JP komentáře u knih

Chronosynklastické infundibulum. UVB čili Univerzální vůle po bytí. Příběh Sirén z Titanu je až překvapivě celistvý a hodně chronologický, bez odboček a bez flashbacků. Poprvé mám pocit, že čtu knihu a ne jen útržky Kurtových myšlenek. Začátek je poměrně nekonzistentní, ale nakonec přeci jen vtáhne (Teologie: Někdo všechno udělal z nějakého důvodu).

Dvojstránkový popis Merkuru (str.127-129) je jedna z nejpůvabnějších a nejlepších pasáží, jakou jsem od Vonneguta kdy četl (opravdu!). Není nad to tak jednoduše říct, že i navzdory naším schopnostem jsme vlastně horší než tvorové, co mají jediný smysl (hmat) a živí se vibracemi a neubližují si, protože nemají důvod a protože ani nemohou, jen spolu telepaticky komunikují dvěma zprávami, při nichž jedna je odezvou na druhou a druhá je odezvou na první. První zní takhle: "Tady jsem, tady jsem, tady jsem." a Druhá: "To se máš, to se máš, to se máš." Sirény z Titanu jsou obecně plné jistého meditativního rozjímání.

"Pozemšťané se ve všech dobách chovali, jakoby je z oblohy sledovalo veliké oko - a jako by toto veliké oko prahlo po zábavě."

Narozdíl od dřívějších knih, tentokrát jsem se i jaksi dokázal vcítit do postav, které nebyly jen jakýmsi bezduchými loutkami, o nichž se mimoděk vypráví. Ujo, Rumfood, Kazak, Salo i ty harmonia. Dost bych vnitřně zápasil, ale podle mě je tohle, i když zapadlá, tak Vonnegutova nejlepší kniha.

13 08.03.2011

Záměrně zvolená kreslířská technika mi vadila (sám dělám do tohohle celý život). Občas jsem měl dojem, že se mele bokem, asi jako když se zahledíte na určitý bod a nemůžete z něj spustit oči. Jakoby to nedobrovolně uvízlo, někde, kde to nechce být. S odstupem času hodně z nadšení tohohle díla vyprchalo, zatímco u filozofické bichle o Rozparovači' 'Z pekla' ani po druhém přečtení necítím slabiny. I tak ale chápu a souhlasím, že jsou Strážci naprosto po právu označovaní jako #1. Moore zkrátka umí s tímhle médiem pracovat jako málokdo a dal dohromady něco, co se jen tak nevidí. A kdyby už nic, tak Rorschach. Postava, jejíž morální postoje a jednání mě fascinují a která si zaslouží podrobnou analýzu, protože přesahuje hranice knihy do každodenního života. Nepřehlížím dr. Manhattana, Komedianta, ani další ikonické postavy, ale myslím si, že Rorschach se obyčejného člověka dotýká nejvíc a skýtá skutečné otázky. Stejně jako rorschachův test, ve kterém každý vidí něco jiného, ne každý bude souhlasit s Rorschachem, kterého mnozí považují jen za sadistického antihrdinu... bez kompromisů.

6 01.03.2011

Je to ta jedna z těch stovek knih, která se dá číst pořád dokola (a přitom jsem ji zatím podruhé nečetl, ale má ten odér, tu čtivost, díky tomu příběhu, který nemohl být postaven, ani napsán jinak). Neříkám, že je Spalovač nějaká moje zvlášť oblíbená kniha, ale rozhodně uznávám její zvrhlou, a možná by se hodilo spíše říct pošahanou, krásu, děsivost Kopfrkinglova pojetí buddhismu, což je de facto obludné samo o sobě, naše čecháčství ve všech jeho formách, jak snadno se podléhá ideologii, která vede až k tomu nejkrajnějšímu aktu apod. Fuksovo dílo je plné velmi diverzních motivů, ale hlavně, a toho si cením vždycky, je neuvěřitelně čtivé a to mi věřte, že málokdy narazím na čtivou knihu. Taková kniha musí být čtivá tím způsobem, že si pamatujete první větu, že byste skladbu vět nechtěli měnit, že vám připadá zdánlivě bez chyby, protože chyby nevnímáte jako chyby, ale jako "správnou" součást textu - to jsou aspekty nesmrtelných klasik. Stejně jako filmové zpracování s panem Hrušínským, jenž předvádí podle mnoha kritiků hereckou kreaci kariéry (ale já ho mám radši v rolích mručících a mudrujících dědků) tenhle příběh je pro mě takový malý kulturní klenot. Ono to chce trochu morbidity ze strany čtenáře k docenění krásy téhle knihy. Ale myslím, že to pořád má co říct. Nemluvím o nějaké nadčasovosti nebo čtení mezi řádky a kdovíjaké hloubce, ale o knize jako takové, koncepčně a stylem vystavěné stejně inteligentním způsobem jako třeba Klub rváčů nebo Vonnegutovy prózy.

11 22.02.2011

Více než důstojné rozloučení, zbavené toho bordelu, který Buka obvykle obklopoval. Kniha o sebehledání a neodvratitelnosti. O smrti. O konci všeho. Znělo to totiž smířeně, klidně a vyrovnaně. Rozhodně to není to nejlepší, co Buk napsal, to ne... ale rozhodně je to asi to nejchlapáčtější, co napsal.

5 22.02.2011

Nadšení nesdílím, protože ve výsledku je to jen něco, co by napsal každý druhý zvrhlejší filmový fajnšmekr a to myslím zcela vážně. Trocha znalosti popkultury a jeden námět nedělají kultovní knihu. Místy zábavná hříčka, speciálně pokud se vyznáte ve světové kinematografii. Ale přeceněná, až běda. Škoda, že jediná šance tuzemských autorů na úspěch u nás je psát tohle.

5 22.02.2011

Jedním dechem čtená kniha, která vás naplňuje esencí, protože si s ní rozumíte, protože vám mluví z duše, i když každému trochu jinak. Po dlouhé době něco, co mě vážně chytilo a kouslo a sálo, dokud jsem nespadl paralyzovaný k zemi. Vytkl bych snad jen občasnou Londonovu agresivitu, ve smyslu "ty, správce, jseš nula! a já jsem jednička!" - (uvítal bych trochu větší skromnost v určitých částech) ten vliv americké touhy být naprostý TOP1 je v knize bohužel patrný. a pak na konci "...Ježíše jen ukřižovali..." - tohle se mi taky nelíbilo, ačkoliv má spisovatel významově pravdu, nemusel to podat takhle - srovnávat se s Ježíšem. Prostě mi po přečtení téhle věty přišlo, jakoby London náboženství jen zesměšňoval a nepochopil, přestože je jeho kniha především o víře. I navzdory tomu dávám téhle zběsilé příručce agresivního buddhismu všechny palce nahoru... řekl bych, že tohle má hodně lidí místo Bible... a není se čemu divit, protože - Není smrti. Život je duch a duch nemůže zemřít! Kniha, které bije srdce - a to dnes chybí u většiny děl.

15 21.02.2011

Zčásti to zestárlo a zčásti je to dodnes neuvěřitelně originální a aktuální. Námět pro sci-fi thriller jak vyšitý, co zřejmě bude chtít přečíst znovu, mimo trochu několika zastarale vykreslených věciček mi vadilo především, že magnátův plán byl na budoucnost přecijen nepromyšlený, chci říct, už dnes jsou nájemné vraždy takřka nevypátratelné, i obyčejný člověk ví jak ji zamasakovat a má dost velkou šanci, že ho nevypátrají, takže v budoucnosti člověk s velikou mocí nepřijde na nic lepšího, než na tohle? Sice souhlasím, že člověk, je člověk, chybující tvor a o tento prvek tam asi šlo a že díky oněm telepatům je vražda prakticky nemožná, ale nějak mi to celé není pochuti.

Když však v příběhu zmizely hvězdy, měl jsem z toho zvláštní nepopsatelný pocit, jen z té představy, to Bester vážně trefil.

Nicméně příběh muže, který se rozhodl prosadit svou vůli navzdory celé společnosti - no nezní to mocně? Někdy se k tomu určitě zase dostanu, ale na plný počet to nevidím, palce jsem držel záporákovi.

5 15.02.2011

Náboženský pohled je přítomen jednak pro samotné sdělení, ale i proto, že Miller byl věřící. Potom je kuriózní, že spáchal sebevraždu. Věřící člověk napíše takovouhle knihu, něco s nadějí, a pak se zabije. Znám několik křesťanů a proto mi to nejde do hlavy. U takového Huntera S. Thompsona jsem sebevraždu chápal, byla zcela konkrétně opodstatněná, ale netřeba se v tomhle dál hrabat, kdo ví, jaký život Miller měl a co ho k čemu vedlo.

Kniha se dělí na tři části, tři etapy - nejvíc mě samozřejmě bavila ta první a ta poslední, ale buď jsem to zhltnul příliš rychle, nebo mi něco zásadního uniklo, protože 'Chvalozpěv na Leibowitze' je obdobně filozoficky obsáhlý jako třeba filmové Vláčilovo Údolí včel, Markéta Lazarová, Bergmanova Sedmá pečeť či Tarkovského Andrej Rublev, až na ty sci-fi kulisy. Jde o dílo velmi symbolické a hluboké. Kdyby tak každý spisovatel mohl napsat jen jednu knihu, myslím, že by vše hned bylo lepší, protože ta kniha by byla autorem samotným, ve své podstatě.

6 14.02.2011

Taková pohádečka. Pan Bilbo Pytlík a tucet nejneschopnějších trpošů, kteří tu jsou jak bych to řekl "magnet na průsery" a jen do počtu, aby je měl kdo zachraňovat. Vytkl bych jen, že 3/4 knihy se nese v duchu stereotypnosti, jde se od bodu k bodu, přičemž tím bodem myslím setkání s fantasy bytostí, ať je jakákoliv. Přesto roztomilý a kouzelný příběh.

5 13.02.2011

Je to Palahniuk, to bezesporu... ale roztěkanější. Jakoby ho štvalo, že sice má o čem psát, ale nedokáže knize vtisknout význam. Tahle ulepená novela je totiž jen průměrná exhibice. Nenudilo to a místy i zaujalo, ale nechápu to nadšení z názvů pornofilmů, vezměte si jakýkoliv drama a předělejte v něm jedno slovo s narážkou na sex... jakoby to každej nedělal už v první třídě (nehledě, že je to fakt všude, namátkou třeba film Zack a Miri točí porno, tam je taky scéna, kdy se přesně tohle dělá) - to vám to připadá tak originální? Ale jinak, téma bezesporu (pro mě), které láká a Chuck ho zpracoval více než dobře.

4 08.02.2011

Těžká, těžká... a s přibývajícími stránkami více a více ubíjející bichle, která vás nechci přímo říct bude nudit, protože Dostojevskij nedokáže nudit, ale většinu knihy jsem prostě proplul, teprve v závěru mě to strhlo. Tohle chce přečíst a pak to v sobě nějakou dobu nechat. Závěr je silný, kníže Myškin je neskutečně tragická postava. Zvláštní, jak poslední stránky dají knize v kontrastu s předešlými stovkami naprosto jiný rozměr. Přesto bylo čtení a dočtení tohohle neskutečným traumatem, je to prostě dlouhé, těžké, velké, jak mi říkala moje paní třídní ze SŠ, která studovala ruskou literaturu, ono to k těm Rusům zkrátka patří, už podle toho, kde žijí, v těch pláních, mrazech, obrovské, tvrdé zemi. Ale stejně přemýšlím, že si ji přečtu v budoucnu znovu, protože kníže Myškin mi ve svém prazákladě připomíná mě a věřím, že nejsem jediný, kdo se s ním ztotožňuje.

8 01.02.2011

Přikyvoval jsem, smál se, občas kroutil hlavou a než jsem se vlastně nadál, byl tu konec knihy, kde Buk napsal: "Přeskočilo mi. Definitivně jsem se zbláznil." A mě v ten moment zase definitivně došlo, že jsem konečně našel svého autora, který mě baví a který mi i něco dá, kterému rozumím, kterého jsem prokoukl od začátku do konce.

[os. pozn.: první Buk. kniha, co jsem koupil, v Olomouci (Kosmas), bylo mi 14 let, na internetu jsem předtím četl povídku Kopulující kalifornská mořská panna]

6 28.01.2011

Skutečně nevím, kde nebo čím mi to uniká. Ať jde o film nebo knihu, obojí ve mě nevyvolá pocity výše, než že se jedná "pouze" o nadstandart. Don Corleone je ovšem úžasný, ať jde o jeho literární zpracování nebo filmového Marlona Branda, právě Don má to největší charisma, jaké jsem kdy u jaké postavy spatřil.

4 17.01.2011

Asi nejlepší King, jakého jsem četl (taky byl první). Bohužel, ať napíše cokoliv, je to zkrátka "jednohubkový autor", tudíž u mě nehrozí, že bych si to přečetl znovu. Zajímavé je, jakou formou se King vyrovnává se svou popularitou - o tom totiž Misery je.

5 17.01.2011

Kniha, ke které mě přivedla neméně úžasná filmová adaptace Andreje Tarkovského. O to víc je zvláštní, že obojí má společné jen ten název. Bratři Strugačtí se víceméně zaměřili na zvláštnosti samotné Zóny (popřípadě Pásma), která dala prostor jejich představivosti, zaměřili se na setkání s jinou civilizací. Bohužel si už pamatuji víceméně jen některé obrazy. Ale až si knihu opět přečtu, určitě zde informace doplním. Oproti tomu Tarkovskij v podstatě udělal symbolické filozofické dílo, plné hledání, hloubání a ač Zóna hraje roli velmi zásadní, není zde tím, o co ve filmu jde. Navíc podle mě vyvrátil i téměř veškeré sci-fi prvky a Zónu udělal spíše jako oblast jaderné katastrofy, kde se dějí podivné věci. Obě média mají ovšem své nezaměnitelné (a nejen ruské) kouzlo.

"Ve Stalkerovi jsem se snažil přenést těžiště problémů vnějších na problémy vnitřní, na věci spojené s věrností člověka sobě samému, svému duchovnímu ideálu. Zajímal mě problém víry jako problém sounáležitosti osobnosti s lidským ideálem. Domnívám se, že člověk se ocitl v bezvýchodné situaci, jelikož zatoužil všechny své problémy řešit fyzicky."
(Andrej Tarkovskij)

9 17.01.2011

Nepamatuju si už přesně ani jména postav, ale vím, že tahle heroická fantasy sbírka je neoddiskutovatelně kvalitní záležitostí na poli svého žánru a to nejen v našich zemích, v jakémkoliv ohledu by se to hravě vyrovnalo těm nejlepším fantasy opusům. Syrové, české, prostě skvělé. Jen já, který si potrpím na názvy bych sbírce přecijen vymyslel něco hravějšího, než Čas rytířů, tím pádem i povídkám. Řekl bych, že spolu se "Zlo přichází třikrát" to nejlepší, co Edice Pevnost vydala.

6 17.01.2011

V zásadě se nabízí fakt, po nekonečně dlouhé době mého dumání, že Betonová zahrada je vnitřně jakási prázdná. Nebo to je jen experiment, jak napsat hezky a ospravedlnitelně téma incestu? Pochybuji. Přesto se mi líbil ten nádech a lehkost, s jakou je kniha napsána. Velmi snové, nostalgické... a do toho bratříček a sestřička.

3 17.01.2011

Při svém pátrání Alan Moore překročil rámec podle mě nejlepšího grafického románu všech dob a udělal z něj hlubokou filozofickou sondu, které dal další rozměr. Asi nezapomenu, jak jsem se tím několik dní prokousával a kolik moc mi to dalo z takového množství aspektů. Nicméně se musím ještě vrátit k jisté drobnosti: nazývání grafických románů komiksem a naopak. Co je komiks jiného než pokleslá zábava, humorná infantilita plná věcí, co mají čtenáře rozptýlit - superhrdinové, nadpřirozeno, akce, dynamika, hlášky, hezké ženy. Ano, čtenáři z toho chtějí mít jednoduše jízdu a zábavu, jako když jdou do kina. V celé své šíři mě tohle bohužel nikdy nefascinovalo, pro svou komercializaci. Přesto jsem už odmalička považoval toto sdělovací médium za nejlepší (jelikož sám umím kreslit), ale co jsem zjistil, tak 98,7% (a to jsem ještě možná moc naivní) komiksové distribuce – to je jen průmyslová blamáž vyflusaná pro masové čtenáře a mě to upřímně nebaví a ani nezajímá. Teprve u Alana Moorea a jeho děl mam jakýsi pocit, že jsou možnosti komiksu a grafických románů využívány správně. kupříkladu Millerovo Sin City je čestnou vyjímkou, pro svoji nadsázku a nostalgickou poklonu noir žánru (a jeho Návrat Temného Rytíře umístěný často na prvním místě nejlepších grafických románů všech dob mírně nechápu) – totéž se dá nalézt i u spousty dalších děl, ale celkově se tito tvůrci dle mě až příliš vzdalují a propadají ke klasickým neduhům typickým pro komiksy. Neměl bych zapomenout zmínit třeba O'Barrovu Vránu, která je rovněž čistoskvoucí art (pokud byste to nevěděli, tak tvůrce komiksu ji dělal deset let jako autoterapii nad ztrátou dívky, kterou miloval, což se významně otisklo do celého příběhu – nezamýšlel to nikdy vydat), ačkoliv mi James coby kreslíř ne tak úplně sedl. Alan Moore je vskutku pozoruhodným zjevem. Narozdíl od běžného komiksového scénáristy se v ničem nepatlá, nesnaží se být "originální" a rozhodně to není ani žádná děvka, což bývá u tohohle zaměstnání nutností k přežití (už jen tím si zaslouží nesmrtelnost). Namísto klišé, co čtenáři chtějí se vyžívá v naturalismu, ať už násilných scén či sexuálních a anarchii, která je dle mě pro něj vším. Z pekla je společně se Strážci bezesporu jeho nejlepším dílem, rozsáhlým, propracovaným, hlubokým, lepší jak mnoho mnoho velmi nadprůměrné beletrie! Je to prostě někde úplně jinde. Sami uvidíte, pokud tomu dáte šanci. Navíc ta cena v poměru k počtu stran (na ČR teda, já platil 600kč, což je skoro koruna za stránku a to je více než slušné, uvážím li, že dnes se kolikrát platí větíš peníze za knihy a text a tady jde o výtvarnou stránku v docela velké formátu) - ani jedna z těch kč není vyhozená zbytečně... ale to je jen můj subjektivní pocit - a taky celosvětové uznání ze strany kritiků. U závěrečných kapitol lapám po dechu.

5 12.01.2011

Ono to má svůj půvab, ta velkolepost, ta rozsáhlost, jako byste tam byli a dýchali ten vzduch. Hugo to uměl vážně neuvěřitelně popsat. Ale i já už to ke konci nevydržel a musel přeskakovat. Nedalo se to vydržet. Dnes už ne. Pochopitelně šlo o hold městu Paříži, ale kdyby autor trochu víc upřednostnil linii okolo Quasimoda, která měla podle mého tvořit základ příběhu a díky ní jediné jsem knihu chtěl přečíst, určitě by udělal lépe. On totiž Quasimodo je velmi smutná postavička, která mě už odmalička fascinovala (Disneyovka), tak trochu se v něm vidím, zavřený sám ve své zvonici, milující někoho, kdo mě nebude schopen milovat zpátky. Tragédie, smutek.

Námět je to nepřekonatelný, to bezesporu, ale zpracování není zase až taková trefa. Takhle jsem formuloval svůj původní komentář a zrovna dnes v noci (26.11.2012) jsem si knihu pročítal a v podstatě jsem si řekl, že ta kriminální zápletka je jen navíc připlácnutá hmota, co má trochu nahustit obsah. Vše podstatné a důležité je řečeno v posledních 30. str, tedy ve vyprávění samotného Dr. Henryho Jekylla, kterým kniha končí, v tom je v podstatě ten obsah co udělal tenhle příběh legendárním. Předchozí stránky jsou víceméně holá zbytečnost, ve které se buduje jakási nefunkční atmosféra tajemného Londýna, jenže Stevenson tu atmosféru asi psal pro mentalitu lidí své doby, nebo to jednoduše neuměl. Nevím jak ostatní, mě to ale nudilo a nezlobil bych se za 40-ti stránkovou knížečku, vycházející čistě z poslední kapitoly, obohacenou třeba o spoustu ilustrací, jak se totiž říká: "stručnost - sestra talentu".

6 11.01.2011