józi.odkudkam komentáře u knih

Solaris?
Prázdnem si plující tajemství velikosti planety rámované nýty obitými zrcadly oken tísnivě prázdné kosmické lodi s hrstkou ze sebe sama zoufalých existencí v ní.
Tenhle žánr dalece přesahující klenot směle doporučuji všem.

5 těžce klasických *****

15 14.04.2018

Křižovatkou a svorníkem celého díla je bezesporu apokalyptický čin pana Povondry; totiž pustit van Tocha s nápadem k Bondymu. To už pak byla jen otázka času, kdy To sem začnou lifrovat ve velkém. A ještě To, bože chraň, začnou učit číst a psát...ts, ts, ts, no jak to asi mohlo dopadnout, jak, když svěříte propisku kdejakému mlokovi ?!
To si hned začne myslit co chce a nemá to konce.
Ba že, pravím, nebýt onoho Povondrova osudového škobrtnutí o práh dějin, mohli se dál čolci vesele cachtat v tropech, dělat žralokům plňku a ne se tu rozvalovat po stránkách Čapkovy novely, nota bene kafrat o nějakých nárocích a topit lidi.
5 bublinek z hastrmaních hrníčků *****

PS: Jak většinou nemám rád literární koláže setávající se z rozličných mini epizodek, dokumentů, novinových výstřižků a podobně, tak tady to fungovalo; totiž, povedlo se jimi navodit dojem skutečné události. A to i navzdory všudypřítomně sžíravému podtextu, který v Mlocích beze zbytku prostupuje vším.

Rozsáhlý doslov soudružky Aleny Hájkové píšící v stachanovském duchu "lidí žijících již pod hvězdou komunismu" už pak byl jen třešničkou ve smítku pupku nahého Vojtěch Filipa na kapotě sporťáku limitované edice letošního stranického kalendáře.

15 12.08.2016

Bradbury jednoho rána otevřel oči, přes záclonu se podíval ven, posteskl si a začal psát první řádky budoucí Marťanské kroniky.
A dlužno říct, že za první tři kapitoly bych mu, kdyby ještě žil, nejradši samou závistí smartfounem zcizil duši, připojil jí k tiskárně a už se pod to jenom podepisoval. (Jenomže jak jsem ho tu poznal, určitě by mi ve své nešikovně kamuflované genialitě natruc vytiskl něco tak mimořádného, že bych se nakonec v zoufalství vrhnul z útesu do zpěněného moře...takže raději ne.)
Marťanská kronika je především oslavou humanismu. Autorskou touhou po návratu k žití. Pro mě osobně už ale asi ponejvíc zůstane překrásně básnivým miliónem drobných, obviňujících prstíků zježeného okolí, jemuž jsme kdysi tak trestuhodně svolili zevšednět. Díky za ně.
Pět no, co jinýho taky. Teď budu muset dát i Farnheita. Mam to těžký.

15 27.02.2016

Malá úlitba úvodem; Ó síti, jsi étericky lepá a proti stěru dat z mého digitálního patra nic nemám, jen je z něj ve vlastním zájmu raděj nestírej; jsou vadná, zavirovaná a vůbec by ti rozhodila všechny rytmy...dále, k lidem i nelidem stěry zpracovávajícím chovám nejvřelejší city a vůbec, jste úžasní! Jo a ježuro, který v tom taky jedeš, letos bych si pod jedlí přál najít, však víš.

Ke knize; spekulativní historie á la Petr a Lucie protkaný paměťmi vilného psychopata + mobily a sociální sítě. Civilní přístup, pozvolný průsak, Eschenbach otáčí šroubkem s hodinářskou jemností. První třetina se nese v plíživém zobrazení proměny společenského klimatu (trolí farmy, multiplikační efekt, echo-chambers) jako i následných změn reálných...je vtipné a současně děsivé, jak si tuhle část, v kontextu speciálně operativního dění, někteří lidé zde vykládají po svém...a jak, sami jsouc bezděkými pěšáky mašinérie hybridní infoválky, kolem sebe (coby rotací polopravd, zámlk a lží dokonale dezorientované čamrdy) sebevědomě metají ovcemi nalevo napravo. Ale je dobře, že mají prostor v politice, na náměstích, fórech, v kometářích, zkrátka všude kam se podívám...prostor o kterém si jinde můžou nechat zdát, zatímco tu veřejně bědují nad jhem hrůzné cenzury (jak kouzelný protimluv) a kdesi cosi. Zabukujte si radši nejbližší tandemový seskok z okna s nějakým ruským novinářem, nebo na náměstí Nebeského klidu rozviňte libovolně protestní prápor...když tolik samostatně a hlavně kriticky myslíte, že jinde jsou pastviny zelenější a volání bačů, které se sem z nich line pravdivější.

Ve zbylých třetinách se začnou rozkrývat možnosti e-fízlování a uff, já jsem vlastně "rád", že jsou tyto prostředky "jen" v rukou vícero soukromníků, kterým jde primárně o zisk, ergo o sestavování spotřebitelských profilů. Zároveň jsou tím informace alespoň částečně decentralizované, doufám že dík konkurenčnímu boji i žárlivě střežené a náležitě mastné...navíc mastné nikoli ve smyslu prodeje profilů s jejich kompletní charakteristikou, jako spíš prodeje jmenných seznamů odpovídajících specifickým požadavkům na cílovou skupinu; sestavit si obrázek kompletní je tak, snad, pro koncové nákupčí těchto dat finančně nereálné. Mít povinnost sdílet tato data se státem, který by se stal ústředním Hubem? S pánem bohem. Třešínkou je (spoiler) zapojení AI; jako nástroj ke zpracování masivních datasetů je tato dokonalá, nemluvě o tom, že si za chodu může sama splétat algoritmy nové, v zpětnovazebné smyčce je hned vyhodnocovat, algorimy náležitě přizpůsobovat (-II-) a tak nacházet nové, nečekané souvislosti s rychlostí o níž člověk může snít. Výtěžnost stávajícího objemu už vytěžených dat by tímto dost možná vzrostla násobně.
Co se samotného děje týče, eh, od Eschenbacha jsem zmlsán famóznimi Tkalci gobelínů + Posledním svého druhu a tohle po mě chladně sklouzlo. Přičemž pochybuji, že šlo o umělecký záměr; emoce se tu dojí ozlomkříž;-) Za osvětu váhám s hvězdou navíc, ale nějak nemůžu.

3 jezinčí prstíky ***

PS: Jestli jste, tak jako já, rezignovali na vyplňování hesel a ke všemu se přihlašujete přes účet gogol, či jste nedejbože na vámi navštěvovaných stránkách odklikli preset cookies consent, tak už je vše stejně v háji.

14 16.09.2023

Dal jsem na okrajové čtenářské doporučení Vladimira Poznera v zajímavé Yaleské přednášce (https://www.youtube.com/watch?v=8X7Ng75e5gQ o níž si už teď ale do značné míry také myslím své...což se přelilo i do imaginárního sporu tohohle komentu) věnující se kořenům současného dění z jiné perspektivy a nelituju. Carré na stará kolena, bez nutnosti napínat a vůbec všelijak deformovat skutečnost zápletkou (né že by teda zrovna tohle bylo jeho bolístkou; jako autor hodně cestoval a informace pro svá díla získával z první ruky) strhl oponu dramatu a odhalil takřka skladištní profánnost; co následuje po potlesku, když se vyprázdní sál a zhasnou světla. Takovou tu normální bídu i lesk jakéhokoli řemesla; staré křivdy, osobní zájmy, ideály, oddanost, bezmoc, schopnost, neschopnost, poplácávání po ramenou, pokuřující herci, kulisáci chystající novou scénu, upocený hlavoun se změnami ve scénáři a tak. Zvláštně mi to svou atmosférou všechno sedlo, čtení na zamračenou pláž, mimo turistickou sezónu. Tématická roztěkanost nevadí (dokonce i závěrečná, značně osobní část si své místo v celku obhájí); reprezentativní kaleidoskop, letem světem jedním půlstoletím. Nostalgické, občasným zajiskřením náhodného lidského doteku nadějné, spíš ale smutné. Šedá sféra skutků poměřovaných optikou přínosu „vyšším“ zájmům, šibeniční propadliště morální ambivalence.
Carrého rozčarování beru (na rozdíl od mnohých mu jej věřím; působí jako vcelku čistá duše) jen mi přijde lehce alibistické. Respektive, jaké choval představy? Že v poválečném Německu založíte vládu/rozvědku na zelené louce...? Ale chápu, je úlevně očistné říct; podívejte, co jsme mi sami dělali/děláme za zavřenými dveřmi (pochybná spojenectví, vrážení dýk do zad, účel světí prostředky)...potíž je, že se toho nevyhnutelně chopí nějaký dobrák od vedle (Pozner) a z pozic, které mu po hříchu právě nečestnými prostředky krvavě vydobytá svoboda umožnuje, přispěchá s duchaplnou analýzou á la „všechno je to, jak východ, tak západ, stejná špína“.
Nu, v „tajném“ světě prostředků asi ano. Ve světě účelu oněmi prostředky dosaženého už tolik ne. Stačí srovnat míru faktického útlaku vůči vlastnímu obyvatelstvu v rámci různých režimů (odpovězte si třeba na otázku, co se kulturně dělo v šedesátkách, tedy nejtužších letech řádění CIA/MI6/KGB/CID v Americe/Británi/Rusku/Číně). Ale kdo ví, možná by historii prospělo, kdyby západní rozvědka dala čestné skautské, zavedla transparentní účetnictví a dopředu zveřejňovala své plánované tahy na mezinárodní šachovnici...nebo se rovnou zrušila. Na stejnou hru by jistě okamžitě přistoupila i konkurence a nestrhla tak veškerou výhodu na svou stranu, v kterémžto případě bychom teď pravděpodobně zakoušeli blaho poněkud odlišných pořádků na vlastní kůži.
Když jsem u stran, tak by mě zajímal právě pohled strany „druhé“...a to nejen na špionáž, ale na běžný chod státu vůbec; GRU trademark i v současnosti příkladně plněné výroční kvóty gravitací „zasebevražděných“ novinářů pod okny paneláků, či v smyčce za mřížemi, ve mě velké naděje na nějaký hlubší vhled do problematiky nevzbuzuje...o románech, v nichž by si bývalí ruští špióni vesele pouštěli ústa na špacír, či vzniku nehorázných organizací typu Amnesty International ani nemluvě. Rozumějte, já Carrého praní „našeho“ špinavého prádla respektuju, jen nesu nelibě, když je pak užíváno k malování div ne rovnítka mezi ním a režimy „alternativními“(opět Pozner)...což je, zvlášť když druhá strana zarytě mlčí, nevyhnutelně zkreslující; člověk může těžko ocenit vhodnost záplaty, když nezná hrubost pytle. Toť vše.
Tak jako tak, čím dál tím víc přemýšlím, jestli je ve „velkém“ světě o co stát; zjisti kým jsi, buď a pokojně nakrm zem...to by mi bohatě stačilo.

Stužka dýmu a čtyři z oblohy jistou muškou sundaní holubi.

PS: „Kristus měl jen dvanáct žáků a i tak byl jeden z nich dvojitý agent.“ J.E.Hoover

14 05.06.2022

Za hubičku pořízeno mé blahoslavené rodičce, jež stále chrabře vzdoruje vší televizi nadřazené technologii a přesto si u luštění křížovek, či při procházení kanálů oné na milost vzaté TéVé, čas od času posteskne a zatouží doplnit kusé obzory...to víte, v již běžící Cestománii se třeba takhle podívá na Altaj, ale kde ten Altaj je? V tomhle ohledu si Ottu pochvaluje. Prý jí pomáhá i s usínáním. Jedinou mručivou výtku jsem zaznamenal stran tonáže jinak formátem rozumného rádce. Sice jsem se jí pokoušel obejít sofistikou, že aspoň trénuje paže, ale kdepak maminka, ta se nedá. A má (samozřejmě) pravdu, v nakladatelském pitstopu měli tenhle vcelku sympatický „Orbis pictus“ před vysláním na trať (nějak?) líp potunit...mě nezbývá, než odlehčit kde se dá a tak ubírám jednu hvězdu; to by mělo pomoct.

4 pěkné, barevně přehledné a mnoha názornými obrázky oživené ****

PS: Zajímavý ediční kompromis mezi slovníkem cizích slov, či slovníkem encyklopedickým (vůči nimž nabízí přeci jen hlubší ponor) a encyklopedií klasickou, která už je zas kolikrát neskladnou, často i vícesvazkovou vlakovou soupravou.

14 02.02.2022

ČÁST 2.
Co se Islámu týče, tak mi, jak ho na základě svých kusých informací vnímám, ani za mák sympatický není, ale kupříkladu tvrdit, že „krajiny jím ovládané přinesly za celou historii jen a pouze tmářství“ je samo o sobě tmářstvím; byl to islámský orient, který zachoval učení starověkých egypťanů a řeků (z něj se pak po konsolidaci barbary smeteného Říma mohl do Evropy vůbec vrátit) přičemž se sám vyznamně zasloužil o rozvoj lékařství, astronomie, přišel se zcela novým číselným zápisem, který navíc obohatil o revoluční koncept nuly a vše korunoval algebraickou symbolikou; tedy rovnicemi, kterýžto aparát je naprostým základem abstraktně-matematického myšlení (pythagorova věta byla skutečně větou; notoricky známou rovnici nikdy nenapsal)...dále tvrzení, že se Islám „od samého zrodu vyznačuje nepřerušovaným sledem dobyvačných válek a masakrů“ stejně tak dobře sedí na řeky, římany, egypťany, aztéky, číňany, japonce...zkrátka mi jmenujte libovolnou civilizaci; ano, lidé jsou krvelační (brutálně romantizující zmínku o překolumbovsky mírumilovných indiánech čerpal nevím odkud)...nic z toho se ale asi do „edgy“ šablony prodejnosti nehodilo. Když už jsem ožehavé téma náboženství nakousl; myslíte, že obyčejný islámský věřící cítí radost, když se dozví o „podařeném“ teroristickém útoku? Myslím, že ne. Přesto se hrstce fanatiků povedlo to, o co usilovali; z islámu a terorismu se stalo synonymum. A čím podezíravěji se na sebe budeme dívat, tím bude nutnost smířlivé a obecně spíš lhostejné většiny přidat se k nějakému táboru naléhavější. Ideologická válka probíhá. Hrstce se v minimálním počtu a s omezenými prostředky zvolna daří v myslích mnoha materializovat přelud džina, hrozícího přerůst ve skutečnost. Vrhnout svůj stín na celou komunitu a současně proti ní zmobilizovat západ je pro radikální islám jediná šance, jak se udržet se při životě. Vyhrocení situace „je Nepřítel a jsme My“, tedy vytvoření a posílení předsudku nepřekročitelné bariéry, je pro jeho přežití zcela klíčové (vojenské potlačení tzv. islámského státu, což je mimochodem z hlediska propagandy geniální název, je bez diskuze zcela v pořádku, zde se vyjadřuji k válce myslí, tj. ovládání veřejného mínění jak doma, tak venku; v tomhle smyslu si nás celkem vodí). Chce to v nás jen vyvolat ještě o něco víc paušalizujícího strachu, odporu a nenávisti a tím zároveň „domácím“ muslimům ztížit, či úplně zamezit jiné hodnoty vůbec přijmout...zatím se jim daří tak napůl. (SPOILER) V tomhle ohledu mě Michele, když svého hrdinu, byť z jiných důvodů, nenávistí strávit nenechal (i když by to bylo zcela pochopitelné) mile překvapil. Ostatně souhlasím i s jeho myšlenkou, že když zůstaneme relativně v klidu, tak se radikalismus rozplyne v západním pokušení sám od sebe; ono už se tak ve vyspělejších arabských zemích prostřednictvím přirozené osmózy filmů, hudby a internetu děje. (KONEC SPOILERU) Každopádně; bůh žehnej sekularitě, kde náboženství, místo nutnosti, jen možností je. Amen.
Mno, jelikož mi Platforma rytmus přežvykování narušit svedla, tak jí kvůli tomu, čistému slohu, vtipné úvodní prolínačce vlastního početí na otcově pohřbu, několika pěkným zastavením a Houellebecquově stejným dílem osaměle smutné, jako i dojemné fantazii vtělené ve Valerii, 3 alibistické *** napálím. Přece nejsem „úzkoprsý“; jak autor své případné oponenty, ve variaci na dětinské „přece nejsi srab?; tak ze strachu, abych si o tobě nemyslel, že jsi srab, udělej co chci...“, označuje. Jo jo, takovéhle zákopy si v textu pečlivě buduje.

Chudák Kerouac dostává od místních autorit slušnou deku; a při tom ten kluk jenom vcelku neškodně živí pubescentní dozvuky svejch představ o řácky krutohustym žití (což mimo jiný zahrnuje patolízalský velebení na svý pozlátko žárlivejch šmíráků skutečný nespoutanosti, raketovou inflaci slova milovat - Jack prostě MILUJE všechno, co je na max - a odmítání spořádanosti, páč ta je přece ze svý podstaty tolik nesvobodná!) a ve svym cestopise je spolu s tim, co se mu přihází, tak ňák bez ladu a skladu proplejtá...
...jestli mě hejsci v něm štvali? Jo. Ale tak zas ruku na srd*e; fakt byste měli koule na to, se bez svítilny, mapy a cestovního pojištění vystřelit na dobu neurčitou do totálního jinde? Já ne. No a tak sem zhrzenej a stavim před sebe štít planoucí hněvem zaprděně spravedlivejch (spíš než nějaké „roadtripí“ dobrodrůžo, mi bylo a je bližší si z domácích uhlíků vytáhnout bramboru a za doprovodu rádia Kiss si o ní dobrodružně popálit pusu); pět ani náhodou, nikdy!
4 živelně drzý, ale taky silně nestřízlivý ****

Motto č.1: „Víš, slovo obtíže je jen zjednodušený slovo prostředí, v kterým Bůh existuje. Důležitý je nenechat se otrávit.“

Motto č.2: „Už mu naprosto na ničem nezáleželo (stejně jako předtím), ale teď mu zároveň záleželo v podstatě na všem; zkrátka a dobře, nic se tím pro něj nezměnilo, byl součástí světa a věděl, že s tím nic nenadělá.“

Motto č.3: „Muzikanti se snažili, aby...rozjeli nějaký nový variace....Co chvíli jakoby čirej harmonickej vzlyk naznačil melodii, která by se jednoho dne mohla stát jedinou melodií na světě, která oblaží a povznese lidskou duši. Našli jí, zase jí ztratili, urputně hledali, zase jí objevili, smáli se, vzlykali.“

PS: „Na cestě - rukopisný svitek“ v překladu Jiřího Popela se od slabikování Jiřího Joseka liší nejen stylisticky (srovnávací vzorek čtyř prvních stran vykazuje krom paty i hlavu) ale i obsahově...a to dost.

14 16.09.2019

Koňskou dávkou ješitnosti ztopená zpověď osamělého starce, kterému pomalu, ale jistě dochází dech, přestává být soběstačný a jeho místo, jak už to bývá, zaujímají starci budoucí.
Truc o sklonku podzimu, jemuž chybí...vyzrálost. Je mi líto, ale prostě to tak ze své žabácké perspektivy vnímám a současně mi nejde z mysli, jak by se tak krásně (co je zas pravda, je pravda) zvoleného námětu stárnoucího rybáře v marném boji s věčností chopil třeba McCarthy.
Snad s pokorou, jíž si Hemingway z nějakého důvodu plete s nedůstojností a poraženectvím.

3 zklamané ***

PS.Komickou absurdnost proporcí celé rybářské historky pak nádherně ilustruje šestá fotka na https://www.csfd.cz/film/31266-starec-a-more/galerie/?type=1

14 09.12.2018

Kulhánkem ani Kopřivou, byť začíná taky na k, Kotleta není..a ať už si v post-rozhovoru otvírá hubu sebevíc, tak ani nebude; ono totiž samoúčelné násilí hnojené hulvátstvím a pornem bez šmrncu řekněme papírem říznuté oční bulvy s kapkou citrónu stylu v ní, zkrátka bez jemnosti, k plnému gurmánské zážitku takňák nestačí. A Hustej nářez se tím sám torpéduje v hrubozrnný brak.
Brak mi nevadí, absence finesy jo.
Ale abych zas jen nedštil síru, když skousnete první ani ne půlku, jež je nonstop CzechTek style otupujícím stloukáním vzduchu olovem v máslo, tak zbadáte, že tu a tam mračny kulek prosvítá cosi jako črta děje s rodícími se sympatiemi vůči kroužku hlavních postav.

No, těma dvěma..dobře třema slabšíma kobližkama *** ještě o zem plácnu, víc ale ani náhodou. Lidi, chápu, že každej občas potřebujem vypnout, ale zas neblbněte.

14 04.06.2018

Když bylo roku 1917 malé Alise Rozenbaumové třináct let, vešel do světnice zdrchaný otěcko a sprásknul ruce; „tak nám bolševik zavřel apatiku“. Krušné časy přišly na židoliberální buržousty v Petrohradě, i hlad měli. To by ale naše nastávající autorka nebyla správný motýl, kdyby se jí při první příležitosti nepovedlo na výletní vízum frnknout k Rozenbaumovi New Yorskému, majiteli kina. Panorama Manhattanu a bijáky udělaly s tvárnou myslí své, a tak náš neposeda znovu roztáh křídla, sednul na vlak a napříč kontinentem si to prosvištěl až do srdce Hollywoodu. Tam si Alise, plna obdivu nad kypícím kastrolem jménem Amerika, změnila jméno, před zrcadlo postavila komunistický manifest a pár budovatelských románů a v kroužku nekritických pochlebovačů, jímž se obklopila, je začla přepisovat.
A právě tak, milé děti, vzniklo kapitalní, kapitalistické porno o triumfu vůle. Atlasova vzpoura.
Podívejte, já chápu autorčin oprávněný hněv, a taky chápu, že utilizovat jediný, lidstvu všeobecně společný jmenovatel, totiž sobectví, je více méně nutnost. To ale nic nemění na tom, že mi z Aynina Titaniku bezbřeze fanatické slepoty a dojemně účelových replik záporáků, bylo v podstatě imrvére trapně. Ani kontroverzně, ani pobouřeně, jen a pouze trapně; dokonce víc, než při poslechu Bicycle Race od Queenů. A to už je co říct.

Ne, tyhle dvě zabržděné ** dočítat nehodlám.

Zemanovou největší chybou bylo, že se obklopil idioty. Mohl ale vůbec jinak? Bylo lze v lidských silách najít někoho, kdo by ve srovnání s takovým gigantem hanbou hned jak sirka neshořel? A svedeme si vůbec představit, jak frustrující a nevděčné to je,být v každé místnosti vždy tím nejchytřejším?
Ba že vám pravím; jak omlácený válečník, jednooký Žižka, otrle se Miloš potácí krajem slepců..tak mu odpusťte, že občas uteče k alkoholu; vždyť, co se tu děje by na lačno nesnes ani vůl.
Ale jinak knížka hezky jednoduše a docela otevřeně napsaná (evidentně jí stvořil sám, nejen následně autorizoval - za což plus), rozkošně piho retušná (ruku na srdce, kdo by při svém popisu neodolal) a já jí byl vcelku příjemně překvapen.
4 ****
PS: Už se těším na další bestseller "Trhani v podhradí", či snad "Havlovo letiště, Zemanův kanál"

14 16.04.2016

Londýn a Podlondýn. Dva snově se prolínající světy. Kdo v ten spodní uvěří, je jím brzy uchvácen a pohlcen, odsouzen být druhou stranou neviděn. Volní jsou jen holubi a krysy. Metro už pro mě nikdy nebude tím, čím dřív a já mám občas za jízdy neodbytný pocit, že v odrazu okna spatřím jet přízračný vůz markýze i s jeho hosty, kteří mezi námi neviděni procházejí. Právě to, jak bezkonkurenčně dokázal pan Gaimen navrátit zevšednělému zpět jeho magično a tajemno je něco, co si už snad vždy ponesu s sebou. Něco tak neskutečného, jiného, a nápaditého jsem snad nikdynečet. Plná palba 5*****

14 13.02.2015

Na kosmické stanici se dveře otevírají pomocí klik; ano tak stará knížka to je...Nicméně se jedná o skvělou, hororově laděnou ponorku na fantastickém pozadí planety s živým(?) oceánem, co vám zhmotňuje přání a touhy...Jestli nakonec není tajemství oceánu to (a nejedná se o spoiler, jen o volný výklad), že si sám vysnil vesmír a teď je zhrozen jak neúplné a mechanické přízraky jeho představ, že to všichni jsme. hahaha, no dobře no. Tohle dílko ve vás zůstane, čistých 5 *****

14 25.01.2015

Co dodat. No a co, že jsem tak úplně nepobral hovory s Ummonem ani samotný konec, no a co, že mi forma vyprávění ala Dekameron přišla trochu jako berlička k poslepovaní jinak neslučitelného. Pořád jde o jednu z těch knih na kterou rozhodně nezapomenete, po jejímž dočtení si v sobě ještě aspoň týden nosíte dojem něčeho velkolepého, kterou si budete muset přečíst znovu...Myslím, že když jí Simmons dopisoval, byl si smutně vědom, že už jí ničím nepřekoná...snad nejčistších pět hvězd, co jsem kdy udělil.

14 25.01.2015

PS: Závěrem si neodpustím malou osobní doušku; kdybych za nutný/žádoucí důsledek meditace vhledu, jíž praktikuji, považoval "vyhasnutí", tak se mě kapitolka "Hvězdný kláštěr" (jež se k takto pomýleně - a nejspíš jen teoreticky - uchopené praxi zjevně odkazuje) ne/dotkne. Meditací získaný nad(v)hled sice umožňuje připouštět si k tělu - aniž bych k tomu lnul, či se odtahoval - v podstatě cokoli...což však ani omylem neznamená necítit, ale spíš cítit čistě, bez přívlastků. Právě odplavením šumu lze krásně vidět "co jo, a co ne".

13 04.01.2025

Do "My z kosmu" jsem šel vlastně ani nevím proč (když mám na talíři naléhavější kusy) a navíc úplně na blind; bo slibně vypadající (a něco zcela jiného slibující) obálka v knihobudce....kam jí taky, jelikož mi na srdci leží duševní zdraví bližních, nevrátím.

Dramatický virbl.

Nebudu vás napínat; jde o takovou polskou dänikenovinu na toluenu, v níž Mostowitz účelově vytváří umělé problémy, aby mohl prostory mezi domnělými rozpory zabydlet ufony. Né vážně, tady je Země na stránce jedné v obležení kosmické flotily (i když...) na druhé se potápí kontinent Mu a na třetí Buzz s Neilem v leaknuté komunikaci objevují pravěké měsíční základny. A co všechno je ten chlap bez mrnutí oka (pokra bych s ním nedal) schopen označit jako fakt! Nu, všechno. Všechno co se hodí do krámu a tak je slovo fakt nejfrekventovanějším podstatným jménem celého spisu. Na to bych, kdybych si sebou byl jist jako on, dal krk. Fakt.

Taky chovám mocný pocit, že jsou autorovy představy o vědě a její metodologii silně ovlivněny, krom toluenových výparů, skutečností, že k ní přičichl z učebnic pro ZŠ. Ale jestli chcete u něčeho nechat běžet m*zek na volnoběh, tak do toho "křeččího šlapadla" (či kolotoče, jak mi net našeptal) směle vlezte...

...ale nemyslete si, ono to bylo pěkně těsné; že si tu teď můžu přezíravě honit ego (a místo toho vám do hlav nevalit extraterasiální paleo-klíny) je jen dílem Toufarova tučného "debunku", kterým je kniha opatřena a díky němuž se mi celý ten báječně vystavěný kosmos zhroutil. Tfuj tfuj.

3 zábavné ***

13 22.10.2023

Uf, docela hořká pilule. Za její jádro považuji Frommovo brojení vůči, jak jsem si to pracovně nazval, subjektivnímu relativismu štěstí (tedy představě, že cokoli mě uspokojuje a neškodí druhým je pro mě OK, protože „Proč ne“; autor nebrojí proti svobodě volby jako takové, ale proti volbám nedostatečným/špatným/škodlivým, potažmo mu jde o to, aby k nějakému skutečnému procesu volby, místo ukájení každé libovolné pohnutky, či vnějšího, společností uměle cpaného vnuknutí, vůbec docházelo...) proti němuž staví, nakolik to může znít troufale, štěstí objektivně spravného způsobu žití (jup, Fromm oplývá takovou tou kvalitou přísného, neústupného Dědka s patentem na pravdu, co se nebojí vám v ní, s jistou dávkou otcovské lásky, vymáchat čumák) jež se místo řečnicky oznamujícího „Proč ne“ táže „Proč?“ (vzory správnosti čerpá převážně od „starých mistrů“{ovšem pozor, přejímat je od nich „pasivně“ je v podstatě autosegescí a byť i tato může přinést úlevu/uvolnění, nejde k jádru vnitřního konfliktu a z dlouhodobého hlediska jde jen o jinou formu úniku; cílem je, zde např. ctnosti, tyto skutečně vnitřně zakoušet a od toho je odvozovat, ne naopak, kdy jejími nálepkami maskujeme city/úmysly jiné}; bylo by pošetilé přehlížet styčné „spásonosné“ prvky {jak metodologické, tak z těchto metod výstupní}, jež se setrvale objevují napříč lidskými dějinami a domnívat se, že během bliknutí vlastního života dohlédnete dále sami; právě od této paralelní styčnosti napříč dějinami usuzuje na existenci reálně objektivní, všem lidem společné přirozenosti, která je přístupná vnitřnímu nahlédnutí...o tom později) přičemž vše odchylné je jen více, či méně racionalizovanou omluvou pohnutek skrytých/škodlivých. Základním prubířským kamenem správnosti nechť je rozlišení, „zda uspokojení té které potřeby život člověka obohacuje a přispívá k jeho růstu, nebo zda ho oslabuje, dusí, brání u něj růstu a je destruktivní“; ergo, člověku nejvlastnější potřeba tkví v naplnění jeho lidského potenciálu, v možnosti naplnit lidskost.

Jak zjistit, co je lidské?

Počátečním krokem směrem k takovému poznání je vytrvalá („jako v každém aktu učení má rozhodující význam schopnost snést neúspěch“) a soustředěná každodenní praxe návratu k původnímu způsobu bytí (zde hlavně skrze meditaci, mantry, či tai či...), resp. orientaci od myšlení (tj. promítání sebe sama mimo „teď a tady“) k tzv. „uvědomování“ (tj. vnímání „teď a tady“; zde obrácením pozornosti k tělesným pochodům) kterýžto rozdíl je hezky ilustrován na dvojici přemýšlení o dýchání a vnímání dechu...Teprve takto nezatíženě nahlédnuté, tedy „uvědoměné“, pak připouštíme ke kritickému zpracování myšlením. Od „uvědomění“ viditelného, pak můžeme přejít k „uvědomování“ skrytého a tento vjem následně podrobit tzv. sebeanalýze (na druhou stranu autor uznává prospěšnost jak samostatné meditace, tak samostatné sebeanalýzy; jejich spojení však považuje za synergické), či pro autora neoddělitelné analýze kulturní. (lidská přirozenost pro něj není druhově-biologickým dědictvím, ale výsledkem našich společných existenčních nutností; za mě celkem prašť jak uhoď, důležité je, že důsledkem této naší „vrženosti“ je vcelku nemnoho recyklujících se patologických scénářů v nichž se můžete najít) Byť tu prvek sebe/kulturní analýzy (vycházející z podstatně rozšířeného konceptu Freudovy psychoanalýzy) odbývám jednou větou, tak bych nerad, aby působil podružně. Naopak, právě tady začíná skutečná práce a v různých dílčích příkladech je jí (a návazným tématům) věnována velká část téhle knížečky (jež si ostatně ani neklade za cíl předložit nějaký vyčerpávající přehled, je spíše referenčním úvodem k dalšímu studiu {Freudovy „Přednášky k úvodu do psychoanalýzy“ jsou jasným následným krokem; už se nemůžu dočkat co za bobky mi mé podvědomí složí k nohám k přezkumu} a stručným průvodcem úskalími výše zmíněných metod...což ovšem neznamená, že by sama o sobě, tak jak je, neměla smysl!) z níž si čtenář vyzobne co sám cítí. Nejuchopitelnější, ale i nejbolestnější metodou je za mě soustředění se na překonávání negativních aspektů bytí tím, že je prociťuji; lépe tak nahlédnu a pocítím jejich škodlivost (jež je coby trest obsažena v samotné tíze pocitu?) a snáz je pak za „běžného“ chodu rozeznám pod rouškou racionalizace. Více v PS.
Kapitolky o vlastnění trpí násilně tlačenou komunistickou doktrínou o „antropologicko-historické průkaznosti“ nepřirozenosti vlastnictví. K samotné psychologii vlastnictví a důsledcích, jež do bytí vnáší nezdravá dominance tohoto aspektu, ale co říct mají; v kostce je zdravá míra vlastnictví (či úzce související otázky spotřeby) taková, která naplňuje podmínky již v úvodu zmíněného „prubířského kamene“, takové vlastnictví je tzv. „funkční“, oproti němu pak stojí vlastnictví tzv. „mrtvé“. Zvlášť fascinující je v tomhle „funkčně/mrtvém“ smyslu naťuknutí kategorie vlastnictví živých objektů, jež je de facto půdorysem(?) vztahů rodičovských, partnerských, mocenských a konečně i vztahu k sobě samému.
Od dílčího bych se však závěrem obrátil zpět k obecnému a vyzdihl stručný, avšak výmluvný název knihy; Bytí zde není konstatujícím faktem holé existence, ale tvůrčím, usilujícím elementem, vnitřním socháním, uměním odsekávání balastu bránícího zjevení skutečné podoby. Toto nechť je vaším „chtěním jedné věci“; neštěpte svou energii na blbosti. Tak a teď už jdu konečně zdlábnout pravidelnou denní dávku čtyř gramů jemně umleté drtě ze sešrotované Jawy 20, kterou hodlám, než do světa vypustím svou zanalyzovanou duši, celou sníst.

Nehvězduju.

PS: Z prostorových důvodů jsem něco citací píchnul do recenzí.

Doplněk; v souvislosti s Alchymistou mi ještě v mysli uvízl motiv Kamene mudrců, který jsem v prvním komentu z nepochopitelných důvodů, aniž bych se jej jen náznakem dotkl, obtekl jak rtuť a kteroužto chybu tímto napravuji. Kámen mudrců má být přímým přechodem mezi světem a alchymií, jde o šutr pokrytý zcela nesrozumitelnou symbolikou. Víc k němu Coelho neříká a víc vlastně ani není třeba... hned si vesele zaprotiřečím a rozvedu to. Představte si alchymistu, jak je neproniknutelným tajemstvím kamene drážděn, cele magnetizován se do něj vpíjí pohledem...načež pak v rozčarovaní odtrhne zrak, marně rozhodí rukama a spatří, že svět okolo mluví naprosto stejným jazykem; snad to je smyslem kamene; dívej se do sebe i kolem sebe se stejným zaujetím, jako na mne; vrať bytí rozměr tajemství a posvátna; v ten moment přestává být kamene třeba. Byl pouhým prostředníkem...jelikož si ale chci zaprotiřečit potřetí, musím opsat kružnici kompletní; kámen mudrců lze souběžně vnímat i jako symbol cíle, ke kterému své úsilí vztahuji, přičemž se ale právě skrze toto úsilí obohacuji; v tomto smyslu tedy kamene mudrců potřeba je - jako hnacího motoru onoho obohacujícího úsilí, jež v sobě implicitně nese i zaujetí pro svět.
No jo, na ty pohotovostní pytlíky sem zapomněl. Bluééé:)

Dá se o knížce osobního rozvoje psát neosobně? Bezpochyby ano.

Jelikož jsem vcelku zdráv, žádné dítko na mě mýma očima nekouká a střechu nad hlavou mi bomby nekropí, tak měl můj život čas a luxus na to, aby moh dumat o všelijakých kravinách a někde při cestě nastoupit pohodlnou karjéru slabošské a ukřivděné (jak se na ňunaného chovance civilizace sluší a patří) hnidy. Víte jak, člověk může všechno vysmívat, ode všeho utíkat, ale sám před sebou neuteče. A jednou na té křižovatce, nemaje nic, chca nechca prostě nahý stojí; být, či nebýt, víc lít, nebo začít hledat kudy jít. No, a poněvač si myslím, že by nebytí bylo o ničem a chlast mi už jako fest, spolu se střevní mikroflórou, ničí zájem, tak jsem v onom magickém cca kristově věku zvolil možnost třetí a z dua populárních programovacích manuálů minulého století (Čtyři dohody a Vaše bludy) jsem kvůli neochotě hledat v kredenci svíčky s vonnou esencí sáhnul po Bludech. Teď už ale k věci.
Vaše bludy jsou v podstatě nepřiznanou KBTerapií Alberta Ellise. Sám Ellis za to Dayera, aniž by podnikl nějaké právní kroky, veřejně klepl přes prsty, zároveň ale prohlásil, že je za tuto knihu vlastně rád, neboť KBT dostala mezi širokou veřejnost a pomohla mnoha lidem.
Dyer ji pojal až lehce neuměle „obyčejným“, srozumitelným jazykem. Není povýšenecká, odstrašující ani vlezlá; ani guru, pedant s cvikrem za katedrou, či polobotka podomního prodejce vysavačů ve vašich dveřích. Což je plus.
Jinak si asi z knížky každý vezme, co jeho jest. U mě to bude (vlastními, nutně zkreslujícími slovy) že nitro je výsostně vaše hřiště a naučit se s ním vědomě zacházet (resp. pochopit, že ať je naše míra moci nad ním jakákoli, jde pořád o jedinou proměnnou se kterou pracovat můžeme) je tou nejdůležitější hrou-vírou (slůvko víra ke hře přiřazuji proto, že chovat se dle doporučení zde uvedených je výslednicí autorovy schopnosti přesvědčit a čtenářovy ochoty uvěřit, v konečném důsledku je tedy aktem víry...jako ostatně všechno) na světě, kterou vám, jak ji jednou zakusíte, už nikdo, krom vás samých, nesebere. Je to cesta soustavná, pomalá, vede skrz odpor, je ale asi jediná, co nese ovoce.
V mém věku je to smutně opožděné zjištění, ale tak jako vlezte mi na hrb.
Bludy vás důkladně připravují na obtíže s uvedením výše uvedeného do praxe. Téhle části vlastně věnují dobrou polovinu obsahu - ono přeprogramovat něco, co do vás bylo vtloukáno/co do sebe vtloukáte den po dni, rok po roce celý život (zas všechno bezhlavě neházejte za hlavu prostě proto, že Dayer řekl..) není otázka jakéhosi okamžitého, spásného prozření, ale postupné, uvědomělé práce.
Je usilovnou snahou udržovat si vědomí toho, že si v každý okamžik můžeme zvolit být nezatíženě jiný. Nejsme mrtvým, hotovým produktem. „Můžete se naučit být prakticky vším, co si usmyslíte.“Hlavně ze začátku možná budete zklamaní, jak málokdy se vám v průběhu dne povede ze zaběhnutých kolejí vykročit, jestli vůbec. Zřídkavostí takových momentů se ale nesmíte nechat odradit. Naopak si jich važte, posilujte je a zítra, pozítří, příští měsíc, se jich krůček po krůčku snažte zažít víc. Budu se opakovat opakovat, ale sebeprogramování se je dost možná nejdůležitější hra-víra jakou v životě hrát-věřit můžete. Odměnou vám bude vlastní pozorovatelná změna, větší spokojenost se stejnými, „jen“ jinak přijímanými skutečnostmi a nakonec, kdoví, třeba i vyrovnanost se sebou samým, potažmo okolím.
Aby jste snad nenabyli dojmu, že jsou Bludy jakousi obecnou záležitostí, pak vězte, že jsou tématicky členěné do jednotlivých kapitol, které se konkrétně věnují tomu danému bludu, jeho pochopení (kardinální výhoda žití v bludu je, že vám primárně skrze únikové mechanismy podceňování se a přenosu odpovědnosti na druhé, na vlastní nálepky o sobě, na minulost, úzkost a vinu skýtá omluvu nežít přítomností, nerůst) a následné práce s ním.
Knížku hvězdit nebudu, ale ještě pod vlivem působivě aktivizujícího a troufnu si říct né úplně blbého mytí mozku, jí doporučím.
Všeho ale hádám s mírou; ostatně Dyer měl na talíři taky dost - trojnásobný rozvod, děti na rozvrh a před ztělesněnou hypotékou nejspíš i zaparkované Porsche...„nezapomeňte, že přání, naděje a lítost, jsou nejběžnější způsoby, jak se vyhnout přítomnosti“...tak snad nelitoval. R.I.P.

PS: Otčenáš a Zdrávas mi momentálně přijdou, vzhledem k částem jejich obsahu neudržitelné. Tak jsem si vymyslel zaklínadlo vlastní. Poněkud sobecky se nese v první osobě jednotného čísla, ale prostě to tak cítím; „Bože, dej mi sílu měnit v lepší, co v lepší měnit lze, ostatní s důvěrou vkládám v ruce tvé. Budiž/Amen.“ Chválu nesvětější trojice v repertoáru nechávám - ta mi, jako zvědomění si díku za dar zázraku existence všeho, přijde patřičná pořád.