JP komentáře u knih

E03. Opět se setkáváme s robokatem, v epizodě, kde se toho děje méně, než ve vašem oblíbeném dvacetiminutovém sitcomu. Největší záhadou pro mě je, že nevím, proč tomu vlastně věnuju (obětuju / v aztéckém pojetí) čas, když mi přijde, že jednak nechápu co a proč se tam vlastně děje, než že mám sledovat to, jak Martha Wells epizodicky dojí fanoušky jednoho solidního nápadu po x knih a vlastně se jí to daří i nedaří. Anotace mě baví, protože ve vás budí dojem, že to skutečně o něčem je, ale spíše než příběh, je to o ztotožnění se s ideou za příběhem.

2 11.12.2023

Intenz. I když jsem si tohle, jako ostatně vše z edice 'Opium poezie', původně chtěl koupit, nakonec jsem se rozhodl ignorovat sběratelské OCD, kterým asi hůře trpí všichni ostatní hltači (mně nevadí mít různé edice a nehrotit tyhle kraviny, máloco mám v pravém slova smyslu "komplet", nebo snad srovnané podle barev, haha), ale v Dybbuku mi ji přidali ke starší předobjednávce, kterou jsem si dneska vyzvedl, jako bonus, protože si řekli, "páni, bez JPho podpory bychom to nevydali" a já jen skromně protočím oči a mávnu rukou "áále" (poslali mi to zabalené v krabici od vysavače, nejdřív jsem si myslel, že jde o dildo, ale nebojte, já taky beru, co je - moudrost otroků, jak by řekl Bukowski)... takže, Soňa Kociánová, na první pohled je to taková ta "poezie mládí", velmi jednoduchá, co se slovy moc neplýtvá, ale zároveň je sdostatek kreativní, že vás jaksi hned chytí, nakousne... (a kouše) a příliš v ní probleskává něco dál, něco víc, něco hlubšího, navíc to chápe kompozici, rytmus a má to vlastní osobitý styl. To člověk hned ucítí. A pak to začne padat, sem tam intenzivní, experimentální, hledání, až by si člověk řekl, jak něco takového tvořil někdo během šedesátých let? Třeba, když to srovnám s pár tituly, Havlíčkovo 'Akvárium' je očividně poezie psaná prozaikem, primárně nebásníkem, takže je kostrbatá, "ukecaná", tady to jede jako po másle. Nebo třeba Luisa Ziková a její 'Palte mou duši', to je přesně ta mladická poezie, ale ten styl a básnický talent je tam spíše upozaděn, emocemi, do něčeho, co zestárlo ve spíše průměrnou poezii, v tomhle ohledu to Kociánová posouvá dál a ač uplynulo taky už více, než půl století od její smrti, její verše působí mnohem morderněji, modernisticky, i přes svoji povětšinou značnou skromnost. Jo, tohle je úderná sbírka prakticky neznámé české autorky, která tvořila a měla svoje démony, ale nenechala se jimi strhnout (její manžel byl často hospitalizovaný, ona učitelka, její nemoc, smrt jejího synovce, o níž napsala hned několik básní). Poetické obrazy. Citlivost. Soňa působí jako taková citlivá, jemná duše, se zlatým srdcem, hrozně mi připomíná moji třídní ze střední. Zároveň tam ale má občas kousky, co ten jemný povrch absolutně nabourají svojí komplexností, formální i obsahovou, jde to až do metafyzikálna, člověk si připadá, jak kdyby ušel za tak krátkou chvíli skrze celý něčí život, od poezie naivní holky, k něčemu, co je už, "hodně jinde" (protože nevím, jak líp bych to popsal) myslím si, že i její próza, kdyby se jí věnovala více, by stála za to (podle úryvků), nevím kolik se toho dochovalo, zároveň z jejích zápisků člověk vidí ty absolutní pochyby o jakékoliv hodnotě jejího díla, což je tragédií těch největších. Taky touha zůstat neznámá, kterou, čím jsem starší, víc a víc chápu. Za života ji prakticky ignorovali, do jisté míry určitě i vlivem režimu. Smutný příběh. Skvělá autorka. Definitivně neváhejte, pokud by se vám do rukou dostala i některá z jejích sbírek, které vyšly během sedmdesátých let.

2 11.12.2023

Během loňska jsem si tohle pořídil s tím, že budu každý den po celý další rok denně číst, jak je tento průvodce koncipovaný, ale samozřejmě jsem věděl, že se to nestane, jak měsíce plynuly, disciplína povolovala, někdy i můj zájem (někdy opravdu nebyl čas, někdy jsem ani neměl knihu po ruce - výmluvy, já vím, mohl jsem si těch pár stran vyfotit do mobilu, jak občas dělávám), až jsem někdy byl ve skluzech o celé týdny (listopad jsem prakticky začal číst až na jeho konci, takže se to čím dál více roztahovalo, jako stará gumová žvýkačka), taky proto, že jsem neměl vždy zájem ani náladu na stoické poučky, ale myslím si, že to je v pořádku, protože nikdo nejsme pořád stejní, na témže místě. A tak jsem se nakonec rozhodl knihu dorazit předčasně, jak je mým zvykem v životě obecně, celkově, netrpělivost, silné, intenzivní finiše, kořist před očima. Je samozřejmě těžké vypíchnout stoicismus a jeho učení v nějakém jediném uceleném odstavci, nebo zmínit pelmel částí, co vás nadchly, přičemž jsem tentokrát jel opravdu trochu víc na prasáka a mám tu založené spousty stránek, jak jinak vším, co bylo po ruce (ale většinou jen barevné papírky, na jednom je veliký otazník - kontext už neznámý, zapomenutý) a stejně tak jsem i začal bez milosti podtrhávat. Jakmile stoicismus trochu pochytíte, začnete už spíše jen pilovat detaily. Tím nechci tvrdit, že podle toho žiju, nebo bych se sám tak vnímal, ale víceméně, i když můj zájem během tohohle roku o dost upadl, člověk není pořád pouze jedním a tím samým... vyvíjí se, takže knihu, jakou je tahle, pořád vnímám jako skvělý standard (i když bych to radši napsal s t).

3 05.12.2023

"Dnes je snazší představit si konec světa než konec kapitalismu." Věta, která obsahuje vše. Slavoj Žižek. Kafka. Popkulturní odkazy. A žádné řešení hladového Behémóta kapitalismu. A Fisher, který káže, pak sám páchá sebevraždu.

2 04.12.2023

Ty nejzákladnější a nejfundamentálnější "věci ze života", v krátkých verších, které jdou ale na úrovni pár slov překvapivě hluboko. Hlavně motiv přírody je silný - nestranné přírody, která se nezajímá o principy, pouze je. Měsíce. Noci. Nehybnost. Dýchání. Během čtení jsem myslel hodně na pár dní během léta na jižní Moravě. Déšť. Lesy. Otevřená okna. Noční můry na stropě a ráno pryč. Čtvrtá básnická sbírka v rozsahu cca čtyřiadvaceti hodin a všechny z Brna. Na rozdíl od předchozí, tuhle ale nemám chuť spálit a zahrabat a dovedu si dokonce představit, že si ji budu občas jen tak číst znovu, je superkrátká, ale intenzivní.

"stromy chtějí výš

chapadla kořenů svírají zem

provazy deště nespleteš
zem neopiješ"

1 29.11.2023

Nebásník chce básnit a tak mu z toho vzniká kostrbatý ping pong, bez rytmu, bez stylu. Nesuďte knihu podle obalu, protože někdy je obal ta nejlepší část knihy. Ta česká tendence maskovat prázdnou nudu, co nemá co říct, za minimalismus, mě irituje. Ne vše je hodno házet do tisku, někdy je to ale jen o: proč ne, když můžu.

1 29.11.2023

Obraz překrývá další a jeden pocit střídá druhý, všechno v jakési povědomé rovině, kterou každý člověk dokáže chápat (vztahy a touhy). Líbí se mi, že tématicky je 'Těžko říct' taková cesta, kruh, kde se člověk dostává od náznakové milostné poezie, rodiny, obyčejných emocí, přírodních motivů, přes výuku na ZŠ, ke Koreji a buddhismu (kam autorka odjela v roce 2006) a odkud i přes zákaz používat PC bez dovolení posílala v roce 2008 maily - aby se dostala zpátky k psaní poezie, rodině... bezdomovcům. V lidském životě je motiv toho, migrovat, opustit, odejít, do cizí země, který by každý měl sám zažít a pak se vrátit. Není nic horšího, než člověk, přesvědčený o své pravdě, velikosti, černobílosti, jen protože zná jen sebe, svůj způsob, jen jednu svoji cestu. (...) Brno. "Kafe". Soul. Edinburgh. Tišnov. Tohle byla velmi solidní jízda.

"pojmenovávám své vrásky a jizvy
Táňa Milan Jirka
oškrabávám své jméno perořízkem
aby nezbyla
jen Š Á
GA GA GA
nasypem ti
nejídám
zeleného jačmeňa
mám na nohách zažloutlé zrohovatelé nehty
jako babička a děda
nalomená melodie
zavyla -"

1 29.11.2023

Je to takové zúčtování autorky, která shodou okolností napsala tuhle prvotinu v dost podobném čase jako já svoji, sic je drobek starší a s tím rozdílem, že jí ty dva roky a hrstku básnění vydali. Jako celek a obsahově to má svoje momenty a obraty, osobní zkušenost, na jednu stranu tu jde opravdu s kůží na trh a je to velmi intimní, na čemž se staví celá síla... ale celá superkrátká sbírka se motá okolo kritiky pijící osamělé matky vypořádávající se s děckama, otce, který nebyl přítomen (to chápu, chápu i že holky to vnímají jinak) a zmiňování bratra, vše v obratech, které jaksi bez osobního kontextu vyšumí. Je to jako sledovat dva roky (2009-2011), kdy si někdo vedl krátké básnění na "mommy and daddy issues", kde chytlavý název ale nevykompenzuje, jak moc to vámi projede nebo neprojede. Jsem si jistý, že většina lidí by mohla napsat vlastně velmi podobnou sbírečku (otázka je: proč? odpověď je: proč ne? (...). Je to zajímavě zapečetěno i faktem, že autorka se věnuje něčemu úplně jinému, ale nějak protlačila a vydala tohle a nic dalšího už pak ne. V mém současném bodě mi to příliš nesedlo, nepřišlo mi, že z toho teču, jak ostatní, by default, jen protože si zvolila téma, kde mám cítit lítost (vlastně na tenhle trik koukám dost z patra, i kdyby nešlo jen o "marketingový" záměr, nebo záměr vůbec, tady to ale působí dost jako sázka na jistotu). Ale kdoví, třeba si to v budoucnu přečtu znovu a přehodnotím.

1 28.11.2023

RR sice nepředkládá něco, co by vám mozek rozstříklo o zadní okno auta, ale tohle je definitivně kniha, kterou chcete mít někde na očích, otvírat ji a vracet se k ní, aby vám připomněla, kde a proč se zrovna nacházíte, trochu vás nakopla z vaší stagnace, speciálně když se cítíte v tvůrčím procesu zaseklí, nejistí, nebo celkově, nevíte ohledně čehokoliv. Jsou to spíše četná připomenutí, ohlédnutí, kde mnohé tak nějak tušíte pod povrchem nebo třeba sami víte, ale neřídíte se jimi. Jak řekl Hunter S. Thompson "Anything that gets your blood racing is probably worth doing." Tenhle tvůrčí art life dělá každý z nás a občas potěší najít tolik souznění, třeba části o soupeřivosti, egu a naopak tomu, čemu se říká v angličtině "greatness" a odsud si říct, že Rubin vlastně potvrzuje Dominicka Cruze: "Greatness is a life mission. Being the best is not about being better than anyone else but striving to be the best that you can and bringing out the best in others." Jako muž se nechci dělat svatým, protože soupeřivost je definitivně genetickým prokletím mého pohlaví, ale tohle je dobrým cílem, ke kterému mířit, nebo jej mít alespoň na paměti. Definitivně si tu zakládám spoustu stránek a pokud váš flow nejede sám, jak má, tohle vám dobře připomene a poradí, jak v některých situacích můžete kráčet životem a skákat přes jeho překážky.

8 25.11.2023

Hagenova punková odysea, kde se o zábavu hodně stará František Sahula (podle kterého je celer afrodiziakum) a který se jde vysrat a dojde mu, že si nesundal kalhoty až když se chce utřít a který, pokud jste o něm měli ideu pouze jako vylitýho nadanýho muzikanta, vám ji skrze Hagenovo svědectví snadno zboří, protože to byl i totální dobytek, na kterým je vlastně fakt těžký hledat jakýkoliv pozitiva, krom toho, že napsal dobrý texty a měl dost ikonickou hru na kytaru - člověka to opět přiměje se zamyslet nad tím, jak zajímaví a ikoničtí hudebníci jsou často děsný šmejdi jako lidi. Hagen zase zná Spolčení hlupců, takže není jen vypitej mozek, řeknete si nejdřív, než se dostanete ke scéně, kde protestativně vypije ocet, když mu nechtějí dál nalít. Popisuje zde i jak přišel o nohu, což bylo celkem brutální. Víceméně jsou to ale vše zajímavé záblesky, někdy vtipné, někdy vážné a dávají přičichnout k tomu, jaký byl punk v Česku během 80-90ek a vše okoli Tří sester (dojde i na Orlík) a především na chlastání, protože co jinýho dělat, že, než chlastat? Já se svého času, po jeho smrti, dostal spíše k Sahulově sólo tvorbě. I když byl ten chlap fakt děsnej ožrala a zmetek, tak stál za výčtem skvělých songů. Je to ale celé taková pub tématika, tvorba, která vám hodně říká nebo neříká v závislosti na tom, jak sami žijete svůj život.

4 15.11.2023

Hermetický dialog, spolu s komentářem a úvodem (který se zabývá kontextem okolo lidí, kteří ho studovali v průběhu posledních staletí), nicméně text samotný, ač ne úplně jasného původu, byl vytisknut až v roce 1469 (ale napsán pravděpodobně ve 4. stol.), takže se, podle mě, člověk může jen domnívat, na základě některých nejasných, vynechaných míst, jestli v pozdním středověku do textu a jeho podoby nějak nezasahovala mentalita tehdy dost dogmatické, křesťanské doktríny, stejně jako se k textu samotnému staví i někteří křesťanští představitelé kriticky, nebo jej vnímají přinejmenším rozporuplně. Nicméně, mnohé z principů, o kterých tu Hermes vypráví, stejně jako všechny náboženské a filozofické výklady do dnešních časů, nemají natolik pevně daný výklad, aby se nedaly dezinterpretovat, nebo zneužít (tím nechci říct, že je tak tomu zde, koneckonců 'Asklépios' není nijak pevně daná "Bible hermetismu", ale jen dialog, nicméně můj dojem byl, že byl ovlivněn, upraven, místa jsou vynechána, nebo se jejich interpretace liší, řečtina / latina, hodně částí mi připomíná jisté biblické motivy), nejinak je tomu, když jsem se pokoušel číst Thovtovy Smaragdové desky, kde je výklad taky příliš obtížně uchopitelný, obskurní - i přesto jej jaksi, pokud patříte k oněm, pod povrchem cítíte.

2 15.11.2023

Mdlé pokračování o bezejmenném androidovi. Martha Wells jakoby nevěděla, co s námětem, mimo vědomí toho, že má potenciál být populární, tohle už bylo ale neduhem i u první knihy. Něco málo nového se dozvíme, ale je to dávkované velmi opatrně.

1 14.11.2023

Na stará kolena se Arnold čím dál více vrací, sepisuje paměti, skládá si ten příběh dohromady. Věřím, že kdo už si dal třeba jeho autobiografii 'Total Recall' a k tomu letošní třídílnou sérii od Netflixu, bude ve velmi známých vodách, možná, že stejně tak za to může i množství rozhovorů, podcastů, co už jsem si pustil, ale jako bych to už vše slyšel. Arnoldova zpráva je správná, do jisté míry stoická (vím, že čte Ryana Holidaye) a především má působit jako motivační, dalo by se říct, že Arnie kráčí s dobou u další, nové role - influencer. Mnoho z příkladů pak Arnold podporuje vlastním příběhem a všechno to má v té jednoduchosti kouzlo, o to víc v originále. No plan B. Plán B neexistuje. Plán B je zajistit, že plán A bude fungovat. Work works. Pracuj, pracuj tvrdě. Reps. Životní analogie z posilování. Je fajn to poslouchat načteno přímo samotným Arnoldem. Sell. Důležitost umět věci prodat je něco, co jsem Arnolda viděl už několikrát zmiňovat, k čemu vám je, že jste nejlepší v tom, nebo onom, když to neprodáte? Rozebírá, jak záměrně dával na plakáty svých filmů vždy svoje jméno (které mu mimochodem vnucovali, že si má změnit, stejně tak velice často uvádí případy, kdy mu lidé říkali, že něco nějak nejde, nesmí tak být, nebo nemůže, ale on si stejně našel cestičku). Právo si stěžovat získáte až tím, že vůbec něco s problémem začnete dělat. Cituje tu i spousty lidí. Arnold se pasuje do role týmového hráče, kterému mnozí na jeho cestě pomohli, a že jinak to ani nejde, je nesmysl, mimo profesionální klání, vzájemně zápolit, tvrdí (nevím, jestli by proti tomuhle jeho odpůrci neměli hodně námitek). Failure. Nebát se selhat, přijmout úzkost, jako důležitou část růstu a přiležitost k tomu se poučit. Nejsnazší cesta, jak někomu uzavřít mysl, je neumožnit mu snít. Arnold začíná hodně u vizí, formování cílů, nemusí být veliké, ale je důležité v nich pokračovat, jakoby je nabalovat, zkoušet pořád něco, co vás děsí, ale zkusit to a jít dál, jinak by se nestal nejslavnějším kulturistou, akční hvězdou, guvernérem, teď mluví o tom, jak dále pokračuje a snaží se poprvé natáčet v TV, párkrát pronesl motivační věty a boom, najednou je nečekaně zván, aby šel dělat přednášky, podcasty, motivační proslovy, "za které jsou lidé mu ochotni platit jako prezidentům". Je to o neustálém pokračování, teď jakoby se jeho role přenesla, logicky, málokdo má životní příběh, jako on, i do role mentorské, reflektivní. A zároveň je to i hodně pořád jen obyčejný selský rozum. Arnold pořád opakuje, že kdyby nebyl dostatečně motivovaný, posedlý jít, dokázat všem, že se pletou, nic z toho by se nestalo, často i reflektuje o tom, jak by jeho život vypadal, kdyby nic z toho neudělal a kráčel v rodinných šlépějích, žil v Rakousku, a posiloval jen jako koníček. Řekl bych, že tady míra nadšení asi hodně závisí na tom, kolik už toho máte nastudováno a v jak pro-motivační náladě vás to zrovna chytí.

3 13.11.2023

Krátká novela, kterou napsal Džibrán v arabštině a vydal v roce 1912 a ve které vychází z vlastních zkušeností. Bejrut, počátek minulého století. Mladík Chalíl se tragicky zamiluje do dívky Salmy, ona do něj, ale je přislíbena jinému, který jen touží potom zmocnit se přes ni majetku Salmina otce... žádnej happy end nečekejte. Na pozadí Džibrán rozebírá, mimo korupce a práva žen, i silný ústřední motiv matky, i toho, jak život bez matky člověka poznamená, sic Salma o matku přišla, když jí byly tři roky. Je to takové citlivé čtení, raný Džibrán, ale já sám mu obtížně přicházím na chuť, jeho styl je na mě místy asi až příliš jemný, ačkoliv vím, že jednotlivě, mi některé jeho básně přijdou neskutečné, třeba jeho 'Do Not Love Half Lovers' považuju za jednu z nejsilnějších básní, jakou jsem kdy četl. (...) "Může jedno zlomené srdce potěšit druhé?"(...) "Lidé si občas naivně myslí, že láska je plodem dlouhého svazku muže a ženy a dlouhodobého dvoření. Láska je však spíše dcerou duševního souladu. Pokud se dvě blízké duše setkají, vzniká láska v jednom okamžiku. Pokud láska nevznikne najednou a nečekaně, nevznikne ani po letech, ba ani po staletích."

2 06.11.2023

Ok, Camusův Caligula. Dostáváme se k němu v momentě, kdy ztratil svou sestru Drusillu, se kterou měl hardcore incestní vztah. Co z Caliguly udělalo ikonického bad boye mezi všemi římskými císařy pro Camuse není až tak atraktivní nebo zásadní, jako spíš použít Caligulovu nechvalně známou, a současně jaksi nejasně dochovanou, vládu jako motiv k popisování svých existenciálních myšlenek, je tu motiv samoty, nesmyslnosti a absurdity lidského života, ale taky motiv hledání jisté absolutní svobody, která řídí Caligulovy kroky. A když jste císař, můžete tak nějak všechno... a řekl bych to takhle, Caligula se tu nachází hned po smrti sestry, jakoby tohle bylo spouštěčem, na křižovatce... a rozhodne se jít všemi směry a stejně tak všemi směry to i obhajuje (třeba scéna s vypitím jedu mě upřímně rozesmála, protože, co na to máte říct, když pro někoho pravidla prostě neplatí? Caligula: "Anyways..."). Jeho vláda se začne potýkat velice brzy s problémy a za necelé čtyři roky téhle tyranie, kde opravdu nejde o "malé věci" se Řím nachází lidově řečeno "v hajzlu" i se svými akvadukty. Spiknutí je jen otázkou času, klasický římský ending, jakbysmet, ale bavilo mě to asi víc, než mě obvykle Camus baví, většinou na něj moc nalazený nejsem, ale tohle je holt velmi atraktivní námět.

1 05.11.2023

Z 85% nekončící sledování zacyklené závislosti a ze zbylých 15% všechno ostatní. Jako koule Chevyho Chase. Nevinění rodičů, kteří možná nepřímo zavinili Perryho závislost tím, že už se jako dítě dostal k jistým látkám skrze léčbu (jak sám ale uvádí, neobviňuje je a pokud je viníte za špatné, oceňte je i za to dobré). Spousta známých jmen se tu spíše jen mihne (zvláštní něhu sklízí Jennifer Aniston a Julia Roberts), jako když sledujete postavy z vlaku na nástupišti, jen se objeví, zmizí a to ani ne v rámci toho, že by s nimi byl tolik vyprávěn příběh, jako spíš že je Perry zkrátka zmíní, nebo volal mi ten a ten, řekl to a to, tak jsem si pomyslel tohle (a jdete na další story). Perry se až příliš nezabývá vztahy, určitě ne víc než v tradiční děkovné projevové formě. Stejně tak se nezajímá chronologičností, je to pořád dokola a zpátky o závislosti a problémech s ní, důvodech k ní, co se mu aktuálně děje, fyzicky, jak málem zemřel, jak měl být mrtvý, kdy skončí v léčebně, proč, o co se snaží, jak to nejde. Cyklení. Ale do toho je pořád schopen tam sázet vtípky typu, že když se dvě ženy, se kterými současně randil objevily na stejném místě, přál by si mít stroj času, aby se mohl přenést zpět a říct: "Nedáme trojku?" Je vždycky zvláštní sledovat muže, takříkajíc, kterému ležel Svět u nohou, coby jednomu z nejpopulárnějších herců, který kraloval dekádu v TV s legendární show, jakou jsou 'Přátelé' (jestli se řadíte k haterům show nikoho nezajímá) a dokázala se z něj stát natolik ikonická show, že se vlastně pořád nonstop někde reprízuje, ale který nebyl schopný to držet pohromadě, nebyl schopný nikdy mít dost, v tom popisu té závislosti to dokážu pochopit, člověka to eventuelně zkrátka zabije, protože něco posere s tím, jak pořád přidává a přidává a křivka skáče, roste. A přesně tak to Perry říká, v jednom bodě měl všechno, Julii Roberts, jeden mega za epizodu, The World is Yours... ale tak závislost nefunguje. Nevykoupíte se z ní. Neodejde, problém nemůžete vyplatit, když vězí ve vás. Léčebny, peníze, já jsem nikdy neměl závislost na něčem výstředním, silném, ale závislosti, jako většina lidí, mám a tak jsem dokázal chápat hodně z věcí, co říkal, ačkoliv se mi neděly "sračky", které se děly Perrymu. Je to celkem slušný zápis o závislosti z pohledu někoho, kdo měl takříkajíc všechno a byl si toho všeho také vědom. V něčem jsem to dokázal ocenit i dost osobně chápat. Chandler byl vždycky moje nejoblíbenější postava a tohle čtení ji asi dá do budoucna další, temnější, rozměr (ke konci třetí série byl prý šíleně vyhublý, prý ale nikdy nenatáčel pod vlivem, na to ostatní příliš respektoval a chtěl, aby se jim dařilo dobře, takový protipól Charlieho Sheena). Ale pak už si Perryho zároveň pamatuju jako někoho, koho jsem sotva zahlédl - mimo 'Přátel' snad jedině v komedii 'Můj soused zabiják', celkem solidní hit svojí doby se slabším pokračováním, ale skvělým castingem.

4 03.11.2023

"Člověk se v životě jen zřídkakdy omezí jenom na jednu lásku, ale skoro vždycky potká nějakou, která zastíní všechny ostatní. A to je dobře, když se mu podaří na tuhle velkou lásku se upnout, když ji dokáže pomalu vychutnávat. Protože často jí příliš rychle pozbudeme a pak neukojení nemáme klid až do pozdního stáří."

Hmm. Kde vlastně začít? Iulian Ciocan na mě po přečtení dvou jeho knih udělal skutečně dojem a možná i proto jsem s touhle, druhou, tolik nespěchal a četl ji pomalu (myslím si, že se znalostí téhle bych 'Klauna' asi docenil trochu více). Líbí se mi Ciocanovo, když to tak řeknu, tarantinovsky nelineární přeskakování mezi kapitolami (a tady i postavami - a že to stojí hodně na postavách, které jsou obyčejní lidé, zato sdostatek popsaní, se všemi svými neduhy, aby jejich motivaci a jednání byl člověk vždycky schopen nějak pochopit). V románu 'A ráno přijdou Rusové' se, ač nejsem tolik obeznámen s historií Moldavska (respektive hlavně Moldavsko-Rumunských a Moldavsko-Ruských vztahů), střetáváme s několika postavami, speciálně ale s Marcelem, mladým absolventem, literátem, který se snaží prosadit svoji knihu, a s profesorem Nicanorem, který se snaží po invazi uprchnout z Moldavska do Rumunska. Obě linie na sebe navalují další vedlejší postavy a situace, nekončící motivy, chování lidí jako vždy, chování prospěchářských krys, láska a zrada, výhoda je, že Ciocan umí sám o sobě, skvěle psát, takže vás to drží. Jen zřídka se mi stalo, že by mě to nějak odvádělo myšlenkami jinam. Ale to asi proto, že je v tom hodně z autora, mě osobně na tom nejvíce fascinovaly veškeré ty pasáže, kdy se postavy rozhodly z toho, či onoho důvodu, někoho ojebat, přilepšit si, nebo rovnou zmizet ze scény, všiml jsem si, že tyhle motivy zrady, toho krysího vzájemného ojebávání, jsou u Ciocana časté. Morálka tu dostává zatěžkávací test, mnoho lidí, postaveno před volby žít dle svých principů, nebo ohnout hřbet, či roztáhnout nohy, skoro většinou vždy volí druhou možnost. Popis toho, jaká je realita, když vás opustí někdo, koho jste skutečně milovali, jako je zde popsán Marcel a Nicoleta (str. 167-168), kdy jednoho dne zkrátka zmizí, aby pak byla s bohatým milencem atletické postavy a "...pořád se mu o ní zdálo.", tne opravdu do živého, vím, jaké to je. Ale už mě to tolik netrápí, jako dřív. Člověka lidi zkrátka časem otupí. Jsou lidé, pro které je snadné si odůvodnit a přijmout lepší vyhlídky, nehledě na to, že objektivní pravda je něco, s čím se v jejich očích vždycky dá pracovat, protože, každý si, koneckonců utváříme vlastní realitu, koneckonců, jak je i v závěru knihy řečeno, zda je Marcelův román proti režimu, můžeme chápat pohled obou stran, a jak si ani sám hrdina už není jist tím, zda má vůbec cokoliv smysl, pochybujíc i o tom, že láska ke zrádné přítelkyni měla. Zdravím vás, Iuliane.

3 02.11.2023

Hradeckého typická smršť, typický proud asociací, obrazů, kde se vše se svou-tvou typickou doslovností tak nějak tuší a kterou jsem si samozřejmě nemohl nechat, ze zvědavosti, ujít. Navíc se zajímavým doprovodem, voskovkovým vizuálem, který ale na 72 stránkách tuhle vázanou knížečku tak nějak spíš jen nafukuje. Stále mu fandím, protože je netradiční, jako vždy je to takový slepenec, formálně, i obsahově, ale stále nejsem schopen hvězdami od 0 po 5, hodnotit ho lépe, než za 3 (a za tři je dobrý), jestli se bavíme o nějakém způsobu hodnocení, DH jde u mě tak nějak (pořád) mimo rámec. 'Silážní jámy' jsou a zůstávají stále nejambicióznějším textem.

1 26.10.2023

Něco málo z textů 'Písně, kterou se objasňuje svět' za pozornost určitě stojí a jak sám autor přiznává, chce, aby to zůstalo ve vás. Brian Evenson občas vytvoří od prvních stránek (má velmi dobré rozjezdy, nějak se nepárá s popisným úvodem pro čtenáře, zkrátka nasedáte do rozjetého 1973 Chevroletu, jak kdyby to psal Hunter S. Thompson, za což veliké plus) takovou tu plíživě paranoidní schízu, kdy nevíte, co čekat, ale ve výsledku mi to přišlo pořád tak nějak dokola, s trošku jiným twistem na to, o co přesně konkrétně kdy jde, ale "jak" se nemění - někdy se trefil a bavilo mě odkrývat, jak se to vyvrbí (Zmizení), ale většinou mě to spíš nudilo, i když sem tam došlo na kulisově zajímavější povídky, v rámci sci-fi, až po vyloženě lovecraftovský horor. Jediné opravdové plus je, že po ilustraci ksichtu ze strany 24 jsem měl po dlouhé době noční můru (taky v textu zmíněnou) a věděl jsem, že před spaním jsem si ilustraci toho obličeje důkladněji prohlížel... nicméně moje noční můra končila tak, že já, ač sám vyděšený, jsem vyděsil monstrum... pak jsem se vzbudil, 2.10., v pondělí, v noci, před prací a začal odepisovat na mobilu... byla to taková ta můra, kdy se trhnutím probudíte s prudkým vydechnutím. Jsi ty moje noční můra? Takhle to Evenson píše. Lidi mizí, umírají, dějí se jim věci, co jsou nad jejich chápání, někdy vám text dává hodně prostoru k tomu, zapojit vlastní fantazii... postavy jsou zmatené stejně, jako čtenář a nebo vás naopak celou dobu tak nějak tahají za nos, což skvěle odráží skutečný Svět, v něm taky nikdy nevíte, kdo vás tahá za nos a může to být i osoba, která je vám roky života nejblíž... ale mě ten Evensonův styl přijde poněkud prvoplánový.

4 10.10.2023

Gay vypravěč po nocích píše svoje glosy a rozebírá svoji víru a zkušenosti s orientací, zatímco se během toho stará o alzheimerem stiženou matku, která si ho plete se zesnulým manželem. Sem tam je tam nějakej vtipnej špek (Forman, "Cizák Kundera", "Po Šalamových Kolymských povídkách...") nebo myšlenka, navíc sám hrdina/autor je stižen nemocí, řekl bych, že krom faktu, že je to nejspíš silně autobio a že pro Skořepu krom jedné povídky, co publikoval rovněž v Hostu, byl tohle pozdní prozaický debut, se to určitě dá. Kupodivu to ani nepůsobí až tak bezútěšně, v literatuře je tendence dramatizovat realitu, kterou lidé obvykle tak nějak "akceptují", stejně je tomu i v tomhle textu a toho si cením, kupodivu to ale text nedělá tak vyčpěle bezduchým, jak je tomu obvykle u typických mainstreamových českých rutinérů (...autorů). Definitivně bych si to i někdy dal znovu, pokud by se mi to dostalo do rukou.

2 08.10.2023