Jizi komentáře u knih

Možná bychom mohli mluvit o prvoplánovitosti tematické a stylistické, možná bychom se mohli bavit o tom, že mince sice má dvě strany, ale nejdál se dokutálí po hraně (což je přesně ten každodenní, extrémů prostý život, jenž navíc není zajímavý ani tematicky, ani stylisticky), ale já bych ráda mluvila o mrazivé a hutné atmosféře, kterou autor vybudoval tak umně, že jsem tam byla, že jsem to všechno s Amirem prožívala, i když jsem vůbec nechtěla, protože kdo by tohle chtěl? A kdo z těch, co utíkali, to chtěli? Závěrečná metafora mě dostala přesně tak, jak bylo zamýšleno - naprosto. Jen se stejně jako v případě Taberyho Opuštěné společnosti obávám, že pro ty, kteří by si měli tuhle knihu přečíst, prožít a vnímat nejvíc, zůstane nepřístupná jako příliš pomalá, složitá a nudná vítačská agitka.

9 17.11.2018

| Bolení | bulení |
... subtilní, silné, stravující, sentimentální, svíravé ...

Jak tohle může někdo nepochopit?

Nádherná sbírka nádherně smutných básní. Snad jen k těm, kteří nikdy neztratili, netesknili a nesmutnili, nebude schopná promlouvat.
---
Šichty

Budík zase tlačí den,
maminka tu není...
Na ranní je, odpolední,
denní, noční..., teď už jen

na věčnosti doma.
Přes lunu mě nevytlačí.
Nedá znovu slepnout v pláči!
Sama nevidomá.
(s. 64)

3 11.11.2018

Jsem asi tak stejná cílová skupina motivačních knih jako zamilovaných příběhů nebo hororů. Takže vůbec. Audiokniha se ke mně dostala víceméně náhodou, ale říkala jsem si, že mám třeba zbytečné předsudky a že to bude třeba zajímavé. No, nebylo.
Celou dobu jsem před sebou viděla Toma Cruise v Magnolii a to bohužel jaksi neustále narušovalo i ty záblesky možnosti, že bych autora brala vážně.
Knížka je v zásadě snůška historek ze života mladého, úspěšného muže, jenž má za sebou pár přešlapů, trochu smutku, spoustu úspěchu a má pocit, že poté, co přečetl pár knížek, může radit lidem, jak mají žít, prošpikovaná příhodně zvolenými příklady, jež mají jeho rady ilustrovat.
Ale abych nebyla jen zlá - to, že někdo na plnou hubu řekl, že bychom se měli jako společnost hromadně smířit s tím, že drtivá většina z nás není ničím výjimečná a že někdo prostě musí dělat indiány a že náčelníků bude vždycky jen hrstka, navzdory tomu, co nám maminky a babičky od malinka tvrdí, je rozhodně záslužné.

6 11.11.2018

Kniha z Mahfúzova pozdějšího tvůrčího období, kdy jednou provždy našel vlastní hlas a vlastní formu, oprostil se od bezvýhradného evropského vlivu a (kriticky) zakomponoval do svého díla vliv středověké arabské literatury.
Putování hlavního hrdiny časem od úsvitu civilizace po jejích jednotlivých etapách s cílem nalézt dokonalé společenské uspořádání, jež by mohl posléze přenést do své "islámské krajiny", je fascinující a i téměř čtyřicet let od svého vzniku stále nesmírně živé. Skvělá alegorie, z níž vyplývá obecně platná pravda - věčná je jen láska a válka.
(Je strašlivá ostuda, že z bohaté tvorby takového velikána nemáme v češtině dostupné téměř nic. )

2 10.11.2018

Otevírat knížku průvodním slovem, jež čtenáře rovnou připravuje na to, že v rukou třímá POTENCIÁLNĚ dobrého autora, není zrovna nejšťastnější. Už předem víte, že Tomine má své (oprávněné) kritiky, ale že se určitě po scénaristické stránce časem vypíše, že je ještě příliš mladý, ale on to dožene, protože je, kluk jeden ušatá, fakticky talent.
Následující čtyři příběhy v zásadě bez děje jsou v zásadě nic proti ničemu, lehké nakoukání pod pokličku životů čtyři looserů, z nichž nejzajímavější pro mě byla čínská Američanka Hillary. Kresba je sympatická a absence tradičního vyprávěcího oblouku by mi ani nechyběla, ale postrádám jistou jiskru, kterou velmi dobré a nejlepší komiksy mají. Onen pocit blízkosti k postavám a ději, který vás dokáže strhnout a jenž je pro grafické romány tak typický.
Snad abych si pohledala, jestli se z autora skutečně stala během posledních deseti let senzace a jestli ten svůj talent dokázal v souladu s predikcí předmluvy vycizelovat...

2 10.11.2018

Co si představíte, když se řekne kibuc? A co izraelská osada? A když ještě dodám adjektivum nelegální?
Osada na pahorku spoustu věcí není. Není to vyprávění o palestinsko-izraelském konfliktu. Není to vyprávění, které by se jakýmkoliv způsobem dotýkalo politiky nebo historie Izraele/Palestiny. Není to vyprávění, které by řešilo náboženství. Není to vyprávění, které by vám jakkoliv formovalo názor na tamější dění. A rozhodně to není nuda.
Co to naopak je. Je to příběh z místa, o němž se obvykle nepíše jako o místě, kde žijí obyčejní lidé naprosto obyčejné životy. Je to příběh o tom, jak vypadá současný život, teď, právě teď, na izraelském venkově, jenž se od toho ve městech liší podstatně víc, než jak ho známe my tady. Je to příběh o bratrech, jejichž životy se ubíraly a ubírají po sinusoidě života takovým způsobem, že ani na chvíli nebudete pochybovat o tom, že se něco takového mohlo skutečně stát. Je to vyprávění o životech dalších lidí, kteří věří nejspíš v jiné věci než my, ale jejichž motivy a jednání jsou v zásadě univerzální. Je to autentické, je to fascinující, je to pro někoho, kdo obvykle stojí na opačné straně zelené linie nesmírně obohacující a poutavé. Je to úžasně přeložené (poklona paní překladatelce!). Je to příběh, který chcete číst. Vážně. Věřte mi.

Jedna z nejlepších, ne-li nejlepší kniha letošního roku.

6 02.11.2018

V první polovině jsem byla naprosto nadšená. Konečně upřímná kniha upřímné, zdrchané matky raně školních dětí, která bojuje se vším, co vám každodenní realita hází pod nohy. S prací, s povinnostmi, s manželem, kterého sice má pořád ještě dost ráda, ale už to taky není žádné terno, s pocitem zneuznání, s financemi a s tím, že všichni kolem jsou nechutně dokonalí, zatímco ona vážně, ale vážně není (a na to se napijeme!).
Je asi nutné připustit, že jsem v hodně podobné životní fázi a výčitky z toho, že doma s dětmi nadšeně netvořím, nepeču rohlíky, ani nejsme děsně bezlepkovo cukrfree ekobiosocio mě pronásledují už docela, no, docela dost dlouho.
Vrcholem knihy jsou pak Vánoce, to jsem místy ryčela smíchy, jenže pak to začne jít strašlivě z kopce.
Ty stereotypy, které bych (stejně jako sem tam nějakou překladatelskou minelu - sis není oslovení, ale ségra, nic jako Střední východ neexistuje, atd...) byla jinak naprosto s lehkým srdcem ochotná přehlédnout, se začaly kupit (nepraktická žena, která ani neví, že se příjmy musí danit, utrácí hromady peněz za kabelky a boty a je roztomile a rozverně potrefená a vždycky jí nakonec všechno projde...)
A najednou z vtipné, sarkastické a nesmírně trefné knížky začala být snůška splněných tajných snů - klidně si je společně proberme: vydělám nějakým strašlivě jednoduchým způsobem strašlivý balík peněz; všichni mi postupně svěří, že by chtěli být jako já, protože jsem boží a že jsou stejně mizerné matky, jako jsem já - nebo mají aspoň ten pocit; začne se o mě zajímat muž z mé minulosti, zvedne mi sebevědomí a ještě mi pomůže si uvědomit, jak moc se s manželem milujeme; samozřejmě bude úžasně rozumný a dá se dohromady s mojí čerstvě rozvedenou nejlepší kámoškou, což bude super; zachráním celou rodinu velkým gestem; všichni do jednoho mě milují, všechno je suprzelený; nikdo mi nevyčítá, že jsem latentní alkoholik ve středním věku s rozkydlým zadkem, naopak mi můj zadek všichni chválí... atd.
Takže ne, mrzí mě to, ale ne. Snad kdybych si zkraje tu knihu tolik nezamilovala, nebyl by následný pád na zem tak tvrdý.

(Audioverze není špatná, na hlas interpretky jsem si sice musela zvykat, sem tam přeřeknutí mi ani nevadilo, strašlivě mě ale iritovaly odporně estrádní rozjuchané hudební předěly. Ty jsou fakt zlý.)

11 22.10.2018

Mistrovské dílo tak temné, silné a znepokojivé, jako pohled samotného Krále snů. Gaiman brilantně staví příběh, který vás zajme a nenechá vás vydechnout, motivy a témata, jež přináší, jsou jako 100% koncentrát děsivých nočních můr říznutý ironií a cynismem přesně v tom správném poměru. Skvělé postavy, skvělý scénář, skvěle pasující kresba, skvělý český překlad. Intermezzo cestovatele časem je pak třešničkou na dokonalém černočerném dortu. Ano, prosím. Ještě, prosím!

5 19.10.2018

Nesmírně zajímavá kniha, která bohužel nesmírně zapadla - snad za to může naprosto ohavná obálka, která ji (doufám, že) neúmyslně pasuje na nějaké čtení pro adolescentní chlapce, nešťastně zvolený název nebo anotace, která vykecá kompletně celý děj. Anebo se tak stalo prostě jen proto, že naprosto nesluníčkový, nemiloučký a neroztomiloučký příběh bez špetičky naděje nekonvenuje stádnímu vkusu většinových čtenářům, kteří stejně jako dívky v písničce Sydney Lauper prostě "just wanna have fu-un". Nevím, ale je to veliká škoda. Protože Mahi přináší ve své knize syrový a hutný příběh skupinky kluků, kteří jsou od narození odsouzení k tomu být jen lidskou špínou, žít na okraji společnosti a na ní taky pojít. Jsou to kluci ze skládky, z jednoho z početných marockých slumů, synové prostitutek, synové chudáků, synové zavržení, odsouzení, zneužívaní, využívaní. Zloději, násilníci, ale taky fotbalisti a kamarádi. Protloukají se, jak se dá, každý z nich má svůj vlastní temný, těžký osud, příběh, který byste nechtěli za žádnou cenu prožít. A pak jim někdo nabídne cestu ven. Cestu z toho všeho srabu - stačí zatáhnout za drát a to světlo na konci tunelu nebude lokomotiva. To ti slibuji! A ty mi budeš věřit, protože já ti dal smysl a jídlo a práci a střechu nad hlavou. Já ti dal pocit, že můžeš dokázat víc, být víc, že můžeš za něco stát...
Není to obhajoba, není to vysvětlování, je to jen pár kluků uprostřed svíravých kulis. Prostý jazyk. Neuhýbání. Nekomentování. Tak to bylo. Tak se to stalo. A tak Hvězdy ze Sidi Moumen udělaly něco strašlivého.
(Jen ty transkripce mi hlava nebere.)

6 18.10.2018

S Philipem Rothem máme takový ambivalentní vztah. Jeho knihy mě nebaví a baví, nudí mě a poutají zároveň, mívám pocit, že je nikdy nemůžu dočíst a nedokážu je odložit. Elév (někdo by mi mohl vysvětlit, jak se od "The Ghost Writer" dostanete k "Elévovi", protože to jsou tak odlišné věci, že to klidně mohli nazvat ""Zelený kůň" nebo "Modré záchodové prkénko" a vyšlo by to zhruba nastejno - jen by to bylo méně zavádějící) je podstatně tenčí než ostatní Rothovy knihy, s nimiž jsem měla možnost zatím přijít do bližšího než jen očního kontaktu a snad proto jsme se tentokrát vyhnuli oné mučivé fázi nenávidím tě/miluji tě/odkládám tě/ještě stránku.
Elév, mladý muž rozervaný mezi vlastním talentem a zodpovědností vůči rodině a komunitě, přijíždí do domu svého spisovatelského idolu. Tam se setkává s jeho mladou chráněnkou a zoufalou, lehce hysterickou manželkou, povečeří s nimi a jednu noc u nich přespí. Toť vše k ději samotnému.
Je to skutečně vše? Ani náhodou.
Roth na úsporném prostoru prostírá jednu vrstvu otázek na druhé, testuje čtenářovu pozornost - od nejniternějších otázek a sporů na osobní úrovni a na úrovni nejbližší rodiny se dostává k problematice komunit, náboženských skupin, společností, historické odpovědnosti až k fabulacím, co by kdyby, k hodnotám symbolů a končí až tím, že sovy možná nejsou tím, čím se zdají být.
V textu toho můžete najít opravdu velikou, velikou spoustu (ale hanění A.F.? To jako vážně? A to jsem si až doteď myslela, že JÁ mám bujnou fantazii.)

4 05.10.2018

Netuším, jak kniha působí na někoho, kdo o dané problematice ví víc než jen málo, ale pro mě to bylo, jako kdyby mě Galfard vzal za ruku a provedl mě do země za zrcadlem... a pak do další... a další.
Můj mozek se (želbohu pro mě) mnohým informacím vzpíral a já si připadala jako debil, jak se gluony a kvarky a struny odrážely od jeho stěn, lítaly tam jako dětičky v nafukovacím hradu a úplně jako ony zase vypadávaly ven, ale věřím, že kdybych knihu četla ještě jednou a pak ještě jednou, má potenciál vštípit základní poznání i takovému humanistickému pařezu, jako jsem já. A já bych si to všechno konečně zapamatovala na dýl, než jen do další kapitoly.
Přesto se i tak autorovi podařilo něco mi do hlavy - naprosto nenásilně! - vměstnat a já jsem za to nesmírně vděčná.
Kniha je čtivá, velmi dobře přeložená (rozhodně po jazykové stránce, případné chyby - pokud by tam nějaké mohly být - v terminologii neposoudím) a pro každého zájemce o fyziku, jenž ji ne a ne pochopit už na gymnaziální úrovni, ideální. (Plus je na konci překrásné věnování.)

5 02.10.2018

Jsi jablko!
Jsi červené, krásné jablko.
Doppler rozhodně JE jablko. Jenže před lety při pádu v lesu zjistil, že roste na švestce nebo měl alespoň ten pocit a vypravil se proto žít do lesa v naději, že najde svůj domovský strom. Místo toho našel nejlepšího kamaráda v losovi, a ujistil se, že žádné jabloně kolem Osla nerostou. I vypravil se i se synem Gregusem do sousedního Švédska. Tam taky jabloně nerostly, ale měli tam skauty, ptáky a jednu THC nasáklou bábu.
Tam si Doppler uvědomil, že k bytí jablkem vlastně domovskou jabloň nepotřebuje a vyrazil zpátky domů.
Jenže v domácí bedýnce už pro jeho jablko najednou nebylo místo. Jeho žena do ní totiž uložila docela jiné jablko, nepotlučené, nesvraštělé, nenahnilé - kdepak! Je to jablko krásné, lesklé, pravidelné, červené, radost pohledět!
Doppler s využitím nejprimitivnějších pudů cizí jablko vystrnadí, jenže to jeho je prostě už příliš poničené a prostě do té domácí bedýnky nepasuje...
Konec světa... je absurdní parodie na současnou dobu, současnou (nejen) norskou společnost, na naše životy, na přístup k ostatním lidem, na to, jak zacházíme s technikou, jak se obklopujeme věcmi, jak se snažíme být ekologičtější, ekonomičtější, jak chceme víc prosperovat, jak drobíme zájem a upíráme enormní pozornost na naprosto nepochopitelné věci (jež nám ale přijdou absolutně zásadní). Autor pravidelně testuje čtenářovu odolnost a mezi satirickým komentováním všemožných jevů (mým favoritním jsou růžové bloggerky) nechává Dopplera trousit DNA všudemožně i nemožně. Od emocí naprosto odproštěný Doppler, vytržený z kořenů, neschopný porozumět jazyku dnešní společnosti prochází vývojem od sledovače televize (medvědi! Tolik medvědů!), přes hltače zpráv na internetu, pak nahých zadků, aby nakonec skončil u toho, že se zmenší na samotnou fyzickou podstatu svého bytí a od duchovna se odprostí úplně, aby nakonec skončil tam, kde začal - v lese.
Že jsem z děje prozradila moc? Ale vůbec ne. Protože na něm, tak jako v obou předchozích dílech, vlastně vůbec nesejde.
(A Kateřina K. se navíc postarala o to, že kniha plyne tak, že se v podstatě nedá odložit.)

2 01.10.2018

Když za sebe
budete řadit
slova
nebude to
poezie

Ani když budete
otevřeně mluvit
o lízání
kouření
chlupech
a
zneužívání.

nestane se z toho umění ani tehdy když vynecháte čárky a každou větu začnete psát s malým písmenkem. vážně ne. když vaše plytké prázdné s aformismy napsanými na pozadích s fotkou zapadajícího slunce hraničící výrony někdo ještě krajně necitlivě přeloží, je hotovo. vymalováno. mléko a med není poezie. prosím. není to umění. a není to dobře přeložené. překládat poezii je opravdu těžké. jste zbaveni záchranné sítě kontextu. v jednom rohu ringu jste vy a ve druhém těch pár slov. když to nevyjde je to strašně vidět. jako třeba tady.

"Básně" rupi kaur
jsou prostě jen za sebe
vršená
slova
z instagramu.
Instantní
Grafémy.
Och, jak moudré.

(Hvězda za to, že na tisk použili alespoň recyklovaný papír. V hlase s nadějí, že se třeba po tomhle lidé přestanou poezie bát a sáhnou po něčem o poznání hlubším.)

Pokud máte rádi zvířata, budete při čtení smutní, protože ta zvířátka na konci zemřou - což se teda dočtete už na přebalu a pak znovu na začátku každé z povídek, ale zjevně i tak to dokázalo některé čtenáře nepříjemně zaskočit. Takže ano, skutečně všichni do jednoho nakonec zemřou (a spoiler života: my taky. Jo, i já. A ano, i vy. Jak nemístně kruté.)
Pokud nemáte rádi zvířata, je tu jistá možnost, že po přečtení téhle knihy je mít rádi začnete.
Pokud máte rádi literaturu dvacátého století, bude nejspíš lehce slinit blahem. A jestliže máte rádi některého z autorů v knize zmíněných a jste obeznámeni s jeho tvorbou, je tu riziko, že bude slinit i slzet. A možná i těžce.
Nesmírně obdivuju plejádu stylů, jazykových i narativních, které autorka zvládla na tak omezeném prostoru předvést a to nádherné a úchvatně fungující provázání literárních a historických motivů.
Myslím, věřím a pevně doufám, že o Ceridwen ještě uslyšíme.

4 27.09.2018

To jsem si zas dala. Pokaždé, když se pustím do nějakého "thrilleru", který je zaručeně "super" a "pecka" a "děsivý" a "boží" a já nevím, co všechno ještě, nakonec většinou skřípu zuby maximálně tak vnitřním utrpením nad tupostí (podtrženo, vytučněno) hlavních hrdinů, nad chatrnou zápletkou, nad autorovou nulovou schopností budovat napětí a mnohdy i nad dost hroznými minelami v překladu, se nakonec dušuju, že už nikdy (verzálky, vytučněno, podtrženo) nic dalšího takového nebudu poslouchat. Že to není pro mě. Že je to ztráta času. Jenže pak neodolám a říkám si, ale tohle zní dobře... Co když?
Literární úroveň něčeho takového nehodnotím, tu snad nikdo ani nečeká, má to být kniha, u které se člověk pobaví a vypne mozek, čili přejdu rovnou k ději.

Hmm... to nám to tentokrát začíná slibně, pomyslela jsem si při třetí kapitole. Hlavní hrdina je sice trochu natvrdlejší a pomalejší, ale což, aspoň máme po trošku neortodoxního hlavního hrdinu, který není ženská ani policajt (ani policajt ženská). Jenže při čtvrté mi došlo, jak se věci mají, pátá mi to potvrdila a pak už jsem jen trpěla. Následuje takřka autentický záznam výňatku mých pocitů v průběhu zbytku audioknihy (protože jinak bych musela spoilerovat a to nechci, jen si to taky užijte): "Jak? Jak jako? To jsi vážně takový debil? Sbal ji ne do dvou kufrů, ale do jedný igelitky a vykopni ji! Píp jedna. Bóže... Ha! Takže to bude takhle! Á, ukázka absolutní policejní zvůle, jéééžiš, ne, takhle to fakt nefunguje... Asi si budu muset dohledat, jak je to v UK, protože u nás to rozhodně takhle nejde... Ježišimarjá, ty seš ale píp píp píp, ty si to ale asi vážně zasloužíš! ... Dyť tam nebyl sám!... Kam zas lezeš? ... Ty seš ale píp píp píp... No vidíš, kdybys mě poslouchal - já ti říkala - já-ti-to-říkala!! ... Hurá! Konec!"

Přednes Martina Preisse je většinou fajn, když teda zrovna "nehraje" - jeho funění a hekání mi lezlo na nervy a scéna ve škole, kde vystupuje naprosto marginální vedlejší postava, jíž vyzbrojil ale totálně příšerným odkašláváním, mě málem přiměla, abych knihu odložila, smazala a nedoposlouchala (možná jsem měla). O jeho výslovnosti některých anglických slov ani nemluvě, mým hrdinou je [blútút].

7 24.09.2018

Nesmírně skličující a depresivní setkání se Snem a ostatními Věčnými. Všechny příběhy jsou po scénáristické stránce skvělé, Gaimanův rozsah napříč tématy, vypravěčskými styly a časem se tu ukazuje v plné kráse. Rozmanitost tvorby ilustrátorů může někoho rušit, někomu vadit, ale i to má své velké kouzlo - mě nejvíc uchvátilo Delirium a Zoufalství, nesmírná dávka emocí na pár stránkách. Jediná výtka by šla za českým letteringem, jenž byl pro mě místy na hranici učtitelnosti, ale možná je to záměr a možná to bylo v originále podobné.
Tandem Janiš-Podaný opět zárukou skvěle odvedené práce.
A teď mě omluvte, I'm going to hang out with the Dream King...

6 23.09.2018

Při čtení Dopplera jsem vnímala, jak se s autorem neustále lehce míjíme a po dočtení ve mně Loeovo absurdní vyprávění o muži s obřím přirozením, jenž nečekaně prchá do lesů, aby tam žil s losím mládětem, zanechalo rozporuplné emoce - veškerá satira a kritika společnosti na mě fungovala a nefungovala zároveň.
Náklaďáky jsem proto dlouho obcházela a snažila se odolat vábení jejich překrásného přebalu (protože na tom, že mají všechny tři knihy překrásný přebal*, se určitě všichni shodneme, že ano? *Ono je vcelku obdivuhodné, že si grafik troufl vsadit jen na jméno autora - jež nebude mnohým nic říkat - a název - jenž neznalého čtenáře může spíš odradit, než nalákat.), protože jsem se bála, že mě čeká dvě stě stránek míjení. A bohatě stačí, že se většinu času míjím s většinou lidí, kteří mě svým chováním a myšlením přivádí v němý úžas, nemusím to absolvovat ještě v exilu na planetě Čtení* (*jsem nějaká poetická, asi bych toho měla nechat).
A tak přišel den, kdy bylo zapotřebí na odchodu shrábnout nějakou útlejší knihu na recyklovaném papíru (aby se mi neutrhlo už dost načaté ucho kabelky - což se stejně o pár dní později stalo) a došla řada na Náklaďáky.
Nejdřív jsem měla pocit, že si ze mě autor onoho textu dělá srandu.
Pak, že si dělá prdel.
Pak mi došlo, že to tak opravdu je.
A začala jsem se bavit.
Kolegové hodnotitelé, tohle NENÍ o příběhu - možná by to mělo stát někde na přebalu jako varování na krabičce cigaret. Tohle je o vyprávění samém. Ruku nahoru, kdo v poslední době četl něco, co plynulo rychleji. (A pak napište, co, protože mě nic nenapadá.) Nejde tu vůbec o Dopplera, o Bonga, o Greguse, nejde tu ani o nové postavy a to, co dělají. Bizarní filmový konec jako příslib Konce světa, tak jak ho známe, je jen tečka skoro tak sladká, jako německé kolečko.
(KK opět v plné formě. Palec hore!)

4 22.09.2018

Veliké překvapení. Opravdu veliké. A tentokrát v dobrém.
Když jsem četla seznam témat v letošní knižní výzvě (2018), bod, který vyzýval účastníky, aby se chopili nějakého titulu, jehož děj se bude odehrávat během Vánoc, mě krapet otrávil. Kolem Vánoc se obvykle točí roztomilé "ženské" románky, které nečtu, protože i koukání do lednice mě duševně oblažuje více (nemluvě o tom, co z ní následně vytáhnu).
Při poslední návštěvě knihovny jsem nicméně zahlédla velice útlou knížku v malém formátu, jež slibovala povídky předních českých současných literátů, které se tak či onak točí kolem Vánoc. Ó, ano! Mé utrpení bude alespoň malé a krátké, zaradovala jsem se. Nemohla jsem se mýlit více.
Místní nízké hodnocení pravděpodobně vychází ze zklamání nad tím, jaká mizérie se v jednotlivých povídkách skrývá, že jsou smutné, tklivé a bolestivé, plné samoty a prázdnoty.
A proto se nezapomínají. Ne všechny, samozřejmě, ale některé, některé rozhodně. Máte pocit, že vaše Vánoce stojí za prd, protože dostanete zase něco, co jste si nepřáli a máma vás nacpe hromadou salátu a děti budou pyskovat, že dostali jen čtyři a ne pět her na xbox? Věnujte pár hodin téhle knížce, víc nezabere a třeba váš pohled na to, co je a není otravné, změní.
Obzvláště Formánkův "Rychlík do Pardubic" a Baldýnského "O Vánocích se dívám do nebe", mi až vyrazily dech. Na ně neměla tentokrát dokonce ani má jinak velice oblíbená Petra Soukupová (jejíž povídka z Prahy Noir se mimochodem, jen tak, čirou náhodou?, shoduje tematicky s "V pěti" B. Bellové...).
A tolikrát zmiňovaný "Já, kapr" je za mě nejprvoplánovitějším kouskem, trošku jako slohovka s tématem: "Den v životě knihy" nebo tak něco.

6 19.09.2018

Hilda se vrací ve dvou milých příbězích, které mohou být svým obsahem a sdělením pro dospělé příliš prosté (nesnažte se za každou cenu zapadnout, mějte rádi zvířátka, pomoc druhým je důležitější než uznání, nikdy se nebojte zbytečně předem, protože věci mohou být jiné, než se na první pohled zdají a i dospělí chybují, obzvlášť, když se uchýlí ke zkratkovitému myšlení a závěrům, jež jsou nejvíc nasnadě), ale kresba, colorování i lettering jsou krásné, odkaz na komiks přítelkyně Philippy (který mi, mimochodem, přišel dost o ničem) zábavný a celkově je to prostě takový hezký komiks, který třeba u té mé šestileté vyvolal vysloveně nadšení.

2 18.09.2018

Z nepochopitelných a jen těžko vysvětlitelných důvodů naprosto přehlížená trilogie, kterou po dočtení posledního dílu lze jen těžko hodnotit odděleně, přestože si autor nemusí vypomáhat lacinými cliffhangery a jednotlivé díly tak dokážou velice snadno fungovat i odděleně. Ale protože postavy jsou tak zábavné a vy budete chtít vědět, jak to s nimi bude dál (a budete nutně potřebovat další dávku Bartimaeova jízlivého, trefného a po všech stránkách vytříbeného humoru), stejně si všechny tři knížky nakonec přečtete.
Poslední díl je o poznání napínavější, všechny načaté linky poctivě uzavírá a jak zmiňují mnozí, navíc má prostě skvělý konec.
Suma sumárum velice příjemná, oddechová fantasy navíc ve zdařilém překladu. Víc takových!

4 17.09.2018