JulianaH. komentáře u knih

„Téměř všechny popisované krutosti se během posledních dnů války v Praze skutečně odehrály a jsou i zdokumentovány.“
— Dušan Hübl, literární historik

Oběšení invalidů v zahradě sanatoria. Ukřižování německé sestry Červeného kříže. Vyhazování dětí z oken. Trávení vězňů jedem na krysy. Zákaz poskytnout Němcům vodu, jídlo a lékařskou pomoc. Věšení „německých“ koček, uřezávání nohou „německým“ psům. Pomalé upalování lidí na lampách. Přibíjení kojenců na vrata. Zazdění dětských pacientů do bunkru zaživa...

Beletrizované vzpomínky Olgy Barényiové jsou kronikou „květnového povstání“ a, jak autorka říká, papírovým pomníkem jeho obětem: 100 000 zavražděných Němců, ale i Čechů, Židů a zvířat. Román, z kterého mi bylo od první kapitoly do poslední špatně, i když už jsem o pogromu na pražské Němce slyšela lecados. Historiografie nedokáže zprostředkovat totéž co autorka píšící z autopsie. Třeba jak revoluce páchne.

Jednotlivé události zasahují do životů zhruba deseti hlavních postav (včetně dvou dětí, Židovky a papouška), které se stávají jejich svědky, hybateli či oběťmi ve snaze zachránit si život v revoluční Praze. Nechápu, kde pohoršení čtenáři vzali, že je to dílo jednostranné nebo dokonce nenávistné. Olga Barényiová ukazuje postoje a činy Čechů v jejich rozmanitosti, značná část kladných postav jsou právě oni. Za májová zvěrstva obžalovává především propagandu v rozhlasu. Mučení a vyhlazování umožnila kolektivní hysterie podnícená dezinformacemi v médiích, tedy nic specificky českého. Orgie Pražanů navíc spisovatelka v předmluvě přirovnává k Francouzské či Říjnové revoluci; jenže u těch osobně nebyla, pročež píše o roce 1945. A chválabohu za její pomník, žádný jiný těch sto tisíc umučených Němců nemá.

„Pražský tanec“ vypovídá cosi podstatného o lidské povaze. Čtení pro mě má smysl kvůli knihám, které mi mění pohled na svět, a to tahle je. Nedám ji pryč za nic na světě, i když jsem u ní emocionálně krvácela a nevím, jestli ji budu schopná ještě někdy přečíst. Od první kapitoly přemýšlím při každém kontaktu s českými spoluobčany, jak by se tehdy chovali konkrétně oni. Jestli by někdo z nich hodil granát mezi ženy a děti svržené do Vltavy. Jestli by se také účastnili rozřezání sedmnáctiletého chlapce na kousky a vypichování očí koním (!) Wehrmachtu. Nebo jiných válečných zločinů, na jejichž počest si pak Češi pojmenovali zastávku metra. Až „Tanec“ mi dokázal, že povahou davů je takřka hobbesovské zlo — a že nemůžeme být důvěřivě klidní ani uprostřed svých bližních. Dobře to vystihl výrok jedné ze zahraničních čtenářek krátce poté, co kniha vyšla v Mnichově: „Po dočtení se stydím, že jsem člověk.“

14 12.01.2023

* „V Řecku nefunguje nic podle plánu, ani se tam s žádnými plány nepočítá, neřkuli že by se vyskytl někdo, kdo by se chtěl nějakých plánů držet nebo je dokonce vypracoval.“
* „Ničím jiným nemůžete své přátelství a lásku k Helénům potvrdit důrazněji než odsuzující poznámkou o Turcích [...]. Poklepou vás po zádech a pozvou vás na (tureckou) kávu, které se v Řecku [...] říká řecká káva.“
* „Na všechny vaše otázky bude každý znát odpověď, každý ovšem jinou.“

Zdejší hodnocení (60 %) je mi záhadou. Není to špatná knížka.
Nabízí pohled naturalizovaného cizince (Němce), čímž zůstává na pomezí „zevnitř“ a „vně“. Turisty tak může varovat před různými banalizacemi a stereotypy, jež vytváří reklama nebo k nimž svádí jen krátkodobý pobyt v zemi.
Život v Řecku pro autora znamená hlavně život v jeho vesničce na jihu Peloponnésu, dvě kapitoly však věnuje také Athénám (ostatní města, včetně miliónové Soluně, se musejí spokojit s jednou nebo dvěma zmínkami). Většina informací se samozřejmě vztahuje k roku vydání: 1996, ale Řecko se od 90. let tolik nezměnilo. Pravda, toalety jsou na tom o něco lépe, zato třeba vztah Řeků k odpadu a třídění, situace v dopravě nebo skutečnost, že se v zimě netopí, i když mrzne, jsou pořád stejné. Hodně archaicky působí snad jen převádění drachmy na marku, bohužel.
Kniha samozřejmě není klasickým průvodcem. Topografii pomíjí zcela, historii podává jen v nárysu, přičemž přejímá spíš tradovanou než skutečnou podobu událostí (vyvěšení vlajky v klášteře Agia Lavra nebo Metaxasova odpověď „óchi“ jsou v zásadě mýty). Témata zjednodušuje, což jí nelze mít za zlé vzhledem k tomu, že cílí primárně na turisty. Zdá se nicméně, že výletníci tuhle sérii nečtou. Přitahuje spíš lidi, kteří mají s danými zeměmi hlubší zkušenost (viz komentáře k dílu o Japonsku), čemuž se vlastně nedivím. K čemu by turistovi byl vhled do problematiky odlesňování a užívání pesticidů, když si chce jenom vyfotit selfie s Parthenonem?
Největší slabinu knihy vidím v tom, že témata neoznačuje ani neřadí podle žádného systému. Pod nicneříkajícími názvy kapitol čtenář najde pospolu například postavení žen ve společnosti, školství a slavení Velikonoc, pospojované jen chatrnými oslími můstky. Pokud vás zajímá konkrétní otázka, řekněme náboženství, doprava či stolování, nemáte šanci ji najít jinak než tak, že průvodce prostě přečtete od první stránky do poslední.
Mizerný je také překlad, jehož autor se neorientuje v německém ani českém slovosledu. Někdy používá exonyma (Athény místo Athina, Nauplion místo Nafplio), někdy ne (Thessaloniki místo Soluň, Regensburg místo Řezno), občas uvádí vyslovené zkomoleniny (Herodotovo divadlo místo správného odeonu Heroda Attika — to jsou dva různí lidé, které dělí 800 let).
Celkově je to ale velmi milá a velmi německá kniha. Pro mě vítaná příležitost radovat se nad tím, že někdo má stejné zkušenosti a dojmy...., a dozvědět se, že kombolóis původně skutečně BYL růženec (což mi jeden Řek vehementně vyvracel =D). Řeky autor nekritizuje, něžně se nad nimi pousmívá. A kdo by je taky nemiloval?

9 21.12.2022

Svým způsobem je to nejhorší pohřební řeč, jakou si umím představit. :D
V úvodu Periklés prohlásí, že zvyk velebit mrtvé nepatří k nejrozumnějším. Nikdo totiž nevěří ve fakticitu činů, které by sám nedokázal vykonat, čímž se hrdinové stávají nehodnověrnými. Možná má pravdu, a navíc se tím blíží barokním „konceptuálním kázáním“ začínajícím nějakou provokací publika, takže potud ještě chápu. Ovšem v závěru se pokouší „utěšovat“ (jak to sám nazývá) pozůstalé následovně: Starým rodičům připomíná, že už jim beztak příliš života nezbývá; vdovy pak nabádá, že o správné ženě nemá být slyšet, a to ve špatném ani v dobrém. Hle, další do sbírky důvodů, proč si neidealizovat antiku!

Těžiště řeči ovšem není vzpomínka na mrtvé, nýbrž oslava polis, a to oslava strhující a velmi přesvědčivá. Pro představu, jak Athéňané vnímali sami sebe, navíc tvoří nedocenitelný pramen. Z Periklova projevu vystupují hodnoty jako meritokracie, tolerance, smysl pro krásu a zábavu, nadání k diskusi a myšlení stejnou měrou jako k činu, vojenská zdatnost, otevřenost vůči cizincům nebo poslání být „učilištěm Řecka“.

Kornilios Kastoriadis, řecký filosof z 20. století, připomíná, že Periklova řeč vyšla ve Třetí říši. Polis v ní byla přeložena nikoli jako obec, nýbrž jako stát (což byl ale v němčině tradiční způsob převodu). Tím se prý z panegyriku na demokracii stala obhajobou nacismu. --- Eh, to je poněkud šílené tvrzení, už proto, že v nacismu není konstitutivní kategorií stát, nýbrž národ. Ale rozhodně uznávám, že čteme-li v Periklovi „stát“ místo „obec“, text tím okamžitě mění vyznění a získává autoritativní nádech. A to je zajímavé. Stejně ale předpokládám, že důvodem, proč si Perikla přeložili nacionální socialisté, byl spíš étos hrdinství a sebeoběti za společenství (+ možná celkový obdiv k periklovské éře, viz Mein Kampf).
Nu, za přečtení to stojí minimálně jako ukázka athénského sebevědomí a rétorického umu, i když obsahově to může být diskutabilní (pořád jsem ohromená tím utěšováním rodičů a vdov...).

Jako svoji jubilejní, tisící přečtenou knihu jsem chtěla něco symbolického, předznačujícího nové cesty v životě. A Portmannovu nauku lze v kostce označit za otevírání možností.

Darwina obdivuji a darwinismus pokládám za nejelegantnější objev v dějinách myšlení. Ale Portmann ukazuje, jak důležité je myslet i alternativně, mimo paradigma. Ignorováním aporií, které nám převládající výklad nedokáže „odvysvětlit“, ochuzujeme svůj vnitřní svět. Švýcarský biolog a jeho vynikající čeští následovníci v tomto sborníku si neuzavírají jiné cesty, než je hlavní silnice. Proto jsou ochotní uznat, že vzhled organismů neslouží vždycky jejich přežití a/nebo reprodukci, ale je (také) jejich sebeprojevem, výrazem subjektivity a autonomie druhu či jednotlivce. Těla organismů od krávy po skarabea pro ně tak představují plochu, na kterou její majitelé promítají vlastní nitro („každý člověk po třicítce je zodpovědný za svůj obličej“, říkává prof. Komárek).

Asi se nedokážu ztotožnit s Komárkovým tvrzením, že portmannismus je protiběžný darwinismu, byť jeho mimoběžnost nelze nevidět. Portmann samozřejmě uznává, že vnější struktury organismu mohou mít i utilitární funkci. Kdyby ne, vystavoval by se tím nebezpečí, že označí za výlučný projev sebevyjádření zvířete nějakou strukturu, jejíž účel sice zatím neznáme, ale později objevíme. To ostatně dokládá poslední příspěvek o rozích vrubounovitých brouků, z nichž někteří, jak se časem ukázalo, přece jen používají rohy i k soubojům. Ale úvahy o zjevně „nadbytečných“ vzorech nevidoucích mořských plžů jsou zpropadeně přesvědčivé.

Oceňuji eseje samotného Adolfa Portmanna, psané lehkým perem, intelektuálně nesmírně zajímavé (samorostlé) a velmi... švýcarské. (Viz text požadující, aby veřejnost znala moderní objevy v biotechnice a mohla o nich spolurozhodovat.) Úžasné jsou také příspěvky profesora Komárka. Jeho „Panychidu za německou biologii“ bych označila za jeden z vrcholů esejistiky jako žánru i autorova myšlenkového odkazu. A to i když s páně profesorovou částečnou úlevou nad zánikem Německa a s ním i Evropy nemůžu souhlasit a popravdě si nejsem jistá, nakolik se sebou souhlasí on.

Text jeho žáka Marco Stelly o domestikaci nádherně doplnil stejnojmenný kurz na PřF UK. Bylo zábavné pozorovat Komárkův vliv na Stellovu stylistiku, která je jednak komárkovská a jednak bujaře svá. =) Příspěvky K. Kleisnera a K. Chobota aplikují portmannismus na konkrétní příklady organismů či tělesných částí, což bylo neméně přínosné. Jediný text, s kterým jsem měla problém, byl Čebanovův. Ten jsem, přiznávám, dočetla ani ne do půlky, jelikož mě zkrátka mátla jeho podivnost.

Portmann svou neortodoxií (přírodovědnou herezí) nabádá k otevřenému myšlení, čímž jeho odkaz dalece přesahuje biologii. Nedivím se, že pro Komárka byl jeho objev soukromou „vědeckou revolucí“. Pro mě jí byl zase objev Komárka, a Portmann patří k němu. Takže ať žije německá biologie a autonomistická škola.

10 17.12.2022

Hésiodova „Erga kai hemérai“ je, pokud vím, známá třemi věcmi. Jednak konceptem vývoje jakožto degenerace, tedy sestupu od zlatého věku po „železnou“ současnost. Básníkův život spadá do poslední éry, kdy už se hroutí právo, úcta k rodičům, pohostinnost či poctivost soudů, zkrátka kdy kolabuje světový řád. Jaký tedy div, že Hésiodos vinou „darožerných“ soudců prohrál při s bratrem Persem. Tento pocit kosmicity vlastního života, jeho osudného vpojení do řádu světa, je podstatným rysem archaického myšlení. Zároveň ale nutně vzbuzuje otázku, jestli by Hésiodos, kdyby spor s Persem vyhrál, zvolil jinou filosofii dějin než tu degenerativní.

Druhým filosoficky podnětným aspektem eposu je Hésiodovo pojetí práce. Tomu se věnuje úžasná paní doktorka Tereza Matějčková a srovnává ho s pojetím křesťanským a Hegelovým, takže doporučuji její texty/přednášky. :) Hésiodos sice vnímá fyzickou lopotu coby důsledek úpadku (zlaté pokolení bylo živo bez práce), ale zároveň se do ní vrhá s ohromnou chutí a entusiasmem. Dřina v zemědělství pro něj představuje seberealizaci a školu ctností, tak jako třeba pro Vergilia a pro Římany celkově. Proto se epos nepodobá křesťanským lamentacím na práci jako boží trest (Komenský). Je znát, že Hésioda prostě strašně baví orat, v zimě si podomácku vyrábět nástroje a hledat si na toulkách po lesích vhodný „ohyb z křemelékového dřeva“, ať už je to cokoliv (součást pluhu?).

Především ho ale po čertech těší poučovat Persa... o naprosto všem. A tím se dostáváme k třetímu důvodu jeho proslulosti – veršovanému návodu, jak a kde správně močit. (Zmiňuje ho i komentář přede mnou a komentář Jess k soubornému vydání, a já se jim nedivím.) Hésiodos, pokud je vůbec autorem on (a pokud Perses není smyšleným adresátem), tu asi jen vyjadřuje všeobecně známou poučku, jak se vyvarovat znesvěcení posvátného prostoru a neurazit bohy. Ale pro současného čtenáře je to i tak zábavnější než návod k orbě. (I když ten mě třeba taky dost bavil – básník totiž dbá o to, aby býci ani čeledín nebyli rozptylováni přílišným mládím, takže pro ně vypočítává ideální věk, což není nezajímavá myšlenka.)

Původně jsem měla zato, že hodnocení Hésioda závisí na tom, jestli je sám čtenář prvorozený, nebo druhorozený. Ale ne, i jakožto prvorozená uznávám jeho nesnesitelnost. :D A oblíbenost tohoto didaktického eposu v antice pro mě zůstává záhadou, vždyť většina jeho mouder je jaksi intuitivní. Na druhou stranu se mi tolik stýská po „Helladě svaté“ a „Thrákii, matce koňstva“, že mi přišel vhod i tenhle mrzutý, mentorující a věčně si stěžující básník, popisující podnebí rodné Askry jako Sibiř.

Tuhle drobnou knížečku, jeden z prvních dokladů o ochraně zvířat v českých zemích, mi věnoval můj drahý šéfredaktor.
Páter Doucha v ní seznamuje děti s příklady týrání zvířat, které byly v jeho době obvyklé a většinou kulturně tolerované: např. vypichování očí klecovým ptákům, aby lépe zpívali, shazování kozlů z kostelní věže, přibíjení netopýrů na vrata, přivazování chroustů na špagát atd. V krátkých rýmovánkách zpracovává dvanáct příběhů, většinou o vině a trestu, který z ní přirozeně vyplyne. Nevyhýbá se při tom explicitnímu líčení praktik, nad kterým by asi dnešním rodičům (a možná i jejich potomkům) vstávaly vlasy hrůzou, ale děti 19. století je vídaly na ulici:

„Klením, bitím vjel mu kůň do strouhy;
tu ho pral, až krvavé měl prouhy. [...]
V zuřivosti mu oko vyrazil,
až ubohý bolestí se plazil;
Krev mu chřípěma i okem tekla,
chtěl-li vstáti, noha se mu smekla.“

Básně doprovázejí perokresby (roztomile otřesné kvality), které si s textem v ničem nezadají. Malí čtenáři tak mají možnost prohlédnout si kupříkladu malebnou scénu se psem v kaluži krve vytékající z jeho mordy. – Na téhle knížečce je vidět to, čemu Richard Dawkins říká „posouvání morálního zeitgeistu“. Forma týrání zvířat se radikálně změnila. Z individuálního a veřejného se stalo povětšinou masovým a skrytým, živelnost či pověrčivost v něm nahradila ekonomická racionalita; jen míra utrpení je zhruba stejná. Dnes už do telat nekopeme na trhu před vyvalenýma očima holčiček, nýbrž v halách velkochovů, kde to vidí maximálně tak skrytá kamera PETy.

Naopak velmi aktuální je autorova kritika přemrštěného hýčkání domácích mazlíčků, které pokládá za stejný hřích jako týrání. Píše z pozice katolického kněze, takže ubližování zvířatům i jejich upřednostňování před lidmi je podle něj prohřeškem proti jejich účelu, zamýšlenému stvořitelem. Tento účel samozřejmě spočívá v živení a šacení lidí či v práci pro ně. – Nicméně kromě křesťanství, ideologie z podstaty antropocentrické, z autora mluví i upřímný soucit a, zdá se, zvláštní sympatie pro opeřence. :) Asi chápu Haška, že si dělá z mravoučných básniček pátera Douchy srandu (občas si o to koledují), ale jeho laskavost k němé tváři prostě nelze neocenit.

9 07.12.2022

A já jsem si myslela, že mám silné nervy.
Není to první text o vivisekci, který jsem četla, ale určitě patří k těm nejperverznějším, jež se mi dostaly do ruky. Ne brutalitou pokusů, nýbrž autorovým bohorovným názorem, že „psům [zaživa] navrtati hlavy a rozžhaveným železem a proudy vřelé vody vypalovati a vyplachovati mozek“ patří ke „konání humanity“. Nicméně uznávám, bylo fascinující číst úvahy vivisektora věřícího, že je bytostí ušlechtilou a mravnou. Protože Mareš, na rozdíl například od Magendieho, nebyl patologický sadista – on prostě upřímně nespatřoval v pitvách živých zvířat problém. Ač pachatel výsostného zla, lze ho prohlásit za osobu subjektivně, autonomně etickou. Děsivé, co?

Jeho brožura je především polemikou s anti-vivisekčním hnutím, které na přelomu 19. a 20. století nabývalo na síle. (Na konci života ho ještě zastihl zákaz vivisekce říšským, resp. protektorátním zákonodárstvím – alespoň něco.) Těmto odpůrcům, tedy spolkům na ochranu zvířat, ale i některým zvěromilným lékařům a filosofům, občas vyvrací argumenty způsobem věcným, vědeckým a podnětným. Viz námitku, že by v zájmu důslednosti měli být i proti kastraci bez anestetik. Jindy se ale uchyluje k osobním útokům, apelům na emoce a dezinterpretacím. Čili přesně k těm věcem, které vyčítá jim. Boj o vivisekci byl tvrdý a eklhaftní, asi jako boj o Rukopisy.

Když rekapituloval dějiny sporu a poukázal na to, že alespoň některé vivisekce zvířat posouvají medicínu vpřed (jistě, vivisekce lidí ji posouvaly taky), přechází k pokusu o filosofické ospravedlnění teze, že na zvířata se naše morální povinnosti nevztahují. Používá k tomu jednak poněkud překroucený výklad kritizovaného hinduismu (kde ve skutečnosti hraje rozumová povinnost větší roli než „pouhý smyslný soucit“, jak by zjistil, kdyby ráčil otevřít Bhagavadghítu), jednak Kantovu etiku. Je sice pravda, že Kant nevztahoval kategorický imperativ na zvířata, ale pokud vím, bez povinností a zodpovědnosti vůči nim podle tohoto filosofa nejsme. (I Mareš má jistou minimalistickou zooetiku: vivisekce konané čistě pro potěšení z utrpení neschvaluje, ale pro nakládání se zvířaty nemá žádný obecně závazný a nutný regulativ, jsou mu prostě mimo zákon.)

Je to zajímavé vědecky i eticky. Když si uvědomíme, že vivisekce se dosud/znovu užívá (předloni jsem četla její obhajobu v oxfordském medicínském žurnálu), činí to tuhle brožuru z roku 1910 poměrně aktuální. A možnost přečíst si apologii ryzího zla se člověku také tak často nenaskytne. (Mareš je v defenzivě – být v defenzivě pro etiku znamená, že prohrává – a prohravší etiky bývají vycenzurovány do zapomnění, takže se hájit nemohou. Kdyby směla existovat apologie pokusů na lidech, vypadala by přesně stejně, jenže nesmí.) Ale příjemné to fakt nebylo.

10 06.12.2022

„Poznatek o tom, že značná část interpretace vnějšího světa, v našem případě světa živého, je ve své podstatě nereflektovanou projekcí lidské sociální struktury a jejího fungování, je svrchovaně důležitý. Ukazuje totiž na skutečnost, že pohled na lidskou přirozenost, jeden z fundamentů např. etiky, není nezávislý na kulturně-sociálním kontextu, a tudíž etika, dovolávající se takto chápané lidské přirozenosti a vyvozující z ní dalekosáhlé závěry, se otáčí vlastně v kruhu.“

[Četba k zápočtu na etologii člověka.] Profesora Komárka zbožňuji, ale... Nu, přiznejme si, že tahle knížka nepatří k jeho nejlepším.
Autor formou medailonků představuje šest biologů-systematických myslitelů a jejich náhled na lidskou přirozenost, respektive styčné body a odlišnosti ve vztahu člověka k subhumánním zvířatům. Vybral si Darwina, Wallaceho, Portmanna, Lorenze, Wilsona a Eibl-Eibesfeldta. Wilsonův medailonek ale není příliš o Wilsonovi, spíš předkládá Komárkovu gnoseologii a filosofii přírodních věd, druhotně pak kritiku Wilsona a polemiku s ním. Čtenář nedostane moc materiálu k tomu, aby si udělal názor sám. A chuť číst zakladatele sociobiologie samotného v nás text zrovna nepovzbuzuje.

Tahle část knihy, ač zabírá jen 50 stránek, pro mě každopádně byla přínosná. Oceňuji hlavně shrnutí Eibl-Eibelsfeldtova obsáhlého a dosud nepřeloženého díla; Darwin a Lorenz se podle mého názoru také povedli (vyvážení, přehlední). Horší to bylo se zbytkem dílka (úvod, závěr, apendix), představujícím tříšť páně profesorových myšlenek. Nejsou nijak uspořádané a vzájemně usouvztažněné, kolikrát jde o úvahy nebo celé texty převzaté odjinud (časopisecké články) a do téhle knížky prostě „transplantované“ na základě souvislosti spíše vágní.

Většinu z uvedených myšlenek najdeme, mnohdy formulované doslova stejně, v jiných autorových knihách (Příroda a kultura, Mimikry a příbuzné jevy, Ochlupení bližní, Stručné dějiny biologie, ...). Já si je ke své smůle pamatuji odtud i z přednášek, takže mě opakování nebavilo. Samozřejmě jim ale přiznávám genialitu a schopnost šokovat, nadchnout a změnit pohled na svět tomu, kdo se s nimi setká poprvé. (Najdeme tu stálice Komárkovy filosofie: sociomorfní modelování a koncept vědy jako eklesiomorfní struktury, autodomestikaci člověka, permanentní juvenilitu, portmannovskou teorii autonomie, ...). Takže dávám zapravdu oběma předchozím komentářům: pokud jste s autorem obeznámeni, je tahle kniha spíš luxusem než nutností. Možná vám v ní bude stačit Wilson s Eibl-Eibesfeldtem, tedy strany 42-64.

Mimochodem odjakživa souhlasím s Darwinem, že člověk se od ostatních zvířat liší pouze kvantitativně, tedy MÍROU schopnosti (řeč, náboženství, umění atd.), nikoli kvalitativně, tedy její (ne)přítomností. Většina definic lidské přirozenosti v humanitních oborech vychází prostě jen z neznalosti jiných živočichů. Viz marxismus nebo křesťanství.

12 03.12.2022

Danis náhrobek tento dal postavit na paměť koně
zdatného, jakmile Arés krvavý proklál mu hruď.
Z povrchu mocného těla krev proudem tekla a stydla,
jak tou mohutnou prškou zkrápěla vyprahlou zem. /Anyté/

Nemůžu tvrdit, že by mě básně umělecky oslovily. Na to je mně antika příliš vzdálená a v její lyrice postrádám tu niternost, individualitu, autenticitu a hloubku, kterou do poesie vnesl novověk, hlavně romantismus. Většina skladeb mi přijde stereotypní a formalistní, autoři zaměnitelní, myšlenky často plytké (byť někdy v hávu líbezných přirovnání: třeba podle Theognida je prokazovat dobro zlým lidem jako sít zrno do vln).

NA SOCHU NIOBINU
Živou mě změnili bohové v kámen a z kamene
živou mě Praxitelés učinil uměním svým.

Převažují básně milostné a erotické včetně jedné o znásilnění a dvou o impotenci (Řekové...). Zejména tu najdeme četné a jen mírně odlišné variace na téma zlořečení erótovi. Jak odpovídá duchu antiky, množství skladeb je v podstatě misogynní: jedna radí ženichovi, že "stará, prachatá žena, to je jen bohatý hrob". - Dál básníky všelidsky trápí smrtelnost, stárnutí a nebytí, což většinu z nich vede k anakreontskému skotačení (memento vivere). Kromě žen a vína se ale tu a tam objevují i originálnější náměty: oslava vodního mlýna a technického pokroku vůbec, smrt koně, umělci a jejich díla či společná sebevražda matky a dcery. Básně na méně obvyklá témata pro mě patří k nejzajímavějším.

Tato medová plástev je Erinny z Lesbu. Ač malý,
sladkého medu všech Múz přece je plný ten plást.
Tři sta veršíků jejích i Homérovi se rovná,
třebaže dívčině té neuběh dvacátý rok.
Poněvadž bála se matky, ta dívka předla a tkala,
při práci potají jen oddána činnosti Múz.
O kolik písněmi svými as Erinnu překoná Sapfó,
o tolik předčí Sapfu Erinnin šestiměr zas.
/Tohle je mimochodem jedna z mála básní, která zobrazuje postavení žen a dívek v řecké společnosti realisticky./

Při čtení jsem si vzpomněla, jak Karel Čapek pod dojmem soch v neapolském museu horlí, že vůbec nelze mluvit o antice, protože antik je mnoho. Přizvukuji. Antologie je rozkročena od počátků starořecké lyriky po Justiniánovu éru, překlenuje tedy přes tisíc let, což... vlastně dává smysl. (Minimálně do V. století se totiž udržoval polyteismus a starověk kulturně skončil, až když roku 529 Justinián zrušil Platónovu Akadémii. Přičemž Paulus Silentiarios, zastoupený v knížce, působil u Justiniánova dvora, a ještě i tam mu, jak s údivem zjišťuji, procházely verše bujně pohanské. ;))
Rozdíly v rámci tohoto olbřímího časového vymezení musejí být nesmírné. Od poměrně jednoduchých veršů Anakreónta (VI. století př. Kr.) po "barokní" manýrismus doby římské, pohrávající si s antinomiemi (báseň Zatykač na eróta), až po rozkošatělé, evokativně detailní epyllion Byzantince Músáia (V. stol. po Kr.), tak subtilní v prokreslení gest a emocí. To se mi také líbilo nejvíc vedle Platónova sladkého dvojverší na Agathóna, i když obě tyhle skladby jsem shodou okolností už četla jinde.

Líbal jsem Agathóna a duši až na rtech jsem cítil;
zmámena láskou prchala ode mne pryč. /snad Platón/

+ Oceňuji, že jsou tu alespoň krátce charakterizovaní jednotliví autoři, ALE docela dost jich figuruje jen v přehledu na konci knihy, aniž by od nich ve sborníku byla nějaká báseň (?!).

10 02.12.2022

„Není nezdolnějších tvorů
v boji než ženštiny;
ani panter ani oheň
nejsou tak bez citu!“

„Lýsistraté“ pojednává o tom, jak ženy dosáhnou míru odpíráním „manželských povinností“ svým válkychtivým druhům. Ve středoškolských letech jsem proto nabyla dojmu, že Řekyně jsou v téhle hře vznešené idealistky. Nejsou. Když si člověk položí otázku, proč že to chtějí mír, dozví se z jejich replik, že manželé jim chybějí v posteli, a tak si hodlají propříště zajistit jejich trvalou přítomnost. Okolnost, že jim v poli umírají synové, zmiňují jen jednou a téměř mimochodem.

Vlastně celý námět „Lýsistraty“ je trochu zvláštní. Řada etnik považovala pohlavní abstinenci za součást války a některé sporty ji dodnes vyžadují při přípravě na utkání. Ale vykládejte to Řekům — národu, který udělal sexuálně dostupné objekty i z bohů a duchů zemřelých. :) Ve hře se tedy Athéňané i Sparťané nechávají svými pudy změnit v loutky a na válku rezignují. Celkem mě tím zklamali.
Mimochodem mě napadá, že s pacifikací prostřednictvím sexuality pracuje i „Epos o Gilgamešovi“ (Enkidu). Myšlenku, že pohlavně saturovaný člověk je neškodný, každopádně autor „Gilgameše“ sdílí s Aristofanovou Lampitó. Ta totiž připomíná, že jakmile Meneláos spatřil nahou Helenu, odhodil meč. A moderní obhájci pornografie konec konců říkají totéž.

Stejně jako v „Míru“, i v této hře autor hlásá panhelénismus — a Sparťany zachycuje značně přátelsky. Jak praví Lýsistraté k Řekům:
„Jste z jedné rodiny a skrápíte
z nádoby jedné řecké oltáře
tam v Olympii, v Delfech, v Pylách též [...].
Ač nepřátelé s vojskem barbarským
jdou na nás, vy — vy muže helénské,
bratry, a jich města ničíte!“
Oceňuji scénu, kde si v této válce pohlaví navzájem odpustí chóry starců a stařen. Aristofanés s citem líčí, jak žena v momentu smíření něžně vyjme svému muži z oka komára „z marathónských blat“... A celkově je v „Lýsistratě“ nějaký dobromyslný. I když mě jeho komedie nenadchla, ráda jsem ho poznala i z jeho méně jedovaté stránky.

PS. Pro starověké Řeky musel být skvělý zážitek vidět hru, odehrávající se pod Propylajemi, v Dionýsově divadlu, kde „kulisy“ nebyly potřeba, protože je tvořila skutečné Akropolis! :)

10 24.11.2022

TRYGAIOS: Fuj! Voják páchne octem, cibulí / a přerůznými smrady jinými. / Mír zavání však vůní ovoce / a žní a hostinou a slavnostmi / a píšťalami, drozdy, písněmi / a divadlem a zpěvy básníků –
HERMES: Jen nepomlouvej! Míru bohyně / ti kašle na moderní lyriku!
TRYGAIOS: – břečťanem, síty, bravu mekotem / a ňadry žen, jež běží na pole, / a zpitou služkou, převráceným džbánem / a mnohým jiným dobrem.

Aristofanův „Mír“ stojí na dvou sloupech. Tím prvním je humor, řekněme, spjatý se základními biologickými funkcemi. Hlediště antiky nad ním asi hýkala smíchy. V současnosti by pravděpodobně lahodil prepubertálním uším.
Druhým sloupem je humor politický — a ten mi kupodivu přišel vtipný. Aristofanés umí být neskrupulózně adresný a utahuje si z lidí zesnulých (vojevůdci Kleón a Brásidás) i žijících (Sofokles). Kromě interních vtípků „mezi námi Athéňany“ u něj najdeme i silný panhelénismus a apel, aby se Řekové konečně přestali prát — výkřik do tarasu peloponnénské války. (Athéňan Trygaios glosuje plán smazat Lakónii z povrchu země: „Nu, páni, to nás tuze nebolí, / to spartského se týká česneku.“)

Nuže, a tyhle dva sloupy nesou architráv bizarního příběhu, jak se vinař Trygaios na chrobákovi (jejž Aristofanés potřebuje kvůli toaletnímu humoru) vypravil s bohy vyjednat konec války. Jelikož se mu to podaří už ve druhém dějství, jsou oba následující akty z hlediska příběhu úplně zbytečné. Zesměšňují však věštce parazitující na hostinách, předkládají Aristofanovu (konspirační) teorii o příčinách peloponnéské války a ukazují nám svatební rituály včetně oběti. („Ovci zabijme! Máť žena býti / jako ovečka.“) Hra totiž končí sňatkem mírotvorce Trygaia s alegorickou, leč dokonale hmotnou Úrodou, vhodným zdrojem obscénních hlášek. [A trvám na tom, že tohle nebyl spoiler.]

Přesto je „Mír“ něčím víc než odpočinkovou komedií. Štítem na zmíněném architrávu (když už jsem s touhle metaforou začala, tak chrám dostavím :D) by se dal nazval jejich protiválečný étos. Samozřejmě, bylo by anachronické mluvit o antickém „pacifismu“. V antologii „Řecký člověk a jeho svět“ se třeba dočteme, že pro Heléna byl mír jen příjemnou přestávkou mezi válkami, asi jako je spánek občerstvením mezi dny. Jenže... Aristofanés žádá výslovně mír věčný („už navždy“), nikoliv přestávku. A jeho odpor k válce i k jejímu lidu (zbrojařům, politikům atd.) se zdá jako pevný, promyšlený a procítěný názor. Já bych ho asi „antimilitaristou“ přece jen nazvala.

9 22.11.2022

Kdybych měla být objektivní, hodnotila bych asi 4,5*. Těch 5* je subjektivních; vycházejí z faktu, že jsem kvůli povídkám párkrát přejela zastávku a později se mě spolubydlící přišla zeptat, jestli jsem se neutopila ve vaně. :D

A to jsem původně čekala něco jiného. O Olze Barényiové se píše (v anotaci knihy, na Wiki a tak vůbec), že je to autorka „kolaborující“, protektorátní nejen časově, ale i přesvědčením. Vlastně jsem ji začala číst proto, že se přátelila s představitelkou poválečného fašismu Sávitrí Déví. Ale ani životopisný doslov, ani (cca) 440 stránek jejích próz mě nepřesvědčily, že by Olga byla nějak ideologicky profilovaná. Jedinou narážkou na její současnost je dvojí poznámka o zatemňování. Naopak píše o sociální bídě kolem sebe, což by k čistě prorežimní autorce příliš nesedělo.

Ono je to ale celkem jedno – Barényiová je dost přitažlivá literárně, než aby musela být zajímavá politicky a historicky. Pravda, kvalita jejích povídek kolísá, některé bych zařadila spíš k průměru. Jiné jsou excelentní. „Dobrý vtip“ mi krutostí svého naturalismu připomínal „Kuře melancholika“ od Šlejhara: i tady jsou spojeny týrání zvířete a bezmocné lidské bytosti (ve Šlejharovi jde o dítě, zde o stařenku). Barényiová se mi líbila víc než zmíněný klasik a opravdu ji považuji za jeden z vrcholů českého naturalismu.

Mnohdy vypráví příběhy z pohledu dětí, zvířat, věcí. Hodně prostoru dopřává přímé řeči, kterou umí perfektně. Člověk přímo slyší, jak se hádají partaje protektorátního činžáku. Hrdinkami jsou často dívky, obvykle z nižších vrstev. Za nejlepší okruh Olžiných povídek pokládám ty detektivní, pro ně měla obzvláštní nadání. Hned za ně bych zařadila texty sociálně kritické a humoristické, kde si dělá legraci sama ze sebe – a stále je to vtipné. (Přitom humor tak rychle stárne – z toho protektorátního mě dosud oslovil jedině „Saturnin“.) Vzpomínat budu i na „Střepy přinášejí štěstí“, čerpající z autorčiny zkušenosti se špionáží, ty byly silné. A... eh, komentář je už dostatečně užvaněný, takže asi radši půjdu o autorce napsat článek pro náš magazín. :)

7 19.11.2022

„Antické povídky“ NEJSOU povídky. A není divu, kde by také editor sehnal opravdovou, žánrově čistokrevnou povídku třeba z doby Periklovy? Jsou to úryvky více či méně příběhového charakteru, přeložené z rozsáhlejších děl. Potkáme tu autory slavné (Hérodótos, Xenofón, Livius, Petronius, Apuleius, ...) i téměř neznámé (Aischines, Charés, Flegón, Aristainetos, ...), tvořící od V. století př. Kr. po dobu římskou. A to je fajn.

Méně fajn je absence komentářů a medailonků spisovatelů. Z některých textů nelze bez dalšího poznat, ani jestli je pisatel zamýšlel jako literaturu faktu, nebo beletrii. Jistě, všeobecně se ví, v kterých dílech hledat Hérodótův příběh o Gýgovi nebo Petroniův o vlkodlakovi. Ale třeba k pátrání po Pseudaischinovi (resp. Aischinovi) jsem potřebovala „Slovník řeckých spisovatelů“ a ani nevím, jestli jsem našla toho správného. Flegón a Charés chybějí i tam.

K textům, které mě zaujaly obzvlášť: Aischinův příběh o mladíku vydávajícím se za boha, aby svedl dívku, je pro řecké pojetí božstev jakožto antropomorfních a hmotných úžasně typické. Upomíná na podobnou historku, jak si Peisistratos zjednal vstup do Athén tím, že najal dívku, aby se vydávala za Athénu, a nikomu to zjevně nepřišlo divné. – V Lúkiánovi („Homunkulus“) se setkáváme s motivem, jenž se později dostal do pověsti o Golemovi; v Herodotovi („Atys a Adrastos“) zase s mytématem známým z pohádky o Šípkové Růžence. – Apuleiova „Stráž u mrtvoly“ je parádní horror s pointou, kterou jsem nečekala. – A Flegónova „Mrtvá milenka“ mě subjektivně oslovila tím, že se odehrává v části egejské Makedonie, kde jsem rok bydlela. :) Dům, kde zesnulá dívka hoduje a léhá s milencem, si umím živě představit díky návštěvě Pelly.

Množství textů portrétuje ženy-hrdinky, více či méně historické: věrnou Pentheiu, moudrou a krásnou Aspasii, Verginii drasticky zachráněnou před pohanou (fascinovalo mě, že v celém příběhu se jí ani jednou nikdo nezeptal na její názor), rozvážně se mstící Kammu... Celkově jsou to zajímavá dílka a lituji, že knížka nebyla digitalizovaná už loni. V Řecku by mi tolik přišla vhod při krátkých nočních cestách autobusem!
/Řekové lichotí egyptskému proroku/ „Slituj se, svatý knězi, slituj se, při hvězdách nebeských, při božstvech podsvětních, při živlech světových, při nocích mlčenlivých a při svatyních egyptských a při záplavách nilských a tajemstvích memfidských a seistrech farských...“ /seistros je prý hudební nástroj/

O Alkifrónových epištolách se psává, že jsou výborným pramenem pro poznání poklasické Attiky. A do jisté míry je to pravda, ale musí se s nimi zacházet opatrně. Nejen proto, že se v nich autor vrací půl tisíce let před vlastní narození (tedy do IV. století př. Kr.), ale také proto, že jsou jeho listy výrazně stylizované a artistní. Rybáři a venkované, případně jejich ženy a dcery, v nich například odkazují na různé mytologické či historické subtilnosti, což nepůsobí příliš autenticky.

Zato nám tento rétor napovídá, jak v antice mohla vypadat pubertální revolta proti rodičům. Otec o svém synovi, jenž se na návštěvě Athén zhlédl v kynismu: „[...] Potřásá střapatou hlavou, pohled má drzý, chodí polonahý v malém pláštíku, visí na něm mošnička a v rukou drží klacek urobený z plané hrušně, je bos, špinavý, nic nedělá, venkova a nás, svých rodičů, nechce znáti, ba zapírá nás říkaje, že všechno vzniklo přirozeně a smíšení pralátek že je příčinou vzniku a zrození, a nikoli rodiče.“ :DD

Alkifrón sám filosofy nemůže ani cítit (v čemž se možná shoduje s většinou starověkých Athéňanů). Chudáka Epikúra vykresluje — očima jeho hetéry Leontion — jako žárlivého „dědka“, „zavšiveného, věčně nemocného a porostlého docela vlnou místo chlupy“. Nebo paroduje různé filosofické školy tím, že líčí nemravy jejich zástupců na symposiu. Za vše pak mluví rada jisté hetéry mladičkému milenci: „Dej sbohem oněm bosonohým a bledolícím žvanilům, kteří se potloukají kolem Akademie, nic užitečného pro život neznají, aniž mohou konati, a jen se všetečně zabývají všelijakými povětrnými hloupostmi.“ (Proč zní jako grantová komise? =/)

Tu a tam se dozvíme něco z každodennosti: líčení u Řekyň (měšťanky „si barví tváře žlutí, bělobou a červení tak, že předstihují i obratné malíře“, brblá venkovan), vršení mohyl z kamínků na hroby milenců, antický ideál krásy (z kterého je vidět, že dnešní Řekové už bohužel patří k úplně jinému antropologickému typu). Některé listy přece jen vyznívají realisticky, například ten o bohatém mladíkovi, jenž chtěl strávit den hraním si na rybáře a jednomu z nich zaplatil, aby ho vzal s sebou na moře — samozřejmě v lodi plné koberců a pištkyň. :) Nejkrásnější mi ale přijdou láskyplné a vysokomyslné epištoly, které si se svými hetérami vyměňují velikáni antiky: dramatik Menandros s Glykérou a Lamia se seleukovským králem Demetriem Poliorketem.

Poznámky a doslov Ferdinanda Stiebitze skvělé!

* „Jeho rty rozkvétají růžemi, jež uloupil z ňader Afroditiných a na okraj rtů svých přiložil.“
* „Neznesvětíme bohů, které jsme sami stvořili.“
* „Její vlasy jsou přirozeně zkadeřeny, rusé bez barvení a splývají měkce přes šíji. Její oči jsou, při Artemidě, krásněji zakulaceny než úplněk měsíční; a sytou černí se černají zřítelnice a kolem nich nejbělejší úběl…“ (o hetéře Lais)
* „Nechci zaměniti [bohatství] za [...] gymnické závody v Lykeiu a posvátnou Akademii... Kdepak v Egyptě spatřím shromáždění národa a hlasování? [...] A Kerameikos a agoru, soudy, krásnou Akropolis, vznešené bohyně, mystérie, sousedku Salaminu, úžinu mořskou, Psyttaleii, Marathon, v Athénách celou Hellas, celou Ionii a všechny Kyklady?“ (Menandros odmítá pozvání do ptolemaiovské Alexandrie)

11 13.11.2022

Camusův Caligula není blázen. Naopak: není DOST šílený. Po smrti zbožňované ženy si uvědomí, že nic na světě nemá smysl; nic není veliké, věčné nebo hluboké; dokonce i truchlení omrzí. Po tomto otřesu zahajuje vzpouru proti realitě. Mění pojetí vlády a stává se „filosofem na trůně“, jenže ne onoho druhu jako Hadrián nebo Marcus Aurelius. Ne, Caligula filosofuje popravčí sekerou.

Jeho činy jsou bezpochyby kruté, a přece někdy prozrazují smysl pro humor. Tušíme za nimi nikoli tyrana od přirozenosti, nýbrž zoufalého člověka, ke své smůle mimořádně nadaného. Navíc člověka, který má svým způsobem, nepříliš lichotivým pro tento svět, pravdu. Jak říká, nelze být šťastný a logický zároveň. Caligulova filosofie je zajímavá, ačkoli s ní sám autor — podle poznámky připojené za hrou — tak docela nesouhlasí. K jejímu pochopení mi nicméně ještě něco chybí; myslím, že by mi pomohlo přečíst si Camusovy filosofické knihy a pak se ke „Caligulovi“ vrátit.

Kromě císaře samotného sledujeme, jak se vyvíjí vztah jeho blízkých k němu. Lze být „věrný“ tomu, kdo prodělal bytostnou změnu, takže si není věrný ani on sám? Každá z osob — otrok Helikón, básník Scipio, Caligulova milenka Caesonie, voják a filosof Chaerea — řeší dilema po svém. Scény mezi císařem a Chaereou + Scipionem patří k těm nejsilnějším, s kterými jsem se v dramatice setkala. — Camusův „Caligula“ je mistrovské dílo. Kniha s přirozenými dialogy, živými postavami a poselstvím, které člověka nenechá v klidu. Přemýšlím nad ní už měsíc, a to je přesně to, co od umění chci. 100/100

•••••

CALIGULA: Tak mi alespoň řekni, o čem [ta báseň] je.
SCIPIO (stále napjatě a jakoby s lítostí): Mluvím v ní...
CALIGULA: No, a dál?
SCIPIO: Ne, já nevím...
CALIGULA: Zkus to...
SCIPIO: Mluvím v ní o souznění mezi zemí...
CALIGULA (ho přeruší zaujatým tónem): ... mezi zemí a nohou člověka.
SCIPIO (je překvapený, zaváhá, pak pokračuje): Ano, zhruba tak...
CALIGULA: Pokračuj.
SCIPIO: ... a taky o linii římských pahorků a o tom prchavém a proměnlivém klidu, který přináší soumrak...
CALIGULA: O křiku jiřiček na zelenavé obloze.
SCIPIO (trochu se zapomene): Ano, taky.
CALIGULA: A?
SCIPIO: A o tom krátkém okamžiku, kdy se obloha dosud plná zlata zprudka promění a v jediném okamžiku nám předvede svou druhou tvář, nasycenou třpytivými hvězdami.
CALIGULA: O té vůni par, stromů a vody, která stoupá vzhůru do noci.
SCIPIO: ...Cvrkot cikád a záchvěvy teplého vzduchu, psi, hrkot posledních povozů, hlasy farmářů...
CALIGULA: ...A cesty utápějící se ve stínu řečníků a olivovníků...
SCIPIO: Ano, ano. Tohle všechno! Ale jak to ty můžeš znát?
CALIGULA (přitiskne Scipiona k sobě): Nevím. Snad že máme oba rádi stejné pravdy.

13 05.11.2022

„Cestovat s historikem není povyražení.“

Zábavný, zajímavý Ibsen? Ibsen se smyslem pro humor? Ibsen, v němž se něco začne dít dřív než v úplně posledním aktu? — Nemůžu tomu uvěřit, ale „Hedda Gablerová“ to splňuje. U ní nemám pocit, že jsem kvůli perle na dně (jíž u Ibsena obyčejně bývá myšlenka) napřed musela absolvovat monotónní, nudný a mrazivý ponor do nějakého fjordu. Tohle mě upřímně bavilo.

Hedda je hrdinka až nedohledně složitá. Její motivace by bylo možné stopovat napříč vrstvami osobnosti, rozlišovat mezi hlavními a vedlejšími, proximátními a ultimátními, tušit je, zpochybňovat je, přít se o nich. Její charakter a hodnoty lze odsuzovat i obdivovat. Díky tvůrčím vizím, spojeným s necitelností vůči bližním, vidí v lidských životech surovinu pro umělecká díla. Je to modelářka osudů, vedená krutými impulzy, ale i smyslem pro krásu, důstojnost a velikost. Ledová i vášnivá. Přitom jedná podle jakési vlastní morálky a estetiky, která nemá celkem nic společného s lidskostí. V Heddě je opravdu něco nelidského a nadlidského, neuschopněného pro život mezi smrtelníky. Manželství titánské a tvrdé bytosti s mužem, v němž vidí dobromyslného hňupa, nemůže neskončit tragédií.

HEDDA: Raději zemřít!
BRACK: To se říká, ale nedělá se to!
(jenže Hedda je dokonale mimo heideggerovské „se“)

10 02.11.2022

(Povinná četba ke státnicím) Nevím, jestli podtitul zvolil autor, nebo nakladatelství, každopádně je zavádějící. Životu Jana Husa se věnuje jediná kapitolka o pěti stranách, smrti pak několik odstavců. Autorův přístup by se spíš než životopisným asi dal nazvat strukturálním: dívá se na upáleného mistra například jako na reformistu, kazatele, obžalovaného, vernakulárního spisovatele nebo na tvůrce „mediální“ kampaně propagující husitství, a to vždy v kontextu podobných aktivit jeho současníků.

Osobně si myslím, že taková rozmáchlost pojetí nutně vede k povrchnosti a nežádoucí stručnosti. Ale možná můj pohled zkresluje okolnost, že nám knihu předepsali v magistru — poté, co jsme v bakaláři četli obsáhlejšího, důkladnějšího a prostě neopakovatelného „Jana Husa“ od Františka Šmahela a k tomu tunu pramenů včetně Mladoňovice. To je čirá hloupost naší university, nikoli autorova vina. Kromě toho jsem stále ztrácela pozornost a za celou dobu jsem se nezačetla, což ovšem může být problém subjektivní, ne důsledek stylistiky nebo obsahu. Pavel Soukup jistě monografii věnoval hodně péče a nepochybuji o tom, že pro ty správné čtenáře nebude ztrátou času.

Za její největší klad považuji spravedlivost, která přiznává mistru Janovi osobní ctnosti, ale neupírá dobré úmysly ani koncilním otcům nebo českým katolíkům. Jaká úleva, překonat hysterické stranictví XIX. století! Autor si klade zajímavé otázky, jež také na základě samostatné práce s prameny zodpovídá. Jeho ústřední otázka zní, co vlastně dovedlo Jana Husa na hranici, ale zabývá se například i tím, jakou pozici by kazatel zaujal v konfliktu mezi pražany a tábority.

A pár zajímavých jednotlivostí se tu rozhodně najde. Třebas obrat mistra Štěpána Pálče „argumentovat jako ponocný“ hodlám zužitkovat. :D Nejdojemnější jsou pak asi citované doklady Janova smyslu pro humor; stále vtipného, trochu jadrného a svědčícího o tom, že jsme v něm ztratili člověka, který si, lidsky vzato, naprosto nezasloužil zemřít. (Mimochodem Šmahelova knížka je v závěru krutě smutná, kdežto u téhle se — kvůli jistému odosobnění perspektivy — i ten nejjemnocitnější člověk obejde bez kapesníků.)

13 01.11.2022

Na střední škole nám naše marxistická profesorka (podotýkám, že to bylo v roce 2015) vštěpovala: „Anouilhova Antigona je alegorickým protestem proti fašismu“. Protože tentýž blábol stál také v učebnici a v encyklopedii francouzských spisovatelů (oba zdroje předrevoluční), vzala jsem ho jako fakt. Teprve později – a k vlastní hanbě přiznávám, že o dost – mi došlo, že protifašistická hra by se, himl hergot, asi těžko mohla hrát ve vichystické Francii. Takže jak se to „Antigonou“ vlastně má?

První, co čtenář zjistí po otevření českého vydání, je, že kolem hry se po válce ve Francii (i v Československu) rozvinula celospolečenská debata. V tisku i ve veřejné diskusi na universitě se lidé vášnivě přeli, jestli je Antigona obhajobou francouzského odboje; nebo snad Kreón apologií vichystické vlády; případně jestli má hra vůbec politický obsah. K závěru se, jak jinak, nedošlo. Marxismus ovšem celou kontroverzi zamlčel a jako jediné možné řešení představil své. Nejprve tvrdil, že hra „kolaboruje“. (Kdyby se debata usnesla na této interpretaci, Anouilh by v poválečné Francii s největší pravděpodobností skončil jako jeho literární kolega Brasillach, tedy popraven za „ideozločin“.) To se ale nestalo, a tak se soudruzi rozhodli, že Antigona je vlastně Résistance. – A teď mám chuť promluvit si se svou středoškolskou profesorkou hlasitěji, než by bylo slušné.

Ale ke hře samotné. „Antigona“ se počítá k vrcholům francouzského dramatu XX. století – právem. Je to v podstatě polemika s antickými zpracováními, zejména s tím Sofoklovým, která považují Antigonu za kladnou hrdinku a Kreónta za zloducha. V Anoiulhově podání jde o dva důstojné protihráče, kteří oba zastupují legitimní, ale nesmiřitelné pohledy na svět: Antigona idealistický a individualistický, Kreón praktický a společenský. Skutečnost, že se publikum neshodlo, na čí straně (pokud ne na obou!) stál autor, dokládá vyrovnanost sil. A ať už má hra aktuální náboj, nebo ne, filosofické dialogy mezi oběma protichůdci zůstávají nadčasové. Nelze si u nich nevzpomenout na pirandellovské „Každý má svou pravdu“… a také na Giraudouxovu reinterpretaci Élektry. Poetika Jeana Giraudouxe, Anouilhova vzoru a inspirátora, se tak půvabně odráží v prvním Antigonině monologu, kde dívka líčí svět v šedi úsvitu...

Zkrátka „Antigona“ je dílo krásné a podnětné, slučující myšlenkové kvality s těmi literárními. Mě si získala už tím, že rehabilituje Kreónta (hurá, konečně někdo! ten člověk si to tolik zasloužil!) a dopřává mu možnost, aby obájil svůj světonázor. Vyniká ale třeba také v citlivě podaných (a samozřejmě úmyslných) anachronismech, jež antickou látku zpřítomňují čtenáři/divákovi, nebo v charakteristice „lidové“ postavy stráže.

9 31.10.2022

(Povinná četba ke státnicím) Jsem ráda, že jsem „Mýty“ četla, a považuji je za knihu přínosnou a zásadní — ale mám k nim výhrady. Předně mi vadila Třeštíkova arogance, projevující se už (!) ve věnování: „Záviši Kalandrovi, českému intelektuálovi, který se mýlil“. Jako pardon, ale pro raný středověk, kde máme jen hypotézy a takřka žádné důkazy, by asi byla vhodnější formulace: „...s kterým nesouhlasím“, ne?

Vždyť ani Třeštíkovy konstrukce nejsou zdaleka vždy přesvědčivé. Příklad? Přejímá hypotézu, že do mýtu o sedmi sourozencích v čele chorvatského národa se omylem dostaly dvě ženy-náčelnice, jelikož byzantský zapisovatel báje automaticky považoval jména končící na -a za ženská. Což je bídné zdůvodnění. Těžko lze předpokládat, že by dotyčný zapisovatel, ať už vzdělaný Konstantinos Porfyrogennetos nebo před ním nějaký úředník, neznal mužská jména končící na -a z jiných, Byzanci blízkých kulturních okruhů: třeba latinského (Sulla) či gótského (Wulfila).
Další vadou na kráse jsou tiskové a jazykové chyby, např. nesprávné skloňování slova ašvamédha nebo prohození i/y ve slově misogynie, a tu a tam chyba z nepozornosti (neexistující biblická kniha „Šalamounova“ místo Samuelova).

Na druhou stranu se mi kniha četla výborně (jinak v komentářích vidím spíš opačný názor, takže nabízím svůj jako protiváhu :)) a byla neobyčejně zajímavá (v čemž se s ostatními čtenáři shodneme). Ambice zasadit české pověsti — o králi Mudžakovi, příchodu Čechů na Říp, Libuši s Přemyslem a založení Prahy — do kontextu árijských mýtů je prvotřídní. Jakkoliv mi přijdou některé Třeštíkovy závěry nedostatečně podložené a neplauzibilní, výklad o Přemyslu Oráči shledávám naprosto přesvědčivým. Přemyslova „magická orba" jako prastarý rituál zažehnávající mor, jehož účinek se obnovuje s intronizací Přemyslovců, a Libuše coby (původně) indoevropská bohyně slučující panenství s dárcovstvím lásky... wow. Je to fascinující a přitom to dává smysl.

Ovšem i u studií, u kterých se zdráhám přijmout závěr, mě bavily jednotlivé myšlenkové kroky a mnohé odbočky (kvůli komparaci) mi přišly dostatečně vzrušující samy o sobě. Třeštík například převypravuje okruh ukrajinských pohádek, jak kováři-dvojčata Kuzma s Demjanem orali svět s nestvůrným zmijem. Nebo cituje zmínky o germánském a slovanském náboženství z Tacita a Saxona Grammatika, což je prostě super. Nádavkem se pak dozvíme, proč Keltové odmítali vyslovit výraz pro bobra a že Cařihrad kladli do podsvětí. ;)
Zrzavého bůh Veles na deskách je třešnička na dortu.

15 29.10.2022

(Povinná četba ke státnicím) „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet,“ napsal Ludwig Wittgenstein. Historikové a archeologové raného středověku se ho rozhodli ignorovat. O věcech, o nichž nelze mluvit (protože o nich nevíme nic nebo víme jen málo, nejistě a izolovaně), nejen že nemlčí, sepisují o nich knihy. ;)

Michal Lutovský se tedy pokouší o portrét, respektive alespoň siluetu „pražského knížete“ Boleslava. Sestavuje ji na základě dedukcí, několika písemných zmínek (zejm. u Widukinda a ibn Jákúba) a střípků archeologického materiálu. A doplňuje ji všelijakými odbočkami, třeba k Pražskému hradu či Ottonům.

Kromě životopisu má být kniha i Boleslavovou apologií a korekcí mýtů. Proto autor například zdůrazňuje, že sv. Ludmila nebyla neškodná zbožná bábinka, nýbrž aktivní politička, jíž se stala osudnou orientace na Bavorsko. Nebo že o vraždě sv. Václava víme v podstatě jen tolik, že se udála (a kde), zato už si nejsme jisti kdy, jak a proč. Samotného světce pak Lutovský načrtává způsobem, řekněme, zálibně cynickým. :D
„... Václav, rozespalý po bujaré večerní hostině, kdy medovina jistě tekla proudem, opustil nízký dřevěný srub, po cestě možná zakopl o slepice a všudypřítomné odpadky a směřoval chladným ránem ke kostelíku, který bychom dnes patrně označili za větší venkovskou kapličku. ...“

Sice by mě asi víc bavilo polykat hřebíky, než číst o českých zemích X. století, ale za to autor nemůže. — Trochu větší problém mám s tím, že Lutovský pokládá za Boleslavovu největší zásluhu zachování české státnosti, aniž by vysvětlil, proč by měla být česká samostatnost dobře, kdežto integrace českého elementu do Říše špatně. Hodnocení „samostatný český stát = správně, splynutí s Němci = špatně“ je subjektivně podmíněný axiom, ne vlastnost samotné historické látky. (Osobně bych brala to druhé, tedy integraci Čechů do německého prostoru po způsobu Polabských Slovanů.) Nic proti politickým názorům, ale v knihách by je asi bylo záhodno oddělovat od názorů vědeckých.