JP komentáře u knih

Zatímco od koupi 'Portrétu' to trvalo jen dva měsíce, abych konečně shodil z ramen ten veliký rest a přečetl si něco od Joyce, 'Odysseus' a 'Finnnegans Wake' zůstavají v mé sbírce už od roku 2013 u ledu a soustavně se jim vyhýbám (říkám si, že mám vždy zrovna aktuálně zajímavější věci ke čtení, ale stejně tak je to výmluva - hlavně ta délka je problém). ____ Joyce si jede svůj flow, jako rapper, přeskakuje z momentu do momentu, z události do události, z myšlenky do situací, bez ohledů na čtenáře a jejich očekávání nebo požadavky a já si ten diss-track celkem užívám, i když to není žádná čtenářsky vstřícná četba, po které byste toužili (spíš mě baví, jak to tuctový Mařeny čtenářské obce musí zanechat v těžkým deliriu, protože takhle se přece kniha nepíše - Hřmění divadla Sklep se vrací)... nicméně, když vidím, co lidi průměrně čtou, vždycky se pak naseru, stejně jako od svých spoluhrářů v mp-gamingu, holt očekávám víc. A Joyce to víc tak nějak nabízí, ale nenabízí to atraktivně, je to celý jako rapový album, plný střihů (Joyce měl rád filmy), skákáte z tracku na track a v momentech je to silné myšlenkami, aby to zase spadlo do čehosi, co jen tak blábolí a následně zase mělo silný moment. Chvála všem, není to až tak dlouhé. Vyobrazení pekla definitivně jen tak nezapomenete. Křesťanský dogmatismus se tu dostává na pravé světlo, jak znásilňuje lidi a s pomocí strachu je manipuluje do čehokoliv, co se jeho představitelům hodí, hlásat o tomhle pekle mladým studentům, kdepak celibát, tohle pomalu učí, uřízněte si svoje péra, hoďte je do škarpy a zbytek mrzkých chvil stravte v pokání, protože nechcete přece zhřešit a skončit na tomhle místě - katolické školství holt asi nebylo med. Disciplína, ale hlavně vymývání mozků dogmaty a manipulace strachem. Nevidím rozdíl v totalitarismu a tomhle "křesťanství"... lidi jsou jako ovce... když je chcete nasměrovat určitým směrem, není nic snazšího. ____ Jsem rád, že jsem konečně dal něco by J.J. a myslím, že jsem to teď četl už jako solidní čtenář, co za sebou má nějaký ty postmodernistický a vyzívavější díla, takže jsem z toho nebyl odpravenej jak z nějakýho zjevení, protože ono to ani není, i když to lidi říkají. Ale líbilo se mi, jak obrazný je Joyce, silná, přesná slova, ale zároveň jejich proud, něco jako Bruce Lee literatury, ohýbá zažitá pravidla a to už dlouho zpátky. Zajímavý je i komplikovaný vztah s Irskem, těžko řít, jestli ho Joyce vyloženě nesnášel, ale fyzicky se od něj distancoval, nábožensky i politicky ho kritizoval a řekl pár nehezkých věcí (stejně jako já konstantně kritizuju tuhle lidskou žumpu) přesto to pro něj literárně, námětem, bylo téma až do konce jeho života. ____ Závěrem doporučím řadovým čtenářům, co ujížději na literatuře, approved by conservative +40 ladies, vzdejte to a vyhněte se téhle knize, zpátky k bestsellerům, bezpetrželům a bezmrkvím. Joyce pro vás bude jako, když si chcete užít konverzaci s kamarádem na lavičce v parku a najednou vedle přijde metalista s boomboxem, kde valí na plný koule death metal.

4 27.08.2018

Asi jako kdyby Kafka žil v New Yorku a začal psát příběhy z "drsné školy", jenže jako postmodernista, co chce braku vzdát hold (sofistikovaností téměř literární obdoba Tarantinova 'Pulp fiction'). Bez cukání přiznávám, že jsem hrubě podcenil kvalitu textu, když jsem se rozhodl si Austera pustit jako audiobook v práci na noční, zatímco jedním uchem musím poslouchat kolegy-opice a v uchu mi do toho jede něco jako tohle v angličtině. 'City of Glass' (první a nejlepší část, další 'Ghosts' a poslední 'The Locked Room') mě nechalo po ladném rozjezdu a scéně vyprávění Petera Stillmana, z něhož nedostanete ani jeho pravé jméno, zato tunu informací a životní příběh a že je totálně mimo, protože ho drželi devět let ve sklepě... v zaujetí, abych se posléze ponořil do něčeho, co zažívám jen během tripu (a co se periodicky opakuje jako motiv v ostatních dvou příbězích a co jsem viděl i z námětů a rozhovorů s Austerem, jeho dalších knih - prakticky stačí jeden příběh, abyste chytili jeho esenci, jako kdyby neustále dělal variace na stejné téma) - zpochybňování identit, přeskakování mezi identitami, rozvíjení zápletky a snaha o jakési odhalení / rozuzlení / vyřešení / dokončení, která ale absolutně nikam nevede... a co se vůbec dělo, stalo, kdo, co, komu, jak a za kolik. Jak bych popsal příběh? Jak to dopadlo. A dopadlo to vůbec? A proč? Mnohdy příběhy končí v nicneříkající okamžik, záměrně ponechané, zatavené v momentu, bez konce... postavy a vyprávění je opuštěno (v duchu "Dílo není nikdy dokončeno, jen dočasně opuštěno."). Ale bylo to definitivně zvláštní a zajímavý, jako ochutnávka, o čem je Auster... a že se k němu do budoucna vrátím je bez debaty, nevím do jaké míry, protože to není žádný "must have" čtivo, ale pro svou osobitost a styl definitivně něco, co si jednou za čas rádi dáte. Velice často se opakuje i motiv spisovatele, psaní, publikování, pokud vám přišlo, že Stephen King byl inovativní, když zakomponoval sám sebe jako postavu do příběhu Temné věže, pravděpodobně jste ještě nečetli, jak tenhle motiv ždímá a využívá Auster. Je to o několik tříd výš. Hardcore postmoderna je zkrátka jako hardcore porno (nemusí se vám to úplně nutně ve všem líbit, ale hluboko uvnitř víte, že vás to bere). A Auster mě učí nejednu lekci, coby spisovatel i člověk.

6 21.08.2018

"MORON-GENIUS AND MOUSE GO BERSERK" tahle věta mě dostala. Obstála by i jako plnohodnotný název knihy. ____ Nebudu lhát, bylo mi z toho ve výsledku smutno. Není to dokonce ani sci-fi (v podstatě jediný prvek je experimentální operace pro zvýšení inteligence), jako spíš psychologické drama, studie o jednom dobrosrdečném retardovi a jeho cestě k, nejdřív pouze tomu, být normální, jako ostatní a následném převýšení všech ve svém okolí, až po pád zpátky. Během své cesty a zápisků si Charlie uvědomí ledasco a vy s ním, než ho lidé, jeho bující schizofrenie, minulost a osamocení a odcizení, sežerou, stejně jako začnou odeznívat i efekty operace a vše jde do kytek (relatable), včetně Algernon. Z místního Quasimoda, Forresta Gumpa, dobrosrdečného blba (a že každý známe nějakého)... se stává bytost, která všechny převyšuje. Vadil mi ale způsob, jakým zpracovali génia génia, obvykle totiž spisovatelům nežeru (jeden případ, který se mi naopak líbil byla třeba Trevanianova kniha Šibumi a Nikolaj Hel), tady je ta idea podaná velice střídmě: de facto "jsem polyglot a tak jsem génius" (please). A taky, že Algernon obecně byla dost upozaděná, koneckonců je to jen myš, ale na druhou stranu myš, které se nosí květiny. A že právě Charlieho neodvratitelně čeká stejný osud jako ji. Definitivně věc, ke které se ale vrátím.

11 31.07.2018

Fosse a jeho flow završuje svoji baladickou přehazovačku mezi snem a realitou, mezi roztřesenými vzpomínkami lidí na další lidi a vše i s nefunkční klávesou tečky. Více než o příběhu je Fosse o formě, jak sám říká, vychází ze své krajiny a z jazyka, je k tomu všemu připoutaný... k moři, skalám, větru a kdo by se divil, seveřani mají pořád relativně nedotčenou přírodu a chladný klima a příjemnej vítr, co vám nezpomaluje funkci mozku (na druhou stranu můžete dát třeba Brazílii, kde je takový horko, že když se holka vysmrká do kapesníku, znásilní ji a uřežou jí tam za to hlavu). Zajímavá trilogie a podle tradičních měřítek dost těžko ohodnotitelná.

2 30.07.2018

Show pokračuje. V minulých dílech jste viděli... (...) Asle ucítí nutkání se přejmenovat na Olava a Alidu přejmenovat na Åsdu. Myslí si, že je hrozně chytrej a mazanej a tak se i vydá zpátky do Bjorgvinu, na místo činu, aby se tam porozhlídl jako každej vrahoun pyšnej na svoji práci (smart idea), Alidě řekne, že jde opatřit prstýnky, aby oba psanci a jejich škvrně působili věrohodně, jenže zakempí v knajpě a dá si jedno orosený a odmítne na jedno pozvat starce, kterej ho už nějakou dobu otravuje (-Já vím, že jsi Asle. -Už musím jít, dědku.). Něco mi říká, že člověk, který zná vaši pravou identitu a začne vám to troubit do ksichtu si přinejmenším zaslouží pozornost, ne ignoraci. Ale podle všeho je Olav dost starej na pivo, ne na to řešit problémy nebo přemýšlet. Do příběhu se i zamotá koupě náramku namísto prstýnku, jedna náhodná vtíravá šlapka a pan Mazanej si nakonec nedá ani dvě vychlazený a skončí na záchytce a možná i hůř (expelled)... (...) Tok textu tu tak nějak pořád je, dějem už se ale nepřeskakuje, baladičnost textu nahradilo něco, co mi připomíná snové sekvence nočních můr z Maxe Paynea II., kde se pomalu táhnete, vidíte všechny ty hnusný věci, co se vám stali nebo stanou a nemůžete s tím nic udělat. Aisle tu zkrátka přechytračil sám sebe a jestli mě něco dokáže nadchnout, tak je to když je hlavní hrdina blb. Congrats, you played yourself. Obecně trochu slabší, než první díl. Alespoň pokud můžu mluvit za sebe.

2 29.07.2018

Zaujalo mě, jakým způsobem Fosse neustále přeskakuje v ději, z minulosti, do přítomnosti, z minulosti hlouběji do minulosti atd. Žádné uvozovky, text plyne jako tok řeky. Slušná záležitost, taková norská verze Bonnie a Clydea, prchajících z domovů, co za sebou nechávají spoušť, kam vkročí. Asle se snaží pro Alidu, která má brzy rodit, najít přístřeší. A tak se jejich situace vyhrocuje a naléhavost milujícího muže ke své ženě, který se uchyluje k násilí, stoupá. Násilí, ač velmi zkratkovitě podané, téměř jako vyseknuté z nějaké balady. Asi bych dal i čtyři bludišťáky, ale je to tak krátké, že možná až v kontextu dalších dílů trilogie to celé přehodnotím.

4 28.07.2018

V hlavní roli strohý, osekaný, čistý styl Agoty Kristof, která působí jako lady with zero fucks given. Velmi čtivé, cynické, sadistické, přímé, pravdivé eskapády (pravděpodobně každej druhej dospělej je pedofil) inteligentních dvojčat, která přežívají válku podle vlastních pravidel a hodnot. A navíc se to čte díky rozkapitolování děsně snadno a je přečteno rychle, což je pro mě velký plus. Velký plus pro velký (malý) sešit. Agota definitivně stojí za pozornost, už celá ta její maďarsko-francouzsko-švýcarská životní cesta. Jistá spisovatelka, formou i obsahem.

6 21.07.2018

Veselá onanie. Kahudův rapovej flow, genius loci Prahy počátkem devadesátejch, postižení příliš mnoha myšlenek a ukázka toho, jakej je hráč se slovama. Dokážu to pochopit, taky jsem se dostal k momentům, kdy už prostě nevíte, co s tím, a tak to začnete házet na papír, jen aby to tam bylo. Nejdřív to baví a pak to po určité chvíli začne těžce drhnout, protože jestli se na 100% nenaladíte na vlnu knihy a nepřečtete ji rychle, nebude vás bavit se k tomu vracet. Je to taková věc na jeden večer a je to dost jinde, než Kahudovy přední práce, jako 'Houština' nebo 'Vítr', které jsou i přes rozsah lepší volbou. Kahudu mám rád (není moc autorů tady, co by mi měli co říct), ale stejně jako Bukowski vytknul Millerovi, že dokud se drží nohama na zemi, dá se to číst, ale pokud začne sklouzávat k vesmíru a metafyzice a být přehnaně lyrickej, vše jde do kytek, mám podobnej názor na tuhle knihu. 7/10

4 08.07.2018

Definitivně nejsem japonolog ani co by se za nehet vešlo, ale v anglické verzi, kterou jsem si pořídil, překladatel vysvětloval, že 'Ningen šikkaku' (a teď mluvím a komentář celkově dělám jen k téhle novele: https://images-na.ssl-images-amazon.com/images/I/41Pql5-yVOL._SX355_BO1,204,203,200_.jpg, která tvoří asi polovinu obsahu 'Člověka ve stínu') se doslova dá přeložit jako "Nekvalifikovaný jako lidská bytost", odtud anglická verze "No Longer Human". České 'Selhání' zní jako děsně lazy-ass překlad (ale tuším, že nejsme jediní, kdo ho zvolil).

Osamu Dazai se snaží líčit a filtrovat vlastní autobio zkušenost a já s tím člověkem nedokážu mít ždibec empatie (a to obvykle mám). Jeho psaní je prázdné a křehké jak skořápka vyfouklého vejce. Jaký je vůbec důvod pro vznik téhle knihy, než sebeterapie? Ženský, chlast, morfium. Přijde mi, že (I) pohnuté životní osudy a (II) skutečné literární kvality těžce převažují na první, ze strany vah (a tak se tu nafukuje zdánlivá velikost a um, okolo někoho, kdo sice prožil, podle těch, kteří ho analyzovali později, 'tragický život', ale to nemá co dělat s tím, jaký je nebo není spisovatel). Japonská mentalita je té naší vzdálená, daleko víc se snaží být perfektní v čistzé a jednoduché formě, takže je kniha i dost minimalistická (do té podoby, že se není skoro čeho chytit, další krok = prázdné stránky), bez chuti, žádná šťáva, žádný srdce, spíš by to mohlo fungovat jako dlouhá báseň. Jenže i s tou by si třeba Plathová vytřela zadek... a ještě to zabalila zatímco měla svoje děcka vedle v pokoji, stejně jako Hunter S. Thompson. That's style. Dazai působí jako godfather of EMO, nepochopenej hipster, jehož sen se hroutí... aniž by věděl, co je vůbec jeho životní sen, ale zásadní je, že se hroutí. Spíš než empatii a bolest jsem cítil otrávení... ale i závist, že někdo má tolik ženskejch, zatímco je to člověk bez substance, co nemá nic do sebe a nenabízí nikomu nic, dokonce a hlavně ani sobě, nemá žádnej rozměr, nerozumí lidem a vše je pro něj problém. Osamu nebyl ukňouraná fňukna, ale jestliže bych se já choval jako on, jedinej rozdíl by byl v tom, že by mě okolí víc nesnášelo. A já se ho snažím pochopit (jako Jules Winnfield), ale nenacházím nic, než člověka, co dlouho směřoval k tomu, že svoji existenci zabalí nějakou formou sebevraždy. Osamu Dazai je tak trochu opakem všeho, co dělá Japonce cool. Sorry.

4 24.06.2018

O životě, moci sexu, ženských, jejich kundách (jiný označení zní příliš akademicky), historii, Bohu, snech, metafyzice a nekonečným vesmíru a jak to vše funguje, jak sex funguje a proč nefunguje, jak lidi fungují a proč nefungují. Krátké a vcelku poutavé seznámení (konečně) s Henrym Millerem, které je ale asi obecně zajímavější až když si přečtete jeho základní práce. Mám rád věci, co se dají sjet na jeden zátah, protože obvykle musí (a mají) mít něco do sebe.

4 22.06.2018

"... a tak tu dneska máme legie polospisovatelů, co nám buší na dveře a podstrkují a rozhlašují svého génia, protože jsou "neobjevení" a už ten fakt ne-objevenosti je ujišťuje o jejich géniu, protože "svět na ně ještě není připraven".
Na většinu z nich nebude svět připravenej nikdy; neumí psát..."

Henry Miller, Fante, Robert Crumb (that's underground) a spousta hříček a detailů o životě ("To sis zase vzal ty podělaný Cantos?" "Jo," já na to, "nemůžeme přece pořád šukat."). Zločin a trest, Cesta do hlubin noci, Zeptej se prachu. Céline zůstává těžce nesehnatelnej (ale už jsem si ji objednal v angličtině). Víc než kde jinde se tu Bukowski dokola zmiňuje o těch, co ho ovlivnili, jako Hemingway, Pound, Sherwood Anderson, a o tom, co pro něj psaní vlastně znamená. Byly to příjemný týdny, když jsem si četl tuhle knihu po krátkých částech, většinou na hajzlu, sdílel jsem Bukovo nadšení pro vydání sbírek a knih, nadšení pro psaní samotný, který pro něj byla terapie, bez které nemohl být (a bylo snadný) i pro to, jak kráčet životem a trpět.

Není nad jistoty.

"Děláme, co umíme, a moc nám to nejde.
Odsuzovaní. Uzamčený. Pózujeme s tím.
Moc pracujem. Moc se snažíme.
Nesnaž se. Nepracuj. Je to tam. Dívá se to rovnou na nás, prahne po tom, až se to vyvalí z uzavřený dělohy."

8 20.05.2018

(Audiokniha, Maggie Gyllenhaal, jejíž hlas se k tvorbě Plathové náramně hodí, obě oplývají stejnou aurou). Poezie Plathové byla ostrá jako břitva, próza už není tak silná. Chápal jsem, jak se cítila... emoce, co se nedostavují, očekávání, co jsou nesplněná... chtít zemřít, vykoupit se z tohohle všeho a ničeho. 'The Bell Jar' je v tomhle ohledu spíš deník, Plathová příliš nevěřila v jeho literární kvality (a hlavně pro ni byl až příliš osobní, takže ho s ohledem k přátelům ani nechtěla publikovat v US) a tak ho vydala pod pseudonymem (stejně si knihu budu muset do budoucna přečíst, držet ji v ruce, protože je možné, že mi až příliš prosvištěla ušima a odsoudil jsem ji předčasně). Je to ale určitě zajímavá zpráva, dokument, k tomu všemu okolo Sylvie, její život a tak. V tom jejím světě, umělým a povrchním, v té vyšší střední třídě, plné nudných a falešných panáků. Sylvie, kdybys jen potkala někoho jako já. Nemáš ani ponětí. Mohla si zestárnou do skvělé mrzuté ženské v upnutým černým roláku s cigaretou v ruce, která by mě nenáviděla. Takhle je to jen takový planý a zoufalý povzdechování nad existencí, životem, sexem... a tím, jak byli chlapi v padesátejch a šedesátejch letech trapní... vše je nenaplněné, nesplňuje očekávání, nuda a tak dále... z dnešního pohledu je tohle už jako archetyp každé upper mid class paničky a její existence, jako ostatně všech životem znuděných, inteligentních lidí. Většinou mě podobný příběhy a knihy štvou, připomnělo mi to Kerouaca a jeko skuhrání v 'Na cestě'. Plathová psala skvělou poezii a tohle je spíš zklamání, co její tvorbě, jako celku, dost ubírá, protože ji staví z unikátní básnířky do pozice každé druhé dnešní holky, která je znuděná životem a prostě to chce skončit.

4 08.05.2018

Většinu tohohle materiálu naleznete i v Saudkově monstrózní monografii, tohle je krátký a malý výsek jeho čistě erotickou tvorbou, pokud člověk není Saudkův die hard fan, nedoporučoval bych mu za to utrácet.

2 25.04.2018

"A HRDÝ BUĎ
ŽES VYTRVAL
ŽES NEPOSKRVNIL ÚSTA
ANI HRUĎ
FALEŠNOU ŘEČÍ
TAKOVÝ JSEM BYL JÁ
S TUŠÍ, S REDISPÉREM
A S PODPISEM "KÁJA"
JSEM ČEKAL A VĚŘIL
ÚRODU NOVOU SKLIDÍM SÁM
SÁM SE SVÝMI
JDĚTE MI Z CESTY
STAVÍM CHRÁM
PÝCHY A ZLOBY"

Se Saudkem jsem se, narozdíl od většiny ostatních, nesetkal, napoprvé, prostě tu nějak byl, sem tam jsem ho zahlédl v CRWI, když mu tam něco náhodou otiskli, spíše než o Kájovi jsem hodně slyšel o Janovi (o němž jsem i nějaké roky zpátky viděl dokument) a tak jsem se k Saudkovi dostal až velmi pozdě, až když ležel už nějakou dobu v kómatu a teprve až když zemřel, pracoval jsem v té době na Islandu a hned jsem to postnul na facebook, teprve až nějakou dobu poté, jsem se k němu "dostal". Takový jsem já, všechno mi trvá, než k tomu najdu cestu.

Přestože je monografie zdařilá, za ty prachy (nejdražší kniha, jakou jsem si kdy koupil a to ještě o pětikilo levněji z antikvariátu) jsme mohli dostat alespoň pevnou vazbu (přísahám bohu, jestli se mi ta lepenka pod tím hřbetem někdy zlomí asi někoho zabiju), a ač se kniha pitvá v mnoha zajímavých detailech Saudkovy tvorby a má přes pět set stran, z nichž je z valné většiny vyplněna jak jinak, než Saudkovou tvorbou, se těch informací vlastně zase až tolik nedozvíme, působí to jako skvělý úvod k monumentálnímu objevování zapomenutého génia své doby. Génia známého jen v úzkých kruzích, nebo fajnšmekry, obdivovateli, či pokračovateli. Téměř Cimrmanovské.

Celkově mám chuť hodnotit přeci jen níž, kdybych byl objektivní, ale okolo Káji nelze být objektivní (a jen kunda hodnotí níže, protože můžeme vůbec být rádi za podobnou publikaci a přitom když si říkám, nejdražší kniha, vlastně mi to ani trochu nevadí i kdyby byla dražší, tohle je od obdivovatelů pro obdivovatele). Je to zvláštní, když si člověk Káju vygooglí, nebo vyhledá na yt, je to skoro jako kdyby vůbec bylo nějaké povědomí o nějakém Kájovi Saudkovi, pár videí, rozhovorů, článků, kde se objeví, pár rozhovorů, ale okruh jeho fanoušků okolo něj nepřestává nafukovat velikou bublinu a musím přiznat, že se mi samotnému, ten vstřícný, slušný a artikulující člověk, milující, když ženy milovaly jeho, protože on miloval je... co dělal zakázky pro všechny a na všechno, i když ne na vše byl hrdý, bral a inspiroval se, kde mohl, obkresloval, trollil, komolil, chlastal a nebral svoji tvorbu až tak vážně, líbil.

5 21.04.2018

Během čtení jsem si vzpomněl na Simmonsův 'Terror' a došlo mi, že jsem tu knihu možná neměl prodávat, protože byla tak o třídu lepší, než tohle. Příběh od počátku prosycený pachy a pyžmem harpunáře Draxe, pro kterýho je zabíjet stejně snadný jako dejchat (a jeho kompletní absence jakékoliv morálky, pragmatismus, narcisismus mě až bavily, stejně jako Bukowski: -Vy pracujete na poště jedenáct let a neznáte normu? -Přesně tak). Zejména v první půli je kniha neuvěřitelně čtivá, v druhé vás žene kupředu vyloženě jen rozuzlení. Drsností jsem šokován nebyl, dokonce ani Drax není tak záporný, jak ho kdekdo líčil, je to jen amorální hovado. A kniha je od počátku, jak už jsem řekl, prosycená pachy, ty pak kontrastují s mrazem, chladem, který je naopak postrádá. Přišlo mi, že začátek je psaný jistěji, má barvu, a jak kniha pokračuje, tuhle jistotu a barvu ztrácí, stejně jako Sumner ztrácí sám sebe a víru v hodnoty (ono bejt odříznutej od svýho fetu, vhozenej do kruté zimy a průjmu reality, to udělá svoje). ____ McGuire je řemeslník, je očividný, že má načteno a že jakožto člověk, který ostatní učí o tom, jak škrábat na papír (do laptopu), asi logicky nemůže selhat. Ale znáte ten typ lidí, co prostě dělají všechno správně, ale prostě nefungujou? Tak nějak jsem se po jeho psaní cítil. Jako kdybych si to užíval proti své vůli. Jako kdyby mě ojela ženská, která se mi vůbec nelíbí a nic s ní nechci mít a já se udělal a potom sedím na posteli s protáhlou hubou a vyděšeným výrazem. Jako kdybych mu nemohl nic vytknout, protože to přece vše dělal správně. Nejspíš za to může vědomí, že autor sice píše drsně o drsnejch věcech, ale sám je tak drsnej, že je ani nezažil. Začátek je dobrej, jenže po zbytek knihy se situace sice ději a stanou, ale jsou popsané rychle, nezaujatě, jakoby o ničem. Někdo může říct minimalisticky, mccarthyovsky, úplní pitomci až asketicky, ale přitom z úvodní kapitoly je patrný, že ten zaujatější, barvitější styl který jde cítit hlavně z úvodní kapitoly, autorovi zkrátka sedí víc. ____ Vše, co je v knize, jsem v určité obdobě viděl, ve filmech, četl v knihách. Nenašel jsem žádný další rozměr. Je to solidní práce, pokud člověka tématicky zajímá (vděčné téma: jak moc smrdí velrybářům rozkrok a proč se snažit o záchrannou misi ze zamrzlé pustiny, když můžeme sedět a hrát karty - vzpomínám si na všechny příběhy o sebepřekonání a zdolávání velikých dálek, nebo dlouhého časového úseku, o síle ducha, tohle je definitivně reálnější ztvárnění), jenže ne taková bomba, syrová a upřímná nicméně je... a toho si cením.

4 10.03.2018

Bez porna, bez peněz, bez konexí a jako Magyar, v třicátejch letech v Paříži, to byly těžký časy, nebo alespoň zajímavý. Zbýval vám už jen váš temperament a specifickej humor, kterej stíhá touha po ženskejch. Ném beszélek magyarul. A Vaszaryho humor je trefnej, příliš trefnej, než aby byla kniha označovaná za, jak z mnoha stran slyším, milou a lidskou, i když takový podtón se jí určitě line, stejně notoricky jako hádka francouzskou domácností. Ono vůbec spojení těchhle dvou národností je fascinující samo o sobě. Minimálně pro mě. Češi mají tak 5% šťávy, co má palec jedné francouzské nebo maďarské končetiny. Jestli máte rádi humor, kde je hrdina sympatické a impulzivní pako (jehož předek byl velké zvíře na dvoře krále Matyáše), který se chce dostat do kalhotek jedné Francouzce, která je do něj posléze taky úplně hotová, ale nechce mu dát, konstantně mu lže (a stejně konstantně říká pravdu) a oba se konstantě rozcházejí a dávají dohromady jako v nějakým sitcomu, protože oba nedokážou zpracovat a postihnou komplexnost svých emocí a tužeb, 'Monpti' bude pro vás. Člověk tak nějak přilne k těm dvěma postavám a sleduje, jak se to vše vyvrbí. Vyvrcholení je v pravém smyslu hořké, což já jako masochista dokážu ocenit (speciálně od str. 345 do konce: http://www.youtube.com/watch?v=vyVnRI_LklI&t=0m29s). Nějak mě to nutí přemýšlet o tom, co si má člověk brát ze vztahů, co si má vůbec brát z lásky. A že nic netrvá déle, než okamžik. Kdo je trochu chytrej, bude to vše vidět přicházet dopředu, jako já. A bude na to připravenej. Ale na některý věci se připravit nedá. Čtyři a půl. Možná při opakovaném přečtení změním. Definitivně dost opomenutá kniha, která i přes bitter sweet symphony dojezd v závěru většinu času solidně baví.

'Monpti' = mon p'tit = my little one = můj maličký (hádám, že se nad názvem nejeden člověk pozastavil, tak jako já a nevěděl, co znamená).

3 04.03.2018

"Oč méně bychom nenáviděli lidi, kdyby neměli všichni tvář." (...) Výbor Michauxovi před-poezie zejména, ale dojde i na kratší prózy a mnohdy se cítíte, že jste vlastně někde na pomezí poezie, prózy a myšlenek, co vás nutí dívat se za roh, dívat na věci trochu jinak (jako to po experimentování s drogami, často je). Definitivně bych si rád přečetl kompletního 'Un certain Plume', na kterého jsem už dříve narazil. (...) "Poprava bude vykonána zítra. Obžalovaný, chcete k tomu něco dodat?" "Odpusťte," řekl "nesledoval jsem tu věc." A znova usnul."

2 10.02.2018

"Kvůli motyce mi tam zakázali džus. Kašlu na ně." (...) Bukowski v solidní formě. Absurdní a sršící svým chytráckým ostrovtipem, tenhle náboj už u něj hezkých pár sbírek chyběl (není to tak šílené jako 'Nejkrásnější ženská ve městě', ale je to i tak dost bizární sranda) a jde o sbírku věcí, které se táhnou celou jeho kariérou (1948-1985). Některé jsou klenot, některé rozvleklejší, definitivně hodně sexu. Myslím, že se to bude líbit hlavně lidem, kteří Buka dlouho nečetli, protože jim to zpětně zase připomene, proč je vlastně tak bavil v prvé řadě. (...) "Jestli někdy někde napíšeš to vo tý sebevraždě a umělejch zubech, přísahám, že tě zabiju," řekla. "Lilo," odpověděl jsem, "jsem sice hajzl, ale tohle by bylo i na mě moc."

3 27.01.2018

Jako závitek v asijské restauraci, uvnitř spousta trefné a bodavé životní filozofie, zabalené v tenké povrchové vrstvě thrilleru. A já s tím zápasil dlouho, i když mi to chutnalo.

(říjen 2017 - leden 2018)

5 07.01.2018

Jedna z nejkratších publikací Bukowského (112 str, zbytek je vcelku zbytečnej rejstřík) z edice od Arga, jde ale vidět, že se hoši od 'Tvrdýho chleba' poučili a i když je tam spousta volnýho místa, spousta fotek koček a spousta těch básní, kdy Buk píše co verš to jedno slovo, je tam taková ta životní meditativní filozofie (na kterou přijdete při sledování kočičích koulí) mezi řádky, je to zvláštní, ale ani jsem nějak extra nepostřehl, že Buk má rád kočky a to už ho čtu dvanáct let a přečetl jsem od něj (včetně téhle) patnáct knih.

5 07.01.2018