Jizi komentáře u knih

"Je to tak jiné a zvláštní, rozdílné pocity v rozdílných podmínkách (výsledek mé rozpolcené povahy, mé nebo naší, proboha, přece nemůžu mluvit za všechny, co chtějí nahoru!). Euforie, nadšení a jistota (oho, tolikrát ztracená, prokletá a opětovně vzývaná jistota) v rozloženém spektru slunečního svitu, který se odráží od zrcadlových brýlí, ta pohoda krásných (a třeba těžkých) výstupů bez komplikací a bez problémů... A na druhé straně beznaděj, nenávist (ano, i nenávist!), zaklínání "již nikdy více", škrábání vlastního dna plechového kastrůlku s připálenými vajíčky na dně - pátrání po vlastních limitách (sic!), podávání důkazů o vlastních schopnostech." (s. 55)

Filek Šilhan žil a lezl. A tohle je kniha jeho sebraných textů, nad jejíž podobou neměl žádnou moc, protože jednoho slunečného dne krátce po začátku roku 2001 skončil jeho život v průrvě alpského ledovce. Je to kniha, kterou čtete s vědomím nevyhnutelného konce - a čtení je to kvůli tomu místy o to smutnější, oč energičtější a zábavnější Filip na vás ze stránek pomrkává.
Cesta do hor je necenzurovanou, autentickou výpovědí o obrovské lásce a vášni, kterou (horo)lezci ke skalám chovají. Nemusíte (tak jako já) rozumět všem římsám a frendům a osmám, aby vás popisy výprav strhly a nenechaly vás na pochybách, že tenhle kluk do toho šel naplno.
V záplavě mizerných a ještě mizernějších sportovních knih, které plní pulty, je tohle jako nebroušený diamant.
(Jak smutné, že patetické existence se tu plácají desítky let a kluci jako on dostanou tak zoufale málo času.)

6 27.04.2020

život je zatím milosrdný
má práci s uhlovodíky
někde jinde

všude na hřišti se po zápase
válí chemie
kudy život projde
tam nechá spoušť

dítě pláče ve vedlejším pokoji
život mu montuje zuby

ach bože život je tak blízko
a čenichá
(s. 23)

Zkraje jsem nevěděla, nebyla si jistá, nedokázala se naladit, sladit. První vlna mi utekla, druhá taky, ale na třetí jsem se začínala chytat a pak jsem se vezla s velkou radostí.
(A graficky je kniha jedna velká krása.)

dálnice

dálnice je páteř státu
posetá chmýřím hubených jedlí
a billboardů

oťukáváme se od humpolce
v káefcéčku devět křížů
už si říkáme křestním

není pravda že země je rozdělená
dálnice je nová koncertní síň
večerem duní basa kol
tenory sedanů

až bude nejhůř
sejdeme se tu
prosvítíme kosti lesa

cesta za brnem je dlouhé loučení
na mokrý asfalt padají konfety blinkrů
některá auta se objímají
(s. 52)

5 18.04.2020

Prázdní lidé v plném vlaku. Všichni uvažují stejně (o ničem), všichni mluví stejně (o ničem), všichni jsou mladí, zdraví, perspektivní a všichni jedou jedním nočním vlakem z Paříže do Amasteru - tenhle prvek je tu nejspíš jen proto, aby mohla Polona říct, že nepíše jen povídky (spoiler i tohle jsou povídky - plus teda ten vlak, který postavy "spojuje"). Stejně dobře by mohli sedět ve stejné kavárně nebo u výběhu želv. Hm.
Buď lesk knihy ta těch necelých 20 let dost zmatněl nebo toho roku ve Slovinsku nikdo nic dobrého nenapsal... Tohle byl proste motoráček prodrncalo to kolem a ani vítr to pořádně nerozfoukalo.

1 17.04.2020

Máme moc rádi kladné hrdiny, hrdiny s velkým H, kteří překonají slabost a pochybnosti (ty mít musí, jinak se s nimi nedokážeme ztotožnit) a nakonec nám ukážou, jak by se správný člověk měl v mezní situaci zachovat.
Jenže takhle to v životě moc často nechodí. Jistě, máme své hrdiny, kteří nám jdou svou odvahou příkladem, ale v porovnání s počtem bezejmenných duší, které světem prošly a zase z něj odešly, aniž by se na jeho běhu z pohledu Velkých Dějin zásadně podepsaly, jsou miliardy.
Prak je jedním z příběhů, který nám odmítá naservírovat hrdinu bílého či černého, sem tam s cákancem šedivé - ne, ústřední postava je velmi, velmi šedá. Ve své uvěřitelnosti a civilnosti jsou jeho osudy strhující a jeho jednání tak pochopitelné. Právě v oné obyčejnosti, v tom, jak - ano, tohle se skutečně mohlo stát a možná se to i dělo - tkví kouzlo Praku, které mě naprosto strhlo.

Viděli jste někdy kočku zahnanou do kouta? Ví, že nemá nejmenší šanci, možná i ví, jak proti mnohonásobně větší a silnějšímu nepříteli vypadá legračně a když si uvědomí, že nemůže utéct - že už skutečně nemá kam - přitiskne uši k hlavě, vycení zuby a začne syčet. Je to krátké a dramatické a často patetické gesto odvahy.
Marek L., náš hlavní hrdina, se podvolí nátlaku ze strany gestapa a začne přepisovat německé novinové články do češtiny. Pro okolí je kolaborant a srab, pro manželku je kolaborant a srab a sám pro sebe je kolaborant a srab. Po odchodu ženy a zpřetrhání vazeb na rodinu a kamarády, mu nezbývá nic, než výčitky. Jenže pak se Marek ocitne zahnaný v koutě své vlastní hlavy a prosmýknout se nemá kudy. Sklopí uši k hlavě, vycení zuby a zasyčí...

12 14.04.2020

"Prý v ráji húrisky jsou, plné krás,
tam mléko, strdí, víno v každý čas -
tak proč bych nepil víno, nemiloval krásky,
když nakonec to stejné bude zas?!"
(s. 52)

Bravurně sestavený výbor z díla jednoho z největší velikánů, které kdy nosila zem, v úžasných překladech doplněný přepisem skvělé přednášky našeho předního odborníka Jana Rypky a studiemi Evy Štolbové, jež má na svědomí většinu ve výboru uvedených překladů (jaký génius a jaká zvůle minulého režimu!), a Jiřího Bečky, jenž navíc celý výbor k vydání připravil.  

"Do ouška kolo nebes zašeptá ti:
- Tajemství Osudu snad chtěl bys znáti?
Kdybych mělo moc nad svým vlastním kroužením,
samo sebe bych spasit chtělo od závrati!"
(s. 61)

Bez ohledu na to, zda právě pro vás bude Chajjám básníkem pesimismu nebo budete v jeho rozverných, kacířských verších nacházet optimistické tóny, tento výbor by vám rozhodně neměl ujít. Jsou verše plné tak velké životní moudrosti, že kdybychom si ze čtení odnesli byť jen zlomek, budeme poslední stránku otáčet o tolik bohatší.

"Jako nejlepší tvůj kamarád dám ti radu:
neboj se nebes, točících se bez řádu a ladu.
Usedni v koutku svého dvorku spokojenosti
a pozoruj ten svět a jeho maškarádu."
(s. 112)

1 13.04.2020

Výrek

Dnes žádné plyšové teče,
krouhá to do tmy vším ostrým,
co se namane. Ráno mladý kos
zíval do světa a vypadal
jak tmavý kosatec než praskne.
A pozdě odpoledne, tak po páté,
přilétl na štít a opakoval to.
"Co nevidíš, na to nemyslíš,
a to, co vidíš - na to jako bys vzpomínal.
Já s tebou neumím žít."
(s. 75)

Některé více, jiné méně, některé hodně, jiné vůbec, někdy jen kousek, jindy všechno, tuhle jen slovo, onde celé řádky.
Ale pořád mnohem víc ano než ne.

2 12.04.2020

Přestože o tom už pěkných pár minut uvažuju, nedokážu přijít na to, komu je tahle kniha určená.
Ženy, které si těhotenstvím, porodem, šestinedělím a následující nekonečnou řadou nedělí, jimž okolí už nepřisuzuje větší váhu a které s to větší vahou dopadají na matky samotné, neprošly, tohle nemají absolutně šanci pobrat (to není machrování, tak to prostě je). Ženy, které už tohle mají za sebou, vědí, že tohle je prostě celé tak přitažené za vlasy, že to snad autorka ani nemůže myslet vážně (osm dní po porodu zvažovat sex s cizím člověkem? Helen podle všeho dítě má, tak musí vědět už jen to, co a odkud odevšad z člověka v téhle fázi teče... a že poslední věc, na kterou byste měli byť jen pomyšlení, je sex).
Hlavní hrdince, třicetileté Rachel, se podařilo během jediného setkání s první láskou, s níž se neviděla 15 let, otěhotnět (vnímáte tu originalitu? Jo? Protože já mám na tenhle motiv už tak strašnou alergii, že ve mně vyvolává touhu knihám, v nichž ženy na jeden zásun těhotní jak na běžícím pásu, udělat něco moc moc ošklivého...). Je rozhodnutá onomu muži o dítěti neříct (základní premisa jinak podle všeho racionální, vzdělané, empatické ženy je, že by o ni a dítě stejně nestál a navíc se ucházel o skvělé pracovní místo a co kdyby ho dostal? To by se o něm přeci mohl postarat, teda pardon, jsem se spletla - to by mu to přeci mohla překazit! WTF??) a všechno zvládnout sama.
Dopadne to tak, jak očekáváte - nezvládne to vůbec. Má sice milujícího otce, milující nevlastní matku, milující, starostlivé přátele, ale k čertu s nima. Rachel radši půjdu s pětitýdenním miminem k cizí holce, kterou právě potkala a tam se vožere. Jako vážně. A rozhodně ne poprvé.
Rachel totiž utrpí trauma při přirozeném porodu (wtf2 - znám opravdu děsivé množství žen, kterým se na duši i těle velice, velice neblaze podepsal lékařsky vedený porod a následná "péče", neznám ani jednu, kterou by zdevastoval porod přirozený, vlastně jsem až doteď o něčem takovém neměla ani ponětí... Tohle fakt existuje?), jenž skončil příchodem zcela zdravého miminka na svět, aniž by na její tělesné schránce zanechalo nějaké zásadnější stopy.
Rachel se nicméně od tohohle okamžiku začne chovat jako totální magor. Tvrdí, že miminko vůbec nespí (podle všeho spí docela dost - nebo normálně, soudě dle osobních zkušeností), že má problémy s kojením a zároveň si odmítá nechat od kohokoliv pomoct, téměř od prvního týdne chlastá, nechává miminko samotné doma a běhá po venku, ztrácí kontakt s realitou a celkově se chová jako absolutně nezodpovědný jedinec, který by měl mít na starost maximálně dřevěnýho kačera a ne mimino.
Takže zpátky na začátek: Pro koho je tahle kniha vlastně určená? Totiž: netuším, jak by mi ve chvíli, kdy jsem se sama probděla se řvoucím dítětem až k halucinacím a opravdu nepěkným  myšlenkám, mohlo pomoct čtení o ženské, které vědomě ubližuje vlastnímu dítěti. To je totiž téma, na které jste ve chvíli, kdy máte sami mimino, nesmírně citliví (na tom se asi shodneme). Stejně tak nechápu, co by mi v době, kdy jsem děti neměla, mohla tahle kniha dát? Že je porod a mateřství absolutní peklo? Aha, tak to chceš!A co mi mohla dát teď? Eeeeee... býlý?
Takže tu pochválím překlad a velice, velice vtipnou a zdařilou obálku. A půjdem zase o dům dál.

3 12.04.2020

Na začátek si uděláme malý pokus - jaké emoce ve vás vyvolává následující věta?
"No jo, jenomže v realitě ve svém srdci jdu místo romantickou japonskou zahradou s růžovýma sakurama jenom smutným osamělým korytem vyschlé řeky, kde už dokonce ani při oblevě mého zmrzlého srdce nepotečou žádné  potoky slz, nýbrž jenom hořké sliny mých nenarozených dětí, a cíl, který mě čeká, není hebký načechraný domácký pelíšek, ale oprýskaný turistický ukazatel nabízející volbu mezi dvěma studenýma polňačkama na kamenitém, větrném konci světa, z nichž jedna vede krajem s otrávenými jablky a ta druhá vyprahlou pustinou k příslibům, ke kterým nikdy nemusím stihnout dojít a které se dost možná nikdy nenaplní." (s. 379)

Jste inspirování? Nadšeni? Uneseni hloubkou myšlenek a poetikou jazyka?
Pak můj komentář ignorujte, přimyslete si, kolik chcete hvězd a šup do krámu pro knížku!

Pokud jste se už jen z téhle věty otočili naruby, bacha na to, tohle možná nebude čtení pro vás.
Pro mě teda rozhodně nebylo.

Ano, autor zvládl objet celý svět na kole, stopem, autobusem, přeletět letadlem a čtyři měsíce (plus mínus autobus) se plavit po jihoamerické Napo a pak i po Amazonce. Zjevně o tom psal blog a pak mu v Albatrosu v rámci vlny rozpoutané Ládíkem Ziburou, na níž se svezl každý, kdo někam šel nebo jel, čím bizarnějším způsobem, tím lépe, ten blog vydali.
Kdo čeká nějaké poznatky z cesty, bude zklamán. Na ty pro velké myšlenky a pravdy nezbylo místo. Z bezmála čtyřsetstránkové knihy mě opravdu bavila jen pasáž z Aljašky a to ještě jen místo, kde se autor snažil přebrodit divokou řeku i s kolem. Tam bylo vidět, že potenciál tu je, leč se totálně utopil v neskutečném množství balastu a takového klišé, že jsem ke konci pojala podezření, že si z nás Balga dělá celou dobu ukrutnou prdel a skvěle se baví tím, jak rádobypoeticko hlubokomyslnou sračku vyplodil a jak na to bude balit holky.
Když bychom text osekali od toho neskutečného množství rozjímavých větiček, zbudou nám tři roky ve společnosti chudáka zlomého ukňouraného svedého opuštěného (pasáže, kdy s autorem pláčeme nad ztracenou láskou, nad zlomeným srdíčkem a nad tím, jak je svět chladné místo), který je téměř nonstop v lihu (kniha by se totiž mohla klidně jmenovat S alkoholikem na kole a kajaku kolem světa a komu vadilo, že Zibura leje v Arménii, Balgovi se vyhne obloukem)/ je sjetej/sjetej a v lihu a zároveň nesmírně poeticky ohne všechno, co se hejbe a ohnout se nechá, případně o ohejbání aspoň (poeticky!) sní. Do toho, asi aby vyvážil tu hlubokomyslnost, máme pravidelnou dávku defekace, její kvality a podoby a nadávání na zkaženost konzumního světa a jeho tupých a nudných obyvatel, loutek, které se nechávají manipulovat systémem.
Ehm.
Po prvních pár stránkách mě napadlo, že takhle by psal Jan Němec, kdyby neuměl psát.
O množství hrubek ani nemluvě (korektorka by měla vrátit honorář - slunce vychází s malým s, měsíc svítí s malým m a mně a mě nestřílíme od boku...)

Já zůstanu u Zibury, na tohle jsem buď moc stará a cynická nebo jsem holt ta loutka uvízlá v tenatech materialismu, co hloubku svobodného ducha českého wannabe Kerouaca prostě nedokáže ocenit.

10 08.04.2020

Poslední díly -logií to mají od samého začátku těžké. Musí - nebo se to od nich alespoň očekává - všechno (do)vysvětlit, neexistující uzlíky svázat, existující dotáhnout, vypořádat se s postavami a situacemi, do nichž je autoři stihli dostat a kde je naposledy zanechali.
A Jantarové kukátko to rozhodně nemělo lehké.
Protože to je v zásadě pohádkový příběh, nemůže chybět uvazování a utahování každé jedné nitky, takže se dočkáme závěrečné bitvy, velkých gest i velké lásky.  A protože to je všechno, jen ne pohádkový příběh, je tu snad každá podoba bolesti z loučení, je tu odvaha z přesvědčení, je tu statečnost pramenící z pevného charakteru, kterou bychom chtěli disponovat asi všichni. Pullmanovy Temné esence sází na dobro v nás, na to, že se nakonec všechno převrátí na světlou stranu Síly. Věří, že konec nepřijde a že když budeme chtít, budeme vždycky spolu, byť třeba ne tak, jak bychom si přáli ze všeho nejvíc. Je to oslava rozumu a zvídavého ducha. Je to kniha vybízející k vzájemnému chápání, k tomu, abychom k jiným světům přistupovali s otevřenou myslí a srdcem a žili, dokud můžeme. Je to útěšný příběh.
Pochovejme své deamony. Všichni je máme. A vyprávějme!
 
Kdo nenašel odpovědi, nečetl pozorně.

A kdo si nepřečte pozorně zadání, dostane za pět.

6 04.04.2020

Zahrajeme si hru: Do jaké míry myslíte, že vás definuje vaše DNA? A na co všechno má vliv? Co třeba schizofrenie? Výška? Barva očí? A co takhle schopnost se učit? Doba, kterou strávíte ve škole? Anebo paměť na obličeje?

Behaviorální genetik Robert Plomin strávil celý život bádáním o tom, do jaké míry nás determinuje naše DNA, jak moc se o našem životě rozhoduje v momentě prvního buněčného dělení. Výsledky, k nimž dospěl, jsou v některých případech překvapivé (nicméně zcela logické, pokud se vám teda nepříčí samotná premisa), v jiných potvrzují to, co už tak nějak víme.
První část knihy je povídavější, pro laika přístupnější, v té druhé už se od vás očekává, že nějaký ten mozkový závit zapnete.
V duchu amerických populárně naučných knih vám bude kdeco několikrát zopakováno (protože čtenář je debil a co kdyby to náhodou nepobral ani napodruhý nebo napotřetí), což mi ve finále vadilo podstatně míň, než zbastlené poznámky čítající desítky stran.
Nešťastný je u nich už sám formát, kdy nejsou značené nijak - číslem nebo alespoň nějakou značkou - a vy tudíž nemáte tucha, jestli je nějaký údaj dále vysvětlen (u pár je to výslovně řečeno, ale skutečně jen u pár). Poznámku si zařazujete podle úryvku textu na určité straně - čili listujete pořád nakonec a koukáte, jestli náhodou něco není dovysvětleno. Zkraje navíc zařádil šotek a neodpovídá číslování stránek a v celých poznámkách pak nesedí části citovaných vět - buď překládal poznámky někdo jiný nebo je tam použita verze překladu před redakcí, jiné vysvětlení mě nenapadá. 

Pokud vás zajímá, jestli má cenu platit dětem drahé soukromé školy nebo proč na vás jako na rodičích, pokud tedy děti jen tak z plezíru denně neřežete kabelem od žehličky, vlastně zas až tolik nesejde, Plominova kniha pro vás má odpovědi.

1 22.03.2020

"...dál krvácela, navíc měla mrtvý vývod tlustého střeva, stomii. Vypláchli jsme břicho, teklo to všude a nikde. Přešili jsme stomii a původního Hartmanna, který byl vysoko, jsme přešili na loop stoma. Bude se to lépe zanořovat. A to nevadí, že tomu ne všichni rozumíte. Taky koukáte na Dr. House, kterému občas nerozumí ani doktor,  a nevadí vám to. No ne?" (str. 45)

Vždycky jsem chovala nesmírný respekt vůči všem zdravotníkům, kteří svému povolání nezasvětili jen život, ale i duši. Netuším, jestli se nesmírnost dá stupňovat, ale po přečtení Nebe nad Jemenem v to doufám.

Literární stránku hodnotit nebudu, je to prostě zpráva o tom, jak vypadá taková mise s lékaři bez hranic, jak tihle lidé žijí, fungují, jak uvažují, jak se chovají, co je čeká, čemu musí čelit a jak se s tím vypořádávají. Je to civilní, lidské, místy vtipné, jinde smutné. A jsou tu toho skvělé fotografie.

Sice na mě s postupem textu bylo té rozvernosti už moc, vtípky začaly působit lehce násilně, některé pasáže jsem nepochopila vůbec (řetízek) a zprasená odborná revize textu mi rvala žíly (když něco dělám, dělám to pořádně), ALE to, proč to pan Šebek nejspíš celé dělá, se rozhodně povedlo - dneska jsem nastavila trvalý příkaz na konto MSF. Protože to, co s kolegy dělají, to je prostě úžasné.

3 22.03.2020

Čas nikdy neumírá,
kruh není kulatý.
(Před deštěm, 1994)

"...a knížku, kterou napsal kluk o vesnici kousek od nás, jmenuje se to Kolem Jakuba, to je ten rybník cestou..." odpovídala sestra na dotaz, co jí přinesl Ježíšek. Představila jsem si další samonákladem vydaný bizár lokálního nadšence.
Jak jen jsem se mýlila!
Kolem Jakuba je pětice (místy trošku zbytečně násilně) provázaných povídek, jež spojuje tíživá, hutná a tím správným počtem správných slov na správných místech zbudovaná atmosféra, která zachycuje okamžiky dějin, momenty, ze kterých se svírá srdce i dech. A vy jen v duchu prosíte, aby aspoň tohle dopadlo dobře. Aspoň tohle!
Jenže takhle to zkrátka nechodí, život není peříčko ani hasičský bál a od samého začátku, kdy uvidíte letopočet 1639, víte, že tohle nebude lehké, usměvavé čtení.
Z pohledu dějin zanedbatelná dramata malých lidí, kteří se přimotali k okamžikům zásadním anebo taky vůbec ne, opakující se motivy toho špatného, co v sobě máme do jisté míry všichni a někdy to zkrátka převáží (a třeba i s pocitem, že je to oprávněné a že si to ten hajzl zasloužil!). Strach, bolest, rodná zem, smutek, láska, rodina, vzpomínky... A čas se kolem nás nezadržitelně valí, i když bychom ho kolikrát chtěli zoufale chytit za šosy a držet a nepouštět, ještě aspoň chvíli, prosím... A lidé mizí a přicházejí další a další a přestože se mění kulisy, rozměry šachovnice zůstávají stejné.

Za mě zcela oprávněná nominace na letošní magnesii literu.

16 22.03.2020

Jan Němec hodně a rád čte a nebojí se vám do dokázat.

Jestli jsem si k Opuštěné společnosti Erika Taberyho napsala něco ve smyslu, že by jeho kniha mohla mít klidně podtitul "Z lásky k Masarykovi, z lásky k Havlovi", mohlo by na té Němcově stát: "Z lásky k jazyku, z lásky ke slovům" aneb o tom, jak jsem se nechal unést vlastním géniem.

Málokdy se mi stává, že toho o nějaké knize přečtu pomalu víc, než kolik čítá titul samotný. U Možností milostného románu by se mi to nejspíš stalo, nebýt to román natolik rozsáhlý... A přestože musím v zásadě souhlasit se vším, co o něm Honza Heller napsal na iLit, nebyla jsem a nejsem schopná se přimět, aby se mi ta kniha líbila, aby mě bavila, aby mi přišla zajímavá. Tam, kde jsem se u Énardova Kompasu přiklonila k tomu, že mě ty exhibice znalostí a intelektu vlastně asi baví, tady se to převáhlo na druhou stranu. 
Možná je to tím, že se Němcovi povedlo přesně to, co zamýšlel (?) a vytvořil antihrdinu tak živého, že jsem zkrátka nemohla jinak a nějaký vztah jsem si k němu prostě musela vytvořit a spolu s ním i nějaký ten názor. A pro mě je zkrátka literární Janek onen muž, který se upaluje v zrcadle. A jak píše Petříček Sellier, ty prostě nikdo nemá rád.
Schopnost exploatace vlastních zkušeností a zkušeností lidí kolem nás patří nejspíš do nezbytného autorského arzenálu, nicméně sled navštívených míst, obývaných bytů, pohlavních styků a vypitých capuccin mě zmořil ještě víc, než autorovo mentorství a situace, které existují jen proto, aby bylo možné někoho o něčem poučit, dát najevo svou poetičnost a dramatičnost v jednom (setřeme slzy i sperma jedním kapesníkem, jsme přeci ekologové třetího tisíciletí!) ideálně ve velmi umělecky vyznívajících větách, jež jako by se v textu vyskytovaly jen proto, že jsou prostě pěkné.
Jednou z charakteristik, které kritika románu připsala, je to, že vás nenechá chladným - ať už budete nadšení nebo ne a to je svatá pravda. 
Dějiny světla mě uhranuly. Tady jsme se s Janem rozešli záhy poté, co jsme se dali do řeči - zjistili jsme totiž, že mluvíme úplně jinými jazyky. 

8 20.03.2020

Eleanor. Zvláštní, trochu podivná, možná až nepříjemná, na první pohled nepříjemně stereotypní single třicátnice trávící víkendy s pizzou a vodkou.
Eleanor. Poznamenaná, poraněná, nikdy neošetřená. Ta, co ani netušila, že by ošetřit potřebovala, že ty rány se dají opečovat, že její "normálnost" vůbec normálností být nemusí.

Ano, kritizovat by se toho dalo spousta, kdybych chtěla. Jenže já nechci. Já si z téhle knihy odnáším velice intenzívní zážitek, kdy jsem po poslechu prvních jedenácti kapitol nevydržela a sáhla po papíru, protože ačkoliv Petra Špalková čte opravdu skvěle, já potřebovala vědět, co bude dál, prostě rychleji. Palec nahoru za skvělý překlad.

17 15.03.2020

"Lesk na mém penisu?" -- Tohle jsem chtěla napsat já - nebo spíš, tohle bych napsala, kdybych opravdu uměla psát, ne jen na objednávku skládat moudře vyhlížející (doufejme!) slova za sebe, případně převracet v dlani cizí slova a stejně cizí je sázet v mateřštině na papír. Takhle bych chtěla psát, až budu velká. Jenže mám smůlu, velká už jsem, takže můžu jenom číst.
Opravdu dobrou knížku poznám tak, že z ní mám neutuchající puzení číst tomu nejbližšímu (nebo aspoň těm, kdo jsou zrovna ochotní poslouchat, když se někdo takový namane) nahlas. A z téhle jsem četla nahlas hodně. Opravdu hodně. Kdyby ten nejbližší trávil doma víc času, nejspíš bych mu ji přečetla celou.
Po dlouhé době se mi navíc stalo - nebo se mi to stalo úplně poprvé? - že jsem si knihu cíleně šetřila. Nikdy jsem nechápala lidi, co to dělají - šetří se peníze, čas, energie, drahý drink, ale kniha? Ta se naopak jako dobré jídlo vdechuje, hltá a polyká, aby nevystydla. Ty skvělé nerostou v puse ani v očích (jen následně v hlavě), tak na co je šetřit? Ale tohle bylo jiné, tady mě nevyhnutelnost konce nutila odcházet k jiným knihám, abych si tenhle zážitek ještě trochu prodloužila. Stejně jsem ji nakonec vdechla, aspoň že mi teď může kořenit v hlavě.
A ta dívka je šílená!

3 08.03.2020

Stejně lehkou rukou psané volné pokračování U nás na skládce. Tentokrát ovšem v er formě - a s odstupem tří let.
Anča zůstala žít se svými chlapy, ze skládky se nicméně nedobrovolně přesunuli do paneláku. Teď navíc zjišťuje, že vůbec není na celým světě sama, že má ve skutečnosti babičku, tetu a strýce a ti mají onu v názvu avizovanou vilu.
Z nějakého, pro mě nepochopitelného, důvodu se Anča po maturitě přesouvá od chlapů do vily a zapojuje se do fungování rodiny, o níž neměla celý život ani ponětí.
Je tu pár výstupů s kluky, pár výstupů s babičkou-ležákem, s nešťastnou tetičkou i prapodivným podnájemníkem.
Kouzlo prvního dílu se pro mě ve druhém tak trochu vytratilo, oceňovaná civilnost v náznacích zůstala, ale už se tu vyrojilo na můj vkus příliš mnoho aha a ale a cože momentů, stejně jako náhod a překotných řešení.
Co zůstalo je nesmírně sympatický styl psaní, vyprávěcí styl, který plyne jako ten potok, nenuceně, samovolně, plynule... a vy do něj uhranutě koukáte a nemůžete odtrhnout oči, protože i když to nejsou žádné Niagarské vodopády, je v něm cosi magnetizujícího.
Škoda, že tím jsem zásobu autorčiných děl vyčerpala. Ráda bych se nechala upoutávat dál...

3 08.03.2020

Třetí česky vydaná kniha nadané spisovatelky a ilustrátorky tentokrát o poznání hloubavější a melancholičtější. Raina se nicméně ani tentokrát nevzdaluje ze své pevné půdy a opět věnuje rodinným vztahům a tématice zmatených emocí spojených s dospíváním. Celkové poselství knihy je kouzelné.
(Osmiletá dcera má z Raininy produkce Duchy jednoznačně nejraději.)

5 08.03.2020

Je fuk, jestli máte ségru nebo bráchu, jestli se milujete nebo nenávidíte, jestli vám je deset nebo sedmdesát, stejně jako v případě Úsměvu, i v Ségrách vsadila autorka na zachycení vlastních zkušeností a komiks je díky tomu vtipný, trefný a skutečný. Raina je navíc nesmírně talentovaná - málokterý kreslíř umí takhle psát a málokterý spisovatel takhle kreslit (palec nahoru za zdařilý překlad a pečlivost, s jakou je kniha vyvedená).

6 08.03.2020

Milý příběh a krásná kresba, sympatická autorka a tím pádem i hlavní hrdinka příběhu, který jsme si v různých variacích nejspíš prožily všechny. Ocenění i kladné ohlasy jsou zcela na místě.

4 08.03.2020

Skvělé pokračování - šachovnice nakreslená, figurky rozestavěné, konečně se mohl dát mistr do díla. A že se do toho pořádně obul.
Zapomeňte na dětsky vyhlížející (krásnou) obálku s kočkou - tohle není čtení pro děti nebo snad pro děti krajně otrlé. Dětský je pouze věk hlavních hrdinů. V tomhle příběhu se trpí, bojuje, krade, lže, umírá...
Napínavý příběh Jedinečného nože obsahuje tolik úchvatných metafor a nápadů, až z toho jde hlava kolem.
Personifikované duše, jež jsou vždy opačného pohlaví, než jejich nositel, neboť ženský či mužský prvek v sobě máme do jisté míry všichni, přízraky duše vysávající zanechávající nositele věčné apatii, výjimečné postavení dětí v tom všem a existence paralelních vesmírů, mezi nimiž je možné cestovat - a to je jen malá ochutnávka, protože je to toho mnohem, mnohem víc.
Chápu, že církev měla s trilogií veliký problém a chápu i ty záštiplné komentáře, jež se snaží shazovat autora, ale milánci, tohle vám nikdo, kdo má všech pět pohromadě a knihy četl, nesežere. Jediné, čeho dosáhnete, je potvrzení toho, že na Pullmanově psaní té pravdy bude možná ještě víc, než bychom chtěli.

10 08.03.2020