Jizi komentáře u knih

Pan Backman nám ty knihy začíná nějak hrnout, to by nemuselo dopadnout dobře, pomyslela jsem si, když jsem po dočtení (brilantního) Medvědína zjistila, že nepotrvá dlouho a budeme mít v rukou jeho volné pokračování. Čert sper obavy, do té zapadlé vesnice jsem se chtěla co nejdřív vrátit a dozvědět se, co se s těmi, jež jsem si oblíbila stalo a jestli ti, pro něž jsem měla vyhrazené ne zrovna vřelé emoce, došli zaslouženému trestu.
My proti vám se odehrává pár měsíců po konci Medvědína a přestože je to stále krásná a silná kniha a navzdory tomu, že autor použil všechny osvědčené přísady a udělal to svým nezaměnitelným způsobem, nějak toho tentokrát bylo trochu moc do všech směrů.
Pořád jsou tu krásně lidské, hluboké a jímavé osudy, ale postavy už nejsou na pomezí, už jsou zhusta bílé anebo černé, s pár lidmi to dopadne až moc pohádkově a i když dojde ke ztrátám (které jsou avizované v samém úvodu knihy, takže to není žádný spoiler), tentokrát ve mně autor nedokázal - až na pár okamžiků - vzbudit skutečný smutek a vlastně ani žádné jiné emoce. Když se totiž budete dlouho bouchat do jednoho místa, to místo otupí a stejně je to i s Backmanovými moudry a stylem - pár je krásných, ale tady jich bylo příliš mnoho, i těch dobře znějících vět odhalujících děj bylo příliš mnoho.
Znovu se setkáváme se starými známými a s pár novými, znovu je ve hře láska, ta k hokeji, místu, kde žijeme, lidem i životu samému a všechno, co nás může přimět udělat, na scéně se objevuje i lokální politika a zákulisní čachry a všechno by to mělo fungovat dokonale. Jenže tentokrát - stejně jako v případě Britt-Marie - z knihy cítím už trochu kalkul - tohle lidi chtějí, takhle to napíšu, to se bude líbit. Smícháme staré dobré, přidáme nové dobré, dáme péct, zacukrujeme to trochou (ne)štěstí a hotovo! Cink nebo prásk, to je fuk a na pulty knihkupectví s tím.
Neznamená to, že by se mi My proti vám nelíbilo. Jen mám na Backmana trochu větší nároky než na jiné autory. Dál zůstává nadmíru lidským vypravěčem a spoustu jeho postav budete milovat. Bohužel mnoho z nich už může žít jen na stránkách knihy. Protože tam se dobrým bude dařit a spravedliví vyhrají a ti s dobrým srdcem a jádrem se nakonec zachovají správně.
Je to krásná, místy smutná a místy srdceryvná pohádka pro citlivější dospělé. A já mám pohádky ráda.

10 13.09.2018

O druhém dílu se dá v podstatě napsat to samé, co o prvním - zábavné fantasy pro dospívající z alternativního Londýna (a pro nás, samozřejmě, velmi vtipně i Prahy), kde vládnou mágové za pomoci všemožných nadpřirozených bytostí. Hlavní postava je ještě méně černobílá než v prvním díle a jeho parťák, džin, znovu vtipný a hláškující a hubatý. Takže suma sumárum fajn odpočinková pohádka, tentokrát místy o poznání napínavější a opět velice zdařile přeložená.

1 06.09.2018

Skutečně zajímavá a napínavá mi připadala jen povídka Petry Soukupové, ta se mě dokázala dotknout, zaujmout mě a vyvolat ve mně nějaké emoce.
Zbytek? Zbytek vlastně ani nevím, o čem byl. A ty, co si pamatuju, za to nestojí. Jestli tohle je dílo naší stávající literární elity, tak je to trochu smutné. Anebo čtu moc Fabera.
(Slyšeno v audioverzi.)

5 30.08.2018

Už jen za to, že máme možnost si větve Mabinogi v češtině přečíst, si kniha zaslouží plný počet, byť je to čtení náročné, zdlouhavé a vlastně vás odmění jen tím, že se stanete součástí zástupu těch, kteří za staletí, kdy vyprávění o Pryderim, Rhiannon, Pwyllovi a mnohých dalších, existují, jejich příběhy slyšeli nebo četli, zapisovali či vyprávěli dál.
Některá vyprávění jsou pouhými výčty, jiná obsahují i usledovatelnou dějovou linku (především to obsahující obzvlášť výživný trest za znásilnění schovanky mi učarovalo). Všechna jsou svým způsobem fascinující a pro dnešního čtenáře (rozuměj mě) ubíjející zároveň.
Velké díky za závěr, tabulku výslovnosti, doporučenou literatury a vůbec za celý aparát, který pomáhá dosadit si text do historických a společenských souvislostí.

4 28.08.2018

Autentická výpověď o jednom bytí, jež se v závodu za bytím nejdokonalejším a nejúspěšnějším přerodilo, vyžralo zevnitř a najednou z něj zbyla jen slupka, s níž se její majitelka už nechtěla vláčet. A tak se ji rozhodla zahodit. Zalezla do kouta a chtěla zemřít. Jenže se to nestalo a ona se místo toho ocitla tam, kde se ocitají všichni, které život vysál a zbyly z nich jen na kontury a oni najednou nevědí, čím se vyplnit a proč to vlastně dělat.
To všechno zkraje padesátých let.
To všechno tak, jak se to skutečně stalo.
Není to jen pohled do vědomí člověka, který před sebou viděl tolik cest, po nichž se mohl vydat a po nichž se vydat chtěl, aby si najednou uvědomil, že nad jeho sílu je i zvednout ruku a nechápal, proč by se měl byť jen převlékat z pyžama, když si večer půjde zase lehnout; je to i nesmírně cenný obraz společnosti, jejich postojů, názorů a fungování, která nám dnes mohou připadat nesmírně legrační a zastaralá a jež máme stereotypně svázané spíš s jinými částmi světa. A přitom je to teprve nedávno, co byl život jasně nalajnovaný a nešlo vlastně o nic jiného, než o naplňování očekávání okolí - nejen v tom, co děláte, ale i jak, kde, kdy a s kým.
A když jste se vymykali, když jste se odhodlali se vymykat, když jste odmítli přijmout svou roli, mohlo vás to nehezky semlít.
On totiž ten poklop může dopadnout na kohokoliv z nás, na někoho s větší pravděpodobností, než na jiného, ale kdo pod ním někdy byl, ten bude přesně vědět... I když by asi raději nevěděl a může jen tiše závidět těm, kdo v Esther vidí "znuděnou, rozmazlenou, středostavovskou paničku, která roupama neví, co by."

9 28.08.2018

Prosté vyprávění prostým jazykem o prostých lidech, kteří na mě byli možná... no... až příliš prostí. Snad proto, že jsem na dědině nevyrostla, snad proto, že mám pár přátel, kteří ano, nějak se mi nechtělo uvěřit, že by všichni obyvatelé vesnic byli takoví chudí a omezení lidé, jen zem a závist, hrabivost a pomlouvání.
Jasně, nedělám si iluze, že to nejsou hnací síly většiny z nás bez ohledu na PSČ, ale přeci jen toho na mě bylo asi moc.
Což ale vůbec - a to myslím v plném rozsahu - neznamená, že kniha není velice dobrá, že postavy nejsou živé a že jejich jednání není naprosto srozumitelné, pochopitelné a - ve vší té mnou kritizované prostotě - vrcholně lidské.
Nářečí se navíc stará o autenticitu nejtěžšího kalibru.
Dědina stojí nad mainstreamovým čtení, je to obraz jedné části naší země i nás samých. Je to obraz doby. Je moc dobře, že vznikla.
(A trochu mě děsí, že si tolik lidí stěžuje, že jí nerozumí - to jsme vážně pro všechny rofl, omg a lol zapomněli vlastní jazyk?)

9 16.08.2018

Po prvním dílu, jenž mi vyrazil dech, veliké zklamání.
Příběh byl tou slabší částí už v Illuminae, ale zachraňovala ho postava Hala 6000 (pardon Spira), jenže tentokrát je vyprávění pouhou variací na předchozí knihu. Ano, jsem věkově blíže k rodičům hlavních hrdinů a možná proto mi nedochází ten epický rozměr zápletky o megalásce jako vystřižené z kterékoliv podprůměrné americké romantické komedie pro náctileté se všemi zásadními (rozuměj naprosto plytkými) zvraty. Postavy jsou ploché, děj předvídatelný, záporáci záporní, klaďasové kladní a Heimdall se otáčí...
Kopírák prostě nefunguje nikdy a je fuk, že tenhle je růžový, blyštivý a totálně cool.
Jedna hvězda formu, jež mě pořád ještě baví, druhá za překlad.

2 08.08.2018

Těžko uvěřit, že všechny tři příběhy napsal stejný člověk. Tak nevyváženou sbírku jsem snad ještě nečetla.
Příběh první, příběh nejslabší. Postavy černobílé a tak klišovité, že snad ani klišovitější už být nemohly. Dialogy šustí papírem, kulisy jsou otřepané, metafory rádobypoetické a hlubokomyslné, nicméně celé to působí jako výplod zdatnější gymnazistky. (Slabší dvě hvězdy)
Druhý příběh už je o poznání lepší - nevím, jestli to bylo prostředím, které mi je naprosto cizí, ale vyprávění mělo o poznání lepší spád, bylo sevřenější, postavy už nebyly jen ano nebo ne a já začala být ráda, že mám tak zásadní problém s odkládáním rozečtených knih, protože o tuhle povídku bych nerada přišla. (Tři hvězdy bez debat)
Poslední povídka je vysloveně skvělá. Hrdinka, kterou semele systém a její vlastní představy o ideálu a způsobech, jak ho dosáhnout, je ve všech směrech lidská a tím i snadno přístupná a tím, jak autorka popisuje prostředí zdravotnictví, mě naprosto dostala. (Za plných pět)
Všechny tři příběhy jsou prokládány odstavečky, které mají v prvních dvou povídkách sloužit jako vodítko či výklad (toho, jak to chodí u psychologa v případě prvním a situace, kdy dospělý člověk projde náhlou konverzí k nějaké víře v případě druhém), ve třetím jsou to pak (skutečné?) výňatky z odborných textů doplňujících jednotlivé jevy v povídce zakomponované. Asi měly podpořit děj a dodat mu nějaký přesah, což se jim tak docela nedaří - spíš zbytečně narušují plynulý tok textu a vzbuzují dojem, že příběhy jsou jen cvičením na dané téma. (Takže hvězda dolů)

6 30.07.2018

Petra Soukupová je 100% moje nejoblíbenější česká současná autorka a moc dobře jsem věděla, proč si mám na její poslední knihu udělat čas - resp. proč si ji nebrat, když jsem čas neměla, pánžto o jejím díle platí, že si na sebe ten čas prostě udělá.
Všem, kdo její knihy znají, bude stačit, když napíšu, že je to Soukupová v plné síle. Tentokrát dopřála ve vší autentičnosti běžného, každodenního, rodinného života prostor i příběhu a rozhodně to neubírá na síle výpovědi. Znovu jsou tu postavy tak lidské, že je to jako číst dokument, jsou v mnohém jako vy a já, jsou rodiči, prarodiči, dětmi, vnoučaty, snaží se žít, jak nejlíp dovedou, snaží se dělat všechno, co je v jejich silách a ono to, jak jinak - nezapomínejte, že tohle je opravdový život! - někdy vyjde a jinde ne, a taky to je občas fakt velkej průser, ale čas plyne a každý zítřek bude jednou včerejškem a je potřeba jít dál, i když se občas zdá, že není kam...

15 26.07.2018

"Po zbytek svýho života budu souložit, poslouchat hudbu a dívat se na filmy. Tady jsem, žiju svůj život. Nezamiluju se, nezměním ani ň, a až umřu, ani pes po mně neštěkne. Můj epitaf; spal, jedl, píchal, chcal, sral. Běžel, aby unikl dějinám. To je jeho příběh.
Zmáčkni stop. Kazeta je u konce." (s. 210)
Jeden den v životě devatenáctiletého Ariho, australského Řeka žijícího u rodičů uprostřed australské, řecké komunity. Polovina devadesátých let, ohýbaná pravidla komunity, bolest, žal, bezcílnost. No future! Spousta drog, spousta náhodného sexu s náhodnými chlapy, kluby, mejdany, ještě víc drog, alkohol, další chlapi. Mrtvé mámy, nemocné mámy, rány a zneužívání. Naděje na lásku; zahozená, protože láska neexistuje. Zní to jako koktejl skvělé sociální sondy? Zapomeňte! Ari je všechno, jen ne postava, která by vzbuzovala lítost. Snad odpor. Možná znechucení. Ale ne lítost. A stejně jako frčí on na speedu, frčí s ním i čtenář. Děj-neděj se valí brutální rychlostí vpřed, ještě jednu lajnu! Ještě jednoho panáka! Ještě jedno péro! Naturalistické popisy náhodných styků, drsnost předměstí, mladí lidé, kteří od života nechtějí a nečekají absolutně nic. Rozháraný pocit celou četbu. Rozháraný pocit po dočtení. Co si o tomhle mám myslet? Co si o tomhle vlastně myslím? A víte, že pro jednou vůbec nevím?

3 20.07.2018

Z lásky k Masarykovi, z lásky k Havlovi, mohl by znít podtitul Taberyho knihy, jež bohužel propásla potenciál něco změnit.
Psát pro ty, kteří se mnou souhlasí je totiž velice snadné, ale pokusit se pádnými argumenty přesvědčit ty, kteří váhají nebo dokonce ty, kteří stojí na opačném názorovém konci, to je skutečná výzva. Tabery ale nezabíhá ani k tématům, jež by se potenciálně nemusela líbit ani těm, kdo s ním souhlasí (třeba taková inkluze) a záhadně se mu podaří v knize, v níž je opakovaně zmiňovaná "uprchlická krize" nevyslovit "islám" snad ani jednou.
A přestože mně osobně v drtivé většině témat stoprocentně konvenuje a souhlasím s ním, byl pro mě poslech (po všech stránkách perfektně načtené) audioknihy mnohdy utrpením. Tabery z ní totiž vychází jako poslední spravedlivý a Respekt, který vede, jako jediné schopné a spravedlivé médium. Často ztotožňuje deníky s jejich šéfredaktory, jako kdyby noviny netvořilo nic jiného, než domácí zpravodajství. Navíc je lehce ubíjející i repetetivnost, kterou lze přičíst na vrub, jak jsem se dočetla níže, tomu, že se alespoň část textů už objevila v úvodnících Respektu.
Mé výtky jsou nicméně vedle poselství knihy jako takového marginální a skutečně bych si ze srdce přála, aby se všichni, kdo tu píší o "Bakalovo lokaji", a kdo není ani schopen vstřebat citace (byť místy skutečně dlouhé) v textu, protože "ho ruší", alespoň na okamžik skutečně zamysleli na tím, co čtou. A zkusili zauvažovat o tom, že to možná JE pravda a co znamená.
Jako žába si totiž v té čím dál teplejší vodě hovíme až příliš pohodlně. Vážení, ale tohle není vířivka, tohle smrdí fakt velkým průserem!

17 18.07.2018

Panejo, já ani nevím, kde začít. Je toho tolik! Protože tohle je TAK špatný, až je to vtipný.
Začnu tím pozitivním, protože tak se to ve slušných společnostech dělá - takhle luxusně jsem si mozek nevypláchla ani nepamatuju! Čili jedna hvězda za dokonalý intelektuální klystýr a druhá za autorčinu odvahu vykrást absolutně všechno, co ji jen napadlo a to zjevně beze strachu, že se s ní všichni slavnější a podstatně zkušenějších a lepší autoři budou soudit a za to, že z týhle roztomilý blbosti kvalitativně na úrovni blogu (kam taky patří a měla to tam zůstat) dokázala udělat bestseller. Před tím je skutečně zapotřebí smeknout. A zbytek už je jen Maaso (haha).
Takže, co že to tu máme: Příběh se oficiálně hlásí k tomu, že je novodobým převyprávěním jedné z nejstarších indo-evropských pohádek, které nám v první/nejznámější verzi na papír hodila v 18. století francouzská spisovatelka Jeanne Marie Le Prince de Beaumont. Jí je ovšem příběh Maasové podobný asi nejméně a ty motivy jsou opravdu jen fragmentární. Autorka se nicméně zjevně domnívala, že když se přihlásí k jedné inspiraci, další vykrádačky jí jen tak mimochodem projdou. Prvních sto stran jsem se bavila tím, že jsem počítala, co všechno a odkud vzala a naházela na jednu hromadu propojenou tak jalovými dialogy, že se k nim ještě budu muset vrátit. Po prvních sto stranách jsem litovala, že jsem to nepojala jako barovou hru a za každou vykrádačku si nedala panáka, protože bych byla solidně namazaná. Počítejte se mnou (jen namátkově): Zeď a rozdělení země na část lidí a část nadpřirozených tvorů (Gaimanův Hvězdný prach, Martinova Hra o trůny, Nixova Abhorsenka) – a ta mapa? No tak, troška invence!; hlavní hrdinka (Hladové hry od nevím-kdo-je-napsal); pozdrav jdoucímu do arény (Hladové hry); písečný červ (Herbertova Duna); proměna v jinou živočišnou formu (Avatar); hodný a zlý nápadník (veškeré filmy a seriály ze střední školy) a tak dále a tak dále.
Hlavní hrdinka Katniss, pardon Freya, pardon Freyre, přináší dospívajícím dívkám opravdu rozkošný návod na to, jak si získat srdce nejhezčího kluka v Prythian Hills 90210: stačí být (pod)průměrně hezká, dost omezená a hloupá a navíc protivná, vzteklá a cíleně nepříjemná osoba, zabít jeho kámoše, chovat se jako omezená, hloupá, protivná, vzteklá a cíleně nepříjemná slepice a bum! Láska jako trám je tady! A nejen to, budou vás chtít vlastně docela všichni, hodní, zlí, bohatí, mocní... (Ne, tohle skutečně není sada vlastností, které by kdokoliv na komkoliv mohl ocenit. Ne. Bez ohledu, kolik Maasových vám to bude tvrdit. Fakt ne.)
Co a tom, že v téhle pohádce je krásný ten, kdo je zároveň milý, chytrý, laskavý a bohatý. Jak říkám, prostě ho zabte a je vymalováno! Její vyvolený, jeho kámoš i jejich nepřítel, který je vlastně ale – nebudu spoilerovat, ono je to totiž TAK napínavý – jsou všechno kočičáci totální, navíc jsou děsně svalnatý a sexy a vlasatý a ještě víc sexy a všichni žijí stovky let, ale není pro ně problém zamilovat si tohle zvířátko, které si sem přivedli. To, že jí vycinkají na první dotaz všechno, zatímco ona jenom háže zadkem a uráží se jako fracek s půlkou mozku, dává přece rozum (kdo necítí závan středoškolských chodeb, ten má asi poruchu čichu nebo nevím). Dialogy jsou rozkošně nepochopitelný a nesou se v duchu: On řekl: „Jsi krásná a úžasná a já ti dám všechno!“ A ona na to: „Ty seš ale debil!!“ I on pravil: „Ach, jak jsi krásná a úžasná, dovol mi tě hostit v mých krásných a úžasných komnatách!“ A ona zase: „Zabiju tě!!“ On se rozzářil: „Super, tak domluveno, dám na tebe pozor.“ Ona se naježila: „Vůbec ti nevěřím, zabiju tě, uteču, seš debil!“ ... atd. atd. Ústřední sprgimrgitygr mě teda iritoval i tím, jak pořád vrčí (tu více tu méně nahlas, asi že když už nemůže mít tu řádně vytuněnou kárku, vrčí aspoň sám?) .
Vyvrcholení je vůbec lahůdka, ona je blbá jak daleko vidí a morální stanovisko autorky (obětujeme jednotlivce v zájmu masy) mě decánko děsí. Děti, tohle není správně!
Chtěla bych věřit, že současná cílová skupina - teenageři – chtějí aspoň Harryho Pottera nebo dejme tomu i ty Hunger Games. Podle hodnocení se ale šeredně pletu. Na druhou stranu za mých mladých let byla největší pecka fotoromán v prostřední dvojstraně bravíčka a Lanczovky, čili svůj šutr nechávám hodně hluboko v kapse. Ale stejně si radši přečtěte třeba ten Hvězdný prach.

20 17.07.2018

Nesmírně důležitá knih o nesmírně důležitých věcech.
Od té doby, co mám děti, knížky o výchově nečtu. Stejně jako celá řada jiných matek, jsem se na příchod potomků přepečlivě připravovala, načetla jsem kde co, abych, tak jako celá řada jiných matek přede mnou a po mně, zjistila, že ty skutečné děti se od těch papírových nemůžou lišit víc.
Ale australský psycholog Steve Biddulph je čestná výjimka. Jeho papírové děti nešustí, knížky jsou čtivé, přístupné, jasné, srozumitelné. Nemoří vás balastem, ani neuspávají příliš nudným stylem psaní. Nenutí vás být jiným člověkem, než tím jednadvacátého století vzešlým z nějaké kultury existujícím v nějaké době. Autor nenásilně reflektuje dobu a radí, jak se s ní vypořádat tak, aby z našich dětí vyrostly co nejsilnější, nejšťastnější a nejvyrovnanější osobnosti, které se v té džungli tam venku dokážou zdravě prosadit, orientovat a hlavně: přežít (pokud možno ještě se vztyčenou hlavou).
Tajemství výchovy dívek shrnuje v první polovině po kapitolách zásadní mezníky vývoje dítěte od narození do osmnácti let - na co se jako rodič soustředit, co podpořit, čemu se vyhnout. Druhá část pak probírá potenciálně velké problémy, které vaši dceru mohou na cestě k dospělosti potkat, a jimž se nejspíš zcela nevyhne - a radí, jak se k nim postavit.
Je to zajímavé čtení. Většinu toho znáte a víte, spoustu si toho pořádně neuvědomujete, některé věci jsou překvapivé, jiné zarážející. V každém případě spousta materiálu k zamyšlení.

2 03.07.2018

Temný, syrový a surový příběh o jedné plavbě z Norska do Dánska, o záhadné nemoci, které devastovala na přelomu osmnáctého a devatenáctého století Nory bez rozdílu věku, o uzdravení a smrti.
Nic víc, než že dánský lékař nalodí třináct Norů na palubu a odveze je do kodaňského špitálu, aby pak ty, co dokážou uzdravit, zase poslali zpátky domů, se v knize nestane, takže pokud jste fandové silných příběhových linií, hloubkové charakteristiky postav, sledování jejich vývoje, peripetií, zápletek a rozuzlení, Heivollovi se vyhněte obloukem, protože jinak budete otrávení, zklamaní a nejspíš to stejně nedočtete, protože vás to nebude vůbec bavit.
Síla celého vyprávění se skrývá v jazyce a v atmosféře, kterou jím autor buduje. Rozhovory postav a scény, v nichž vystupují, jsou enormně úsporné, rychlé a osekané na minimum. Výjevy ze snů a okolí naopak nedělí odstavce a plynou jako stříbrné ryby pod hladinou moře. Opakování výjevů stupňuje dramatický efekt a čtenář chce vědět víc, chce odpovědi, chce, aby se postavy ptaly víc a aby odpovídaly, když se jich někdo ptá...
(Celé ve skvělém překladu Kateřiny Krištůfkové, která alespoň na část otázek odpovídá v doslovu, díky za něj.)

2 01.07.2018

(Posloucháno jako audiokniha) Příjemný detektivní příběh s nenáročnou zápletkou, dobře usledovatelným počtem postav, jež jsou hnány vcelku pochopitelnými motivy a s detektivem, kterému se sice daří všechno, na co sáhne, ale na druhou stranu - o čem jiném by to mělo být? O tom, jak s ním nikdo nemluvil, nic nevypátral a jen tam deset dní okouněl, chodil na ryby a jedl skořicový šneky? To by nás asi moc nebavilo, že ne? Půlku zápletky jsem odhadla od začátku (tleskám si), druhou kousek před koncem (jsem prostě skoro stejně dobrá jako sám Bergman). Osobně oceňuji absenci hektoliktrů krve, zvrácených vraždících maniakálních perverzních úchyláků a taky sympatický, civilní přednes Kristýny Kociánové. Na běhání zn. Ideál.

4 28.06.2018

Ty pseudorealistické ilustrace jsou jedním slovem ohavné. Měl to být dárek pro dceru, ale tohle se menším dětem do rukou dostat nemůže, protože z některých bych nespala pomalu ani já. Je mi záhadou, na koho je tahle publikace cílená, možná na ještě větší nafouknutí autorova konta? (Sérii o doktorovi Proktorovi přečtenou máme.)

3 16.06.2018

Dvě sestry jsou mrazivou výpovědí o osudech rodinu somálských imigrantů v Norsku. Sadiq a Sara, manželé a rodiče, přišli do Norska, aby unikli před občanskou válkou a mohli v klidu a bezpečí vychovat svých pět dětí. Všechno bylo na nejlepší cestě, děti hodné, chytré, rozumně ambiciózní, obzvláště nejstarší dcera byla dívka s velkým potenciálem. Jenže cestou se něco zvrtlo, něco, co nikdo nedokáže dodnes přesně definovat, ale jak ona, tak posléze i její mladší sestra, se postupně přikláněly k čím dál radikálnějšímu islámu, až nakonec jednoho dne zmizely z domova a rodičům poslaly email až z Turecka, kde se chystaly překročit hranice a v Sýrii se připojit k bojovníkům Islámského státu.

Otec se vzápětí vydal dcery hledat, ale najděte dvě dívky, které nechtějí být nalezeny, uprostřed válečného konfliktu...

Åsne není žádná amatérka a začátečnice, její kniha plyne i díky skvělému překladu Kateřiny Krištůfkové. Autentická emailová a smsková komunikaci děvčat s přáteli a rodinou, jejich statusy na facebooku a zprávy na twitteru doplňují vyprávění tak, jak se Åsne podařilo ze zpráv od všech, s nimiž dívky přišla do kontaktu, sestavit. Děj konkrétních jedinců v přesně uměřeném poměru střídají faktické informace o událostech spojených se vznikem Islámského státu a jeho následnou existencí.

Není to příjemný čtení, je to svíravá výpověď o tom, že jako rodiče můžete udělat všechno správně nebo se o to alespoň snažit a stejně to nemusí vůbec stačit. Je to kniha o tom, že radikálové nejsou jen potomky fanatických radikálů a o tom, že jednoduché odpovědi na složité otázky prostě neexistují.

15 14.06.2018

Výborná kniha, vtipná, příjemná, zábavná a zároveň nabitá informacemi, které jsou ale podané tak nenásilně, že si vlastně ani nevšimnete, kolik jich do vás autor zvládne mimoděk dostat. Příjemná kresba, skvělá atmosféra. Už je to jisté, Guy má nového fanouška!

5 12.06.2018

Ne, o příběhu, v němž je tolik bolesti, zklamání, utrpení a zoufalství nemůžu napsat, že byl krásný, skvělý nebo úžasný. To se hodí asi tolik jako narozeninová oslava s frkačkami a konfetami na hřbitově.
Hana je nesmírně lidský příběh - jednání všech postav se dá velice snadno pochopit, protože nikdo není hnaný exaltovanými emocemi, jen těmi prostými, běžnými, těmi, co prožívám já nebo vy. Tak, jak ve skutečném světě, ani tady nenajdete jen zlé nebo jen hodné. A právě živost postav, jejich uvěřitelnost, je to, co Hanu posunuje nad průměr zdařilých románů odehrávajících se ve 40. a 50. letech. Navíc tady nejde o dobu, není to obžaloba ani obhajoba, je to prostě "jen" příběh. Není o koncentrácích, není o vyvlastňování, není o -ismech. Je o tom dobrém i zlém, silném i slabém, vřelém a ledovém v nás. Je o lásce, víře i odpuštění - a o snaze je najít, dosáhnout jich a udržet si je. Zkrátka hluboce lidský příběh o lidech.

25 11.06.2018

Když se sejde Lisbeth Salander s Dexterem na dánském předměstí. Na to, aby kniha zanechala hlubší dojem, je Sus trochu moc plochá (a tím nemyslím její hrudník), zápletka příliš letmo načrtnutá a to, co má šokovat, zaujmout, vzbuzovat otázky a podněcovat morální dilemata mě nechávalo naprosto chladnou. Rychle přečteno, rychle zapomenuto.

2 11.06.2018