte koupit ten jeho mixér, ať má za co jet příště na Havaj!

8 22.07.2019

První dvě, tři stránky jsem si říkala, že to je jedno klišé na druhém a že tohle bude solidní průšvih s náběhem na průser. Ale pak se před mnou znovu otevřelo naše orientální tržiště ve druhém patře detašovaného pracoviště FF UK v Celetné, kde dálnovýchodniari sídlili jen na štorc od nás a všechny ty zaprášené skříně, knihy, místnosti, bizarní semináře a ještě bizarnější typy studentů, učitelů a všech, s kým trávíte většinu času, když se zamilujete do divnýho jazyka psanýho divnými znaky, přede mnou znovu ožili a já byla naprosto uchvácená. Takovou míru nostalgie po letech, který mi tak tehdy nepřipadaly, ale byly vlastně nádherný a úžasný, protože jsem se mohla naplno věnovat tomu, co mě maximálně bavilo, jsem u knihy ještě nezažila.
I japonská linka mi přišla skvělá a bavila mě - to nenásilné seznamování s japonskou kulturou, literaturou, se současnou realitou, to se povedlo opravdu moc.
Z anotace jsem se příběhu trochu bála, ale téměř do konce plynul naprosto nenásilně. Jen na závěr přibylo až příliš mnoho náhod a i když se všechny volné konce uspokojivě svázaly, ty uzlíky jsou přeci jen ještě trochu vachrlatý.
Přesto je "Probudím se na Šibuji" zábavný a nesmírně lehkou rukou psaný román (ten jazyk!) a všechny výtky (sem tam nějaké to naprosto zbytečné klišé a vycpávková vedlejší linka, které by nikomu a ničemu nechyběla) jsem ochotná polknout, protože prostě víc takových prvotin! Doufám, že Anna bude ve své tvorbě pokračovat a bude kvalitativně jen a jen růst. Moc bych jí to přála.

11 21.07.2019

Ilustrace a kolorování do nádherně podzimních tónů korespondujících s životní etapou hlavních hrdinů jsou skvělé: místy melancholické, jinde surově syrové, tu úchvatně trefné a onde romanticky rozpustilé. Ze scénáře se mi ovšem ježily chlupy a ne tím správných způsobem, který slibuje výjimečný čtenářský zážitek. Po dlouhé době mám zásadní problém se zpracováním vztahu dvou osob, a protože přesně na tom stojí (a pro mě i padá) celý příběh, musím konstatovat jen zklamání.
Jí je dvaašedesát a kdysi fotila sprosté fotky, teď už dlouho dělá sýry a jmenuje se Mediterranée, jemu je o tři roky míň, celý život dělal stěhováka a jmenuje se Odysseus. Ona ztrácí matku, on práci. Jako bezdětná najednou nemá žádné poslání, on jako vdovec s dospělým synem také ne. A tak se seznámí a v série pro mě dost nepříjemných scének spolu začnou spát, aneb Odysseus začne brázdit Mediterranée, hehe - a podobně hluboké jsou všechny "skryté" motivy, která bychom neměli rezignovat na život, na lásku, na vzrušení a nekopat si zbytečně hrob dopředu (a nechápejte mě špatně - jediné, co mi na celém příběhu přijde skvělé, je právě tohle - sexuální život stárnoucích lidí musí přestat být tabu).
Z "nového jara" uprostřed podzimu v závěru knihy se mi zježily i vlasy - jestli tohle mělo být hezké, pak rezignuju na svůj smysl pro krásno.
Chtěla jsem a furt bych ještě chtěla, ale mně to nepřišlo ani roztomilý, ani milý, jen nepříjemný.

5 11.07.2019

​​Tak trochu Zkrocená hora, tak trochu Muzeum nevinnosti, hojně zalité Itálií uprostřed léta.
Kniha o oblékání kůže Milovaného, o tom, že i když se s druhým dokážeme plně prolnout, dokážeme se stát Jím, dokážeme akceptovat a plně přijmout jeho nejprachsprostější lidskou podstatu i s veškerým jejím, v romantických novelách nikdy nezmiňovanými, vyměšováním a potřebami, pořád nás svět, konvence, realita a onen "paralelní" život, jenž jsme nuceni mnohdy žít, abychom si mohli uchovat masku, kterou jsme se rozhodli nosit (nebo kterou nosit musíme, abychom mohli být tím, čím být chceme) může od sebe odtrhnout.
Kniha o bolesti, nejistotě, tápání a tělesnosti plná úvah, myšlenek a postřehů, které budete mít možná chuť si někam zapsat.
Kniha o animálnosti touhy uprostřed rozpáleného léta s atmosférou popsanou tak, že nedá vydechnout. O lidech, s nimiž byste se chtěli scházet u jednoho stolu, protože by vám mohli tolik dát (a jejichž dny musí mít oněch mysticko-magických 72 hodin, jinak to snad není možné). A pro některé z nás možná i vzpomínka na nějakého našeho Olivera.
A ano, jsou tam scény, ze kterých se křiví pusa, ale mají svůj smysl, alespoň já ho v nich nacházím, byť připouštím, že na broskev se asi minimálně nějaký čas nebudou dívat jako dřív.
(Zábavná představa: kniha v rukou homofoba: "Vraťte mi peníze! Vymažte mi ty obrazy z hlavy!")

(Posloucháno v originále; narátor Armie Hammer dodal svým přednesem knize další, úchvatný rozměr.)

11 14.06.2019

Tak jsem se schválně hecla a vyhrabala staré poznámky z hodin Moderní turecké literatury. A je to vážně už neskutečných deset let, kdy jsem o tomhle románu slyšela poprvé - a na celou dekádu taky naposledy. V prvé řadě je zapotřebí pochválit Host za to, že vydává knihy, které nejsou v prvním plánu líbivé a možná ani přístupné, ale jsou pro poznání daného literárního kánonu nesmírně důležité. Takže díky.
Román Yakupa Kadriho sklidil po svém vydání v roce 1932 nesmírnou vlnu kritiky a autora musel režim na pár dalších let uklidit na amabasadorské posty. Dovolil si totiž kritizovat idealizovaný a intelektuály té doby vyzdvihovaný turecký venkov, místo, kde měli žít ti praví Turci, ti skuteční Turci, čistí, upřímní, krásní, jenže... Jenže realita byla přesně taková, jakou byste čekali: žili tam nevzdělaní vesničané, jejich život byl úmorný a ubíjející, ideály je zajímaly podstatně méně, než co dají dětem (a sobě do pusy) a nějaký Mustafa Kemal jim mohl tak akorát políbit záda, protože se u nich na rozdíl od místního svatého muže nikdy neobjevil, natož aby jim dával šikovné a cenné rady.
Hlavní hrdina, Ahmet Celal, důstojník a válečný invalida (první světová válka ho připravila o ruku) přichází žít stranou od ruchu Istanbulu a jako správný, z renty žijící synáček z bohaté rodiny dostane parádně mokrým hadrem přes hubu - vesnice, kterou nachází, je úplně jiná, než jak si ji idealizoval, lidé jsou jiní, všechno je jiné. Jeho myšlenky nikoho nezajímají - on nechápe vesničany a oni nechápou jeho. Je pro ně yaban - cizinec, ale taky cizák. Jak sám podotýká, má toho víc společného s Londýňanem nebo Pařížanem, než s těmihle vesničany, kteří sice mluví jeho jazykem, ale ani zbla mu nerozumí.
Všechny rozdíly se ale nevyhnutelně stírají, když se na scéně objeví společný nepřítel...
Cizinec je i po téměř sto letech čtivý, poutavý a zábavný román s vyvrcholením, ze kterého mrazí. Na rozdíl od rychlokvašných, populárních titulů má navíc dost velkou šanci, že si ho někdo přečte i za dalších sto. A je skvělé, že ho máme konečně i v češtině.

5 10.06.2019

Existuje malá část knih, o nichž si při čtení říkáte, že jsou docela dobré nebo třeba i dost dobré, o části z nich se rozhodnete povědět přátelům, doporučit je rodině, některé dokonce i později koupíte jako dárek. Ale na většinu z toho, co čtěte, si nejspíš po pár týdnech nebo měsících už ani nevzpomenete - masová literatura je obyčejné spotřební zboží, rohlík se šunkou pro duši, potrava, kterou potřebujete, která na chvíli zasytí, ale o výživových, natož kvalitních, hodnotách nemůže být řeč.
A mimo tyhle dvě skupiny je malá množina knihy, které jsou... které jsou něco víc. Ze kterých se až točí hlava, o nichž nechcete NĚKOMU říkat, ale o kterých se chcete bavit S někým nebo raději s každým. Jsou to knihy, které nečtete, ale vdechujete, které se špatně odkládají a ještě hůř vyhánějí z hlavy. Knihy, jež způsobují literární kocoviny a jen těžko se po nich čte něco dalšího.
Růže pro Algernon jsou přesně jednou z těch výjimečných knih.
Jak mi mohla tak dlouho unikat?
Nebudu psát víc, nebudu naznačovat, budu jen říkat - tohle si ale MUSÍTE přečíst. Jako opravdu - tučně a verzálkami.
(Nenechte se odradit starším, naprosto ohavnými českými obálkami, které evokují spíš příběh na úrovni odpadního harlequinu, než sci-fi (i když - jak dlouho ještě?) kladoucí nesmírně závažné morálně-etické otázky.)

25 02.06.2019

NEMŮŽU bez ní žít.
Avšak celou dobu žiju.

Jak je možné, že brak nebo polobrak má tisíce čtenářů a kniha, která disponuje tak obrovskou silou, zůstává ve stínu a navíc, jak se zdá, zoufale nepochopená? Nuria Amat skutečně je mistryní aforismů a bonmotů, silných, úderný, nádherných a tak živých. Je i mistryní budování atmosféry, stavitelkou obrazů a předestírání osudů jiných i toho svého. Splétá příběhy z ničeho a z mála a nechává čtenáře tápat – stalo se to, o čem píše nebo je to jen fantazie? Do jaké míry je to dílo autobiografické? Jako by sama mnohdy ani nevěděla, kde přesně ta hranice leží a rozhodně neměla v plánu ji hledat.
Chtěla bych umět psát jako ona.
Jaká škoda, že žádné další její dílo česky nevyšlo – překlad Marie Jungmannové je to totiž symfonickým koncertem češtiny.

(Mimochodem, momentálně tak populární Tiché roky od A. Mornštajnové operují s naprosto stejným a poměrně neobvyklým motivem, který zpracovává N. A., že by zvláštní náhoda?)

5 30.05.2019

"18. února 1866, půldruhého roku před svou smrtí, napsal Baudelaire notáři Ancellovi... : 'Mám vám vykládat, vám, který jste to neuhodl o nic více než druzí, že jsem do té hrozné knihy vložil celého svého ducha, celé své srdce, celé své náboženství (v travestované podobě), celou svou nenávist? Jistě, budu tvrdit pravý opak, budu přísahat na bibli, že je to kniha čistého umění, pouhé opičení a kejklířství; a budu lhát, jako když tiskne.'" cituje básníka v úvodu (skvělého) doslovu Jiří Pelán. Květy zla nejsou sbírka básniček, které by se četly hezky, libě a "samy". Jsou to básně mnohdy nepříjemné, plné svíravých obrazů a motivů, jež v rámci zachování (zbytků) zdravého rozumu raději běžně odsouváme na/za okraj zorného pole. Nesmírně zajímavý je pak Pelánův rozbor českých překladů - až bude mít (zase) někdo (vydavatelé!!) pocit, že překládat může vlastně každý, prosím, aby si vzal do ruky tento útlý svazek a věnoval pár minut četbě doslovu...

"Albatros

Často těm z posádky postačí k taškařici
křídlatý albatros, pták, který brázdí vzduch
za lodí, po hořkých propastech klouzající,
té pouti lhostejný a vytrvalý druh.

Na prkna paluby ho složí a té chvíle
je z krále azuru jen neohrabanec,
jenž s hanbou nechává perutě, velké, bílé,
svěšeny po boku jako cizí těžkou věc.

Ten poutník s křídly je teď hříčkou lidské zloby!
On, krásný nedávno, je k smíchu, šeredný!
Ten lulkou dráždí ho a onen napodobí
kulhání mrzáka, jenž létal celé dny!

Básník má stejný los jak tento kníže mračen,
jenž smích má pro střelce a v bouřích umí plout;
vyhnanec na zemi a k zemi luzou tlačen,
pro křídla obrovská nemůže se tu hnout."

(s. 89 v překladu Františka Hrubína)

12 28.05.2019

"Četba Odyssea nemá být atletický výkon, z něhož si člověk odnáší kýženou trofej. Odysseus je jako město: městem se neprochází v jedné dlouhé lince, ale křížem krážem - a znát nějaké město dobře je cosi jiného než znát všechny jeho ulice.
Tak jděte, a nebojte se. Nikdo vás nesleduje."
Píše v závěru krásného doslovu (jenž bohužel - neb nabízí jistý návod ke čtení - není předmluvou) Martin Pokorný, jenž poslední vydání revidoval.
Skoumalův překlad Odyssea v Pokorného redakci je... je spoustu věcí a věřím, že každý si v něm najde něco jiného (a mnozí nenajdou nic a odejdou znechuceni, zklamáni a budou přesvědčení, že císař je nahý), pro mě byl především absolutní jazykovou slastí, protože každé jedno slovo se nachází přesně tam, kde má, nikde - na jediném místečku - není nic špatně, nic nedrhne, nic nepřečnívá, nic nechybí. Imaginace, um, novátorství, boření starých pořádků a rozmanitost, ta nesmírná rozmanitost! To všechno pro mě je teď Odysseus (s absolutním vrcholem ve čtrnácté, patnácté a sedmnácté epizodě).

5 26.05.2019

Tahle kniha bude úspěšná, bude se líbit a bude velmi čtená. Tvoří ji totiž na první pohled mix dokonalých ingrediencí, je to rodinný příběh rozkročený přes téměř sto let, jsou tu narušené vazby a silné a zároveň křehké vztahy, nechybí ani osudové momenty, nezvratné chyby, smíření a odpuštění. Tak co se může pokazit? Nic a všechno. Tiché roky se čtou (až na občasné moravismy, které by žádný rodilý Pražák z pusy nevypustil) skvěle, protože Alena Mornštajnová umí vyprávět a umí vyprávět krásně a poutavě. V Haně jsem s postavami jejich osudy prožívala velice intenzívně. O to větší zklamání pro mě Tiché roky jsou - postavy mi šustily do ucha papírem a připadaly mi nesmírně účelově modelované - jako figurky na šachovnici, které se hýbou tak předvídatelně, že i mizerný šachista (jako já) by tuhle partii nejspíš vyhrál. Nebudu psát proč a co konkrétně mi vadilo, věřím, že spousta z vás se knížku teprve chystá číst a nehodlám být za spoilerující slepičí prdel. Shrnuto a podtrženo: Tiché roky rozhodně inteligenci neuráží, jen z nich mám stejný pocit, jako z posledního románu R. Backmana - že by si zasloužily trochu víc a dýl odležet, a pak by mohly patřit ke špičce, takhle je to prostě jen hezký příběh, který neurazí, ale nadchnout nedokáže.

15 18.05.2019

Veselý přebal ukrývající neveselý obsah podaný tak inertně a tendenčně, že touhou Jitky J. bylo zhruba od poloviny dostat se co nejrychleji na konec - aneb jak praví manžel mé kamarádky: "Ty psací stroje jsme jim do Afriky fakt neměli vozit."
Pochopím, proč dílko kamerunské emigrantky vydají ve Státech, ale proč proboha něco tak nezajímavého vyjde v překladu do češtiny, mi zůstává záhadou.
Džende Džonga je - a teď překvapení - Kameruňan, který přijíždí do Států splnit si svůj americký sen. Nemá vzdělání, nemá peníze, nemá co nabídnout, ale to nevadí. Po čase, kdy tvrdě pracuje a chová se - tak jako všichni Afričani v knize - naprosto čestně a slušně, hotový Mirek Dušín, za ním přijíždí manželka Neni a syn Liomi. Doma v Kamerunu se neměli nijak zvlášť dobře, ale ani nijak špatně, nicméně kdo by nechtěl jíst u mekáče a nakupovat v supermarketu? Džende získává místo řidiče u boháče z Wall Streetu - tak a teď otázka pro vnímavé, jaký ten člověk asi bude? Jaká bude jeho žena? Jaký bude jejich život?
Samozřejmě! Jsou povrchní, nemyslí na rodinu, ona pije a bere léky, on je furt v práci a jezdí za děvkama, starší syn se vzbouří a jede meditovat do Indie, mladší je furt s chůvou a ANO, u Neni a Džendeho mu je nejlíp, protože ONI jsou ti hodní, ti skromní, ti čistí, ti se správnými hodnotami. Bože.
Zápletka je v zásadě nulová, postavy reagují ploše a toporně, to, že někteří Afričané mluví jako masabob, byť ve Státech žijí desítky let a jiní (ano, naše ústřední dvojice) jsou jak Oxford Dictionary (byť angličtina není jejich rodná řeč), to je další věc...
Takže ne, je to sice miloučké jako prd jednorožce, špatní lidé dojedou na svou špatnost a napraví se, hodní lidé dopadnou dobře (a jejich špatnosti jsou vlastně omluvitelné), ale je to obalené úmorným blebleble a usmažené totálně do mrtva.

3 13.05.2019

Už je to deset let, co se Born To Run objevila na pultech amerických knihkupectví. Ať už se vám kniha líbila nebo nelíbila - a vaše výhrady byly jakékoliv -, nelze jí upřít, že prošlapala cestu běžecké literatuře. Tam, kde jsme do doby, než BtR vyšla (česky 2011), měli maximálně Zátopka, Škorpila nebo prapodivné memoáry Deana Karnazese (kterého McDougall zjevně dost nesnáší), máme dnes desítky běžeckých titulů. I oblíbený Jurek vyšel až tři roky po BtR! Můžeme diskutovat, zda je to, vzhledem k jejich kolísavé kvalitě, dobře nebo špatně, ale - stejně jako v případě debat minimalistů s běžci v pořádných kopytech - je skvělé, že máme z čeho vybírat.
A je skvělé, že tu máme knihu o běhání, kterou dokážou přečíst i neběžci a dokonce si z ní i něco odnesou.
Samotné BtR je taková pohádka - něco se určitě stalo, něco se možná přihodilo jinak a některé věci se nejspíš nestaly vůbec. McDougall si tak trochu ohýbá fakta a tak trochu fouká vlastní ohýnek, ALE pořád je zábavné, napínavé, čivé (alespoň v originále) a motivující! A to není málo.
Tak ať nám to běhá!

6 08.05.2019

Šest dní hněvu, šest dní, během nichž na jaře dvaadevadesátého roku hořelo Los Angeles. To není námět pro postapokalyptické alternativní dějiny USA, to je román vycházející ze skutečných událostí. V důsledku nepotrestané policejní brutality s rasovým podtextem vzplály na šest dní ohně, docházelo k rabování a gangy Chicanos využily naprostého nedostatku dohledu pořádkových služeb a začaly si vyřizovat účty.
Gattis v sedmnácti různě dlouhých portrétech sedmnácti různých, vzájemně do jisté míry propojených osob, plasticky vykresluje obraz jedné čtvrti, jedné rodiny, jednoho gangu a těch, kteří jsou jejich gravitačním polem chtě nechtě přitahováni a ovlivňováni. Smrt je na tom místě mnohem pravděpodobnější než život, mrtví se neoplakávají, železo je základ a sjetej je každej, kdo má žíly nebo dírky v nose.
Po všech vztahových dramatech a sebezpytu třicátníků a hlavně třicátnic, románech plných našich legračních "first world problems" bylo Šest dní hněvu jako rázné plesknutí přes prsty, které jsem si fakt užila. To, že kniha postupně ztratila nádech gangsterky a začala řešit sociální rámec celého problému neoddělitelně spjatého s problematikou gangů, mi naprosto vyhovovalo, já to bezhlavý vraždění prostě nemusím.
Velký palce hodně vysoko za překlad, skvělá práce.

5 24.04.2019

Poselství této knihy je velice prosté: nikdy se nežeňte se sobeckou ženskou, která je navíc ve své pasivitě agresivní a pokud jste Rus, nikdy nevěřte Čechovi.
Kalfař samozřejmě strašlivě dojel na to, že mi jeho kniha přišla do ruky vzápětí po Faberově Knize zvláštních nových věcí. Porovnávat tyhle dvě (a vzhledem k téměř totožnému tématu se porovnávání laskavý čtenář zkrátka nevyhne) není ani jako porovnávat jabka s hruškama, je to jako porovnávat jabka s šutrama.
V komentářích ke knize jsem se často setkala s různě skloňovaným souslovím „filozofické úvahy“, které byly v závislosti na vkusu čtenáře buď vyzdvihovány nebo zatracovány. Tak jsem si říkala, že to bude dobrý, že to by mě mohlo bavit – prosím vás, řekněme mi někdo, JAKÉ že přesně tam ty „filozofické“ úvahy byly? Protože kromě ideje, že jsme jako živočišný druh determinováni strachem, jsem tam nic nenašla.
Našla jsem tam ovšem jednu z nejprotivnějších ženských literárních postav posledních let. Tahle mladá paní, manželka hlavního hrdiny, nedokáže snést, že pan manžel dosáhl absolutního vrcholu ve svém oboru, a tak se prostě sebere a uteče. Zajímalo by mě, co by dělala, kdyby přišla válka a on by měl jít bojovat za vlast, schovala by ho do sklepa? Po pár týdnech, kdy by byl pryč, by utekla, protože „už to nemohla dál snášet“? Proto se polovina manželství rozpadá, protože jsme vlastně asi jako neladili od začátku, tak do toho hoďme vidle a jede se dál? (Je tohle skutečně už taková norma, že to nikoho nezaráží? Stejně jako hromadné podvádění se v tak populárních románech Hartla nebo Třeštíkové, které jsou s oblibou nálepkované jako "ze života"? Z čího?)
Je normální od druhého očekávat, že zformuluje odpovědi na otázky, které nepoložíme, a když to neudělá, prostě odejít? Proč ne, že jo – koneckonců, kdo by zůstával v nějakým vztahu, když to není ideální a začne to být tak trochu (větší) dřina, že jo? Girls just to wanna have fu-un... (a okolí vás ještě podpoří)
Myšlenka: Jaké by bylo přijetí čtenáři a kritikou, kdyby se role obrátili, do vesmíru letěla On a On, utlačovaný ambicemi své ženy, po pár týdnech odešel a nechal ji ve smíru docela samotnou. To by se smělo?

Řemeslně se knize nedá nic moc vytknout, nic nechybí, nic nepřebývá. A navzdory náklaďáku negativních emocí, které ve mně čtení vyvolalo, je to kniha velice čtivá. Vážně je.

Nicméně raději Fabera.

9 16.04.2019

Přílišné množství samoúčelného násilí ve mně nevzbuzuje ani soucit, ani odpor, jen naprostou netečnost.
A přesně takový mám celkový dojem z Můry - ta kniha mi, navzdory potenciálně velice silnému tématu, byla absolutně fuk, postavy mi byly buď jedno nebo mě iritovaly, jejich osudy mě vlastně vůbec nezajímaly a dojmy místy hraničily až s lehkým utrpením (to když narátorka potisící vyřkla "sestřičko modřinko" nebo "keče avo" nebo něco podobného) a nemístným pobavením (ten pseudoputin měl být jako co?).
Román Katji Kettu je pro mě takový hodně nezdařilý prasopes - asi jako když Bart Simpson v jednom speciálu strčil do teleportovacího stroje Spasitele a Sněhulku a vylezly mu z něj dva spojené předky a dva spojené zadky. Tak zatímco byly spojené zadky přiřknuty Líze, nám byla přiřknuta Můra.
Že je to spatlanina národopisno-lepidopterologického exkurzu do Marijska by asi nevadilo, kdyby v něm nebyla použita snad veškerá možná klišé - brutální sexuální scény? Check (KK má zjevně pocit, že všechny to chtějí ve skutečnosti nadrsno a všichni chlapi to dělají, když můžou, jen nadrsno, a pokud chcete najít osudového muže, musíte se od něj chtít nechat svázat a nadrsno o----t, abyste získala jeho srdce, ideálně do 24 hodin od chvíle, kdy ho poznáte, wtf?!). Koncentrák nebo pracovní tábor? Check. Drsné osudy? Check. Prolínaní dvou časových rovin? Check. Průhledná zápletka s "postupně" odhalovanými identitami? Check. No a do toho trocha toho dějinného poučení, zrady, lásky, osudovosti atd. atd.
Poslouchala jsem jako audioknihu, ale ani sympatický přednes Pavly Gajdošíkové to nezachránil. Na mě prostě ta poetika strupatých seveřanů, jak říká má kamarádka Z., nezafungovala.

3 13.04.2019

S Gamonedou jsme se tak nějak minuli. Vyzdvihovaná drsnost a (záměrná) nepohlednost a nepříjemnost jeho poezie na mě byla asi moc. Ne že bych ve (skvěle zpracovaném - ostatně jak už je v téhle řadě zvykem) výboru nenašla básně, které mě oslovily, jen jich bylo tentokrát velmi málo.

"Ty kalichy

Kdo ještě mluví k rozžhavenému slunci, když zbabělost dala jméno všem věcem?

Hvízdá příslovce minulosti. Měď hvízdá v mladistvých kostech, ale je to zimní den. Někdo připravuje široká prostěradla

a znovu klene dutinu. Je v tobě jenom substance,
modrá substance zmizelých.

Ty výkřiky. A vlajky nad námi.

Ach vlajky. A neustálé balkony: železa ve světle,
železa vyšší než melancholie, naše potrava.

Padá

maska Boha: žádná tvář.

Kdo ještě mluví k žlutému slunci?"
(s. 151)

2 12.04.2019

V jistém bodě v čase je vše dobré. Třeba teď. Nevím, jak u vás, ale u mě suma sumárum ano. Ne, že by to bylo dokonalé, ale je to prostě dobré.
Stejně tak je tomu u ústředních hrdinů Faberova ve/nesmírného románu o putování do velké dálky (která může být jen ve vedlejším pokoji), o odloučení a stesku, jež nevnímají v dříve tak sehraném páru oba stejně (a které může probíhat u jednoho stolu), o tom, zda a jak je možné se změnit a zatočit s minulostí (anebo taky ne) a o tom, že i když pevně zavřeme oči, schováme se do kouta, budeme si na uši pevně tisknout dlaně a zpívat do ochraptění lalalala, okolní svět nás nakonec stejně dostihne a my se s tím, co se v něm děje, budeme muset nějak popasovat, protože to, co se nás ještě před rokem, měsícem nebo týdnem týkalo jen omezeně, jen z dálky, přes papír novin, monitor počítače nebo sklo televize, můžeme zítra najít hezky usazené na našem prahu.
Je to příběh o posedlosti a o tom, co všechno jsme našemu přesvědčení ochotní obětovat. Víra, misionářství, zápal pro věc - nová závislost, kterou hlavní hrdina nahradil tu starou a nechal ji, aby stvořila jeho novou osobnost, tu kontrastuje proti organické víře, kterou jeho žena měla celý život a jež byla jen jednou její částí (a o kterou tím pádem může přijít a stále zůstat někým, ne jen prázdnou nádobou, kterou je zapotřebí znovu naplnit).
Je tak snadné vzdálit se jeden druhému, když nás spojuje něco, co vyžaduje slepě věřit. Je to stejné se sny, plány, cíli, ale i koníčky nebo prostě jen jakoukoliv touhou, která nás pohání a jíž od určité fáze společně nesdílíme. Protínající se světy se začnou vzdalovat, najednou se dotýkají jen okraji a pokud se nezatáhne včas za brzdu, vytratíme se ze vzájemných gravitačních polí a už není cesty zpět.
Motiv cizího světa, otázky, kdo je tu vlastně mimozemšťan, stejně jako idea společenství vyprázdněného od emocí, od zavedený struktur, od všeho, co nás činí skutečnými individualitami (protože navzdory současné posedlosti vzhledem a tělem, to fyzická schránka je jen částečně), které jako jediné může dlouhodobě fungovat, je tísnivý a příliš veliký, než abych o něm dokázala napsat jen pár vět - a je otázkou, jestli bych to takhle brzy po dočtení vůbec dokázala.
A přesně tohle je pro mě to hlavní, co si z celého románu odnáším - řada otázek, na které budu muset nějakou dobu (možná naprosto neúspěšně) hledat odpovědi. Kdo (ne)? Kam až (ne)? Jak moc (ne)? Proč (ne)?
I kdyby na vás kniha neudělala ta hluboký dojem, pořád je to v prvé rovině zajímavý sci-fi příběh s varovným poselstvím. I to by mělo stačit.

21 10.04.2019