Jizi komentáře u knih

Neprávem a naprosto nepochopitelně přehlížený román, kterému by se mělo dostat mnohem větší pozornosti - nejen kvůli němu samému, ale především kvůli nám samým.
Nepřestává mě fascinovat, kolik vychází knih o holocaustu a druhé světové válce a jak gigantickému promu se dostane snad každé z nich. Jistě, stále je to nejpříšernější konflikt moderních dějin našeho živočišného druhu, ale není jediný a ano, nesmíme zapomenout - ale kde se bere ten zájem až hraničící s posedlostí (znám pár lidí, kteří jsou schopní o sobě říct, že jejich nejoblíbenějším žánrem jsou knihy o koncentračních táborech!) a proč nevěnujeme trochu energii i tomu, co přišlo potom?
Třeba taková válka v Jugoslávii.
Není to tak dávno a není to ani tak daleko.
A i ročníky, které se narodily až poté, co se v jednom vzdáleném městě ve Spojených státech podepsaly dohody a nakreslily nové hranice, které na spoustu let a mnohdy navždy zbavily řadu lidí domovů a domovin, by přeci měly mít nějaké povědomí o tom, že v zemi, kam se jezdíme tak rádi rekreovat, ještě nedávno (no dobře, už dávněji) zuřila skutečná válka. Kdy se proti sobě postavil soused se sousedem a rozhodli se, že si jednou provždy vyřeší, který z tamějších národů je vlastně ten, jenž má na půdu PRÁVO.

A Emir Pozder alias Miki byl jedním z těch, kteří se stali součástí tohohle konfliktu. Ve čtrnácti začaly kolem jejich domu vybuchovat bomby, město bylo srovnáno se zemí a jako Bosňan putoval s rodiči do tábora v dnešním Chorvatsku. Jeho o deset let starší bratr, jeho životní vzor, pak pod hlavní pušky nepřítele zmizel neznámo kam. Jaké to je prožívat léta nejtvrdší puberty v uprchlickém táboře, když chcete hlavně poslouchat rock, pít bambus a balit holky, psal Mešković v Ukulele Jam.
Stan pro jednoho začíná tam, kde jsme Mikiho nechali - v chorvatské Majbule, z níž se chce hlavně dostat pryč, utéct, začít žít - ve Švédsku s bráchou Nenem, jemuž se podařilo uprchnout četnikům a emigrovat.

A když je vám sedmnáct a pro něco se fest rozhodnete, stává se, že pro klapky na očích neuvidíte, co můžete způsobit sobě a všem kolem. A tak Miki sám a tajně vyrazí na cestu na daleký sever. Jenže do Švédska za Nenem se nedostane, zasekne se na severu Dánska. A tam začíná jeho osamělá pouť - dál nemůže a domů taky nemůže. Nezbývá mu, než sedět na zadku v uprchlickém táboře v jedné unimobuňce s bratrance svého táty z druhého kolena, jeho ženou a dětmi. Nerozumí jazyku, nerozumí téhle studené zemi, nerozumí tomu, co má teď sakra sám se sebou dělat? A Bosňané v táboře mu lezou krkem.
Tam, kde bylo Ukulele Jam bildungsromanem navzdory válce plným sluníčka, vůně borovic a zpěvu cikád, je Stan pro jednoho emočně náročným čtením o osamělosti, o tom, jak těžké je být někde, kde být nechcete a jak těžké je jen čekat, nesmět nic dělat, jen si stýskat po tom, co bylo, co víte, že už se nikdy nevrátí a oplakávat mrtvé.
Není to jen depka, Mikimu je furt jen sedmnáct a furt je pro něj podstatné najít si holku a poslouchat pořádnou muziku. Ale taky pro něj začne být důležité mít vlastní životní prostor a někým být, někým se stát.
Každý, každý!, kdo si myslí, že ti, co prchají před válkou jsou srabi a vyžírky, by si tohle měl přečíst. Protože nikdo na světě nechce, aby mu někdo srovnal dům se zemí, aby ho vyhnal z rodné země, nikdo nechce přijít o kořeny a nikdo se nechce stát nedobrovolným cizincem v cizí zemi plné cizích věcí, zvuků, chutí a vůní, které nerozumí a která nerozumí jemu, obzvlášť, když část nejbližších zůstala tam a jiná je někde docela jinde. Jen naprostý blázen. A těch je minimum.

"Pak jsem píchl zadní kolo. Doručil jsem dvoje noviny, jedny Jyllands-Posten a jedny Det Fri Aktuelt a už jsem měl promočený seznam adres a píchlé kolo. Celkem jsem měl ještě doručit čtyřiapadesát tiskovin ve čtvrti, v níž jsem nikdy nebyl. Dosud byla noc, fičelo a pršelo, byl jsem hladový, ospalý a dneska jsem absolutně neměl sebemenší šanci doručit noviny do sedmi hodin. K tomu mě čekala přibližně čtrnáctikilometrová štreka domů v počasí, do kterého by psa nevyhnal, ale já bych ho přál Karadžićovi, Miloševićovi i Mladićovi." (s. 132)

7 18.01.2019

Čím dál slabší a bizarnější, ale ne tím správným způsobem. Všichni jsou neustále ožralí ořechovkou nebo sjetí lexaurinem nebo obojím zároveň. A čeho je moc, toho je zkrátka příliš. Staré postavy se chovají furt stejně a jsou s tím otravní a ty nové tomu moc nepomáhají. Strašlivě mě iritovaly anachronismy (Kaufland je v ČR až od roku 1998, v roce 1997 nebyl favorit žádný strašný křáp, vzhledem k tomu, že felicie se vyráběla od roku 94 a oktávka byla v tu dobu teprve rok starý model...; airbagy rozhodně auta v té době běžně neměla, stejně jako autorádia) a v audioverzi, kterou jsem poslouchala, naprosto nekonečné hudební předěly. Proč? Kdybych chtěla poslouchat estrádní příšernosti, nepouštěla bych si knihu! Narátorka četla Angeliku jako česky hovořící Ukrajinku, nevím proč, bylo to sice vtipné, ale nevím, jestli to byl autorův záměr, zbytek byl pořád dokolečka stejný. Dvě hvězdy za těch pár fórků, které mě přeci jen rozesmály a za tu ukrajinskou Angeliku, na mě fungovala spolehlivě.

4 13.01.2019

Před časem mi někdo řekl, že bych si měla přečíst Helle Helle, že se mi bude líbit. Nezmýlil se. Líbila.
Při čtení mi neustále vyskakovala Marta v roce vetřelce od Petry Soukupové. Stejná témata, stejná bezvýchodnost, stejné plácání se. Stejně jako Marta, ani Dorte není schopná se nakopnout a začít konat, aktivně se podílet na směru, kterým se bude ubírat její život. Místo toho putuje od kluka ke klukovi, přes různé postele, až do domku, kde ji detašuje její starší verze v podobě tetičky. Nemá v zásadě žádné zábrany, nic ji nerozrušuje, nic ji netrápí, ničím se do hloubky nezaobírá, prostě je. K tomu dánsky mohutné množství kávy a sladkého pečiva. Kolem dvaceti může být tak těžké být. Obzvlášť, když nevíte, čím nebo kým vlastně chcete být a o co vám v životě vlastně jde.
Při setkání postav s (podle mého) autorkou samotnou v samém závěru knihy, nás Helle nechá roztomile nakouknout pod pokličku - v jedné nebo dvou větách nám vysvětlí, proč píše, jak píše.
(Potlesk za skvělý překlad!)

2 12.01.2019

Slabé jak Skotův deset let máchaný pytlík s čajem.
Přemýšlím, kde začít. Tak snad na začátku. Přebal, podtitul, zadní strana, prolog - to vše slibovalo upřímný, zábavný a ironický pohled do života české vietnamské komunity navíc ozvláštněný komentářem českého manžela (což samo o sobě je dost zajímavá věc).
Hned první kapitola mě ale vyvedla z omylu a vrátila pevně na zem. Kdepak zajímavé dílo talentované autorky. Jen další titul z pera člověka, jenž nemá ještě co vyprávět (a to, co by vyprávět mohl, buď vyprávět nechce nebo to zkrátka neumí). Duong by byla ráda talentovaná spisovatelka, ale není. Myslí si, že je nekorektní a hubatá, ale není. Možná její články na blogu vyznívaly jinak, líp a zajímavěji, ale knihu nemá šanci utáhnout. Dialogy jsou strašlivě toporné, témata podivně namíchaná, o české vietnamské komunitě se v zásadě nedozvíte absolutně nic nového, zato se toho dozvíte hromadu o autorce a jejím příteli/manželovi. Většinou to, co nechcete vědět ani o známých, natož o cizích lidech. Třeba kdy chodí na záchod, jak menstruuje, kdy (a skoro i jak) splodili první dítě, Jakubovu sexuální i finanční historii a hromadu dalších, extrémně osobních věcí - čili skvělá duševní potrava pro voyery moderního věku. Jenže mně to přijde spíš jako samoúčelný exhibicionismus.
Autorka na mě na střídačku působila jako pipinka, která si myslela, že na ni čeká Pulitzer jenom proto, že je ochotná napsat, že si nikdy nevezme Vietnamce, a která se zhroutí poté, co jí někdo zkritizuje blogísek, a jako vcelku sympatická holka, která má ráda svoji rodinu a třeba až jednou dospěje, bude z ní fajn ženská.
Absolutně jsem nevydýchala jejího muže, jeho názory, způsob, jakým se vyjadřuje (jde údajně o vyžehlený přepis, no to potěš koště) a to, jak sám sebe prezentuje. Perličky o představách, jaký to je, mít děti, který ze sebe sypal během prvního těhotenství, můj dojem jen potvrdily (jak vám totálně rozloží život, jak jsou drahý - rozumějte finančně nákladný, jak se chtěl nechat "vykastrovat" (LOL! To asi ne, ne?), jak vám zničí partnerský život a že se prostě kdyžtak holt rozvedou (he? Tak s tímhle jít do rodičovství, to je na metál!) atd. - a bonusový bludišťák za zcestnou úvahu, že odsávačka na nudle je volovina).
Stručně: Tohle mělo zůstat buď doma v šuplíku nebo v nějaký složce v počítači anebo na nějakým blogu. Za tři sta korun, což je doporučená prodejní cena, si raději kupte cokoliv jiného.
Dovětek: Chyby v češtině (vedle zmiňované tchyně je to hromada podivných nečeských vazeb např. "byly dny, kdy jsem nevycházel z postele") jdou na vrub redaktorce a jazykové korektorce, to bych autorce snad ani nevyčítala. Jako vážně, dámy? Vážně? Za TOHLE si berete honorář?

5 09.01.2019

Jedna z mála monografií o Saúdské Arábii v češtině (možná dokonce jediná?). Rozsahem skromná, nicméně velice užitečná knížečka trpí celou řadou nedostatků: nejednotnými přepisy jmen, tendenčností, tónem, jež zhusta připomíná rétoriku minulého režimu a trestuhodnou absencí citací a zdrojů. I jako jednooká je však mezi slepými nadále královnou.

1 09.01.2019

První ohledání, jež přineslo zjištění, že Alexandře Berkové, jež knihu na zadním přebalu vychvaluje, je kniha i věnována (a že podle autorčina životopisu byla nejspíš i její studentkou na někdejší Tvůrčí akademii Josefa Škvoreckého), způsobilo, že jsem k Nícení přistupovala značně skepticky. No to bude teda něco, pomyslela jsem si, a čekala myšlenky tak hluboké, že by se vešly na čajovou lžičku a hrané tolikrát, že na desce nezbyla už jediná rýha.
Ale ouha.
Chyba. Chyba! Vážení, jak já se mýlila.
Nícení se vám nicméně bude asi těžko chápat, pokud: nemáte snad až příliš láskyplné rodiče, kteří vás tou svou opičí láskou hnali (ženou) mnohdy až za hrany, kam byste se nikdy podívat nechtěli; neměli jste v životě člověka, jemuž jste chtěli dát všechno a on si vás jen vodil jako pimprle; neměli jste slabost pro smutné pány a nedokázali jste nikdy vyslovovat veliká slova se stejnou lehkostí, s jakou předčítáte seznam na nákup; nezacyklili jste se ve vztahu, v němž jste nikdy nechtěli být; nebyli jste tak trochu zpovykaná, intelektuálská, hlubokomyslná slepice.
Ve mně kniha vyvolala nepříjemné množství nepříjemných myšlenek a vzpomínek, jež jsem poctivě zahrabala hodně hluboko v naději, že odtamtud nevyklíčí absolutně nikdy nic (jenže se zase potvrdilo, že jsem vážně špatný zahrádkář).

4 06.01.2019

Neplánovaně začínám s Preacherem od čtvrtého dílu (jiný v knihovně neměli a mě jaksi nenapadlo podívat na vnitřní záložku - na obálce samé to nikde není) a je to trošinku problém. Ale fakt jen trošinku. I tak je to totiž veliká jízda plná absurdit a násilí vyšponovaného daleko za hranu. Padlí andělé, sex s démony, retardovaný Beránek, gigantická ("jé-dortík") hlava mocné církve, zabiják boží i Bůh sám chodící po zemi... Všechno, na co si vzpomenete hezky zalité hodně hustou polevou z krve a pocukrované vagonem vystřílených nábojnic.
Skvělá kresba, kolorování i lettering, výborný překlad a celkově rozhodně série, která mi unikala až příliš dlouho, než abych se jí teď nepotřebovala urgentně podívat zoubek.

4 04.01.2019

Letmé pohledy do životů lidí, o něž se dějiny jen neotřely, ale sevřely je do spárů a často už nepustily. Stali se hybateli nebo jen oběťmi, stali se těmi, o nichž se dodnes učíme a těmi, na něž si už nikdo nepamatuje.
Výjimečné dílo - nevím, kdy mě naposledy něco takhle sežvejkalo a vyplivlo s očima navrch hlavy. Historie se trapně opakuje a jeden totalitní režim plynule střídá druhý (dobové výňatky z textu skvěle dokreslují, jak se v dobách, kdy jsou národ a svoboda nejvíc przněné, píšou naprosto vyprázdněné kraviny a řeší se naprosté marginálie), jen tenhle (jak už víme) vydrží déle a/protože nestřílí lidi na ulicích.
Každý z mikropříběhů zamrazí, každá dokonalá pointa je jako bodnutí.
Dvacáté století se prohnalo jako uragán.
A my zapomínáme. Náš nevděčný, věčně nespokojený živočišný druh.
Čtěte. Nezapomínejte. Musíme se poučit z vlastních dějin.

5 03.01.2019

Obsahově velice užitečná kniha. Nebudu hodnotit kvalitu textu, který musí být asi nezbytně natahován věčným opakováním - jednak má většina z nás půl mozku vyběhanou, navíc opakování je matka moudrosti (a bez něho by byl rozsah poloviční), ale tréninkové rady a praktické příklady tempových tréninků jsou skvělé. Těší mě, že si dovolil někdo nahlas říct, že na závodech se má - ó má ty hrůzo! - závodit a ne se jít kochat a pokecat s kamarády (od toho jsou přece tréninky). A že není nic špatného na tom, chtít se zlepšit. A makat. Naopak.
Obrovský průser je ale překlad. I na poli běžeckých knih, kde se najdou perly typu memoárů Deana Karnazese, kde si hrdina nechává "vařit fazole" (rozuměj beans = kafe), je tohle hodně, ale fakt hodně špatný. Začínající překladatelku v tom nechali luxusně vykoupat - kniha podle tiráže nemá redakci a nezdá se, že by překladatelka běhala, a tak to nevyhnutelně muselo dopadnout tak, jak to dopadlo. Titul by tak mohl velice snadno posloužit jako skvělá pomůcka v seminářích teorie překladu. Doslovný, toporný jazyk plný nadbytečného přivlastňování koření naprosto nezvládnuté názvosloví (namátkově trať místo dráha, drogy místo doping, dálkový běh místo vytrvalostní, skokařka o tyči místo skokanka atd.), nadbytek být, namátkové střídání mílí a přepočtů na kilometry a kolekce vět za hranou srozumitelnosti ("Nenavrhoval bych obecně dělat konkrétní tréninky z kopce, až na dva následující, které trénujte na velice mělkém sestupu" (s. 101); "A příště (a nebo až další pokus (sic!)) ho nebo ji překvapte, buďte nelítostní a svého rivala předběhněte." (s. 160); "Dave byl úžasný běžec. Když byl v tom nejlepším, byl úžasný - silný, s dlouhými kroky a vysokými koleny, mě (sic!) dobrý odraz od zadní nohy." (s. 165)). O typografických chybách ani nemluvím, ty bych v případě, že by byla jinak kniha v pořádku, s klidným svědomím přehlédla.
Takže suma sumárum: knihu, pokud se chcete běžecky zlepšit, stojí určitě za to číst, ale pokud jste citlivější na češtinu, rozhodně v originále nebo v překladu do jiného jazyka.
(Hodnocení je zprůměrování výše popsaného - tedy čtyři hvězdy za text, odpad! za českou verzi.)

2 31.12.2018

Někdo by mi mohl vysvětlit, jaký záměr sleduje autorka předmluvy i sám velký Neil, když nám jak v předmluvě, tak v doslovu zopakují, že Preludia a Nokturna místy drhnou, nejsou tak skvělá a vlastně od nich toho nemáme tolik čekat (a případné chyby blahosklonně přehlédnout)? Je to nějaký druh deficitu, jenž pudí hospodyňky, aby se každé návštěvě omlouvaly, že nemají ve svém vypulírovaném bytě dostatečně naklizeno a že není ke kafi selekce šesti ale jen pěti koláčů?
Preludia a Nokturna JSOU skvělá! V nich jsem se před spoustou let s Pánem snů setkala poprvé a k nim se pravidelně vracím. Jsou, tak jako všechny sandmanovské příběhy, svíravá a temná, napínavá a neodložitelná (lví podíl na tom má skvěle odvedená práce dua Janiš - Podaný). Vyprávění s každým sešitem graduje, objevují se tu moji oblíbenci Kain a Ábel (a miláček Irving) a honba za artefakty moci se zrychluje a utahuje jako spirála a vy bez dechu čekáte, kdy a kam vás vyplivne. "A stamilióny spáčů se ve spánku nepokojně převrátili." A až se to stane, ocitnete se poprvé tváří v tvář Jí. Té, která, jak nepřestávám doufat, čeká nakonec na každého z nás. A pak se ozve tlukot mocných křídel...

Tak to bylo, tak to je. Autoři průvodce brněnským Bronxem nechávají mluvit čtvrť samotnou a čtenář má tak unikátní možnost ponořit se do nesmírně plastického a poutavého portrétu místa a komunity, před níž obvykle raději přechází na druhý chodník (ale já nejsem rasista! To víte...). Unikátní grafické provedení učinilo z Brnoxu lahůdku na konec roku. Díky za knižní výzvu, bez ní mě tahle kniha bezesporu minula a byla by to obrovská škoda. Smekám před nesmírnou porcí práce, jež je za celým projektem vidět.
"Myslíte si, že je Bronx vesnice?
Úředník: Není. Je to Brno-střed.
To já vím, ale myslím chováním lidí.
Chováním je to spíš ZOO." (s. 422)

(Jen drobná poznámka pod čarou, jež celkový, navýsost pozitivní dojem nedokáže zkazit: chtělo to nainstalovat arabskou jazykovou sadu a ověřit si, co píšu - naštěstí je tam toho minimum, nicméně to, co tam je, je fakticky blbě).

8 30.12.2018

Když máte dobrý nápad, s nímž uspějete na škále, jíž jste si nedokázali představit ani v nejdivočejších snech, jsou očekávání kladená na vaše další dílo drtivá. Jen opravdoví géniové mohou něco takové ustát.
Andymu Weirovi se to bohužel nepovedlo.
Marťan byl pro mě jednou z nejlepších knih předloňského roku. Mark Watney zůstává jednou z mých nejoblíbenějších literárních postav. Ironický a po čertech chytrý. Co chtít víc?
Pokud jste Marťana četli, Artemis číst nepotřebujete - Weir je totiž takový Peter Jackson sci-fi - ten taky vzal všechno, co v LOTR fungovalo, lehce to našlehal a naflákal z toho nekonečného Hobita. No a Artemis je prostě Marťan na Měsíci, mínus skvělá hlavní postava, plus slušná porce nudy. Vůbec mě nezajímalo, co vlastně Jazz dělá a proč, napětí nulové, postavy a jejich motivace šablonovité a nevěrohodné.
Hvězda jako bonus za odvahu stvořit v současné atmosféře dvě hlavní, kladné postavy se saúdskými pasy a za těch pár vtipných hlášek.
Audiokniha je vcelku fajn, narátorka je ok, jen ty hudební, absurdně nabuzené, nekonečné a protivné předěly. Kdo tohle dělá?

7 24.12.2018

Taková česká Gill Simmsová, jen v HC verzi. Víc pití, víc zvířat, víc fekálního humoru, těžší noha na plynu, mínus románová omáčka. Smysl vydávání halabala naházených blogových/facebookových zápisků mi uniká. Kdyby autorka sedla a napsala román, v němž by se zuby nehty nesnažila být vtipná a drsná zároveň, mohlo by to být autentický a fajn čtení. Počkám si a věřím, že se dočkám.

2 20.12.2018

Gaimanovsky hravé a zneklidňující zároveň, tak, jak to umí jen on a Pán Snů.
Tři příběhy, každý jiný, každý s unikátní atmosférou. Všechny tři zábavné a poutavé. Známé mýty v trochu jiném hávu, než jak je většina z nás zná.
(Drobná výtka k transkripcím v Ramadánu, to snad není až taková muškilka, sehnat někdo, kdo zvládne správně rozházet prolongace a vokály, byť je asi většině jedno, že takhle je to takové nusunus.)

6 10.12.2018

Lepkavá a zneklidňující kniha, jejíž kvalita je o to výraznější, oč příšernější, primitivnější a rádoby (asi?) kousavo-ironický je doslov Darka Šmída ve vydání, které jsem četla. Těch pár stránek na konci knihy, jež v případě odeonek bývají obvykle velice zajímavé, osvětlující a autora i dílo přibližující pohledem odborníků na slovo vzatých, mě znechutilo natolik, že mám problém utřídit si myšlenky k McEwanově knize samotné.
Ale pokusím se.
O ději psát nebudu, protože ten není nijak podstatný.
Podstatné jsou v tomto případě emoce, které ve mně čtení dokázalo vzbudit. A že jich byla slušná škála: obavy, neklid, znechucení, zlost, lítost, ještě větší dávka lítosti, soucit, strach a navrch ještě marnost a bezvýchodnost.
Na první pohled je jasné, kdo je tu špatný a kdo dobrý, ten kdo se nemyje, je zákonitě špinavý a ten kdo spí se svou sestrou je úchyl. Jenže je? Je to opravdu tak?
Já v knize nenašla obrazy perverzí, já tam našla obrazy nesaturovaných zoufalství, potřebu vrátit se do raného dětství, kdy bylo všechno v pořádku, snahu přimknout se k těm, kteří si prošli stejným ohněm, snahu najít kotvu, když volně vlajete ve vesmíru, to vše v juxtapozici k primitivnímu, hloupému světu za hranicemi pevně vytyčenými zdmi domu a plotem zahrady.
Uvnitř je velký dům s děsivým tajemstvím, které ale vlastně není zdaleka tak děsivé, jako život, jenž přijde poté, co je vyzrazeno. Život, v němž zaniknou všechny jistoty, v němž budete vyvrženi do světa, kde si lidé mohou vydělat velké peníze absurdními činnostmi, za něž je další lidé absurdně obdivují, kde dospělí jedinci žijí s maminkami, které jim žehlí košile. A co je víc perverzní? Rezignovat na hygienu nebo v okamžiku, kdy vidím něčí dům, ho už v duchu parcelovat na podnájemní byty? A kdo to rozhodne?
Úsporný vypravěčský styl a atmosféra horkého léta jsou natolik sugestivní, že se od stránek jen velmi těžko odtrhává. Na konci nepřijde osvěžující katarze, na konci je praskající beton se vším hnijícím, co ukrývá v sobě.

18 10.12.2018

Nesmírně napínavé, poutavé, fascinující a zároveň svíravé vyprávění o životě v době ne tak dávné zalidněné postavami tak živými, že jsem měla tolikrát chuť, sáhnout skrz kabel sluchátek a zacloumat jimi, zakřičet jim zblízka do obličeje, vznést námitku, prostě se sakra ozvat!
Grace, Grace reálná, konající, kdysi skutečně žijící a McDermoth, taky kdysi konající a kdysi skutečně žijící. Jejich oběti, jejich skutky, jejich následky. Ale co bylo předtím, co mezitím, a co potom? Lidská mysl je nevyhnutelně poutána tragédiemi. I když se zato sami sobě (možná) hnusíme, zpomalíme, když projíždíme kolem nehody, rozklikneme zprávu o vraždě, poslechneme si podrobnosti - byla ta sekyra hodně tupá? A čím je rozřezal?
Grace, ach Grace, člověk - ne, pardon, žena - k tobě má tak blízko, protože narodit se tehdy a tam, co ty, většina z nás by neskončila jinak. Taky bychom někde posluhovaly a doufaly, že se třeba jednou vdáme a manžel nebude chlastat a tlouct nás jako žito a když, tak to holt nějak vydržíme, protože takový je úděl ženy...
Grace, Grace, Grace. Kde je ale pravda? Tvůj vnitřní, bohatý život, tvé myšlenky a úvahy. Byla jsi nemocná? Nebo jsi prostě byla jenom mrcha? Atwoodová nás nechává brilantně balancovat na ostří nože a vy nevíte, nikdy nevíte, na kterou stranu dopadnete a CO to bude nakonec za stranu. Chvílemi bych přísahala, že to nemohla udělat a pak? A pak se tu vynoří zase ta, kterou nejvíc zajímaly povrchní věci: Co si vezme na sebe? Jak moc jí sluší ten či onen vzor a proč ona nemůže mít také zlaté náušnice?
Všudypřítomná hra na morálku, kdy použít a odhodit a klidně i zabít nebylo nic divného. Po takových, jako byla Grace, přece nikdo neplakal - a ti kdo plakali, ti nestáli za pozornost.
Jenže Grace taky nebylo jen tak něco dost dobré... a už zase přepadáváte na opačnou stranu...
Je to kniha, která přináší - pro mě osobně - fascinující obraz Kanady, o níž mám jen snůšku stereotypních představ.
Je to kniha se silným, zajímavým námětem, plná celé řady dalších, stále tak palčivých otázek o rovnosti, možnostech, přístupu a společnosti.
Je to kniha pro všechny, kdo jsou přesvědčení, že feminismus je zhovadilost a feministky mají v hlavě jeden velký kouřící kokeš. Zastavte se, zamyslete se a přehrajte si, CO všechno se pro nás - pro ženy - za těch necelých dvě stě let změnilo...
"Byla by dobrý právník, kdyby byla muž."
(Posloucháno jako audiokniha se skvělými narátory a naprosto otřesnými hudebními předěly.)

13 02.12.2018

Nejpoetičtějším je na celé výboru doslov. Marně jsem si snažila vybavit jedinou báseň, jež by oduševnělé charakteristické editorem přisuzované odpovídala. Já četla asi něco jiného nebo jsem výbor možná četla špatně, nevím. Většina básní je krátká, nezabírá víc než stránku a těch stránek je téměř dvě stě. Jestli mě jich zaujalo úhrnem deset (a to ještě neříkám, že se mi líbily, zaujmout zabírá na mé hodnotící škále podstatně nižší stupeň), je to hodně. Doslov je sice velmi duchaplný a moralizující (už na tenhle postoj začínám být silně alergická, stejně jako na absurdní idealizaci minulosti s jejími údajnými pevnými morálními hodnotami - nenechte se vysmát!), ale že by vysvětlil, proč je ve sbírce jedna překladová básnířka a jinak samí Češi, což mě osobně zaujalo velmi, to už ne. To by bylo asi moc přízemní a materialistické...
Ale k básním samotným - podobné věci jsem psala před dvaceti lety, když jsem ještě žila v pubertální jistotě, že jsem extrémní literární talent a že ze mě bude velká básnířka a umělkyně. Naštěstí pro všechny jsem z toho vyrostla. Mezi plytké, laciné a ošoupaně melancholické výjevy mělké jako pročůraná voda v dětském nafukovací bazénku na letní zahradě by se ale moje náctileté sentimentální a rádobyhlubokomyslné trpitelské výkřiky hodily naprosto skvěle! Tak jsem přeci jen mohla... ale raději ne.
Jen u básní Petra Borkovce, Renaty Putzlacher a jedné ze dvou Ireny Václavíkové jsem měla pocit, že čtení tohoto výboru má nějaký smysl. Dost slabá bilance.

2 01.12.2018

Další z Delislových cestopisů, znovu milá kresba, znovu zachycení všedních situací všedního života na nevšedním místě - od veřejných záchodů, po posilovnu při svíčkách - prostě to, co v knihách o Číně obvykle nenajdete.

3 25.11.2018

O dálnovýchodní literatuře toho vím zoufale málo a až doteď mě to vlastně nijak zvlášť netrápilo. Jistě, jako mnozí jsem přečetla nějakého toho Murakamiho, viděla pár anime a tak, ale to jsme přeci jen ještě o kousek dál na východ. Při poslechu Vegetariánky mi ale hlubší povědomí o tamějším literárním kánonu krutě chybělo. Zabraňovalo mi posoudit kvalitu díla, jeho (ne)průlomovost, nedokázala jsem pořádně rozlišit, co všechno se skrývá za první vrstvou a já věřím, že se tam toho musí skrývat spousta.
Kdybych v to nevěřila a nesnažila se číst mezi řádky, musela bych dát o jednu až dvě hvězdy méně, a napsat, že je to pěkně nudná fantasmagorie o dost pošahaných lidech žijících v silně patriarchální společnosti, kde jsou ženy poslušné a hodné a sloužící a usmívajících se, pokorné a věrné, a když se vzepřou, dostanou prostě pár facek, kde čest je podstatnější než city a kde mohou pověry vést k (ne)jedné scéně tak drastické, že klidně vsadím vlastní klobouk, že pokud si z knihy nezapamatujete nic jiného, tahle scéna vám z hlavy jen tam nezmizí.
Když budu věřit v metafory a příběhy za příběhy, jakože věřím, protože jsou určitě reálnější než třeba vodníci nebo klekánice, mám tu najednou silně feministický příběh o nezdolné vůli ženy, jež se rozhodne vzepřít zavedenému řádu a raději zemře, než aby se podvolila - a o tom, že podobné poselství se může velice snadno začít šířit dál. A jakmile zakoření, už není cesty zpět.
Vegetariánka je jednou z mála knih, které jsem měla raději číst na papíře než poslouchat v audioverzi - interpreti místy mluví tááák pomalu, muži čtoucí ženské postavy nechtěně sklouzávají místy k parodii a narátorka třetí části mě svým přednesem ("sestřííííííí") iritovala tak, že jsem měla sto chutí začít si škubat vlastní maso a nezvládala jsem se stoprocentně soustředit na děj. Určitě to nebude vadit každému, já z toho ale (jak příznačné) málem vykvetla.

9 20.11.2018

Autorka byla ve své zpovědi velice otevřená a upřímná a podle všeho si v projevu těchto dvou vlastností velmi cení, tak si dovolím přistoupit k hodnocení stejným způsobem.
Všeobecně se dá říct, že je to voyerské nahlížení do života jedné velice, převelice nešťastné ženy - je to jako číst deník plný zoufalství, bolesti a tápání. A to samo o sobě není nic příjemného. Navíc repetetivnost témat, obrazů a výrazů byla pro mě ke konci už za hranou snesitelnosti a přísahám, že jestli v následujících dnech budu nucena ještě jednou přečíst slova jako ženství, ženskost, rodidla, menstruační krev, lůno nebo intimita, začnu křičet.
Nedokážu s autorkou soucítit, mentální anorexii ponechme stranou, je to hrozná nemoc s absurdní nálepkou "blbnutí puberálních holek". Kdo tam nebyl, nepochopí. Jenže to, že si vezmete člověka, který se vám protiví, roky mu zahýbáte s katolickým knězem (!), manipulujete jím (co jiného je využívání sexu za účelem dosažení svého?!) a ještě se divíte, že vás nemiluje, na rukou nenosí a že mu na vás vlastně vůbec nezáleží, nesouvisí s PPP, to už je jaksi deficit charakteru. Navíc se za to nejspíš nestydíte a napíšete o tom knížku. Jako bonus v tomhle všem vychovává dvě děti (a ani to, že vám jedno málem umře, vás nedonutí se nad sebou vážně zamyslet).
Ano, měla těžké dětství, ale tohle není jen pálení mostů, to je napalm za zvuků maniakálního smíchu. To jí nevadí, jak strašně tímhle musela ublížit opravdu veliké spoustě lidí? Čert sper katolickýho pokrytce, ale její manžel byl taky něčí syn nebo bratr nebo kamarád, a její synové si tohle budou číst, až budou větší a budou si to číst jejich kamarádi a jejich kantoři a jejich zaměstnavatelé a JEJÍ zaměstnavatelé... Dokážu pochopit ledacos, ale tohle, tohle je pro mě těžce za hranou. Jedno téhle knížce ale upřít nemůžu: rozhodně mě nenechala chladnou.

9 19.11.2018