JulianaH. komentáře u knih

(Povinná četba ke státnicím) Vynalézavá, interdicsciplinární kniha o člověku, z nějž se nám nezachovalo o mnoho víc než jméno. Nebo spíš o struktuře, která Ostoje (a spolu s ním středočeské rolníky první poloviny XII. století) obklopovala. Od šeré, zakouřené a nízce zastropené jizby, vybavené nějakými pěti hrnci a třemi vzácnými předměty z kovu (sekera, nůžky, nůž), po struktury mentální: pověry, rezidua pohanství, dětské hry...

Longue durée umožňuje Smetánkovi leccos o raném středověku odvodit nebo alespoň vytušit na základě pozdějších textů (třebas ze středověku vrcholného), výtvarných pramenů, ale také etnografických pozorování. Mnohdy dokonce ještě pozorování svých, z 50. let, takže v knize nechybí ani několik příběhů. Očitá svědectví v díle archeologa - není to braudelovské "dlouhé trvání" fascinující?

Ostoj žil v době katedrál, ale takřka nepochybně o tom nevěděl. Jeho obzory, jak píše Smetánka, byly bezhvězdné, zakryté listnatými lesy Povltaví. Žil také před "revolucí" XIII. století, v němž středověk vyvrcholí a poněkud zlidští a uhladí podmínky k životu. Ať už nástupem měst, vynálezem směnky či prostě tím, že v selských staveních přibývá další místnost k dosavadní jedné až dvěma. Slovem: docent Smetánka zvolil období a téma bezesporu zajímavé. Což uznávám i jako nešťastník, který si tohle období na rozdíl od něj tedy rozhodně nevybral, a stejně o něm musí číst ještě i v magisterském cyklu, uff.

10 17.10.2022

Nelze popřít, že je to pastva pro oči. Umělecké předměty na fotografiích, mnohdy celostránkových, jsou ne-li krásné, pak alespoň vždycky „vizuálně působivé“. Ale v textové složce mi něco chybělo.

Ve sbírce najdeme čtyři příspěvky: 1. středověk v historiografii a veřejné historické paměti, 2. středověká krajina a její interakce s kulturou, 3. reprezentace karlovských a ottonských panovníků prostřednictvím artefaktů + 4. sémantika drahých materiálů. Což zní parádně, ale autoři (kromě pisatelky třetího příspěvku) se témat dotýkají jen zlehýnka, sotva je „naťukávají“. Kdyby byly texty alespoň pětkrát tak dlouhé nebo kdyby jich bylo několik desítek, určitě bych dočetla s pocitem spokojeného, nasyceného člověka. Jenže od téhle knihy odcházím hladová, jako od nadýchaného předkrmu.

Tak, jak je, knížka nadhazuje problémy desítky let známé (Le Goffův pokus o dekonstrukci „Velké renesance“, „černou legendu středověku“, mýtus středověkých hvozdů). Já jsem ji měla půjčenou z knihovny naší katedry, kde mi přišla trochu nadbytečná; očividně je spíš popularizační. Chápu, že mezi režiséry/scenáristy, případně autory historické beletrie, poznatky novější medievistiky většinou neproknikly. Ale otevře si takový čtenář uměnovědnou knihu? Vlastně pochybuji, jestli tahle kasta lidí (zejména scenáristů historických filmů) čte vůbec něco, natož Folettiho a kol. Pokud přece, palec nahoru.

„Migraci“, kterou má kniha v podtitulu, se věnuje ve třech větách. Pakliže tedy pod migraci nezahrnujeme také poutnictví, jemuž je zasvěcen jeden odstavec. Což mě nutí žasnout, co všechno jsou akademikové schopní udělat kvůli grantu za ideologicky žádoucí téma. ALE třetí příspěvek (Sabiny Rosenbergové) byl tak zajímavý, že táhne nahoru celou knihu. Hlavně díky němu ji považuji za něco víc než sbírku krásných obrázků raného středověku (který pro mě, ano, i nadále zůstává dobou temna).

9 11.10.2022

Překvapeně zjišťuji, že jsem první, kdo tohle veleslavné opus komentuje kriticky, a teď si připadám trochu zlá. Ale...

Oba dospívající hrdinové si vedou deníček o svých emocích. Nikdy se nepohádají. Chovají se zásadně ohleduplně a altruisticky, záporné vlastnosti nemají — nebo nám přinejmenším nejsou představeny.
Nick navíc nevlastní ani žádnou osobnost, jeho jedinou funkcí je zřejmě ztělesňovat autorčin fyzický ideál. Pokud jde o Charlieho, klidně mu přiznám, že je roztomilý, ale mám silné podezření, že to měla být postava autobiografická. Takže zase jedna z knih podle vzoru Stmívání — autorčino alter ego + vysněný protějšek? Romantická terapie psaním?
Příběhu to nemá, ani co by se za nehet vešlo. První díl se soustředí jen na vznik vztahu a na emoce hrdinů. Což by nemuselo být špatně, kdyby je zobrazoval trochu realističtěji. Takhle zůstává prostě růžovou knihovnou, tentokrát na „woke“ téma, a projekcí dívčích představ, jací by chlapci (hlavně homosexuálové) měli být.
Líbilo se mi, jak se oblečení protagonistů na obrázcích přizpůsobuje ročním obdobím. A to, jak si Charlie získá Nicka i prostřednictvím vztahu k jeho fence. Konec konců jsem u toho úplně netrpěla, protože jsem přečetla ještě další dva díly (jejichž kvalita i nadále upadala, a navíc začaly být poněkud heterofobní) z celkových čtyř. Takže s přihlédnutím k tomu, že jsem moc cynická a asi i stará na to, abych byla cílovou skupinou, 3/5*.

12 09.10.2022

Krátký příběh francouzského navigátora ve službách R.A.F., odehrávající se mezi jeho seskokem z poškozeného bombardéru a následujícím letem. Důstojník Ripault se vyrovnává s traumatem, řeší nepřízeň velitele peruti a s obtížemi hledá chuť k životu.

Poprvé jsem knížečku četla, když mi bylo třináct. Tehdy mě nadchl román Anatolije Ivankina o letcích Luftwaffe a vzala jsem si do hlavy, že po zbytek života hodlám číst výlučně válečnou literaturu. Moje češtinářka byla tak laskavá, že mě zásobila knížkami z manželovy pozůstalosti. Zaujala mě jich jen hrstka, mezi nimi „Navigátor“. Jeho lyrický smutek, poetičnost a reflexívnost na mě zapůsobily tolik, že jsem si ho o dvanáct let později pořídila do vlastní knihovny — a při té příležitosti ho znovu přečetla.

Pořád si ho cením na 5/5 — a troufám si věřit, že se v mém hodnocení neodráží sentimentalita. Protože je to (alespoň pro mě) nezapomenutelně silný příběh a stojí za to, aby byl čten. Protože těch několik postav není jednoduchých, ale o to víc inspirují k sympatii. Protože se autorovi podařilo na 108 stránek kapesního formátu stěsnat svědectví o prožívání války — svědectví rozhodně nikoli černobílé, plné kompromisů a polotónů, hrdinské jiným než čítankovým způsobem. („Kdyby nedělal tohle, dali by ho jinam. Kdyby odmítl bojovat, zastřelili by ho. [...] A pak, navigátor neměl na vybranou. Nikdy by si nezvykl na jiný než svůj národ, a jeho národ trpí.“) Ostatně není pochyb, že „Navigátor“, příběh hedvábně smutný, má autobiografické prvky. Jules Roy byl kolegou Antoina de Saint-Exupéryho (jemuž věnoval jinou ze svých knih).

6 09.10.2022

Nevím, jak hru hodnotit. Je zajímavá v tom, že švédskou královnu vyobrazuje záporně: jako ženu manipulativní, koketní, cynickou. K tomu dětinskou („malá Kristinka“), náladovou a naivní („Alles liebt mich!“). Především je však Strindbergova Kristina špatná vladařka. Nemá ponětí, k čemu slouží státní pečeť nebo že válka s Brémami není špás. Ve švédské pokladně vidí výlučně zdroj peněz na bály. A je to, horribile dictu, katolička.

Nikdy jsem se s takovým podáním nesetkala. A nevím, jestli je to proto, že jsem se o Kristině zatím dozvídala jenom z katolických zdrojů. Možná Strindberg tlumočí běžný švédský/protestantský narativ z konce 19. století? Ale přijde mi, že do hry spíš promítl osobní nechuť. A to ani ne tak k barokní královně jako k vlastní manželce. Nemám ráda využívání historických postav coby symbolů někoho/něčeho jiného, protože si spolu s Kantem myslím, že člověk vždycky musí být i účelem, nejen prostředkem. Nebožtíky nevyjímaje.
No, a k tomu hra působí jako nepříliš propracovaný produkt autorovy grafomanie. Především postrádám nosnou myšlenku. Historické drama není scénář dokumentu pro BBC, aby jen zaznamenávalo sled událostí; potřebuje také ideu. (Samozřejmě nevylučuji, že tam třeba někde je a já ji jen nevidím.)

Přesto to není špatné dílo. Jemně zachycuje proměny Kristininých nálad, nuance jejích vztahů s dvořany, metamorfózu její osobnosti způsobenou Tottem. Tím klade značné nároky na herce. [možná SPOILER?] V závěru pak Strindberg nabízí pamětihodnou interpretaci: Kristina je špatnou vladařkou proto, že se po matce považuje za Němku místo za Švédku. Vlasti svého otce se prý, spíš asi podvědomě, mstí kvůli třicetileté válce.
Ale celkově autorovi tenhle obraz Kristiny, jejíž státnické umění je zhruba na úrovni Marie-Antoinetty, nevěřím.

Silně popisné a realistické, což je u díla starého dva tisíce let (minus několik desetiletí) k nezaplacení. Když nás Encolpius provádí po Trimalchionově domě — anebo když se sám Trimalchio chlubí, co všechno si může dovolit —, člověk si připadá jako v museu. Jenže v zázračném museu, kde jsou artefakty nepoškozené, ty cenné se nevypařily a všechny zůstávají zasazené ve svém kontextu: v římské každodennosti, takže víme, k čemu slouží, jak s nimi jejich současníci zacházejí a co si o nich myslí.

Vezměme si nástěnné malby, jež Petronius popisuje: výjevy z Iliady, Trimalchionův život, zápas v cirku, hlídací pes. Díky autorovi je vidíme římskýma očima — opatřené nápisy, diváky interpretované s větší či menší vstupní znalostí homérských eposů, v případě psa dokonce znepokojivě živé (Encolpius se namalovaného hafana bojí, což nám říká o vnímání výtvarných děl v antice poměrně důležitou věc). A to pomíjím skvělé vylíčení symposia (respektive nechtěné římské parodie na ně) se vším všudy. Tedy s představeními, divadelními efekty při servírování, konverzací u stolu (Petronius „se dívá lidu na hubu“; i v tomhle ohledu je realista až naturalista) nebo projevy pederastie. (Oceňuji, že překladatel posledně zmiňovanou nezcenzuroval, jak to udělal třeba J. Pokorný při překladu Plauta.)

Z historiografického hlediska parádní. A z uměleckého? Pokud můžu soudit podle jediné vcelku dochované kapitoly (což vlastně nemůžu), Satiricon bylo dílko řemeslně suverénní, sebevědomě novátorské a trochu plytké (jak lze u římského bestselleru celkem očekávat :)). Mimochodem stojí zato ho přečíst už kvůli tomu, že jsou Petroniovi Římané „jiní“. Ne-učebnicoví, nehrdinští, sprostí. Zdá se mi skvělé smět vedle Catona, Scipiona nebo Cicerona poznat také Řím Petroniův a Iuvenalův, Řím lůzy (ze všech společenských tříd).

Co se týče Trimalchiona, mluví mi z duše předmluva Bořivoje Boreckého, připomínající i kladné stránky tohoto antihrdiny. Jistě, je to zbohatlík bez kultury. Ohromně se podobá podnikatelům a manažerům současnosti. Ti sice na rozdíl od něj nedrmolí básně a nekomolí řeckou mytologii, ale jedině proto, že společnost přestala projevy kulturnosti u „elit“ vyžadovat. A Trimalchio, navzdory svojí vulgárnosti, zůstává dobromyslný. Tedy nepočítáme-li ty desítky, ne-li stovky zvířat, která byla během jediného večera obětována excesivnímu obžerství boháče a jeho vagabundů. Ale k otrokům se chová docela lidsky. Je srdečný, upřímný, dokonce v jistém smyslu sympaticky prostý. Myslím, že to padá na váhu.

8 07.10.2022

„Prastaré město,
císařské město,
zpustlé teď město – Naro!
Jako dřív stejně přec jasné barvy máš,
jako dřív věčně přec tryská jaro!“

Je mi upřímně líto, že Bohumil Mathesius přebásnil asi jen 80 z 1 100 tank sbírky Kokinšú. Člověk si nad ní uvědomí, že japonskou poesii potřeboval, aby byl jeho vnitřní život kompletní. :) A také že mu z ní Mathesiova milost uštědřila almužnu, jenže zbytek zůstává navždycky za kulturní bariérou.

„Tolik jsem naříkal, tolik jsem plakal,
provlh jsem slzami! – Nešť!
Zeptá se tebe někdo – rukáv čím zvlhl,
odpovím: Déšť,
To byl jen lehký jarní déšť!“

Ostatně by mě zajímalo, jestli by křehká krása tank působila stejně i ve vědeckém (nebo uměleckém, ale nezrýmovaném) překladu. Ale protože se to nikdy nedozvím, dál obdivuji literatury středověké Asie prostřednictvím překladů, zejména Mathesiových... vydaných Odeonem... s obálkami v pastelových odstínech růžové a fialové.
V těchto překladech se japonská, čínská, korejská, indická literatura jeví spíš všelidsky, ozvláštněné jen střídmou mírou exotiky. Tady mě třeba zaujalo, jak často autoři spojovali zvuk cvrčka se smutkem. Muzicírují japonští cvrčci jinak než evropští? Zdá se, že nikoliv. Zato jsem se dočetla, že Japonci si cvrkání neasociují s létem, nýbrž s podzimem, což možná nostalgii jejich básníků objasňuje.
Hodně bylo řečeno o jemnosti japonské lyriky. Působí ještě čarovněji, když uvážíme, že Kokinšú vznikla v 10. století. V době, kdy Středo- a Západoevropané za hladomorů „lovili jeden druhého a navzájem se pojídali“ (jak píše kronikář). Kdy zmasakrovaná těla „pohanů“ ucpávala koryta řek. Kdy si elity sotva znovu osvojily umění číst, pozapomenuté od starověku do karolinské renesance. ... A po tom všem si uvědomit, že 10. století může znít i takhle:

„Na pustou cestu
napadal sníh,
zavál už stopy po kročejích:
Já jsem ta cesta, smutek je sníh,
kdo půjde kdy v mých šlépějích?“

14 01.10.2022

„Ale vše, o čem jsem věřil, že jest ve mně hodno velkých epoch, ono qauttrocentní rozvíjení naděje, pučící ve mně, ono ronsardovské vylévání lásky ve mně, opatřilo mne každého roku proti jaru toliko žalostnými zbraněmi.“

„Daudinatův pohled se ostatně před jejím zrakem skrýval a byla by si mohla mysliti, že je falešný, kdyby nevěděla, že po vyjití Athénské školy strávil dvě léta svého mládí dívaje se do tváří řeckých bohů, kteří zrovna zřítelnic a pohledů nemají.“

Julinka (Juliette), která je spíš básnickým symbolem mládí a ženskosti než skutečnou dívkou, před sňatkem odchází od snoubence. Hodlá napřed navštívit pět mužů, kteří by se — za jiných okolností nebo snad v jiných světech — bývali mohli stát jejími ženichy místo něho. Je to protest svobodné vůle proti pasivnímu přijímání života, ale také podnět pro autora, aby nacházel poesii ve věcech, situacích a osobách, kde ji běžný smrtelník nehledá.

Četla jsem tuhle útlou knížku dva týdny: většinu pasáží opakovaně. A u toho jsem přemýšlela, jestli je vůbec morální mít z něčeho takové potěšení, jaké mám já z Jeana Giraudouxe. — Současně mě napadlo, že kdybych byla unitář a používala při bohoslužbě světské umělecké texty namísto náboženských, jak to tahle církvička dělává, určitě bych se snažila dotápat se věčné Krásy právě prostřednictvím některé z Giraudouxových knih.

Přitom se nečte snadno. Potřebujete kupříkladu vědět, co se stalo v Paraguayi roku 1870, tušit něco o poetice Marceline Desbordes-Valmorové a zhruba se orientovat ve značkách francouzských automobilů k roku 1920. A hlavně je ještě surrealističtější než autorovy ranější prózy, „Zuzanka“ a „Siegfried“. Proto bych určitě nedoporučovala „Dívku“ jako první seznámení s autorovou tvorbou (čtěte „Zuzanku“...). Obtížně se v ní hledá věta, která by nebyla šňůrou bizarně originálních metafor. A taky věta, která by nezabírala půl strany. Nicméně její krása vás při hledání, kde je v ní probůh sloveso, spolehlivě odškodní. A nakonec všechno přece jen dává smysl a vztahuje se to k vyprávěcí linii.

A je to geniální. Neřestně geniální, navozující estetickou extázi. Další text, který mě nutí přemýšlet, jak to, že Giraudouxova dramatická tvorba je (a vždycky byla) po zásluze slavná, kdežto prózy jako by nikoho nezajímaly ani v době vydání, ani dnes. Vedle možnosti, že prostě nemám vkus (což je možné), zbývá vysvětlení, že literární historie a kritika občas zaspí. Tak jako v případě Bedřicha Bridela, jehož genialitu znovuobjevil až Josef Vašica. — Možná je načase pomalu začít budit zbytek Evropy. :)

10 01.10.2022

Knížka se věnuje různým jevům z dějin lékařství (metody léčby, obskurní „choroby“, medicínské nástroje, díla, osobnosti, teorie) v krátkých kapitolkách, vlastně spíš slovníkových heslech. Což vysvětluje, leč neomlouvá, že autor naprosto rezignoval na snahu zasadit tyto fenomény do kontextu dějin přírodních věd/mentalit.
Prostě vesele přehlíží existenci té vymyšlenosti, které se říká „paradigma“. Lidé minulosti se u něj proto jeví jako mírně přiblblí, výstřední šarlatáni, tropící nepochopitelné kousky,* dokud je v 19.-20. století neosvítí Pravda (= poslední paradigma). A to je přístup nevědecký. Pravděpodobně víc nevědecký než kurýrovat pacienty mechem z lebky oběšence.

*Tedy... ne že by někteří z našich předků legrační nebyli. Například svou vírou, že rajky nemají nohy a lumíci se rodí z větru: nejhustěji v okolí Helsinek. Nebo snahou léčit depresi lechtáním, letargii pak přilákáním much na medem potřenou hlavu pacienta, takže postižený bude muset hmyz odhánět. Eventuálně domněnkou, že „ropuší jed“ působí touhu tančit, mazlit se s fialovými předměty a chovat se jako kachna, přičemž otravu lze léčit hrou na citeru. — Zkrátka čtenář by si snad mohl odnést i špetku oprávněné skepse k možnostem poznání a objektivitě přírodních věd. :)

Přesto nesdílím dojem svojí kamarádky, že cílem textu bylo „pomocí humoru společensky znemožnit vědu, jako to dělají Foucaultovy Dějiny šílenství“. Mám dojem, že Belofsky chtěl jen pobavit čtenáře a — hlavně — sebe, nic víc. A nutno přiznat, že se mu podařilo napsat knížku černohumorně vtipnou. Smála jsem se často, nahlas a hodně.
Takže mu promíjím, že své zábavnosti docílil za cenu senzacechtivosti, zaměření na excesy a vytrhávání jednotlivostí z kontextu dějin myšlení, aby se zdály ještě absurdnější. I že je povrchní a hrozně nesoustavný. (Jednotlivá hesla často tvoří jen kompilace několika kazuistik, jež vyhrabal v pramenech a slátal bez úvodu, souvislostí či závěrů — jak je až bolestivě znát u složitějších témat: rasová antropologie, samoplození či mateřská imprese.) Beru knížku coby humoristickou, uspávám v sobě vnitřního historika a jsem spokojená. A přitom bych ji nikdy neotevřela, kdybych ji náhodou nevyzvedávala v knihovně pro mamku.

9 29.09.2022

Ne, fakt to není výbor Puškinovy LYRIKY. Je to výbor Puškinových básní rozličného druhu, počínaje baladami a konče epigramy – přičemž třeba pohádkový horor o Nataše („Ženich“) je čistokrevně epický. A jde mu to k duhu.

Pak je to také inventář ruských a romantických motivů. Zimní večery, stepi pod sněhem, Kalmyci, Cikáni, Slovanky – „ruské růže“ –, klášter na Kazbeku, „noc mlčí na svazích gruzínských hor“... K tomu něco milostných básní, z nichž nejkrásnější mně přijde jakoby buddhistická rezignace té níže citované. Připomněla mi hrdinu Hiltonova „Ztraceného obzoru“. Dál politická lyrika: kritika cara, ale i lidu. A výbojné verše mladého hýřila, vystřídané zklamáním a pokáním pozdějším let.

„Já miloval vás: lásky té v mé duši
se tetelí snad ještě slabý svit:
však nechť vás více z klidu nevyruší:
já nechtěl bych vás ničím zarmoutit.
Já miloval vás beznadějně, němě,
hned žárlil jsem, hned ostychem se chvěl:
já měl vás rád tak upřímně, tak jemně,
jak dej vám bůh, by jiný rád vás měl.“

Ve většině Puškinových básních mi chybělo poselství – často mi připadaly jen jako dovedná, ale plochá kresba nějakého motivu (měsíc, dívka v bouři). Až ty pozdější mě zaujaly i myšlenkově, zvlášť báseň „Práva“. Puškin v ní odmítá liberální vizi občanských svobod (tisku, od daní atd.) z „jara národů“. Místo práv pro masy žádá druh svobody, který je k užitku spíš vyššímu jedinci (a, dodejme, aristokratovi): být zodpovědný jen sám sobě; smět užívat krás přírody a umění; „tu i tam těkati, kam volá lidský cit“.
Celkově čtení smutné, v němž zaznívají básníkovy deprese a zklamání. (Když srovnávám poesii s autorovým životopisem, zdá se mi, že nejde jen o stylizaci lyrického subjektu nebo o pózu.) Zároveň se v něm projevuje i Puškinova výrazná, neevropsky živá obraznost (je to jeho ruskou krví, nebo snad tou šestinou krve africké?).

Jsem ráda, že jsem sbírku konečně přečetla. Měla jsem ji v knihovně od střední školy a byla bych ji klidně ignorovala dál... Kdybych zrovna nepotřebovala cokoli útlého v měkké vazbě, co by moc nezatěžkávalo můj batoh na týdenní pouti. :) I takhle se lze dopracovat k ruské literatuře.

9 17.09.2022

Prof. Stanislav Komárek onehdy na přednášce prohlásil, že knížka Heleny Valerové by neměla chybět „v knihovničce žádného mladého přírodovědce“. Ač podle studijního průkazu přírodovědec nejsem, znělo to lákavě. A kdoví, možná k panu profesorovi zběhnu v postgraduálu – takže jsem si ji opatřila.

Nu, řekněme to takhle: je to zajímavé, velmi zajímavé – a nezábavné, velmi nezábavné. Nic z toho, co průměrný evropský čtenář, třeba jen podvědomě, žádá, nedostane: napětí (Helena sděluje předem, zda dotyčný na konci historky zemře), pointu, možnost vžít se do osob (záhy umírají nebo mizí v bezdějinnosti džungle, tak jako Xoxotami; navíc autorka v souladu s yanomamskou tradicí často nepoužívá jména), katarzi u tragických událostí (jejich prožívání se nám zdá citově mělké až netečné). A systém; o téže věci se dozvídáme na několika vzdálených místech knihy. K tomu přistupují indiánské specifičnosti, jako je časté užívání citoslovcí („tak“, drnčí šípy) a přímé řeči, kde se mluvčí stále dokola opakují. Četba pro potěšení to prostě není.

Jednou stranou kulturní vzdálenosti je úmorná forma, druhou stranou poutavý obsah. Autorka ukazuje svět ustavičných válek, krevní msty, infanticidy, endokanibalismu a mnohoženství. Svět, kde muži s plným vědomím vstupují mezi ty, kdo se je chystají zabít, aby nebyli nařčeni ze zbabělosti. Svět, kde se čerstvě dospělé dívky musejí ze všech sil bránit před znásilněním. Kde únosy žen patří k životnímu rytmu. Kde některé kmeny zabíjejí syny zajatkyň tak, že jim – před očima matek – rozrazí lebku o skálu či strom. Kde vyvolené muže provázejí duchové zvířat, přízraky mrtvých lze zastřelit šípem a léčba probíhá pomocí halucinací. Svět, kde psi bývají milovanými součástmi rodiny a harpyje, jež někdo navzdory tabu zastřelil, se oplakávají, kdežto postiženým dětem se láme vaz. Svět, kde životy lidí uplývají v pochodech mezi šapunem, zahradou a sídlem jiných kmenů. Atd.

Natura non facit salta. Člověk si při takovém čtení uvědomí, jak plynulý je přechod mezi námi a ostatními zvířaty: vybití potomků nově získaných družek, spojující Yanomamy s hulmany (nebo lvy), slouží jako dobrý příklad. Helena nicméně ukazuje, že i ve společnosti, kde je krevní msta normou, se vyskytující jedinci s jemnější morálkou, snažící se chránit nevinné.
Autorka je celkově pozoruhodná svojí silou a houževnatostí nejen fyzickou (holčička přeživší rok sama v pralese), ale i duševní. Ač dobře akulturovaná mezi svoje únosce, staví se k některým pověrám spíš s evropským racionalismem; s Fusiwem jedná jako partnerka, nikoli nevolnice; a celkově vystupuje tak nezávisle a průrazně, že by nejspíš vyčnívala i ve společnosti evropské.
Ten, komu nevadí ne právě „čtenářsky přívětivá“ narace, brutalita (pro mě bylo nejdrastičtější umírání anakondy) a celková pochmurnost, bude odměněn setkáním s radikální odlišností yanomamského etnika, kultury a vývojové fáze. Mimochodem je fajn si připomenout, že v letech 1939-45 se dělo i něco jiného než světová válka a že pro část lidstva tehdy byla nejzásadnější událostí sklizeň pupuní. :)

13 17.09.2022

* „Je čas, aby se vylíhl Kentosaurus. Je čas sázet proso. Čas, aby se otevřely květy magnolie. Profesore Denisone, obávám se, že si pod pojmem čas stále představujete nějaká čísla.“ [Autor neobjevil nic nového, jak si zřejmě myslel. Tomuto pojetí času — čas k něčemu namísto čas jako bod na ose — se říká kairos a znali ho už staří Řekové. Ale formuloval to moc hezky.]
* „Já jsem se teď například vrátil z pěkného koncertu jednoho Edmontosaura, který hrál táhlé tóny na jediné struně, využívaje ozvěny přírodního amfiteátru, a své hudbě dodával rytmus krátkými štěkavými zvuky.“
* „Většina dinosauří literatury ani není napsána na svitcích. Mlhavé představy, klepy, nudné anekdoty a špatné vtipy se píší do krabic s pískem, a tak mohou být snadno smazány.“
* „V roce 1582 se plavil námořník aztéckého původu Tluca Uman na palubě lodi San Pedro. Když loď ztroskotala, zachránil ho delfín i s jeho zásobou [obiloviny] Chenopodium tluca, skrytou ve skořápkách kokosových ořechů. Od té doby se rostlina v Dinotopii hojně pěstuje.“

Podle Eurobarometru si 15 % Čechů (a například 42 % Turků) myslí, že lidé a dinosauři (míněno neptačí) žili společně. Už vím, kdo za to může — James Gurney se svou „Dinotopií“. :D

Příběh je přinejlepším průměrný. Viktoriánský přírodovědec se synem ztroskotají v neprobádaných mořích. Delfíni je zanesou na ostrov, kde v míru žijí nejen lidé různých ras a kultur, ale také dinosauři, pterosauři a pravěcí savci. Zvířata mají civilizaci včetně písma nebo stavitelství a dovedou komunikovat hudbou, tancem i vlastními jazyky. Lidé je vnímají jako rovnoprávné partnery. — Děj se omezuje na cestu obou Denisonů po rozmanitých zákoutích Dinotopie, přičemž jejich cíle se liší a mění (profesor si po většinu času přeje Dinotopii opustit, Will se hodlá stát jezdcem na quetzalcoatlovi). Zápletku příběh nemá, pointu rovněž ne.

Autor je ale především malíř, takže text tvoří vlastně jen komentář k nádherným malbám. Gurney na nich ukazuje nejen dinosaury sdílející příbytky a povolání s lidmi, a třeba také svou představu, jak by vypadala egyptská, antická či tibetská architektura s dinosauřími motivy. Malby i text prostupuje étos vzájemné úcty mezi všemi tvory; nikdo nikoho nezneužívá, dokonce ani neloví. U lidí je to tak v pořádku, u ještěrů to vyvolává úsměv. Zdá se, že autor udělal vegany i z většiny svých -saurů; pročež třeba překřtil Oviraptora na „Ovinutrix“, chůvu vajec.

PS. V rukách školáků, jimž je knížka určená, by mohl překlad PhDr. Holubové, pravopisně dost kreativní (mj. v užívání i/y), natropit pořádnou neplechu. Formulace „pozvedl obočí směrem k Willovi“ pak vyvolává otázku, zda Dinotopijci dovedou natáčet obočí doprava a doleva..., ale hádám, že ne. :D

12 31.08.2022

Moderní literatura, dokonce (v některých zemích) bestseller, a k tomu ještě německá? Ale ono je to dobré. Vážně dobré. Navzdory tomu, že v USA šlo o nejprodávanější knihu roku 2006.
Zdánlivě jednoduché „paralelní životopisy“ dvou německých velikánů se na konci vpíjejí jeden do druhého. Hranice mezi cestovatelem (Humboldtem) a zapřisáhlým odpůrcem veškerého harcování (Gaussem) se ztrácí v mlze jejich smutného, lehce zmateného, dohasínajícího stáří. Kompozice (kapitolu Gauss, kapitolu Humboldt) tedy může vypadat primitivně, ale vlastně není.

Už v první části, kde Alexander von Humboldt cestuje po Amazonii, si autor pohrává s jakousi imanentní „magickou realitou“ Jižní Ameriky. Příšera v moři, přízrak badatelovy matky v jeskyni duchů, stíny papoušků na hladině Orinoka, přičemž ve vzduchu žádní ptáci nejsou, vidiny při výstupu na Chimborazo... Halucinace, optický klam? Nebo něco ještě jiného? Čtenářova nejistota perfektně kontrastuje s postojem samotného Humboldta: dědic pozdního osvícenství, jak taky jinak, chápe svět prostřednictvím měření. (Líbí se mi i způsob, jakým Kehlmann svoje invence roubuje na Humboldtův deník.)

Od chvíle, kdy Humboldt opustil obě Ameriky a setkal se s Gaussem, jsem litovala, že v Amazonii nezůstal. Bylo deprimující (a trochu nudné, i když poučné) přihlížet jeho životu mezi formalitami Berlína... a pak katastrofální "expedici" do carského Ruska. Z té mám chmury. Opravdu. Jaký větší horor by vědce vůbec mohl potkat, než že se stane vězněm a smutným šaškem svojí slávy?
Také se přiznávám, že linka s Gaussem mi přišla jen jako (milý) přívažek k Humboldtovu příběhu. Může to být proto, že život tohoto děsivě geniálního matematika, astronoma, fyzika a málem-klasického-filologa byl totálně neepický (de facto bildungsroman). Nebo tím, že nerozumím matematice. Nebo tím, že mám odjakživa slabost pro Humboldta (i u Kehlmanna je neuvěřitelně roztomilý) a vůbec by mi nevadilo číst román jen o něm, bez kontrastního prvku.

Každopádně "Vyměřování" odteď patří mezi moje knihy oblíbené. Slučuje dobrodružství (skvělá scéna se ztroskotáním mezi krokodýly orinockými), humor (velmi jemný, ale je tam), poučení (doteď jsem neměla ani tušení o ptácích orientujících se podle echolokace - gvačarech jeskynních) a nesporné literární nadání autora.

13 28.08.2022

Definovat základy hinduismu, navíc v knížečce o 160 stranách vlastního textu, je nevděčný úkol. Myslím, že Stephen Cross se ho zhostil obdivuhodně dobře: srozumitelně, a přitom jistě s hlubokým vhledem.

Jak anglický název edice (Elements of...) nasvědčuje, hodně věcí musejí autoři svazků ponechat stranou. V tomhle případě padly za oběť stručnosti „jevové“ stránky náboženství: obřady, svátky, umění, mýty, většina bohů atd. Prof. Cross se rozhodl knížku pojmout esencialisticky. Zabývá se tedy jednotlivými školami a jejich přístupem k mókše (osvobození): prostřednictvím rozumového poznání, činů nebo mystiky. Nevěnuje však všem stejnou pozornost. Velkou část textu tvoří výklad hinduistické ontologie a gnoseologie, naopak třeba o etice se nedozvíme skoro nic. /Nestěžuji si, konstatuji./

Zjistila jsem, že všechno, co jsme se o hinduismu učili na SŠ, byly bludy a západní desinterpretace (např. hinduismus není striktně vzato polyteistický, existuje zásadní rozdíl mezi kastou a varnou atd.). Taky mě odteď ještě víc dráždí okcidentální vulgarizace různých hinduistických prvků, jako je jóga. Ne že bych chtěla být politicky korektní (chraň bůh :D), ale způsob, jakým se stavíme k těm několika komponentám, jež se nám z východních náboženství „hodí“, opravdu působí jako výsměch - výsměch jejich kontextu, smyslu a celé kultuře, z které pocházejí.

Četla jsem knížku proto, že hinduismus mám na seznamu náboženství, ke kterým si umím představit konverzi (imponuje mi mimo jiné ahimsá, ústřední role krav a systém varen). Zatímco kniha o konfuciánství mě loni přesvědčila, že konfuciánem být nechci, hinduismus na seznamu zůstává. :) Navíc bylo jaksi prazákladně osvěžující vrátit se s prací prof. Crosse k árijským (= indoevropským) kořenům naší civilisace - měla jsem pocit příchodu domů. A jako bonus jsem si zařadila do kontextu řadu informací, na něž jsem narazila, když jsem jednomu nakladateli pomáhala připravit k vydání text hindské autorky. Takže celkově super.

12 25.08.2022

Devět (v mém vydání z r. 1991 - autor jich ale napsal dvanáct) esejí, jedno drama (Tolstoj) a jedna báseň (Dostojevskij). Témata rozpínající se od starověku (Cicero) po konec první světové války (Lenin + Versaillský mír). A Zweigův typický styl: barvitý, psychologizující, vycházející vstříc masovému čtenáři. Napínavý, když píše o dobrodruzích (Vasco da Balboa), a poetický, když píše o umělcích (Geothe, Händel). Laický, ale ne nepoučený, mučivě patetický, soucitný, občas na hranici kýče. Někdy banálně mudrující. :)

Mimochodem řečeno, zatímco v českém prostředí je Zweig vyzdvihovaný jako špička německojazyčného písemnictví, v tom německém nepanuje shoda, jestli ho lze pokládat za seriózního literáta. Osobně si myslím, že ano, ale jeho "andělé snášející se na stříbrných perutích" a podobné ornamenty mě nutí skřípat zuby. Když ho čtu, mívám pocit, že zírám do útrob úděsně nevkusného barokního kostelíka, v kterém ovšem sem tak zasvítí nějaký skvost. A odhlédne-li člověk od všech jednotlivých kýčů, struktura a koncepce celku se ukážou skvělé.

"Sternstunden" jsou zweigovské i co do námětů. V pamětech spisovatel zdůrazňuje morální nadřazenost poraženého ("Erasmus, ne Luther; Marie Stuartovna, ne Alžběta"). A na čem lze tuhle jeho tendenci ukázat lépe než na výběru osobností a entit, jimž věnoval zmínku v "Hvězdných hodinách"? Robert Falcon Scott, ne Amundsen; Byzanc, ne Vysoká Porta; Grande Armée u Waterloo, ne Wellington s Blücherem.
Další typičnost spočívá v zájmu o genezi uměleckého díla, případně myšlenky. Zweig za života sbíral rukopisy různých velikánů, aby na nich mohl studovat postupné krystalizování ideje. Není tedy divu, že v "Hvězdných hodinách" věnuje tolik pozornosti vzniku Goethovy Elegie z Mariánských lázní či Händelova Mesiáše - ale také Scottovu ručně psanému deníku o výpravě na Jižní pól.

Co se týče Zweiga v roli historika-amatéra, vždycky jsem obdivovala jeho práci s prameny v nesčetném množství jazyků, kterou by mu mohl závidět kdekterý akademik. Na druhou stranu už samotná koncepce "hvězdných hodin", jež rozhodují o dějinách, je problematická. Ano, to, že Turci našli v hradbách Cařihradu otevřenou branku, bylo důležité. Ale rozhodlo to o dobytí Cařihradu samotného? Rozhodně ne. Byzanc byla ztracena už přinejmenším o století dřív, veškeré šťastné náhody mohly mít (a také měly, např. nápor Mongolů na Osmany) jedině odkladný účinek.

Moderní historik by se nejspíš také hádal, že připisovat světodějnou roli jednotlivci patří do historiografie 19. století a Třetí říše, ale já to oceňuji. Dál jsem Zweigovi vděčná, že zachraňuje před zapomněním méně slavné osobnosti a jejich příběhy. Třeba o Cyrusi Fieldovi, jemuž se podařilo položit telegrafní kabel mezi Evropou a USA, nebo o švýcarském dobrodruhu Suterovi, pokoušejícím se vysoudit Kalifornii, jež mu právem náležela, jsem se dozvěděla až od něj. Takže celkově jsem s "Hodinami" maximálně spokojená a občasný kýč jim promíjím (přece jen autor byl Vídeňan fin de siècle, tak co čekat ;)).

18 23.08.2022

Zdařilý pokus zachytit ducha Antarktidy — ve všech jeho projevech. Od životadárných mořských proudů a lišejníků rostoucích o centimetr za tisíc let přes západy slunce či polární noci až po samotu, která autorovi dává pocítit přítomnost boha a vydanost člověka geologickému času:
„A náhle mi to dochází: právě jsem v třetihorách. [...] Před deseti tisíci roky zde čas ubíhal úplně stejně ve svém pomalém rytmu, stejné to tu bylo před milionem let či před čtyřiceti miliony lety, kdy kontinent pomalu doplul na své současné místo. [...] Až zemřu, následného rána budou antarktičtí ptáci zpívat tak jako včera.“

Dokumentární i poetické; informativní i meditativní. Na nemnoha stránkách textu, proložených fotografiemi, páter Vácha zvládl ledacos. Například vysvětlit, jak tulení organismus vyjde s kyslíkem během 70minutového ponoru; vylíčit, jak málem přišel o život při plavbě na rozbouřeném moři; zachytit atmosféru štědrovečerní mše na chilské základě; vysvětlit, čím může člověku ztrpčit život lachtan (:D); popsat každodennost polární stanice včetně, dejme tomu, praní šatů; i kontemplovat krásu světa. („Na ledovce odrážející se na stěně [mešního] kalicha při Proměňování však nezapomenu nikdy.“) Mimochodem řečeno, z představy tuleňů leopardích lovících lidi mi doteď běhá mráz po zádech.

Ta syntéza kněze a biologa, navíc vyzbrojeného řadou skautských dovedností, v autorově osobě je prostě zvláštní. Mrzí mě jeho invektiva: „Dole [na pólu] si člověk uvědomí, řečeno s mírnou nadsázkou, že ateismus je luxus levicových intelektuálů na Západě, že je o něm možno učeně diskutovat v literární kavárně u kávy, ale to je tak vše.“ Jinak jsem ale nadšená. Začínala jsem číst jakožto člověk, který si tu a tam pletl Antarktidu s Arktidou. Nejen, že se mi to už určitě nestane, ale knížka mě pobídla i ke všemožnému dohledávání, třeba k pátrání po osudu mandžuských poníků Roberta Falcona Scotta. Díky za všechno, co obsahuje — ale zejména za to, co napovídá o osobnosti pisatele.

12 16.08.2022

Hmmm. Jsem v nezáviděníhodné pozici ateisty komentujícího náboženskou knížku. A co víc: ateisty, jemuž se ta knížka moc líbila, jakkoli s ní někdy fundamentálně nesouhlasil.

V první části autor stručně připomíná dějiny světa – od Velkého třesku přes vznik aminokyselin a vystoupení života z oceánu po vývoj člověka. Potud lze těžko něco namítat, dozvěděla jsem se řadu zajímavých věcí. Například že před 60 000 lety v perské jeskyni Šanidár jedna lidská bytost pohřbila druhou... a ozdobila její hrob květinami. Nádhera, že?
Účelem této rekapitulace je samozřejmě určitá forma teleologického argumentu – z díla (světa) usuzujeme na tvůrce (boha). A tady začínám mít trochu problém. Autor popisuje kosmogenezi a evoluci jako proces cíleně směřující k nám („Hořeli jsme ve hvězdách.“), načež z jejich nepravděpodobnosti a podivuhodnosti – nějak – vyvodí boha. Jako by se to rozumělo téměř samo sebou a opak byl šílenstvím. Z mého hlediska provedl kierkegaardovský „skok víry“, ne dedukci. Ale nevadí, knížka se neobrací k ateistům, nýbrž k (převážně) katolickým studentům. Jejím cílem není apologetika, nýbrž katecheze, takže ok.
Po tomto „skoku“ od vědy k víře následuje náboženská část. V ní autor sděluje myšlenky a zkušenosti (zejména své a velkých mystiků) k tématu církve, modlitby, hříchu, ale třeba také zvířat, našich „mimolidských bližních“. Formuluje je s pokorou sobě vlastní a s úctou ke svobodnému úsudku svých mladých posluchačů. Tohle mě na něm nikdy nepřestane okouzlovat. Stejně jako poetický sloh, nevyhnutelně upomínající na „básníka“ křesťanské evoluce Teilharda de Chardin.
Mnohdy nabízí pozoruhodné podněty. Třebas že těžký hřích nás navzdory svojí hrůznosti alespoň učí větší laskavosti k ostatním hříšníkům. Nebo že modlitba je častěji rozrušující a trýznivá než uklidňující. Případně že příroda je svátostí ve stejném smyslu jako církev. Kdo by nechtěl mít tak znepokojivého katechetu? :)
Někdy páter Vácha končí přednášku nějakým „nevím“. Kupříkladu v otázce theodicey a nevyslyšené modlitby, což je celkem očekávatelné: vždyť žádný ze světců a/nebo církevních učitelů lepší odpověď neměl. Nejistota velkého člověka vždycky působí dojemně.
Jenže... vezměme si autorovu argumentaci proti interrupci. Člověk má mít právo, říká páter Vácha, přijít na svět, aby mohl vyzpívat radost a chválu svého Stvořitele. Ovšem tahle kapitolka následuje po té na téma „proč bůh dopouští takové zlo“, po níž si jeden klade otázku, jestli ke chvále vůbec máme důvod. (Ne, myslím si já coby škarohlídský gnostik: je větším blahem se nenarodit, než narodit.)
Nebo kapitolka o Bibli. Dozvíme se, samozřejmě v souladu s prastarou interpretační tradicí, že dějepisné knihy Bible nejsou (vždy) míněny doslovně, nýbrž jako alegorie, symbol atd. Ale pisatel řekněme „První Samuelovy“ očividně žil a zemřel v domnění, že vypráví historickou skutečnost, ne podobenství. Já chápu, že tak můžeme text vnímat zpětně, jenže faktem zřejmým každému hermeneutikovi zůstává, že svatopisec tvořil s určitým záměrem a v jistém žánru, což my prostě ignorujeme. Byl-li bůh inspirátorem textu, proč toho ubožáka nevyvedl z omylu?
Přesto pokládám knížku za skvělou. =) To proto, že autor je v každém případě osobnost hodná nejhlubšího respektu.

17 09.08.2022

Při prohlídce zákristie jednoho napůl rozpadlého kostelíka mě zaujala tamní knihovnička. A jelikož mi bylo řečeno, že církev ani obec o knihy po panu faráři nestojí, vybrala jsem si mezi různými barokními žaltáři a obrozenskými romány tři tituly hodné záchrany. Mimo jiné tento hmatatelný kousek protektorátu, v němž ještě zůstala vložená účtenka s kolkem. :)

Autor hájí vizi sjednocené Evropy, potažmo protektorátní zřízení. Užívá k tomu hlavně historické argumenty. Vychází ale i ze svých zkušeností se životem v USA a SSSR, díky kterým může srovnávat nacismus (a jeho ekonomický model: korporativismus) s kapitalismem a komunismem. V jedné z přednášek také vysvětluje osobní důvody svého obrácení od bolševismu. Uvítala jsem jeho svědectví tím spíš, že konverze od komunismu k nacismu se týkala poměrně mnoha příslušníků jeho generace.
Část textů by se dala vnímat jako jakási popularizace nacionálního socialismu – jednoduchý výklad jeho základních principů („nacismus v kostce“), který dr. Vajtauera nutí hledat jádro a podstatu. Definuje ji například takto: „Evropa pyšně a vědomě klade hlavní důraz na cenu tvůrčího člověka a na cenu národní pospolitosti, na ducha, půdu a národ.“ (Evropský duch pro něj tkví ve fašismu, tak jako duch SSSR v komunismu a USA v kapitalismu/liberalismu.)

Není to myšlenkově originální kniha, spíše prostředkuje českému publiku Langbehna, Rosenberga, Nietzscheho, Mussoliniho atd. Velká část idejí také byla ve fašistickém prostředí 20.-40. letech tak nějak „ve vzduchu“; například že tvůrčím elementem není lid, nýbrž elity. Nebo že eugenika a tělovýchova jsou reakce na fyzickou degeneraci vyvolanou mechanizací společnosti. Vajtauer tyto obecné představy vysvětluje velmi srozumitelně a názorně, pomocí dobře zapamatovatelných obrazů. (Líbila se mi metafora ras jako oddělených záhonků různorodých květin namísto liberální vize lidstva coby pole s promíchanými máky několika barev.) Má-li nějaké specifikum, pak zřejmě důraz na evropskou integraci či, jak sám říká, Spojené státy evropské. Ne že by se paneuropeismus v nacismu válečných let vůbec nevyskytoval, ale byl to spíš vedlejší proud.

A teď proč se mi tahle zvláštní kniha líbila. :D
Ona to totiž není klasická propaganda. Na mě působila prostě jako sdělení autorova názoru („myslím si X, protože Y“) než jako pokus ovlivňovat ostatní. Dr. Vajtauer měl coby intelektuál pod kůží jisté zásady, například apelovat především na rozum (ne na emoce) a celkově argumentovat, místo aby zvěstoval dogmata.
S jeho pohledy je samozřejmě možné nesouhlasit. (Kupříkladu: nemá smysl vyčítat Británii, že se za Velké hospodářské krize starala víc o Commonwealth než o kontinent. Bylo to přece v jejím zájmu a, jak řekl Guicchardini, politiku nejde dělat morálně, tedy altruisticky.)
Ale důležité je, že Vajtauer nelže. A navzdory zjednodušením, kterých se jako „oficiální“ propagandista dopouštět musí (přece jen propaganda má jiné metody a krátkodobé cíle než věda), není tak tmářský a nenakládá s fakty tak drze jako třeba TGM v „Nové Evropě“. (Má-li někdo stále iluze o Masarykově pravdomluvnosti, nechť si tohle jeho dílo přečte. ;-))

13 07.08.2022

Mělo mě odradit, že se „Samota“ líbí Paulu Coelhovi. Jeho pochvalný citát na zadních deskách by na rozumnějšího člověka, než jsem já, působil jako nakladatelská obdoba lebky se zkříženými hnáty a nápisu „Nedotýkat se, životu nebezpečno“.
Druhou autoritou citovanou na témže místě je Mario Vargas Llosa, tvrdící, že každá stránka románu je překvapivější než ta předchozí. S tím bych celkem souhlasila. Vždycky jsem si ke konci stránky řekla: „Tak, teď už autor konečně vyčerpal VŠECHNA klišé ve světové literatuře.“ A světe div se, Gruesco na straně následující vždycky přišel s nějakým dalším.

Takže základními ingrediencemi románu jsou klišé, kýč a laciná sentimentalita. Taková, která by asi nedělala ostudu reklamě na pečicí prášek, ale rozhodně ji dělá něčemu, co si říká „literatura“. Pak také předvídatelnost. Od první věty daného tematického úseku víte, co se stane ve větě poslední. Schválně: jak by asi mohl skončit příběh iráckého kluka, který exceluje v kopané díky výjimečně zdatné levé noze a žije okolo roku 2000?
Jestliže chce autor na čtenáře zapůsobit hlouběji, nepoužije k tomu, chraň bůh, žádný jemný umělecký nástroj (atmosféru, jazyk, precizní psychologii, ...). Proč malovat krajinky štětečkem z veverčí srsti, když lze na plátno vychrstnout kbelík červeni; to je přece vzrušivá barva sama o sobě. Takže Gruesco má na paletě hlavně erotiku a citový kýč. Například motiv napůl osamělých dědečků v domově důchodců dojímá samočinně — autor se nemusí snažit. Kniha jako automatizovaná továrna na emocionální šmejd.

A pak jsou tu ještě hlubokomyslnosti typu „lásku a zdraví si za peníze nekoupíme“. Nebo „jednou umřeme, takže nestojí zato se bezdůvodně trápit“. Jimi „Samota“ připomíná „Alchymistu“ tak moc, že se Coelhovo doporučení románu poněkud blíží samochvále.
Přesto ode mě dostává jednu hvězdu, což je přesně o jednu hvězdu víc než „Alchymista“. Několik drobností se mi totiž líbilo. A nemám na mysli prázdné stránky (je jich tu hodně), ba dokonce ani skvostný motiv na přebalu. Oceňuji, že se děj odehrává po celém světě, od Petrohradu přes Šanghaj po Ženevu, a že autor tato místa zná. Guatemalský příběh o „lovci snů“ měl dokonce tak dobrou ideu, že by si zasloužil zpracování někým, kdo umí psát.

13 05.08.2022

Truman Capote několika tahy načrtává New York 40. let, New York válečný a převážně podzimní, už tehdy poznamenaný vypravěčovou nostalgií. (Den v Central Parku: „S chichotáním a prozpěvováním jsme se rozběhli ke staré dřevěné loděnici, která tam už není.“)

Ve středu jeho pozornosti je ale přátelství mezi začínajícím spisovatelem a jeho devatenáctiletou sousedkou, která se živí jako placená společnice. Novele tak dominuje Holly Golightlyová se svérázným vyjadřováním i morálkou (nejen tou sexuální). Holly provokativní, nepolapitelná ve svojí excentrické svobodomyslnosti, plná překvapení, bizarně snoubící protiklady. Veselá i těžkomyslná („vidící rudě“), zasluhující proplesknout, a přitom dobrosrdečná. Taková Holly, že ji vypravěč — i mnozí další — musí milovat.

Připusťme si, že námět není nijak originální. To ale autor dovede vynahradit četnými a značnými překvapeními, zejména z hrdinčiny minulosti. Krásný jazyk a atmosféra se prolínají s humorem a místy s hloubkou (Hollyiny myšlenky o nemožnosti milovat divokého tvora). Zejména mi utkvěl skvělý, silný, gradující motiv bezejmenného kocoura a jeho vztahu s paničkou.
Existence filmu je pro Capoteho novelu asi spíš prokletí.