JP komentáře u knih

Možná je to tím, jak spis jako tenhle, měl sáhodlouhý vliv na celou moderní etiku a naše celkové pojetí toho, co jak vlastně je, o pomalu dvě a půl tisíciletí později, ale je snadné si tu skoro pořád říkat "já vím, já vím" "takhle to dělám" "takhle se na to dívám". Pro mě je tohle vše tak nějak informace za informací, u které si říkám "Přirozeně." "Jak jinak?" Jenže teorie se káže snadněji, než jaká je praxe v závodě krys.

1 16.11.2024

Typograf Jan Arndt navrhl pro svou diplomovou práci abecedu, která je základem pro tuhle knihu, ke které připojil krátké vzpomínky na svoje dospívání, pojící se k jednotlivým písmenům/znakům. Příběhy jsou většinou prosáklé záškoláctvím, vandalismem ("Vzduchovku jsem používal jen ve svazarmu nebo ke špinění prádla naší matikářky, co měla balkón přes ulici"), chlastem, lehkýma drogama, něco málo se z toho člověk dozví o Arndtovi, jako člověku, o sígrovi, potížistovi, co se nikdy nějak netrápil tragédií života, co rozuměl sociálně slabším, byl ANTIFA, co měl i kolikrát kuráž, nebo jen sdostatek ignoranství... a v tomhle ohledu mě to spíš v té jaksi nemastné popisnosti jeho stylu přimělo se zamyslet nad tím "českým stylem" dospívání a žití, nad tou mentalitou, která v sobě nese jistou podlost, která se táhne s vůní kuřiva, laciné revival hudby, chlastu, hospod a jak je člověku z toho všeho vlastně špatně a jaké lidi taková kultura vlastně tvoří (začarovaný kruh) a že vlastně není divu, že chceme jen píchat (a ne skutečně milovat), mít se líp než soused, že si furt stěžujeme, ale vlastně nerozumíme citům, a že vždycky je tak nějak vše špatně, protože v našich činech postrádáme hloubku a ducha... bloudíme se zamlženou hlavou, po povrchu, jako taková banda hyen.

Nevím proč mě nejvíc dostala historka, kde jel vymóděnej Jen do Brna, za holkou, která ho tam sama pozvala, krátce se s ním sešla, aby mu pak řekla, že se vrátí a sejdou se později a nechala ho tam samotnýho (překrásně a v kostce přístup žen, když z muže nic nemají) a on se tam mezitím ožral a bloudil...

"Kroužím po Cejlu asi hodinu a hospodu s muzikanty nemohu zaboha najít. Zato vidím dva cigoše dost veksláckýho střihu. S jistotou, že mi ty dva štramáci dobře poradí, beru jejich směr. Už z dálky na ně mávám, aby mi v mém stavu někam neodešli.
Kluci... Netušíte, kde je tu taková cigošská hospoda s muzikantama? Musí to bejt někde tady. To vy dva musíte vědět.
Chceš přes piču, gadža?
Mě nemůžeš bít, já jsem antifašista Honza Arndt z Českých Budějovic, já jsem s váma, já se za vás peru, povídám v tej tyrkysovej vestě.
Aha, aha... To je tady, pojď dovnitř, gadža, říká ten větší vekslák.

(...)

"...Zbytek večírku mám v mlze. Vím jen, že jsem se ráno probudilv křesle a slečna Larisa mi děkovala za to, že jsme si hezky popovídali. Zeptal jsem se ze slušnosti, jestli jsem moc nezlobil, načež mi Larisa řekla, že ne. Celou noc jsem prý tančil a žvanil s holkama a ochrankou. Mám se prej zase zastavit a dostávám telefonní číslo.
Je deset dopoledne, stojím na ulici a ve fusekli nic nemám. Jdu na stopa a do toho mi přijde zpráva od Lenky: DOUFAM, ZE SE NEZLOBIS, BYLA JSEM UNAVENA, ZAS NEKDY PRIJED."

1 16.11.2024

Zpočátku jsem měl s tou poezií "odosobnělosti", s tou naivní jednoduchostí veršů problém, ale v heteronymní sféře, kde se pro Pessou vše vzájemně propojuje, byl Alberto Caeiro ostatním "mistr" a hádám (rozumím tomu záměru) je něco jako "génius nad naše chápání, který to prostě uměl a zemřel mlád", takový wolkerovský, ortenovský typ (Hrabě asi moc ne). Poezie je to ale z toho soudku, kde se dost opakuje a nejen to může pro omezenou mysl působit jaksi rušivým, nedostačujícím dojmem, neboť jednoduše nevidíme, protože je to tak hluboké ve své jednoduché a před našima očima skryté povaze (nedávno jsem četl Roberta Saxe a ten jde v tom minimalismu ještě víc na dřeň) a nebo je to Pessoa, který si Caeiru zidealizoval, ostatně sentimentálně se na něj dívají i jeho další heteronyma - je to jeho část, kterou držel v upřímné lásce, jako mladšího bratra. Ono, Pessoa se navíc hrabal a potuloval v např. i okultní tématice a tak to opravdu nelze brát jen na lehkou "naivní" váhu, bez nějaké symboliky, hloubky... z jeho pár vět je mi i jasné, že má i (minimálně) ponětí o alchymii, o hermetismu... ale taky je to pořád člověk, co definitivně netrpěl nějakým přebujelým sebevědomím (to sázené vejce mě dostalo) a tak si utvářel typicky bohatý vnitřní svět, jako to zbývá pro všechny, kteří mluví pravdu a jsou izolovaní od telenovely povrchních denních lží a přetvářek. Každopádně, kniha je editorky vyšperkovaná - máme fotku originálních rukopisů nalevo a pak překlad napravo, nehledě na samotné ilustrace nejvíce zmiňované a nejklíčovější trojice Pessoových heteronym - Reis, Campos, Caeiro, posléze pak i osobní dopisy, které dost silně prohlubují celou zkušenost (podobně jako u Kafky), skvělý množství materiálu, který doslova vybízí k tomu se v té provázanosti hrabat a propadat do skládačky hlouběji a jak Pessou přítel nabádal, aby dokončil a publikoval, Pessoa nakonec lišácky skončil tak, že nechal tu sílu bobtnat a tvořil fragmenty, tu "editorskou nudu" pak nechal na ostatních plebs, k přehrabování. A oni se v tom hrabou dodnes. Dojem se s přibývajícími stránkami zlepšil. Pessoa je holt Pessoa a vždycky si mě v momentech získá, ačkoliv tohle bylo místy tak odosobnělé, až mi to místy evokovalo moje vlastní výlety mimo tělo - zapomenutí, kdo jsem. Nebýt je někdy... nebýt.

"Nemám žádnou filozofii: mám smysly...
O přírodě nemluvím proto, že bych věděl, co je.
ale protože ji miluji, a kvůli tomu ji miluji,
protože milující nikdy neví, co miluje,
ani neví, proč miluje či co je to milovat...

Milovat, to je věčná nevinnost,
a jediná nevinnost je nemyslet..."

1 14.11.2024

Fort Romper, Nebraska. Trojice mužů (Švéd, Kovboj a muž z Východu) se ocitají v hotelu Pata Scullyho, který je sem přitáhl, aby v jeho zařízení strávili noc. Scullyho syn hraje se starým farmářem karty. Farmář posléze odejde a muži jsou přizvaní k tomu, aby si se Scullyho synem zahráli. Atmosféra brzy houstne. Nejdříve mlčenlivý Švéd začne být paranoidní a věří že tu noc v hotelu zemře. Ostatní si myslí, že zešílel. Když se Scullymu podaří ho posléze uklidnit, vrací se ke kartám, aby posléze přistihl Scullyho syna, jak podvádí a obvinil ho z povádění, situace dále eskaluje v násilnou potyčku a samozřejmě dále, mimo hotel, kde příběh nakonec i končí, to už ale spoilovat nebudu. Je to napsané dost napřímo, naturalismus atd. Typical men shit. Zápolení. Ale i paranoia. Nevraživost. 1899. Nemyslím si, že by to mělo nějaký zajímavější přesah, nebo mě to zaujalo něčím víc, ačkoliv jde o americkou klasiku průkopníka povídkového žánru. Jedna z oblíbených Hemingwayových povídek a údajně i inspirace pro Kubrickovo 'Osvícení', celou dobu jsem i vzpomínal na 'Hateful Eight' (Osm hrozných) od Tarantina. Vděčné téma, ale v tomhle případě mi to přišlo jaksi "meh". Samotné psaní špatné není, ale ten zub času asi vždy nějak a něčím udělá svoje.

1 12.11.2024

Na Rollinsovi je zajímavý, že je to vyhraněnej samotář, což ocení především další z téhle sféry, lidi, co potřebují prostor sami pro sebe (šamani), možná taky proto, že takový pro ně byl život odmalička... nezapadli a neseděli si s ostatníma, většinou seděli stranou nebo cítili a říkali si "kdo jsou ti okolo a proč jim to jde vše jak po másle?" (Henry má tenhle podobný vnitřní monolog, já taky). A kdo to tak podobně nemá, nebo alespoň trochu nechápe, s tímhle si rozumět nebude. Tenhle odstřižený sebestředný přístup k sociálnímu životu pak dává nakonec, jako jediný, smysl, číst si, nebo poslouchat pak lidi jako Rollins nebo třeba Pessoa, kterým se aktuálně taky prokousávám, je pak jako balzám na duši, protože si člověk řekne, že není vlastně úplně sám, že jsou lidi, kteří jsou na tom stejně, kteří neodpovídají standarTům a dokážou to poslat dál... a dokážou "fungovat", aniž by se museli kompromitovat, předstírat a lhát. Život a jeho fungování není nikdy jednoduchý... další lidi vám pak do něj vstoupí a hrajou si na chytrolíny (sami taky narušení od hlavy k patě, třeba tím, že hrajou divadlo, ve vztahu, v práci, ale hrajou ho tak dlouho a tak dobře, že už ani neví, že divadlo hrajou, nebo si to neumí sami přiznat... a tak začnou být hluboko ve vlastních lžích, že už je nerozeznají od pravdy), ale tihle lidi přijdou a začnou předhazovat jak "je to přece úplně jednoduchý, jen uděláš to a to, běž tam a tam a je to". Terapie. Jak to říkal Bill Burr "Po chvíli si uvědomíte, že už jste řekli všechny špatný příběhy a vždycky budete mít problémy a z tohohle se stává doživotní platba za auto, kde musíte chodit a říkat tohle se stalo, moje dveře od garáže byly zavřený. Kdy už se konečně zvednete z gauče a půjdete žít život a přestanete mluvit s touhle osobou?" Je to absurdní, že řešení je v tom, udělat pár věcí, co vám řekne někdo, kdo stěží chápe vaši situaci... vlastně ji nikdo nikdy chápat nebude. Je to jako kdyby vám někdo řekl, "prostě si urvi hlavu a vyměň si ji za jinou". Člověku, který je samotář, to zkrátka přijde stejně absurdní, jako to jejich lhaní. Henry Rollins definitivně není žádnej lumen-filozof, ale dost to vynahrazuje svojí extrémností, v tom, jak moc pracuje, jak je aktivní - vztek, jeho energie nelže... v osobním životě se zabývá hodně věcma, poslouchá i hodně divnou underground hudbu, má přehled a rozhled, ale pořád jede a jede... je otevřený, nezávislý, jde sám za sebe... a musím přiznat že i mě nejednou dostala ta podobnost detailů z jeho života (v něčem je mi, myšlením, jednáním, samozřejmě přesným opakem, protože dva lidi zcela totožných názorů to k sobě nemůže nikdy logicky přitahovat), ale v hodně věcech přesně vím, o čem mluví. Vztahy třeba prostě nehrají do karet lidem, co mluví otevřeně. Ale to trochu předbíhám, protože já Rollinse tak nějak okrajově sleduju už roky a většina materiálu, co znám, vznikla až po téhle knize... ale občas si s ním rád něco pustím a poslouchám, co z něj vypadne, baví mě některé jeho talks, motivační nebo jen, pro "klid duše" a tak, neřekl bych, že v čemkoliv, čemu se věnoval a věnuje by byl nějak extra talentovaný, jen je prostě disciplinovaný/posedlý prací, jejíž "dokončení" ho vytrhává z deprese. 'Black Coffe Blues' (kafe, uuuh) jsou ale zápisky především z let 1989-1991, spojujícím prvkem je takové to prchavé noční, nebo brzké ranní, nebo ospalé, v místě a čase, nebo místě-čase, zastavené dumání a uvažování nad životem, realitou, vzpomínkami (nad kávou), v různých místech Světa, jako je Austrálie, Berlín, jak svět funguje, jak lidi fungují, co jsou zač, koho potkal, co dělal. Rollins opravdu neskutečně cestuje a je někdy i neskutečně nasranej... dokonce popisoval, jak někdy cítí komfort v místech, kde nikomu nerozumí a může jen splynout a nemusí se s nikým bavit. Stejně tak jako popisoval realitu po svých vystoupeních, kdy se chce tak nějak "dát dohromady" a lidi přijdou a ptají se ho na to, co zrovna udělal... zatímco on se nebaví ani s členy vlastní kapely. Tyhle texty psal chvíli po svém působení v Black Flag. Je tu i téma psaní písní jako reakce na situace z osobního života, problémy s ženskýma, jak si asi člověk u přímosti a intenzivní povahy Rollinse dokáže představit. Pochodování po místech, pocity prázdnoty na různých částech planety. "No dreams, please." Sny ho jen zatěžují. Hořkost. Znechucení. Očekávání. "I made her beauty my problem." Když jsem pak ryl zahradu, poslouchal a později (dnes) jsem pak nocí projížděl v černé mikině, s kapucí a v kraťasech, s propocenou čepicí 'Rick & Morty' s nápisem "PEACE AMONG WORDS" s oběma postavami se vztyčenými prostředníky (co stála 29kč), a brašnou a batohem, jel jsem jako tramp, co se potlouká nocí, blikající světlo, a díky poslechu tohohle jsem si zase připadal jako ten nasraný teenager dřív... zatímco všichni mladí, co se prochází nocí, zavazeli, kde mohli, skoro jako kdyby se radši chtěli nechat srazit, než aby museli uhnout... nikdo bez světel, nebo čehokoliv, v absolutní tmě... měl chuť zařvat... protože na mě cyklisti řvali vždycky, kde mám "Kurva nějaký značení." A jak mě nevidí a podobně. Ale já nejsem takovej kretén. Jděte do hajzlu, kreténi. Neurotičtí Češi. Hněv. Hněv. Je to skvělý zdroj energie, co se ale dá i nasměrovat. A pak samozřejmě ten závěr, "I Know You" je Rollinsův monolog, co si vás najde, každýho lonera, stoika a hlavně naštvanýho teenagera (kterým bych to doporučil nejvíc), který si myslí, že je nikdo nechápe. Takovým říkám, tohle si poslechněte, nebo přečtěte. To jsou slova, co se můžou vytesat. Zmínka Glenna Danziga a dalších jmen, vím, že Henry má i tetování Misfits, což je pro mě taky srdcová kapela, potěšilo, dnes jsem jel v kšiltovce Misfits, ale tu jsem si zapomněl. Zajímavá náhoda. Workout, pak na kole, pak dvě hodiny rytí a klidně bych jel dál, Rollins k tomu dnešku seděl. 8/10

2 28.10.2024

Je až s podivem, že je to teprve dnes, co jsem dočetl něco od autora, který, zdá se, jako kdyby byl pramen, co tryská z míst neznámých pro lidi, jako jsem já a mně podobní - on a jeho nekonečná truhlice heteronym. Začal jsem číst souběžně s tímhle (a 'Knihou neklidu')' i moderní a méně lyricskou (a více agresivní) verzi na tohle samotéřské kráčení životem - Henryho Rollinse (kterého rovněž znám roky a taky jsem od něj, dodnes, nic nedočetl). Pessoa a jeho odcizování se tělu, daydreaming, jako kdyby vždycky lamentoval nad svou ztraceností, ubohostí, vzdaloval se tělu i osobnosti (to občas taky dělám), nejednoznačností, špatné minulostí, ale i současně špatné možností jakékoliv jiné volby, je to zoufalství nad omezeností lidského života, nad omezeností našeho žití... ale většinou mezi tím vším lamentováním co "je jasný" pak vždycky probleskne s něčím, co vám škrtne o vaši duši, co roztepe srdce, protože to rozezní něco hluboko uvnitř vás jako tibetskou mísu... jen tam, kde jste sami, protože jen tam a tehdy je vaše duše absolutně upřímná a nebo se vytrácí v nic. Takovéhle texty jsou velmi vzácné a měly by být ceněné, za předpokladu, že člověk, co je čte, nemá dnešní dobou vytlučenou veškerou autenticitu z hlavy, nebo se mermocí nesnaží hrát to opičí divadlo na HARDCORE level, Pessoa to vlastně i zde označil, že žijeme dva životy, mě ale pořád víc baví verze Dennise z 'It's Always Sunny in Philadelphia', že lidem dnes ani tak moc nejde o to být "(ve skutečnosti) Etičtější, ale pouze tak být vnímaní ostatními." A stejně tak se lidé staví dnes ke svým vztahům, k tomu, jak se chovají v práci atd. Dnes by Pessou nejspíš zavřeli někam do ústavu, ale nejinak tomu asi bylo i v jeho době, když se téměř nic z jeho textů nepublikovalo, Pessoa sám zůstal hluboce uzavřený se svým bohatým vnitřním světem... a za jeho života toho moc nepublikovali a dokonce to málo co třeba i časopisecky publikoval, bylo veskrze vnímáno jako buřičské a policií zakázáno, jak jsem slyšel, ve velmi velmi tradicionalisticky smýšlejícím (deprimovaném) Portugalsku, kde není moc místa pro nové a moderní.

"...Neumím cítit, neumím být lidský, neumím žít společně
z hloubi smutné duše s lidmi, svými bratry na zemi.
Neumím být užitečný, přestože je mi to líto, neumím být
praktický, každodenní, jasný,
zaujmout v životě nějaké místo, mít mezi lidmi nějaký osud,
mít dílo, sílu, vůli, zahradu,
nějaký důvod k odpočinku, potřebu se rozptýlit,
něco, co do mne vstoupí rovnou z přírody." (str. 46)

"...a já že jsem přežil sám sebe jak vyškrtnutá sirka..." (str. 87)

"...Chudák, komu uteklo nabídnuté místo, že neměl
slušné sako do práce,
ale chudák i ten, komu vzdor bohatství a urozenosti
uteklo místo v lásce, protože patřičné sako neměl v touze.
jsem nestranný jako sníh." (str. 92)

1 28.10.2024

Dávám motivační čtyři a taky protože se mi Lispectorová líbí. Na experimentální text to bylo ale překvapivě konzistentní. Je nutno se k tomu vrátit, což si teď bohužel říkám u více knih. Ale definitivně to není takový ten typicky postmodernistický brajgl, naopak spíš proud zajímavých myšlenek.

1 21.10.2024

Vojtko je číslo. Showman-terapeut, co zapojuje svoje charisma a energii, aby prodal svoji pozitivní terapii. Jeho styl mi nevadí, tím odlehčením a jak se nebere tolik vážně se snaží vytvořit prostředí, zatímco je takovej úleťák a snaží se bavit. Hned si pak říkám, "tohle bych zvládl taky". Nedivím se, že píše pohádky. Člověk očividně z velkého města, ale to spíš mířím k jeho pacientům... všímám si totiž té odlišné křehké mentality lidí v tomhle prostředí, všichni jsou liberálnější, jemnější, vytříbenější, mají ty "jediné správné názory" a jakmile s nimi nesouhlasíte, jste špatný člověk a je to strašná křivda... s tím prostředím totiž taky přichází přecitlivělost, odtažitost od reality některých věcí, které takový člověk sleduje jaksi z patra a pak "čeká, až najde něco, co jej urazí, aby to mohl překroutit do hodícího se narativu a traumat", jak řekl John Cleese, jsou záástupy lidí, co jen čekají, až je někdo něčím urazí. Z hlediska terapie mi pak přijde, se nedozvídám nic převratně nového, spíše jen to, že lidi jdou do vztahů za každou cenu, navzdory tomu, aby v nich byli upřímní, otevření, nebo si nenastavovali nějaké falešné bariéry, nebo přehnaná očekávání, na tyhle fantazie prostě nikdo nemá čas... stejně jako třeba s tím jestli chtějí mít děti, jakoby se to vše očekávalo, mít vztah (a mít ho takhle), mít dítě (a pak se o něj starat takhle). Ráno mě dost rozesmála reakce na jeden short, kde máma řekla na narozkách dcery nehodící se vtip, všichni ve videu se zasmáli... ale v komentech každej moralizoval (nad vtipem), našlo se jen pár lidí, co pochopilo, že jde vlastně o vtip, každej to bral smrtelně vážně a kolikrát i relativně inteligentní lidi nechápou, že je trollíte, je to k neuvěření, jak doslovně někteří lidi berou to, co jim řeknete a čím méně chápou kontext, váš záměr, tím více protlačují ten svůj, který je úplně mimo mísu, je to vlastně děsně srandovní vidět někoho, jak neumí přiznat, že je mimo a máchá se v tom a padá do toho hlouběji a hlouběji a prostě paličatě setrvává. Trendy holt vládnou. Reklama. Potřeba zapadnout. Potřeba echo chambers: https://www.youtube.com/watch?v=wJevL0a8XZU
Já třeba bych se sebou upřímně nemohl žít, kdybych za každou cenu musel říkat něco, co si nemyslím, abych dosáhl cíle... byť by to bylo to, že bych mohl vyklepat nějakou pěknou ženskou denně, nemohl bych jí denně lhát. Spousta lidí to ale dělá. A nemají s tím problém. Respektuju ale tu myšlenku zatěžování vztahu neskutečným množstvím požadavků a očekávání, které nespadají tam, kam my si myslíme, není pravda, že by partner měl prostě splňovat a dělat to vše, protože my si myslíme, že to tak má být, že o tom je vztah (beztak je to zase jen otázka nějakýho blbýho trendu, magazíny, ve kterých ženská něco čte a pak si řekne, "Tohle ten můj nedělá" a semínko je zaseto, nebo něco, co dělají kámošky a najednou ona musí taky, nebo to někdy použije jako páku, já jsem prostě z jiné planety, já nevím, je to jako kdyby najít někoho, kdo k vám je schopnej normálně být otevřenej, bez potřeby ohýbat pravdu, bylo nemožný - ale taková je jen moje zkušenost). Myslím si, že v pravdě vlastně moc nepotřebujete, v pravdě vám stačí velmi málo, pokud vám na tom druhém záleží, ale ten "seriózní vztah", to že jste "oficiálně" najednou začne dělat všechno úplně jinak, nehledě na to, jak se vám slibně a dobře vyvíjí, už tomu ale chybí autenticita, protože je to na sílu, je to podle toho "jak by to mělo vypadat, podle ostatních". Taky respektuju, jak si Vojtko sám odpověděl, že v rámci toho, jaký má člověk mít vztah vůči své vlastní práci, někteří práci ani nemají, takže pak ho jeho rady o tom, jak má vytunit to a ono asi vůbec zajímat nebudou... jo, v každé hře existují úrovně a on je párový terapeut a jsem rád, že si některý ty věci uvědomuje.

1 14.10.2024

Obskurní texty. Harlan byl nerd, ale taky měl ostrej jazyk, odmalička četl tisíce komiksů, knih a pohyboval se okolo všeho možného (žánrově) a jeho imaginace je tak bezbřehá, jak jen může být, najetá, jak po lajně kokainu. Nebál se říkat a psát o čemkoliv s děsně nabubřelým sebevědomím a taky hodně kecat o tom, proč je to tak dobrý. Texty, co tvoří tuhle sbírku, jsou koncipované jako takové akademické 'best of', ale jak říkám, velmi obskurního charakteru. Něco z toho se dá sledovat, chápat, něco vás bude určitě i bavit.... spousta z toho ale končí v takové šedé zóně, kde sice cítíte originální námět, cítíte ambice textu, atmosféru, zápal, ale zároveň marně hledáte nějaké pravé literární kvality, nebo něco, čeho se skutečně chytit. Jde cítit takové autorské honimírství, co se snaží znít cool víc, než být cool... to psaní se mnohdy snaží momenty spíše lacině dramatizovat a efektně nastínit (a neříkám, že úplně blbě, to ne, ale stejně...), jakoby to jen "nahazuje" a pak to končí tak, že Harlan žaloval řadu lidí, že mu obšlahli námět, což byla pravda, pokud vím třeba u Cameronova Terminátora (nicméně myslím si, že jistou homage, nebo parafrázi něčí cizí myšlenky, coby v jádru fanoušci, dělají přece všichni velcí umělci, jde jen o to, jak... když jste velmi doslovní, je to špatně), ale často jsem si připadal, že z těch příběhů se dalo vykrojit tak nějak, co se mu zrovna hodilo, o čem to je. Problém bylo, že Harlan byl vždy na stráži, nachystanej, jak přítelkyně, která chce udělat partnerovi ten den prostě peklo, protože jednoduše může. Kdyby kokain byl člověk, byl by to Harlan Ellison - tak nějak se na něj dívám. Je tam toho hodně, hodně se toho děje, spád, žádný ukecaný rozepisování, což je fajn, ale chrlí se to na vás, jak kdyby se vás to o něčem skutečně snažilo přesvědčit (bro bro). V každé povídce/novele ale zároveň člověk úplně nechápe co a proč je za tím a můžou to být desítky věcí (opět, co se zrovna hodí) - ta silná nejednoznačnost a nekonzistentní povaha povídek na jednu stranu dělá knihu jaksi pestrou, na stranu druhou mi přijde, že povídky jsou často víc o atmosféře a tom, že chtějí znít cool, jakoby se autor snažil zachytit genius loci (Genius Noci, mimochodem, dobrý pivo, doporučuju), ale člověk tak nějak často neví, krčí rameny, čumí jak péro z gauče a pak si musíte najít, že podle (velikýho) Harlana je to o tom a o onom a to chvástání je v jeho případě tak nějak nekonečný, až začne být otravný. Neviděl jsem člověka, co by nikdy nedělal chyby tolik, jak Harlan, co by dokázal tolik konstantně nesouhlasit s ostatníma... současně, když se mu to ale hodilo "jsem taky jen člověk". Eee, c'mon. To psaní, protože já se nenechám chytit jen na dobrej příběh a hotovo... ale to psaní, přijde mi jako děsně uspěchaná práce, která se snaží v divokém tempu (což někdy i sedne, líbí se mi, že Harlan se s úvody nějak nejebe, to zase jo) vždycky navodit určitý, většinou scifi, nebo postapo motiv, ale vlastně jen chrlí spoustu informací, kterýma se snaží zabalit a odvést pozornost od toho, že je to vlastně častěji takový nic víc, než průměr. Naroubuje tam pár myšlenek, pár nejasných motivů, zmíní něco z minulosti, nebo nastíní pofidérní (často chmurnou) budoucnost, čím tomu dá hlubší a hutnější omáčku, ale já tak nějak skrz tenhle trik vidím, nemůžu se zbavit pocitu, že Harlan podle mě umí psát (ale jen občas) a s přihlédnutím k faktu, že byl velmi plodným autorem povídek bych řekl, že jel hodně na kvantitu a "něco se chytilo". Když se na to snažení vykašle a věnuje se něčemu, co působí vlastně dost civilně a obyčejně, vrací se k tomu, co ho ze srdce bavilo a trochu to zamíchá ('Jefftymu je pět'), dokáže to fungovat. Ta jeho hardcore filozofická scifi není úplně můj šálek kávy, prostě se, jak už jsem řekl, "moc snaží přesvědčit". Ještě to asi budu chvíli číst, ale jak jsem se postupně posledních pár dní prokousával tím "nejlepším z nejlepšího" (i podle fanouškovské obce), tak zajímavý texty určitě, nechci znít, že to zase úplně dissuju, něco z toho se mi líbilo... ale spíš mě to nebaví. Jakoby když Harlan začal používat sci-fi kulisy, křuplo mu vždycky v kukuřici a musel to mermoci prostě zaplácat co nejvíc obskurním psaním, chaos, který má zamlžit, jakoby nestačilo "být originální", ale muselo to být "zběsile pře-originální" (je to jako dojezd na LSD, když chcete jít spát a ono vám to hází sekvenci obrazů, jeden za druhým). Pak se ale nemůže divit, že adaptace jeho děl, v rukou béčkových tvůrců, nedosáhly výše a že se jim to až na pár výjimek, nepovedlo. Ale asi je hlavní problém ten, že Harlan se viděl výš, než byl, taková ta Amerika v kostce, mamutí sebevědomí spíše decentního a plodného pisálka. Nemyslím si, že si zasluhoval větší, nebo menší uznání, myslím si, že byl přesně tam, kde měl být. Chystal jsem se na Harlana dlouho. Úplně to nedopadlo. 6.8-9/10

Stylisticky pořád vytříbený Nabokov, jak ho znáte z kterékoliv jeho jiné prózy, nicméně souhlasím, že tohle je spíš pro hardcore fans, co prostě bezmyšlenkovitě zhltají vše, co napíše. Silně autobiografická historie (prvky), vzpomínek na dětství autorova alter ega, ruského emigranta, Martina Edelweisse, prvky ruského jazyka, původu, dětství, léta studií, Berlín, Cambridge, spaní s ženskýma, to vše v přímočařejším textu, kde jakoby smetánka stoluje v takovém tom fancy ospalém létě, kde se jen kecá pro kecání samotné, než aby to "běžnému plebejci" mělo co říct. Text ale typicky nepostrádá Nabokovův fabulační nádech, zároveň ale nemá vyloženě čím chytit... není to taková skládačka jako pozdější romány, nemá zápletku, která by vás držela pro svoje zvraty... koneckonců jde pořád o autorovo rané období. Nabokov později Rusko nazval jakýmsi snem a tvrdil, že by se tam nevrátil, možná právě pro to, jak "perfektní" ho vnímal ve svých vzpomínkách. A tady jde to rozplývání cítit. Tradičně ale zároveň nevíte, co úplně mu máte věřit nebo co je to, o co se vlastně snaží. 'Hrdinský čin' mě zkrátka sám o sobě nebavil, nezaujal, spíše jsem tím bez zájmu rychle proplul... je to jako když přisuzujete každé události co se vám stala příliš veliký význam, v případě elitářského Nabokova se ale není čemu divit, některé jeho knihy působí jen jako takový literární rozmar, odpoutaný od reality a svébytný. Není divu, že tohle patří mezi autorovy nejméně známé a nejméně čtené kusy, za mě snad jeho nejslabší věc.

1 05.10.2024

Wurma můžu, jeho mistrné hraní se slovy a formou, stejně jako jeho dštění pravd mezitím. A k tomuhle vydání je navíc připojena i moc skvělá fotografie - líbí se mi to provedení celkově. Poema 'König auf dem Dach' (Da sind Sie ja!) je z větší části dialogem, který asi nejvíce ze všeho kritizuje stav moderní společnosti (20. stol), ale hojně nakusuje i univerzální otázky a asi je v ní i mnoho narážek (co vám profrčí nad hlavou), ale na autorovo přání k textu záměrně nebyly přidány žádné komentáře. To taky cením. Obzvláště poezie by měla existovat sama o sobě.

"...Nežijeme, hrajeme cosi,
co jsme viděli volně pobíhat:
pokrytečtí z nápodoby, posloucháme drezúru.
a ježto jsme si nevšimli, že bychom mohli i jinak,
a ježto zrovna tak drmolí všichni ostatní,
nazýváme to "žitím" a také to tak chápeme.
Kdo nejde s námi... Měj se na pozoru
před vlastníma ušima: mají stěny.
A má-li poslední slovo nebe,
pak je říká tak potichu, že je neslyšíme."
Poblíž zaječela siréna.
"Cvičení," řekl a pokračoval:

"Kdo sází na náhodu, s čím
má počítat? Radši zuby cenit
než je zatínat; otevřenou pusu
rozdávat, jako když chytneš láskou
a všechny věci stojí za vzduchem,
který je nad hrotem plamene.
Pohleď jednou a pak už ne, jak se vlna
ukotvuje v moři; jinak tě spolknou splašky
a na kámen ti u úst ztvrdne text tvých bublin."
(str. 97)

str. 87 (Svoboda)
str. 123 (Kulka...mince)
str. 141 "...vadnou hory, protože. Penězům
narostlo pohlaví, to
jim nedá pokoje."

2 30.09.2024

Hypnotická poezie, která se často odehrává ve sféře stínů, stínů vlaků, nástupišť, které projíždí a jsou jakoby sledovány (trainspotting?) ve svém vlastním magickém momentu, stín milenky, která chodí tmavou místností (a vy vídíte její siluetu - to je univerzální motiv, skoro až noirový), ale taky nepostrádají jistou alkoholickou ukecanou rozvláčnost a vůbec, nazvdory tomu, že si Jorge Teillier "ošoupal lokty ve všech krčmách" tam zase až tolik na básnění o chlastu nedojde, zejména čím delší básně jsou, tím slabší. Ale co je na Teillierovi, jehož otec přišel do Chile z Francie (coby komunistický aktivista), zajímavé je jeho soustředěnost na Chile jako takové, jako autor totiž sám vyčítal mnoha význačným krajanům jejich kosmpolitní psaní, které se odpoutává od jejich země. Zároveň ho divoká politická situace minulého století přiměla po ztrátě mnoha přátel hodně zhořknout, začal víc pít, nosil u sebe pistoli, říkal, že s ní spáchá sebevraždu, ale nakonec mu byl osudným alkohol.

"Když milovaná každodenní slova
ztrácejí smysl
a nemohou pojmenovat ani chléb
ani vodu ani okno
a každý dialog je falešný krom toho, který vedeme
s naším zoufalým obrazem,
ještě se lze dívat na potrhané ilustrace
v knize mladšího bratra,
je dobré zdravit talíře a ubrus na prostřeném stole
a vidět, že si ve staré almaře zachovává radost
višňový likér, který uvařila babička,
a jablka uložená na později

Když už je tvar stromů
jen mlhavou vzpomínkou na svůj tvar,
lež vymyšlená
kalnou pamětí podzimu,
a dny jsou zmatečné
jako půda, kam nikdo nechodí,
a krutá bělost věčností nutí světlo,
aby prchalo samo před sebou,
cosi nám připomíná pravdu,
kterou milujeme před poznáním:

větve se lehce nalamují,
holubník se plní tlukotem křídel,
stodola znovu sní o slunci,
rozsvěcíme na oslavu
bledé svícny v zaprášeném salonku
a ticho nám vyjevuje tajemství,
které jsme nechtěli poslouchat."

(...)

"Nevěrná jako křídlo nevěrných ptáků,
Navždycky budeš má:
Eukalypty krvácely,
slepý kůň odešel dodýchat mezi koleje,
Protože nechtěl vidět konec naší lásky,
Zatímco uvadaly zlaté náprstky zaseté šílencem.
Navždycky budeš má.
Nevěrná jako křídlo nevěrných ptáků."

1 28.09.2024

Nepopírám, že životní osudy Jana Tumlíře jsou bezesporu "dobrodružnější než leckteré akční filmy" a i přestože byl spojen s kruhem význačných českých básníků doby a stal se velikým světovým ekonomem (který si pletl levou a pravou), který byl poradcem v Japonsku a USA, občas mám dojem, že se publikují i lidi jen protože měli "cool" život a kariéru... ale to z nich ještě nedělá básníky, to jen dělá dobrou reklamu, ale já upřímně vezmu radši neznámého básníka, co tvoří osobitou a kvalitní poezii nad celebritou ne-básníkem, která tvoří "meh" texty. Facts. Ta poezie není vyloženě špatná, je to obstojný průměr, co se tu a tam trefí...

"...sen explodoval v růži
a vůně padá na mrtvé"

...a jde v ní cítit poválečné zoufání (válečný existencialismus) - zachycení právě tohohle elementu, zejména obrazy z doby po válce, jsou asi nejlepší částí téhle sbírky, ale taky je to místo dost ukecané, rozvláčné a i přes nevelký rozsah sbírky jsou některé delší básně opravdu užvaněné a jaksi "ne k věci", trochu to místy působí jako takové ty nekonečné monology politiků, co hodinu melou pantem, ale vlastně nic neřeknou.

1 27.09.2024

(SPOILER) "Bez psaní bych se cítila úplně zbytečná." (...) "Nepíšu, protože je mi všechno jedno, i psaní." -Kristóf Ágota (hu)

Jak je u autorky zvykem, ač jsem četl jen jednu další knihu, její próza začíná s inteligentním a trpícím mužským pohlavím v popředí, muži podle ni mají v životě víc kolize. Zdá se, že Ágota má talent na to skvěle transformovat vlastní zkušenosti a témata do prózy, která ale není doslovným autobiografickým textem, ostatně, jak sama poznamenala, neví, co je pravda a co ji dovedlo až "někam, kde se tak jen cítila", nicméně se snaží do jisté míry, "říct pravdu, nebo mlčet", jakožto i hlavní hrdina rezignuje v poslední krátké kapitole na svoje psaní, stejně tak autorka už po napsání tohohle nic nevydala. (...) Tentokrát nejsou ve středobodu válkou trpící dvojčata ('Velký sešit') z její nejlepší a nejznámější trilogie, ale muž, Tobiáš, který si říká Sándor, protože prchnul ze svojí země od traumat, matky, která byla děvkou (úvodní kapitoly, ostatně jako celý styl Ágoty Kristóf, jsou psány typicky odtažitým, minimalistickým stylem, ale přitom říkají přesně, co chtějí, potřebují - tenhle styl autorka vyvinula i vlivem psaní ve francouzštině, kterou se učila a ve které vlastně psala i publikovala)... a vlastního otce, který se o matku i syna chtěl postarat, v rámci možností, ale sám měl rodinu, tři děti, takže se Tobiáš rozhodl otce i matku zabít tím, že mu vrazí nůž do zad a projede hluboko, aby to vzalo i matku. Nicméně pokus o vraždu se mu nepovedl, jak se později dozví. Dvanáctiletý kluk pak utíká do cizí země, kde se živí v továrně a pracuje deset let, po večerech píše, občas pije, ubíjející práce na něm zanechává v kombinaci s traumaty z dětství daň, když už v úvodní kapitole sledujeme skoro až ve Fuksovsky líčené psychologické surreálné náladě, jak hrdina popisuje, co zjišťujeme, je pokus o sebevraždu (a jak se hodně imigrantů z Maďarska nad ubíjející prací hroutí, nebo se vracejí zpátky domů a nebo taky v cizí zemi páchají sebevraždy):

"Pitva ukázala, že se Věra otrávila prášky na spaní.
Naše první mrtvá.
Další brzy následovali.
Robert si podřezal žíly ve vaně.
Albert se pověsil a nechal na stole vzkaz v našem jazyce:
"Seru na vás."
Magda oloupala brambory a mrkev, sedla si na zem, pustila plyn a strčila hlavu do trouby.
Když děláme v hospodě už počtvrté sbírku, číšník mi řekne:
Vy cizinci, pořád vybíráte na věnce, pořád chodíte na pohřby."
Odpovídám mu:
"Bavíme se, jak můžeme."

Během dětství byl jediným, kdo se k Tobiášovi vlastně choval trochu dobře spolužačka, která říkali Lina (oba školáci si říkají, jak jim jejich jména přijdou směšná, sedí přímo u katedry, pak je učitel - otec obou - rozsadí, protože se prý spolu moc baví, ale, jak Tobiáš poznamená, Lina se baví s holkami stejně... tohle vše jsou v rámci pozdějších odhalení zajímavé detaily) ač jí k tomu částečně nutil otec, vlastně byla jediná v celé knize, která mu dala jakýkoliv pocit něhy, lásky... a tak si Tobiáš vysnil, že jednou potká perfektní Linu, která bude dokonalá žena po jeho boku. Sám nicméně nečeká, že v cizí zemi nakonec narazí právě na Linu z dětství, začne ji sledovat a později se s ní dává dohromady, jako krajan, brzy oba zjistí, že jsou k sobě připoutání z dětství a jejich vztah se prohlubuje, i přestože má Lina dítě a manžela (a mimo jiné, Tobiáš je vlastně jejím nevlastním bratrem), celá tahle část o nemožné lásce, pak tématika deprimovaných Maďarů (Tarr Béla, ten mimochodem taky přestal od roku 2011 natáčet a 'Turínský kůň' je tak jeho poslední film, po kterém "Už netočí."/ Mlčí.) a maďarská tématika obecně, tématika stesku nad domovem, tématika zelených očí, všechny jsou nebezpečně blízko mé brance. Tobiášovým životem proplouvá i pár dalších postav, Jolanda, která mu vaří, chtěla by s ním být blíž, ale on ji má jen na sex a s příchodem Liny už leda na jídlo o odpočinek... Jan, který se snaží v cizině vydělat peníze pro rodinu, ale žena si nakonec najde jiného a pošle mu dopis, že je dobrý jen na vydělávání peněz a tak se Jan pokusí také zabít, je vlastně jedinou postavou, vůči které hlavní hrdina víceméně bezdůvodně projevuje jakous takous shovívavost, asi trochu jako k zatoulanému psu, ač ho Janova dotěrnost obtěžuje. O talentu hlavního hrdiny v rámci jeho tvorby se neobjeví nic, vždy je zmíněno jen, že "večer píše" nebo "potichu recituje Lině jednu z básní, které jsem napsal v našem mateřském jazyce" a Lina říká, že se jí zdá, že má opravdu talent. Opět, osekané na kost. Lina je těhotná se svým mužem, ten si ale myslí, že je dítě Tobiášovo, román vrcholí tím, že hrdina Lině zničí život, nenávidí vše. V epilogu pak začne nový život s Jolandou, přestane psát. Agota Kristof vám buď sedne, nebo ne... já jsem v jejím psaní našel až příliš nepopsatelné povědomosti. Taky ta "vzpoura", to mlčení.

"To jsi ty, Tobiáši? Proč sis změnil jméno?"
"Protože jsem začal nový život. A moje jméno mi navíc přišlo směšné."

1 27.09.2024

Jestli chcete na poezii balit ženský (muž), nebo se rády rozplýváte nad básnickými metaforami-hrátkami o lásce (žena), nehledejte dále! Za léta jsem vždycky slyšel jedince zmínit Pabla Nerudu, tu a tam, jako kdyby to byl snad nějaký básnický bůh, samá superlativa, citace, navíc byl v Československu, které i vícekrát navštívil, relativně hojně (ač ne kvalitně) překládanou osobou, už jen skrz náhodnou podobnost jmen s Janem Nerudou... ale jak říkal Kevin Smith, "mám tendence pře-kompenzovávat věci, protože jsem vyrůstal tlustej" a Neruda nebyl od pohledu žádnej Don Juan, takže to doháněl básněním. A hned od začátku je vám jasné, proč z něho všichni tak tečou - umí to se slovy, s jazykem poezie, s tou pravou kýčovitostí lásky a erotiky, která se přelévá z jedné nádoby do druhé a funguje, zaměňuje se, je současně metaforou i realitou. Je to ale taky poezie náladová, pokud jste zamilovaní, najdete si tu hodně a vleje vám to krev do žil, pokud se nad láskou trápíte, nebo ji snad považujete za méněcennou, taky si tu něco najdete... pokud jste cynikem (nebo jen prostě máte doopravdy smysl pro humor), pobavíte se nad Nerudovými způsoby o tom, jak se něco někam strká, sune dovnitř, zalézá, vtlačí atd. Jakožto člověk vystavovaný podobným sexuálním narážkám velmi často jsem se nad podobným lišáctvím nejednou, nechci říct zasmál, ale dokázal jsem ho ocenit a stejně tak cením ten level (tu úroveň), cením volný verš.

1 26.09.2024

Ilustrace jsou definitivně cool, mají v sobě ten hororový asijský twist, jemnou, detailní a současně osobitou práci tužkou, stejně jako, jak sám autor říká, "lovecraftovské stínování". Nicméně s textem, který pouze navozuje situace, jako "díval jsem se tam a vidím to bez tváře, věc je jak nemá, obráceně, navíc". Převážně je to duchařina, ale v rámci textu jen krátce osvětluje jednotlivé ilustrace a mimo tohle příliš nenabízí. Mamutí výčet lidí, kterým Alvarez děkuje v závěru na mě udělal větší dojem. Ale jakožto publikace, co vzešla z postů na sociálních sítích, chápu, že v ní asi není sám o sobě hlubší záměr.

1 26.09.2024

Ve své eseji se Houllebecq projevuje nejen jako skvělý analytik, ale hlavně jako Lovecraftův fanboy, který vychází z adorace a souznění postojů, ať už ve tvorbě či v životě a nutno dodat, že pro někoho, jako já, kdo má blízko k celkovému myšlení obou autorů, bylo "upřímnou radostí tohle číst". Ta anotace k chystanému vydání (Vyšehrad, 2024) je ale poněkud úsměvně přemrštěná, ač je jisté, že o sympatie z autorovy strany, stejně tak jako ze strany "polštáře Kinga" v předmluvě, není nouze. Krátké kapitoly se člení do asi tři až pěti stránkových tématických bloků (a velmi specifických a zajímavých, koneckonců, když už někomu Michel věnuje rozsahem tolik textu, nebude to proto aby napsal komerční biografii) s neméně trefnými názvy pro každý segment (navíc v první části na sebe názvy kapitol navazují coby jeden souvislý text). Každá část obvykle rozebírá nějaký z aspektů samotného Lovecrafta (tvorba, život), co Michela zaujaly, některé tradičnější, očekávatelnější (gentleman, rasismus, chudoba) některé (většina) ale zaměřená "trochu tam jinam", jak se u někoho jako Houllebecq dá očekávat. Zároveň ale nechci říct, že se vydává do nějakých šílených snových výšin, pořád je to velmi "k věci" "mířeno na jasný cíl". Došlo mi, že i kdybych já si vybral pár autorů, co mi z duše sedí nebo promlouvají, asi bych měl problém nashromáždit k nim tolik materiálu. Když jste schopni napsat i takhle relativně slušnou hrstku textu, musí pro vás ten autor už opravdu něco znamenat. Asi nemá smysl, abych se příliš nořil do konkrétního osvětlování, nechám každého, aby si tu bezbřehou pouť užil sám. Ale zarazilo mě, že moje vydání je rozsahem tak dvojnásobné (a absolutně miluju jeho obálku, kde se proti sobě zrcadlí negativy Michela s Lovecraftem; 'H. P. Lovecraft: Against the World, Against Life', Believer Books/McSweeneys 2005 - ačkoliv jsem na něm měl, příznačně, flíčky, jak se dalo asi od lovecraftovského textu čekat, chybělo tam už jen chapadlo, ale oškrábal jsem je šmirglem, takže cajk), než mi došlo, že moje vydání má od poloviny jako přílohu dva Lovecraftovy kanonické texty - 'The Call of Cthulhu' (Volání Cthulhu) a 'The Whisperer in Darkness' (Šepot v temnotách). Je typickou životní ironií (a načasováním mého mizerného života), že jsem si knihu sehnal, po letech čekání na "možnost českého vydání" jsem to vzdal a sehnal si z druhé ruky anglickou edici, krátce předtím, než mi bylo oznámeno, že české vydání bude brzo venku. Haha. (3.9.2024)

2 25.09.2024

Joyce matoucí, krátký. Beckett lehce naťukne 'Work in Progress', což je pracovní název textů, které Joyce tehdy (1929) průběžně publikoval časopisecky (1928-1937) a později jako jeho nejambicióznější román 'Finnegans Wake' (1939), ale hlavně kecá o Danteovi a Joyceho oblíbenci - Giambattistovi Vicovi. Proust je zdlouhavější a o to víc, čím méně znáte 'Hledání ztraceného času', v mém případě takřka vůbec (k téhle eseji se musím vrátit po přečtení). Eseje jsou celkově definitivně pro zasvěcenější a jde vidět, že Beckett měl víc co říct a blíže k Proustovi. Hodí se i znalost Danta, Descarta, Dostojevského (Zločin a trest). Bonusová Beckettova troll odpověď, která mě rozsekala "Kdybych věděl, kdo je Godot, tak bych to tam napsal." Obsahově hodně hutné. Čitelné a pochopitelné však pouze s potřebnou znalostí.

1 21.09.2024

Intimní poezie Kociánové vyžaduje především náladu/rozpoložení k tomu vhodné ale taky jakési porozumění pro zlomené, kteří dokážou vyjadřovat svoji zlomenost, protože je autentická (koneckonců Soňa nebyla za života publikovaná), bez schylování se k takovému tomu trapnému patosu, protože je očividné, že jako ti nejlepší autoři, psala hlavně pro sebe, ne aby oslnila ostatní vyšperkovanou umělostí na soutěžích a v publikacích. Jak jsem četl a usínal, jak je po ranní zvykem, vždycky mě z dřímoty vytrhl nějaký její zajímavý verš, který jsem si musel hned založit. To je to Kociánové kousání, jak jsem ho zmínil u sbírky 'Já papír vím o stromech...", kde jsem předčasně zesnulou a prakticky neznámou autorku koncem loňského roku objevil. I zde je jasně cítit bolestivý existenciální rozměr její roztržené (a skromné) duše, která se chce rozdat a které život nevychází podle jejích představ.

"Šťastná s tebou jsem
jen někdy
trošku míň
a to ještě
si ten smutek vymýšlím.

Aby moc nepřekvapil
ten opravdický -
však ho známe
proto raději už předem
dveře přivíráme."

"Podzim chrastí mrazíky
výšivka se párá
a z kabátu lhaní
prášit se nepřestává."

"...Plameny uší, - skoby tlouci, stokrát se oběsit,
z perníků očí ulamují do páchnoucích popelnic..."

"Matný den.
Sláma duší nepřístupná zrnům
bolí.

Sestra jde vedle mne,
jsme více než hluchoněmé,
plameny hoří dovnitř.

Kabelky řeči, kabelky v šatnách zapomenutí!
Stébélko, drápku zachytnutí!

Mlha je zdráhavá, snad by vyprávěla,
proč na kraj lehá -
kdyby..."

"Až mne přijme dým
a obřad bezduchý,
řekneš, verši, jim,
že to chvilkové jméno
v duši neslo
těžký sad,
bloudilo,
až nakonec...-
nechme to raději
tak -"

1 16.09.2024

Protočit oči v sloup po dočtení poslední stránky (románu) se zaklapnutím knihy asi není nejlepší znamením. 'Totožnost' definitivně nezapadá mezi Kunderovy nejlepší práce, ale pořád má v sobě jakýsi typický tématický okruh, tentokrát sdostatek matoucí, nechávajíc skoro až dickovsky tápat postavy v jejich vlastních realitách a identitách (konec především)... téma se opět snaží něco specifického vyjádřit a 'L'identité' tak není pouhým typickým román(k)em. Je to definitivně pořád Kundera, ač citelně slabší a vyčpělejší (a nemyslím si, že je to tématem, náladou, postavami), ve svém pozdním francouzském období, kde se tentokrát snaží překombinovat to, překvapit, nenechat čtenáře vědět, na čem je. Chantal, která přišla o dítě, se rozvedla s manželem, jehož rodina a on po ní chtěli "další dítě, aby zapomněla" a pak se dala dohromady s Jeanem-Marcem, který je jí posedlý, ale ona je k němu současně částečně jaksi odtažitá, doléhá na ni věk, menopauza, touha být sexuálně chtěná jinými, jak říká, že "muži už se za ní neotáčí". Dvojice postav je spojujícím prvkem, jak kapitoly ping-pongují mezi oběma perspektivami, ale jakoby obě postavy šly jaksi mimo sebe, jsou spolu, ale nejsou, což je velmi tradiční vztahová politika (ale na druhou stranu, zrovna jsem narazil na článek, kde vědci konečně definitivně prokázali, že přátelství mezi mužem a ženou je nemožné, takže je to asi fér)... ostatně možná to se děje ve spoustě vztahů, jen spousta předstírání, simulakra, nemusíte to být ani vy, co je s tím druhým, jen když to dostatečně "předstírá" nebo "budí ten dojem". Ačkoliv je Chantal jaksi "mimo", zasněná ve svých trápeních, její pozornost zpět přivede stalker, který ji začne sledovat a psát dopisy, popisovat její život z jeho (jiné) perspektivy. To ji přinutí najít svoji "červenou košilku" a znovuobjevené laškování (když si myslí, že při milování s Jeanem-Marcem ji stalker sleduje) a košilka, zmačkaná v rohu po milování, stejně jako její znovuobjevené červenání se, stydlivost, které se jí v dospělosti poprvé vrací od dob jejího mládí, jakoby byly jakýmsi svého druhu znovuzrozením nebo návratem. Nicméně velmi brzy se v příběhu vyjeví, že autorem je (nejspíš) sám Jean-Marc, který píše dopisy, aby v Chantal probudil dojem, že je chtěná... chce ji tímto probudit. Chantal si dopisy schovává, ale neřeknu mu o ničem. A pak jí dojde, že je (nejspíš) píše J-M a současně, že si podřezala větev, protože nesdílí tuhle intimní informaci, nicméně v tomhle vztahu má Chantal navrch (páku) a tak Chantal, která má svoji konformitu v rukou přiměje nějak vydestilovat, že co Jean-Marc udělal bylo vlastně špatně a proti ní a jejím postojům, proti jejímu šuplíku s podprsenkami, kde si dopisy schovává a proti bytu, kam nikdo nesmí a kde si ani "dítě nesmí vzít jablko a musí jej vrátit do misky" (tohle často ženy dělají, když něco nechápou, soustředí se na ten nejhorší možný prvek, i když se jim snažíte pomoct, ve výsledku "narušujete její soukromí" ale to už je vypíchnuto v samotném textu; pro ženy je důležitější, jak to děláte (mile, vstřícně) a to že jim třeba lžete, nebo lhaním ubližujete je až druhá věc, protože nepociťují následky okamžitě, de facto nestojí o vaši pomoc, pokud nerozumí tomu, že to je to o co se snažíte), takže se na truc rozhodne fakeovat, že odjíždí do Londýna (ale neodjíždí a ani tam nechce), což je kód mezí ní a J-M pro to, že tam půjde nezřízeně píchat s jakýmsi promiskuitním známým (a asi jeho gimpama v dungeonu) a jelikož je ona v domácnosti ta, co vlastní byt a má větší příjem, logicky nemůže milence respektovat, je pro ni pouze, dnešními slovy, SIMP a tak JM vykázán odchází, ale pak zjišťuje, že bez ní nemůže být a text končí v dost tripózním závěru, kde obě postavy "možná existují a možná ne", ztracení ve své identitě, či předstírání, co je co, kdo je co, kdo je kdo, snažíc se k sobě navrátit a pak být de facto vegetativní simulakra. Vyvolalo to ve mně hodně prázdný dojem... o nenaplněnosti dnešních přetvařujících se vztahových tahanic, které díky své neautenticitě často končí v téhle slepé prázdné uličce, kde nikdo nemá pravdu, protože oba lžou. Ale zároveň mi přišlo, že jako romanopisec se tu s tím Kundera popasoval trochu jako někdo, kdo chtěl prostě vydat román, jako někdo kdo spěchá, když potřebuje uvařit polívku, i když neměl nic napsáno a tak jen lehce roztáhl dobrý námět, co by byl ok, jako povídka, oškrábal zeleninu, zahustil to trochu bramborovým škrobem, aby se neřeklo, bujón... a prostě, už to definitivně není "ono", ale díky tomuhle textu si zase asi přečtu Cyrana z Bergeracu, takže za tenhle impuls díky, protože nedávno jsem viděl rozhovor s Hofmannem, který postavu Cyrana hraje už velmi dlouho v divadle a to už je "dva ze dvou"... a jo, Tři mušketýři definitivně stavěli přátelství nade vše (jak je zde zmíněno, že "Přátelství je problém mužů." ne žen, "žádné povolání ho spontánně nepřitahuje" (s tím se dokážu identifikovat, zTotožnit), "Mlčení žádná láska nepřežije"). Strana 75, odstavec o intimním tajemství je asi odstavec, co mě zaujal nejvíc. A strana 87 "...jedno z tajemství života ženy, každé ženy, tahle noční promiskuita, která zpochybňuje všechny sliby věrnosti, veškerou čistotu, veškerou nevinnost." Doslov Kareninové jsem si dal, ale jak ona sama uvádí, citujíc Čechova, nadbytek překladatelských poznámek je útokem na čtenářovu samostatnost a tak to drží ve velmi skromném a decentním duchu (zajímavý je info, že Kundera chtěl svoje francouzské romány publikovat "proti proudu času", v opačném pořadí)... a proto dostáváme hned za ní další patnáct stran k natažení téhle publikace od Jakuba Češky, který, jsem si jist, mi zase vysvětlí, v čem je tenhle text geniální a proč mu nerozumím. 6/10

4 15.09.2024