JP komentáře u knih

Růže v zadku, roztažený nožky, sexy křivky, šťávičky, kundičky (zastřižené a s kalhotkami na stranu jsou top), nekončící nadrženost a ty prdelky... a spousta věcí, co si muži představují ve své hlavě, ty fantazie, že se stanou, jako např. zápletky, že žena se do vás zničehonic zamiluje a začne to s váma dělat, začne si to dělat, dost vtipná je i řada momentek, kdy k "nic netušícímu" muži příběhne a začne mu sundávat kalhoty a kouřit ho (ten záběr na nahou ženu, jak se řítí přes trávník a začne pak kouřit gólmana na stadionu, který se pak snaží se staženýma šortkama chytit gól, to je top) atd. Porno, no. Milo Manara. Ital. Vlastně to není o moc dál než Rocco Siffredi. Ale kdo to kdy kreslil lépe? Nějaký přesah u toho ani nemůžete čekat, vlastně si myslím, že ta snaha o zápletku nebo nějaký koherentní příběh tomu jen překáží. Claudia je sexy žena bohatého muže, ale chybí ji vášeň, je odtažitá. Známý jejího muže, vědec, fascinovaný jejím tělem, ji proto unese, implantuje jí do mozku zařízení, které pak dálkovým ovladačem spouští a dělá z ní sexuálně neovladatelnou a neukojitelnou, nadrženou nymfu. Prim hraje především ta úžasná kresba ženského těla, v celé rozevřené kráse... a když je to v barvě a pěkným coloringu, je to ještě o třídu lepší. Čtyři díly vyšly postupně v letech 1983, 1991, 1994 a 2001. Mazlavá práce. 7/10

3 23.06.2024

S pomocí "kontrolovaných zážitků blízké smrti" se post-mortem novinář Vonnegut ocitá v přítomnosti té či oné osobnosti historie a krátce s ní vymění pár slov, tradičně ironicky/sarkasticky a většinou na téma oblíbeného autorova humanismu, který je mu náboženstvím "...nejsem křesťan ani žid ani buddhista ani člověk jiného konvenčního vyznání. Jsem humanista, což částečně znamená, že jsem se vždy snažil chovat slušně a že po smrti neočekávám žádnou odměnu ani trest." (freethinker family). Na to, aby se v pořádku vrátil zpátky dohlíží Jack Kevorkian, který Vonneguta "zachránil víc než tucetkrát", texty ale uzavírá jeho zadržení a předvolání do Michiganu. Ke vztahu k samotnému Kevorkianovi přímo se tu Vonnegut ale příliš nevysloví, ačkoliv je postavou, která je zmíněna na začátku každé kapitoly jako "asistent na cestě mezi světy" všechno je to spíše v krátkých malých narážkách, ze kterých se člověk příliš nedozví - nic z toho podle mě zvlášť nevyčnívá nad Vonnegutovou ostatní tvorbou víc, než jako průměr.

1 23.06.2024

Solidní sbírka, okolo které jsem navíc kroužil roky, nicméně sehnat věci od Pragmy bylo počínaje rokem, kdy jsem s Bukem začal, 2006, myslím, dost obtížné, respektive všechny ty sbírky byly všude rozprodané a tak jsem si je posledních pár let do-sehnal v originále, převážně poezii. Tu teď doháním, protože většinu těch let předtím jsem četl převážně jeho povídky, dopisy, pak romány a teprve teď se dostávám k tomu, podle některých, nejlepšímu... ano tyhle sbírky se dají sehnat, třeba na knihobotovi (tahle konkrétně a aktuálně třeba za 2 281 Kč), ale to dám radši přednost novému originálu za odpovídající cenu, než starému ohmatanému paperbacku s přirážkou a v překladu, koneckonců k čemu je vám angličtina, když toho nemůžete ani využít? Navíc, originál je většinou lepší volba. Vždycky jsem si říkal ten název, o čem je, kdo je ta holka, bude to nějaké poetické ohlédnutí nad nevinností... nakonec se ukázalo, že je to jedna z povídek, která mě ale bavila snad nejméně (ačkoliv to zápolení hlavního hrdiny, který se snažil své šílené přítelkyni vyjít vstříc, aby jí zajistil výměnu pneumatik je ukázkou toho, jak se každý muž musí vypořádávat s šíleným mentálním nátlakem a hustlem, připadal jsem si jako bych četl běžný den u sebe v práci, pokud jde o to, jak se furt vše vysírá, nefunguje), což je ale zajímavý paradox, protože celkově má Buk povídky v téhle sbírce, které vždy tak trochu rozseknou a zpomalí tempo básní, absolutně luxusní. Připomnělo mi to začátky, když jsem si četl ty dobře vypointované věci, ačkoliv i zde se Buk pomalu dostává ke konci své cesty a ke konci je to čím dál více patrné (chemo, přemýšlení nad koncem). Ale ty povídky, krátké momentky že života s trefnou pointou, problémy ze života lidí, kteří chlastají, chtějí se zabít, ale skončí v kavárně, kde jejich sebevražda dostane příležitost v podobě zloděje, aby tím, že ho složil a přiměl k útěku nakonec zapůsobil na servírku, která je panna a tak s ní skončí v posteli, aby za 46 let života viděl tu nejkrásnější ženu (potom, co začala natahovat a on se rozhodl neodejít a ona byla šťastná, když šla pro jídlo a víno... ale ano, už se učím, Buku, tohle tě napadlo v tvojí hlavě v kavárně, nebo ještě lépe, doma u piva). Nebo ta povídka o starém herci, který už má dost své manipulativní ženy a tak to za ně za oba vyřeší vidlička a trocha emocí. Večer v baru. Je tu fakt spousta skvělých momentů. Nebudu ani zmiňovat, že je tu taky tak tucet básní, co jsou fakt skvělé, třeba jedna z Bukových velmi známých 'The Laughing Heart', tu jsem už četl, nebo slyšel tolikrát, že jsem ji tady musel přeskočit, nejvíc mě tu bavily ty básně o takových těch malých výhrách v životě, vědomí, že si myslíte, jak jste na tom špatně, ale je to jen iluze a realita je jinde, v tomhle tu Buk kraluje, v těch drobných malých "fuck you" společnosti, kde si každý hraje na vítěze. V originále se sbírka jmenuje podle básně 'Betting on the Muse' a stejně tak tajemně na mě působila i obálka, dokud jsem si knihu nekoupil v jiném odstínu, v originále a nedošlo mi, že to jsou jezdci na dostizích. Zvláštní, že k závěru čtení jsem si pustil i 'Písně z druhého patra' a v jedné z básní Buk píše, že seděl v druhém patře (podobné věci se mi popravdě stávají často). Nicméně, opona nad další sbírkou, okolo které jsem kroužil 18 let, opět spadla. A je to solidních 8/10. Ciao.

2 22.06.2024

Vypálenej nebo nalitej v divadle bych se u toho asi bavil o level výš, ale i tak je to slušné, i navzdory žánru z toho jde pořád cítit Kundera.

3 10.06.2024

Je obtížné podobné texty číst nebo hodnotit, protože jsou primárně určeny zasvěcencům a praktikujícím, přesto mě můj zájem žene kupředu. Crowley je hodně o magii, rituálech, přesných aktech, symbolech, číslech, je plný náboženských odkazů a skrytých zpráv, které pochytí jen obeznámení. Jede se tu latina, alchymie, sexualita a užíti sexuální magie, východní filozofie se tu potkává s křesťanským pojetím. Takže... je to mumbo-jumbo, nebo není? David Lynch mě v raném věku naučil nesnášet to "jsem génius, protože mě nechápete", jakoby to, že jste matoucí, bylo důkazem génia. Ale taky není možno kráčet kupředu s tím, že vše plně chápete. A jak jsem slyšel, kupříkladu hodně hudebníků Crowleyho zná a magii praktikuje. U toho okultního kódování teď váhám, protože je to dlouhá cesta... autorovu inteligenci ale nezpochybňuji.

2 09.06.2024

I když jsem knihu doposlouchal od poloviny jako audio, stejně mě tak mátla, že jsem ji musel nakonec fyzicky znovu přečíst, abych to vůbec nějak lépe pobral. To jsem si alespoň myslel. Jenže to se nestalo. U 'Tří stigmat...' jsem se tak nedobrovolně zasekl déle, než jsem plánoval, stejně jako jsou postavy zaseklé ve svých halucinacích. Někdy počátkem tohohle tisíciletí se Země stává neobyvatelnou, venku musí člověk nosit speciální obleky, lidé jsou odesílání do podobně nehostinných mimozemských kolonií (Mars), každý se snaží uniknout utrpení reality skrze nelegální drogy (Can-D), které vás přenesou do jiné reality. Sledujeme pár lidí, kteří jsou tak trochu zamotaní do tohohle mocenského přetahování, okolo toho, co se začne dít - Eldritch, tajemná postava, která se drží kdesi ve stínech příběhu a je jakýmsi nedosažitelným mastermindem v pozadí, má totiž lepší substancí, než Can-D, která se jmenuje Chew-Z. Tato nová substance je veliký upgrade oproti stávající v mnoha ohledech. Nebudu se ani pokoušet rozepisovat, jak se příběh rozvine, zamotá, protože předně musím říct, že tak do poloviny mě to bavilo, od poloviny naopak vůbec, protože jsem přestával chápat kdo je kdo, vše se začne prolínat, propíjet... postavy prohazovat, člověk nemá ponětí do poslední chvíle jestli se nachází v drogou vyvolané realitě, nebo v té "skutečné" a dalo by děsnou práci to sledovat přesně, což si myslím ani vyjetej PKD nedělal. Premisa zní zajímavě, ale co z toho P-Dick vytvořil je takový upocený myšmaš. Nepostrádá to rysy, které jsou aspektem jeho nejlepších děl a spoustě jeho fandům se to definitivně bude líbit, já na to ale neměl trpělivost a musel jsem se k tomu vyloženě nutit.

5 09.06.2024

Německý autor Oswald Spengler, známý (a přitom spíše zapomenutý) především svým monumentálním 'Untergang des Abendlandes' se ve sbírce esejí 'Pesimismus? – a další úvahy' vyslovuje k několika tématům (texty jsou většinou přednášky z let 1921-1936), v úvodním textu 'Pesimismus?' víceméně obhajuje/vysvětluje svoji pozici z výše zmíněné publikace, snaží se být přesným ve formulaci. Líbila se mi druhá esej o Nietzschem a Goetheovi "Nespočetné množství Němců bude Goetha uctívat, žít s ním, pozvedat se s ním, ale on je nepromění. Nietzscheho vliv proměňuje, protože melodie jeho pohledu jím samým neskončila. Romantické myšlení je nekonečné, co do formy občas, co do myšlenky vždy. Chopí se stále nových oblastí, pohltí je, nebo přetaví." Další dvě eseje stejný zájem nevyvolaly (Stáří amerických kultur, Bojový vůz), ačkoliv i předtím mě Spengler zaujal hloubkou svých znalostí, antických řeckých jmen, o kterých jsem nikdy neslyšel, nebo německých OG filozofů, o kterých jsem sice slyšel (Schopenhauer, Hegel), ale prokousávat se jejich texty se mi doposud nechce. OS je ten typ autora, kde, pokud ho chcete pochopit plně, stálo by vás to desítky dalších knih a času. Je to hutné, ale ne překombinované, dá se tomu rozumět... a je na vás jak moc to chcete pochytit. K autorům jako tenhle mě láká ta prorocká vize z minulosti, směrem k dnešní současnosti/budoucnosti, protože dnešní doba příliš nepřeje skutečným myslitelům, lidi konzumují a hádají se o slupky, přemýšlí jestli budou mít to či ono pohlaví, jestli je horší levá nebo pravá, do hlavy se vám valí content kam se podíváte a tak si říkáte, nebyl tady už dřív někdo, kdo věděl a řekl něco, co tu zůstalo, jako odpověď... někdo, kdo byl prostě "ahead" a tak se začnete vracet zpátky a zjistíte, že je tu hodně, co se dá učit o dnešku. Spegel sice poněkud sráží hodnotu umění, ale jeho pojetí historie je i z tohohle mála zajímavé, jinak bych se asi po probuzení nezasekl a nedal z fleku šedesát stran jeho textů. Snažím se pochytit a obohatit, co se svou úrovní dávám. Zajímavou odpovědí je poslední, velmi krátká, spíše než esej, jen odpověď, na to, zda je možný světový mír:

"Na otázku, zda bude někdy možný světový mír, může odpovědět jen znalec světových dějin. Být znalcem světových dějin však znamená znát lidi podle toho, jací byli a vždy budou. Většina lidí nikdy nepochopí, že veliký rozdíl spočívá v tom, zda o budoucích dějinách uvažujeme podle toho, jaké budou nebo jaké bychom je chtěli mít. Mír je přáním, válka faktem a lidské dějiny se nikdy nestaraly o lidská přání a ideály. Život je bojem mezi rostlinami, zvířaty a lidmi, bojem mezi jednotlivci, společenskými třídami, národy a státy, ať už se odehrává v hospodářské, sociální, politické či vojenské formě. Je to boj o moc, o prosazení vlastní vůle, výhody nebo vlastního názoru na to, co je užitečné a oprávněné, a pokud selžou ostatní prostředky, člověk se vždy chopí toho posledního, totiž násilí. Jednotlivce, který používá násilí, můžeme nazývat zločincem, třídu považovat za revoluční či za vlastizrádce, národ za krvežíznivý, ale na věci to nic nemění. Dnešní světový komunismus má své války za povstání, koloniální říše za pacifikaci cizích národů, a pokud by byl svět jednotným státem, nazývaly by se války povstáními. To vše jsou jen rozdíly ve slovech. Nebezpečným faktem je, že dnes mluví o světovém míru jen bílé národy. Dokud tak mluví jednotliví myslitelé a idealisté - mluvili tak ve všech dobách -, nemá to účinek. Pokud se však stanou celé národy pacifistickými, jde o symptom sešlosti věkem. Nejedná se o silné a nepotřebované rasy, ale o zřeknutí se budoucnosti, neboť pacifistický ideál znamená konečná stav, který je v rozporu se skutečností života. Války budou do té doby, dokud bude existovat lidský vývoj. Kdyby se však bílé národy unavily válkou natolik, že by je k ní vlády již za žádných okolností nepřiměly, stal by se svět obětí barevných, jako římská říše padla za oběť Germánům. Pacifismus znamená přenechat panství rozeným nepacifistům, mezi nimiž budou vždy i bílí, dobrodruzi, dobyvatelé, nadlidé, kteří, jakmile uspějí, naleznou příznivce. Pokud by dnes došlo v Asii k velkému povstání proti bílým, připojilo by se k němu bezpočet bílých, protože je omrzel život v míru. Pacifismus zůstane ideálem, válka faktem, a pokud se bílé národy odhodlají nevést již žádnou válku, udělají to ty barevné a stanou se vládci světa." -Oswald Spengler, 1936

1 08.06.2024

Asi nejvíc zajímavé je, jak přesně Gellner zachycuje svoje celkové rozpoložení, s minimem slov dělá pointy a mně se to většinou dost líbilo. Je v tom vše, co k mladickému rozpoložení patří... přesto bude jeho čtení lidi lámat na tábory, které si básně budou romantizovat (odstup času... ti stejní lidi, co ho dnes hodnotí jako autora kontrastů a rozebírají to tady jak u maturity, jak mu rozumí, ti samí by ho před sto lety pranýřovali; ženušky svých manžílků by tvrdili, že Franta spí s děvkama a je amorál a na tajňačku by si pak představovaly, jak od něj dostávají anál, rozteklý jak zmrzlina, s ksichtem do ruda... a "Pepo, dnes to bylo úžasný" - ironií je, že proti přesně téhle pokrytecké sortě lidí Gellner verše míří) i navzdory chmurnému podtónu a koncům, které značí. Ale o tom je život, takové texty mluví nejsilněji, ty, co žijí v momentu a pravdě a nestarají se o to, co bude dál, neomlouvají se, nectí a nedodržují směšná, trapná společenská dogmata a pravidla, co bylo před sto lety, co bude za sto let... když jsou lidi ještě mladí a nemají potřebu hrát to společenské divadlo, můžou ještě pořád žít syrovou upřímností.

5 01.06.2024

"Když člověk uvádí důvod, ničí lásku.
Opatřit smyslem to, co milujeme, znamená lhát.
Neboť žádná lidská bytost v okamžiku, kdy intenzivně cítí, že je naživu, nezakouší žádnou jinou radost.
A jiného života není."

Extáze a trápení, dalo by se říci. 'Terasa v Římě' v útržkovitých krátkých částech, skoro až odstavcích, předkládá dílky skládačky jednoho života. Rytec Meaume, který se během 17. století zamiluje do mladé dívky, se brzy stane jejím milencem... ale její žárlivý snoubenec mu pak kyselinou poleptá obličej. Dívka pak už o znetvořeného Meaumeho nemá zájem, ale snoubenci stejně řekne, že ho miluje, aby jej přinutila Meaumeho zabít. A tak se rytec vydává na přeskáčkovité putování tam a zpátky po celé Evropě. Tvoří, trpí ("Trpím, když se ocitám v přítomnosti jistých obrazů" ), přemýšlí, občas se dostává do lepších, občas do horších situací. Ačkoliv je to takový obraz života, první polovina mě bavila více, ta tragédie, která tolik ovlivnila život, jako někdo, kdo s kůží má taky problémy to dokážu pochopit, jak to člověka ovlivní v odtažitosti vůči lidem, i když nechce, lidé to zmíní a vám to pak hraje v hlavě.

"Láska spočívá v obrazech, které trýzní ducha. K těmto neodbytným vidinám se připojuje nekonečná promluva k jediné bytosti, jíž je věnováno vše, co člověk zažívá. Tato bytost může být živá nebo mrtvá. Její popis je dán ve snech, neboť v nich nevládne ani vůle ani úmysl. Sny jsou tedy obrazy, Dokonce, přesněji řečeno, sny jsou zároveň předkové a vládci obrazů. Jsem člověk, na kterého obrazy útočí. Vytvářím obrazy, které vystupují z noci. Byl jsem zaslíben jedné dávné lásce, jejíž tělo sice ve skutečnosti nezmizelo, avšak jejíž vidina již nebyla možná, protože jsem ji zakusil v ještě krásnější podobě."

"V určitém věku se už nesetkáváme se životem, ale s časem. Přestáváme vidět, že život se žije. Vidíme čas, který prožívá život zaživa. A to nám svírá srdce. Člověk se chytá kusů dřeva, aby ještě chvíli mohl sledovat to krvavé představení na obou koncích světa a zároveň do něho nespadl."

"Všichni nešťastníci se narodili z hněvu svých zploditelů, který neuhasila následná rozkoš."

"Meaume začne znenadání promlouvat k jakési zesnulé. Vysloví jméno Nanni. Říká: "Ach, tajemstvím mých snů bylo tělo, které se bez přestání vrací. Kdysi se jedna žena zděsila, když spatřila mou tvář. Nenávratně jsem tehdy ztratil to nejpodstatnější ze svého života. Uchoval jsem pohled jejích očí, které na mě obracela. Odmítla však se mnou sdílet svůj život. Musel jsem cestovat po jiných světech, než byl ten její, ale v každém snu, v každém obrazu, v každé vlně, ve všech krajinách viděl jsem něco z ní nebo něco, co ji připomínalo. Vypadal jsem jinak, když jsem ji k sobě přivábil a svedl. " (...) "Jaktěživa jsem neviděla muže, kteří by se cele oddali ženě, kterou milují. A nikdy neviděla muže, kteří by u své družky hledali něco jiného než poslušnost, laskavost, vůni, stravu, pochvalu, vřelé a něžné pohlazení, součást svého rozplozování, vzpomínku na matku. Chybějící ženy jsou stále tady. Nepřítomnost těch, které tolik schází, je den ode dne větší a jejich stín čím dál tmavší. Pravdu má vždycky to, co se vytratilo. Láska je pro mě prachsprostým podvodem."

Rozhovor s mouchou.

7/10

1 25.05.2024

Text, kde se Hrabě snaží zachytit moment víc, než tvořit nějakou ambiciózní prózu (ačkoliv mi ta vztahová proklíčenost připomněla raného Kunderu, ale třeba to je prostě náladou doby Československa koncem šedesátých let)... proto ji i nejspíš do pozadí doporučuje číst s poslechem svého milovaného jazzu a cítit to víc, než snažit se úplně-plně chápat a analyzovat. Jako v alkoholovém horečném oparu... opilé emocionální dialogy maturantů, horečka zmíněná několikrát, vždy v jiném kontextu. Holka Marie, které se líbí Jan a ona ví, že jemu se zase líbí jiná, zpěvačka Alice, ta je ale nakonec ambiciózní kurvička, zatímco Jan jí má celou dobu plnou hlavu. To ráno, jak se nalitej toulá po Praze. Všechny ty situace ze situace do situace. Sečtělost Janova. Jeho povrchní slušnost, ale co si myslí (vnitřní monology), kterými se povyšuje a sám pořád neví, plný pochyb. Jo, být osmnáctiletý a po uši zamilovaný, posedlý ženou, první holkou, se kterou spal a možná mít dítě, všechny tyhle pocity znám (taky jaký to je jmenovat se Jan). Hrabě měl fakt hodně do sebe, když i na takovéhle povídce dokázal udělat tak moc, ale podobně jako všichni extrémně talentovaní, jejich plamen asi hořel příliš intenzivně a proto jejich život končí dřív a jejich slovům to dodává extra silný font a odér. Ale to "kafe" "kafe, který stejně udělat neumíš." (sakra, Václave! Já vím, že to zní cool, ale...)

4 24.05.2024

V, jak už koukám, tradičním Sandovalském stylu se hned na začátku jedna postava potká s druhou a pocítí k sobě sympatie, čímž vše začne. Tentokrát se příběh točí okolo jednoho léta, kdy kluk Polo narazí na krásnou Sofii a hned je do ní hotovej. V okolí se toho moc neděje, protože další kluk zmizel a nikdo nechodí ven, takže Polo-solo v openingu objevuje "skryté krásy" okolí, když k němu přijde Sofie, která má ráda vlkodlaky a je "taky podivín" (a hledá někoho, s kým by mohla být... kdo by jí pomohl zapomenout) a jak málo dvěma stačí k tomu, aby k sobě našli cestu (trauma a timing). Ač je příběh okolo mrtvého a vlkodlaků, kterými je Sofie fascinována zaonačen podobně zajímavě, jako jsem měl možnost okusit ve 'Vodním hadovi', definitivně to nejde až tak hluboko, je to vysvětleno přeci jen jednodušeji, ale definitivně bych tohle neshazoval jako něco méně hodného, je fajn si tohle přečíst, je to taková rychlá jednohubka (ten název 'Pohovka a mrtvola' mě navíc taky pobavil, jak hodně říká o příběhu ve dvou slovech), kterou si dáte, když máte na něco takového náladu, přitom je za tím tolik práce, ale o to je to krásnější a samozřejmě i smutnější, v rámci konce. Taky bych někdy rád potkal svou Sofii.

2 24.05.2024

Takový roztomile ujetý surreálný příběh. Mila, která se koupe, narazí na dívku s pěknými zuby, které říkají Agnes a během chvilky k sobě obě pocítí sympatie... nicméně brzy je Mila zapletena do něčeho mezi snem, realitou a mýtem. Ve formátě, v jakém tenhle grafický román je, ten Sandovalovův groteskní styl vyniká, někdy svou monumentálností, někdy intimitou mezi postavami. Jakožto silný odpůrce míchání zbytečného nánosu textu na vizuální umění cením i to, že se Sandoval nějak přílišně nerozkecává a nechává dialogy plynout "tak akorát", stejně jako fakt, jak je příběh uzavřen, že vlastně člověk neví a nikdy nebude.

4 24.05.2024

Anti-křesťansky orientovaný text, kde mi Nietzsche poprvé přišel jako starej dědek, který lamentuje nad tím, jak se věci mají, bez všech těch ostrých, trefných a živelných point, jak je uměl dříve. Je to pozdní text (takže nevím, jak moc mu už křupalo v kukuřici), ale přišlo mi, jakoby celá ta idea ležela jen v tom remcání. Na kritice mířené tímhle směrem stojí veliká část jeho díla (ďíla jednoho z největších filozofů všech dob), ale tady ty pointy nebyly o ničem, bylo to spíše takové překrucování, jako když si prostě chcete na něco stěžovat, protože si na to chcete stěžovat, protože vás to se*e. Samozřejmě, s některými pasážemi bych určitě i souhlasil, nebo nemohl říct, že nesouhlasím, na druhou stranu spousta věcí je zjednodušená a postrádá nadhled, je velmi natočená jedním směrem a žádný jiný pro ni neexistuje... ale co čekat u člověka, který přemýšlí tak skromně jako Nietzsche ('Why Am I So Clever', "V jedné větě dokážu napsat to, co ostatním trvá celou knihu...", bla bla, jak bychom řekli v práci "Jasně, Stripeee..." - dej si pivo, Nietzsche.) Ale můj celkový dojem byl, že to působilo jako velmi nepodnětná obecná kritika (hospodský level), kritika na téma, kde už jsem četl lepší věci, udělané lépe a promyšlené hlouběji.

2 21.05.2024

Limitace jazyka. Už na začátku Crowley objasňuje že je "Kniha lží — s podtitulem „neprávem tak zvaná“. Co můžete tak nějak pochopit z jeho někdy kontradiktujících výroků (a to i potom, co k ním máte jeho "objasňující komentáře", haha)? Lze je chápat jedině pod hladinou, na úrovni jakéhosi citu, kdy jdete dál, než je "pouhá plochá nudná realita". Lidé, co svět dělí na levici a pravici, co vnímají konflikt, volí si mezi dobrem a zlem a myslí si, že takový je "řád věcí", rozdíl, výroky, co jsou absolutní, tak a nebo onak, tady moc nepochodí... věci můžou být takové a současně i takové a možná, že to největší zlo je přijít a říkat definitiva, stanoviska, která se zdají správná pouze vám, bez pochopení druhé strany... protože nelze přistupovat k těmto naukám jaksi, povrchně, nelze dosahovat vyššího poznání tím, že budete doslovní a jednoduší v jeho chápání. Simon řek "Skákej na pravý noze"... "Význam je transparentní" (Charles Duits, Démonické vědomí). Jaká je naše schopnost zpracovat myšlenku? Jaktože nás tolik dělí možnosti interpretací? 'Kniha lží' je definitivně pro zasvěcenější, nejen pokud jde o thelému. Tohle je okultní text vyššího kalibru, možná i toho nejvyššího, plný symbolů, jinotajů. Těžko se mi k tomu píše nějaký komentář, vlastně už teď se rozkecávám víc, než jsem plánoval... protože, dojmy sice jsou, ale člověk se cítí, že v dnešní době, v době, kdy je laciná povrchní zábava denním chlebem, by se většina lidí cítila skoro až uražena textem, který ho vyzývá tolik používat vlastní hlavu, což v době, kdy stačí vrtět svou frndou před kamerou, nebo chovat se jako ignorant, hlavně se sebevědomím, je vlastně jediné, o co lidem jde, o co se snaží... doba "prázdného contentu", protože jsou jedinci osamělí a chtějí upoutat pozornost, aby jim někdo řekl, "záleží mi na tobě", protože jsou ztracení, nemají směr, nemají spojení s hlubinou, s poznáním. Vlastní interpretace u těchto jedinců neexistuje, nahradila ji spíše vlastni ignorace - ale proč vůbec zmiňuju lidi, kteří jsou mimo rámec toho, aby jim cokoliv z tohohle něco řeklo? Na co theléma, na co poznání, když mám pivo a můžu sledovat hokej? Kur*a, vždycky když dočtu něco, jako je tohle, tak jsem rád, že jsem se do toho pustil, i když vím, že jsem neměl příliš šanci to hlouběji pochytit a to i přestože jsem se snažil jakž takž Crowleyho i jeho thelému, výrazivo, poslední dny souběžně s knihou studovat. Tohle je spíše něco, k čemu se člověk dostane až v pozdější fázi, když má Crowleyho trochu načteného, nastudovaného. Nechci říct, že se projevuje jako mistr fabulátor, nepůsobilo to tak na mě... myslím si naopak, že se tu říká spoustu pravd, které mají kořeny ve spoustě náboženstvích a textech, Crowley byl definitivně inteligentní a sečtělý (připomíná mi Junga, ačkoliv opravdu, v mnoha ohledech nevím, ale ti, kdo říkali pravdu byli často očerňování, upalováni, démonizováni)... jeden den jsem poslouchal i jakousi esej o Nabokovově Lolitě, hlavní hrdina Humbert Humbert tam byl popsaný stejně, jakožto i Nabokovův hrdina v 'Bledém ohni', dosud asi nejobtížnějším románu, co jsem četl, jako "unreliable narrator" (nespolehlivý vypravěč) a myslím si, že tenhle termín dost vystihuje náplň řady Nabokovových textů a jeho hrdinů, takže je snadné se pod rouškou charisma, moci, nebo opojení čímkoliv nechat unést a pak zbrkle idealizovat. Ale stejně tak, theléma je hodně o tom, co si z ní vy sami utvoříte, ačkoliv jsou tu jistá pravidla, ale víceméně jde hodně o "individuální tvoření". Crowleyho víc "tuším pod povrchem", jak se snaží "přiblížit pravdě", jakoby jejího vrcholu nikdy nebylo možno, plně dosáhnout (Jiro Dreams of Sushi). A i já patřím k těm, který pro svou pravdu trpěl a trpět bude a proto je pro mě 'Kniha lží' definitivně něčím, k čemu se budu vracet a co dokážu, v tomhle aspektu, chápat.

4 17.05.2024

Kresbě ty nedokonalosti a drobné chybičky v kombinaci s noirovým shadingem dodávají osobitost (v dnešní vyleštěné AI době to mám rád o to víc), takže ta kresba mi překvapivě sedla. 'Oskar Ed' je surreálná a celkem hypeovaná záležitost na poli československých grafických románů, takže jsem rád, že jsem se k ní konečně dostal a dal tomu šanci, ač s dvacetiletým zpožděním. Scénář není z nejsilnějších, ale dohání to lynchovsky (lišácky) tím, že se nesnaží sám sebe úplně vysvětlit a nechává tak prostor pro mysteriózno, k dotváření. Definitivně nic pro jedince, co mají rádi tradiční dějovou kostru a uzavřenost, já, čím jsem starší, tak víc cením otevřené konce, ale samozřejmě, hodně často to záleží na příběhu. Je to příběh, kde chci mít jasně danou dynamiku, strukturu a jet mainstreamově jednoduše, začátek - cíl, nebo chci mlžit a nechat lidi přemýšlet a budovat si k tomu vlastní cestu? Oskar Ed se definitivně řadí k druhé kategorii, ačkoliv jej současně nepovažuju za kdovíjak komplexní dílo, protože jsou v něm de facto jen dvě otázky, na které pokud budete mít odpověď, přestane vás jeho aura zajímat. Je to trochu jako tři mořské mušle v 'Demolition Manovi', odpověď se nedozvíte. Jinak je to takové plané, co do příběhu, protože to chápe, že silné stránky jsou jinde, takže se dočkáváme tradičních věcí - útěk, útěk, policie pátrá, chytá, small talk, snažím se splynout / zmizet, přežít a mezitím flashbacky na trauma z dětství, vzpomínky na mámu a otce, který zmizel / zemřel / nebyl okolo. Ano, vnímám to jako art, kde se autor buď vypořádá s něčím osobním a nebo to jen prostě na volno tvoří, obojí může být pravdou. Za převratné bych to asi nijak neoznačil, obstojně osobité ale určitě.

2 01.05.2024

Automaticky jsem si mobil, kde jsem si knihu pustil, vystavil jako na nějakém oltáři, na svou poličku mezi svoje nekonečné sklenice a skleničky a balíčky s kořením a suplementy a celou dobu, kdykoliv jsem šel okolo, sledoval obálku. Proč? Nikdy to takhle nedělám. Začal jsem důkladně uklízet, rovnat, umývat. Mnohdy jsem se zastavil, nechal vát vítr z okna a poslouchal slova, nebo sledoval paprsky Slunce. Sledoval jsem se v zrcadle, svoje suché rty a strup sražené krve dole, po nemoci. Člověk ví, že text, která začíná:

"Povedu Tě územím, jehož začátku ni konce nevypátráš.
Povedu tě krajem, v němž mimo sebe sama a svého stínu
neuzříš nikoho. Ale přece ty sám se staneš světlem,
jež vdechne temnotám kol tebe smysl bytí."

...nebude nic míň, než banger. Jestliže vám hermetismus kdy dával, nebo dává jakkoliv smysl, jestliže patříte mezi lidi, kterým slovo poznání je voláním, Pierre de Lasenic vám určitě bude něco jako balzám na duši, se kterým se budete identifikovat a možná už i dřív než se do tohohle pustíte, v mnohém budete na stejné stezce, možná, že něco už budete sami dělat...

"Pokud budeš dbát na to, jestli si tě lidé váží, zůstaneš jejich otrokem." (...) "Každý má svůj vlastní osud, na kterém ty nic nezměníš." (...) "Uč se vidět a nevidět, slyšet a neslyšet, tedy žít ve Světě mezi lidmi a přeci nebýt jedním z nich." (...) "Společný pud tě nutí k vystoupení ze sebe sama, láká tě k vydání ideálu. Takzvaná společenská souhra tě často nutí k řečem, jež neměly z tvých úst vyjít. Nezískávej sympatie bližních tím, že se jim v řečech přizpůsobíš. Učiň naopak to, co tě naučím a oni se přizpůsobí tobě. (...) "Kdo chce dosáhnout pravého poznání, musí je v sobě vytvořit."

1 27.04.2024

(SPOILER) Ta chmurná tečka, poslední věta je tak typická. Myslím si, že McCarthy prostě chtěl ve finálních letech jen tak nadhazovat do vzduchu některé svoje myšlenky, nebo věci, o kterých rád přemýšlel a tak si zvolil psát tenhle více dialogový styl textů, jako je třeba 'The Sunset Limited'. (...) 'Stella Maris' je tak jeho finálním textem, označovaná za dovětek k 'Pasažérovi'. Oboje si definitivně budu muset přečíst znovu. Alicia, sestra protagonisty Bobbyho z předchozí knihy, se objeví před klinikou Stella Maris se spoustou peněz. Její bratr je po nehodě v kómatu a ona se rozmýšlí nad tím, jestli ho má nechat odpojit. Po následné hospitalizaci, vzhledem k předchozím záznamům a problémům, se doktor Cohen pouští do rozhovorů s protagonistkou. Člověk postupně rozplétá komplexní život velmi komplexní mladé ženy, která je nesmírně inteligentní, nadaná v matematice, ale taky má halucinace, které jsou pro ni tak reálné, jako vše ostatní, a zpovídá se o svém životě, o svém otci, který se jako vědec účastnil Projektu Manhattan, zpovíá se o zálibě v hudbě (specificky housle), v závislosti na tématu x čtenáři jsou některé části přístupnější a některé méně. Řada věcí se točí okolo Světa, jeho chápaní, matematiky, kvantové fyziky, dojde i na McCarthyho oblíbenou historii a funkci jazyka, ale pak se třeba úplně přeskočí a začne se řešit třeba Aliciin vztah s jejím bratrem, do kterého je od svých dvanácti let zamilovaná ("...a chtěla to s ním dělat, pořád chce, protože na Světe jsou horší věci." / ze snu ji probudil orgasmus, který měla z toho, když viděla jeho obličej celý od jejích šťáv), ví, že je to jediná, neopakovatelná láska jejího života, kterou zakusí a z množství jejich interakcí ji vnímá jako pevně daný bod a i přestože ji Bobby taky miluje, drží se zpátky, zatímco Alicia si ho chce vzít a mít s ním dítě a je to něco, čemu nemůže pomoci. Tahle část, kontrastující se vší tou vědeckou a badatelskou, do textu vlévá jakýsi život, i třeba to jak Alicia popisuje, že měla velmi sexuální prožitek jen z toho, že její záda použil hráč basketbalu, aby si na ni položil papír a mohl něco napsat. Člověk tak, jak by asi u terapie očekával, odkrývá velmi osobní portrét mimo jiné i zcestovalé a jazykově znalé osoby (znalost Němčiny, studium ve Francii, původ rodiny z Rumunska, o kterém Alicia líčí svoje finální sebevražedné myšlenky). Její osud jakoby se zdál být i přes nasazení, život, inteligenci, humor a zápal, od samotného začátku, chmurnou tečkou, kterou pomalu kreslí McCarthy od samotného začátku. Některém stvořením není přáno, někteří z nás umírají sami, bez toho, aby okusili pravou, naplněnou lásku... někteří jsme obklopeni temnotou, po celý čas, nebo jeho většinu, jak Alicia říká "...můj život není jako ten váš. Moje hodina. Můj den. Kdysi jsem snila o našem poprvé. Pořád o tom sním. Chtěla jsem, aby si mě vážil. Chtěla jsem, aby do mě vnikl, jako do katedrály." Tolik chtění, tolik nadání... ale k čemu, když nejste schopni s tím naplno žít...

6 25.04.2024

Diskurz: "Při soustavném studiu starých textů si francouzský filosof Michel Foucault všiml, jak se liší jejich jazyk a jak se tento jazykový rozdíl projevuje i v tom, o čem se v různých dobách hovoří a o čem se nehovoří, případně co se o věcech dá a nedá říci. Každý jazykový projev vykazuje znaky svého kulturního prostředí a doby, jež se do jazyka promítají a zároveň působí jako odosobněná struktura řeči ovlivňující a omezující autora." (wikipedie) Během vaření, umývání nádobí, vytírání podlahy, jsem poslouchal první volume Foucaltových 'Dějin sexuality' a říkal jsem si mnoho věcí, třeba jak dnes všichni mají vše nastavené a jasné, jak "víme" protože "známe", ať už z "historie/zkušenosti/literatury/zdrojů/ať už je to bába povídala/kámoš mi říkal u piva/kamarádka mi říkala/z mého přesvědčení (které pochází odkud?)". Ne. My myslíme, že "víme", protože "nám to řekli". Nejednáme na tom, co sami cítíme, s čím se naše srdce a mysl ztotožňuje, nebo v co snad věříme, jako individuální jedinci (o tohle už bylo dávno postaráno). Jednáme na základě dnešní doktríny, která je jinde, než byla a bude jinde, než je teď (a to ani nezmiňuju, kde záleží, se nacházíte). Ale reálně, v pravém slova smyslu, nevíme, většina lidí se opravdu moc nezamýšlí nad stukturou a pojetím moci v souvislosti se sexualitou, protože proč, když se můžeme hádat o šlupky na výplatu, aby jednou za rok bylo na dovolenou dle výběru (dovolená je podle mě taky téma samo o sobě). Myslet je velmi náročné a většina lidí je dnes tak odstřižená od toho, mít k tomu prostor, žít ve velikých městech, setkávat se s lidmi, nemáte čas víc, než na svoje potěšení a povinnosti, přesvědčení, na svoje malichernosti, někoho zaneprázdňuje angažovanost v jeho politickém boji, někoho zase boj na toaletě potom, co zprasil vlašák, tortillu s olejem a na to si dal pivko a rýži na sladko, která byla slaná (true story, not mine). Ale faktem je, že jste zkrátka a dobře produktem svojí doby a je opravdu obtížné se od téhle struktury osvobodit, podívejte se, co se dříve dělo, co se dnes děje a jak se to děje. Lidi nezkoumají, že média vás manipulují, lidi zkoumají, co média říkají, jako pravdu, už od školky jste produkt, každý trochu jiný, ale kdybychom opravdu žili svoji realitu, nebo jednali v souladu s vlastním srdcem, život by byl asi dost jinde, že? Foucault tu píchá do hodně velikého vosího hnízda hlavně v jedné oblasti, což nebudu konkrétněji rozebírat, až mě překvapuje, že ho jisté mocenské skupiny neprotlačují víc, jenže to by asi zároveň nesměl tolik rozebírat svoje pojetí moci. Ale jsem rád, že jsem se konečně k něčemu od něj dokopal, protože mě jeho myšlení celkem bere, celkem se mi líbí. Text je obtížnější ke čtení, ani ne tak stylem, jako spíš hutností toho, jak se téma sice opakuje, ale snaží obhajovat myšlenku z jiných úhlů, vrstvu po vrstvě. Foucaulta poslední dobou dost studuju (zdá se, že konečně nastal, po těch letech, jeho čas). U 'Dějin sexuality' dostanete asi to, co byste tak mohli čekat od někoho, jako je Foucault. Mimochodem, kdyby mi někdo chtěl první díl, stejně tak jako 'Dohlížet a trestat', v dobrém stavu a za přiměřené peníze prodat, ozvěte se. Jordan Peterson Foucaulta vnímá jako ultimátního záporáka, kvůli jeho údajně amorálnímu myšlení, že de facto "užívá svoji inteligenci, aby protlačoval svoje amorální koncepty a postoje", zjednodušeně řečeno. Překvapilo mě, když jsem pak četl reakce lidí, kolik řeklo, že Peterson vlastně často ani neví, o čem mluví, že na to jak je inteligentní, tak spoustě věcí vůbec nerozumí (postmodernismu speciálně), nebo působí, jakoby je snad ani nečetl. U Foucaulta mě baví si ho tak nějak pořád pouštět, video a video, pomalu a postupně, ho vstřebávat, s konceptem podobného tématu, lidi interpretující jeho práci, člověk pokaždé pochytí něco, drobného, malého, jiného.

2 19.04.2024

Řekl bych, že pro tuhle debatu měli oba velmi málo prostoru. Foucaltovo potměšilé šklebení a rýpání se v zubech mnohdy značilo spíše pobavení z polemizování s někým, kdo je přímým oponentem jeho názorů. Ke konci se ani nezdráhal reagovat na Chomského, protože k tomu neměl dostatek prostoru, což asi mluví dost o síle jeho přesvědčení. Chomsky se na lidskou přirozenost, o níž se tu debatuje především, dívá jako na něco co je vrozeno naší mysli, dáno univerzálně, "hleďme do budoucna s vizemi a nějakou pozitivitou". Michel Foucault se zamýšlí spíše nad tím, že jsme produktem dané doby, naší doby, kultury, uspořádání (což mimochodem skvěle rozebírá v 'Dějinách sexuality', které zrovna souběžně čtu), odsud samozřejmě vychází ke svým známým konceptům, jako je moc, moc zakořeněná v zdánlivě neutrálních institucích, záměrně ovlivňující vývoj, nebo taky to, jak myšlenkové směry určité doby ovlivňuje vývoj myšlenkových směrů jiné doby. Pokud se pokusíme re-aplikovat podobné starší postoje, riskujeme i třeba to, že nastolíme podobné uspořádání a podobné problémy. Debata se točí především okolo poznání a moci, Foucaultův postoj je, že moc se nachází ve všech oblastech společnosti a manipuluje naše poznání, podle Chomského je moc v rukou menšího uskupení elit a toto poznání je cestou k osvobození. Debata je nejzajímavější právě v těchto nuancích, které ji ale činí v jejím tempu poněkud obtížnou, protože mnohdy člověku přijde, že, hlavně tedy Chomsky, si hodně mele svoje a Foucault se spíše baví tím, že mu nastiňuje svůj intelektuální pohled a hází před Chomského výzvu obhajoby některých otázek. Není-li člověk na debatu stoprocentně soustředěn, snadno mu může chvílemi unikat... ale zároveň to není špatné, poslechnout si, jak se dá debatovat a nesouhlasit. Nicméně mi po letech přijde, že Chomsky se na Foucaulta dívá s poněkud zhrzeným despektem. Pokud nevíte, ke kterému debatujícímu se váš postoj blíží, stačí si pustit tohle video a odpověď je v tom, zda jej shledáváte funny, nebo ne: https://www.youtube.com/watch?v=-0dM6j7pzQA&ab_channel=CindersO%27Juniper

2 14.04.2024

Nevím, jak přesně popsat Carverův problém (Problém s Carverem), jako absenci stylu, absenci toho, že mu vůbec na něčem sejde, nebo záleží, že má charakter, nebo osobnost, to na mě probleskne jen sporadicky, v momentech. Asi protože vím, že je toho schopen, udělat víc a lépe, proto mi tak vadí ta absence, kterou při jeho čtení spatřuji a vnímám. Zkoušel jsem už dřív jeho povídky a 'Katedrála' na mě zapůsobila, má silný motiv i konec, ale to je asi tak vše pozitivní, co můžu říct a co si pamatuju... jeho styl, obecně, je velmi popisný a tahle popisnost ve mně obvykle evokuje asi tolik, jako když studuju obsah a množství šroubků ke stolku z IKEI, který hodlám složit (nic moc) nebo když se snažím zjistit na obalu, jak dlouho mám něco vařit (chci tu informaci najít a mít to za sebou). Nepodpoří to ani fakt, že 'Ultramarín' působí jakoby Carver měl tendence popisovat pakárny, "Jednou jsem šel do obchodu na nákup a byly tam mrkve" ('my god), pocit pak postupně graduje, ta otrávenost nad čtením, nezájem o to číst, co píše. Nedává mi to moc šancí k tomu si tuhle ukecanou popisnost nějak oblíbit, protože mi přijde jednoduše o ničem, toho pocitu se pak už nedá zbavit. Carver mi byl kdysi představen jako něco na způsob Bukowského a v tomhle ohledu mi vždycky přišel spíše jako jeho lacinější napodobenina a ještě bez všeho toho, co dělá Buka cool tím, čím je, že Ray jen občas tu a tam probleskne s něčím, co má nějakou myšlenku, ale to je skoro jakoby očekáváno, že i v sebehorším textu najdete tu a tam jednu dobrou větu. Ironií je, že za nejlepší (nejzábavnější) moment sbírky považuju něco, co neřekl Carver, ale Carver popisující setkání právě s Hankem, opakujícím všem ostatním, že neví, co je láska:

"...Teďka je mi jednapadesát a sem zabouchnutej
Tadleta čůzička mi říká
Bukowski
A já na to Co je a vona
Podle mě stojíš za hovno
A já ji na to řeknu Holka ty mě chápeš..."


Tímto bych ale Raymonda asi uzavřel a nechal na pokoji - zkoušel jsem jeho povídky i poezii (která mu podle mě sedí ještě méně než jeho povídky a je opravdu velmi ukecaná) a připadá mi to bez obsahu, definitivně nic pro mě. 6/10

1 13.04.2024