Jizi komentáře u knih

I druhý výbor z díla Sarah Andersenové je vtipný, milý a zábavný - prostě příjemná jednohubka, která pobaví. Pokud jste navíc tak trochu asociální introverti se slabostí pro knihy a kočky a je vám kolem dvaceti, připočtěte si ještě jednu hvězdičku navrch.

3 11.04.2018

Podstatně umírněnější pokračování Špinavé práce, které – v mých očích – na svou umírněnost trochu doplácí. Nemá to ten švih, ten spád, tu slinu - prostě už to není ta flitry posetá kosatka. Mytologií se mísí dohromady až příliš, takže koktejl trošku ztrácí na výraznosti, ale i tak je to furt fajn, oddechové čtení, které rozhodně ani v nejmenší neuráží inteligenci a toho si já cením.

"Ty jsi jeptiška?" zeptala se Sophie.
"Ale zajisté, drahoušku, my všechny," odpověděla sestra.
"Jeptišky v mojí škole jsou protivné."
"Já jsem trochu jiná jeptiška."
"Létající?"
"Ne, ale díky za optání." Sestra zamávala křidélky.
"Tak rajcovní?"
"Nevím sice, co to je, zlato, ale líbí se mi, kam tím míříš. Ne, my jsme spíš jako - jako víly."
"Víly?" Otevřela pusu dokořán a ukázala na prázdné místo ve spodní řadě zubů. "Tak to mi, svině, ještě pořád dlužíte prašule za tohle." (s. 205)

5 09.04.2018

Ove - Babička - Britt-Marie, tři skvělé knihy, u nichž můžeme dlouho debatovat, která je nejlepší a proč. A pak je tu Medvědín. Že je to kniha o hokeji nebo že je stejná jako Backmanovy předchozí romány, může napsat jen ten, kdo ji ne(pře)četl. Protože Medvědín je docela jiný a docela jinde. Je mnohem výš. Je to Backman v plné formě a plné polní.
Vyprávění o městečku kdesi na severu, kde dávají medvědi dobrou noc a kde celá komunita stojí a padá na hokeji, se nejdřív jeví jako příběh o vášni, o lásce, o tom, kolik jsme té své posedlosti ochotní věnovat, jak moc dokážeme dřít a co to o nás vypovídá. A ano, je tam hokej, ale klidně ho nahraďte fotbalem, jízdou na koni nebo třeba pletením či šachy. Nejde o to, že je to hokej, jde o to, jak moc je něco tak zbytného vlastně nezbytné.
Jenže pak se příběh začne rozvíjet dál, Backman bravurně přemísťuje pro mnohé autory absolutně nezvladatelné množství postav po šachovnici, kterou snad radši ani nechcete vidět, ale musíte otáčet stránku za stránku, protože cosi vás pohání vpřed. Snad víra, že to nakonec všechno dobře dopadne.
A tak sledujeme vyprávění o životě po životě, o síle stesku, smutku, ale i rodičovské lásky, bezmoci a nejistoty. Backman je mistr emocí a do krátkých obrazů dokáže vyskládat láhve s jejich hutným koncentrátem do výšky, že se až hlava točí.
Ale to není všechno. Nemůže být. Dva lidi totiž udělají největší chybu svého života. A zaplatí za ni, tak jak nás dějiny učí, nakonec mnohem víc ten, komu už všechno vzali. V době, kdy jsme se naučili hashtagu metoo spíš vysmívat než ho brát vážně, je Backmanův hlas jako šlehnutí bičem přes obličej. Tvář po něm pálí a sliny chutnají po kovu.
Vyjmenovat všechny překrásné postavy by stálo příliš mnoho času, mě i vás, co tohle čtete. Místo toho si raději přečtete Medvědín. Není to laskavé ani příjemné čtení, je to čtení palčivé, hrubé, ve své otevřenosti a přímosti kruté. A zároveň tak krásné.
(Audioverze v podání Pavla Soukupa je skvělá. Po dlouhé době jsem nevydržela jen poslouchat a knihu jsem tak částečně slyšela, když jsem nemohla číst, a pak dohltla v papírové podobě... aby mi došlo, že to ona zhltla mě.)

25 04.04.2018

Kombinace humoru černočerného jako peří kanálové harpyje a správně odvážené dávky kulturních stereotypů, dojemnosti a laskavosti. Charlie, čerstvý vdovec a stejně čerstvý otec, beta-samec každým coulem a antikvář najednou zjistí, že kromě toho, že v jeho světě najednou nic nedává smysl, stal se z něj jako bonus ještě pomocník Velkého Smrtě. Nebo že by byl možná Velkým Smrtěm on sám?
Každopádně síly Temnoty se hlásí čím dál intenzivněji o slovo a Charlie Asher bude tím, kdo se jim nakonec postaví - aby zjistil mimo jiné i takové bizarnosti, jako jaké to je, když vám ručně pomůže jedna z Morríghan nebo co všechno se (ne)vešlo do truhlíku paní Lingové.
Moore je pestrobarevný a zabijácky zábavný - jako kosatka posypaná flitry.

12 03.04.2018

Co víc můžete vzít muži než život a co ženě než život, jenž stvořila? A co ještě má takovou hodnotu, že si bez toho neumíme představit své bytí? Co svoboda? Právo vlastnit, právo mluvit, právo se volně pohybovat? A co kdyby vám všechno někdo vzal? Všechno včetně té poslední cetky a tretky a řekl vám, že je to v zájmu vaší bezpečnosti? V zájmu bezpečnosti celé společnosti? Určitě byste křičeli. Jenže co kdyby se to dělo postupně? Jako s onou příslovečnou žábou, kterou když budete ohřívat postupně, nechá se nakonec dobrovolně uvařit, i když vlastně mohla celou dobu vyskočit? A tohle všechno tu už bylo. Tímhle vším už si lidstvo prošlo. Dějiny našeho druhu jsou dlážděné útlakem, násilím, zneužíváním moci, strachu a animální touhy přežít.
Margaret Atwoodová sice stvořila teokratickou dystopickou společnost, ta však nese rysy všech diktátorských režimů minulých i současných, jež vás jen napadnou. A nese i poselství pro přítomnost i budoucnost. Nelze zakrývat oči a odvracet pohled věčně. I když se nám to nelíbí, rovnost pohlaví i v naší vyspělé společnosti zůstává mýtem – muži jsou stále lépe placeni a stále se těší větší a přirozenější úctě. Bílá rasa vymírá a není to jen proto, že ty ostatní mají vyšší porodnost. Trávíme sebe sama. Necháváme se trávit. A necháváme se děsit, manipulovat sebou a ještě za to cítíme vděk.
Příběh služebnice není prostým vyprávěním, nebo možná je, pokud nejste schopni vztáhnout si jednotlivé výjevy k širším souvislostem. Představa absolutního vykořenění, devastace hodnot a změny řádu je nesmírně děsivá, ale ne nereálná.
Skutečně jeden z nejsyrovějších a nejsurovějších příběhů, které se mi v poslední době dostaly do rukou.
(Audioverze v podání Zuzany Kajnarové na mě silně zapůsobila. V protikladu k jejímu výkonu je tu otřesný doslov režírovaný jako konferenční panel, pan Myšička mi potvrdil, že mi posazení jeho hlasu a způsob interpretace textu nejsou ani trochu příjemné a hlasy „z publika“ jsou pak vyloženě amatérské. O dodaném smíchu, potlesku a cvakání klávesnice ani nemluvím, nebýt to do té doby tak strhující záležitost, hodně by to celkový dojem devalvovalo. Už jsem se chtěla One Hot Book v duchu omluvit, nicméně opět nezklamali a aspoň část audioknihy nese jejich rukopis, kvůli němuž se jejich adaptacím raději vyhýbám.)

15 28.03.2018

Být překvapený, že Zibura píše jako Zibura je asi stejně duchaplné, jako si na letní dovolené s CK v Egyptě stěžovat, že písek je horký, moře slané a ani jednou za celý pobyt nebyl dobrý salám.
Ladislavova třetí knížka je v zásadě stejná, jako ty předchozí - a v jeho případě je to jedině dobře. Protože to znamená, že je vtipná, zábavná, místy na můj vkus zbytečně "čtyřdohodovská", ale pořád taková, že jsem se u ní smála nahlas a to se mi stává skutečně jen málokdy.
Tentokrát se podíváme do Arménie a Gruzie, vypijeme obrovské množství vodky a vína, přespíme u celé plejády tamějších obyvatel a dojde i na nějaké ty památky.
Celá kniha je navíc v provedení grafického dua Tomski-Polanski nádherná.
Pokud čekáte demografické údaje a hodnotné informace, kupte si bedekr. Tohle není průvodce, tohle je vyprávění o cestě jednoho mladého muže, který se nebojí v tričku s jednorožcem vyrazit v Náhorním Karabachu na noční lov s partičkou chlapů, kteří vedle něj zastavili na prázdné silnici. A kdo z nás by - aspoň občas - nechtěl mít tolik odvahy, tolik bezstarostnosti a tolik důvěry v lidi a svět a v to, že nakonec všechno dobře dopadne? Lokh lyava!

10 28.03.2018

Skvěle sestavená kniha o neuvěřitelné ženě, jejíž jméno je neprávem opomíjeno. Dagmar Pichové se podařilo útlý svazek doslova nabít informacemi. Úvodní text, věnovaný osobnosti Émilie, následuje překlad samotné Rozpravy o štěstí, jež má i dnešnímu čtenáři stále co nabídnout. I po téměř třech stoletích nám při pozorném čtení může dát víc než stoh knih o seberozvoji. Musíme být jen dostatečně střídmí a zároveň si nesmíme odříkat své vášně a sny, naopak je musíme přiživovat, přičemž tou hlavní, kterou bychom měli opečovávat, je vášeň po vědění. Následná studie pak Rozpravu zasazuje do kontextu doby. Vše doplňuje ještě rozsáhlý poznámkový aparát. Chystanou monografii o Émilii si rozhodně nenechám utéct.

3 25.03.2018

První díl za tři hvězdy, další dva po dvou a bod navíc za přednes Terezy Bebarové.
Úvodní seznámení s hlavní hrdinkou a ostatními postavami, aréna, postapokalyptiké kulisy, záporák i motiv arény mě bavily. Katniss se sice chová od začátku jako zpovykaná slepice, ale mnohé se dá svést na věk.
S postupem děje mě ale čím dál víc fascinovalo, že zjevně v žánru YA je v pohodě povraždit tisíce lidí, dramaticky ztvárnit střílení do sirotků, jejich upalování, mordování mutanty atd., ale víc než pusu si ani v osmnácti dát nemůžete. Protože vraždění, krev a vyhřezlý střeva jsou v cajku, sex už nikoli.
Druhý díl byl pouhou mezihrou mezi prvním a třetím, děj posunul minimálně a posloužil jako nástroj k uvedení dalších postav - potenciálních obětí - na scénu.
Třetí díl a vyvrcholení pak bylo průhledné jak igeliťák na svačinu.
Katniss nám nijak zvlášť nezmoudřela, ale aspoň si dobře vybrala, jen bych teda chtěla vidět tu plejádu úžasných, absolutně nerealisticky dokonalých týpků, kteří by se o takovou kozu józu tak prali. A pokud takoví skutečně jsou, zjevně dělám celý život něco špatně já...

7 20.03.2018

To, co napíšu, bude znít jako naprostý paradox, ale kniha se četla snad až moc dobře. A rychle. Než jsem se stihla vzpamatovat, než mě stihla víc a hlouběji poznamenat, byl konec. A ten je skutečně velmi silný. Vícehlasost ulehčuje čtení, odlehčuje dopad jednotlivých, tragických událostí a osudů krutě poznamenaných výplodem toho nejhoršího v člověku - touhou bojovat, zabíjet, válčit. Tragédie doprovázející operaci Hannibal jsou jen jedním ze střípků nepředstavitelných hrůz, jež slepené dohromady stvořily monstrum druhé světové války. Je to kniha důležitá, je to kniha ve své výpovědní hodnotě významná. Naděje, že se třeba jednou lidstvo poučí z vlastních chyb, totiž umírá poslední.

12 19.03.2018

Zmáťa je zpátky a s ním i jeho malá sestřička Bazalka a je zpátky i Záhada, aby společně vyřešili ještě záhadnější zmizení ryborobolodě tatínka Čičáka. Opět naprosto úchvatné ilustrace, ze kterých oči přechází, a kterých se nemůžu nabažit ani já, ani děti.

3 17.03.2018

Zábavná a napínavá detektivka, která vám dovolí nahlédnout do kuchyně zahraničních dopisovatelů. Faith je ještě relativně mladá britská novinářka, se kterou se život nemazlil a která se rozhodla, že ani ona není vlastně mazlící typ a bez sebelítosti naložila s tím, co má a co jí bylo dáno, jak nejlíp dovede. Je drsná, tvrdá a ostřílená. A je uvěřitelná. Román je všechno, jen ne naivní a nerealistický - při intifádě zemřela spousta lidí a pokud se pokusíte rozkrýt ruský gang obchodníků s dětmi navázaný na izraelské armádní špičky, můžete velice snadno přijít k úrazu s vedlejším, smrtelným účinkem. Novináři a to, jak fungují, jsou popsáni bez růžových brejliček a zkreslených představ á la "mám kauzu". Blundy píše dostatečně dostatečně cynicky (a sama má za sebou dost osobních zkušeností), abyste se aspoň na chvíli doopravdy připojili v baru k bandě ožralých, utahaných a všemožně poznamenaných jedinců, kteří pro nás v mezičase chystají televizní stand-upy z válečných zón a popisují boje v článcích, které přelétáme očima u ranního kafe.

2 17.03.2018

Dlouho jsem četbu Jiných barev odkládala, protože mám Pamuka příliš ráda. Zní to jako paradox? Ale vůbec ne. Když máte nějakého autora skutečně oblíbeného, vznáší se nad každým dalším titulem riziko, že tahle kniha bude ta, která bude blbá a kterou vás zklame.
Tak ještě ne.
Zatím ne.
Témata esejí Jiné barvy se pohybují na rozsáhlé škále od intimních, rodinných okamžiků s dcerou přes niterné hrůzy po mohutném zemětřesení až po úvahy nad díly literárních velikánů. Rozsáhlý je i časový úsek, který výbor pokrývá. K esejím je navíc přiřazený dlouhý rozhovor z francouzského časopisu, povídka a řeč, kterou autor pronesl při přebírání Nobelovy ceny za literatury.
Pamuk nezklamal a v prvé řadě díky (už tradičně) skvělému překladu znovu svým jedinečný stylem baví.

6 11.03.2018

"Mrtví romantici zmrzlí v zákopech
něžným chraptivým hlasem zpívají
nejlepší dílo Ludvíka Beethovena.
Také to byli lidé.
Teď jsou to jenom jména.
Guláš a kvér a řády. Ono to láká.
Ale Beethoven? Beethoven?
Pánové, co je to za vojáka?
Červená, lidská krev v kalužích hasne.
A hvězdy na nebi
jsou cynicky krásné!"
(z Půlnoční mše v dešti, s. 129)

A je úplně fuk, kterou bych vybrala, protože všechny jsou "cynicky krásné", silné, dojemné, imaginativní a tak (jak hned pode mnou píše @ludek.n) přístupné!
Už je to spousta let, co jsem četla Hraběte poprvé a stihla jsem zapomenout, jak geniální byl básník, stejně jako jak tragicky mladý zemřel. Stejně jako jsem si pamatovala jen to, že se mi jeho verše líbily, jak moc mě ale dokážou zasáhnout, to jsem odhadnout nedokázala. Beatnická láska, zdá se, nerezaví.

13 11.03.2018

Stává se mi jen výjimečně, abych se s někým na DK téměř stoprocentně shodla v hodnocení a měla pocit, že už vlastně všechno podstatné napsal za mě. Tentokrát se to jen pár komentářů pod tím mým povedlo @Eremites, takže pouze dodám, že souhlasím v plném rozsahu a napíšu jen pár drobností navíc.
Kdyby se Høeg držel v celé knize toho, co pro mě tak brilantně fungovalo v první polovině, odpustila bych mu i nadliské výkony Smilly a ohraný syžet. Protože mi zprostředkoval svět, o němž jsem měla jen velice mlhavé tušení. Protože jeho popisy Grónska, tamějšího života a svérázu obyvatel svérázného místa planety, mi učarovaly. Magičtěji na mě už působily jen popisy jídla. Snad nikdy jsem ještě nečetla knihu, ve které by bylo něco tak prostého, jako je vaření, popsáno s takovou poetikou. Bavila mě většina postav "před lodí", detektivko-thrillerová linie byla na mě moc překombinovaná a vlastně mě vůbec nezajímala. Ale vůbec. V jednu chvíli už to všechno začalo být prostě jen absurdní, Smilla Nesmrtelná a všechno takové uklopýtané, udýchané, upocené. Jako pardon, ale kdyby se jí chtěli zbavit, tak ji prostě hodí do vody a nazdar, ne? Uklouzla ve sprše a přepadla přes zábradlí, nazdar. Nějak jsem si neuměla představit, jak to mohlo celé vypadat. I to byl nakonec poměrně velký kámen (haha, vnímáte tu paralelu?) úrazu.
A pořád mi v hlavě vyskakoval Deception Point od Browna - nicméně ten vznikl až celých deset let po Smille, takže jestli se někdo od někoho inspiroval, je jasné, kdo a od koho.

9 18.02.2018

Kronika jednoho místa a jednoho času, freska osudů, barvitá mozaika doby. Na východ od ráje má všechno, co má román mít, aby vás dokázal zcela ovládnout, uchvátit, vtáhnout do sebe a vy jste po celou dobu s hrdiny žili, dýchali, dívali se jejich očima a slyšeli jejich ušima. Jejich trápení vás budou drásat, budete je milovat i nenávidět, budete jim chtít pomoct, budete jim chtít napovědět, zatahat je za rukáv, zakřičet na ně, zatřást jimi. A celou dobu budete vědět, že vás nečeká žádný happy end, protože tahle kniha, ta je prostě příliš skutečná a život, to jsou spíš tisíce drobností, malinkých vítězství a drobných proher, než obří dramata vhodná spíš pro divadlo a současnými autory tak často rozehrávána jen na efekt. Tolik knih, které jsou dneska označovány za bestsellery, a které se na nás valí ze všech koutů internetu (a které jakoby v určitý okamžik četli téměř všichni), působí vedle skutečných literární děl jen jako mýdlová bublina - v jednu chvíli nádherně duhová a efektní, ale za okamžik - puf - a jako by nikdy ani nebyla. A bublina je jedna jako druhá. Jsou to deriváty románů jako je právě Na východ od ráje, jež v sobě skrývají naprosto jedinečnou výpověď - o jedné době a lidech, kteří v ní žili.

Timšel.

(Díky panu Rímskému za nádherný přednes.)

16 18.02.2018

"... A byly to verše
(ne první, ale takové,
které pronikly do ryzího vědomí." (s. 162)

Málokdy se mi stane, že narazím na knihu, při které zapomínám dýchat, na knihu, která ke mně promlouvá tak zblízka, že se až srdce svírá. Imaginární svět Robayna pevně svazuje s tím skutečným, z jeho obrazů kanárské krajiny sálá horko a tříšť mořské vody visí ve vzduchu a bez ohledu na to, kde jeho sbírku budete číst, budete teď a tam s ním a uvidíte slunce odpočívající v kočičích očích.

"Četl jsem a četl.
A v té četbě
se čas vracel
do pohřbeného kamsi
a do bezčasého času,
Ve tmě lampička
hotelového pokoje
střežila pouze
okamžik, jenž plál,
náhlý granát, a hasl.
A všechno byla četba.
Já sám byl čtený časem." (s. 166)

"A každou noc se utvářel, pomalu,
v rozechvění nebes, rukopis.
Noc plná živin, noc k pití litá,
temnota hvězdných hltů
v pohroužení. A hltal jsem
a pil tu knihu, ta písmena,
až jsem užasl na černém nebi
a dohmátl na žlutý blesk." (s. 172)

3 10.02.2018

Tahle kniha trpí ppp - a nemyslím tím poruchu příjmu potravy - patetičností, plytkostí a překladem. Stejně jako - předpokládám - drtivou většinu dalších, kdo po titulu sáhnou, i mě zlákala oblíbenost TBBT a postavy Raje, kterou Kunal ztvárňuje. Žel bohu je "Můj přízvuk..." dalším smutným důkazem toho, že na přísloví o ševcích, kteří se mají držet svého kopyta, je stále přehršel pravdy. Kunal zjevně usoudil, že když je slavný herec, může být i dobrý - nebo, jak se z textu zdá dokonce výborný (sic!) - spisovatel. Není. Není ani jedno. A to, co vyplodil, je už zkraje února adept na nejhorší knihu letošního roku. Gratuluji k nominaci!
"Můj přízvuk..." je cosi mezi paměťmi, motivační knihou a urputnou a naprosto nefungující snahou o komedii. Kunal vzpomíná na dětství, dospívání, odchod na studia do Ameriky, na seznámení s manželkou a na svatbu. Hm. Trochu málo. Nebo aspoň v tom duchu, v jakém je to podané. Jo a taky na holky, ty mu sice ve chvíli, kdy je ve Státech, časově absolutně nesedí, ale na to se*e Bílej Tesák. Hlavní je, že se dozvíte, jak je Kunal citlivý, jak je emotivní, jak pláče, jak píše (otřesné, resp. otřesně přeložené) básně a písně, jak bylo těžké zapadnout, jak bylo všechno těžké, ale on, protože je to ON, vyzbrojen moudry svého milovaného (ach ach) otce, se s tím vždy dokázal poprat, narazit na skvělé přátele a vzít si ex-miss Indie, jež nechodí, ale pluje, jež je dokonalá a on, on není, ale i tak... ach ach... (na tomto místě se uživatelka utopila v patosu a text končí).

Překlad je posledním hřebíčkem do rakve, takže ještě něco málo k němu. Kromě toho, že je plný anglismů, šroubovaných vět, nadbytečných přivlastňovacích zájmem a perliček typu "...ohňostroje...odpálené vašima vlastníma dvěma rukama." (s. 228) - whow, tak ještě že ne třema, že jo nebo třeba: "Zbláznit se můžu taky ze zvyku žen se žabkami na nohách." (s. 207) - a kde je ten zvyk? Ehm. Extrémně rušivé jsou pak z textu jak vidle z hnoje trčící vulgarismy - překladatel s redaktorkou zjevně usoudili, že když je to zábavná kniha, našviháme tam nějaký ty hovna, prdele, sračky, šukání a já nevím, co ještě, dyť je to, přece, haha, taková bžunda, když máte plnou stranu patetických lyrických výrazů, a pak to rozstřelíte nějakým tím sraním, ne? Hahaha. Ne. Fakt ne. Ass nemusí být nutně prdel a neumím si představit, že by si někdo mohl o Hawkingovi myslet, že bude "čurák" (s. 196) - o co, že v originále je prick. Jenže, milí zlatí boubelatí, prick není jenom čurák. A mohla bych pokračovat, ale nebudu, protože mi to akorát zvedá tlak.

Ztráta času, ztráta peněz, ztráta energie. Tohle prostě číst nechcete.

5 07.02.2018

Krásné, lehkou rukou psané čtení o těžkých věcech. Nazdar, vitamíne není klasický příběh s klasickou zápletkou, nečekejte to, abyste nebyli zklamaní. Vyprávění klouže jako kýl lodi po klidné hladině, voda pod ním je ale temná a svíravá. Objevují se tu naprosto zásadní otázky o mezilidských vztazích: lze odpustit? A lze zapomenout? A co když si ten druhý pamatuje docela jiné věci, než vy? Co když každý vidíte svět úplně jinýma očima než vaše okolí?
Není to kniha o Alzheimeru a není to prvoplánový, slzopudný doják. Je to možnost žít rok s vypravěčkou, které se nestane nic zásadního, která může být mnou nebo vámi, která vede obyčejný život, které někdo zlomí srdce, která má nemocného tátu a která se snaží nějak s tím vším žít dál a nedělá z toho vědu ani drama. A přitom se dívá kolem a píše si, co vidí a co se jí honí hlavou.
I kdyby pro nic jiného, tak pro - pro mě - zásadní myšlenku o rozdílnosti paměti a pro scénu na baseballovém hřišti, se tahle kniha stává nezapomenutelnou. Protože to je to, co nás dělá námi - vzpomínky. A když nám je někdo vezme... co pak? Co z nás zbude?

7 29.01.2018

Kniha na kterou je dobré mít dostatek času, abyste ji mohli přečíst naráz. Hlavně od toho nečekejte příběh, děj, vyprávění. Je to kniha náročná na pozornost, ale pokud jí ji věnujete, dočkáte se velkého literární zážitku.
Kaddiš za nenarozené dítě je litanie, elegie, zpověď, je to horečnatý výron slov a emocí, téměř bez teček a téměř bez odstavců. Je to splašený kůň emocí a proudu myšlení, jsou to výjevy a obrazy, jsou to doznání a střípky paměti. Je to otevřené zavržení náboženství, odsouzení škatulek rasy, vyznání i národnosti. Je to bolest dětství, bolest ponížení, bolest z prázdna a neuskutečnění. Je to výkřik toho, kdo se narodil, aby byl něčím, čím být nechce, čím se být necítí a čím být nikdy nehodlá. A stejně tím být musí.
Je to o ženě v červeném županu s holou hlavou usazenou před zrcadlem.
Je to pozvánka do mysli někoho, kdo prožil a přežil peklo, aby se ocitl ne v životě, ale v čekání na moment, kdy si konečně perem vykope v mracích hrob, ten samý, na nějž mu dali v Osvětimi krumpáč.
"A má žena se cítila, jako by ani neexistovala; protože se narodila jako židovka, nemá právo na žádné vlastní pocity, na žádné vlastní myšlenky, ale může mít jen myšlenky a pocity židovské." (s. 96)
"...z tohoto hlediska je úplně fuk, jestli jsem, nebo nejsem žid, ačkoli v tomto ohledu je židovství nepochybně velkou výhodou, a z tohoto hlediska - rozumíš, co říkám?! řval jsem - pouze z tohoto jediného hlediska jsem ochoten být žid, výhradně z tohoto jediného hlediska pokládám za štěstí, dokonce mimořádné štěstí, ba za milosrdenství - ne to, že jsem žid, protože na to já kašlu, řval jsem, kašlu na to, co jsem, ale to, že jsem jako ocejchovaný žid mohl prožít Osvětim a že skrze své židovství jsem přece jen cosi prožil, pohlédl jsem čemusi přímo do tváře a vím, jednou provždy a neodvolatelně vím něco, z čeho už neslevím, nikdy, rozumíš?" (s. 142)
(Klobouk dolů před Danou Gálovou, brilantní práce!)

2 28.01.2018

Když se Muhammad Šukrí setká s Ibn Battútou v Maroku v zimě na přelomu roku 2010 a 2011, vznikne příběh dvacetiletého Lachdara. Énardův román je spirálou bezútěšnosti a zoufalství, které čeká na tolik mladých Arabů, a s nimiž se tak či onak musí vypořádat. Stejně jako tangerský rodák Šukrí, i Lachdar se setkává s životem na ulici, nicméně na rozdíl od ikonického rodáka vlastním přičiněním a jen letmo. Postupně, docela jako další věhlasný Maročan, středověký cestovatel Ibn Battúta, projde několika (symbolickými) zastávkami, aby skončil na opačném břehu, v opačném a přesto nepřevráceném světě. Konec knihy je symbolikou extrémně nabitý, kdy Lachdarova španělská láska, arabistka Judita, onemocní a ztratí zájem nejen o svého milence, ale o vše, co ji do té doby bavilo - tolik se podobá nemocné Evropě, která už nemá sílu a chuť poznávat svět kolem, chce se jen uzavřít ve svém pokoji a skomírat - a jeho přítel, Bassám, jenž představuje natolik velkou nejistotu a potenciální nebezpečí v podobě radikálního islámu a fanatismu sahajícím po násilí, že Lachdar raději, než aby čekal, koná.
Velkým plusem knihy je zdařilý překlad a konečně pořádně přepsaná jména a výrazy.
Mínusem je jistá šablonovitost děje, postav a situací, jimiž si musí projít.
Přesto je to výrazné dílo, které mě rozhodně přiměje, abych si autorovo jméno zapamatovala.

7 28.01.2018